Britové Archive vydají své nové album „The False Foundation“ 7. října. Nyní se na novinku snaží navnadit druhým videoklipem k písni „Bright Lights“. Sledujte na YouTube.
Archiv štítku: Archive
Archive – Restriction
 |
| Země: Velká Británie Žánr: electronica / trip-hop / rock Datum vydání: 12.1.2015 Label: PIAS Records Tracklist: Odkazy:
|
„Archive sice nejsou úplně první kapelou koketující s trip-hopem, na kterou jsem natrefil, ale rozhodně jsou první takovou kapelou, na které jsem začal naprosto regulérně ujíždět.“ Touhle větou jsem před několika měsíci začínal report z vystoupení, jež v Praze odehráli britští Archive. Bylo to v době, kdy se jejich aktuální deska „Restriction“ už nějaký čas hřála na pultech obchodů a recenze na ní se sypaly ze všech zainteresovaných médií. Je tedy nejvyšší čas učinit přítrž odkladům a přidat ke všem těm recenzím také jednu z vlastního pera.
Co jsou ale ti Archive vlastně zač, řekne si asi nejeden z těch, kdo se proklikali až sem, a bude to rozhodně dobrá otázka, protože odpověď na ni nepatří k triviálním. Pokusme se to tedy trochu shrnout. Jedná se hudební kolektiv, jehož historie se začala psát před více jak dvaceti lety v Londýně, kdy se o Archive mluvilo jako o odpovědi na trip-hopové velikány Massive Attack. Dnes se ve spojitosti s Archive skloňuje hned několik žánrů – vedle zmíněného trip-hopu dále třeba blíže neurčená elektronika či alternativní nebo progresivní rock, přičemž se fanoušci shodují na tom, že každé dosavadní album je jiné. Co to znamená v případě „Restriction“?
Hned zkraje by se slušelo říct, že všechny pilíře zvuku kapely jsou na svém místě. Trip-hopová rytmika, instrumentální pestrost, trademarkové klávesy, pěvecké výkony, vrstvení nejrůznějších stop, hrátky s gradací a tak dále a tak dále, to všechno tu je – a přesně v duchu již řečeného zase v jiném podání. „Restriction“ není tak znepokojivá ani potemnělá jako „With Us Until You’re Dead“ nebo třeba ceněná „Controlling Crowds“, s nadsázkou by se dalo říct, že je místy trochu písničkovější, jindy zase minimalističtější, obecně vzato rozvolněnější a neškodnější. A ona je to částečně i pravda, jenže vtip spočívá v tom, že i přesto je „Restriction“ svá a především pořád kvalitní.
Archive si pro posluchače připravili kolekci dvanácti skladeb, jejichž charaktery se poměrně zásadně liší. Je tu kytarová hitovka („Feel It“), jsou tu romantické songy (ovšem se značně depresivním podtextem), jsou tu dráždivě hravé kusy („Restriction“, „Kid Corner“), jsou tu rozmáchlejší skladby („Crushed“, „Ladders“) a kdoví co ještě. Navzdory téhle pestrosti to ale pořád drží pohromadě a dává smysl. Celá deska ostatně stojí na pevných základech variabilního, ale přesto typického zvuku Archive, a v tomhle ohledu je vše v nejlepším pořádku.
Nesmírně mě baví sledovat, jak se skladby vyvíjí. Na vcelku jednoduché rytmice postupně vykvétá linka za linkou, přidávají se další a další jednoduché drobnosti, které ale dohromady dělají mnoho, a ze zdánlivě monotónní až nudné skladby najednou vychází tlak, jenž posluchače zatlačí do sedačky – anebo pořádně nakopne vpřed. A skoro až úsměvné je, když je ten výron energie dílem náhlého zklidnění pečlivě vygradovaného momentu… Celé je to promyšlená hra perfektně nakombinovaných detailů, které mají ve své zdánlivé jednoduchosti pospolu nečekanou sílu.
Pokud vám přijde podezřelé, že zatím jen chválím případně jen střízlivě popisuji, můžete si oddechnout. Nemám tu v úmyslu tvrdit, že je „Restriction“ bezchybný klenot, protože to jaksi není tak úplně pravda. Skladby jako „Third Quarter Storm“ nebo „Greater Goodbye“ se mi do vkusu moc nestrefily, a i když na bezmála hodinové desce nijak zásadně nepřekáží, určitě bych si dovedl představit, že by na jejich místě skončily jiné kousky. A abych byl úplně upřímný, musím říct, že na mě „Restriction“ jako celek nepůsobí až tak silným dojmem jako ty desky z repertoáru Archive, jež mám nějak rozumně naposlouchané. Jenže to, že nahrajete o něco slabší desku, než je skvostná „Controlling Crowds“, samozřejmě ještě neznamená, že jste nahráli odpad – a přesně to je i případ „Restriction“.
Zpočátku jsem si říkal, že tohle se Archive opravdu nepovedlo, jenže netrvalo to dlouho a ta deska si mě získala. Je pravda, že ne tolik, jak jsem doufal, ale ten vagón pozitiv (vedle již řečených nemůžu nezmínit výborné pěvecké výkony všech zpěváků), který nakonec vykrystalizoval do devítky skladeb přinejmenším podařených, většinou pak velmi dobrých a jedné regulérně famózní („Ladders“), je prostě faktor, s nímž je třeba chtě nechtě počítat. A já nevidím důvod, proč bych neměl chtít. Ve společnosti „Restriction“ jsem strávil více než půl roku a pořád mě zatraceně baví, takže můžu s čistým svědomím doporučit všem, kteří jsou ochotni dát tomuhle kolektivu šanci. Věřím, že se spokojenost dostaví v hojném objemu.
Archive
 |
| Datum: 18.3.2015 Místo: Praha, Lucerna Music Bar Účinkující: Archive
|
Archive sice nejsou úplně první kapelou koketující s trip-hopem, na kterou jsem natrefil, ale rozhodně jsou první takovou kapelou, na které jsem začal naprosto regulérně ujíždět. A trvalo to sice několik let, jednu řadovku a jeden hudebně filmový projekt, ale nakonec jsem se přeci jen dočkal. Archive na svém evropském turné totiž zavítali do České republiky hned dvakrát, a protože brněnskou Flédu mám trochu z ruky, pražský Lucerna Music Bar byl volbou vskutku jednoznačnou.
Archive si ke své aktuální novince “Restriction” připravili turné, které bylo výjimečné nejen svým poměrně štědrým rozsahem, ale také vlastním konceptem. Britové totiž přistoupili k poměrně originálnímu kroku a namísto zvaní předkapel raději sáhli po takřka dvouhodinovém setu, kterému navíc předcházela asi třičtvrtěhodinová projekce “Axiom”, tedy zmiňovaného filmového projektu, s nímž kapela uspěla i u odborné poroty loňského ročníku Sundance Festivalu.
Soundtrackové album “Axiom” jsem slyšel jednou a moc mě neoslovilo, ale v kombinaci s vizuálním materiálem to zafungovalo rovnou skvěle. Zpočátku jsem sice úplně nechápal, o co běží, protože “Axiom” sestává z několika bloků či spíše jednotlivých více či méně metaforických obrazů, které na sebe přímo nenavazují a dohromady vytvářejí celkový koncept, ale čím déle tato dystopická freska běžela, tím zřetelnější kontury nabírala. Působivá byla však od samého začátku a herecké výkony, kamera i celková stylizace v kombinaci s hudebním podkladem na mně zanechaly velký dojem. Jedinou vadou na kráse “Axiom” tak bylo poněkud nevhodné promítací vybavení Lucerna Music Baru, které snímek nejen že zobrazovalo dost nekvalitně (obraz byl hodně rozostřený a stíny místy přecházely v zářivě zelenou), ale dokonce neúplný, protože byl z obou stran jednoduše ořezaný. Záměr, s nímž Archive “Axiom” promítali, však bezesporu vyšel – lidé měli jednak možnost zhlédnout poměrně unikátní a působivý snímek, a potom “Axiom” navodil ideální náladu pro vlastní vystoupení, které mělo přijít vzápětí.
Asi půlhodinová přestávka, která koncertu předcházela nakonec ani trochu nenarušila nastavenou atmosféru, a když Archive nastoupili na pódium, okamžitě všechno zapadlo na své místo a od prvních tónů bylo zřejmé, že tohle bude stát za to – a také stálo. Během otvíráku “Feel It” z novinkové desky “Restriction” sice lidé ještě moc zahřátí nebyli, ale Archive stačilo párkrát natáhnout závěr (hned jsem si vzpomněl na táborákové vyřvávání “Slavíků z Madridu”) a najednou to vřelo, a jak čas plynul, vřelo to stále víc. Archive totiž sice byli opravdu výborní hned od začátku, ale úžas z toho, že s každou další skladbou tlačí stále víc a víc byl prostě nevyhnutelný.
|
Setlist Archive: |
Archive se předvedli jako mimořádně dynamická kapela složená z ohromných profesionálů. Střídali se zpěváci, různí členové se střídali u různých nástrojů, a i když se Archive na pódium sotva vešli, nikdo si s nikým nepřekážel a každý pohyb měl svůj smysl a eleganci. Tato profesionalita ale naštěstí nepotlačila upřímnost ani emoce, a ať už mluvím o ohromně procítěném projevu Marie Q (kde se v tom křehkém děvčeti vzal tak silný hlas, to opravdu netuším), až dětskému nadšení Daria Keelera a Stevea Barnarda, zarputilé hře Pollarda Berriera nebo rozvolněnému pohybovému výrazivu Davea Pena (přičemž oba naposled jmenovaní rovněž famózně zpívali), všechno byla radost sledovat a samozřejmě také poslouchat – a to nemluvím o vynikající projekci na pozadí, opravdu vydařeném zvuku (energie plynoucí z bicích a kytar byla proti už tak skvělým nahrávkám dobře desetinásobná), parádním výběru skladeb (zazněla většina “Restriction” a celá řada starších skvostů) a nakonec i bezprostřední odezvě lidí… Nechci, aby to vypadlo jako nějaká přílišná podlézavost směrem k oblíbené kapele, ale ať už si vzpomenu na jakýkoli aspekt vystoupení, zkrátka mě nenapadá ani jediný, který by nebyl v každém ohledu dotažený a jednoduše skvělý.
Jak už jsem naznačil, koncert od samého začátku citelně gradoval a ke konci, který si pro sebe ukradly monumentální skladby “Ladders” a “Lights”, už šlo mluvit o regulérní fantazii. Nesmírná naléhavost celého představení lidi přibližně od poloviny nutila střídavě k tanci a k zasněnému nasávání atmosféry, která byla všude a měla neuvěřitelnou sílu, a když budu mluvit o naprostém nadšení, dozajista nebudu jediný, který smýšlel podobně. Navzdory tomu, že se hrálo opravdu dlouho, s chutí bych si dal ještě dalších několik hodin, a když se Archive na konci přídavku s fanoušky rozloučili, měl jsem jasno v jednom – mám prvního vážného adepta na koncert roku a myslím, že bude zatraceně složité tohle překonat. A tím je myslím řečeno vše – nechci tu tahat na světlo řeči o životní formě, protože nemám s čím srovnávat, ale faktem zůstává, že Archive předvedli naprosto fenomenální vystoupení a jediný důvod, proč pořád váhám, jestli se na ně jet podívat i na Rock for Churchill, tkví v obavě, aby jim otevřené pódium spíš neuškodilo. Vy ostatní, kteří jste na Archive tentokrát nebyli, ale neváhejte ani minutu a jeďte, protože takový zážitek, jaký je schopná zařídit tahle londýnská stálice, prostě nezažijete každý den.