Země: USA Žánr: instrumental rock / country / flamenco Datum vydání: 8.5.2012 Label: 60 Cycle Hum / Rocket Science Ventures Tracklist: 01. Welcome to Violence 02. Beat It [Michael Jackson cover] 03. Ashland Bump 04. Killafornia 05. The Castle 06. The Hill of the Seven Jackals 07. Noche Acosador 08. The Lust Killer 09. The Lie You Live 10. Creepy Crawler Hodnocení: Zajus – 8/10 Kaša – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 7,75/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Sólovou kariéru Johna 5 jsem ignoroval kvůli jeho předchozímu působení v kapele Marilyna Mansona. Obával jsem se totiž, že pokud v Mansonově hudbě ukazuje vše, co umí, nebylo by na jeho sólové desce co poslouchat. Jeho přechod k Robu Zombiemu byl takříkajíc změnou z bláta do louže a důvodů k poslechu jeho sólovek o moc nepřibylo. Je to tedy až jeho šesté album “God Told Me To”, u kterého jsem se přiměl k poslechu. Byla to ovšem chyba čekat tak dlouho, Johnovy schopnosti jsou totiž úplně jinde, než bych čekal.

“Gold Told Me To” je především velmi rozmanitá deska kloubící technickou zručnost se schopností napsat písničku, jež se dobře poslouchá. V předchozí větě je pak důležité hlavně slovo “rozmanitá”, protože takové množství nálad (a v menší míře i stylů) by Johnovi mohli závidět i velikáni sólové kytarové hudby. Album otevírá industriální “Welcome to Violence”, která hned z kraje rozjede nekompromisní metalovou jízdu. Její hlavní riff by se neztratil ani v hudbě Ministry, sóla, která se s ním střídají, pak hraničí s technickou extází. Na rozdíl od písní následujících jde v “Welcome to Violence” hlavně o předvádění síly, je to proto nejrychlejší skladba alba a její umístění hned na začátek může být trochu zavádějící.

Pokud “Welcome to Violence” nerozbila moje představy o Johnově hudbě, druhá “Beat It” to udělala zaručeně. Jak název napovídá, “Beat It” není Johnova vlastní tvorba, nýbrž cover stejnojmenné písně Micheala Jacksona. Není náhoda, že si John 5 vybral právě ji, v jejím nitru se totiž schová proslulé sólo Eddieho Van Halena. Kromě zvýraznění rytmické kytary a nahrazení Jacksnova hlasu kvílící kytarou se John 5 velmi přesně drží originálu a nejvýraznější změnou je tak povedené rozšíření Van Halenova sóla, jež tak v Johnově verzi částečně proniká do refrénu v závěru skladby. Cover “Beat It” není popravdě ničím originálním, ostatně v kytarové verzi ho hrál například Steve Vai, ovšem i tak funguje dobře.

Dalším dílkem do skládačky zvané “God Told Me To” jsou akustické skladby ve stylu španělského flamenca. Nejsem zrovna příznivcem podobné hudby, ovšem byla to právě akustická část alba, jež mě k němu přilákala. Sám John 5 se prohlásil, že právě tyto akustické prvky jsou pro něj zcela nové. Akustických skladeb jsem na albu napočítal přesně pět. Každá má vskutku unikátní náladu, některé jsou pomalejší a dojemné, ovšem nechybí ani rychlejší kusy. Kupříkladu pátá “The Castle” je se svou nesmírně složitou technikou stránkou opravdu povedená. Jemnější nálady naopak zajišťují poslední dvě písně alba, “The Lie You Live” a “Creepy Crawler”. První zmíněná navíc využívá povedené elektrické kytary, ovšem ve velmi nenápadné a takříkajíc podřadné roli. “Creepy Crawler” je pak ideální pro závěr alba, je postavená na tesklivé melodii, takříkajíc hraje na city a vyvolává touhu si album pustit znova od začátku. “Noche Acosador”, asi jediné opravdu plnohodnotné flamenco na albu, se pak třpytí jako drahokam. Sólo v její druhé půli je pak krásnou ukázkou spojení skvělého v kusu s velkým talentem. Abych však jen nechválil, musím zmínit také “Ashland Bump”, první akustickou píseň, na níž při poslechu alba narazíte. Nevím proč, ovšem na rozdíl od svých kolegyň jednoduše nefunguje. Možná je to až příliš “levnou” melodií, ovšem je to jediná skladba alba, jež si časem začala koledovat o přeskočení.

Dostáváme se tak konečně k poslední trojici skladeb. Všechny vycházejí z podobného konceptu jako úvodní “Welcome to Violence”, ovšem s výjimkou písně “Killafornia” se již kompletně oprošťují od vlivu industrial metalu a staví hlavně na melodiích. V mnoha ohledech se dají přirovnat k tvorbě již zmíněného Joe Satrianiho, který také dokáže ze své kytary vyloudit velmi melodické písně. Na pomyslný Olymp John 5 vystoupá v šesté “The Hill of the Seven Jackals”, která, ač začíná poměrně tvrdě, v sobě nese jedno z nejlepších sól letošního roku. “The Lust Killer” je z poslední trojice nejemotivnější, využívá i akustické kytary a (stejně jako skladby předchozí, ovšem v největší míře) znatelného elektronického podkladu.

“God Told Me To” je album plné překvapení. Pokud pominu skutečnost, že od kytaristy Marylina Mansona a Roba Zombieho bych v žádném případě nečekal takto duchaplnou tvorbu plnou skvělých kytarových kudrlinek, je zde ještě samotná rozmanitost alba, jež mě překvapuje i těší stále dokola. Pokud bych se měl dopustit poněkud nefér srovnání a postavit “Gold Told Me To” proti posledním albům Satrianiho, Gilberta či dokonce Loomise, vyšel by z toho John 5 vítězně. Zmíněná alba jsou totiž ve všech případech excelentními ukázkami práce talentovaných kytaristů, ovšem postrádají duši a emoce, které naopak ve skladbách jako “The Lust Killer” či “Creepy Crawler” v žádném případě nechybí. John 5 si mě získal hned při prvním seznámení a s “God Told Me To” stvořil velmi zajímavé album. Zda je to výjimka, či zda takto dobře zní jeho celá sólová tvorba, se plánuji přesvědčit co nejdříve. “God Told Me To” mi ovšem vystačí na ještě velké množství poslechů.

Další názory:

John 5 se svými sólovými alby celkem úspěšně boří předsudek, že instrumentální kytarová alba jsou vlastně nudné počiny, na kterých se toho příliš zajímavého neděje. Tenhle borec je jednou z mála výjimek a nejen na “God Told Me To” ukazuje, že jeho potenciál zůstával po celou dobu jeho působení vedle Marilyna Mansona nevyužit a o jeho kompozičních schopnostech ani nemluvě. Novinka “God Told Me To” vychází z minulých počinů, snad jen ubylo industriálních vlivů, přibylo akustiky, a kde bylo potřeba, se přitvrdilo. Třeba hned v úvodní palbě “Welcome to Violence” se jede v rychlém industriálním tempu, které je atakováno sólovými výpady Johna 5. Celkem překvapivě pro mě působilo zařazení coveru Jacksonovy “Beat It”, ale mé původní obavy, že tohle nemůže dopadnout dobře, se vytratily hned po prvním poslechu a John 5 se s touhle peckou popral víc než dobře, zpěv je šikovně nahrazen kytarovým kvílením, a i když fenomenální sólo z pera Eddieho Van Halena zůstalo nepřekonáno, tak se jedná o zajímavé osvěžení desky a přidává to na její rozmanitosti. Co jsem na předchozích deskách Johna 5 nemusel, byly akustické skladby, někdy i s vlivem country, ke kterému taky došlo. Na “God Told Me To” naopak působí tyto skladby nenásilně a nenarušují celkovou atmosféru desky, opravdu jsem se při jejich poslechu dobře bavil. Při hodnocení sice nemůžu sáhnout po vyšší známce, než jakou bych udělil mému nejoblíbenějšímu “Songs for Sanity”, ale to nemá vůbec žádný vliv na to, že “God Told Me To” je povedená deska.
Kaša