 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 57:28 Odkazy:
|
Katy Perry je možná představitelkou té nejhrubější komerce a popu toho nejstřednějšího proudu, ale na rozdíl od mnohých jiných popstars mě její existence nijak nesere. Vlastně mám určitou část její tvorby (ponechme nyní stranou diskuzi, nakolik je pojmenování „její“ na místě, když jí s tím vypomáhá tým skladatelů a producentů) docela rád – však některé konkrétní hity sjíždím na YouTube relativně pravidelně. Prostě proč ne. V rámci mainstreamovek mi zrovna Katy Perry připadá ještě jako jedna z těch sympatičtějších interpretek.
Na nové, celkově páté (počítáme-li i debut vydaný ještě pod jménem Katy Hudson) album „Witness“ jsem se vlastně svým způsobem i těšil. Obal se mi sice příliš nelíbí a samotná Katy Perry si dle mého skromného názoru fakt nemusela stříhat vlasy, protože teď vypadá jako nějaká angažovaná lezba (což možná i je, haha… ale souložitelný materiál by to byl i tak), ale první singly mě docela bavily. Nicméně mě docela navnadily příjemné singly. V „Chained to the Rhythm“ i „Bon Appétit“ mě sice trošičku (ironie – ve skutečnosti hodně) sraly obligátní příspěvky rapujících niggaz (k tomu se ještě dostaneme), ale jinak šlo o pohodové popové písničky.
Poslech celé nahrávky ovšem ukázal, že ani „Witness“ se nevyvarovalo neduhu, jenž trápil již předcházející alba Katy Perry a který je vlastně kamenem úrazu v popu obecně. Mám tím na mysli ohromnou nevyrovnanost desky, na níž se nachází několik málo povedených písniček, okolo nichž je nabalena hromada zbytečné a nudné vaty. K tomu připočtěme téměř hodinovou délku už ve standardní edici a dostaneme se k výsledku, který pro Káťu Perryovou nevyznívá nijak zásadně pozitivně.
Hned úvodní titulní věc „Witness“ řadím k té sortě písniček, k nimž sedí pojmenování jako nevýrazné nebo nudné. Tenhle song sice ještě horko těžko drží nad vodou poměrně příjemný refrén, ale věci jako „Power“, „Mind Maze“, „Bigger Than Me“, „Pendulum“ nebo trojici utahaných slaďáků „Miss You More“, „Save as Draft“ (pro mě nepochopitelně vybranou jako čtvrtý singl) a „Into Me You See“ už nezachrání nic. Při pohledu na tracklist zjistíme, že hned čtyři jmenované se nacházejí na konci „Witness“ a tvoří závěrečnou čtveřici alba. Pokud by tedy odpadla finální čtvrthodina, nestalo by se vůbec nic… ne, vlastně stalo, protože výslednému dojmu z desky, kterýžto se nyní nachází ve stavu zbytečně natahované záležitosti se spoustu nevýrazné omáčky určené jen pro zvýšení stopáže, by to jenom prospělo.
Nemyslete si ovšem, že se na „Witness“ objevují jen dobré a nudné skladby, a tedy že zbytek je bezchybný. Rozhodně není. „Hey Hey Hey“ a „Roulette“ se mi zpočátku také úplně nepozdávaly, protože se nejedná o úplně prvoplánově chytlavé hitovky, ale postupem času jsem si k nim nějakou cestu našel a své místo na kolekci si u mě obhájily. Čtvrtá „Swish Swish“ (třetí singl) je dle mého dost rozporuplná. Na jednu stranu mě baví výrazně basový beat, na druhou mě trochu otravují některé sladké pasáže (začátek) a především – Nicki Minaj. Popularitě tohohle individua fakt nerozumím, protože kdykoliv její infantilní blekotání zaslechnu, nějak na mě přijde brutální sraní. Což o to, pokud někomu vyhovuje poslouchat odpad, ať si ji poslouchá, ale proč si ji zvou i jiní interpreti, aby jim zmrvila nějaký song, nad tím mi rozum zůstává stát. „Swish Swish“ není výjimkou, i zde otravný rádoby rap posílá jinak poslouchatelnou záležitost do (pěkně hluboké a navrch nevytřené) prdele.
„Swish Swish“ navíc není jedinou skladbou na „Witness“ trpící na hosty. Jak jsem již předeslal, stejný osud potkal i první dva singly. „Chained to the Rhythm“ je ještě poměrně snesitelná, a i když bych byl radši, kdyby se zde sloka reggae Jamajčana Skipa Marleyho nenacházela, lze to překousnout. Pořád bych se tedy nebál mluvit o příjemné popové písničce, která se chytře pohybuje na hraně sympatické chytlavosti, aniž by spadla do podbízivosti. Zato „Bon Appétit“ dopadla o něco hůře, protože samozvaní drsňáci z Migos jinak dobrou skladbu splachují do hajzlu. Vůbec nerozumím téhle módě, proč musí popovým zpěvačkám v singlech brblat nějací gangsta černoši, když to úplně ve všech případech daný song akorát zkurví. Na internetu lze dohledat verzi „Bon Appétit“, v níž je hostovačka vynechána, a tato mi dává za pravdu.
Vzato kolem a kolem tak na „Witness“ slyším pouze jedinou píseň, k níž nemám žádných výhrad. Jde o moc příjemnou „Déjà Vu“, jež představí Katy Perry v trochu intimnější poloze. Svou náladou i kvalitou mi dost evokuje „Legendary Lovers“ z předcházející řadovky „Prism“, ale to v tomto případě nepovažuji za mínus, spíš naopak. Mezi dvojici singlovek je ještě vsunuta na první poslech trochu nenápadná „Tsunami“, jež mi postupně času také zachutnala.
Celkově vzato mi „Witness“ připadá jako standardní popová deska se všemi jejími neduhy. Kdyby se z hodinového materiálu vybraly ty nejlepší kousky a pár slibných prošlo mírným faceliftem (čti: vyházely by se politicky korektní hostovačky), šlo by o výborné EP, jemuž by toho šlo máloco vytknout. Za stávajícího stavu ovšem „Witness“ dopadne stejně jako ostatní alba Katy Perry – těch pár dobrých songů si člověk občas pustí na YouTube, zbytek velmi rychle upadne v zapomnění.
