Země: USA / Franice Žánr: alternative / chanson / pop Datum vydání: 13.11.2019 Label: Ipecac Recordings
Tracklist:
01. Ballade C.3.3.
02. Camion
03. Chansons d’amour
04. Cold Sun, Warm Beer
05. Browning
06. Hungry Ghost
07. Corpse Flower
08. Insolubles
09. On Top of the World
10. Yard Bull
11. A Schoolgirl’s Day
12. Pink and Bleue
Spolupráce Mikea Pattona a Jean-Claudea Vanniera se začala rodit při příležitosti koncertního připomenutí francouzského zpěváka Serge Gainsbourga, s nímž jeho krajan Vannier v dobách největší slávy úzce spolupracoval. Mezi zpěváky, kteří v roce 2011 jeho tvorbu předvedli živě v Hollywood Bowl, byl vybrán také Patton. Jejich následná spolupráce se však nerodila nijak lehce. I takový pěvec jako Patton totiž dostával pěkně za uši. Pravidelný céres mu perfekcionista Vannier uděloval jak za zpěv samotný, tak i za ne zcela dokonalou francouzštinu. Jak ale čas ukázal, tito dva si nakonec sedli a oba zpětně o dávné zkušenosti mluví jako o přínosu do svých kariérních, ale i osobních životů.
Deska „Corpse Flower“ v lecčems reflektuje dosavadní tvorbu obou protagonistů, přesto se nedá zcela jednoznačně přirovnat. Vannierův přínos je citelně znát ve skladatelské rovině a jeho letitým zkušenostem se symfonickou a filmovou hudbou. Ostatně složil všech dvanáct kompozic. Rovněž Patton se v posledním desetiletí výrazně věnoval filmové hudbě. Z jeho pohledu ale vnímám „Corpse Flower“ jako návrat ke klasickému písničkovému stylu. Na album přispěl především texty, anglickými i francouzskými. Stejně tak ale dokázal přidat skladbám aranže, tak typické pro Pattona. Tím jejich kolaborace dostává i nádech experimentálnějších projektů jako Fantômas. Jak tvrdí Vannier, Patton jeho skladbám vdechl život, což přesně potřeboval.
Zajímavé je sledovat, jak se na jednom albu prolnuly oba světy. Vannier s Pattonem se během procesu skládání ani jednou nesetkali ve studiu. Vše proběhlo na dálku. Jeden v Paříži, druhý v Los Angeles. Obklopili se zkušenými jmény, na „Corpse Flower“ se objevují členové z Magma nebo ze sólové kapely Becka. Mohlo by se zdát, že takováto spolupráce nemůže fungovat, ale zadařilo se. Deska oplývá zvláštní tajemnou atmosférou čerpající z obou lokací a zázemí. Některé skladby zní jako ideální doprovod k noirovkám z padesátých let, kdy je velice snadné představovat si Jamese Stewarta se zápisníčkem v ruce, snažíc se rozlousknout zapeklitý případ, jiné zase navozují vůni přístavu v Marseille, kde se nad ránem v rytmu ospalého šansonu rozjímá za zvuku akordeonu, a pak jsou tu ujetější, ale rovněž i popovější kousky, které by zapadly i do repertoáru Faith No More nebo Mr. Bungle.
„Corpse Flower“ je tak plné protikladů, a to i mezi hudbou a texty. Když se například v poslední stopě „Pink and Bleue“ ozve do zvuků krásně znějících smyčců „když se moc nachlastám, tak se zeseru“, působí to vtipně, ale přitom nijak rušivě. Podobná vulgarita, ale i zvukové koláže na pozadí dávají nahrávce potřebný nadhled. „Corpse Flower“ bych nakonec dokázal přirovnat k „Mondo cane“. Zjednodušeně se dá říci, že Itálii střídá Francie, ale změna se týká i atmosféry, kdy prosluněné a pozitivní „Mondo cane“ střídá temné a nevyzpytatelné „Corpse Flower“. Každopádně obě desky se mi líbí tak nastejno, i když v současnosti ta nová asi vede.
Velice výstižný je obal a název „Corpse Flower“. Obrovská masožravka také láká na svoji krásu a vůně, a jen co dostane možnost, sežere vás zaživa. Stejnými protiklady srší také zdejší hudba. Šansony nebo nabubřelý chytrý pop opravdu často neposlouchám, ale tohle mě baví. Hlavně atmosféra žene tuhle desku kupředu. Je dobré slyšet Pattona dělat zase něco trochu normálního. Pro jiné by i tohle bylo vysokým experimentem, avšak v jeho ranku se jedná spíše o navrácení se do klidnějších vod. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží, každopádně „Corpse Flower“ je dost povedená záležitost.
Země: Francie Žánr: alternative / progressive / sludge Datum vydání: 25.11.2017 Label: Vox Project / Wooaaargh / Dullest Records / Nooirax Producciones / Atypeek Music
Popravdě řečeno už si ani nevzpomínám, čím a proč mě Milkilo zaujali. Nějaký důvod se však asi našel, protože jsem dospěl k názoru, že bych si měl poslechnout nějakou ukázku. Když jsem si ji poslechl, usoudil jsem, že bych mohl chtít slyšet i celé album. A tak se nakonec také stalo. A mohu říct, že to byl dobrý nápad, poněvadž jde o povedenou záležitost. Ani nemluvě o tom, že představovat v recenzích zajímavou muziku je vždycky přece jenom příjemnější než dissovat sračky stvořené (byť neplánovaně, ale o to je to lepší!) pouze k výsměchu.
Milkilo je francouzské duo pocházející z města Saint-Étienne. Dvojice Anto a Gab funguje už nějaký ten pátek, ale až doposud vydávala jen neřadové nosiče a brázdila koncertní pódia. Na první dlouhohrající pomník přišlo až na podzim loňského roku, po sedmi letech od vzniku skupiny. To se může zdát jako poměrně dlouhá doba, ale výsledná podoba „Atlas“ jasně ukazuje, že cesta, kdy se kapela nejdřív pořádně vyhraje a na své debutové desce se představí už jako vyzrálá formace, je správná a může přinášet zajímavé posluchačské zážitky.
Předně je nutno zmínit, že Milkilo vyznávají především rytmiku. Co to znamená? Je to vcelku jednoduché – Anto hraje na baskytaru, Gab na bicí. Toť vše. Jen baskytara bicí. Dokonce i zpěvu je na „Atlas“ naprosté minimum a album je ve své podstatě instrumentální až na předposlední a poslední píseň „Memoires“ a „Atlast“, v nichž dojde i na nějaký ten vřískot. Samozřejmě, že kapely bez kytar nejsou ničím, co by hudební svět v životě neviděl, a nejspíš každý z nás dokáže z hlavy vypálit hned několik takových, jejichž doménou byla dejme tomu „rocková“ muzika, ale kytara nikde. Nicméně i přesto se nejedná o vyloženě standardní věc a takový případů je rozhodně menšina, tudíž dává smysl to zde explicitně zdůraznit.
A stejně tak dává smysl upozornit na to, že zdánlivá nástrojová jednoduchost a absence vokálu nemusejí implikovat jednoduchost zvukovou – což je přesně tenhle případ. Muzika Milkilo je členitá pulzující masa, v jejíchž útrobách triviální řešení nenajdete. Dokonce bych řekl, pro někoho možná paradoxně, že skladby, v nichž Milkilo přistoupí ke zpěvu, jsou asi tím nejméně zajímavým, co „Atlas“ nabízí. Především tím mám obyčejnější „Atlast“ se sludgovým nádechem, jelikož u „Memoires“, která je s necelými sedmi minutami nejdelší stopou na počinu, se vokál ozve až na samotném konci.
Trochu horší je to s určením toho, co že to vlastně Milkilo hrají za žánr. Nebál bych se použít slovo progresivní… ale progresivní co? Sami Francouzi na svých stránkách uvádějí škatuli noise / sludge kraut, ale jejich produkce dle mého sluchu nezní vyloženě blízce ani jednomu ze zmíněných stylů a jejich eventuální kombinaci bych si taky vyfantazíroval v trochu jiném hávu. Možná nejblíže z těch tří mají Milkilo k tomu krautu díky výrazné rytmické stránce, nicméně bych si nikdy nedovolil tvrdit, že je „Atlas“ psychedelicky rockové album. Nezanedbatelné paralely lze nakonec najít i s tím sludgem, jak už ostatně nepřímo naznačil předchozí odstavec, ale mluvit o noisu je v tomhle případě úplně vedle.
Nakonec se tedy asi budeme muset spokojit s tím, že je to prostě parádní muzika. Když na to přijde, mohu vás alibisticky odkázat na přiložený přehrávač, abyste alespoň kousek „Atlasu“ sami ochutnali. Já mohu jen dodat, že skladby jako „Voda“, „Atoms“ nebo „Come Cluster“ jsou jednoduše skvělé a mají v sobě dost invence na to, abychom mohli s klidným srdcem hovořit o netuctové záležitosti. A to třeba „Atoms“ trvá pouhých 66 vteřin. Výborné nápady lze ovšem slyšet i třeba v „Caravelles“, „Kamet“ či „Styx“.
Z makro-hlediska pak lze pochválit, že kvalitních nápadů a dobrých momentů je po celé nahrávce dost na to, aby se dalo chválit. Mušky jsou jen marginální a člověk je milerád přehlédne ve světle těch nejsilnějších pasáží. V důsledku se tedy jedná o desku, již rozhodně mohu doporučit k poslechu. Pokud by se do budoucna podařilo vychytat i ty méně záživné momenty, které tu a tam objeví, pak už to bude hodně vysoko.
Řekl bych, že na debut Fiordmoss se čekalo dost dlouho a v určitých kruzích snad i dost netrpělivě. Česko-norská formace aktuálně sídlící v Berlíně se okolo pohybuje již roky, a kdo z vás sem tam zavítá na nějaké koncerty alternativnějšího ražení, s největší pravděpodobností už se Fiordmoss potkal. Skupina sice v minulosti vydala nějaká ta minialba a singly, ale známe to – až dlouhohrající deska je tím monumentem, na jehož základě bychom si interpreta měli zapamatovat. Ten v případě Fiordmoss dorazil až v letošním roce, ale s radostí mohu říct – jakkoliv to nejspíš bude znít jako klišé – že se čekání vyplatilo.
„Kingdom Come“ totiž dle mého názoru přináší ještě zajímavější a vyzrálejší muziku než předcházející „malé“ počiny Fiordmoss. Album hned od začátku nasadí uhrančivou potemnělou atmosféru, které je dosaženo, aniž by se kapela musela uchylovat k akustickým extrémům. Plně stačí uhrančivé trip-hopové beaty, které – a to je nutno zdůraznit i ocenit – znějí neotřele a nemáte u nich pocit, jako kdybyste je už slyšeli u stovky jiných skupin. Poslední takhle svojsky znějící debutovou elektroniku z České republiky jsem slyšel snad u Schwarzprior, byť se samozřejmě jedná o dost volný příměr, poněvadž jinak jsou obě formace úplně jinde.
Jako důkazy právě řečeného mohu vypíchnout skladby jako „Eight Bones“, „Motherland“ nebo „Madstone“. Jedním dechem ovšem musím dodat, že Fiordmoss se v téhle poloze nezastavují a jdou na „Kingdom Come“ daleko za hranice trip-hopové škatulky. Leckde se ozývají až minimalistické dronové plochy jako třeba v „Gaslight“. Naopak třeba „Thief“ Fiordmoss představuje v opačném rozpoložení – jemnějším a tklivějším, hlavní roli zde hraje akustická kytara a zpěv, ale stále se jedná o vysoce poutavou záležitost, vlastně jeden z vrcholů celé kolekce.
Zmínkou o zpěvu se dostáváme k další obrovské přednosti „Kingdom Come“. Vokál totiž za instrumentální stránkou nijak nezaostává. Petra Hermanová se svým podmanivým hlasem patří k nejnápadnějším prvkům nahrávky a na síle finálního výsledku se podílí zásadním způsobem. Obě složky – vokální i instrumentální – jsou nicméně v rovnováze, i přes výraznost zpěvu se zde naštěstí neobjevuje popový neduh, kdy je na prvním místě zpěv a vlastní muzika je degradována do pozice tupého doprovodu.
„Kingdom Come“ je rozhodně pestrá deska nabízející množství různých odstínů, ať už náladových nebo hudebních. Důležité ale je, že vše drží bez sebemenších problémů pohromadě a že jsou Fiordmoss takřka pořád poutaví, emotivní, mnohdy dokonce okouzlující. Kapela předkládá vyzrálé a invenční album, které se nespokojí s pouhým pokukováním po zahraničních vzorech, ale snaží se jít si svou vlastní cestou. A to je moc fajn.
Mohl bych říct, že „Kingdom Come“ patří k těm nejzajímavějším českým nahrávkám, jaké jsem v letošním roce slyšel. Aby mě ale nikdo nepopotahoval, nakolik to patří k domácí scéně, když Fiordmoss sídlí v Berlíně, spokojím se s prostým prohlášením, že „Kingdom Come“ je výborná záležitost a rozhodně stojí za slyšení. Nakonec, v pořadí důležitosti stojí na prvním místě samotná hudební produkce a v tomto ohledu není u Fiordmoss o čem pochybovat.
Aran Epochal svého času odmítal vydávat desky. Vyznával pouze živé hraní a split počiny jakožto prostředek neustálé spolupráce a kooperace se spřízněnými. Filozofii zdánlivě narušil rok 2015, kdy vyšel první dlouhohrající monument. Ale zdání může klamat. „Doba bronzová“ ve skutečnosti není deska, nýbrž „matka všech splitů“.
Aran Epochal zde svou filozofii studiové hudby jakožto konstantní spolupráce naopak ještě posílil. Ne náhodou totiž nahrávka vyšla pod hlavičkou Aran Epochal & Tahle hudba. V každé písni se tu objevil někdo ze známých, přátel, stájových kolegů, příbuzných kapel a hudebníků. Výsledek byl silný, zvláštní svým přístupem, zvláštní svým střetem různých hudebních přístupů a stylů, které všechny zastřešoval sám Aran Epochal hlubokým hlasem a ještě hlouběji naladěnou akustickou baskytarou a které všechny pracovaly pro vyšší smysl a cíl – manifest jedné specifické nezávislé scény okolo labelu Silver Rocket.
„Poznám tě, nemám strach – na konci světa a v prachu všech pravd Na JIPce mám svůj trůn a vládnu dnům“ (Velmoc žehu)
Říkává se, že do dvakrát do jedné řeky nevstoupíš, a mohlo by se zdát, že pokus o zopakování jedinečnosti „Doby bronzové“ by zdaleka nemusel dopadnout tak poutavě (ačkoliv je nutno dodat, že „dvojka“ měla být původem jen desetipalcem, nikoliv dvanáctipalcem). Přesto ohlášení a vydání druhé „desky“ se stejným konceptem potěšilo. Rozkládací gatefold s malým vnitřňákem tentokrát vystřídala klasická kapsa s proříznutým středem a velkým rozkládacím vnitřňákem, namísto majestátního stromu se nyní na obálce skví jen imitace stromové kůry, ale filozofie zůstala.
Nicméně jakkoliv je mi ta myšlenka, kdy se sólový umělec Aran Epochal přetvoří ve větší kolektiv Aran Epochal & Tahle hudba, přijde stále sympatická a přitažlivá, musím říct, že „Konec srpna“ mi připadá o něco slabší než „Doba bronzová“. I zde se jistě najdou skvělé věci a hodně se mi líbí, že novinka dýchá ještě folkovějším duchem než předešlý počin. Na druhou stranu, některé skladby mi na „Konci srpna“ přijdou trochu zbytečné a příliš mě nebaví – ačkoliv neumím posoudit, zdali problém vyvěrá už z jejich původních, čistě baskytarových verzí, jaké Aran Epochal prezentuje v koncertní podobě, anebo ztratily až přerodem a po přidání příspěvků dalších muzikantů. Na koncerty totiž dlabu a skoro na ně nechodím, a když už se někam vydám, beztak je to nějaká blackmetalová sračka.
„Život v dálce tepe, tady dřímá na vlásku Spočinutí na křídlech žluťásků Pod strání, pod srázem, poslouchá celá zem“ (Svoboda tyvole)
Abychom si hned odbyli tu méně příjemnou část recenze, začněme tím méně záživným. Zbytečným dojmem na mě působí kraťoučké písničky „Hnízda“, „Kódy“, „Kamenný vrch“ a „Vesnice“. Což může vypadat jako docela zásadní část alba, poněvadž čistě na tracklistové položky to je celá třetina, co do stopáže se však jedná o pouhé tři a půl minuty. Z krátkých věcí (to jest pod dvě minuty hrací doby) mě baví jen baladický „Martin Klein“. Kromě toho mě úplně neoslovuje ani úvodní „Hlídka“, bez jejíž přítomnosti bych se nakonec rovněž obešel.
Síla té lepší části „Konce srpna“ ovšem misky vah převažuje na stranu pozitivnějších dojmů. Už „Matriarchát“ je po „Hlídce“ v pohodě, ale to první opravdové uspokojení přichází až se zadumanou „Velmocí žehu“, na kterou ihned navazuje „Svoboda tyvole“, v níž se krásně mísí melancholie, smíření a vnitřní klid. Nádherná je taktéž „Born Sainted“ pocházející původně z repertoáru Tima Remise (Sweet Cobra, Auxes). Velké překvapení a určitě jeden z vrcholů si pak Aran Epochal & Tahle hudba nechali na samý závěr v podobě desetiminutové kompozice „Den H“, která svou jednoduchou monotónností spřádá silnou atmosféru.
„Dovedu čekat, ale nemám při tom stání A nevadí mi smrt – jen umírání“ (Jizera)
„Konec srpna“ rozhodně není standardní deska, nepůsobí běžným dojmem a žánrové škatulky jsou na ni trochu krátké. Snad jediným souměřitelným počinem je opravdu jen – „Doba bronzová“. A to jsou všechno věci, které „Konec srpna“ ctí. Mám-li ovšem hodnotit střízlivě, musím říct, že vedle krásných momentů tu jsou i slabší chvilky, že nynější kolekce strádá na určitou nevyrovnanost a že… „Doba bronzová“ prostě byla výš. Tak to je. Ale navzdory tomu – jisté kouzlo to stále má.
Když jsem tady před několika měsíci reportoval o vystoupení tuzemské kapely Květy na Žižkovské noci, znal jsem jejich tvorbu zběžně a koncert jsem navštívil spíš jako takové zpestření – abych mohl prohlašovat, že jsem byl skutečně na multižánrovém festivalu a nikoliv jen na jeho metalové sekci. Netušil jsem ale, nakolik si mě skupina nakonec získá. Stěžejní zásluhu na tom měla nahrávka „Bílé včely“. Ač se do mého přehrávače drala postupně, o to pravidelněji se mi tam postupně vracela, až bych se to nebál nazývat obsesí. Následující „Miláček slunce“ z roku 2015 byl zprvu poněkud rozpačitý, především pak v kontrastu s přelomovým předchůdcem, přesto nakonec odhalil nejeden vyloženě skvělý moment. Ale to jsem se do něho ještě nestihl ani moc ponořit a už stihla formace vydat svou zbrusu novou kolekci s názvem „Komik do půl osmé“.
Odchod basáka Ondřeje Čecha a houslisty Alberta Nováka a jejich náhrada multiinstrumentalistou Ondřejem Kyasem se na zvuku kapely podepsala v posunu od folkových prvků více směrem k elektronice, střípky bigbítu pak ustoupily vkusnému popu. Civilnější obal s rozmazanou fotkou kapely krásně ilustruje směr desky – je to kolekce písniček, v jádru civilních, ale formou neoposlouchaných. Najdeme zde skladby s až popově přímočarými refrény jako „Socha“, „Holka“, zároveň je tu ale spousta až experimentálních hříček typu „WNS“ či dusavá „Vzhůru“. Především však na nahrávce cítím ještě větší upřímnost, co se týče těch opravdu intimních jemných melancholických písní. „Odpočinout“ či „Ptáček“ mohou sloužit jako exemplární příklad. Texty Martina Kyšperského opět představují sadu střípků příběhů a jejich poetika je tradičně specifická tím, jak dokáže být naivní, ale zároveň znít neskutečně zrale a dospěle. Je tam cítit uvědomění, že i jen náznak dokáže odhalit víc než explicitní a vypiplaná básnička. Co se týče samotného zpěvu, je jako obvykle velmi charismatický s výborným citem pro frázování.
Pokud bylo minulé desce často vytýkáno, že nedisponuje vyloženými hity, pak u novinky mám pocit, že je napůl z takových hitů složena. A z druhé strany je zde ale zase nebývalá hrst vůle experimentovat v detailech. A i přesto na mě nyní Květy působí tak nějak civilněji. Možná mi chybí šperkování folkem a bigbeatem nebo je to samotnými skladbami. To ale neznamená, že by nová deska byla nějaký ordinérní popík, jen se mi zdá poetika Květů až podezřele čitelná, což možná ve zkoušce časem bude znamenat, že se člověk nebude tolik vracet. A takováhle myšlenka by mě například u nesmrtelných „Bílých včel“ ani nenapadla.
Nicméně tím rozhodně nechci říci, že by novinka nebyla pestrá. „Dům zrcadel Scarabeus“ disponuje až industriálními ruchy, otvírák „Kouzelník“ i „Byt“ vytáhnou špetku rocku a místy na mě působí trochu jako dekonstrukce věcí z „Bílých včel“, „Datel“ pak je zase minimalistický chillout, který beru spíš jako takové intermezzo. Baví mě, jak jsou Květy schopni vystačit si s málem na to, aby jim člověk věřil každé slovo, každý tón, každý sampl. Při opakovaném poslechu se ale dostavuje pocit, že desce chybí koherence a především závěr v podobě „Komplikovaní růže“ mizí tak nějak do ztracena. Předposlední „Indián“ už působí trochu unaveně, ale dobře ho pozvedá precizní dynamika, která především naživo správně vynikne.
Kyšperského elektronická mánie, již plně realizoval už na své poslední sólovce „Vlakem“, se tedy částečně přelila i do Květů, byť zde v duchu různorodosti, intimity, ale zároveň relativní čitelnosti. Existuje-li něco jako user-friendly experiment, pak je to „Kouzelník do půl osmé“. Rozhodně působí svěže a uvolněně, na druhou stranu je otázka, jak obstojí ve zkoušce časem. Personální obměna je na novince až hmatatelná, důležité ale je, kam kapelu nakonec dovede. Zda k nirváně či zapomnění. Zatím mě to však stále baví. Ono čas od času vyrazit na čerstvý vzduch není od věci. Jen tam člověk nesmí zůstat přes celou zimu. Co bude dál, je ve hvězdách. Nyní vládne spokojenost.
Mueran Humanos je snad jediná kapela, která si může dovolit do kolonky žánru napsat „sexy“, a sedělo to, aniž by šlo o nějakou teploušovinu, kýč nebo cukrkandl. Jejich zvláštní blend (zhruba) elektroniky, post-punku a dejme tomu rocku jsem objevil na loňské desce „Miseress“, která je celkově druhá v jejich diskografii (eponymní debut pochází z roku 2010), a strašně mě to bavilo. Nad svou účastí na koncertním vystoupení jsem tedy moc neváhal, i když nutno dodat, že tentokrát nebylo na výběr z jedné akce. Mueran Humanos totiž v neděli vystoupili i na festivalu Colours of Ostrava. Ten mám ale trochu z ruky a navíc jdou festivaly už dávno jaksi mimo mě, takže jsem samozřejmě radši zvolil mnohem komornější verzi na strahovské Sedmičce (jen pro zajímavost – podobně tu Mueran Humanos byli dvakrát k vidění i loni, když zahráli na Silver Rocket Summer Soulkostel a den poté na pražské Náplavce).
Jako support se představila formace Nesbitts, což je spojení dvou projektů / skupin ze scény okolo značky Silver Rocket – Unkilled Worker a OTK. V tomhle jsem byl trochu za blba, co neměl moc velké ponětí, oč půjde, protože tvorbu Unkilled Worker ani OTK nijak podrobně neznám, jen mám nějaké elementární povědomí, co je to zač. Nemám tedy představu, co pětice hrála nebo nehrála, ale i takhle z voleje mě to bavilo. Jednalo se o chytře podanou rockovou muziku. Sice ne ze všeho, co zaznělo, jsem skákal nadšením do vzduchu, ale jiné momenty zase byly regulérně skvělé, bylo to zajímavé rytmicky i zvukově, (nejen) díky zapojení kláves nebo foukací harmoniky útočily také alternativní vlivy. I bez znalosti materiálu mi to jako celek smysl dávalo a dokážu si v pohodě představit, že si to někdy pustím i ve studiové podobě (ať už oba projekty samostatně nebo cosi dohromady, což by snad zatím mělo být jedno album, jestli jsem to dobře pochopil). Ale víc vám k tomu asi moc neřeknu.
Netrvalo to zas tak dlouho a už se pódiu zabydlela argentinská dvojice se svojí plejádou krabiček, čudlíků, kláves a jednou baskytarou. Rozjezd byl trochu pomalejší, protože stejně jako na deskách i živě mnohem lépe fungovaly rozvernější skladby a ty naopak intimnější mi připadají trochu slabší, ale rozhodně nešlo o nic zásadního, jelikož se dalo počítat s tím, že Mueran Humanos sáhnou i do téhle části své tvorby. Hodně se mi ovšem líbilo, že jejich muzika dostala v koncertním hávu výrazně odlišný rozměr. Zatímco ve studiové podobě jsou Mueran Humanos vcelku mírní, živě naopak vynikly experimentálnější elementy jejich tvorby, které tam rozhodně jsou. Krásně tepající beaty přímo vyzívaly k pohybu a nad nimi duo stavělo další bohatou vrstvu zvuků, místy skoro až hluků, neboť Tomas Nochteff se vskutku nebál svou baskytaru potýrat, ale ani na chvíli se z toho nevytratila písničkovost či charakteristická atmosféra Mueran Humanos. A přesto mnohé vrstvené smyčky působily až psychedelickým dojmem a dařilo se jim tvořit příjemné napětí. Z tohoto pohledu naprostá paráda.
Několik málo výtek by se však přece jen našlo. Možná trochu paradoxně to byla Carmen Burguess, jejímuž hráčskému i pěveckému výkonu toho moc vytýkat nelze, ale… Ta ženská je fakt hezká, takže mi přišlo poněkud blbé, když při zpěvu mnohdy dělala trochu postižené ksichty nebo zvedala nohu pomalu stylem, jak když chčije pes. Ani nemluvě o skutečnosti, že i mezi písničkami se většinu koncertu tvářila trochu nakvašeně, což možná bylo způsobeno i problémy s odposlechy, protože si dost často stěžovala směrem ke zvukaři, že vůbec neslyší klávesy, ale i tak… přijde lehce jeté, když na její kapelu přijde narvaný klub, všichni si to užívají a ona se prvně usměje až někdy před předposledním songem. Její kolega si naopak vystoupení viditelně užíval, hrál v obrovské pohodě a nijak zvlášť jej nevykolejila ani prasklá struna.
Nicméně celkově vzato nebyl vůbec problém si koncert užít, jelikož čistě po audio stránce Mueran Humanos zněli skvěle a ten nový rozměr skladeb mě strašně bavil, ani nemluvě o tom, že navzdory výše řečenému to mezi ústřední dvojicí místy viditelně jiskřilo. V samotném závěru se pak k Mueran Humanos připojil i hostující bubeník (nemám tušení, kdo to byl, Tomas jej sice představoval, ale nějak jsem to přeslechnul) a přidal živé bicí na jeden nebo dva songy (už si nepamatuju přesně, haha). Tak či onak, poslední písničkou se stala „Mi auto“, po jejímž konci už zbývalo jen provést nálet na merch a posléze odchod do noční Prahy s pocitem ne vyloženě výjimečného, ale dozajista velmi příjemného koncertu.
Euzen je skupina, jejíž hudbu jsem si v posledních měsících oblíbil jako málokterou jinou. Přestože tahle dánská formace funguje již o poznání delší dobu (konkrétně od roku 2008), já jsem na její objevení musel čekat až do letoška, kdy jsem se o ní dozvěděl v souvislosti s tehdy nadcházejícím koncertem v Praze. Nicméně, od té doby jsem jejich tvorbě skutečně propadl, jelikož muzika, jakou Euzen produkují, je přesně tím, po čem jsem už delší dobu pátral. Určitě i díky tomu (avšak nejen díky tomu) patří „Metamorph“ mezi alba, jež řadím k tomu nejlepšímu, co jsem měl v letošním roce možnost slyšet.
Proto mi přišla trochu škoda, že jsme tu o téhle nahrávce vůbec nepsali a že jsme recenzi v době, kdy byl počin aktuální (vydání proběhlo v únoru), trochu prováhali. Na druhou stranu, není důvod se k tomu nevrátit alespoň zpětně, jelikož deska jako „Metamorph“ si to zaslouží… a když nic jiného, už jen z toho důvodu, abych se v lednu mohl v našem tradičním výročním shrnutí roku odkázat na článek, neboť zrovna v tomhle případě mohu na rovinu prohlásit, že jestli během následujících dvou měsíců neproběhnou nějaké nepředpokládané veletoče, „Metamorph“ se mezi mými pěti osobními favority rozhodně objeví…
Pojďme si pro začátek trochu přiblížit, co že to tedy Euzen vlastně hrají, protože ono je to poměrně zajímavé. Dánové totiž ve svojí tvorbě kombinují vícero žánrů, aniž by z toho lezla nějaká složitá krkolomná avantgarda. Naopak, ta fúze Euzen je vlastně taková umírněná a zároveň velice organická, díky čemuž se vlastně ani pořádně nedá říct, jaký styl je tím úplným základem, na němž kapela staví. Tak jako tak, rozhodně zde není problém vystopovat jemnější elektronické žánry, což není úplně nejpřesnější pojem, ale zrovna v tomhle případě je myslím postačující, protože kdyby mi někdo tvrdil, že tuhle slyší trochu trip-hopu, tuhle náznaky ambientu a jinde zase ozvěny synthpopu, já bych mu rozhodně nenadával, protože ono to vlastně takhle je.
Nicméně, vedle toho mají Euzen i trochu rockový feeling, jemuž notně napomáhá klasická rytmická sekce ve složení baskytara (krásně slyšitelná, jen tak mimochodem) a bicí a nakonec vlastně i přítomnost kytary. Jenže to vše se zase proplétá s elementy indie popu, jemuž ostatně odpovídá i přístupnost hudby Euzen a relativně lehká stravitelnost. A tím vším se navíc proplétá jakýsi nordický folkový nádech, přestože mluvit o regulérním folku nebo alespoň folk rocku by asi bylo trochu nadnesené… to už by asi bylo přesnější k výše zmiňovaným stylům přidat folktronicu.
A tohle celé žánrové rozpětí zastřešuje ještě jedna další věc, která je právě tím, co z Euzen dělá tak skvělou skupinu – obrovská skladatelská úroveň a neskutečná zásoba úžasných nápadů. Dánové mají talent pro vytváření vysloveně nádherných momentů a melodií a také cit pro jemné detaily, na nichž jejich tvorba do jisté míry stojí. Na jednu stranu bych měl i chuť říct, že vedle rusovlasé dredaté divy Marii Franz a jejího uhrančivého zpěvu jsou tím nejvýraznějším prvkem klávesy (ono je přece jen trochu znát, že hlavním tvůrcem instrumentální stránky je klávesista Christopher Juul). Na druhou stranu bych tím však automaticky snižoval roli již jmenované rytmiky a kytary, protože i všechny tyhle nástroje umějí Euzen skvěle využívat a pracovat s nimi. Například ta kytara – nepatří zrovna mezi nejvýraznější, u Dánů hraje ty druhé housle a spíš podporuje vyznění celku, než aby sama přebírala hlavní slovo (byť tu a tam se pár výjimek napříč všemi deskami najde), ale kdyby tam nebyla, tak by to posluchač rozhodně pocítil.
Abychom si ale úplně rozuměli… výše jsem prohlásil, že je hudba Euzen přístupná a stravitelná, což je dle mého názoru pravda. Ono to přece jenom jde ruku v ruce s tím, že jejich produkce patří k těm jemnějším. Nicméně, v žádném případě si nepředstavujte něco podbízivého nebo snad dokonce takříkajíc „prostšího“. Ve skutečnosti je totiž tahle muzika (a to je další věc, proč mě to tak ohromně baví) inteligentní, promyšlená (vzpomínáte na to hraní si s detaily?) a hodně chytře vystavěná. A právě v tomhle tkví jedno z největších kouzel Euzen – že to je jemné a skoro až relaxační, a přitom pořád natolik chytré, aby to plně uspokojilo i nepovrchního posluchače a vydrželo to na sakra vydatné množství poslechů.
Pro potřeby naší recenze je důležité zmínit také to, že vysoká forma se Dánů drží i na jejich nejnovějším počinu „Metamorph“. Je pravda, že kdybych vážně musel, tak bych si v přímém souboji všech tří alb přece jenom asi vybral předcházející „Sequel“ z roku 2011, ale nepopírám, že do jisté míry to nejspíš bude dáno i tím, že právě skrze něj proběhlo moje debutové setkání s Euzen, takže pro mě už napořád zůstane „tím prvním“. Nicméně ani tohle nemění zhola nic na tom, že i „Metamorph“ je úžasná nahrávka, kterou vážně poslouchám už měsíce a vůbec mě nepřestává bavit. I novinka totiž obsahuje vše, kvůli čemu jsem si Euzen tak oblíbil – mimo jiné fantastická Maria, laškovně tepající elektronika, křehká atmosféra a spousta regulérně nádherných momentů.
Kromě toho (a je to klišé, já vím) je nutno zdůraznit, že všech jedenáct písniček na desce je vyrovnaných, žádná z nich není slabá a dokonce ani slabší, všechny mě ohromně baví a ani jedna z nich není přebytečná. Měl-li bych zvolit nějaké své osobní vrcholy, asi bych ukázal na krásnou „Mind“, videoklipovou „Phobia“, fantastickou titulku „Metamorph“ nebo další nádheru „Me and My“… anebo taky rockovější „Wasted“, kabaretní „Vis a vis“, hezky vygradovanou „Mirage“, hravou „Words“, temnější „The Stage“ nebo naopak elektroničtější „The Order“… no ty vole, nakonec jsem skončil skoro s vyjmenováním kompletního tracklistu, což je přesně to, co jsem nechtěl udělat. Ale aspoň je vidět, že je to vážně skvělé od začátku do konce, což platí i o tom posledním kousku, jejž zatím nezmínil, „Ours“.
Každopádně, dál není moc řešit – „Metamorph“ je jednoduše úžasná nahrávka. Nic míň, ale možná trochu něco víc. Euzen patří přesně mezi ty skupiny, kvůli nimž člověk tak miluje hudbu, a se svou třetí deskou to rozhodně potvrzují…
Druhý pohled (Atreides):
Když zběžně projedu položky playlistu, které aktuálně protáčím, dánsko-norští Euzen mezi všemi ostatními kapelami a projekty zaujímají poměrně specifické postavení. Nenašel bych totiž kapelu, která je co do hudebních kvalit tolik nedoceněná jako právě tahle pětice s uhrančivou Marií Franz v čele. Dostali mě už se svojí druhou deskou „Sequel“, která mě svými hitovkami „Judged By“ nebo „The Great Escape“ vylákala na perfektní pražský koncert. Ten už ale byl součástí šňůry na podporu nové desky „Metamorph“, ze které v Praze zaznělo nemálo kusů, a nebudu nijak zastírat skutečnost, že vysoká očekávání se Euzen podařilo ještě o několik řádů překonat.
Euzen produkují silně osobitou směsici, jejímž základem je indie pop křížený s elektronikou, volně doplněný o goth a steampunk vlivy, občas se mihne náznak klasiky či folkových melodií. Produktem instrumentální stránky a úchvatného Mariina zpěvu je pak atmosféra, z níž mnohdy běhá mráz po zádech a nejinak je tomu i tentokrát. Deska vás něžně uchopí za ruku a zlehka provede padesáti minutami vesmíru, který si Euzen přichystali speciálně pro vás.
Ačkoliv samotným výrazivem se „Metamorph“ navzdory názvu se v základu nijak výrazně neliší od svého předchůdce. Mohutnější, košaté kompozice ovšem zážitek z alba zásadně proměňují. Skladby jsou rafinovanější, melodie jsou rozvíjeny ve více vrstvách, z nichž si mnohých na prvních několik poslechů ani nevšimnete, a album je tak jako celek je mnohem trvanlivější. Novinka zároveň boří kompozici skladby tak, jak je pro popový žánr typické, takže jen málokde narazíte na předem danou strukturu sloka-refrén-sloka a její obměny, čímž je o něco blíž klasické hudbě. Refrény jsou řazeny spíše nepravidelně, pokud o něco jako refrén vůbec zakopnete. I díky tomu jsou nejspíš písně méně hitové, je hodně znát, že si Euzen dali spíše záležet na tom, aby byl nový materiál více vyrovnaný a hlouběji propracovaný. To se nejenže podařilo, ale písně navíc neztrácí nic z charakteristické přístupnosti ani chytlavosti, takže nezbývá než hluboce smeknout.
Největší vizitkou kvalit Euzen je však skutečnost, že bych na novince neměnil vůbec nic. „Metamorph“ se mi líbí takové, jaké je, a jeho chytrý, avšak zároveň přístupný electro pop mě stále baví, a to desku poslední dobou točím horem dolem a mám ji naposlouchanou pomalu i pozpátku. Úžasný Mariin hlas mě stále ještě nepustil a v dohledné době mohu jen těžko očekávat opak, přičemž totéž mohu říct chladné, lehce odtažité, ale o to víc charakteristické atmosféře, která je s hudbou tohohle klenotu severní alternativy neodmyslitelně spjata. Jedním slovem: skvost.
Datum: 5.9.2015 Místo: Brandýs nad Orlicí, u pomníku J. A. Komenského Účinkující: Kalle, Květy
Ani dva týdny neuběhly od doby, kdy jsem tu rozohněně popsal koncertní hnití východních Čech. Chce-li člověk zastihnout nějaké atraktivnější jméno, musí pryč. Praha, Brno, Ostrava, vše kolem 150 kilometrů. U zahraničních spolků logické, u těch domácích – mladých, dravých a jméno si budujících – spíše zarážející. Aspoň je tu ten Brutal. A pár kilometrů odtud i wroclavský Asymmetry, byť za humny. Poslední týdny však nabídly příjemnou změnu. Zatímco Please the Trees ještě chytli doznívající srpnové slunko, Kalle již dorazili v doprovodu frišnějšího září.
A stejně jako prvních jmenovaných se i Kalle ujala jedna z místních multižánrových akcí – „Komenského“ Brandýské mámení, což je událost nejen multižánrová, ale nebál bych se použít i ono – zkreslené a politikou zdeformované – slovo multikulturní. Ne uprchlíci, ne Konvičkovo gestapo, ne. Brandýs nad Orlicí v prvé řadě kulturně žil. Skácelovými verši, výstavami, hudbou. Nežil tak prvně, mámí se tu již od roku 2002. Každoročně tu ožívá celé město, části programu se odehrávají na náměstí, sokolovně či u pomníku J. A. Komenského, jemuž se stal Brandýs na několik perných let útočištěm. Středobodem letošního dvoudenního programu byl právě zmiňovaný pomník. A není divu, letos tu stojí již výročním 150. rokem, tudíž nebylo ani moc co řešit.
Přiznávám, že jsem zahálel a naprosté většiny dvoudenního programu se nezúčastnil. Cíleně jsem přijel až na samotný konec, kdy celou akci přijely uzavřít nejprve roztodivné Květy a poté již zmínění Kalle. Nemám to daleko, a proto vyrážím na kole. Devět už bylo, tudíž venku tma jak v pytli. Začátek skvělý, nefunguje světlo. Nedá se svítit, probíhá oprava a čas běží. Nakonec vyjíždím s polosvítící mrchou, která dvakrát přesvědčivě nepůsobí. Ve městě se ještě držím kraje, poslední domy však znamenají pohlcení absolutní tmou. Nakonec pomáhá ta mobilní věc, která prokazuje proklamovanou chytrost v nejlepší možnou chvíli. Žádná hitparáda z toho displeje nejde, ale což, mám to i s názornou ukázkou šerosleposti. Naštěstí v nepříliš pokročilém stádiu a na místo tak ve zdraví, i když se zpožděním, dorážím.
Prostor hlediště je řešen poměrně netradičně. Dá se jak stát, tak i sedět. Zhruba desetimetrový prostor ke stání pak střídají pečlivě vyrovnané lavičky, které však v tuto pokročilou hodinu zejí prázdnotou. Nejenže je zima, ale právě také vystupují energické Květy, jejichž koncert jsem měl v plánu navštívit v plné délce. Bohužel se vzhledem k výše zmíněným peripetiím nezadařilo a kapelu zastihuji až kolem poloviny setu. Navzdory krátkému 20minutovému poslechu překvapivě nezůstává jen u letmého seznámení a i já, jakožto pozdně příchozí, pronikám hloub. Objevuji těžce definovatelnou alternativně vzhlížející směsici na pomezí folku a rocku zarámovanou lehce bizarní poetikou. Květy i přes všudypřítomnou tmu, jak bývá zvykem, nezachází a sympatický počet příznivců svým neméně sympatickým počínáním naproti tomu rozjasňují. Poklidné pasáže střídají až překvapivě tvrdé kousky, které nenechávají chladnými i ty největší ignoranty. Rozpaky přišly až nakonec, ve chvíli, kdy kapela byla již na odchodu. Místní pořadatel totiž nevydržel a milé Květy nepříliš vybíravě zahnal zpět na pódium. No co měla kapela dělat, odehrála ještě nějakou dvojici songů a byl konec. Ano, možná jsem viděl lepší koncerty, ale Květy zkrátka nenudily. A to ani v momentech hudebního ticha a především závěrečné „děkuji za vaše… (pohlédnutí na místní podnapilou chásku) vyjadřování“ vážně potěšilo.
Na Kalle jsem se tak vydal s výbornou náladou. Ano, skutečně jsem musel kousek popojít, neb vystoupení Táborských hostil zhruba 70 metrů vzdálený sklípek. Malé pódium, ušlapaná hlína a skromné nasvícení. Zkrátka skvělá volba, vhodnější prostor lze pro Kalle najít jen stěží. Pár minut do začátku, doběhnout pro zapomenutou kytaru, pro kelímkové zlato a může se hrát. Hned na úvod tápám. Že by nový přírůstek? Nevím. Z obstojně naposlouchaného a – jen tak mimochodem – výborného „Live from the Room“ to každopádně nebylo. Moc rád tak vítám následující jistotu. „My Lost Child“ je stejně jako z desky skvělá i naživo – stačí úvodní tóny, perfektní zpěv a mráz po mně běhá ve velkém. Zní i další dílky z loňské studiovky, namátkou třeba „Fat Wizard“, „By All Accounts“ či „Fixed in the Morning“, jen má oblíbená „Ten Hours“ nikde. Nakonec však slavím, a to dvojnásob – na „deset hodin“ se přídavkuje. Co dodat? Ať se hrálo intimně či ještě intimněji, Kalle ukázali, že za nedostatky musím na jinou adresu. Vyzdvihnout zaslouží hlavně pěvecký výkon Veroniky, která jen stvrdila, že tehdy s Nod Nod na Štvanici to vážně nebyla náhoda. Menší slabinou byl ve finále snad jen zvuk. Chápu, že zvukař nechtěl přítomné v tak malém prostoru sluchově odbourat, ale přece jen, mohlo se hrát hlasitěji. Všemu je konec, vstřebávám. Následuje ještě rychlá sháňka po vinylu Nod Nod (hurá – byl) a uháním domů. Spokojen.
V loňském roce se v Praze (a vlastně v celé České republice) poprvé představila zámořská zpěvačka a rapperka Dessa, jež patří pod křídla souboru a také labelu Doomtree. V souvislosti s ním se mluví o hip-hopu, přestože je to pojmenování vlastně docela zavádějící, jelikož ta hudba má mnohem větší záběr a výčet vlivů rozhodně nejde stáhnout pod jednu jedinou žánrovou škatulku, což se elegantně řeší tím, že se k onomu hip-hopu lepí takřka nicneříkající přídomky jako indie nebo alternative. To samé však neplatí jen o celém Doomtree, ale i o samotné Desse (a to možná ještě dvojnásobně) a její vlastní tvorbě, již nejaktuálněji stále ještě prezentuje deska „Parts of Speech“ z roku 2013.
Téměř na rok přesně po své české premiéře se Dessa vrátila, tentokrát ovšem v lehce jiném pojetí – ne na jeden koncert, ale rovnou na menší turné, na němž jí dělalo společnost české duo Leto. Kromě toho si ale Dessa s sebou nyní přivezla ještě jednu posilu, jež sice formálně zastávala pozici doprovodné zpěvačky, v reálu však z jistého úhlu pohledu byla pro celý večer ještě více určujícím prvkem než sama Dessa. Aby Wolf totiž měla prsty takřka ve všem, co se v ten den na pódiu v Podniku dělo…
Právě ona celý večer trochu neplánovaně otevřela programem neohlášeným sólovým setem. Nebo možná spíš setíkem, protože tento byl opravdu krátký, víc než slabá půlhodinka to určitě nebyla. Ve vedlejší roli (převážně) reprodukovaná muzika a abstraktní projekce, v roli hlavní samotná Aby Wolf se svým hlasem. Jenže i za tak krátkou dobu (ono se to nezdá, ale i půlhodinka může prosvištět kolem během mrknutí oka) všem neznalým v sále (mezi něž jsem se, přiznám se, řadil i já, protože jsem o téhle holce doposud neměl ponětí) jednoznačně dokázala, že zpívat tedy umí sakra skvěle. Hudebně to bylo možná cosi někde na půl cesty mezi měkkou elektronikou a indie popem, ale popravdě řečeno, ono je to svým způsobem asi trochu jedno, neboť v živém podání (a nejen proto, že byl jediný skutečně živý) na sebe téměř všechnu pozornost strhával právě excelentní vokál samotné Aby Wolf. Na každý pád to ale byl příjemný začátek večera.
Jen pár minut poté, co z pódia odešla Aby Wolf, pokračoval hudební program v podobě české dvoučlenné formace Leto, jež má na kontě doposud jedno album s názvem „Zbytky ozářených ploch“, tudíž není divu, že se z něj zvesela hrálo. Jemná atmosféra v nástrojovém obsazení kytara a klávesy+zpěv fungovala velmi dobře a nijak ji nepokazilo ani krátké intermezzo s upadlým popruhem u kytary. I toto vystoupení tím pádem ubíhalo ve velice příjemném duchu, který navíc neozvláštnil nikdo jiný než Aby Wolf, jež se k Leto přidala jako host na dvě skladby. Jak prozradila zpěvačka Palma, „v autě byla sranda a Aby se naučila pár našich písniček“. Česky zámořská vokalistka samozřejmě nezpívala, ale i tak svůj hlas na pódiu předvedla podruhé (a ne naposled) za celý večer. Přestože jsou Leto hudebně docela jinde než samotná Dessa, v roli předskokana zafungovali parádně, takže před hezky zaplněný Podnik mohla krátce před desátou nastoupit ta hlavní, o kom večer měl být a také byl…
Dessu oblečenou v kožené bundě (i když ta letěla pryč hned po prvním songu) a rudém topu samozřejmě nedoplnil nikdo jiný než všudypřítomná Aby Wolf. Ta se vyjma doprovodného vokálu ujala i mlácení paličkami do padů, obsluhy krabiček, notebooku a dalších udělátek, takže samotná Dessa se mohla věnovat pouze zpěvu. Obě někde po půlce setu doplnil s kytarou na dvě písničky i chlápek, který jinak prodával merch Dessy v hale, ale s touto krátkou výjimkou bylo celé vystoupení, které trvalo lehce přes hodinku, čistě v režii dámské dvojice.
Ani tentokrát však nebyl žádný prostor pro nudu, přestože by se nezasvěcenému mohlo zdát, že by to tak skoro i mohlo být, když se vlastně „jenom“ zpívalo. Ale věřte tomu nebo ne, bylo to prostě super. Aby Wolf pokračovala ve vysoké formě, ale Dessa se samozřejmě nenechala nijak zahanbit, a jestli o tom náhodou někdo z přítomných pochyboval, tak suverénně dokazovala, že i ona umí. Zpívala v obrovské pohodě, plynule přecházela od zpívaného vokálu k rapu a zase nazpátek a navíc to doplňovala neustálým pohybem, tancováním a především skvělou komunikací publikem. A nejen z toho důvodu, že měla v sále hned několik známých, s nimiž se z pódia mezi písničkami kolikrát bavila, se jí hned od začátku povedlo navodit hodně přátelskou atmosféru, přestože lidí v Podniku nebylo zrovna málo. Že se svých posluchačů nebojí, mimo jiné dokázala i ve chvíli, kdy zhasla plátno s projekcí za svými zády a ve tmě se vydala přímo do publika, kde si nechala vytvořit prostor a požádala, aby každý, kdo má mobilní telefon s baterkou, přispěl trochou světla – a v téhle podobě odzpívala celou píseň.
Výběr samotných songů nijak zvlášť překvapivý nebyl, takže se hrálo jak z „Parts of Speech“, tak i něco málo ze starších nahrávek, a během setu zazněla většina „důležitých“ klipovek. Vůbec to ale nevadilo, protože i tak to bylo hodně fajn, a kdyby nezazněla třeba taková „Skeleton Key“, jež byla v živém podání prostě výtečná, byla by to rozhodně škoda. Jak již padlo výše, Dessa se na pódiu zdržela něco málo přes hodinku čistého času, po povinném přídavku vyzvala všechny ke konzumaci whiskey a byl konec.
Koncert roku to přece jenom asi nebyl, ale i tak to celé bylo super po celou dobu a s každým následujícím setem šla laťka nahoru. Jestli si ovšem něco zaslouží ještě jednou (už poněkolikáté) vypíchnout, rozhodně jsou to výkony všech zpívajících – to skutečně a beze srandy klobouk dolů, protože z tohohle pohledu to byla nejvyšší liga. Z mého pohledu určitě spokojenost.
Datum: 30.4.2015 Místo: Praha, Basement Účinkující: Lisa Cuthbert, Saigon Blue Rain
Vždycky mě mrzí, když se na jeden den sejde víc potenciálně zajímavých akcí, tudíž si člověk musí vybrat a nějakou z nich prostě vypustit, jelikož být na více místech najednou nezvládne dokonce ani takový bourák jako já. Přesně tahle situace nastala také 30. dubna, kdy jsem se musel rozhodnout mezi black metalem v podání francouzského tria Dunkelnacht, Einsicht a Je (plus český support) a jakousi zvláštní ambientně gotickou alternativou v podání irské zpěvačky Lisy Cuthbert. Což o to, ani jedna z těch akcí pro mě vlastně nebyla vyloženě zásadní, že bych si neodpustil, kdybych tam nebyl, ale na obě jsem měl zájem se jít podívat. Volbu jsem tedy nechal až na poslední možnou chvíli, na jakou muziku budu mít večer náladu.
Když jsem ten den v půl sedmé dorazil domů, nálada zavelela dát vale black metalu, takže jsem své kroky nasměroval do vinohradského Basementu, který je asi nejhezčím pražským klubem, v němž jsem doposud byl, a jeho útulné útroby jsou pro podobnou hudbu jako dělané. Je sice pravda, že tu zase mají dost hnusné pivo, a jak jsem ten večer zjistil, dokonce ani nealko tu není žádná hitparáda, ale to není nic, co by podle mě mělo koncert zkazit, protože na koncerty chodím kvůli muzice, ne kvůli chlastání. Přesto ten večer nebyl zrovna ideální… a určitě za to nemohly ani kapely, ani zvukař…
Jako první se představila francouzská čtveřice Saigon Blue Rain v čele s vizuálně sympatickou blondýnkou a v sestavě, jež kromě zmiňované zpěvačky čítala ještě dva kytaristy a baskytaristu. Bicí a další zvuky (především lehká elektronika) tedy byly pouštěné samplem, ale zrovna u podobně jemné hudby to vlastně ani nevadí, když to tam neřeže živý bubeník. Saigon Blue Rain totiž předváděli éterickou kombinaci coldwave a shoegazu, a kdyby někdo tvrdil, že v tom zaslechl i třeba nějaký ten darkwave nebo post-punk, asi jen těžko by mu za to kdokoliv trhal hlavu.
S lehkou a provzdušněnou hudební stránkou samozřejmě korespondovalo i chování samotné skupiny na pódiu, takže muzikanti strávili drtivou většinu vystoupení jen lehkým kýváním se do rytmu se zavřenýma očima. Jenže to úplně stačilo, jelikož i tak klubem prostupovala patřičně zasněná atmosféra, kterou jen podporoval podařený zvuk, v němž se mi líbila zejména nádherně zvonivá baskytara. Já jsem si tedy neměl na co stěžovat a upřímně jsem se bavil po celou dobu, co Saigon Blue Rain na pódiu hráli, bohužel se však během jejich vystoupení poprvé naplno ukázalo, v čem tkvěl onen problém večera – byl jsem v podstatě jediný. Basement byl skoro prázdný a většina těch lidí, co tam byla, dění na pódiu vlastně vůbec nesledovala.
Možná si řeknete, že to přeci jen byla předkapela a že tohle se prostě stává, že lidi přišli až na hlavní chod, nicméně stejný stav pokračoval i nadále, když svůj koncert zahájila Lisa Cuthbert se svou kapelou. A přitom i v tomto případě šlo o velice povedené vystoupení. Zejména samotná Lisa předváděla skvělý výkon jak s klávesami, tak (a to asi především) vokálně, protože její zpěv byl skoro fantastický. Podobně jako francouzští kolegové, i Irové dokázali vytvořit výtečnou atmosféru, která však v jejich případě byla vzhledem k samotné muzice o něco temnější a neutěšenější. Nic to ale nemění na tom, že mi to v živém podání přišlo ještě o notný kus záživnější než z alba, a ať se budeme bavit o tišších a jemnějších pasážích, které patřily jen klávesám a zpěvu, nebo o těch poměrně vzácných momentech, kdy se do toho celá kapela opřela a hudba se vydala až někam do hájemství rocku, všude to bylo super.
Tomu, co se dělo na pódiu, tedy nelze vytýkat takřka nic, opětovně vyrovnaný zvuk nevyjímaje (a to jsem se docela bál, jestli živé bicí zbytek trochu nezabijí, protože jsem byl přítomen i zvukovce, kde to znělo o poznání hůře), když tedy pominu jedinou věc, a sice že Lisa Cuthbert se skupinou hrála snad kratší dobu než Saigon Blue Rain. Nicméně, na jednu stranu se tomu zas tolik nedivím vzhledem k tomu, jak to v klubu vypadalo…
Pod pódiem jsem totiž stál jenom já, střídavě jeden až dva členové Saigon Blue Rain a několik málo jedinců sledovalo počínání kapely od baru. Když to číslo hodně nadsadím, tak pozornost vystoupení Lisy Cuthbert věnovalo tak deset lidí včetně předkapely a pořadatele. Platících však bylo přibližně 30. Co dělal ten zbytek? Samotnému mi to hlava nebere, ale seděli u stolků a věnovali se pivu, mobilům, povídali si mezi sebou, mnozí z nich dokonce na férovku zády k pódiu. Skupiny měli úplně na salámu a i v těch nejtišších ambientních pasážích se neváhali nahlas smát. Na koncerty chodím myslím už poměrně dlouho a viděl jsem toho hodně, ale takovéhle absolutní pohrdání (jinak se tomu říkat prostě nedá) jsem ještě nikdy v životě nežral a popravdě doufám, že už to ani podruhé neuvidím. Možná bych to pochopil, kdyby ty kapely stály za hovno a byla to nuda, ale ty koncerty byly vážně skvělé a někteří ti lidi se na to pódium pomalu ani nepodívali. Občas se někdo otočil, cvaknul si to na mobil (samozřejmě s bleskem, který ozářil celý klub), asi aby si to mohl dát na Facebook nebo Instagram, ale tím interakce končila. Nic proti tomu, když vás to nezajímá, ale pokud si chcete pokecat s kámošema, tak jděte do hospody, ne na koncert. Takováhle neúcta a nerespekt byly mnohem horší, než kdybyste v tom klubu vůbec nebyli, debilové.
