Země: USA / Franice Žánr: alternative / chanson / pop Datum vydání: 13.11.2019 Label: Ipecac Recordings Tracklist: 01. Ballade C.3.3. 02. Camion 03. Chansons d’amour 04. Cold Sun, Warm Beer 05. Browning 06. Hungry Ghost 07. Corpse Flower 08. Insolubles 09. On Top of the World 10. Yard Bull 11. A Schoolgirl’s Day 12. Pink and Bleue Hrací doba: 41:11 Odkazy: bandcamp K recenzi poskytl: Rarely Unable

Spolupráce Mikea Pattona a Jean-Claudea Vanniera se začala rodit při příležitosti koncertního připomenutí francouzského zpěváka Serge Gainsbourga, s nímž jeho krajan Vannier v dobách největší slávy úzce spolupracoval. Mezi zpěváky, kteří v roce 2011 jeho tvorbu předvedli živě v Hollywood Bowl, byl vybrán také Patton. Jejich následná spolupráce se však nerodila nijak lehce. I takový pěvec jako Patton totiž dostával pěkně za uši. Pravidelný céres mu perfekcionista Vannier uděloval jak za zpěv samotný, tak i za ne zcela dokonalou francouzštinu. Jak ale čas ukázal, tito dva si nakonec sedli a oba zpětně o dávné zkušenosti mluví jako o přínosu do svých kariérních, ale i osobních životů.

Deska „Corpse Flower“ v lecčems reflektuje dosavadní tvorbu obou protagonistů, přesto se nedá zcela jednoznačně přirovnat. Vannierův přínos je citelně znát ve skladatelské rovině a jeho letitým zkušenostem se symfonickou a filmovou hudbou. Ostatně složil všech dvanáct kompozic. Rovněž Patton se v posledním desetiletí výrazně věnoval filmové hudbě. Z jeho pohledu ale vnímám „Corpse Flower“ jako návrat ke klasickému písničkovému stylu. Na album přispěl především texty, anglickými i francouzskými. Stejně tak ale dokázal přidat skladbám aranže, tak typické pro Pattona. Tím jejich kolaborace dostává i nádech experimentálnějších projektů jako Fantômas. Jak tvrdí Vannier, Patton jeho skladbám vdechl život, což přesně potřeboval.

Zajímavé je sledovat, jak se na jednom albu prolnuly oba světy. Vannier s Pattonem se během procesu skládání ani jednou nesetkali ve studiu. Vše proběhlo na dálku. Jeden v Paříži, druhý v Los Angeles. Obklopili se zkušenými jmény, na „Corpse Flower“ se objevují členové z Magma nebo ze sólové kapely Becka. Mohlo by se zdát, že takováto spolupráce nemůže fungovat, ale zadařilo se. Deska oplývá zvláštní tajemnou atmosférou čerpající z obou lokací a zázemí. Některé skladby zní jako ideální doprovod k noirovkám z padesátých let, kdy je velice snadné představovat si Jamese Stewarta se zápisníčkem v ruce, snažíc se rozlousknout zapeklitý případ, jiné zase navozují vůni přístavu v Marseille, kde se nad ránem v rytmu ospalého šansonu rozjímá za zvuku akordeonu, a pak jsou tu ujetější, ale rovněž i popovější kousky, které by zapadly i do repertoáru Faith No More nebo Mr. Bungle.

„Corpse Flower“ je tak plné protikladů, a to i mezi hudbou a texty. Když se například v poslední stopě „Pink and Bleue“ ozve do zvuků krásně znějících smyčců „když se moc nachlastám, tak se zeseru“, působí to vtipně, ale přitom nijak rušivě. Podobná vulgarita, ale i zvukové koláže na pozadí dávají nahrávce potřebný nadhled. „Corpse Flower“ bych nakonec dokázal přirovnat k „Mondo cane“. Zjednodušeně se dá říci, že Itálii střídá Francie, ale změna se týká i atmosféry, kdy prosluněné a pozitivní „Mondo cane“ střídá temné a nevyzpytatelné „Corpse Flower“. Každopádně obě desky se mi líbí tak nastejno, i když v současnosti ta nová asi vede.

Velice výstižný je obal a název „Corpse Flower“. Obrovská masožravka také láká na svoji krásu a vůně, a jen co dostane možnost, sežere vás zaživa. Stejnými protiklady srší také zdejší hudba. Šansony nebo nabubřelý chytrý pop opravdu často neposlouchám, ale tohle mě baví. Hlavně atmosféra žene tuhle desku kupředu. Je dobré slyšet Pattona dělat zase něco trochu normálního. Pro jiné by i tohle bylo vysokým experimentem, avšak v jeho ranku se jedná spíše o navrácení se do klidnějších vod. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží, každopádně „Corpse Flower“ je dost povedená záležitost.