Země: USA / Franice Žánr: alternative / chanson / pop Datum vydání: 13.11.2019 Label: Ipecac Recordings
Tracklist:
01. Ballade C.3.3.
02. Camion
03. Chansons d’amour
04. Cold Sun, Warm Beer
05. Browning
06. Hungry Ghost
07. Corpse Flower
08. Insolubles
09. On Top of the World
10. Yard Bull
11. A Schoolgirl’s Day
12. Pink and Bleue
Spolupráce Mikea Pattona a Jean-Claudea Vanniera se začala rodit při příležitosti koncertního připomenutí francouzského zpěváka Serge Gainsbourga, s nímž jeho krajan Vannier v dobách největší slávy úzce spolupracoval. Mezi zpěváky, kteří v roce 2011 jeho tvorbu předvedli živě v Hollywood Bowl, byl vybrán také Patton. Jejich následná spolupráce se však nerodila nijak lehce. I takový pěvec jako Patton totiž dostával pěkně za uši. Pravidelný céres mu perfekcionista Vannier uděloval jak za zpěv samotný, tak i za ne zcela dokonalou francouzštinu. Jak ale čas ukázal, tito dva si nakonec sedli a oba zpětně o dávné zkušenosti mluví jako o přínosu do svých kariérních, ale i osobních životů.
Deska „Corpse Flower“ v lecčems reflektuje dosavadní tvorbu obou protagonistů, přesto se nedá zcela jednoznačně přirovnat. Vannierův přínos je citelně znát ve skladatelské rovině a jeho letitým zkušenostem se symfonickou a filmovou hudbou. Ostatně složil všech dvanáct kompozic. Rovněž Patton se v posledním desetiletí výrazně věnoval filmové hudbě. Z jeho pohledu ale vnímám „Corpse Flower“ jako návrat ke klasickému písničkovému stylu. Na album přispěl především texty, anglickými i francouzskými. Stejně tak ale dokázal přidat skladbám aranže, tak typické pro Pattona. Tím jejich kolaborace dostává i nádech experimentálnějších projektů jako Fantômas. Jak tvrdí Vannier, Patton jeho skladbám vdechl život, což přesně potřeboval.
Zajímavé je sledovat, jak se na jednom albu prolnuly oba světy. Vannier s Pattonem se během procesu skládání ani jednou nesetkali ve studiu. Vše proběhlo na dálku. Jeden v Paříži, druhý v Los Angeles. Obklopili se zkušenými jmény, na „Corpse Flower“ se objevují členové z Magma nebo ze sólové kapely Becka. Mohlo by se zdát, že takováto spolupráce nemůže fungovat, ale zadařilo se. Deska oplývá zvláštní tajemnou atmosférou čerpající z obou lokací a zázemí. Některé skladby zní jako ideální doprovod k noirovkám z padesátých let, kdy je velice snadné představovat si Jamese Stewarta se zápisníčkem v ruce, snažíc se rozlousknout zapeklitý případ, jiné zase navozují vůni přístavu v Marseille, kde se nad ránem v rytmu ospalého šansonu rozjímá za zvuku akordeonu, a pak jsou tu ujetější, ale rovněž i popovější kousky, které by zapadly i do repertoáru Faith No More nebo Mr. Bungle.
„Corpse Flower“ je tak plné protikladů, a to i mezi hudbou a texty. Když se například v poslední stopě „Pink and Bleue“ ozve do zvuků krásně znějících smyčců „když se moc nachlastám, tak se zeseru“, působí to vtipně, ale přitom nijak rušivě. Podobná vulgarita, ale i zvukové koláže na pozadí dávají nahrávce potřebný nadhled. „Corpse Flower“ bych nakonec dokázal přirovnat k „Mondo cane“. Zjednodušeně se dá říci, že Itálii střídá Francie, ale změna se týká i atmosféry, kdy prosluněné a pozitivní „Mondo cane“ střídá temné a nevyzpytatelné „Corpse Flower“. Každopádně obě desky se mi líbí tak nastejno, i když v současnosti ta nová asi vede.
Velice výstižný je obal a název „Corpse Flower“. Obrovská masožravka také láká na svoji krásu a vůně, a jen co dostane možnost, sežere vás zaživa. Stejnými protiklady srší také zdejší hudba. Šansony nebo nabubřelý chytrý pop opravdu často neposlouchám, ale tohle mě baví. Hlavně atmosféra žene tuhle desku kupředu. Je dobré slyšet Pattona dělat zase něco trochu normálního. Pro jiné by i tohle bylo vysokým experimentem, avšak v jeho ranku se jedná spíše o navrácení se do klidnějších vod. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží, každopádně „Corpse Flower“ je dost povedená záležitost.
Země: USA Žánr: pop, hip-hop Datum vydání: 23.2.2018 Label: Doomtree Records
Tracklist:
01. Ride
02. 5 out of 6
03. Fire Drills
04. Velodrome
05. Good Grief
06. Boy Crazy
07. Jumprope
08. Shrimp
09. Half of You
10. Say When
11. I Hope I’m Wrong
Někdy je třeba oddělit hudbu od osobnosti jejího autora, abyste si ji mohli náležitě užít. Rob Flynn je blbec, Phil Anselmo rasista a Varg Vikernes vrah, ale byla by škoda si kvůli tomu kazit řadu skvělých alb, která Machine Head, Pantera či Burzum stvořili. Jindy je naopak osobnost autora pozitivem a v takovém případě je naopak dobré si ji s hudbou spojit. Dessa je přesně tím případem, neboť její hudba nebyla nikdy bezchybná, ale vždy byla stejně jako její autorka nesmírně sympatická. Kombinací hudby a autorky se tak snadno stalo, že mám její předchozí počiny radši, než jak by si čistě objektivně zasloužily.
Dessa je americká rapperka a zpěvačka, jejíž debut „A Badly Broken Code“ přinesl před osmi lety příjemné zpestření do jinak převážně misogynní scény plné zbytnělých eg a nadnesených tvrzení. Kombinace chytrých textů, solidní produkce a bezvadného rapu funguje i s osmiletým odstupem, i když album se zdá být o něco delší, než ve skutečnosti je. O tři roky novější „Parts of Speech“ posunulo Dessu dál od hip-hopu směrem k písničkářství, ačkoli bohatá produkce plná jemných odstínů ještě zesílila. Opět to nebylo bez chybičky, ani tentokrát to však nijak nevadilo.
„Looks like gender’s over Race came back Faith is a hammer with a Book for a handle“ (Ride)
Po pěti letech je Dessa zpět a já po úvodním nadšení musím přiznat, že „Chime“ je bohužel o něco slabší a navíc posouvá Dessu směrem, který mě těší o něco méně. „Chime“ je usedlejší, méně rozmanité a hlavně mnohem víc poplatné tomu, co na hudební scéně momentálně letí. Dobře to symbolizuje již klipová „Good Grief“, jejíž varovným signálem je už tolikrát ohraný vysoký zkreslený hlásek v úvodu skladby, jehož účelem je nalákat posluchače na chytlavý refrén ještě dříve, než se skladba pořádně rozjede. Bohužel, právě refrén je kvůli své laciné vlezlosti tím nejslabším místem písně, neboť sloky špatné nejsou (ačkoli i v nich je hlas Dessy jako na mnoha jiných místech desky položen nezvykle vysoko a rozhodně se mi neposlouchá tak příjemně jako chladný rap/zpěv, který je slyšet jinde na desce).
Velikou část tracklistu tvoří skladby, v nichž je zpěv dominantním prvkem na úkor rapu, a zatímco na „Parts of Speech“ šlo často o nejlepší kousky, zde je tomu přesně naopak. „Boy Crazy“ je příšerně naivní, „Say When“Dessa nezvládá pěvecky a obstojná (a také o něco rychlejší) „Half of You“ dojíždí na malou originalitu. Pokud vyjmu nedospělou minutovku „Shrimp“ a úvodní „Ride“, která je sice technicky plnohodnou skladbu, pocitově jde však o prodloužené intro, zbudou nám pouhé čtyři písně, které si zaslouží větší pozornost.
Právě v nich ovšem Dessa jede na plné obrátky. „5 out of 6“ je ohromně energická, a i kdybyste nerozuměli ani slovu z jejího textu, už podle zpěvaččina hlasu poznáte, že poselstvím skladby je „trhněte si“. Tichá produkce ve sloce skvěle funguje s energickým rapem a je výbornou opozicí k hlučnému a chytlavému refrénu. „Fire Drills“ pokračuje v podobném duchu, přidává však náznak epičnosti, „Velodrome“ pak o něco zvolní, ovšem neztratí nic z energie a chytlavosti dvou svých předchůdkyň. Čtvrtou povedenou písní je pak závěrečná „I Hope I’m Wrong“, neboť po řadě víceméně pozitivně laděných skladeb přichází se změnou nálady a autentickým smutkem.
Texty jsou jako obvykle nejsilnější stránkou alba, ačkoli opět záleží skladbu od skladby a v první polovině alba je Dessa silnější než ve druhé. Zejména „Fire Drills“, v níž Dessa jako již mnohokrát brojí proti genderové nerovnosti, mě velice potěšila. Bohužel však spolu s hudební stránkou projdou v druhé polovině desky změnou i texty, které jsou o poznání neškodnější a tím i horší.
„We don’t say, ”Go out and be brave” Nah, we say “Be careful, stay safe” In any given instance, that don’t hurt But it sinks in like stilettos in soft earth“ (Fire Drills)
Dessa se na „Chime“ posunula a to mi samo o sobě nevadí, bohužel se však zdá se mi posunula nejen hudebně, ovšem i postojem a osobností. Je zde cítit snaha o apel na širší publikum, což není a priori špatné, pokud ale není provázeno přiškrcením vlastní originality. Alespoň to je mé vysvětlení, neboť druhá varianta je, že Dessa již není tím člověkem, který mi byl na předchozích albech tak sympatický. Tak či onak je „Chime“ albem nevyváženým a jeho značná část prostě nestojí za pozornost a ony čtyři špičkové skladby na záchranu nestačí. Po pěti letech čekání jde bohužel spíše o zklamání.
Skladba, kterou Mike Shinoda složil krátce po smrti zpěváka Chestera Benningtona, byla přesně taková, jakou byste v dané situaci očekávali. Z tichého, pianem doprovázaného zpěvu byla znát bezradnost, s jakou se Shinoda po smrti svého dobrého kamaráda potýkal. Bohužel však nešlo jen o bezradnost emocionální, nýbrž i o bezradnost skladatelskou. „Looking for an Answer“ zněla přesně tak, jak jsem doufal, že nová hudba od mozku Linkin Park znít nebude. Nezůstalo však u jediné kompozice, Shinoda skládal dál a výsledkem je nečekané EP „Post Traumatic“. Dobrou zprávou je, že se hudebně pohybujeme v úplně jiné sféře, než jakou byla zmíněná „Looking for an Answer“.
Pokud bylo z mnoha let působení Linkin Park něco jasné, pak to, že Shinodova láska směřuje hlavně k hip-hopu. Ne snad, že by se k jeho čisté formě při skládání pro svou kapelu dostával často, jeho kolaborace či třeba projekt Fort Minor o tom však svědčí jednoznačně. Proto není překvapením, že když se rozhodl vytvořit historicky první písničky pod svým vlastním jménem, tíhl skladatelsky právě k hip-hopu. „Post Traumatic“ však není ani omylem puritánské, neboť v něm stále doznívají popové vlivy, na nichž se neslo poslední album Linkin Park. Na rozdíl od něj však Shinoda tentokrát přišel s opravdu dobrým materiálem.
Ze tří skladeb jsou vlastně jen dvě plnohodnotné, neboť úvodní „Place to Start“ je spíše intrem. Zbylá dvojice je však o dobré tři úrovně výše než vše z loňské řadovky Linkin Park. „Over Again“ zachycuje tento vývoj od popového úvodu, který symbolizuje zbytečný auto-tune (k němuž směřuje má takřka jediná výtka k celému EP), přes nečekaně ostrou (na poměry autora) druhou sloku a zpět k chytlavému refrénu, který v závěrečném vyvrcholení zní mnohem líp než v oné auto-tunové podobě, jež skladbu otevírá. „Watching as I Fall“ je o něco komplexnější. Její první polovina překvapivě úderná, v polovině druhé pak píseň i přes krátkou stopáž příjemně vygraduje a ukazuje, jak skvěle by zapadla na některé z alb Linkin Park. Minimálně v ní Shinoda ukazuje, že jako frontman by se neztratil ani v „plnohodnotné“ kapele.
Tematická náplň tří skladeb je dána okolnostmi jejich vzniku a ostatně i název EP to říká celkem jasně. Nečekaná je však Shinodova jízlivost. Zatímco „Looking for an Answer“ se soustředila na hledání příčin, „Post Traumatic“ je v tomto ohledu mnohem sobečtější (a tím také uvěřitelnější). Shinoda vysílá do světa mírné „fuck you“ a přání, aby mu všichni dali pokoj, dokud se sám se situací nevyrovná. Je těžké s ním nesoucítit.
Podstatné však je, že hudebně nejde o nějaký nedodělaný pahýl vystřelený do světa z potřeby sebevyjádření. Songy jsou propracované, na všech slokách je znát snaha o jasný a rytmicky výrazný projev a oba dva refrény jsou vypilované blízko k oné tenké hranici mezi chytlavým a vlezlým. Shinoda tak dokazuje, že je skutečnou armádou jednoho člověka a že v podstatě nikoho nepotřebuje, a to je dobrá zpráva. Ostatně, i minimalistická grafika či lo-fi videoklipy vznikly čistě v jeho režii.
Nepochybuji, že většina čtenářstva Sicmaggotu má o Linkin Park nevalné mínění, ovšem minimálně některé jistě zamrzelo, když před osmi měsíci do světa vypustili takový škvár. „Post Traumatic“ ukazuje, že šlo snad spíše o výjimku než o nový standard a že Shinoda tvoří lépe sám než ve změti profesionální hudebních producentů.
„And everybody that I talk to is like, ‚wow Must be really hard to figure what to do now‘ Well thank you genius, you think it’ll be a challenge Only my life’s work hanging in the fucking balance“ (Over Again)
Můžete se možná ptát, jaký má význam recenzovat zde takovou sračku jako Exit Eden, když mně i vám je nejspíš dopředu jasné, že to dostane těžký hejt. Není nutné cokoliv skrývat nebo oddalovat nevyhnutelné – „Rhapsodies in Black“ je naprosto příšerná a extrémně nevkusná deska. Její poslech je asi tak stejně příjemný jako přejíždění žaludem po rozsypaném skle. Tedy, ne snad, že bych někdy něco takového zkoušel, ale představoval bych si, že to bude srovnatelné utrpení jako poslech Exit Eden.
Nicméně právě v tom jsou Exit Eden do jisté míry zajímavé – tenhle projekt dokonale ilustruje, do jakého stavu se v roce 2017 takzvaná metalová scéna dostala, a může posloužit jako konečný a nezvratný důkaz toho, jak moc je metalový střední proud totálně v píči.
Musím se přiznat, že mě hanba fackuje, když píšu Exit Eden a metal v jedné větě (Fenriz by mi okamžitě jednu vlepil), protože tohle se skutečným metalem samozřejmě nic společného nemá. Hudba, která by měla být špinavá, nespoutaná a divoká, je zde prezentovaná v podobě cukrkandlového kýče, v jehož čele stojí čtveřice korzetových princezen, z nichž jedna by potřebovala hodně zhubnout, druhá hodně přibrat, třetí je tak ošklivá, že ani pytel přes hlavu by jí nepomohl, a až ta poslední je možná trochu koukatelná. A co tomu dodává korunu – prezentují se albem předělávek popových písniček, z nichž většina je už v originále opravdu špatná a patetická.
S metalovými covery popových songů bývá vždycky svízel. Jakmile totiž vezmete žánr ve velké míře postavený zejména na prvoplánovitosti a instantní chytlavosti a začnete do něj přidávat kytary, vždycky to bude znít strašně lacině. „Rhapsodies in Black“ v tomto ohledu není výjimkou, nýbrž železným stvrzením pravidla. K tomu navíc Exit Eden přidávají nánosy klávesového patosu. Recept každého coveru je stejný – na základní původní melodii naroubovat stejné primitivní „riffy“, stejný symfo balast a zalít to čtyřčlenným kdákajícím komandem. Výsledná srážka symfonického pohádkového metálku s popem zní skutečně tak příšerně, jak to vypadá napsané.
Předně mi ale uniká smysl Exit Eden. Nevidím jediný důvod, proč by měl kdokoliv chtít poslouchat předělávky (většinou) špatného popového kýče do podobně špatného a přinejmenším stejně kýčovitého kvazi-metalu? Proč bych měl chtít poslouchat sračky od Rihanny, Backstreet Boys nebo Shontelle s dementní kytarou a pseudou-operním kdákáním? Kór když jde o songy jako „Unfaithful“, která je k zblití už v originále, nebo „Incomplete“, která je tak zkurvená, že jde pomalu o větší přešlap v historii lidstva než holocaust. Ani nemluvím o uchcanostech jako „Heaven“Bryana Adamse, což je taky kokotina na kvadrát už původně a patří k písničkám, jaké byste nejradši utopili v hajzlmíse, kdybyste mohli. Co si kdo slibuje od předělávání takových hnusů? Cover do grindcoru jako prdel bych pochopil, ale když to někdo předělává takhle a ještě to, kurva ty vole, myslí seriózně jako Exit Eden, tak… to prostě nechceš.
Z mrdky skvost neuděláš, to je jasné a člověka to nijak nepřekvapí, nicméně Exit Eden dokázaly naprosto spolehlivě zmrdat i to málo, co je v originále slušné. Příkladem budiž třeba „Firework“ od Katy Perry. Původně vcelku příjemná popová písnička tu byla zprzněna do podoby tak imbecilní, že pomalu i vykouření houmlesáka s plesnivou kládou by byla příjemnější činnost než tohle poslouchat. Dobře, to trochu přeháním, ale snad si rozumíme. Ještě křiklavější je to v případě „Skyfall“, jedné z nejlepších skladeb od Adele – Exit Eden zničily vše, kvůli čemu originál baví, a nahradily to kopou patosu.
Z celého počínání Exit Eden čpí očividná snaha se zalíbit a cynický kalkul. Tady se prodává pozlacené hovno, které si nezaslouží nic jiného než radikální opovržení. Nicméně se zdá, že na velkou část lidí to zabírá. Zjevně ani není třeba se obtěžovat se skládáním hudby – stačí něco vykrást, potáhnout to symfo-metalovým hnusem, do čela postavit Amandu Somerville, z níž se všem milovníkům patetického pseudo-metalu podlamují kolena, anorektickou Clémentine Delauney a k nim další dvě bezejmenné buchty (to aby se jim nemuselo tolik platit), a je to doma. Komu se Exit Eden líbí, postrádá i to nejzákladnější stopové množství vkusu nebo soudnosti. Ještě bych pochopil, že to velký label utáhne marketingem na pár primitivních troglodytů, ale smutné je, že to chválí i recenzenti. Když jsem našel recenzi, kde tenhle audio-výkal dostal deset bodů z deseti možných za songwriting (!) a originalitu (!), tak jsem se málem zesral.
A přesně tohle jsem měl na mysli, když jsem na začátku tvrdil, že se prostřednictvím projektů jako Exit Eden ukazuje, jak moc je střední proud metalu zdegenerovaný a jak moc současná metalová scéna jako celek postrádá zdravou (sebe)kritiku. Namísto odsouzení tleskáme podobným zrůdnostem, které jsou ostudou svého žánru. Nechápu, jak někdo může mít tu drzost tohle nazývat metalem, a nechápu, jak někdo může v uších nasráno tak mocně, aby neslyšel, že tohle je extrémní píčovina, že tomu není rovno.
Tracklist „MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]“:
01. c h a n g e . d m g
02. innaHive
03. lulu
04. work INN
05. MNFST.dstniii (trees)
06. i think (voodoo)
07. $lipknot$ (enter the black prince)
08. as i ponder, floating, my energy begins to dissipate
09. in the .//End
10. mr brightside
Nestává se často, abychom na Sicmaggotu hodnotili rovnou tři alba v rámci jedné recenze. V případě Christiana Andrewa McLaurina a jeho uměleckého pseudonymu Signor Benedick the Moor je to však zcela na místě. Původně jsem zamýšlel recenzovat jen „Toybox“, jenže když jsem se pustil do psaní, zjistil jsem, že krátce po jeho vydání stihl Signor Benedick vypustit do světa počin „CYBR.pnk“. Odložil jsem tedy psaní o týden, abych mohl věnovat náležitou pozornost i jemu, jenže během onoho týdne vyšlo bez předchozího ohlášení již třetí letošní album, tentokrát s ještě šílenějším názvem „MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]“. Proto tedy všechny tři počiny najednou.
Abych však věci uvedl do řádného kontextu, nemluvíme zde o třech hodinách hudby, délka jednotlivých počinů nepřesahuje půlhodinovou hranici, a tak jde spíše o EP než o plnohodnotná alba (byť je otázkou, zda v době streamování hudby má takovéto rozlišování vůbec smysl). Pro Signora Benedicka je takováto stopáž typická. Jeho experimentálně laděné hip-hopové počiny rozhodně nepatří do hlavního proudu žánru, ovšem na druhou stranu nejdou vyloženě proti němu a vždy se snaží integrovat rozličné hudební motivy, pokud možno tak aby byl výsledek co nejorganičtější a snadno poslouchatelný. To se mu povedlo třeba na předloňském „Opus 3: A Man Atop the Tower“ či jen o rok starším „El Negro“. Jindy to naopak příliš nefungovalo, třeba když na nedávném „Garage Raps, Vol. 1“ vmíchal Signor Benedick do svého receptu ozvěny punku a hardcoru. Bylo to však teprve loňské EP „Maiden Voyage Suite“, kde Moor vypiloval svou unikátní kombinaci téměř k dokonalosti, a které se i přes krátkou stopáž řadilo mezi to nejlepší, co jsem za celý rok v rámci žánru slyšel.
Bohužel bylo naivní předpokládat, že by nalezení oné bezchybné kombinace Moorovo zkoumání, co vše lze v hip-hopu vytvořit, úplně zastavilo či alespoň zpomalilo. Rok 2017 je zdá se ve znamení prudkého boomu přihlouplého pop rapu a tak i Signor Benedick zkouší, co lze s některými jeho základními prvky stvořit. Připravte se tedy na dávku brutálně zkresleného zpěvu, vlezlé melodie, primitivní beaty a hloupé texty.
„Toybox“ ukazuje, že s takovým arzenálem si i poměrně zkušený producent a rapper dokáže velice snadno vylámat zuby. Jestliže u zbylých dvou počinů mám dojem, že si Signor Benedick the Moor ze svých posluchačů tak trochu vystřelil, na „Toybox“ je nejhorší přesný opak, tedy že ho jeho autor bere vážně. Úvodní „Pillows“ je skvělým příkladem, že právě ve chvílích, kdy je vše zjevně promyšlené do posledního detailu, kdy jsou vokální melodie efektně prolnuté a napsané tak, aby se co nejlépe usadily v paměti nebožáka posluchače, je výsledek takřka nejhorší možný. Z „Pillows“ je mi fyzicky špatně, a to není zrovna něco, co byste chtěli od hudby, jež se snaží o rádiovou přístupnost.
Je úplným paradoxem, že skladby, které jsou tak trochu odfláknuté a nepovedené („Srsly“, „Home @ Nite“, „ICEE“) jsou vlastně lépe poslouchatelné, neboť se jim onu nevkusnost, o kterou celé „Toybox“ usiluje, nedaří efektivně přesouvat na posluchače. Jedinou poslouchatelnou skladbou celého alba se tak stává „Scratchnsniff“, která je i díky dost odlišnému zvuku a přístupu na nahrávce vlastně dost nepatřičná. Bohužel „Toybox“ ještě nesahá na dno.
„CYBR.pnk“ je zjevný experiment a možná i díky tomu je mi o něco sympatičtější, jenže to nemění nic na faktu, že jeho obsah je až bolestně špatný. Úvodní „TEAPOT“ a závěrečná „///DESIGN///“ myšlenkově pokračují v popovém ladění „Toybox“, jenže s určitou dávkou ironie a vědomí, že nápady, jež nám v nich Signor Benedick předkládá, jsou jednoduše hloupé. Bohužel zbytek desky je vlastně jen experimentem kombinujícím nelítostně hluboké beaty s mnoha a mnoha vrstvami nezajímavého zkresleného zpěvu a není na nich vůbec nic, co bych mohl pochválit či si alespoň zapamatovat. Je smutnou skutečností, že nejlepší skladbou desky je „Welcome to Pixl Beach“, což je vlastně donekonečna opakovaný několika vteřinový sampl čehosi, co zní jako poplašný signál z kosmické lodi.
Už jsem se chystal Moora a jeho popový experiment odsoudit, jenže pak vyšla šílenost s názvem „MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]“ a já konečně nalezl to, co jsem chtěl dostat již napoprvé. Ne snad, že by zde Moore kvalitou dosáhl na své vrcholné počiny, jenže to více než vynahradil neurvalostí a bezbřehostí svých (ne)muzikálních pokusů. Třetí letošní Moorova deska je nejodvážnější, pojí v sobě popové vlivy předchozí dvojice s nesmírně tvrdými beaty a metalovou agresí. Úvodní „c h a n g e . d m g“ je velice propracovaná, staví na časté změně tempa a Signor Benedick v ní řve jako utržený ze řetězu. „work INN“ opouští popové ambice a se svým minimalistickým beatem vytváří krásnou depresivní atmosféru. „MNFST.dstniii (trees)“ je agresivní a nesmírně těžká a její konec kombinující hluboké beaty s řevem je naprosto zničující. A „$lipknot$ (enter the black prince)“, jakási kombinace hlukového experimentu a štěkání ve stylu Jonathana Davise z Korn, je dalším solidním zářezem.
I přes chválu posledního odstavce je však trojice alb zklamáním. „Toybox“ a „CYBR.pnk“ jsou jednoduše průsery a nevidím jediný důvod, proč se k nim kdykoli vracet. „MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]“ je o několik úrovní lepší, jenže vše není tak skvělé, jak se může zdát. V první řadě je mé nadšení dáno nízkým očekáváním, které jsem po dvojici předchozích alb měl. V druhé je pak třeba podotknout, že jako experiment jde o album nesmírně zajímavé, jenže jako hudba, kterou byste si chtěli pouštět pro zpříjemnění dlouhé chvilky spíše neobstojí. Signor Benedick tak na trojici alb ukazuje, že zkoušet nové věci se jednoduše občas nepovede. Dlouhodobé závěry bych však rozhodně zatím nedělal.
Země: Polsko Žánr: experimental / avantgarde / noise pop Datum vydání: 30.5.2017 Label: Crunchy Human Children Records
Tracklist:
01. Down in That Well
02. My Sad Boys
03. Blue Tomorrow
04. Lunar
05. Spider Show
06. Crocodile Radio-Play
07. Messiah Radio-Play
08. Holes
09. Come Alone
10. Glowworms
11. Okolica przejścia
12. Shooting Their Head
13. Locked Black Box
14. Burn in Heaven
Avantgardní hudbou se dnes nazývá ledacos, ale velká část z toho není ničím jiným než pouze samozvanou avantgardou, jejíž hudební projev je ve skutečnosti docela standardní. Jakékoliv přídomky typu experimentální či progresivní v takových případech bývají pouhým zbožným přáním hudebníků nebo reklamní nálepkou zavedenou jejich vydavatelem. Ale realita je nakonec vždy dostihne, nejpozději s poslechem celého alba, po němž se ukáže, že to byly laciné kecy a plané řeči.
Osobně mám experimentální počiny dost rád, takže tím spíš mě výše popsané případy dost iritují. Zaškatulkováním je člověku slíbeno cosi zvláštního a pak se ukáže, že domnělá avantgardnost tkví (například) v průměrném metalu a jednom levném samplu. O to víc si pak ale posluchač cení formací, jejichž produkce skutečně zní svojsky a o její příslušnosti k hudbě mimo střední proudy nemůže být pochyb.
Nicméně ani takové skupiny ještě nemusejí mít vyhráno. Experimentální nádech tvorby je sice vítaný, ale skrývá v sobě jeden zásadní háček. Podobná hudba totiž dost často více než obyčejným poslechem bývá výzvou, které však nemusíte přijít na chuť. Snad každý z nás, kdo se ve vodách avantgardní hudby pohybuje, jistě narazil na nejeden případ, kdy se hudební výsledek značně míjel s vlnovou délkou, na niž byl člověk naladěn. K vzájemnému nepochopení prostě může docházet a také dochází. Jenže zatímco v konvenčních žánrech si klidně můžete dovolit prohlásit, že je něco špatné, zde není od věci větší opatrnost, neboť hranice „špatná kvalita“ a „nepochopil jsem to“ může být dost tenká, nejasná a rozostřená.
Nyní zkusme vše obecně řečené aplikovat na polskou dvojici Nac/Hut Report. Tvrzení první – Brigitte Roussel a Li/ese/Li skutečně produkují hudbu, k níž přídomky jako experimentální či avantgardní sedí. Tvrzení druhé – jejich deska „Grey Zone Collapse Nostalgia“ mi vůbec nesedla.
Na první pohled se „Grey Zone Collapse Nostalgia“ tváří docela lákavě. Zádrhel ovšem přichází v momentě, kdy zjistíte, že Nac/Hut Report aplikují takřka totožný recept po celé délce alba, díky čemuž „Grey Zone Collapse Nostalgia“ nepůsobí jako kolekce čtrnácti skladeb, nýbrž jako jízlivý vtípek se čtrnácti stejnými písněmi. Základ každého songu tvoří jakýsi elektronický, industriálně „pohlučený“ ruch, nad nímž se vznáší místy až postová kytara a zasněný zpěv Brigitte Roussel, který to celé zajímavým způsobem zjemňuje. Výsledkem je zvláštně znějící noise pop.
Takováhle škatulka může vypadat zajímavě a sama o sobě do jisté míry určitě zajímavá je, ale poslech celého „Grey Zone Collapse Nostalgia“ je vysoce ubíjející. Tak moc, až mi činilo značné problémy nahrávku vůbec dojet na jeden zátah až do konce. Zvuk Nac/Hut Report je už v samotném jádru poměrně afektovaný (to ještě není myšleno ve zlém) a leze do ucha dosti nepříjemně. Jenže Poláci vám budou jednu a tu samou věc mlátit o hlavu celých 56 minut, ačkoliv vám začne lézt krkem už sotva po deseti minutách.
No, a teď je otázka, jestli jsem to celé jenom nepochopil, anebo jestli je „Grey Zone Collapse Nostalgia“ špatné. Jak jsem už naznačil výše, v podobných případech se vyplatí být s náhlými soudy spíše opatrnější, ale zde bych se nebál prohlásit, že správně je ta druhá možnost. Jestli jsem to nepochopil, tak jsem to nepochopil natolik, až mi to přijde špatné. Určitou formální zajímavost Nac/Hut Report neupírám, ale jejich letošní počin se pro mě stal záležitostí takřka neposlouchatelnou.
Země: USA Žánr: pop Datum vydání: 9.6.2017 Label: Capitol Records
Tracklist:
01. Witness
02. Hey Hey Hey
03. Roulette
04. Swish Swish (feat. Nicki Minaj)
05. Déjà Vu
06. Power
07. Mind Maze
08. Miss You More
09. Chained to the Rhythm (feat. Skip Marley)
10. Tsunami
11. Bon Appétit (feat. Migos)
12. Bigger Than Me
13. Save as Draft
14. Pendulum
15. Into Me You See
Katy Perry je možná představitelkou té nejhrubější komerce a popu toho nejstřednějšího proudu, ale na rozdíl od mnohých jiných popstars mě její existence nijak nesere. Vlastně mám určitou část její tvorby (ponechme nyní stranou diskuzi, nakolik je pojmenování „její“ na místě, když jí s tím vypomáhá tým skladatelů a producentů) docela rád – však některé konkrétní hity sjíždím na YouTube relativně pravidelně. Prostě proč ne. V rámci mainstreamovek mi zrovna Katy Perry připadá ještě jako jedna z těch sympatičtějších interpretek.
Na nové, celkově páté (počítáme-li i debut vydaný ještě pod jménem Katy Hudson) album „Witness“ jsem se vlastně svým způsobem i těšil. Obal se mi sice příliš nelíbí a samotná Katy Perry si dle mého skromného názoru fakt nemusela stříhat vlasy, protože teď vypadá jako nějaká angažovaná lezba (což možná i je, haha… ale souložitelný materiál by to byl i tak), ale první singly mě docela bavily. Nicméně mě docela navnadily příjemné singly. V „Chained to the Rhythm“ i „Bon Appétit“ mě sice trošičku (ironie – ve skutečnosti hodně) sraly obligátní příspěvky rapujících niggaz (k tomu se ještě dostaneme), ale jinak šlo o pohodové popové písničky.
Poslech celé nahrávky ovšem ukázal, že ani „Witness“ se nevyvarovalo neduhu, jenž trápil již předcházející alba Katy Perry a který je vlastně kamenem úrazu v popu obecně. Mám tím na mysli ohromnou nevyrovnanost desky, na níž se nachází několik málo povedených písniček, okolo nichž je nabalena hromada zbytečné a nudné vaty. K tomu připočtěme téměř hodinovou délku už ve standardní edici a dostaneme se k výsledku, který pro Káťu Perryovou nevyznívá nijak zásadně pozitivně.
Hned úvodní titulní věc „Witness“ řadím k té sortě písniček, k nimž sedí pojmenování jako nevýrazné nebo nudné. Tenhle song sice ještě horko těžko drží nad vodou poměrně příjemný refrén, ale věci jako „Power“, „Mind Maze“, „Bigger Than Me“, „Pendulum“ nebo trojici utahaných slaďáků „Miss You More“, „Save as Draft“ (pro mě nepochopitelně vybranou jako čtvrtý singl) a „Into Me You See“ už nezachrání nic. Při pohledu na tracklist zjistíme, že hned čtyři jmenované se nacházejí na konci „Witness“ a tvoří závěrečnou čtveřici alba. Pokud by tedy odpadla finální čtvrthodina, nestalo by se vůbec nic… ne, vlastně stalo, protože výslednému dojmu z desky, kterýžto se nyní nachází ve stavu zbytečně natahované záležitosti se spoustu nevýrazné omáčky určené jen pro zvýšení stopáže, by to jenom prospělo.
Nemyslete si ovšem, že se na „Witness“ objevují jen dobré a nudné skladby, a tedy že zbytek je bezchybný. Rozhodně není. „Hey Hey Hey“ a „Roulette“ se mi zpočátku také úplně nepozdávaly, protože se nejedná o úplně prvoplánově chytlavé hitovky, ale postupem času jsem si k nim nějakou cestu našel a své místo na kolekci si u mě obhájily. Čtvrtá „Swish Swish“ (třetí singl) je dle mého dost rozporuplná. Na jednu stranu mě baví výrazně basový beat, na druhou mě trochu otravují některé sladké pasáže (začátek) a především – Nicki Minaj. Popularitě tohohle individua fakt nerozumím, protože kdykoliv její infantilní blekotání zaslechnu, nějak na mě přijde brutální sraní. Což o to, pokud někomu vyhovuje poslouchat odpad, ať si ji poslouchá, ale proč si ji zvou i jiní interpreti, aby jim zmrvila nějaký song, nad tím mi rozum zůstává stát. „Swish Swish“ není výjimkou, i zde otravný rádoby rap posílá jinak poslouchatelnou záležitost do (pěkně hluboké a navrch nevytřené) prdele.
„Swish Swish“ navíc není jedinou skladbou na „Witness“ trpící na hosty. Jak jsem již předeslal, stejný osud potkal i první dva singly. „Chained to the Rhythm“ je ještě poměrně snesitelná, a i když bych byl radši, kdyby se zde sloka reggae Jamajčana Skipa Marleyho nenacházela, lze to překousnout. Pořád bych se tedy nebál mluvit o příjemné popové písničce, která se chytře pohybuje na hraně sympatické chytlavosti, aniž by spadla do podbízivosti. Zato „Bon Appétit“ dopadla o něco hůře, protože samozvaní drsňáci z Migos jinak dobrou skladbu splachují do hajzlu. Vůbec nerozumím téhle módě, proč musí popovým zpěvačkám v singlech brblat nějací gangsta černoši, když to úplně ve všech případech daný song akorát zkurví. Na internetu lze dohledat verzi „Bon Appétit“, v níž je hostovačka vynechána, a tato mi dává za pravdu.
Vzato kolem a kolem tak na „Witness“ slyším pouze jedinou píseň, k níž nemám žádných výhrad. Jde o moc příjemnou „Déjà Vu“, jež představí Katy Perry v trochu intimnější poloze. Svou náladou i kvalitou mi dost evokuje „Legendary Lovers“ z předcházející řadovky „Prism“, ale to v tomto případě nepovažuji za mínus, spíš naopak. Mezi dvojici singlovek je ještě vsunuta na první poslech trochu nenápadná „Tsunami“, jež mi postupně času také zachutnala.
Celkově vzato mi „Witness“ připadá jako standardní popová deska se všemi jejími neduhy. Kdyby se z hodinového materiálu vybraly ty nejlepší kousky a pár slibných prošlo mírným faceliftem (čti: vyházely by se politicky korektní hostovačky), šlo by o výborné EP, jemuž by toho šlo máloco vytknout. Za stávajícího stavu ovšem „Witness“ dopadne stejně jako ostatní alba Katy Perry – těch pár dobrých songů si člověk občas pustí na YouTube, zbytek velmi rychle upadne v zapomnění.
Země: USA Žánr: pop Datum vydání: 19.5.2017 Label: Warner Bros. Records
Tracklist:
01. Nobody Can Save Me
02. Good Goodbye
03. Talking to Myself
04. Battle Symphony
05. Invisible
06. Heavy
07. Sorry Fow Now
08. Halfway Right
09. One More Light
10. Sharp Edges
Komplexnost lidského mozku je nepředstavitelná. Miliardy neuronů a stovky tisíc miliard synapsí tvořící spletitou síť. Každou vteřinou proběhne prostřednictvím mozkových synapsí obrovské množství přenosů dat, při kterých si mezi sebou mozkové buňky předávají jednoduché informace pomocí jasně stanovených principů, a přitom dohromady ve svém ohromném množství a komplexnosti vytvářejí lidskou osobnost. Ovšem zde ona komplexnost nekončí, stačí se jen zamyslet nad tím, jak mozek vytváří asociace. Když si budete dostatečně dlouho opakovat dvě slova, váš mozek si mezi nimi vytvoří spojení, a od té chvíle si při vzpomínce na jedno z těchto slov automaticky vybavíte to druhé. Naopak, pokud toto spojení nebudete dlouho využívat, zanikne.
Přesně takhle vznikají v našich mozcích všelijaká propojení, například mezi vůni a pocitem či mezi skladbou a určitým zážitkem, kapelou a obdobím života, která jsou připravena se okamžitě připomenout, když k tomu nastane příležitost. Pokud je takové propojení dostatečně silné, může ležet nepoužito dlouhé roky a o to více vás překvapí, když nastane jeho chvíle. Asi již tušíte, kam tím mířím. Tohle je ten důvod, proč se tak rád vracím k Linkin Park, přestože je to ve všech ohledech stěží nadprůměrná kapela. Jejich jméno a jejich hudba má v mém mozku vytvořeno mnoho propojení, jež čas od času velice rád obnovuji. Mám však strach, že s novinkou se ono spojení mezi jejich hudbou a několika roky mého života hroutí a vzniká spojení nové, mnohem méně pozitivní.
Než se dostanu k tomu, proč je „One More Light“ nejen nejslabším albem kapely, ale také jednoduše nepovedeným albem v každém ohledu, je na místě odpověď na otázku, proč to jsou právě Linkin Park a ne kterákoli jiná kapela, kterou jsem v prvních letech současného tisíciletí hltal, jež si dokázala ono kouzelné propojení uchovat i po dobrých patnácti letech. Linkin Park se totiž po dvojici nu-metalových alb změnili. Nastolili nejdříve rockový, později elektronický a naposledy téměř metalový kurz, který sice na „Hybrid Theory“ a „Meteoru“ navazoval, ovšem nijak ji neimitoval a tím udržel při životě spojení mezi raným zvukem kapely a dobou, kdy tento zvuk vznikl. „One More Light“ se posouvá zase o krok dál a to je chvályhodné, ovšem poprvé v době historie kapely se zdá, že se Linkin Park nepohybují odněkud, nevzdalují se svým počátkům ve snaze udržet svou hudbu svěží, nýbrž někam, totiž do popových hitparád (ve kterých by tak či tak skončili), ovšem popových hitparád, jimž kralují hudebníci o dvě desetiletí mladší, než jsou oni sami.
„One More Light“ na mě působí především jako album navržené (ani se mi nechce říkat napsané!) pro generaci, která v době vydání debutu ještě ani nebyla na světě, pro generaci Snapchatu a selfie tyčí. Nemyslím, že to je samo o sobě špatně, problém je až v provedení. Linkin Park působí nepřirozeně, vytrženi ze svého obvyklého prostředí, jako čtyřicátníci na srazu YouTuberů. Šestice hudebníků má čtyřicítku již převážně za sebou, a když se v klipové „Heavy“ snaží Chester Bennington znít jako současník teprve rok plnoleté Kiiary, musí se jistě cítit nesmírně trapně, což je ze skladby bohužel znát.
„Heavy“ se svým sladkým Chesterovým hláskem, který je znatelně čitelnější než jinde na albu a nezvykle vysoko položený, aby dobře ladil se zpěvem hostující slečny, není skladbou pro „One More Light“ úplně typickou, ale představuje jeden z jeho klíčových problémů, totiž sterilitu. Nemyslím si, že je sedmé album Linkin Park tak oproštěné od emocí záměrně, nýbrž že jsou tyto emoce mířeny na tak zásadně jiné publikum, že je nejsem ani schopen vnímat. Ať je to jakkoli, „One More Light“ je sterilní jako vykastrovaná mula a kvůli tomu se na něj ani nemohu zlobit pro jeho mrzkou kvalitu, neboť mě nudí natolik, že je mi vše tak nějak jedno.
Dalším charakteristickým znakem „One More Light“ je jeho nezvykle tichý, nevýrazný zvuk. Polovina skladeb začne jen s Chesterovým zpěvem, aby se později „rozjela“ do kýčovitě vlezlého refrénu s jednoduchým beatem, tleskáním a někdy i nevýraznou kytarou. Ovšem okolo slova rozjela je třeba udělat obrovské uvozovky, neboť zvuku kompletně chybí dynamika. Není to ona slavná snaha udělat vše tak hlasité, že vrcholy přestanou vynikat, nýbrž naopak snaha udělat vše zcela záměrně úplně identicky výrazné, takže mezi vrcholem a údolím není znatelný žádný rozdíl. Z „One More Light“ se stává zvuková placka, což podporuje výše zmíněnou sterilitu a zdůrazňuje skladatelskou plytkost.
Třetím (a posledním) určujícím znakem nahrávky jsou pak jisté prvky převzaté z aktuálních popových hitparád jako třeba pravidelný vysoký počítačem zkreslený hlásek, který otvírá skladby, uvozuje či uzavírá refrény a celkově jednoduše znepříjemňuje poslech. Pravda, poslednímu albu jsem naopak vyčítal zbytečné průpovídky mezi skladbami, které zde díkybohu chybí, jenže ty alespoň zdůrazňovaly lidskost alba a jeho tvůrců, což by „One More Light“ potřebovalo jak sůl.
K samotným písničkám stačí říci jen málo. Úvodní „Nobody Can Save Me“ v jistém ohledu připomíná starší balady kapely, a dokonce bych musel pochválit obstojný refrén, kdybych ovšem neměl dojem, že jsme ho již někde slyšel. „Good Goodbye“ je jakýsi pokus o rebelství postavený okolo úděsného refrénu, jenž je proložen třemi rapovými slokami, po jedné od Mika Shinody a dvou hostujících raperů, vcelku tragických ve všech třech případech. „Talking to Myself“ je pak prototypem skladby, která se na albu objevuje ještě v několika různých variacích, jakési pseudobalady s pokusem o gradaci, ovšem vzhledem k výše zmíněným nedostatkům naprosto neúspěšné. „Battle Symphony“ pak přináší vytouženou změnu, jako jedna z mála písní na desce působí trochu odvážněji, ovšem snaha je to naprosto marná, neboť je jinak naprosto nepovedená.
Bohužel ani dále není deska o nic lepší. Kupříkladu Chesterův rap v „Sorry for Now“ působí jako cosi z televizního pořadu pro děti z prvního stupně základní školy (což zdůrazňuje i použití fráze „pump the bass up“ hned v prvním verši), závěrečná „Sharp Edges“ zase nejdříve na pár vteřin budí dojem jakéhosi moderního pojetí country, aby okamžitě přešla do nesnesitelného refrénu, na nějž by odmítly na diskotéce trsat i ony výše zmíněné děti ze základní školy. Jediným potěšením tak zůstává titulní skladba, jež je již několikátou inkarnací podobné minimalistické (alespoň v první polovině) balady v diskografii kapely a jako úplně jediná na albu ve mně vyvolá alespoň nějaké emoce.
Rád bych zde skončil, ale musím se ještě pozastavit u textů. Chester Bennington a Mike Shinoda nikdy nebyli dobrými textaři, ale v určité fázi (zejména okolo „A Thousand Suns“) se alespoň snažili věnovat se důležitým tématům. „One More Light“ je však album točící se okolo nicotných pocitů jednotlivce a víc než cokoli jiného jsem si při čtení textů vzpomněl na citát z poslední desky Kate Tempest, jenž je nejlépe vystihuje: „Bullshit saccharine ballads, and selfies, and selfies, and selfies, and here’s me, outside the palace of me.“ Texty jsou jednoduše podobně plytké jako hudba a staví jakýsi vesmír okolo jednotlivce, byť se to v „Heavy“ snaží kapela výslovně popírat. Jsou tu i zvláštní výjimky jako třeba „Sorry for Now“ a „Sharp Edges“, které se snaží spíše reflektovat životní zkušenosti čtyřicátníků Chestera a Mika, bohužel dost hloupě a bezobsažně. A pak jsou tu vyloženě komické přešlapy, jako třeba když se mladík Stormzy (jinak mimochodem obstojný raper a autor nedávno vyšlého solidního debutového alba) ve své sloce v „Good Goodbye“ snaží nalézt něco, co by se rýmovalo s „Linkin Park“ (nakonec najde „things in park“, další komentář si odpustím) jen chvíli poté, co Mike Shinoda „usadí“ jeho generaci svým „I’ve been killing it longer than you’ve been alive, you idiot“. Trapas za trapasem.
A tak se oklikou vrátím k mozku a jeho synapsím, jež jsem měl donedávna obrazně řečeno nastavené tak, abych Linkin Park považoval za jednu ze svých nejoblíbenějších kapel, aby mi jejich jméno připomnělo řadu obstojných (a hlavně důstojných) alb. Zejména však tak, aby pro mě Linkin Park symbolizovali první dvě alba a ony dlouhé roky, jaké jsem v jejich doprovodu strávil. Nyní se bohužel přidává propojení třetí, propojení mezi Linkin Park a nudou, trapností, otravou, zklamáním a nedůstojností.
Dneska serem na metal, dáme si něco… lepšího, horšího? No, divnějšího určitě, protože lepší označení pro hudbu Diapsiquir asi není. Ale o tom ještě později, protože teď jistě neuškodí malé představení. Ne, že bych na vás shlížel, ale předpokládám, že Diapsiquir znáte tak možná ze splitka s Peste noire. Ranou tvorbu Francouzů si už prakticky nepamatuji, ale tu lze snad shrnout pod nálepku „industrial black metal“. Paměť mi již slouží lépe ohledně druhé dlouhohrající desky „Virus STN“, kterou klidně označím za skrytý klenot tohoto kdysi populárního subžánru. Rovněž považuji za nutné zmínit, že Toxik Harmst (zdejší spiritus agens) se také výrazně podepsal pod nejlepší alba Arkhon Infaustus a hardcorových Kickback (jestli neznáte, tak „No Surrender“ je zasraný kult).
Ovšem další deska Diapsiquir, trefně pojmenovaná „A.N.T.I.“, z roku 2011 je už trochu jiné kafe. Dřívější spoluhráč VulgR/Aymer odešel, Harmsta doplnil parťák z Kickback a na nahrávce se mihlo i pár dalších lidí. Po black metalu nezbyla ani stopa, s první sekundou desky se na posluchače vyřítil jakýsi bizarní kabaretní zvěřinec, který utnul až sampl Jedi Mind Tricks. Diapsiquir si opovržlivě odplivli za pozérským metalem a své sebedestrukční vize špíny a hnusu malovali jakousi excentrickou formou rocku, prolnutou elektronikou a rapem. Misantropický nekrošanson o heráku v žile a natržené prdeli šeredným tranďákem.
„180°“ jde zase o něco dál a název opět napovídá, že to opravdu není jen pouhé pokračování dřívější nahrávky. Harmst prý našel Boha a vysral se na drogy, ale když se koukám do překladu textů (snad to Google Translator tolik nezmrvil), tak to vypadá, že je v nitru pořád ten samý grázl, co se rád rýpe v nepříjemném a bolavém. Holt obnažit své nitro spalující božské lásce a trpce si prožít svou ubohost není zas tak vzdáleno pocitu, když se rozklepanej vzbudíte po několikadenním zlotahu v kaluži vlastních a cizích tekutin. Pokud se do popsaného nedokážete vcítit, tak si třeba vzpomeňte na filmy Gaspara Noého. Diapsiquir měli a stále mají velice blízko k esenci jeho filmů. Tentokrát se ovšem neštítí toho, co utěšuje a je krásné.
Novinka prý vznikla prostřednictvím improvizovaných jamů, které byly dodatečně zaranžovány. Hudba tedy stojí na jednoduchém základu kytary, basy, kláves a hlasu. Bicí jsou zřejmě naprogramovány a musím říct, že teda parádně. Pánové nápady moc nevrství, sem tam navrch přihodí nějaký sampl, ať už to je něčí proslov nebo třeba opičí řev. Je super, že „180°“ ukazuje mnohem širší paletu emocí a nápadů; kromě hnusu a dekadence, tu je hodně hravosti a své místo tu příležitostně má i jednoduchá a ryze pozitivní krása (třeba v „Autodafé“). Ale musím říct, že mi zdejší songy poněkud splývají, což se mi u „A.N.T.I.“ nestávalo, neboť tam byla každá skladba výrazně jiná a kompozice soudržnější.
Nerad plýtvám slovy jako „génius, geniální“, jak je obecně v oblibě, ale myslím, že zrovna Diapsiquir a Toxik Harmst zvlášť si takové označení zaslouží, protože ze sebe sype spoustu silných motivů a ty na sebe krásně navazují, někdy logicky, jindy totálně podivně, což je tak jako tak ku prospěchu věci. Dřívější „A.N.T.I.“ dle mého názoru nejvíce evokuje taková „Vitriol & Lithium“, kde Harmst jasně prohlašuje: „Jsem nepřítelem dobrého vkusu!“, a nedá se říct, že by posluchače tahal za šos, protože věřím, že již pouhá auto-tune árie v úvodní „Tabula Rasa“ by mohla odradit mnohé zvědavce, haha. Ale celkově se „180°“ snaží metalové minulosti vzdálit ještě více než „A.N.T.I.“. Hip-hop tu smrdí skoro všude, elektronika osciluje mezi rafinovaným vkusným podkladem a dětským plácáním do klapek a na každou povedenou emotivní vokální linku připadají pasáže, kdy Harmst teple vyje a celé to dosti tahá za uši. Kdyby „180°“ celkově nebylo tak slizké nihil-album, určitě by se dalo hovořit o chytrém popu.
Ale to bylo stejně jen takové povrchní představení, protože Diapsiquir se mnou ještě ani zdaleka neskončili a já všechny taje „180°“ jistojistě neobjevil. Ptej se tedy sebe sama: Co ti může dát svět bez Diapsiquir? Být bez Diapsiquir je kruté peklo; být s Diapsiquir je sladký ráj. Kdo najde Diapsiquir, najde poklad dobrý. Kykyryký, mňauky-mňau, Sieg des Kristus heil, heil, heil!
Země: Norsko / Švýcarsko Žánr: electronica / trip-hop / avantgarde metal / pop Datum vydání: 24.2.2017 Label: My Kingdom Music
Tracklist:
01. Night
02. Inexorbitant Future
03. Down into the Sun
04. My Doom
05. Teaching Birds How to Fly
06. The First Corpse on the Moon
07. Snow
08. Wind to Fire
09. With You
10. Exorcism
Mezinárodní projekt Lethe budí (zaslouženou) pozornost už jen svou sestavou, která je sice jen dvoučlenná, ale zajímavost jí rozhodně nechybí. Zaprvé je to Tor-Helge Skei alias Cernunnus, lídr norských Manes, jejichž jméno snad fajnšmekrům není nutno představovat. Zadruhé je to Anna Murphy známá především účinkováním v Eluveitie, které loni opustila. To zrovna není štace, jakou by se měl člověk v kvalitní hudební společnosti chlubit, ale dá se to chápat – účty jsou svině a samy se nezaplatí. Nicméně v dalších projektech a v rámci některých hostování Anna dost jasně ukázala, že především pěvecký talent a schopnosti jí rozhodně nechybí. Ale abych úplně nekecal, tak samozřejmě i v rámci Eluveitie předvedla, že zpívat umí, byť hudební doprovod k tomu neměla tak lákavý. Ono co si budeme povídat, v posledních letech byl její zpěv na albech kapely tou poslední dobrou věcí.
Ale to už je docela jiná pohádka, která nás nyní vlastně vůbec nezajímá, tak pojďme rychle zpátky za Lethe. Projekt na sebe prvně upozornil na přelomu let 2013 a 2014, kdy nejprve vyšlo dvoupísňové EP „Come Look at the Darkness with Me“ uvozující dlouhohrající debut „When Dreams Become Nightmares“. A ten byl jednoduše fantastický, takže jakmile se začalo mluvit o druhé desce „The First Corpse on the Moon“, jen těžko se dalo netěšit. A s velkým potěšením mohu po dvou měsících ve společnosti alba prohlásit, že První mrtvola na Měsíci je taktéž skvělá a její zařazení do sbírky bude stejná povinnost, jakou byl svého času mléčně bílý vinyl „When Dreams Become Nightmares“.
„The First Corpse on the Moon“ opět nabízí vysoce lákavou kombinaci mnoha žánrů, které spolu hrají vyrovnanou partii bez jasného vítěze, ale souboj je to věru lákavý. I když abych zas nekecal, o něco navrch má asi elektronická muzika / trip-hop, do níž se vpíjejí rockové až metalové momenty, popové melodické linky, bohatý instrumentální park a nyní v jedné chvíli dokonce i náznak hip-hopu. Namísto přeplácaného maglajzu je ale výsledkem inteligentní hudba, jež mezi různými styly přechází naprosto přirozeně a všechny je ohýbá dle svých potřeb do vysoce zábavného celku, na němž není vlastně nic špatně.
Jestli bych měl „The First Corpse on the Moon“ charakterizovat jen jedním slovem, tak mě jen těžko napadne něco výstižnějšího, než že je ta muzika prostě krásná. Je to taková moc příjemná deska, strašně dobře se poslouchá a dokáže zvednout náladu – ne nějakou prvoplánovostí nebo lacinou snahou o veselou hudbičku, ale jednoduše kouzelnou a podmanivou atmosférou. Ne, že by Lethe nepoužívali i vlezlé motivy, především v těch popovějších momentech, ale pozor, v tomto případě to výjimečně myslím v tom nejlepším slova smyslu. Jsou to prostě strašně pěkné melodie, hravě se dostanou do hlavy a už odsud nechtějí pryč, ale to všechno se děje, aniž by Lethe byť i jen na vteřinku sklouzli ke kýči nebo patosu. Vše, co bylo řečeno v tomto odstavci, se navíc nijak nevylučuje s výše použitým pojmenováním inteligentní hudba – Tor-Helge Skei a Anna Murphy to skloubí dohromady se stejnou lehkostí jako ty rozdílné žánry a posluchač jim milerád sežere i texty jako „We are all in love“. Jakoukoliv jinou kapelu by za to člověk ztrhal, že jaký je to kýč, ale ne u Lethe. U nich to funguje.
Vrcholy se na takové desce vybírají těžce, ale abych zas nebyl za mamrda, který se jen vymlouvá a nedokáže ukázat prstem na konkrétní skladby, tak jen heslovitě: „Down into the Sun“ (rap a „We are all in love“ v jednom), „My Doom“ (hlavně za tu druhou polovinu), „Snow“ (hypnotická) a „Wind to Fire“ (taktéž) jsou za mě nejvíc. Ale tím nijak nechci snižovat kvality ostatních písniček, všechny jsou výborné, a jak už nepřímo padlo, nahrávka je bravurní v celé svojí délce.
Co víc dodat? „The First Corpse on the Moon“ je prostě excelentní album, debutem vysoko nastavená laťka podlezena nebyla. A to jinými slovy znamená, že byste měli jít hned poslouchat, pokud jste to ještě neslyšeli…
![Signor Benedick the Moor - Toybox / CYBR.pnk / MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]](https://sicmaggot.cz/wp-content/uploads/2017/10/Signor_Benedick_the_Moor_-_Toybox_CYBRpnk_MNFST.jpg)
![Signor Benedick the Moor - Toybox / CYBR.pnk / MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]](http://sicmaggot.cz/wp-content/uploads/2017/10/Signor_Benedick_the_Moor_-_Toybox_CYBRpnk_MNFST.jpg "Signor Benedick the Moor - Toybox / CYBR.pnk / MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]")
![Signor Benedick the Moor - Toybox / CYBR.pnk / MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]](http://sicmaggot.cz/wp-content/uploads/2017/10/Signor_Benedick_the_Moor_-_Toybox_CYBRpnk_MNFST_full.jpg "Signor Benedick the Moor - Toybox / CYBR.pnk / MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]")
