Země: Velká Británie Žánr: hip-hop / trip-hop Datum vydání: 1.5.2020 Label: PIAS Recordings
Tracklist:
01. Breaking Cover
02. Concrete Pony
03. Humana Second Hand
04. Black Dog Got Silver Eyes
05. Rats in a Sack
06. This Train Wreck of a Life
07. Nowhere to Hide Now
08. When Mouths Collide
09. I Grow Tired But Dare Not Fall Asleep
10. Social Lacerations
Ghostpoet je poměrně neobvyklou postavou britské hudební scény, což vyplývá zejména z komplikovanosti žánrového vymezení. Na první poslech nejvíce vyvstává hip-hopová poloha. Hudba ale rychle svádí k trip-hopu, zejména v podobě, která je typická například pro Trickyho, využitím smyčců pak připomene i Portishead. Za balancování na hranách obou žánrů může celkový vibe a Ghostpoetův projev, který opatrně balancuje na hranici rapu a monotónního zpěvu. Instrumentace samotná pak připomíná softrockové obdoby kapel jako Radiohead, electro-ambientní projekty Nicolase Jaara, ale i jazz noir. Hudba je temná, pomalá a kontemplativní.
„I Grow Tired But Dare Not Fall Asleep“ jde ponuré auře, kterou vyjmenované žánry vytvářejí, napřed. Nejde ostatně o velký odklon od minulých desek. Rozdíly zde ale jsou. Novinka se více vzdaluje elektronickým aranžím a pracuje spíše s živými nástroji. Prim hraje rytmická složka – bicí a basové linky jsou stavebními kameny, které obohacují strohé kytary, žesťové nástroje a řada chytře zakomponovaných šumů a jiných hluků. Hostů se na desce objevuje minimum, často jde o ženské vokály, jež harmonizují s Ghostpoetem na refrénech.
Projev Ghostpoeta se rovněž posouvá. Zůstává nicméně na dosud vytyčené trajektorii. Vždy šlo o pomalejší jednolitou dikci. Ta na „I Grow Tired But Dare Not Fall Asleep“ působí až letargicky. Na papíře tento popis může působit jako výhrada, z hudebního hlediska však utahaná volba přednesu funguje. Jde totiž ruku v ruce se zádumčivými instrumentálními stopami i tématikou alba, která se soustředí na úzkostné a depresivní pocity a tyto stavy běžně doprovázející peripetie. Atmosféru skvěle dobarvuje obal desky přetváříjí malbu „The Nightmare“ od Henryho Fuseliho.
Uondaný vibe hraje ve prospěch novinky, zároveň ale i proti ní. Držet momentum, které posluchače upoutá až do úplného konce, je pro hudbu, jež je a priori vleklá, komplikované. „I Grow Tired But Dare Not Fall Asleep“ zaujme vyvedenými refrény nebo dobře strukturovanými slokami, jindy vytasí působivé motivy, které se snadno zaryjí a provázejí posluchače i po skončení desky. Příkladem může být „Humana Second Hand“, již drží pochodující drum beat s temnou smyčcovou linkou. Skvěle funguje taky „When Mouths Collide“ protkaná pulzujícími syntezátory. „Nowhere to Hide Now“ naopak umocňují drive ostřejší kytary. Silnější refrény obsahují poslední dvě skladby a první „Breaking Cover“ vtipně pracuje s otevíráním slok pomocí variací na fráze „I, you, we, they“. Místy se však Ghostpoet netrefí – druhá „Concrete Pony“ tónem moc nekoresponduje se zbytkem skladeb, „This Train Wreck of a Life“ je přešlapem bez nápadu, zato s klišovitou recitující Francouzkou v hipsterském intru.
Obecné hipsterské tendence mohou ostatně nasrat více lidí. „I Grow Tired But Dare Not Fall Asleep“ se ale i tak nedá upřít svébytně temné cítění a poměrně neotřelá hudební rovnice, která se sice občas sabotuje nedostatkem spádu, ale v momentech, kdy rezonuje, rezonuje silně.
Země: Norsko Žánr: trip-hop / rock Datum vydání: 24.8.2018 Label: Debemur Morti Productions
Tracklist:
01. Endetidstegn
02. Scion
03. Chemical Heritage
04. Therapism
05. Last Resort
06. Poison Enough for Everyone
07. Building the Ship of Theseus
08. Night Vision
09. Ater
Mluvit o tom, jak se norští Manes vymanili z metalových okovů a nechali svou muziku rozlétnout do rozličných žánrových směrů, by asi bylo nošením dřívím do lesa. Myslím, že kdokoliv na Manes někdy narazil, o tomhle dávno ví, a jestli mu nějaké stylové zákoutí jejich diskografie zůstává skryto, pravděpodobněji to bude to rané, kdy Norové ještě hrávali black metal. Přece jenom jsou většinu své historie jinde než u metalu, a jestli má někdo přece jenom neodbytnou chuť slyšet, jak Tor-Helge Skei hraje black metal, má k dispozici spřízněné Manii, jimž ostatně loni u Terratur Possessions také vyšlo nové album – „Sinnets irrganger“.
Když ale odhlédneme od žánru i od zábavného paradoxu, že Manes, i přestože hrají hudbu na hony vzdálenou čemukoliv metalovému, stále – snad kvůli oné historické spřízněnosti a aktuálnímu vydávání u Debemur Morti – poutají pozornost posluchačů i médií okolo kytarových riffů, můžeme bezpečně tvrdit, že se tahle kapela stala v průběhu let synonymem pro vysoce kvalitní muziku určenou otevřeným posluchačům. Bez zbytečných průtahů lze říct, že „Slow Motion Death Sequence“ to potvrzuje.
„Slow Motion Death Sequence“ je obecně vzato krásná muzika. Člověk má při jejím poslechu dojem, že vstřebává něco umělecky hodnotného, ale nikoliv uměle uměleckého. Je to skutečně radost poslouchat. Manes umí navodit zvláštní specifickou atmosféru a posluchače unést, umí napsat skvělé skladby, které jsou ve své podstatě „jenom“ písničky, ne nějaké monolitické opusy, ale nechybí jim hloubka. Takové jsou celkové dojmy z „Slow Motion Death Sequence“. Což říkám i s vědomím, že ne všechno na albu je dokonalé a že se tu najdou i slabší momenty.
Jedním z nejslabších momentů je úvodní „Endetidstegn“. Ta mi místy přijde až moc sladká a vůbec mi v ní nesedla hostující zpěvačka Ana Carolina Ojeda z Mourning Sun, byť je to spíš vina samotného songy než přímo její. Ocenit mohu jen několik málo vokálních melodií v mužských linkách, ale jinak jsem si za nějakou dobu zvykl tuhle píseň přeskakovat. Dále mi příliš nesedla ani pátá „Last Resort“, což je se sedmi a půl minutami paradoxně nejdelší stopa na desce. Na ní mě baví jen několik málo kytarových detailů, ale jiné motivy mi zase přijdou malinko líznuté kýčem a rádoby vygradované finále na mě nijak nezapůsobilo.
To jsou vesměs jediné dvě kaňky, jaké jsem na „Slow Motion Death Sequence“ našel. Kromě nich už je to prakticky bez výhrad. Ať už to je trochu nervóznější dvojice „Therapism“ a „Poison Enough for Everyone“, kytarovější „Night Vision“ nebo atmosférický dojezd „Ater“. Zpočátku mi úplně neseděla ještě vzletnější a zpěvnější „Building the Ship of Theseus“, ale po čase jsem se naučil ji tolerovat a nyní mě už při poslechu neruší, rozhodně ne tolik jako třeba „Endetidstegn“. Vrcholem nahrávky jsou pro mě nicméně skladby na druhé a třetí pozici – „Scion“ a „Chemical Heritage“. Zejména ta první jmenovaná je prakticky dokonalá a patří k nejpůsobivějším písničkám loňského roku.
„Slow Motion Death Sequence“ jako celek pak tvoří pestrou mozaiku, která ovšem stále působí soudružně. Pár konkrétních detailů mi sice osobně úplně nesedlo, ale z makro-hlediska se tu bavíme o skvělém albu, jemuž byste svou pozornost věnovat měli, pokud jste tak ještě neudělali.
Řekl bych, že na debut Fiordmoss se čekalo dost dlouho a v určitých kruzích snad i dost netrpělivě. Česko-norská formace aktuálně sídlící v Berlíně se okolo pohybuje již roky, a kdo z vás sem tam zavítá na nějaké koncerty alternativnějšího ražení, s největší pravděpodobností už se Fiordmoss potkal. Skupina sice v minulosti vydala nějaká ta minialba a singly, ale známe to – až dlouhohrající deska je tím monumentem, na jehož základě bychom si interpreta měli zapamatovat. Ten v případě Fiordmoss dorazil až v letošním roce, ale s radostí mohu říct – jakkoliv to nejspíš bude znít jako klišé – že se čekání vyplatilo.
„Kingdom Come“ totiž dle mého názoru přináší ještě zajímavější a vyzrálejší muziku než předcházející „malé“ počiny Fiordmoss. Album hned od začátku nasadí uhrančivou potemnělou atmosféru, které je dosaženo, aniž by se kapela musela uchylovat k akustickým extrémům. Plně stačí uhrančivé trip-hopové beaty, které – a to je nutno zdůraznit i ocenit – znějí neotřele a nemáte u nich pocit, jako kdybyste je už slyšeli u stovky jiných skupin. Poslední takhle svojsky znějící debutovou elektroniku z České republiky jsem slyšel snad u Schwarzprior, byť se samozřejmě jedná o dost volný příměr, poněvadž jinak jsou obě formace úplně jinde.
Jako důkazy právě řečeného mohu vypíchnout skladby jako „Eight Bones“, „Motherland“ nebo „Madstone“. Jedním dechem ovšem musím dodat, že Fiordmoss se v téhle poloze nezastavují a jdou na „Kingdom Come“ daleko za hranice trip-hopové škatulky. Leckde se ozývají až minimalistické dronové plochy jako třeba v „Gaslight“. Naopak třeba „Thief“ Fiordmoss představuje v opačném rozpoložení – jemnějším a tklivějším, hlavní roli zde hraje akustická kytara a zpěv, ale stále se jedná o vysoce poutavou záležitost, vlastně jeden z vrcholů celé kolekce.
Zmínkou o zpěvu se dostáváme k další obrovské přednosti „Kingdom Come“. Vokál totiž za instrumentální stránkou nijak nezaostává. Petra Hermanová se svým podmanivým hlasem patří k nejnápadnějším prvkům nahrávky a na síle finálního výsledku se podílí zásadním způsobem. Obě složky – vokální i instrumentální – jsou nicméně v rovnováze, i přes výraznost zpěvu se zde naštěstí neobjevuje popový neduh, kdy je na prvním místě zpěv a vlastní muzika je degradována do pozice tupého doprovodu.
„Kingdom Come“ je rozhodně pestrá deska nabízející množství různých odstínů, ať už náladových nebo hudebních. Důležité ale je, že vše drží bez sebemenších problémů pohromadě a že jsou Fiordmoss takřka pořád poutaví, emotivní, mnohdy dokonce okouzlující. Kapela předkládá vyzrálé a invenční album, které se nespokojí s pouhým pokukováním po zahraničních vzorech, ale snaží se jít si svou vlastní cestou. A to je moc fajn.
Mohl bych říct, že „Kingdom Come“ patří k těm nejzajímavějším českým nahrávkám, jaké jsem v letošním roce slyšel. Aby mě ale nikdo nepopotahoval, nakolik to patří k domácí scéně, když Fiordmoss sídlí v Berlíně, spokojím se s prostým prohlášením, že „Kingdom Come“ je výborná záležitost a rozhodně stojí za slyšení. Nakonec, v pořadí důležitosti stojí na prvním místě samotná hudební produkce a v tomto ohledu není u Fiordmoss o čem pochybovat.
Francouzští Område vzbudili pozornost již před dvěma lety, kdy za pomoci italského vydavatelství My Kingdom Music pustili do světa své debutové album „Edari“. To muselo zaujmout snad každého milovníka stylově neohraničených a nesvázaných žánrových míchanic, experimentů a avantgardních tendencí. Kapela si v mezičase přestala hrát na tajemné utajování, z jaké země pochází, v tomto případě to bylo spíš na škodu a navíc zbytečné, když nebyl problém si původ dle indicií domyslet, a po kladně přijaté prvotině se vrhla na přípravu druhé desky.
Situace je klasická, již tolikrát viděná a zažitá. Debutové „Edari“ se objevilo zničehonic a zapůsobilo – mělo v rukávu eso v podobě překvapení a neočekávanosti. Skrývá-li v sobě nějaké album takovou kvalitu a zajímavost jako právě „Edari“, jen těžko může danou konstelaci nepřetavit ve výborný zážitek a vysoce pozitivní dojem. Zato pokračování „Nåde“ je v mnohonásobně těžší roli – zde jsou očekávání naopak vysoká, je nutno stvrdit pozici a ukázat, že to napoprvé nebyla náhoda.
Když už jsem se s „Nåde“ nějakou chvíli seznamoval a začaly vznikat první usedlejší dojmy z poslechu, říkal jsem si, že jde o velmi povedené pokračování, ale že „Edari“ asi bylo o něco lepší. A určitou dobu jsem v takovém přesvědčení žil. Až zpětný poslech debutu mě vyvedl z omylu a připomněl, že „Edari“ navzdory svým kvalitám obsahovalo i písně, které se relativně rychle ohrály. Což o to, „Nåde“ s podobným neduhem do jisté míry zápolí taktéž (třeba určité momenty v „XII“… jiné jsou zde ovšem naopak parádní), ale není to nijak zásadní a dá se s tím pohodlně žít, aniž by tím výsledný dojem nějak extrémně trpěl.
Je tu však jedna výjimka a v tomto ohledu musím uznat, že „Edari“ vede – nevzpomínám si totiž, že by se na prvotině nacházela nějaká písnička, která by mě, nač chodit kolem horké kaše, srala. Mám na mysli pátou „Styrking leið“, jež sice v druhé polovině nabídne několik vcelku hezkých melodií a vygradované finále je dobré, ale… Chápu, že Område z velké části stavějí na míchání mnoha žánru, jenže pasáže, s nimiž by se neztratili ani ve slaďoučkém infantilním komerčním popíku, by si odpustit fakt mohli.
První polovinu „Styrking leið“ však považuji za jediný zásadní přešlap, jehož se Område na „Nåde“ dopustili. Jinak jim ta rozmanitá mozaika funguje bez větších zádrhelů. Opět se vychází z jemnějších elektronických žánrů, na něž se nabalují soundtrackové plochy, rock, noirový saxofon, smyčce, ambientní motivy. Område dokážou pohladit, nabídnout kousek melancholie, poté zvážnět, přijít s naléhavosti, pak zase trochu potemnět a zazlobit, ale především – zvládnou tenhle pestrý nadžánrový koktejl bez větších zádrhelů kočírovat a neztratit nit. Jinak řečeno, stále mi to zní jako logická deska s jasnou vizí, nikoliv jako splácaný dort pejska a kočičky, což mnohdy bývá jeden ze základních kamenů úrazu podobně laděných spolků.
Vzato kolem a kolem tedy mohu jen stěží vyhlásit něco jiného než spokojenost. Ne nadšení nebo nekritický obdiv, jen spokojenost – zato poctivou. Povedená a chutná záležitost, která za slyšení stojí – obzvlášť jestli máte rádi skupiny jako Manes, Ulver, Thee Maldoror Kollective či Lethe (u některých se samozřejmě myslí jen určité části jejich diskografie).
Čtete-li náš dementní plátek dlouhodoběji a máte-li paměť jako slon, možná byste v ní mohli vyštrachat i jméno Mils. Je to téměř tři a půl roku, co se zde objevila recenze na album „Man Is a Lonely Soldier“, jemuž se dostalo velice přívětivého hodnocení. Vzpomínám si, že jsem se tenkrát do nahrávky dost zbláznil a jednu dobu ji poslouchat skutečně intenzivně, a ve svém nadšení jsem to vnutil i několika redakčním kolegům, jejichž hudební jemnocit to rovněž neuráželo a vesměs jen potvrdili, že šlo o nadstandardně dobrou věc.
Mils tehdy přišli s ohromně podmanivou kombinací pop rocku a trip-hopu. Některé melodie možná byly trochu povědomé, ale Francouzi ten koktejl namíchali chytře, s neskutečnou lehkostí a uvěřitelností, až do neodolatelné formy. To jsou všechno silná slova, ale ta deska byla vážně skvělá a hlavně obstála i ve zkoušce časem. Vracel jsem se k ní i zpětně, baví mě dodnes. Přesuňme se však do přítomnosti. Nějak jsem si nevšiml, že by od té doby Mils něco vydávali – až doteď, když Francouzi natočili nové EP „We Fight / We Love“, které jsem si vzhledem k oblibě „Man Is a Lonely Soldier“ odpustit nemohl. Tak se pojďme podívat, jak pětipísňový kraťas dopadl a jestli se mu podařilo udržet laťku nastavenou krásným debutem.
„Come Home“ minialbum otevírá v příjemném duchu, nicméně na úvodní poslech se nejedná o nějak nápadnou věc, jež by dokázala chytnout na první dobrou. Nicméně o pár pokusů později prokoukla a ukázala, že něco do sebe má. Cením si především druhé půle, kde se song povedlo vyhrotit do hezky napjaté pasáže. Jakmile se v čase dvě a půl minuty rozjede parádní kytarová linka, k níž se posléze přidá zpěvačka Melodie (její výkon mě jen tak mimochodem dost baví), tak to opravdu maká. Zato druhou „No Body“ považuji za veliký přešlap. Mils zde sklouznou k triviálnímu, snad až podbízivému pop rocku, což není nic, co bych chtěl od téhle kapely slyšet.
Náladu naštěstí vyspraví „Escape“, což je jednoznačně největší hitovka „We Fight / We Love“, která se může bez obav poměřovat s čímkoliv z debutu. Refrén je naprostá pecka, přesně nějak takhle jsem si to představoval, takže super. Následující dvě písničky „Strange Night“ a „Casus Belli“ už nic zvláštního nenabízejí, jsou v pohodě poslouchatelné a relativně příjemné, o něco lepší je ta druhá a obě jsou s přehledem lepší než „No Body“, ale v celé tvorbě Mils vcelku zapadnou, protože Francouzi mají na kontě množství povedenějších kousků.
Bilance „We Fight / We Love“ je tedy asi taková, že nabízí jednu špičkovou věc, jednu dobrou, dvě standardní a jednu nepříliš povedenou. To z EP dělá záležitost, po jejímž poslechu v budoucnu nebudu nějak zásadně toužit. Rozhodně si však dokážu představit, že si z počinu vyzobnu ty dvě povedené skladby a občas si je s chutí pustím. Počin jako celek však nevnímám jako něco zásadního a doufám, že příště to bude lepší.
Země: Norsko / Švýcarsko Žánr: electronica / trip-hop / avantgarde metal / pop Datum vydání: 24.2.2017 Label: My Kingdom Music
Tracklist:
01. Night
02. Inexorbitant Future
03. Down into the Sun
04. My Doom
05. Teaching Birds How to Fly
06. The First Corpse on the Moon
07. Snow
08. Wind to Fire
09. With You
10. Exorcism
Mezinárodní projekt Lethe budí (zaslouženou) pozornost už jen svou sestavou, která je sice jen dvoučlenná, ale zajímavost jí rozhodně nechybí. Zaprvé je to Tor-Helge Skei alias Cernunnus, lídr norských Manes, jejichž jméno snad fajnšmekrům není nutno představovat. Zadruhé je to Anna Murphy známá především účinkováním v Eluveitie, které loni opustila. To zrovna není štace, jakou by se měl člověk v kvalitní hudební společnosti chlubit, ale dá se to chápat – účty jsou svině a samy se nezaplatí. Nicméně v dalších projektech a v rámci některých hostování Anna dost jasně ukázala, že především pěvecký talent a schopnosti jí rozhodně nechybí. Ale abych úplně nekecal, tak samozřejmě i v rámci Eluveitie předvedla, že zpívat umí, byť hudební doprovod k tomu neměla tak lákavý. Ono co si budeme povídat, v posledních letech byl její zpěv na albech kapely tou poslední dobrou věcí.
Ale to už je docela jiná pohádka, která nás nyní vlastně vůbec nezajímá, tak pojďme rychle zpátky za Lethe. Projekt na sebe prvně upozornil na přelomu let 2013 a 2014, kdy nejprve vyšlo dvoupísňové EP „Come Look at the Darkness with Me“ uvozující dlouhohrající debut „When Dreams Become Nightmares“. A ten byl jednoduše fantastický, takže jakmile se začalo mluvit o druhé desce „The First Corpse on the Moon“, jen těžko se dalo netěšit. A s velkým potěšením mohu po dvou měsících ve společnosti alba prohlásit, že První mrtvola na Měsíci je taktéž skvělá a její zařazení do sbírky bude stejná povinnost, jakou byl svého času mléčně bílý vinyl „When Dreams Become Nightmares“.
„The First Corpse on the Moon“ opět nabízí vysoce lákavou kombinaci mnoha žánrů, které spolu hrají vyrovnanou partii bez jasného vítěze, ale souboj je to věru lákavý. I když abych zas nekecal, o něco navrch má asi elektronická muzika / trip-hop, do níž se vpíjejí rockové až metalové momenty, popové melodické linky, bohatý instrumentální park a nyní v jedné chvíli dokonce i náznak hip-hopu. Namísto přeplácaného maglajzu je ale výsledkem inteligentní hudba, jež mezi různými styly přechází naprosto přirozeně a všechny je ohýbá dle svých potřeb do vysoce zábavného celku, na němž není vlastně nic špatně.
Jestli bych měl „The First Corpse on the Moon“ charakterizovat jen jedním slovem, tak mě jen těžko napadne něco výstižnějšího, než že je ta muzika prostě krásná. Je to taková moc příjemná deska, strašně dobře se poslouchá a dokáže zvednout náladu – ne nějakou prvoplánovostí nebo lacinou snahou o veselou hudbičku, ale jednoduše kouzelnou a podmanivou atmosférou. Ne, že by Lethe nepoužívali i vlezlé motivy, především v těch popovějších momentech, ale pozor, v tomto případě to výjimečně myslím v tom nejlepším slova smyslu. Jsou to prostě strašně pěkné melodie, hravě se dostanou do hlavy a už odsud nechtějí pryč, ale to všechno se děje, aniž by Lethe byť i jen na vteřinku sklouzli ke kýči nebo patosu. Vše, co bylo řečeno v tomto odstavci, se navíc nijak nevylučuje s výše použitým pojmenováním inteligentní hudba – Tor-Helge Skei a Anna Murphy to skloubí dohromady se stejnou lehkostí jako ty rozdílné žánry a posluchač jim milerád sežere i texty jako „We are all in love“. Jakoukoliv jinou kapelu by za to člověk ztrhal, že jaký je to kýč, ale ne u Lethe. U nich to funguje.
Vrcholy se na takové desce vybírají těžce, ale abych zas nebyl za mamrda, který se jen vymlouvá a nedokáže ukázat prstem na konkrétní skladby, tak jen heslovitě: „Down into the Sun“ (rap a „We are all in love“ v jednom), „My Doom“ (hlavně za tu druhou polovinu), „Snow“ (hypnotická) a „Wind to Fire“ (taktéž) jsou za mě nejvíc. Ale tím nijak nechci snižovat kvality ostatních písniček, všechny jsou výborné, a jak už nepřímo padlo, nahrávka je bravurní v celé svojí délce.
Co víc dodat? „The First Corpse on the Moon“ je prostě excelentní album, debutem vysoko nastavená laťka podlezena nebyla. A to jinými slovy znamená, že byste měli jít hned poslouchat, pokud jste to ještě neslyšeli…
Země: Francie Žánr: electronica / trip-hop / black metal / experimental Datum vydání: 9.3.2016 Label: Hypnotic Dirge Records
Tracklist:
01. Gimme a Break
02. Everything’s Fine
03. Underneath My Words the Ruins of Yours
04. Live with It
05. Infinite Boredom
06. Don’t Keep Me Waiting
07. A Genuinely Benevolent Man
08. Paris or Me
09. Could’ve, Should’ve, Would’ve
10. Jusqu’au-boutiste
Jen stěží lze tuhle recenzi začít jinak než vzpomínkou na „Sørbyen“. Když se mi album dostalo do ruky, byla pro mě Netra ještě neznámým projektem, ale to se záhy změnilo. V nahrávce, od níž jsem nic zvláštního nečekal, jsem našel perlu, která bez váhání míchala špinavý black metal, trip-hop, darkwave a náznaky jazzu do unikátního celku s omamnou atmosférou a obrovským skladatelským levelem. Tehdy se zrodila láska, která ani po těch letech nevyprchala. A následné kolaborační EP „Dreading Consciousness“ s We’rewolves, na němž se odehrával působivý experimentální hip-hop, i zpětný náslech debutu „Mélancolie urbaine“ jen potvrdily, že Netra prostě není jen jedna další kapela z mnoha, nýbrž záležitost, na jakou se nenaráží každý den.
Novinka „Ingrats“ je ve zcela jiné pozici, než bylo svého času „Sørbyen“. Nyní byla očekávání extrémně vysoko – trochu jsem se bál, že tak vysoko, až je prostě nepůjde naplnit. A skutečně – na první poslechy „Ingrats“ znělo sice dobře, nicméně bylo zřejmé, že na nadpozemskou úroveň „Sørbyen“ se tentokrát dosáhnout nepodařilo. A na tom nic nezměnil ani stále se zvyšující počet poslechů.
Přesto by bylo vysoce nefér tvrdit, že je „Ingrats“ zklamáním nebo snad dokonce špatným albem – nepochybujte o tom, že k druhému jmenovanému má nejnovější kousek z dílny Stevena Le Moana extrémně daleko. Stále je to fantastické poslouchání a jsou tu i momenty, kdy je dokonce i laťka „Sørbyen“ na dosah ruky. Ani nemluvě o tom, že „Ingrats“ prostě nemůže zafungovat s takovou silou jako předchůdce, poněvadž novince chybí (a zákonitě chybět musí) onen moment překvapení.
„Ingrats“ směřuje ještě o něco dále od blackmetalových vod, špinavé kytary nyní v oné svojské kombinaci žánrů tentokrát ustoupily víc do pozadí. První vypuštěná skladba „Everything’s Fine“, jež nastoupí hned na začátku po noirovém intru „Gimme a Break“, je tedy trochu klamavou reklamou, jelikož se v konečném důsledku jedná o jediný agresivní song na celé kolekci. Nicméně její účinek není malý a v tomto ohledu funguje podobně dobře jako svého času „A Dance with the Asphalt“.
Ne, že by se ve zbytku už kytarové riffy neobjevily, svou roli hrají i třeba v „Don’t Keep Me Waiting“, ve vyvrcholení „Live with It“, v menší míře i v dalších písních. V žádném případě už se ovšem nejedná o čistě blackmetalovou záležitost. Jasně, můžete mě chytit za slovo, že ani „Everything’s Fine“ není čistokrevný black metal, i zde vystrkují růžky další žánry a experimenty, ale ani to nic nemění, že Steven Le Moan s jediným trackem v klidu nakopává do zádele většinu DSBM pozérů.
Netvrdím však, že je tento stav špatně. Naopak mi takové směřování nijak nevadí – už je z toho důvodu, že „Ingrats“ nabízí dostatečný počet silných kompozic, které elektroničtější feeling desky plně obhajují. Popravdě řečeno, nějakým způsobem povedené a zajímavé jsou vlastně všechny písničky, jaké se na „Ingrats“ nacházejí. Nebo obráceno z druhé strany – nenajdete tu žádnou nepovedenou. I třeba tehdy, kdy už člověk začíná přemýšlet o pozdvihnutí obočí, jako se tomu děje třeba na začátku „Live with It“, hned vzápětí následuje pasáž, s níž se vše vrátí do kýžených kolejí výborné muziky. V neposlední řadě mi pak připadá, že tentokrát si dal Steve Le Moan snad ještě o kousek víc záležet na tom, aby skladby vygradoval – výmluvnými příklady se počin jen hemží.
Pokud bych měl přece jenom jmenovat nějaké takzvané vrcholy, tak rozhodně nelze opomenout působivou „Could’ve, Should’ve, Would’ve“. Vysoce jsem si oblíbil „Underneath My Words the Ruins of Yours“, jež opětovně přináší kouzelnou atmosféru mlhou zalitých opuštěných ulic města brzy nad ránem. Bravurní je i potemnělá „Don’t Keep Me Waiting“, dobře vystavěná „A Genuinely Benevolent Man“, v níž se objeví jeden ze vzácných agresivních momentů, nebo vysoce kontrastní „Jusqu’au-boutiste“ v samotném závěru. A to nezapomeňte, že kvality „Everything’s Fine“ jsem už rovněž vyzdvihoval… Počkat, nepřijde vám, že už jsem vyjmenoval skoro celý tracklist? Ano, je to tak, ale já říkal, že slabou věc tu nenajdete!
Na „Ingrats“ jsem se těšil skutečně moc a také jsem od počinu mnohé očekával. Jak ale vysoká očekávání výsledný dojem mnohdy pohřbívají, zde se zklamán necítím. Možná i proto, že jsem někde v hloubi věděl, že „Sørbyen“ pokořeno nebude, tudíž jsem v něco takového ani nedoufal. I přesto je však „Ingrats“ excelentním albem, jemuž většina konkurence jen zdáli kouká na záda, a navzdory některým poznámkám si stále myslím, že jde o jeden z nejzajímavějších počinů, jaké letošní rok nabídne. O výjimečnosti Netry není třeba pochybovat, tím si buďte jistí.
Druhý pohled (Zajus):
Existuje jen málo umělců, jejichž oznámení nového počinu by mě dokázalo zvednou ze židle, ale po zjištění, že Netra plánuje nástupce „Sørbyen“ jsem radostí doslova vyskočil. Tenhle chlapík se objevil zničehonic a přinesl s sebou zcela unikátní styl na desce, která se místy (a nepřeháním) blížilo dokonalosti. Netra jednoduše dosud neudělal krok vedle a od „Ingrats“ jsem čekal jen čirou bezchybnost. Co jsem dostal, je rozhodně osobité album, které v sobě nese specifické prvky, jimiž oplývaly předchozí nahrávky, a zároveň nestojí na místě. Přesto jsem z nového materiálu u něco méně nadšený, než jsem doufal.
Netra nikdy nebyl pozitivní týpek, jeho hudba občas doslova čišela depresemi, přesto mě zarazilo, když vydavatel „Ingrats“ připodobnil k dnes již zapadlým Sun of the Sleepless, neboť ti se věnovali spíše typickému depressive black metalu a s hudbou Netry neměli (vyjma nálady) mnoho společného. Ovšem „Ingrats“ opravdu tímhle směrem trochu ukročilo. Zároveň výrazně přibylo i elektroniky. Zatímco dříve ji Netra dříve používal spíše k dokreslení atmosféry, tentokrát vládne pevnou rukou. Všechny tyto novoty sice nepodrývají Netrův styl, ale mám dojem, že vytlačily něco z toho, co činilo „Sørbyen“ tak dobrým albem. Mluvím zde samozřejmě o sólech. Rozhodně nejsem člověk, jenž hudbu bez kytarových sól považuje za špatnou, jenže Netrova jemná kytarová hra byla tak excelentní, že mi tentokrát opravdu chybí. A tím, obávám se, utrpěla i nálada, která je sice řádně hutná, ale už nemám ten dojem naprostého zmaru, přestože se Netra snaží.
Přesto jsou tu i ohromně silné pasáže. Nevybíravý úvod v podobě „Everything’s Fine“ mě vždycky uzemní, podobně silný je i závěr „Don’t Keep Me Waiting“, z „měkčích“ skladeb mě pak baví třeba elektronická „Live with It“ či chytlavá „Could’ve, Should’ve, Would’ve“. Ani ty nejlepší skladby se však tomu nejlepšímu ze „Sørbyen“ nedovedou vyrovnat, byť třeba taková „A Genuinely Benevolent Man“ je již hodně blízko. Jsem tedy zklamaný? Možná trošku. Je však „Ingrats“ dobrým albem? To bezpochyby je. Laťka byla stanovena vysoko a není žádná ostuda, že ji Netra důstojně podlezl. Lepší, když kdyby si vylámal zuby při pokusu ji přeskočit.
Třetí pohled (Skvrn):
Unikát jménem Netra vnímám hned z několika perspektiv. Je to projekt, který naší redakcí silně rezonuje a věnuje se mu nadstandardní prostor. Je to projekt, který si jde vlastní cestou a boří žánrové mantinely. A konečně je to i projekt, k němuž jsem si vzdor výše zmíněnému nedokázal vybudovat silnější vztah. Příčina může být vlastně jednoduchá. Průlomovému „Sørbyen“ jsem nevěnoval takovou pozornost a nakonec si jej zafixoval jako vysoce nadprůměrnou záležitost, jíž jsem se však – na rozdíl od jiných – bezmezně neoddal. Ohlášení nového alba ve mně přesto okamžitě zarezonovalo. Rázem tu byla další příležitost setkat se se svojským světem, možnost přehodnotit dosavadní vztah a třeba také nastartovat revizi minulých řadovek.
Ačkoli Netra atmosféricky navazuje na „Sørbyen“, stylové změny jsou již na první poslech patrné. Zmínit se sluší především úbytek pasáží v duchu depresivního black metalu. Jakkoli je na novince rozhojněn ve stále vysoké míře, do role nejklíčovějšího hráče se posunula variabilní elektronika. A není to samozřejmě vše. Nechybí klavírní pasáže, klasické trip-hopové houpáky, nepatrná špetka jazzu ani písně hodné kovaného písničkáře.
Bohužel, Netra tyto přísady nedokáže mnohdy zkrotit a vytvořit jejich pomocí ucelené dílo. Jako propojující element je tu předestřena atmosféra nočního syrového města – jdu sám, osamocen, mezi zašlým osvětlením a stínem kolemstojících budov. Z pohledu Netry logická volba, proti níž není co mít, ba naopak, koncept se ukázal být funkčním. Problém nacházím v samotné hudbě, kdy jednotlivé střípky ani pod záštitou atmosféry nedokážou najít společnou řeč. Vzhledem ke své krátkosti rovněž často rychle utečou a nestihnou se rozvinout.
Ale teď už z pozitivnějšího ranku. Navzdory tomu, že novinku nezařadím k těm nejlepším počinům roku, je stále o co stát, vždyť „Ingrats“ rozhodně patří k velmi slušnému nadprůměru. Netra zcela jednoznačně umí přijít s pozoruhodnými momenty, které se snoubí nepopiratelnou unikátností. Na ploše jedné skladby dokáže přirozeně přejít z doomového tempa ke smršti („Don’t Keep Me Waiting“), bez zádrhele skloubit elektroniku a black metal („A Genuinely Benevolent Man“) i zahrát s obrovským nasazením jednu z nejlepších depresivně blackových řvanic („Everything’s Fine“). Častá nesouvislost mezi kompozicemi (jen namátkou předěly první–druhá, čtvrtá–pátá–šestá) a hluchá místa však hatí možnost mluvit o geniální nahrávce.
Přesto chci končit pozitivně, je to potřeba. Netra si drží svou tvář, svůj syrový zvuk, ale co především, autenticitu a upřímnost. Díky ní „Ingrats“ – jakožto vypjatému emočnímu světu – maximálně věřím.
Tentokrát musím recenzi také jednou začít přiznáním, že mi tvorba téhle skupiny až doposud unikala. Jakési povědomí o tom, že někde ve Francii existuje formace, která si říká Naïve, jsem sice měl, nicméně debutová deska „The End“ z roku 2009 i její pokračování v podobě „Illuminatis“ z roku 2012 mi unikly, o loňském remixovém počinu s jednoduchým názvem „Remixes“ ani nemluvě. Jenže znáte to – tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Ucho se v tomto případě utrhlo letos (tedy v roce 2015 – jen pro připomenutí), kdy Naïve vydali svou třetí dlouhohrající nahrávku, jež byla do světa vypuštěna pod názvem „Altra“…
Nebudu vás tahat za fusekli – kecal bych, kdybych tvrdil, že jsem měl na Naïve políčeno nějak dlouho a že jsem byl připraven to s novinkou konečně zlomit. Ve skutečnosti bych asi i „Altra“ přešel bez většího povšimnutí, kdyby mi to album samo nedorazilo a nebylo vybaveno nálepkou trip-hop / metal / electro. Právě tahle žánrová kombinace, která mne velice lákala, byla tím hlavním důvodem, proč jsem se do poslechu „Altra“ nakonec pustil…
Nicméně i navzdory tomu, že jsem byl na produkci Naïve relativně zvědavý, nakonec z našeho setkání odcházím poněkud zklamán – a to i přesto, že jsem vlastně od desky technicky vzato dostal to, co jsem od ní očekával. Slibovaná žánrová škatulka je určitě splněna… je sympatické, že se nejedná o takový ten případ, kdy je hudba metalem s mírným popraškem čehosi trochu elektronického a promo cancy už řvou o trip-hopu, ale že i v reálu jsou výše jmenované stylové složky na „Altra“ vyrovnané – snad jen bych se k nim nebál přidat ještě rock. Přesně v to jsem doufal a přesně to jsem vlastně dostal stejně jako povětšinou jemnější atmosféru s kytarovými výjezdy a zcela jasnou orientaci na náladotvornost. Navíc je samozřejmě vše v naprostém pořádku i po technické stránce, a aby toho nebylo náhodou málo, bylo by zase nefér tvrdit, že Francouzi ne svojí novinku nevymysleli i několik dost povedených motivů.
Přesto všechno se u mě výsledek míjí účinkem, přičemž jako ten hlavní důvod, proč mi „Altra“ tolik nesedlo, bych označil – nebojím se říct – přílišnou podbízivost. Nemůžu si pomoct, ale přesně tak na mě nahrávka po většinu své hrací doby působí. Jakoby „inteligentní“ samply, generické trip-hopové plochy, občasné post-rockové závany, obyčejné corové riffy, místy až laciné nápěvky… ani nemluvě o tom, že tu a tam hudba působí až příliš přeslazeně (třeba hned v úvodní „Elevate Levitate“). Výsledkem je takový „hispter rock“, u kterého si možná budete chrochtat blahem, pokud nosíte flanelku, plnovous a máte na sobě cca 5428 tetování, ale mně to podání Naïve připadá… inu, skutečně trochu naivní (anebo snad naïvní?).
Úplně jalové „Altra“ není a sem tam se nějaké příjemné momenty přece jen najdou, zejména v druhé půlce desky. Relativně mě baví jedna pasáž v „Surge“, hezký je rozjezd „Waves Will Come“ a titulní dvanáctiminutovka „Altra“, jež je tou nejdelší položkou tracklistu, rovněž nabízí několik povedených nápadů (na druhou stranu ale i několik trochu otravných). Něco do sebe má i „Mother Russia“, jejíž větší část se nese v čistě trip-hopovém duchu, a pokud by na ni nebyla naroubována genericky kytarová závěrečná třetina, šlo by o vrchol alba. Obecně právě v těch kytarových momentech jsou Naïve úplně bezzubí, což dále dokazuje třeba první půle „Monument Size“, což je zcela nezáživná metalová moderna.
I přes několik slušných chvilek však negativní pocity stále převažují. Naïve spájí hned několik moderních, skoro až trendových žánrů a navíc tak činí poměrně generickým způsobem, a ač se na první pohled snaží tvářit chytře, nějak jim to prostě nevěřím a u mě se to minulo účinkem. Anebo je to naopak tak moc chytré, že to můj slepičí mozeček nepochopil. Nechápejte mě špatně – nestěžuju si na to, že to je „měkké“; vadí mi jen to, že je to prostě plytká a přiteplená nuda.
V případě Område máme co do činění s docela novým projektem, ale již dopředu mohu předeslat, že se jedná o velice zajímavou věc, jež za slyšení určitě stojí. Kolem Område se motá víc (více či méně hostujících) muzikantů, ale hlavní jádro skupiny tvoří dvojice Jean-Philippe Ouamer (bicí, elektronika) a Christophe Denez (kytara, zpěv). Oni další hostující hudebníci však na debutovou desku „Edari“ přispívají kromě zpěvu i nástroje jako saxofon nebo trumpetu.
Přijde mi, že Område dělají trochu tajnosti s místem svého původu, protože jsem jej nikde nenašel oficiálně uveden a formace na svém Facebooku doslova píše, že „This project includes musicians of an unknown country…“ Nicméně je to trochu zbytečná snaha, jelikož není moc problém dohledat (anebo podle jmen zúčastněných přinejmenším odhadnout), že základna Område leží ve Francii. Ostatně tuto tezi podporují i oni hostující muzikanti (z nichž nejznámější je asi zpěvák Guillaume Bideau, jehož si budete pamatovat z metalových skupin Mnemic, One-Way Mirror a Scarve – objeví se v písni „Luxurious Agony“) jsou už jen podle jmen Francouzi. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že se v názvech skladeb objevují severské jazyky. Ale to je jen taková perlička na okraj, jelikož hlavní je to, co Område předvádějí na svém debutu „Edari“, jenž vyšel v dubnu…
Předně by se asi slušelo říct, co že to ti Område vlastně hrají, ale popravdě nebude až tak jednoduché si to povědět, jelikož se ta muzika roztahuje přes množství různorodých žánrů. Zcela alibisticky by to šlo jednoduše nazvat avantgardou, nicméně to bych vám úplně stejně mohl říct, že Område hrají hudbu, a věděli byste asi tak stejně. Takže tedy – na „Edari“ najdete kupříkladu trip-hop, elektronicky laděný ambient, post-rock nebo poprašek industrialu… kdyby mi ovšem někdo tvrdil, že tam také slyší věci jako darkwave nebo snad dokonce gotiku, já bych se s ním vůbec nehádal.
O čem bych se naopak přel, to je metal… mnohde bývají Område označováni jako avantgardní metal, což mi přijde jako natolik zavádějící pojmenování, až je to vlastně úplně nepravdivé. Uznávám, že technicky vzato je tu spousta věcí, jež Område se scénou tvrdých kytar spojují… sama kapela mezi svými vlivy uvádí třeba Ulver a Manes, kteří sice metal aktuálně nehrají, ale svého času k němu také řekli své, nebo Dødheimsgard. Dále tu hostuje zmiňovaný Bideau. A nakonec – „Edari“ vychází pod firmou, jež se specializuje především na metalovou muziku (což je skoro až paradoxní… Område by stylově možná o něco víc slušel nějaký experimentální label, pod nímž by se jim dostalo větší pozornosti od posluchačů, kteří by „Edari“ ocenili spíš než průměrný fanoušek metalové hudby). V samotné muzice se však tento styl v podstatě nenachází a jediné momenty, u nichž by šlo říct, že společného něco s metalem, jsem zachytil pouze v „Mann forelder“ a „Ottaa sen“, přičemž v první jmenované je to ještě hodně s přimhouřenýma očima.
Kromě žánrové rozmanitosti je „Edari“ rozmanité i náladově a vlastně každá z osmi přítomných písní je trochu o něčem jiném – nutno však dodat, že nahrávka i přes toto prohlášení stále drží pohromadě, dává smysl a rozhodně nepůsobí dojmem nějaké splácané kolekce. Když jsem si však album pustil poprvé, zpočátku jsem takovou variabilitu vůbec nečekal. Podle první skladby „Mótsögn“ se totiž může zdát, že půjde o další post-rockové snění, byť kořeněné vstupy saxofonu. Hned další věc „Mann forelder“ ale zcela jasně ukáže, že až takhle jednoduché to nebude a že Område toho na svou první nahrávku nacpali mnohonásobně víc.
Bohužel však na „Edari“ cítím i rozmanitost kvalitativní. Nechápejte mě ovšem špatně – nemám tím na mysli to, že jsou některé songy špatné a některé dobré. Myslím to tak, že některé songy jsou „jenom“ dobré a některé excelentní, což je svým způsobem také věc, která o kvalitách alba něco říká. Naštěstí jsou však ty „jenom“ dobré, mezi něž patří třeba právě úvodní „Mótsögn“ či „Luxurious Agony“, v menšině a naopak těch skutečně výživných dali Område dohromady víc. Nicméně nutno dodat, že i ty zdánlivě horší nejsou obecně vůbec špatné a zdánlivě ztrácejí jen v porovnání s vrcholy „Edari“.
Pro názornost si pár těch skutečně výborných kousků dovolím vypíchnout. Jedním z nich je třeba zmiňovaná „Mann forelder“, jejíž první půle je skutečně dechberoucí. Område hypnoticky stupňují atmosféru, která je doslova majestátní a tvoří ji především mocné údery bicích a elektrická kytara v pozadí. Posléze se „Mann forelder“ zlomí v krátké industriálně laděné intermezzo, po němž se píseň překlene v druhou půli, která se nese v duchu svižnějšího trip-hopu. Taková „Satellite and Narrow“ se zase blýskne atmosférickými sbory v pozadí a výtečným výkonem hostující zpěvačky Asphodel. Hodně mě ovšem baví i třeba skoro až taneční pasáž ve středu „Friendly Herpes“ nebo úžasné finále desky v podání „Otta sen“, jež vyjma několika parádních melodií nabídne i nejdravější kytary na celé nahrávce.
Nicméně nenechte se zmást tím, že jsem řekl, že jsou jisté skladby na „Edari“ jakoby „slabší“, jelikož i to „nejhorší“ z desky je stále hodně vysoko nad průměrem a posluchače to baví. Z celkového hlediska Område nahráli výtečnou a vysoce zajímavou deskou, která přinejmenším za slyšení – ale spíš za regulérní poslouchání – rozhodně stojí. Za mě rozhodně velké doporučení, protože se jedná o skvělou věc, jež by vzhledem ke svým kvalitám neměla zapadnout a prošumět bez povšimnutí.
Země: Velká Británie Žánr: electronica / trip-hop / rock Datum vydání: 12.1.2015 Label: PIAS Records
Tracklist:
01. Feel It
02. Restriction
03. Kid Corner
04. End of Our Days
05. Third Quarter Storm
06. Half Built Houses
07. Ride in Squares
08. Ruination
09. Crushed
10. Black and Blue
11. Greater Goodbye
12. Ladders
„Archive sice nejsou úplně první kapelou koketující s trip-hopem, na kterou jsem natrefil, ale rozhodně jsou první takovou kapelou, na které jsem začal naprosto regulérně ujíždět.“ Touhle větou jsem před několika měsíci začínal report z vystoupení, jež v Praze odehráli britští Archive. Bylo to v době, kdy se jejich aktuální deska „Restriction“ už nějaký čas hřála na pultech obchodů a recenze na ní se sypaly ze všech zainteresovaných médií. Je tedy nejvyšší čas učinit přítrž odkladům a přidat ke všem těm recenzím také jednu z vlastního pera.
Co jsou ale ti Archive vlastně zač, řekne si asi nejeden z těch, kdo se proklikali až sem, a bude to rozhodně dobrá otázka, protože odpověď na ni nepatří k triviálním. Pokusme se to tedy trochu shrnout. Jedná se hudební kolektiv, jehož historie se začala psát před více jak dvaceti lety v Londýně, kdy se o Archive mluvilo jako o odpovědi na trip-hopové velikány Massive Attack. Dnes se ve spojitosti s Archive skloňuje hned několik žánrů – vedle zmíněného trip-hopu dále třeba blíže neurčená elektronika či alternativní nebo progresivní rock, přičemž se fanoušci shodují na tom, že každé dosavadní album je jiné. Co to znamená v případě „Restriction“?
Hned zkraje by se slušelo říct, že všechny pilíře zvuku kapely jsou na svém místě. Trip-hopová rytmika, instrumentální pestrost, trademarkové klávesy, pěvecké výkony, vrstvení nejrůznějších stop, hrátky s gradací a tak dále a tak dále, to všechno tu je – a přesně v duchu již řečeného zase v jiném podání. „Restriction“ není tak znepokojivá ani potemnělá jako „With Us Until You’re Dead“ nebo třeba ceněná „Controlling Crowds“, s nadsázkou by se dalo říct, že je místy trochu písničkovější, jindy zase minimalističtější, obecně vzato rozvolněnější a neškodnější. A ona je to částečně i pravda, jenže vtip spočívá v tom, že i přesto je „Restriction“ svá a především pořád kvalitní.
Archive si pro posluchače připravili kolekci dvanácti skladeb, jejichž charaktery se poměrně zásadně liší. Je tu kytarová hitovka („Feel It“), jsou tu romantické songy (ovšem se značně depresivním podtextem), jsou tu dráždivě hravé kusy („Restriction“, „Kid Corner“), jsou tu rozmáchlejší skladby („Crushed“, „Ladders“) a kdoví co ještě. Navzdory téhle pestrosti to ale pořád drží pohromadě a dává smysl. Celá deska ostatně stojí na pevných základech variabilního, ale přesto typického zvuku Archive, a v tomhle ohledu je vše v nejlepším pořádku.
Nesmírně mě baví sledovat, jak se skladby vyvíjí. Na vcelku jednoduché rytmice postupně vykvétá linka za linkou, přidávají se další a další jednoduché drobnosti, které ale dohromady dělají mnoho, a ze zdánlivě monotónní až nudné skladby najednou vychází tlak, jenž posluchače zatlačí do sedačky – anebo pořádně nakopne vpřed. A skoro až úsměvné je, když je ten výron energie dílem náhlého zklidnění pečlivě vygradovaného momentu… Celé je to promyšlená hra perfektně nakombinovaných detailů, které mají ve své zdánlivé jednoduchosti pospolu nečekanou sílu.
Pokud vám přijde podezřelé, že zatím jen chválím případně jen střízlivě popisuji, můžete si oddechnout. Nemám tu v úmyslu tvrdit, že je „Restriction“ bezchybný klenot, protože to jaksi není tak úplně pravda. Skladby jako „Third Quarter Storm“ nebo „Greater Goodbye“ se mi do vkusu moc nestrefily, a i když na bezmála hodinové desce nijak zásadně nepřekáží, určitě bych si dovedl představit, že by na jejich místě skončily jiné kousky. A abych byl úplně upřímný, musím říct, že na mě „Restriction“ jako celek nepůsobí až tak silným dojmem jako ty desky z repertoáru Archive, jež mám nějak rozumně naposlouchané. Jenže to, že nahrajete o něco slabší desku, než je skvostná „Controlling Crowds“, samozřejmě ještě neznamená, že jste nahráli odpad – a přesně to je i případ „Restriction“.
Zpočátku jsem si říkal, že tohle se Archive opravdu nepovedlo, jenže netrvalo to dlouho a ta deska si mě získala. Je pravda, že ne tolik, jak jsem doufal, ale ten vagón pozitiv (vedle již řečených nemůžu nezmínit výborné pěvecké výkony všech zpěváků), který nakonec vykrystalizoval do devítky skladeb přinejmenším podařených, většinou pak velmi dobrých a jedné regulérně famózní („Ladders“), je prostě faktor, s nímž je třeba chtě nechtě počítat. A já nevidím důvod, proč bych neměl chtít. Ve společnosti „Restriction“ jsem strávil více než půl roku a pořád mě zatraceně baví, takže můžu s čistým svědomím doporučit všem, kteří jsou ochotni dát tomuhle kolektivu šanci. Věřím, že se spokojenost dostaví v hojném objemu.
