Země: Polsko Žánr: country / blues rock Datum vydání: 24.3.2017 Label: Cooking Vinyl
Tracklist:
01. My Church Is Black
02. Nightride
03. On the Road
04. Cross My Heart and Hope to Die
05. Better the Devil I Know
06. Of Sirens, Vampires and Lovers
07. Magdalene
08. Love & Death
09. One Day
10. Shaman Blues
11. Voodoo Queen
12. Get Outta This Place
13. Ain’t Much Loving
Co si budeme nalhávat, projekt Me and That Man by měl jen těžko tolik pozornosti a jen těžko by recenze na jeho debutové album plnily stránky (ať už ty skutečné nebo jen ty obrazné internetové) metalových plátků, kdyby za tím nestál Nergal z Behemoth. Právě ten je zjevně onen „Já“ z názvu kapely a onen „Tamten chlápek“ je původem britský, jinak ale dlouhodobě v Polsku žijící muzikant John Porter.
Me and That Man je samozřejmě zajímavé v tom, že Nergala představuje v diametrálně odlišné poloze, než na jakou jsou posluchači zvyklí z jeho působení v Behemoth. Třeba to bude i nový trend v death metalu dělat si country vedlejšáky, čímž samozřejmě narážím na to, že ještě před Nergalem se na country (vy)vrhnul i Dave Vincent, někdejší chrlič Morbid Angel. Mohli bychom klidně polemizovat o tom, nakolik je countryman z Gdaňsku uvěřitelná poloha. Debutové album „Songs of Love and Death“ je však naštěstí dost dobré na to, aby člověk neměl potřebu se podobnými hnidopišskými záležitostmi zabývat.
Nebudu vás tahat za fusekli a předstírat, že žánrům jako country nebo blues nějak zásadně rozumím a vyznám se v nich, protože nerozumím a nevyznám. Mé znalosti v nich jsou spíše povrchní, nějaké základní věci znám, ale nemám koule na to tvrdit, že jsem expert. Tím chci říct, že v kontextu zastoupených hudebních stylů může být produkce Me and That Man klidně píčovina jak mraky. Co já vím. Nechť to posoudí ti, kdo na to mají dostatečný přehled. Pohledem laika ovšem mohu říct, že se mi „Songs of Love and Death“ líbí až překvapivě dost – a to „překvapivě“ neříkám kvůli žánrům.
Dokonce bych neváhal hodit do mlýnice názorů jednu jedovku – „Songs of Love and Death“ mi přijde mnohem lepší než „The Satanist“, poslední album Behemoth. Samozřejmě můžete namítat, že se žánrově jedná o natolik odlišné věci, že dost dobře nelze je rozumně srovnávat. Ale jak se to vezme. Já jen vím, že se mi Behemoth v minulých letech svou prezentací, přístupem a růstem vzdálili a že „The Satanist“ mě nebavilo, byl to ten moment, kdy mě přeprodukovaná uřvaná plochá produkce ze studia Hertz začala skutečně vysírat a kdy mi nabízený materiál ze skladatelského hlediska nepřišel tak silný, abych byl ochoten ten zvuk tolerovat jako na předcházejících albech. Naproti tomu „Songs of Love and Death“ mě baví, civilnější (byť svou satanic-shit agitku jede i zde) a jednodušší poloha dle mého Nergalovi sluší. Na druhou stranu budu chápat, když mu to někdo nesežere a Me and That Man bude chápat jakožto křečovitou snahu dokázat světu, že jsem nadžánrový alfaumělec (dle vzoru alfasamec). Mně jen ty písničky přijdou natolik dobré, že nemám potřebu nad něčím takovým přemýšlet.
Nicméně netvrdím, že je „Songs of Love and Death“ perfektní nahrávka. Materiál je povětšinou velmi dobrý a silný, ale kdyby někdo vyhodil dva, tři slabší songy, vůbec bych se nezlobil. Okamžitě bych dal do hajzlu „One Day“, klidně bych se obešel bez „On the Road“, kde mě irituje trochu jalový refrén srážející jinak vcelku povedený kousek, a nakonec bych nesmutnil ani kvůli rockovější „Shaman Blues“. Opravdu nepovedená mi však přijde jen první zmiňovaná.
Dobré písně naštěstí převažují a úplně nejvíc jsem si oblíbil ty pomalejší, z nichž dýchá jakási zádumčivost a naštěstí z nich naopak není cítit patos. Mám tím na mysli především „Cross My Heart and Hope to Die“ s vkusně využitým dětským sborem, videoklipovou „Ain’t Much Loving“ a zprvu nenápadnou „Of Sirens, Vampires and Lovers“, která postupem času vystoupala k nejzajímavějším položkám tracklistu. Za další skvělé kousky považuji i „My Church Is Black“, „Nightride“, „Magdalene“ (zejména kvůli parádnímu refrénu), „Love & Death“ a houpavou „Voodoo Queen“. Zbylé doposud nejmenované songy („Better the Devil I Know“ a „Get Outta This Place“) jsou taky v pohodě.
Počty jsou prosté. Jak vidno, většina „Songs of Love and Death“ se mi zamlouvá, a to opravdu dost – jak jsem již zmínil výše, až překvapivě dost. Možná jsem se opravdu nechat opít rohlíkem, ale proč bych to řešil, když si ten poslech užívám? Ačkoliv jsem Me and That Man zpočátku příliš nevěřil, nakonec musím uznat, že se mi album dostalo na kobylku. Skvělá záležitost.
Země: USA Žánr: country / folk rock / psychedelic Datum vydání: 9.9.2016 Label: Sargent House / Glitterhouse Records
Tracklist:
01. Come Brave
02. Swaying Reed
03. The Hired Hand
04. Crystal Palace
05. Crook and Flail
06. The Quiver
07. All Your Wvaes
08. Golden Blossom
09. Go Ye Light
10. Five by Five
11. Low Twelve
Jméno David Eugene Edwards a jeho tvorbu není třeba nijak zásadně představovat – o Wovenhand jsem se tu již párkrát rozepsal a ve všech případech jen pozitivně. Uskupení soustředěné kolem této charismatické persony si doposud ostatně nic jiného nezasloužilo – indiánská mystika umně zakomponovaná do směsice západního country a rocku je svého druhu unikátní (nebo alespoň neznám nic, co by se Wovenhand případně 13 Horsepower blížilo) a její síla mi uhranula už před nějakou dobou. Omamná kombinace duchovna a psychedelie se potom v živém podání mění v živelnou jízdu, která silou železného oře drtí kosti i představy o poklidném drnkání na mandolínu, jak se mohli přesvědčit i někteří účastníci poslední zastávky v Brně.
Od té doby už ovšem uplynul nějaký ten pátek a stejně tak i od vydání donedávna poslední desky „Refractory Obdurate“, jež zavedla Wovenhand na cestu skočných rytmů a noiserockového nádechu, takže je nejvyšší čas se podívat na její pokračování v podobě novinky „Star Treatment“. Jak název napovídá, Eugene se se svojí suitou tentokrát vydal rozjímat pod otevřené nebe plné zářících perel, vyprávět o vztahu člověka a hvězd – a jakkoliv singl „Come Brave“ vypuštěný před vydáním alba mohl napovídat další nespoutanou jízdu prérijní krajinou, není tomu tak.
Pokud bych měl „Star Treatment“ krátce charakterizovat, do jisté míry zní jako kombinace prvků předchozích alb. Zachovává si atmosféru ne nepodobnou „The Laughing Stalk“, avšak balí ji do tvrdšího, hutnějšího zvuku, jaký Wovenhand představili na „Refractory Obdurate“. Zároveň však není ani jedním, nová deska je svébytná a má svoji charakteristickou náladu, jakkoliv v jejím rámci Wovenhand příliš neuhýbají ze svého trademarkového rukopisu. Jak jsem naznačil, na „Star Treatment“ se Edwards a jeho parta výrazně zklidnili, a ačkoliv se najde několik tvrdších písní, namísto divokosti se vydali spíše cestou zahloubanosti a středních temp. Album nikam nespěchá a nechá vás, abyste si jej sami prozkoumali, protože rozhodně neukazuje vše na první dobrou. I když má do nepřístupnosti daleko, zkrátka chvíli trvá, než se mu dostanete pod kůži.
Ostatně, „Star Treatment“ vypráví, jak napovídá název, příběh o hledání vztahu mezi člověkem a rozsypanými perlami na černém nebi – a hledání je v tomto případě stěžejní, neboť výrazná část nahrávky na první pohled budí dojem cesty do nikam pod hvězdami. Cesta je tentokrát cíl, a jestli je na jejím konci přece jen něco víc, je spíš na vás a vaší fantasii. Bez té se ostatně příliš nepohnete, protože písně jako „Swaying Reed“ vás obklopí plochou, do níž sází bez ladu a skladu jednotlivé prvky, útržky motivů, zvuky, ruchy. „All Your Waves“ či „Crook and Flail“ jsou již konkrétnější, melodičtější, a první jmenovaná se navíc vyznačuje nádhernou brumlající baskytarou, avšak stále jde spíše o rozmáchlé pláně, na něž Eugene maluje zastřeným vokálem obrazy. Zbylé skladby jsou přece jen přívětivější, i přesto vás ale za ruku zrovna nepovedou – když se jich ovšem budete držet, ukáží vám na svých toulkách svět z pohupujícího se koňského hřbetu.
Kolem a kolem je „Star Treatment“ krásná nahrávka, která ale nemá v rámci diskografie sílu překvapit. Wovenhand jsou pořád ti samí Wovenhand s vypracovaným a ustáleným rukopisem i zvukem, přičemž obojí sice prochází postupnou proměnou, ale očekávat od tohoto indiánského klanu výrazné změny je přece jen trochu krátkozraké. Bez výčitek můžu říct, že by se mi líbilo, kdyby se celá deska ještě víc nesla ve stylu „Swaying Reed“ a jí podobných skladeb, jelikož je právě ta je jednou z mála, která v rámci celku opravdu výrazněji vybočuje. Ale i když tomu tak není, pořád se mi „Star Treatment“ líbí a do jisté míry mi učarovalo, jakkoliv to je album, k němuž se nejspíš nebudu vracet tak často – jednak pořád nabízí krásné písně (jakkoliv jde o „klasické“ Wovenhand), jakými jsou třeba „The Quiver“, „Go Ye Light“ či „Five by Five“, jednak výborně funguje, když si jej člověk vezme na noční toulky Prahou a někde za světelným smogem si představuje všechny ty hvězdy a souhvězdí, podle nichž by se řídil v době, kdy svět ještě neznal všechny navigační vymoženosti dneška.
Největší nástrahou je hrací délka přesahující 50 minut, neboť v dojezdu přece jen počin ztrácí na síle a zejména během prvních poslechů drolí pozornost k jiným podnětům (navzdory tomu, že výše jmenované kompozice se nachází právě k jeho konci). Nejde o problém, který by nešel překlenout – jak jsem naznačil výše, tahle deska je hlavně o hledání, nicméně se nelze divit, když si k ní někdo cestu nenajde, protože závěr by přece jen mohl být výraznější, kdyby byl počin o skladbu, dvě kratší. Vzhledem k této skutečnosti je rovněž třeba kriticky přiznat, že ačkoliv je „Star Treatment“ stále nadprůměrným albem, Wovenhand už mají na pažbě i hlubší zářezy, které se i po letech skví, jako by je kapela vyřezala včera. Jinými slovy – je to krásné, ale už bylo i líp.
Při pohledu na kadenci, s níž Keith Richards chrlí své sólové počiny, které v minulosti fungovaly i jako prostředek vzdoru k Micku Jaggerovi, jenž v určitém okamžiku kariéry zanedbával domovské The Rolling Stones, musí být jasné, že Keith Richards nikam nespěchá. Novinka „Crosseyed Heart“ je teprve jeho třetí sólový počin, který navíc vychází po dlouhých 23 letech od posledního „Main Offender“ z roku 1992. Tato prodleva tak minimálně mé maličkosti slibovala záruku, že by na albu nemusela být zastoupena žádná hloupá vata, protože jakmile má jeden z největších kytaristů hudební historie dvě dekády na ukládání vlastního materiálu do šuplíku, který jednoho dne musí vyprázdnit, tak to musí být na výsledku znát.
Víte, nikdy jsem nepatřil k zarytým fanouškům The Rolling Stones a při naposlouchávání jejich tvorby jsem se vždy spokojil s výběrem největších hitů, přičemž ještě o poznání chladnější byl můj vztah k sólovým albům Keitha Richardse, z jehož dosavadních počinů jsem se pořádně věnoval až právě aktuálnímu „Crosseyed Heart“, protože k těm předešlým mě to prostě a jednoduše nijak netáhlo. Nicméně nechat si ujít možnost konečně toto napravit a přehlédnout „Crosseyed Heart“, by byla neomluvitelná chyba, takže jsem se zájmem album pustil do sluchátek a výsledek mě mile překvapil.
Očekával jsem o něco svižnější materiál, než jaký jsem dostal, a popravdě i trochu ryze rockovější než takto žánrově nevyzpytatelný rock, nicméně nyní, po několika posleších, musím říct, že to není vůbec na škodu. „Crosseyed Heart“ tak v sobě mísí jak starý rock’n’roll, tak notnou porci amerického blues rocku, country a překvapivě taky reggae. No schválně si poslechněte šestou „Love Overdue“ a pochopíte, že s tím reggae si opravdu nedělám srandu. Přestože mi zrovna tato píseň přišla zprvu mírně rušivá a nabourávala atmosféru uceleného obrazu Keith Richardse jakožto milovníka klasického rocku, tak mi nevadila natolik, abych ji musel nějak cíleně obcházet a přeskakovat.
V repertoáru Keitha Richardse se nacházejí jak písně, které by se mohly v klidu vyjímat na albech The Rolling Stones, kam patří třeba singlová „Trouble“ nebo „Amnesia“, ale na druhou stranu obsahuje taky několik méně očekávaných songů. Do té druhé kategorie bych zařadil více skladeb, nicméně v čele by stála zesmutnělá „Something for Nothing“ s takřka kostelním sborem a lehce jazzová „Illusion“, již si Richards střihl s Norah Jones, jejíž sexy vokál si nelze splést a která k Richardsovi dobře padla a spolu vytvořili velmi dobrou emoční hru podbarvenou táhlými kytarovými linkami.
Přestože se skáče napříč několika různými styly, mezi nimiž nechybí ani americké country („Cross Eyed Heart“ a „Robbed Blind“), tak není novinka této veličiny šesti strun jako celek nijak roztříštěná a překvapivě dobře drží pohromadě. Patnáctka skladeb je sice dost a nebudu lhát, že bych „Crosseyed Heart“ strávil hned na první poslech, protože trvalo, než jsem mezi jednotlivými písněmi začal objevovat rozdíly a udělal si mezi nimi pořádek, ale pokud by vás to nudilo při soustředěném poslechu, tak tomu dejte šanci jako koláži pro klidný večer, pro nějž je tahle nahrávka jako ulitá.
Můj výlet na Moravu symbolicky začal Wardrunou a skončil – netřeba vás napínat, beztak to máte v nadpisu – u Wovenhand. Co se dělo v několika dnech dělících tyto dva koncerty bych popisoval vpravdě nerad, nicméně pokud bych měl být přece jen obšírnější, původně to byli právě pouze Wovenhand, kvůli kterým jsem chtěl do Brna zavítat. Tahle jedinečná kapela z Colorada poskládaná kolem persony Davida Eugena Edwardse si mě získala právě a především jabloneckým koncertem, kde mě odrovnala jako málokterá jiná. Protože ačkoliv z desky jsou Wovenhand uhrančivý folk (rock) řízlý indiánskou mystikou, živé provedení si v ničem nezadá s noise rockovými bandami a dávkou psychedelie strčí do kapsy kdejaký stoner.
Opáčko je tak jasnou povinností, tím spíš, že se ve Flédě po boku indiánského šamana ukázálo jméno hodné jeho umu: Marriages. Tahle tří členná bokovka Red Sparrowes mne doposud míjela, jakkoliv mám „Vrabčáky“ opravdu rád, a pondělní večer se zdál být výbornou příležitostí k nápravě. Bohům žel, prvním vjemem, jímž mě Marriages vítají, je naprosto přehulený zvuk, v němž se naprosto ztrácí kytara i Emmin vokál. Nezkoumám, na čí straně je chyba, raději bezprostředně poté intuitivně mířím směrem doprava před pohlednou zpěvačku/kytaristku, kde je zvuk k mému štěstí podstatně srozumitelnější a čistší. Jestli se během setu ve zbytku sálu lepší, netuším, nemám potřebu se hnout z místa, neboť i tak chvíli trvá, než se zvuk srovná úplně.
Začátek setu díky tomu není z nejsilnějších a chvíli trvá, než se do toho Marriages trochu obují. Jak se jim to ale podaří, atmosféra postupně houstne jako mlha v údolí, chlupy na zátylku se samovolně ježí a člověk při pohledu na perfektně fungující těleso raději mlčí, pohroužen do dění na pódiu. Čarovný post-rock nasáklý svébytnou intimitou je naprosto pohlcující a sám o sobě spotřebovává většinu smyslů. Raději ani nemluvím o Emmině nádherně zabarveném vokálu, s nímž jeho majitelka umně zachází – dokáže jemně česat vzduch, stejně jako jej rázně proříznout a zarýt se hluboko do sluchového ústrojí. Neřeknu vám, jaké písně během čtyřiceti minut poslali Marriages kolovat publikem, bylo to však famózní, už jen svým naprostým kontrastem k tomu, co mělo přijít o pár desítek minut později. Zasněné, přívětivé, lidské.
Nicméně sebelépe mohlo trio z Los Angeles zahrát, měřit se s Wovenhand zkrátka nemohou. Sebevědomí velikáni zatraceně dobře vědí, jak svoji muziku podat tak, aby neztratila nic ze své podstaty a přesto skalpovala všechny přítomné a navrch je připravila o rozum. Ruchový mikrofon, vazbení, hutný kytarový zvuk a riffy kopající jako splašený kůň mění čarovný folk v očistný rituál, nejhlubší katarzi a nedobrovolné pohroužení do sebe sama. Eugene čaruje emoce z masivního zvuku, zhmotňuje je skrze struny svých nástrojů a posílá ve vlnách energie do publika. V botách z hadí kůže doslova klouže po pódiu a mezi zpěvem po indiánsku gestikuluje: zaklání hlavu při vytí na měsíc, střílí z luku, mění se v lesní zvěř.
Setlist Wovenhand:
01. In the Temple
02. Hiss
03. Closer
04. Maize
05. Masonic Youth
06. King o King
07. El-Bow
08. Corsicana Clip
09. King David
10. The Refractory
11. Obdurate Obscura
12. Long Horn
13. Field of Hedon
– – – – –
14. Glistening Black
15. Salome
16. Good Shepherd
Výběr z posledních dvou alb „Refractory Obdurate“ a „The Laughing Stalk“ tentokrát není doplněný o žádný exkurs do starší, jemnější tvorby, první půle proto uhání zběsile vpřed na hřbetech stáda mustangů. „Hiss“, „Masonic Youth“ a paradoxně i „Closer“. Nakonec se konečně láme s „El-Bow“ do očekávaných hypnotických vod. Šamanský rituál postavený na pohlcující nesrozumitelnosti ruchů pak znovu funguje až s navazující trojicí „King David“, „The Refractory“ a „Obdurate Obscura“. V opačném případě se vás Wovenhand pokouší roztančit v tanci svatého Víta kolem ohně, spíše však oddělit duši od tělesné schránky prostřednictvím ostře nabroušených strun. Hořící „Field of Hedon“ nakonec pálí vše doposud vybudované a vytváří prostor pro mohutný aplaus, zatímco se kapela poprvé loučí s publikem. Nakonec jí nezbývá, než se vrátit a přidat ještě závěrečnou trojici písní, žádost pětistovky krků a dvojnásobného počtu rukou je zkrátka příliš silná.
Definitivní konec tak přichází až po vyčerpávající hodině a půl, po níž nezbývá než uklidnit třes rukou, udržet se na nohou, s hrdostí přeživších dokráčet do šatny a následně z klubu pryč do tmy. Pohroužení do sebe sama a divoký, opojný stav mysli však stále trvá až do následujícího dne, jakkoliv se mu tělo snaží ubránit. Jediný (zato pořádný) rýpanec opět směřuje do řad fotografů, z nichž někteří dost bezohledně fotili i po upozornění ostrahy, že po třetí písni mají své hračky schovat – přinejmenším slečna nalevo ode mě svoji hipsterskou retro napodobeninu starých fotoaparátů ne a ne schovat. Příště sekat pracky. Dost však zlé krve – pokud se Wovenhand za nějaký čas objeví v naší republice znovu, neváhám. Opět mě totiž přesvědčili, že jejich vystoupení jsou jedinečná, charismatická a v jistém ohledu bezkonkurenční.
Země: USA Žánr: instrumental rock / country / flamenco Datum vydání: 12.8.2014 Label: 60 Cycle Hum
Tracklist:
01. We Need to Have a Talk About John
02. This Is My Rifle
03. Flight of the Vulcan Kelly
04. Jerry’s Breakdown
05. Six Hundred and Sixty Six Pickers in Hell
06. Portrait of Sidney Sloan
07. Jiffy Jam
08. Villisca
09. El Cucuy
10. The Dream Slayer
“Musíme si promluvit o Johnovi.” To je název první skladby novinky kytaristy Johna5 i moje nešťastné provolání k započetí recenze. Je to mírně přes dva roky ode dne, kdy jsem nesmírně vychválil Johnův předchozí počin “God Told Me To”, a zatímco většina alb po dvou letech již nemá posluchači co říci, právě tohle toho má dodnes na srdci víc než dost. A tak jsem na novinku Johna 5 byl zvědavý, byť ne natěšený, jelikož album poslední se mi dosud nepodařilo oposlouchat. Abych nebyl zbytečně zklamaný, očekával jsem od “Careful with That Axe” (název, po jehož přečtení si vždy doplním tiché “Eugene”) o něco méně než jsem dostal posledně. Ani omylem jsem však nečekal, že dostanu o tolik méně.
Byť jsem to řekl již v dost nápadných náznacích, cítím potřebu prohlásit to jasně a zřetelně ještě jednou: “Careful with That Axe” považuji za průser, a to velkolepý. Pokud bych předloňské a letošní album bývalého kytaristy Marilyna Mansona (a současného kytaristy Roba Zombieho) postavil proti sobě, musel bych použít profláknuté rčení, že je jednoduše nejde poměřovat, neboť patří do úplně jiné ligy.
Je mi jasné, že hodnotit bych měl pokud možno bez ohledu na jiná alba, ale dnes budu paralely k “God Told Me To” nacházet všude. Tato alba jsou totiž jako den a noc a já jednoduše nesvedu skrýt zklamání z toho, jak moc rozdílná jsou. Nestává se často, že bych si dokázal užit sólová alba velkých kytaristů, a není to proto, že bych kytary neměl rád. Problém je v sebezahleděnosti umělců, kteří se bez kontroly kapely jednoduše neuhlídají a přílišným důrazem na svůj nástroj zničí vše, co na něm mám tak rád. Proto bych svá oblíbená alba sólových kytaristů dokázal spočítat na jedné ruce a ještě by mi zbylo dost prstů na vulkánský pozdrav. “God Told Me To” bylo jiné, John 5 na něm dokázal výtečně vybalancovat všechny potřebné ingredience a výsledkem byla jednoduše skvělá muzika. Z tohoto pohledu je svou kytarovou přebujelostí a ignorancí všeho ostatního “Careful with That Axe” vlastně tradičnější.
Dost však obecných keců: co konkrétně mi vadí? Tak začněme už minutu a čtvrt dlouhým intrem sestaveným z útržků zpravodajství (spojující téma nastolí již název alba). Při prvním přehrání si se zájmem poslechnete, co je obsahem, při druhém intro ještě tolerujete a od třetího ho máte tendenci přeskakovat. Jenže přeskakovat kam? Ke druhé skladbě? To si o moc nepomůžete. “This Is My Rifle” začne naprosto stupidním “kulometným” riffem, k němuž se vrátí ještě dvakrát. Vše mezi je proložené prostým sólování, naskládaným bez ladu a skladu tak, jak by to možná udělal Paul Gilbert, kdyby po utrpění mozkového úrazu zkoušel napodobit svůj vlastní styl. O něco lepší je druhá polovina písně, která se ale v tom nejlepším zlomí zpět ve zmíněný “kulometný” riff a je po zábavě. “Flight of the Vulcan Kelly” je až na agresivnější přístup a o trochu lepší základní riff (místo “stupidní” bych použil spíše slovo “primitivní”) vlastně v podstatě stejná. Jenže jestli máte dojem, že už to horší být nemůže, musím vás opravit: může a bude. Opět se vrátím ke “God Told Me To”, na kterém John 5 prokládal skladby s elektrickou kytarou jakýmsi elegantním flamencem, které patřilo k vrcholům alba. Podobnou vychytávku nalezneme i tentokrát, jenže použitým žánrem není flamenco, nýbrž country. “Jerry’s Breakdown” je hloupá odrhovačka, která sice poslouchat jde, příjemné to však není. Mnohem horší je pak podobně laděná “Jiffy Jam”, při jejímž poslechu jejího autora pokaždé posílám do pekel horoucích. Možná ale jen nejsem naladěn na správné vlně.
Zmíněné písně (zákeřně koncentrované v první polovině alba) jsou naprosté dno a od něj se dá dostat jen nahoru a přesně to John 5 v ostatních písních dělá. “Six Hundred and Sixty Six Pickers in Hell” sice kopíruje strukturu výše zmíněných “This Is My Rifle” a “Flight of the Vulcan Kelly”, dělá to však lépe a poslouchatelněji. Johnovo sólo ve třetí minutě má například dokonce jakousi zvláštní atmosféru. “Portrait of Sidney Sloan” je ještě o krok dál nebo spíše zpět, protože hodně připomíná styl předchozí desky smíchaný s tím nejlepším z desky nové. Právě zde vynikne i baskytara, která je dobře slyšitelná a docela zábavná všude (vidíte, nakonec jsem to s tou sebezahleděností možná přeháněl), zde však dostane dokonce hezký sólový part. “Villisca” zaujme hlavně fanoušky Rage Against the Machine, neboť některý její části jméno Toma Morella vyloženě křičí. “El Cucuy” je z mého pohledu vrchol alba, neboť se jako jediná vrací k dříve navštívenému flamencu a nabízí několik opravdu krásných pasáží. Závěrečná “The Dream Slayer” pak destiluje to lepší z tvrdších skladeb alba, tím pádem není vůbec špatná, ovšem k dokonalosti zdaleka nesahá.
Nevím, jak si tak razantní změnu v kvalitě Johnovy tvorby vysvětlit. Zatímco o “God Told Me To” jsem v úvodu prohlásil, že nezastárla ani po dvou letech, z novinky mám dojem diametrálně odlišný. Již po prvním poslechu jsem v diskuzi s redakčním kolegou prohlásil, že je to tak trochu píčovina, a ani čas na tomto názoru nic nezměnil. Některé z lepších skladeb špatné nejsou, ale to jsou výjimky a navíc ani v jejich případě nemluvíme zrovna o bezchybné hudbě. Ty, které špatné jsou, však jsou špatné se vším všudy, tak špatné jak jen to od zkušeného muzikanta, jakým John 5 je, může být. Zklamání je na místě. Rozhořčení si nechám na příště.
Další názory:
Musím říct, že na kolegovu recenzi jsem byl hodně zvědavý. Ne snad, že bych chtěl opisovat, ale když jsem tak poslouchal novinku Johna 5, tak jsem měl úplně stejné pocity a nevěděl jsem, jestli si mám myslet, že opravdu vypustil do světa takovou sračku, nebo jsem já takový ignorant, že v tom nevidím tu skrytou genialitu. Tím spíš, když si vzpomenu, že John 5 umí a třeba “Songs for Sanity” je oproti novince majstrštyk, jenž je hodný bezmezného uctívání. Vlastně i “God Told Me To” je velmi povedená placka, kde se to skvělými momenty jenom hemží, takže nechápu, co se s tímhle borcem stalo, když nechal fabriku vylisovat takový shit. “Careful with That Axe” je až prapodivně primitivní a nudná, že se mi tomu nechtělo věřit. Pod vše, co Zajus ve své recenzi uvedl, bych se podepsal vlastní krví, protože to album je vážně špatné. “This Is My Rifle”, “Flight of the Vulcan Kelly” a “Villisca” jsou jedna vedle druhé píčoviny jak mraky. Vyloženě povedenou skladbu, s níž v celé své délce nemám problém, mám na novince jen jednu, a sice “Portait of Sidney Sloan”, jejíž melodické nápady mě fakt baví. I country “Jerry’s Breakdown” nebo španělská “El Cucuy” nejsou špatné, ale takové pecky, abych měl nutkání si je pouštět i v budoucnu, to nejsou. Bohužel, John 5 šlápl s “Careful with That Axe” totálně vedle a budiž mu za to ostudná trojka odměnou. Kaša
Je třeba vnést do hodnocení trochu kontroverze. Je to tak, že John 5 je jedním z mých nejoblíbenějších kytaristů (vedle Joea Satrianiho a absolutního boha Toma Morella) pro nápaditost jeho skladeb, proto se nemůžu s čistým svědomím zařadit vedle kolegů, kteří dali “Careful with That Axe” tak nízké hodnocení. Uznávám, že můžu být jistým způsobem ovlivněn tím, že právě Johna 5 poslouchám spolu s Animals as Leaders takřka dokola při učení, jakože se tam nezpívá, možná můžu být ovlivněn tím, že dělám v pasáži obchodního centra a celé dny poslouchám v práci ve smyčkách podbízivé shoppingové jingly… pravdou ale je, že se mi “Careful with That Axe” vážně celkem líbí. Fajn, třeba track “Flight of the Vulcan Kelly” mi díky debilní basové lince a kreténskému riffu přijde fakt jako s prominutím totální kokotina, ale to je podle mě asi tak jediný fakt závažný přešlap na albu. Jak jsem říkal, při učení točím Johna 5 celkem fest a mám jeho desky celkem najeté, takže mě jeho country / flamenco experimenty nijak neuráží, již jsem si jaksi zvykl. Co mě naopak hodně baví, je třeba “Portrait of Sidney Sloan”, kde John používá Boss SL-20, což je moje oblíbená kytarová hračka, nebo napříkld zavírák “The Dream Slayer”. Asi žádná z písní se nedá srovnat se songem “Werewolf of Westeria” z “The Devil Knows My Name”, kde Johnovi hostuje právě Satriani, a “Careful with That Axe” se nemůže rovnat s mojí nejoblíbenější nabitou “Requiem” z roku 2008, ale určitě to je deska, kterou rád zařadím do učícího playlistu, takže žádná trojka nebo čtyřka, za mě rovnou šest a půl. Prostě jako kytarista žeru Johnův styl. Tečka. Thy Mirra
Datum: 17.9.2014 Místo: Jablonec nad Nisou, Eurocentrum Účinkující: Wovenhand, Nylon Jail
Asi nikdy by mě nenapadlo, že by kapela formátu Wovenhand mohla zahrát ve městě, jakým je Jablonec nad Nisou. Nic proti Jablonečákům, ale obecně jsem sever Čech považoval (a stále považuji) až na pár výjimek za kulturní díru, přičemž o zajímavou hudbu tam člověk zakopne asi tak jednou za uherák a co vám budu povídat, výběr lokality mě vážně překvapil. Nicméně překvapení tenhle koncert poskytl hned několik a fakt, že se odehrával zrovna v Jablonci, je z nich to nejmenší.
Celý výlet na sever do bývalého hlavního města Sudet a jeho předměstí jsem pojmul dosti rekreačně, takže jsem za sebou nechal Černý most už před obědem a celé odpoledne se obdivoval ukázce zpraseného urbanismu a atmosféře rodinných minipivovarů. Do Jablonce jsme tak s přáteli dorazili až k večeru, zhruba půl hodiny předtím, než měla začínat předkapela, domácí Nylon Jail. Již jsem byl zpraven o tom, že jablonecké Eurocentrum je na tamní podmínky mimořádně příjemný plac, takže mé překvapení z onoho místa nebylo takové, nicméně pořád bylo. Popravdě nevím, k čemu bych prostorný, moderně zařízený sál přirovnal, nejvíc mi připomínal nějaké kongresové centrum. Potěšilo i výborné pivo za pár korun a slušná nabídka baru.
Když se Nylon Jail objevili na pódiu, rozhodl jsem se nakonec nesedět celou dobu u stolu a během první písně jsem se jal přesunout blíž. S tvorbou kapely jsem se před koncertem letmo seznámil a už z alba mě zaujala, v živém podání pak rovněž vypadala docela přesvědčivě. Pestrá žánrová směska country, (post-)rocku a trochy dobře použité elektroniky minimálně instrumentálně fungovala skvěle. Hudebně se mi to vážně líbilo i přesto, že první čtvrthodinu jsem se pomalu posouval po placu a marně hledal, odkud bude slyšet akustika jednoho z kytaristů. Marně, neboť se pořádně ozvala až někdy při čtvrté písni, ale netuším, jestli to byla chyba zvukaře, nebo ji měl staženou sám kytarista. Tak nebo tak, změna to byla dost citelná, akustika už tak zajímavou hudbu ještě o něco obohatila.
Snad jedině škoda zpěvu, protože i když kapela vytáhla takové vizuální fajnšmekřiny jako hraní smyčcem na kytaru nebo mlácení popraskaného činelu na zemi, vokalista, který mi z desky moc nevadil, se živě moc poslouchat nedal. Sic některé momenty odzpíval docela zajímavě a nevšedně, nějaká výhra to nebyla. Navíc, když zpěvák dvakrát za koncert zopakoval větu “užijte si kapelu, co přijde po nás”, fakt jsem nevěděl, jestli byl tak opilý, že nevěděl, jaké že jméno po nich hraje, nebo jestli se snažil o špatné fóry. Jinak se mi ale Nylon Jail docela líbili a myslím, že se po jejich studiové tvorbě ještě podívám. Navíc i po dramaturgické stránce to byla dobrá volba a nevím, kdo jiný by byl coby předskokan Wovenhand vhodnější. Po nějakých 45 minutách se nakonec s pomalu rozrůstajícím publikem rozloučili a pódium opustili.
Po krátké pauze nastoupili Wovenhand. Sál se naplnil zhruba z poloviny, což je trochu škoda, protože kapela v čele s charismatickým indiánem Davidem Eugenem Edwardsem záhy předvedla, že by si zasloužila mnohem větší publikum. Už první skladba “Hiss” z letošní placky “Refractory Obdurate” jejich set odstartovala ve velkém stylu. S ohledem na to, že poslední alba stále přitvrzují, očekával jsem, že to bude víc rock’n’roll a méně country, ale Wovenhand mě naprosto nehorázně přejeli. Už od začátku provázel kapelu čistý, hutný a drsný zvuk, obohacený o dobře zmáknuté zpětné vazby, který do strčil do kapsy nejednu metalovou smečku, což už tak docela tvrdé skladby ještě přitvrdilo a dalo jim do rukou ostře nabroušené zbraně. Kapela si navíc počínala na pódiu naprosto suverénně, a ačkoliv měl Eugene zpočátku problémy s kytarou, kvůli kterým později museli přerušit jednu z písní, v mžiku byl problém vyřešen a Wovenhand plynule navázali tam, kde skončili.
David je vůbec úkaz sám pro sebe. Během vystoupení vypadal, že je víc v transu než při smyslech, díky nazvučení mikrofonu navíc zněl ještě o něco zastřeněji. Spoluhráči své nástroje moc nešetřili, a když v jedné ze starších písní basák nasadil téměř dronové vazbení, kosti, které předtím pod náporem jakž takž držely, neměly daleko od rozdrcení. Extáze. Wovenhand si navíc vystačili jen s gesty, za celou dobu neřekli mezi písněmi ani slovo – pár jich padlo až při loučení, a to ještě velmi skromných. Přehrála se téměř celá aktuální deska “Refractory Obdurate” a dostalo se i na minulé album “The Laughing Stalk” plus pár starších věcí. Publikum se tak kromě “Hiss” dočkalo dalších tvrdých pecek jako “Good Shepherd” či “Field of Hedon”, došlo ale i na klidnější věci, takže zazněla “Salome”, “The Refractory” nebo “Maize” z minulé desky, během kterých Eugene vytáhl letitý nástroj, jakousi směsici mandolíny a banja s nádherným zvukem. Ze starších zazněla podmanivá “Closer” či živější country “Long Horn”. O závěr se pak opět postaraly tvrdší skladby a končilo se ve frenetické náladě. Nakonec se po bouřlivém aplausu Wovenhand vrátili a přidali ještě “Kicking Bird”, sám David se pak rozloučil s publikem jemnou písní “Whistling Girl”.
Wovenhand řádili jako utržení ze řetězu, celou dobu udržovali vážnou tvář a dokázali hravě vybudovat pohlcující atmosféru, jíž si mě obmotali kolem prstu ještě dřív, než skončil první song. Takhle silně hypnotický a přitom přirozený a upřímný zážitek, který se zažral až do morku kostí, jsem nezažil pěkně dlouho a jestli letos jmenuji v závěrečném eintopfu nějaký koncert, s největší pravděpodobností to bude tenhle a popravdě mě nenapadá superlativ, který by jej dokázal plně vystihnout. Že jsem prostě neodolal a zbylé peníze vrazil do koupě posledního digipacku snad nemusím příliš dodávat, navíc když kapela ochotně vyšla mezi lidi a s přátelskými úsměvy klábosili s posluchači a podepisovali alba, vinyly a plakáty. Škoda, že mezi nimi nebyl i sám David, ale v případě jeho zdrženlivé povahy se to dá pochopit. V každém případě koncert, na jaký dlouho nezapomenu.
Země: USA Žánr: alternative country / folk rock Datum vydání: 29.4.2014 Label: Glitterhouse Records / Deathwish Inc.
Tracklist:
01. Corsicana Clip
02. Masonic Youth
03. The Refractory
04. Good Shepherd
05. Salome
06. King David
07. Field of Hedon
08. Obdurate Obscura
09. Hiss
10. El-bow
Když jsem se prvně seznámil s Wovenhand díky minulé desce “The Laughing Stalk”, byla to takříkajíc láska na první poslech. Country, rock’n’roll, post-rockové prvky, world music, psychedelie a podmanivá atmosféra v pestrobarevné kombinaci nálad, připomínající podzimní listí. Sice to nebylo to alternativní country, pod kterým mi byli Wovenhand představeni skrze přátele, nicméně pro něj stačí zabrousit do starší tvorby. Vzhledem k tomu, že s železnou pravidelností vydávají alba co dva roky a Edwards se s jeho spoluhráči vždy posune někam jinam – ne nutně přímo dál – docela napjatě jsem očekával, jaká letošní deska bude.
Nakonec došlo na scénář, který jsem tak trochu očekával. “Refractory Obdurate” volně navazuje na “The Laughing Stalk”, míchá s poměry jednotlivých vlivů a přitvrzuje. Tam, kde dřív Wovenhand stavěli spíše na pohlcující, místy až šamanské atmosféře, “Refractory Obdurate” kontruje hutností, tvrdšími kytarami a psychedelií. Kapela se mnohem více přiblížila k rock’n’rollu a punku, písně jsou mnohem energičtější. Zároveň ale k tvrdším složkám přistupují Wovenhand dost svojsky a díky stále silným vlivům country nebo post-rocku je stále na první poslech poznat, o koho jde. A to nejen pro Edwardsův specificky zabarvený vokál. Nejlepší na tom je, že všechny změny působí velmi přirozeně, coby samovolná evoluce výraziva, které se v proudu času přetváří a mění.
Zkrátka, pořád tu je ten nezaměnitelný ksicht, který mě u hudby Wovenhand drží. Stejně jako u předchozích desek platí (alespoň u mě), že to je poslech na první dobrou. Stačí jeden poslech, abych věděl, že tohle prostě je dobré a další poslechy výsledný dojem jen vylepšují rozkrýváním detailů směrem do hloubky. Nové skladby možná nejdou tak do kořenů rodné hroudy jako starší desky, stále ale nabízí nefalšovanou upřímnost a tentokrát koňskou dávku energie. Songy jako “Hiss”, “Good Shepherd” nebo “Field of Hedon” mají koule a dostatek síly na to, aby s přehledem deklasovaly slušnou část (ne-li většinu) tvrdých rockových kapel a to ani nemluvím o tom, jak suverénně je dokáží Wovenhand odprezentovat živě.
Asi by to ale nebyl Edwards, kdyby původní materiál nechal za zády docela, takže klidnější, atmosféričtější kusy jsou zastoupeny rovněž a s tvrdším materiálem tvoří organický celek. Stejně jako “The Laughing Stalk”, tak i novinka nakonec nabízí širokou paletu výraziva a nálad, byť oproti minulé tvorbě přece jen dost rozdílnou. Z klidnějších věcí jsem si zamiloval hlavně šestou píseň “King David” a skorotitulku “The Refractory”, která je jednoduše geniální. Ale ani ostatním písním zkrátka nelze nic vytknout a třeba taková “Obdurate Obscura” je rovněž vynikající, starší tvorbě asi nejpodobnější, nejvíc nasáklá onou mystickou atmosférou.
Je pravda, že minulá deska mě přece jen bavila a baví o něco víc. Indiánská melancholie v ní skrytá je mi pořád o něco bližší než aktuální tvář kapely. Wovenhand jsou ale jednou z toho mála smeček, které prostě neumí nahrát špatnou desku, a “Refractory Obdurate” je toho jen důkazem. I přes rozmanitost a náladovost drží deska pohromadě a baví mě od samotného začátku do konce. Její přednosti jsou v nespoutané síle, nekompromisních, ostrých riffech, hutnosti a psychedelii. Instrumentálně je navíc zatraceně vysoko, Wovenhand za svoje nástroje prostě vzít umí a riffy, melodie či sóla je radost poslouchat. Vzhledem k přiměřené délce jde zkrátka o počin, který se hned tak neoposlouchá. Po všech stránkách vyvedená deska – z těch letošních rozhodně jedna z nejpovedenějších.
Excentrický kanadský multiinstrumentalista Devin Townsend toho během své kariéry, která čítá všeho všudy více než dvacítku alb, dokázal tolik, že vlastně už nemá komu co dokazovat a může si točit alba, která jemu samotnému činí radost bez ohledu na to, co od něj fanoušci očekávají. Přesně takhle chápu jeho výlety mimo rock/metalové vody, které před lety nakousla dvojice alb “Devlab” a “The Hummer” vydané jako jeho sólovky a v nedávné době pak “Ghost”, neboli čtvrtá část z řady alb vydaných pod hlavičkou Devin Townsend Project, které bylo víc relaxační ambient a new age než cokoli jiného. Přestože se řadím mezi obrovské fanoušky Townsendovy tvorby, tak tohle jsou alba, jimž jsem prostě nikdy nepřišel na chuť, protože mi podobná hudba nic neříká, takže jsem při oznámení projektu Casualties of Cool, jehož hudební základy měly tvořit i zbytky z “Ghost”, nepropadl takovému nadšení, jako by se dělo v případě “klasického” Devinova počinu. Ovšem je tady jedno veliké ALE…
…Ché Aimee Dorval. Zpěvačka, jejíž jméno metalovému fanouškovi asi příliš neřekne, která ovšem zas tak úplně neznámá není. Spojení jejího podmanivého hlasu s Devinovým charakterickým zpěvem není čistě náhodné, ale mohli jsme ji slyšet už na albu “Ki”, jež bylo prvním počinem Devin Townsend Project. Zatímco na “Ki” se Ché jen tak mihla a dotvářela atmosféru v několika málo písních, tak na “Casualties of Cool”, což je eponymní album stejnojmenného projektu, už je bezesporu hlavní hvězdou, jíž Devin zdatně sekunduje a není pochyb o tom, že chtěl dát naplno vyniknout jejímu krásnému hlasu, protože on sám si vokálních linek užije v míře menší než jeho kolegyně. A to je svým způsobem naprosto v pořádku, protože aniž bych mu chtěl nějak křivdit, tak v opačném případě bychom na stole měli mnohem méně zajímavý počin a to říkám jako fanoušek takřka všeho, čeho se Townsend dotkl.
Casualties of Cool fungují hudebně na symbióze progresivní rocku, country, ambientu a různých new age prvků, což je výčet velmi podivný a papírově dohromady stěží funkce-schopný, ovšem je tomu právě naopak. Album má až na několik výjimek velmi soudržnou atmosféru, které škodí vražedných 70 minut hrací doby (a to nemluvím o bonusovém disku), ale pro posluchače, který je otevřen novým věcem, by neměl být vyloženě problém album doposlouchat na jeden zátah. Nebo jinak, já s tím problém neměl. “Casualties of Cool” se jen těžko připodobňuje ke starším počinům Devina Townsenda, ačkoli by se mohlo zdát, že se jedná o takovou směsici akusticky natlakovaného “Ki” s “Ghost”, tak je konečná práce zcela někde jinde, než s čím doposud tento hudební génius přišel. Samotný výsledek totiž zní jako country rock Johnnyho Cashe říznutý progresivním rockem a ambientem. Že to zní divně? Taky že jo.
Mně osobně se nejvíc líbí klasičtější (na poměry alba jako celku) písně, které v sobě mají country náladu a jsou tak nějak písničkovější. O kterých kusech že to mluvím? Příkladně “Forgive Me”, “Daddy” nebo hned následující “Mountaintop”. Právě v nich se mi cesta, kterou se Devin a Ché vydali, zdá nejzajímavější. Jasně, je to subjektivní názor a leckdo si může najít zalíbení v experimentálních věcech jako flétnové “Pure”, rytmické “Pier” nebo “Hejda”, což není óda na našeho hokejistu, ale experiment s indiánskými rytmy, ovšem já je asi nikdy nepochopím. O “Pier”, která zní jako něco, co by vydávaly dřevěné hodiny, platí totéž. Když už se vydat experimentálnějšími vodami, tak se radši nechám unášet na vlnách “The Field”, “Flight” nebo “The Bridge”, kdy posledně jmenovaná asi jako jediná vzdáleně navodí atmosféru Townsendovského metalu plného vrstvených vokálů. Sice se jedná pouze o krátké záblesky, ale tato jinak velmi poklidná skladba, v nichž pěvecké otěže Ché přenechá Devinovi, i díky tomu dostává trochu napětí, které podtrhuje nevýraznou gradaci, jež naplno propukne v závěru. Vrcholem “Casualties of Cool” je pro mne v předstihu uvolněná “Forgive Me” s éterickou náladou a melodickým spojením Devina a Ché, jimž to spolu vokálně velmi sluší.
Nechtějte po mně podrobnou charakteristiku jednotlivých písní, protože to vlastně ani není možné. “Casualties of Cool” je dost svojské a neuchopitelné album, že jej musí každý poodkrýt na svou vlastní pěst. Upřímně nedoporučuji poslech na jeden zátah včetně bonusového disku, který přináší další hodinu hudby, což z něj činí takřka nestravitelný počin a díky němu tak “Casualties of Cool” navazuje na minulé “Epicloud” (pokud budeme obě chápat jako Devinova alba). I ono obsahovalo bonusový disk plný materiálu, na nejž nezbylo místo. Stejně jako tehdy, i zde platí, že ne všechny skladby jsou natolik dobré, aby si zasloužily své místo na prvním albu, ale zase bych našel písničky, které mi na regulérním cd chybí, a sice “Drained” nebo podmanivá “Perspective”, ale to už bych si musel vyloženě vymýšlet jako rozmazlené děcko, kterému není nic dobré.
“Casualties of Cool” je pro mne takový první krůček k pochopení i odlehčenějších alb Devina Townsenda, protože když si vezmu všechny zde vyjmenované počiny, tak tento, který splodil s Ché Aimee Dorval, je pro mne tím nejzajímavějším a určitě tím nejlepším. Dokážu se přenést i přes velmi dlouhou hrací dobu, ale na můj vkus by “Casualties of Cool” slušelo o něco méně experimentů ve stylu “Mend”, “Pier” a “Hejda”, které mi byly spíš na obtíž a narušovaly tak celkový dojem příjemné country-prog rockové desky, kterou bych si rád užíval od začátku do konce. Vím, že jako fanoušek Townsendových alb bych už měl být zvyklý na hodně a jistou míru tolerantnosti v sobě chovám, ale s nohama pevně na zemi říkám, že výsledek mohl být ještě o fous lepší.
Další názory:
Musím říct, že jsem s Casualties of Cool nějakou dobu dost bojoval… tedy, ne, že by se mi ta hudba nelíbila, právě naopak, ta se mi v zásadě líbí opravdu dost. Je to velice příjemné, odpočinkové, ale pořád dost chytré, má to myšlenku a z obecného hlediska je to vlastně hodně super. Některé skladby jsou vyloženě skvělé, jmenovitě hlavně “Mountaintop”, “The Code”, “Moon” nebo “Ether”. Na druhou jsou zde i písničky, jež mě zase takřka nezaujaly, což se týká zejména utahané a příliš dlouhé “The Bridge”, nijaké “Deathscope” nebo zbytečností typu “Pure” či “Hejda”. No, a pak je tu ještě opravdu dost neukočírovaná délka, s níž to Devin Townsend aChé Aimee Dorval při veškeré úctě dost přehnali. Poté, co jsem s “Casualties of Cool” strávil nějakou dobu, jsem si uvědomil, že první polovinu nahrávky vlastně znám takřka dokonale, zatímco tu druhou skoro vůbec, jelikož jsem desku někde po půl hodině vždy utnul s pocitem, že jsem zcela nasycen a víc slyšet nepotřebuji. Tyto dva neduhy (některé slabší kusy a přestřelená stopáž) mě nutí k tomu, že musím dát “pouze” 6,5 bodu, což je vlastně škoda, protože ve svém jádru je Casualties of Cool skvělá hudba s množstvím potenciálu a ty vrcholné písně by samy o sobě zasloužily mnohonásobně lepší hodnocení. Bohužel, méně je někdy více a příliš velké oči občas škodí… a to i v případě tak talentovaných muzikantů jako Devin Townsend… H.
Přestože mám Devina rád a některá jeho alba považuji za nesmírně hodnotná, k jeho novému počinu Casualties of Cool jsem byl zpočátku velice skeptický. Jeho výlety do nemetalových oblastí totiž nedopadají vždy dobře, a tak jsem se bál, aby z “Casualties of Cool” nevyrostl další “Ghost”. V jisté rovině byla moje obava správná, byť neoprávněná. “Casualties of Cool” je přesně tím relaxačním, nesmírně pohodovým albem, jaké Devin v době vydání “Ghost” sliboval, byť s několika velkými rozdíly. “Casualties of Cool” je totiž navíc chytré, zábavné a chytlavé. Od první skladby předvádí Devin bezvadnou jízdu. Bohužel právě první skladby jsou také ty nejlepší. Od pohodového “Mountaintop” přes krásný “Flight” až po floydovsky laděný “Moon” jen těžko hledám chyby. I mimo začátek se nacházejí velice silné skladby jako “Ether” či “Forgive Me”, bohužel jsou tu však i mnohem slabší kousky. Indiánské písně “Hejda” a “Pure” jdou úplně mimo mě, experimentálnější “Deathscope” moc nezapadá do zbytku alba a z nejdelší skladby alba “The Bridge”, mě zaujalo jen několik málo momentů. Nevyjmenovaný zbytek pak svou kvalitou kolísá kolem lehkého nadprůměru a není tak ničím, co by mě zvedlo ze židle. Recenzenti Townsendovi často doporučovali alba zkracovat a já ho do teď téměř vždy bránil, jenže “Casualties of Cool” by bylo mnohem víc cool i casual, kdyby nešlo o hodinu a čtvrt dlouhé monstrum. Nadbytek materiálu zde bohužel táhne desku dolů, a já nemohu jít výše než na sedmý stupínek. Zajus
Země: USA Žánr: instrumental rock / country / flamenco Datum vydání: 8.5.2012 Label: 60 Cycle Hum / Rocket Science Ventures
Tracklist:
01. Welcome to Violence
02. Beat It [Michael Jackson cover]
03. Ashland Bump
04. Killafornia
05. The Castle
06. The Hill of the Seven Jackals
07. Noche Acosador
08. The Lust Killer
09. The Lie You Live
10. Creepy Crawler
Sólovou kariéru Johna 5 jsem ignoroval kvůli jeho předchozímu působení v kapele Marilyna Mansona. Obával jsem se totiž, že pokud v Mansonově hudbě ukazuje vše, co umí, nebylo by na jeho sólové desce co poslouchat. Jeho přechod k Robu Zombiemu byl takříkajíc změnou z bláta do louže a důvodů k poslechu jeho sólovek o moc nepřibylo. Je to tedy až jeho šesté album “God Told Me To”, u kterého jsem se přiměl k poslechu. Byla to ovšem chyba čekat tak dlouho, Johnovy schopnosti jsou totiž úplně jinde, než bych čekal.
“Gold Told Me To” je především velmi rozmanitá deska kloubící technickou zručnost se schopností napsat písničku, jež se dobře poslouchá. V předchozí větě je pak důležité hlavně slovo “rozmanitá”, protože takové množství nálad (a v menší míře i stylů) by Johnovi mohli závidět i velikáni sólové kytarové hudby. Album otevírá industriální “Welcome to Violence”, která hned z kraje rozjede nekompromisní metalovou jízdu. Její hlavní riff by se neztratil ani v hudbě Ministry, sóla, která se s ním střídají, pak hraničí s technickou extází. Na rozdíl od písní následujících jde v “Welcome to Violence” hlavně o předvádění síly, je to proto nejrychlejší skladba alba a její umístění hned na začátek může být trochu zavádějící.
Pokud “Welcome to Violence” nerozbila moje představy o Johnově hudbě, druhá “Beat It” to udělala zaručeně. Jak název napovídá, “Beat It” není Johnova vlastní tvorba, nýbrž cover stejnojmenné písně Micheala Jacksona. Není náhoda, že si John 5 vybral právě ji, v jejím nitru se totiž schová proslulé sólo Eddieho Van Halena. Kromě zvýraznění rytmické kytary a nahrazení Jacksnova hlasu kvílící kytarou se John 5 velmi přesně drží originálu a nejvýraznější změnou je tak povedené rozšíření Van Halenova sóla, jež tak v Johnově verzi částečně proniká do refrénu v závěru skladby. Cover “Beat It” není popravdě ničím originálním, ostatně v kytarové verzi ho hrál například Steve Vai, ovšem i tak funguje dobře.
Dalším dílkem do skládačky zvané “God Told Me To” jsou akustické skladby ve stylu španělského flamenca. Nejsem zrovna příznivcem podobné hudby, ovšem byla to právě akustická část alba, jež mě k němu přilákala. Sám John 5 se prohlásil, že právě tyto akustické prvky jsou pro něj zcela nové. Akustických skladeb jsem na albu napočítal přesně pět. Každá má vskutku unikátní náladu, některé jsou pomalejší a dojemné, ovšem nechybí ani rychlejší kusy. Kupříkladu pátá “The Castle” je se svou nesmírně složitou technikou stránkou opravdu povedená. Jemnější nálady naopak zajišťují poslední dvě písně alba, “The Lie You Live” a “Creepy Crawler”. První zmíněná navíc využívá povedené elektrické kytary, ovšem ve velmi nenápadné a takříkajíc podřadné roli. “Creepy Crawler” je pak ideální pro závěr alba, je postavená na tesklivé melodii, takříkajíc hraje na city a vyvolává touhu si album pustit znova od začátku. “Noche Acosador”, asi jediné opravdu plnohodnotné flamenco na albu, se pak třpytí jako drahokam. Sólo v její druhé půli je pak krásnou ukázkou spojení skvělého v kusu s velkým talentem. Abych však jen nechválil, musím zmínit také “Ashland Bump”, první akustickou píseň, na níž při poslechu alba narazíte. Nevím proč, ovšem na rozdíl od svých kolegyň jednoduše nefunguje. Možná je to až příliš “levnou” melodií, ovšem je to jediná skladba alba, jež si časem začala koledovat o přeskočení.
Dostáváme se tak konečně k poslední trojici skladeb. Všechny vycházejí z podobného konceptu jako úvodní “Welcome to Violence”, ovšem s výjimkou písně “Killafornia” se již kompletně oprošťují od vlivu industrial metalu a staví hlavně na melodiích. V mnoha ohledech se dají přirovnat k tvorbě již zmíněného Joe Satrianiho, který také dokáže ze své kytary vyloudit velmi melodické písně. Na pomyslný Olymp John 5 vystoupá v šesté “The Hill of the Seven Jackals”, která, ač začíná poměrně tvrdě, v sobě nese jedno z nejlepších sól letošního roku. “The Lust Killer” je z poslední trojice nejemotivnější, využívá i akustické kytary a (stejně jako skladby předchozí, ovšem v největší míře) znatelného elektronického podkladu.
“God Told Me To” je album plné překvapení. Pokud pominu skutečnost, že od kytaristy Marylina Mansona a Roba Zombieho bych v žádném případě nečekal takto duchaplnou tvorbu plnou skvělých kytarových kudrlinek, je zde ještě samotná rozmanitost alba, jež mě překvapuje i těší stále dokola. Pokud bych se měl dopustit poněkud nefér srovnání a postavit “Gold Told Me To” proti posledním albům Satrianiho, Gilberta či dokonce Loomise, vyšel by z toho John 5 vítězně. Zmíněná alba jsou totiž ve všech případech excelentními ukázkami práce talentovaných kytaristů, ovšem postrádají duši a emoce, které naopak ve skladbách jako “The Lust Killer” či “Creepy Crawler” v žádném případě nechybí. John 5 si mě získal hned při prvním seznámení a s “God Told Me To” stvořil velmi zajímavé album. Zda je to výjimka, či zda takto dobře zní jeho celá sólová tvorba, se plánuji přesvědčit co nejdříve. “God Told Me To” mi ovšem vystačí na ještě velké množství poslechů.
Další názory:
John 5 se svými sólovými alby celkem úspěšně boří předsudek, že instrumentální kytarová alba jsou vlastně nudné počiny, na kterých se toho příliš zajímavého neděje. Tenhle borec je jednou z mála výjimek a nejen na “God Told Me To” ukazuje, že jeho potenciál zůstával po celou dobu jeho působení vedle Marilyna Mansona nevyužit a o jeho kompozičních schopnostech ani nemluvě. Novinka “God Told Me To” vychází z minulých počinů, snad jen ubylo industriálních vlivů, přibylo akustiky, a kde bylo potřeba, se přitvrdilo. Třeba hned v úvodní palbě “Welcome to Violence” se jede v rychlém industriálním tempu, které je atakováno sólovými výpady Johna 5. Celkem překvapivě pro mě působilo zařazení coveru Jacksonovy “Beat It”, ale mé původní obavy, že tohle nemůže dopadnout dobře, se vytratily hned po prvním poslechu a John 5 se s touhle peckou popral víc než dobře, zpěv je šikovně nahrazen kytarovým kvílením, a i když fenomenální sólo z pera Eddieho Van Halena zůstalo nepřekonáno, tak se jedná o zajímavé osvěžení desky a přidává to na její rozmanitosti. Co jsem na předchozích deskách Johna 5 nemusel, byly akustické skladby, někdy i s vlivem country, ke kterému taky došlo. Na “God Told Me To” naopak působí tyto skladby nenásilně a nenarušují celkovou atmosféru desky, opravdu jsem se při jejich poslechu dobře bavil. Při hodnocení sice nemůžu sáhnout po vyšší známce, než jakou bych udělil mému nejoblíbenějšímu “Songs for Sanity”, ale to nemá vůbec žádný vliv na to, že “God Told Me To” je povedená deska. Kaša
