Země: USA Žánr: experimental hip-hop / pop Datum vydání: 16.6.2017 / 1.7.2017 / 8.9.2017 Label: Deathbomb Arc / selfrelease / selfrelease Tracklist „Toybox“: 01. Pillows 02. srsly 03. Finally Found 04. Let Them Go 05. Home @ Nite 06. Scratchnsniff 07. w/o u 08. ICEE Hrací doba: 22:45 Tracklist „CYBR.pnk“: 01. TEAPOT 02. DEMONSBRUH 03. NOWWEJUSTBACKWHEREWESTARTED.gif 04. rly round 05. dr strange 06. Welcome to Pixl Beach 07. hurtb4.headonstraight// 08. boycry 09. ///DESIGN/// Hrací doba: 21:28 Tracklist „MNFST​.​dstnii [SHAMANS​:​:​;JOURNEY]“: 01. c h a n g e . d m g 02. innaHive 03. lulu 04. work INN 05. MNFST​.​dstniii (trees) 06. i think (voodoo) 07. $lipknot$ (enter the black prince) 08. as i ponder, floating, my energy begins to dissipate 09. in the .//End 10. mr brightside Hrací doba: 29:21 Odkazy: facebook / bandcamp

Nestává se často, abychom na Sicmaggotu hodnotili rovnou tři alba v rámci jedné recenze. V případě Christiana Andrewa McLaurina a jeho uměleckého pseudonymu Signor Benedick the Moor je to však zcela na místě. Původně jsem zamýšlel recenzovat jen „Toybox“, jenže když jsem se pustil do psaní, zjistil jsem, že krátce po jeho vydání stihl Signor Benedick vypustit do světa počin „CYBR.pnk“. Odložil jsem tedy psaní o týden, abych mohl věnovat náležitou pozornost i jemu, jenže během onoho týdne vyšlo bez předchozího ohlášení již třetí letošní album, tentokrát s ještě šílenějším názvem „MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]“. Proto tedy všechny tři počiny najednou.

Abych však věci uvedl do řádného kontextu, nemluvíme zde o třech hodinách hudby, délka jednotlivých počinů nepřesahuje půlhodinovou hranici, a tak jde spíše o EP než o plnohodnotná alba (byť je otázkou, zda v době streamování hudby má takovéto rozlišování vůbec smysl). Pro Signora Benedicka je takováto stopáž typická. Jeho experimentálně laděné hip-hopové počiny rozhodně nepatří do hlavního proudu žánru, ovšem na druhou stranu nejdou vyloženě proti němu a vždy se snaží integrovat rozličné hudební motivy, pokud možno tak aby byl výsledek co nejorganičtější a snadno poslouchatelný. To se mu povedlo třeba na předloňském „Opus 3: A Man Atop the Tower“ či jen o rok starším „El Negro“. Jindy to naopak příliš nefungovalo, třeba když na nedávném „Garage Raps, Vol. 1“ vmíchal Signor Benedick do svého receptu ozvěny punku a hardcoru. Bylo to však teprve loňské EP „Maiden Voyage Suite“, kde Moor vypiloval svou unikátní kombinaci téměř k dokonalosti, a které se i přes krátkou stopáž řadilo mezi to nejlepší, co jsem za celý rok v rámci žánru slyšel.

Bohužel bylo naivní předpokládat, že by nalezení oné bezchybné kombinace Moorovo zkoumání, co vše lze v hip-hopu vytvořit, úplně zastavilo či alespoň zpomalilo. Rok 2017 je zdá se ve znamení prudkého boomu přihlouplého pop rapu a tak i Signor Benedick zkouší, co lze s některými jeho základními prvky stvořit. Připravte se tedy na dávku brutálně zkresleného zpěvu, vlezlé melodie, primitivní beaty a hloupé texty.

„Toybox“ ukazuje, že s takovým arzenálem si i poměrně zkušený producent a rapper dokáže velice snadno vylámat zuby. Jestliže u zbylých dvou počinů mám dojem, že si Signor Benedick the Moor ze svých posluchačů tak trochu vystřelil, na „Toybox“ je nejhorší přesný opak, tedy že ho jeho autor bere vážně. Úvodní „Pillows“ je skvělým příkladem, že právě ve chvílích, kdy je vše zjevně promyšlené do posledního detailu, kdy jsou vokální melodie efektně prolnuté a napsané tak, aby se co nejlépe usadily v paměti nebožáka posluchače, je výsledek takřka nejhorší možný. Z „Pillows“ je mi fyzicky špatně, a to není zrovna něco, co byste chtěli od hudby, jež se snaží o rádiovou přístupnost.

Je úplným paradoxem, že skladby, které jsou tak trochu odfláknuté a nepovedené („Srsly“, „Home @ Nite“, „ICEE“) jsou vlastně lépe poslouchatelné, neboť se jim onu nevkusnost, o kterou celé „Toybox“ usiluje, nedaří efektivně přesouvat na posluchače. Jedinou poslouchatelnou skladbou celého alba se tak stává „Scratchnsniff“, která je i díky dost odlišnému zvuku a přístupu na nahrávce vlastně dost nepatřičná. Bohužel „Toybox“ ještě nesahá na dno.

„CYBR.pnk“ je zjevný experiment a možná i díky tomu je mi o něco sympatičtější, jenže to nemění nic na faktu, že jeho obsah je až bolestně špatný. Úvodní „TEAPOT“ a závěrečná „///DESIGN///“ myšlenkově pokračují v popovém ladění „Toybox“, jenže s určitou dávkou ironie a vědomí, že nápady, jež nám v nich Signor Benedick předkládá, jsou jednoduše hloupé. Bohužel zbytek desky je vlastně jen experimentem kombinujícím nelítostně hluboké beaty s mnoha a mnoha vrstvami nezajímavého zkresleného zpěvu a není na nich vůbec nic, co bych mohl pochválit či si alespoň zapamatovat. Je smutnou skutečností, že nejlepší skladbou desky je „Welcome to Pixl Beach“, což je vlastně donekonečna opakovaný několika vteřinový sampl čehosi, co zní jako poplašný signál z kosmické lodi.

Už jsem se chystal Moora a jeho popový experiment odsoudit, jenže pak vyšla šílenost s názvem „MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]“ a já konečně nalezl to, co jsem chtěl dostat již napoprvé. Ne snad, že by zde Moore kvalitou dosáhl na své vrcholné počiny, jenže to více než vynahradil neurvalostí a bezbřehostí svých (ne)muzikálních pokusů. Třetí letošní Moorova deska je nejodvážnější, pojí v sobě popové vlivy předchozí dvojice s nesmírně tvrdými beaty a metalovou agresí. Úvodní „c h a n g e . d m g“ je velice propracovaná, staví na časté změně tempa a Signor Benedick v ní řve jako utržený ze řetězu. „work INN“ opouští popové ambice a se svým minimalistickým beatem vytváří krásnou depresivní atmosféru. „MNFST.dstniii (trees)“ je agresivní a nesmírně těžká a její konec kombinující hluboké beaty s řevem je naprosto zničující. A „$lipknot$ (enter the black prince)“, jakási kombinace hlukového experimentu a štěkání ve stylu Jonathana Davise z Korn, je dalším solidním zářezem.

I přes chválu posledního odstavce je však trojice alb zklamáním. „Toybox“ a „CYBR.pnk“ jsou jednoduše průsery a nevidím jediný důvod, proč se k nim kdykoli vracet. „MNFST.dstnii [SHAMANS::;JOURNEY]“ je o několik úrovní lepší, jenže vše není tak skvělé, jak se může zdát. V první řadě je mé nadšení dáno nízkým očekáváním, které jsem po dvojici předchozích alb měl. V druhé je pak třeba podotknout, že jako experiment jde o album nesmírně zajímavé, jenže jako hudba, kterou byste si chtěli pouštět pro zpříjemnění dlouhé chvilky spíše neobstojí. Signor Benedick tak na trojici alb ukazuje, že zkoušet nové věci se jednoduše občas nepovede. Dlouhodobé závěry bych však rozhodně zatím nedělal.