Řekl bych, že na debut Fiordmoss se čekalo dost dlouho a v určitých kruzích snad i dost netrpělivě. Česko-norská formace aktuálně sídlící v Berlíně se okolo pohybuje již roky, a kdo z vás sem tam zavítá na nějaké koncerty alternativnějšího ražení, s největší pravděpodobností už se Fiordmoss potkal. Skupina sice v minulosti vydala nějaká ta minialba a singly, ale známe to – až dlouhohrající deska je tím monumentem, na jehož základě bychom si interpreta měli zapamatovat. Ten v případě Fiordmoss dorazil až v letošním roce, ale s radostí mohu říct – jakkoliv to nejspíš bude znít jako klišé – že se čekání vyplatilo.
„Kingdom Come“ totiž dle mého názoru přináší ještě zajímavější a vyzrálejší muziku než předcházející „malé“ počiny Fiordmoss. Album hned od začátku nasadí uhrančivou potemnělou atmosféru, které je dosaženo, aniž by se kapela musela uchylovat k akustickým extrémům. Plně stačí uhrančivé trip-hopové beaty, které – a to je nutno zdůraznit i ocenit – znějí neotřele a nemáte u nich pocit, jako kdybyste je už slyšeli u stovky jiných skupin. Poslední takhle svojsky znějící debutovou elektroniku z České republiky jsem slyšel snad u Schwarzprior, byť se samozřejmě jedná o dost volný příměr, poněvadž jinak jsou obě formace úplně jinde.
Jako důkazy právě řečeného mohu vypíchnout skladby jako „Eight Bones“, „Motherland“ nebo „Madstone“. Jedním dechem ovšem musím dodat, že Fiordmoss se v téhle poloze nezastavují a jdou na „Kingdom Come“ daleko za hranice trip-hopové škatulky. Leckde se ozývají až minimalistické dronové plochy jako třeba v „Gaslight“. Naopak třeba „Thief“ Fiordmoss představuje v opačném rozpoložení – jemnějším a tklivějším, hlavní roli zde hraje akustická kytara a zpěv, ale stále se jedná o vysoce poutavou záležitost, vlastně jeden z vrcholů celé kolekce.
Zmínkou o zpěvu se dostáváme k další obrovské přednosti „Kingdom Come“. Vokál totiž za instrumentální stránkou nijak nezaostává. Petra Hermanová se svým podmanivým hlasem patří k nejnápadnějším prvkům nahrávky a na síle finálního výsledku se podílí zásadním způsobem. Obě složky – vokální i instrumentální – jsou nicméně v rovnováze, i přes výraznost zpěvu se zde naštěstí neobjevuje popový neduh, kdy je na prvním místě zpěv a vlastní muzika je degradována do pozice tupého doprovodu.
„Kingdom Come“ je rozhodně pestrá deska nabízející množství různých odstínů, ať už náladových nebo hudebních. Důležité ale je, že vše drží bez sebemenších problémů pohromadě a že jsou Fiordmoss takřka pořád poutaví, emotivní, mnohdy dokonce okouzlující. Kapela předkládá vyzrálé a invenční album, které se nespokojí s pouhým pokukováním po zahraničních vzorech, ale snaží se jít si svou vlastní cestou. A to je moc fajn.
Mohl bych říct, že „Kingdom Come“ patří k těm nejzajímavějším českým nahrávkám, jaké jsem v letošním roce slyšel. Aby mě ale nikdo nepopotahoval, nakolik to patří k domácí scéně, když Fiordmoss sídlí v Berlíně, spokojím se s prostým prohlášením, že „Kingdom Come“ je výborná záležitost a rozhodně stojí za slyšení. Nakonec, v pořadí důležitosti stojí na prvním místě samotná hudební produkce a v tomto ohledu není u Fiordmoss o čem pochybovat.
Fiordmoss vyráží na podzimní turné k nové desce Kingdom Come, které vychází 12. října 2017 na vlastním imprintu Fathermother. V rámci turné proběhnou dva křty v Praze a Brně, na nichž se jako speciální host představí KHOIBA, a v bratislavské A4 pak spolu s Fiordmoss zahraje experimentální audiovizuální projekt For you Katrina.
17/10 Praha – Café v lese *
20/10 Opava – Klubová noc
21/10 Plzeň – Anděl Café
14/11 Brno – Kabinet MÚZ *
15/11 Bratislava – A4 °
16/11 Ostrava – Cooltour
18/11 Valašské Meziříčí – M klub
22/11 Žilina – Stanica
23/11 Košice – Tabačka
24/11 Liptovský Mikuláš – Diera do sveta
25/11 Trenčín – Lúč
30/11 Ústí nad Labem – Radio Wave Live Session / Kino Hraničář
* special guest Khoiba
° special guest For you Katrina
Singl Motherland, který vyšel v září ve vydavatelství Sinnbus, zremixovala berlínská DJka a producentka Ziúr. Sama k tomu řekla: “Ok, tak pár slov… Můžu vám říct, že se před remixováním snažím vyhnout poslechu originálu a ze stop si vyberu ty, které mě nejvíc inspirují a které pak můžu deformovat. Takže tenhle remix je nakonec celkem hyper a neklidný oproti originálnímu tracku, který má solidní strukturu.”
Pohádkový zámek, tedy vlastně hned zámky dva. 41 kapel a písničkářů na třech hudebních pódiích. Diskuzní scéna, workshopy, skvělé gastro, vlastní festivalové víno a začínající léto. Výstavy a poezie na každém kroku. To je festival Hradecký slunovrat, odehrávající se na zámku v Hradci nad Moravicí.
Čím se tento festival liší od jiných, kterých je v této zemi mnoho?
„V mnoha věcech. Třeba v propojení hudby s výstavami, literaturou a poezií, kterou na zámku v době festivalu najdete na každém kroku. Důležité je pro nás i zaměření na gastronomii. Máme rádi dobré jídlo a pití, a všichni jsme si kdysi „užili“ pobyt na akci, kde máte na výběr pouze klobásy nebo bramboráky plovoucí v oleji. U nás najdete všechno možné: vegetariánskou, veganskou i raw stravu, srnčí ragú na borovičce v tortile, pivo z malého řemeslného pivovaru atd.
Určitě ovšem musím zmínit jednu věc, která je asi natolik ojedinělá, že ji snad žádný festival ještě neměl – bílé suché víno cuvée Hradecký slunovrat. Vyrobili ho ve špičkovém vinařství Krásná hora. Na etiketě navíc najdete program i s časy a scénami,“ říká šéf festivalu Vašek Müller
Festival pořadatelé nazývají „rodinným“, a to nejen proto, že děti do patnácti let mají vstupné zdarma a jsou pro ně připravené různé aktivity a hry. Ještě podstatnější je, že se nejedná o akci na níž se tísní davy a u vchodu vás prošacuje černý šerif.
„Naše publikum ví, že nejsme slavnosti města nebo pivní setkání, přichází tedy cíleně za kulturou, za což jsme moc vděční. Na různých krásných místech zámku se prostě hraje, recituje, vystavuje a ochutnává, a je nám u toho všem dobře, i dětem kterých bývá u nás vždy hodně,“ vysvětluje Vašek Müller
Hlavní je ovšem hudba a ta opravdu stojí za to
Festival se zaměřuje na aktuální muziku, na interprety, kteří vydali nová kvalitní alba, ostatně Kittchen, Květy, Epydemye a další účinkující se objevili na předních místech mnoha výročních anket.
„Letošní program je vlastně takový náš splněný dramaturgický sen, žádný z koncertních bloků není pouhá výplň, za vším si stojíme. Kupodivu se nám podařilo domluvit se všemi kapelami na něž jsme si mysleli, a tak třeba celý festival zakončí berlínští Fiordmoss, o něž jsme velmi stáli.“
Na magickém zámku najdete špičku české alternativní hudby, přední představitele modernějších forem folku, hvězdy tuzemské word – music a dalších žánrů. Genius loci Hradce nad Moravicí, kde pobývali třeba Ludvík van Beethoven, Ferenc Liszt, Niccolo Paganini, Cosima Wagnerová, Sidonie Nádherná nebo Rainer Maria Rilke, zřejmě přeje nečekaným spojením a netuctovým koncertům. Letos se můžeme těšit třeba na obohacení koncertu Jablkoně o dvě filharmoničky – violoncellistku Hanu Škarpovou a houslistku Jitku Šuranskou. Ta navíc přiveze i své trio v netradičním složení. Rozšířenou koncertní sestavu si pro Hradecký slunovrat připravila i písničkářka Stinka nebo autor jednoho z nejlepších alb loňského roku Kittchen. A také kapela Bonsai č. 3, která pokřtí své nové CD dokonce v speciální limitované edici, určené jen pro Hradecký slunovrat a jeho diváky!
Velmi důležitou součástí festivalu bude také scéna věnovaná oslavě 1000. kola Hitparády Kolem se toč a 20 let působení Milana Tesaře na Radiu Proglas
Špičkový český hudební publicista a rozhlasový dramaturg Milan Tesař odpovídá na otázku, jak vybíral účinkující, kteří budou tyto aktivity na Hradci reprezentovat:
„Není možné představit na jednom festivalu všechny kapely a interprety, kteří výrazně bodovali v naší hitparádě Kolem se toč za 20 let její existence. Vybrali jsme však některé z těch, kteří se v našem vysílání objevují dlouhodobě a opakovaně, kteří výrazně reprezentují českou (příp. slovenskou) scénu v celé její pestrosti a kteří bezpochyby přispějí k barevnosti festivalu. Vždyť jména jako Květy, Jablkoň, Yellow Sisters, Katarína Koščová nebo Petr Linhart mluví sama za sebe.“
Další hudební scénou je Open scéna, která je dárkem zámku a jeho návštěvníkům. Nachází se mimo placenou zónu.
Ovšem není to žádná festivalová Popelka. Uspěla by i samostatně jako zajímavý a kvalitní multižánrový festival.
Obsazení scény určil nekompromisní výběr z téměř šedesáti přihlášených kapel různých žánrů.
„Uslyšíte průřez moderní folkovou muzikou s důrazem na texty (Plyš), kapely s prvky lidové hudby (Huménečko), blues (The weathemakers), řízný rock´n´roll (Aeronaut), samplování kombinované se živým hraním (Creaticity) nebo moderní taneční hudbu (Duckin´ Track). O kvalitě jednoznačně svědčí i to, že třeba Archívny chlapec byl na Slovensku nominován ve 3 kategoriích na cenu Radio Head Awards a duo Sova & Slamák na českého folkového Anděla,“ říká koordinátor této scény Zdenek Svánovský.
Diskuzní scéna a doprovodný program – od autorského čtení po workshop výroby hudebních nástrojů
Dosud nejatraktivnější program nabízí v letošním ročníku i diskuzní scéna. Několik autorských čtení, diskuze na aktuální témata i přednášky si můžou návštěvníci festivalu vychutnat po oba dny. Velký zájem bude jistě i o workshopy: například ten „kávový“ povedou majitelky špičkové kavárny Café Jen a mnozí návštěvníci se jistě už dnes těší, až si vyrobí svůj vlastní hudební nástroj pod vedením Jana Fice.
V programu festivalu je také několik výstav. Budou se křtít nová hudební alba i básnická sbírka Narcise Půlpána. Celý nabitý hradecký víkend pak zahájí instalace sochy Kurta Gebauera Sen o létání. Se slavným sochařem, který je rodák přímo z Hradce nad Moravicí, se můžete setkat také na již zmiňované diskuzní scéně.
Máme se tedy na nejpohádkovějším zámku České republiky (dle ankety NPÚ ) na co těšit.
Hradecký slunovrat, 24.–25. 6. 2016 zámek Hradec nad Moravicí
Místo: Praha, Žižkostel Účinkující: Dopelord, Five Seconds to Leave, Ježíš táhne na Berlín, Human Ketchup, OvO, The Black Heart Rebellion
Místo: Praha, Divadlo Ponec Účinkující: Fiordmoss, Orient
Jak známo, Žižkovská noc je festival, který se odehrává napříč celou pražskou čtvrtí Žižkov v bezpočtu klubů a za účasti mnoha kapel – počítat to na desítky by bylo poddimenzované, počet těch interpretů se pohybuje skutečně v řádu stovek (plakát hlásal „přes 500“). A z téhle plejády možností, kam zajít a co všechno vidět, se hned tři párci z naší redakce v pátek nasrali na jedno jediné místo, a sice do Žižkostela – o tom jsme si již povídali v minulém díle reportu.
I v sobotu se stal Žižkostel hlavním útočištěm vyslanců (nikoli vysranců – na to pozor!) naší redakce. Vedle něj jsme však absolvovali i několik málo konkrétních koncertů na dalších místech, na nichž se Žižkovská noc konala. Slovo mají Atreides a Skvrn…
Atreides: Sobota, poslední inkarnace letošní Žižkovské noci. Všichni ještěři včerejšího večera ještě ani nestačili zalézt do děr a už tu byla pátá, kdy začínal další program – pro mě na dost odlehčenou notu. Storm totiž měli otevřít slovenští satanáši Pentagramček, jejichž pop pro malé dětičky je moje naprosto seriozní guilty pleasure již pár let. Tak nějak jsem kdoví proč očekával poklidný rozjezd, španělu, nějaké kýble do rytmu, spoustu lásky, objímání, bolesti bránice (které se mi také dostalo) a já nevím čeho ještě. Nicméně čtveřice zpola navlečená do šatů, sukní, korálů a vůbec další povinné výbavy každé EZO TV nás uvítala na „Ježiškovské noci, největším festivalu křesťanských gospelů široko daleko“ a po klidnějším úvodu „Vítaj“ to rozjela v mnohem zběsilejším tempu, až z toho byl naprosto regulérní punk, jemuž nechybělo vůbec nic. „Zatlieskaj a zadupkaj“, „Sčítavanie“, „Zúbky“ ani ďábelské hitovky jako „Môj malý pes Bobi“ nebo „Kamarát“. O pogu, k němuž se jen těžko šlo nepřidat, snad raději ani nemluvě, protože takový nášup jsem na rozjezd vážně nečekal. Pět a půl pračky Whirpool, Satan vítězí.
Atreides: Zbytek Ježižkovské noci se už ovšem nesl v poněkud zadumanějším duchu. Následoval přesun ze Stormu do (jak jinak) Žižkostela, který letos prostě nabízel absolutní top festivalu. Jindřichohradecké Five Seconds to Leave jsem naposledy viděl, když v Podniku zahráli před Dälekem, takže jsem se tuhle sludge/post-metal/HC smečku dost těšil. Živě představila především nový materiál, jenž mi oproti veškeré předchozí tvorbě přišel propracovaný dost do hloubky a víc než syrovou hradbu kytar nabízel parádní vyhrávky načichlé psychedelií (a přišlo mi, že tak trochu i americkým country), což bylo velice příjemné.
Atreides: Celý set jim vlastně kazily jen dvě věci – na jedné straně technické problémy, kdy kytarista rupnul strunu, takže museli jeden song začínat dvakrát, přičemž nakonec stejně zahráli něco jiného, což trochu nabořilo atmosféru a gradaci setu. Na druhé straně to byl bordel, který se linul ze sklepení, kde ještě před koncem Five Seconds to Leave začalo hrát jakési další uskupení postavené především na výrazných basech a bicích (tenhle dramaturgický laps fakt nechápu, protože předešlého večera k ničemu takovému nedošlo), což se přímo mlátilo s intimní atmosférou, o niž se snažila kapela o patro výše. Trochu škoda, protože jinak se mi to dost líbilo.
Skvrn: Nemá cenu něco předstírat, na Žižkovskou noc jsem zavítal především kvůli pátečnímu programu. Primárně jsem jel za špinavým hlukem z pera Thaw, kteří se nakonec ukázali být ještě ohavnějšími, než jsem očekával, sekundárně pak za esy z našich končin. The Corona Lantern, ██████, Drom, ti všichni odehráli parádní vystoupení a už jen kvůli nim by se cesta do Prahy vyplatila. Svého slova se však měla ujmout ještě sobota, na niž jsem zvlášť po páteční masáži hleděl s mírnou skepsí. Mně osobně tu chyběla vyložená pecka a zároveň jistota, která nemůže zklamat. Za jedinou jistotu tak byl Žižkostel, který se v pátek předvedl v roli perfektního hostitele, a jestliže jsem ještě před započetím festivalu váhal, zda v sobotu upřednostnit Divadlo Ponec nebo právě Žižkostel, po pátečním programu bylo jasno – půjde se opět k husitům. Samozřejmě, v úvahu připadlo ještě nějaké přebíhání, ale tomu jsem se chtěl raději vyhnout. Člověk si s těmi časy nemůže být nikdy jist.
Skvrn: Stejně jako v pátek jsem i v sobotu přišel v momentě, kdy dohrála první kapela večera. Post-rockeři Politische Gespräche verboten pro mě byli doposud neznámým pojmem, a jelikož jsem na post-rock bez zaznamenaných referencí neměl vpravdě chuť, na místo jsem si to namířil až na Five Seconds to Leave. V hlavě jsem měl vzpomínky na vydařené vystoupení před Dälekem a nepřipouštěl si možný pokles. Jenže přišel. Vzpomínky směřovaly k intenzivní post-metalové masáži a přede mnou nyní stály pouhé náznaky. Náznaky atmosféry, náznaky zúčastněného publika, místy jsem si připadal jako na veřejné zkoušce. Nepomáhaly delší intervaly mezi skladbami, ani souběžné zkoušení ve sklepeních prostorách. Jakmile se souvisleji hrálo, Five Seconds to Leave bodovali a získávali se mne, nicméně delší pauzy, denní svit a zkoušení dole vypramenilo v pocit, že to celé bylo studené jak psí čumák. Holt nemůže být pokaždé posvícení, tentokrát se to zkrátka moc nepovedlo.
Skvrn:Five Seconds to Leave hráli sotva půlhodiny a do začátku setu italských OvO zbýval shodný počet minut. Zabrousil jsem tedy do sklepa, jenž po celý večer patřil tanečním zvrácenostem různého druhu. Na pódiu zrovna vévodili dva týpci za elektronickými hejblátky v doprovodu bicí soupravy, podle programu šlo snad o Human Ketchup. Upřímně řečeno, žádný zázrak. Poslouchat se to dalo a chvíli jsem i setrval, nicméně ne tak kvůli kapele, ale především nosným sloupům, o něž se opírala nejen budova, ale chvíli i moje záda, a poté kvůli šáhlé výzdobě celého sklepa. Houbičky, hubky – všude byly. A k nim stylová růžová, pronikavě zelená a kupa umělého břečťanu na umocnění drogového bizáru. Já však nabídku k neřízenému unášení nepřijal a raději sledoval čas, abych nezmeškal to, oč sem nechtěl přijít. Po větší čtvrthodině jsem šel.
Skvrn: Zahraniční návštěvy na Žižkovské noci se cení, a tudíž aniž bych věděl, kdo nebo co je italské OvO, kolik hlav má a jak zní, jsem se vydal ze sklepení zpět do hlavního sálu. Zanedlouho se začalo hrát. Hlavy nakonec dvě, vlasů za deset. Spolu s bubeníkem se na pódiu totiž objevily až na zem sahající dredy patřící Stefanii Pedretti, osůbce, již jsem viděl hrát už loni pod hlavičkou jednočlenného projektu ?Alos. S tím se vyrojily i jisté obavy. Na loňské vystoupení totiž nevzpomínám v nejlepším: V paměti mi neuvízl ani tak celistvý pocit z atmosféry jako spíš vzpomínky na neustálé přebíhání mezi krabičkami.
Skvrn: Brzy spustily první tóny a hned bylo jasné, že OvO není jen ?Alos s bubeníkem. OvO mě okamžitě vtáhli do děje. Viděl jsem příběh. Viděl jsem čarodějnici diktující své vize nelidským skřekem, ničivými přejezdy kytarových strun doprovázenou precizním rytmickým podkladem. Některé momenty byly naprosto strhující, plné jakéhosi nelidského groteskna, jež se zas tak nevidí. Problémy však přicházely s jednou z pěveckých poloh hlavní protagonistky, kdy onen temný křik vyzníval trochu směšně a z odpudivé vládkyně temnoty byla taková usměvavá divoženka, což bylo vzhledem k povaze zbytku vystoupení trochu mimo. Jinak ale pozoruhodný set, který ze mě jen tak nevyprchá.
Atreides: Krátký zevl před Žižkostelem, než se nachystá italský noise rock OvO, se trochu protáhl, takže jsem tak tak stihl zabrat nějaké místo v přední brázdě – což se ve výsledku stejně ukázalo jako zbytečné. Dvojice v podobě mohutného Bruno Dorella za bicími a drobné Stefanie Pedretti obsluhující kytaru za pomoci kusu kovu (nebo kdoví čeho) a vyluzující zvuky do mikrofonu, se do toho slušně opřela a jejich primitivní hudba rovnala Žižkostel pěkně od podlahy. Prim hrála primordiální tělesnost, pudovost, agrese zahalená do odéru drog a mystického závoje. Šamanský rituál pro kytaru, bicí a spoustu hluku mě zhruba ve třetině usadil k zemi, takže jsem zbytek setu strávil v tureckém sedu. A v transu, takže spíš jen předpokládám, že někde mezi písněmi tam někde nade mnou tleskala spousta rukou, protože to tak bylo do doby, kdy jsem vnímal trochu víc. Nemám ani představu o tom, jak dlouho dvojice hrála. Bylo to mnohem mocnější, než jsem čekal. Naprosto čistý halucinogen, který přestal působit ve chvíli, kdy utichla veškerá aparatura. OvO mě z desky sice nikdy vyloženě nechytili, živě na ně ale určitě zajdu znovu. Pro mě vrchol festivalu – snad jen škoda, že ne úplný závěr, abych tenhle zážitek nemusel přebít další kapelou, již jsem chtěl vidět.
Atreides: O Belgičanech The Black Heart Rebellion jsem nevěděl téměř nic, nicméně mi bylo řečeno, že jejich hudba je, jako když zkřížíš Amenra a Wovenhand – a na něco takového prostě se nedalo říct ne, tak jsem šel. A vyklubalo se z toho moje největší překvapení festivalu, protože že to bude až tak dobré, to jsem vážně nečekal. Šestice členů obsluhovala spoustu nástrojů, od klasických přes folkové až po ty nejroztodivnější (nazvučená železná pružina trochu připomněla noisové Lovce lebek), a mimo ně i spoustu perkusí, jimž vévodil mohutný gong. Z nich se jala skládat masivní monolit tvořený tisíci částeček, motivů, audiovizuálních vjemů, který byl nesmírně přitahující. Pohlcující. Pestrobarevný, propracovaný do posledního detailu. Hudební kaleidoskop, jenž se neustále měnil, formoval nové tvary a následně je ničil. Atmosféra by se dala krájet a já jen čekal, kam dál se vyvine postupně gradující set, který nakonec skončil dřív, než bych si přál.
Skvrn: Ani The Black Heart Rebellion mi nebyli doposud známí a já dle nabytých informací čekal cosi na způsob Amenra. Což vlastně nemuselo být vůbec špatně – tenhle post-metal je naživo parádní a dát si něco takového v kostele, proč ne. Tak jednoduché to ale nebylo, amenrovský post-metal byl jen jednou z ingrediencí. The Black Heart Rebellion k hutným kytarovým exekucím přidávali tiché, a přesto napětí plné pasáže. V nich Belgičané těžili z rituálních úderů gongu a rozličných zvonců. Mlha stejná jak včera na Thaw, červená barva taktéž, ale přesto vše pocitově jiné, komplexnější. Jiné než u Thaw nebo vzpomínané Amenry, ne však méně temné a hloubavé. Jen příliš krátké, bohužel. The Black Heart Rebellion přišli s výrazně různorodým materiálem, jenž by potřebovali rozvíjet na ploše přesahující dvojnásobek přidělené (zhruba) 45minutové porce. A to jim časový harmonogram nedovolil. I tak ale parádní koncert, z Žižkovské noci jeden z nejsilnějších.
Atreides: Poslední kapelou festivalu, již jsem chtěl vidět, byli domácí (v současnosti berlínští) Fiordmoss. Dle rozpisu jsem měl čas tak akorát na přesun, takže jsem prohodil s přáteli posledních pár slov a zbytečně nemeškal, abych vše stihl tak akorát. Když jsem však dorazil do tanečního Divadla Ponec, klidně jsem si mohl ještě dát pivo a vstřebávat zážitky z Žižkostela, protože na pódiu se ještě do rytmu vlastní hudby pohupovali Orient. A pohupovali se tam ještě tak čtvrt hodiny, možná dvacet minut. Směska elektroniky, ambientu a trochy soft noisu nebyla špatná a na vydechnutí naprosto ideální, škoda jen, že na můj vkus až moc nabasovaná. V mohutných úderech beatů zanikala většina spektra, což sice částečně vyřešily špunty, přesto to ale nebylo ideální. I tak mě docela bavili, což na uskupení, které funguje podle všeho jen pár měsíců a ještě nic ucelenějšího nevydalo, není vůbec špatný výsledek.
Atreides: Konečně Fiordmoss. Víc než jen skvělá hudba mě vždycky fascinovalo jejich důsledné propojování audia s vizuálem, důraz na celkovou estetiku, která ale vždy působila přirozeně, nekýčovitě. A pokaždé docela jinak. Když jsem je viděl v Meet Factory, bylo to setkání tajemné, mystické. V Ponci nehráli až tak rozdílný set, atmosféru opět vystavěli především na novém materiálu, ale celek působil civilně, intimně, čistě. Jednoduché pódium, bílá světla, stroboskop. Nepamatuji si, že by pětice potřebovala něco dalšího k tomu, aby mě dokázala vtáhnout do dění, do hudby. I přes vizuální střídmost to bylo nesmírně intenzivní a pohlcující přesně podle rčení, že v jednoduchosti je krása. V tomto případě i síla. Set zakončila stroboskopická extáze, po níž již následovala jen cesta domů.
Skvrn: Ačkoliv po The Black Heart Rebellion přicházeli v úvahu Fiordmoss v Ponci, do přemisťování se mi nechtělo a raději jsem posečkal, co předvedou další tělesa v Žižkostele. Běh do Ponce nahradilo chvilkové vyvětrání se pod dohledem přilehlých bytovek a vrácení nazpět tak, abych byl připraven na polský stoner v podání Dopelord. Úplně na rovinu, stoner jde mimo mě. Doma nezájem a samostatné koncerty kapel tím pádem taky. V tu chvíli se ukazuje přednost žánrově pestrých festivalů a já si to nakonec valím do předních řad, abych viděl, co se na Dopelord semele. Ostré kytarové zářezy mě od začátku drtí, ani netoužím po hudebních komplikacích, které nepřicházejí. Raději dávám přednost pořádně houpavému tempu, nepolevujícímu tak, že si připadám jako ručička neúnavného metronomu. A nejsem jediný, v předních řadách se solidně válčí… dokud nepřichází desátá večerní, jež velí skončit. Já měl však v hlavě nadále ono „houpy houp“, s nímž jsem se mohl odebrat a parádně uzavřít celý festival. Jenže já blbec to neudělal a namířil si to dolů do sklepa. Dívat se, jak Ježíš táhne na Berlín.
Skvrn: Vlastně jsem měl chuť na nějakou pořádnou ujetinu. The Black Heart Rebellion i Dopelord hráli ve veskrze vážné soustředěné atmosféře a já si říkal ještě o hodinu bizarního blbnutí. Bohužel, uskupení slyšící na jméno Ježíš táhne na Berlín se mi netrefilo do noty. V základu šlo o taneční elektroniku tvrdšího rázu doplněnou o nasrané vokální experimenty a baskytarové linky, jež z pozadí často přeházely až do sólových pasáží. Právě v momentech, kdy hrála basa prim, to bylo bezva, nicméně taneční beaty mi přišly mnohdy až moc jednoduché, někdy i hloupé. Asi byl problém ve mně a v únavě, která se dostavila, protože lidem se to líbilo. Ačkoliv se nespustila nějaká zběsilá poga, ve chvíli, kdy jsem se na ostatní díval, jsem viděl spokojené pocity a jednomyslné kývání do rytmu. Mě to nebavilo a zopakoval se tak problém z minulého dne. Neodhadl jsem, kdy správně odejít a ty nejlepší zážitky chtě nechtě trochu naředil.
Skvrn: Celou dobu jsem se věnoval jednotlivým kapelám a nikoliv Žižkostelu a Žižkovské noci jako celku. A byla by škoda nějakou obecnější zmínku vynechat. Jsem totiž mile překvapen, jak dobře všechno – alespoň v Žižkostele – fungovalo. Dodržování harmonogramu bylo přesnější než na mnohých jednotlivých koncertech, zvuk se především na horním pódiu ukázal ve skvělé formě. A samotné prostory Žižkostela? Vůbec bych se nezlobil, kdyby se tu podobně laděné spolky objevovaly pravidelně, klidně dřív než za rok na třídenním festivalu pod Žižkovým dohledem. Prostředí je to totiž parádní.
Atreides: Kolem a kolem, Žižkovská noc má svoje kouzlo. Genius loci se čtvrti poněkud zaplivané a divoké pověsti rozhodně nedá upřít. K mojí radosti jsem nenarazil na žádnou zbytečnou propagandu, jež by mě mlátila z plakátů dobře známými hesly. Veškerá prezentace hodnot se nesla v samém přístupu k festivalu, v té spoustě různorodých lidí, kteří svobodně korzovali a pařili napříč ulicemi a kluby. Trochu mě mrzí, že z pátku nemám tolik, nicméně sobotní večer mi to všechno docela vynahradil. Tak pac a pusu – a za rok zase.
Mé volání bylo vyslyšeno. Do Prahy konečně zavítala ona – jedno z nejéteričtějších jmen, jaké Island za poslední roky vydal. Specifickým projevem postaveném na klavírních a kytarových melodiích, prapodivných beatech, anglických textech s gramatickými chybami a naprosto neskutečném zpěvu si mě Sóley získala zhruba tři roky zpátky, kdy jsem střetl její sólovou prvotinu „We Sink“, přičemž ikona islandského hipsterství letos přijela představit především svojí novou desku „Ask the Deep“. A aby toho nebylo málo, předskakovat měli domácí (totiž, už nějakou dobu berlínští) Fiordmoss. Taková nálož samo sebou nepřilákala jen mě, takže po příchodu k MeetFactory nás uvítala slušná šňůra lidí čekajících na odbavení, tudíž jsme tak tak stihli začátek česko-norské kapely.
Ještěže tak, protože Fiordmoss byli… naprosto skvělí a naprosto mimo všechny hranice zároveň. Počínaje zpěvačkou Petrou, která, zdobena bondáží z červeného lana a copánky překříženými přes obličej, přitahovala nejvíc pozornosti nejen zjevem, ale především nadpozemským, těžko uchopitelným zpěvem s nezaměnitelnou barvou, díky níž se zdála být naprosto vytržená z myslitelné reality i během pouhých proslovů mezi písněmi, a konče Jonem-Eirikem, norským bubeníkem lehce přízračného zjevu, který tu a tam navštívil i jiné nástroje. Jednou nohou daleko na severu, druhou v nejhlubších snech, kdesi za závojem lidského vědomí a třetí zrovna zakotvili v MeetFactory, snad aby byli publiku blíž než na vzdálenost několika rovnoběžek.
Síla jejich starších písní mě trochu zaskočila, neboť z alba zní mnohem subtilněji. Fiordmoss ale před publikem vystoupili z hustého oparu, kontury písní najednou byly ostré a jasné, přesto neztrácely nic ze svého lesku a omamnosti. Naprosto mě však odrovnali novým materiálem z připravované desky. Názvy skladeb jsem v paměti neudržel (sdělili je vůbec?), zato jejich uhrančivost a mohutnost ano. Rudá světla, temnota, stroboskop, poctivě navrstvená hluková stěna, pokřivené beaty. Místy až rituální atmosféra nových písní mě uhranula a pustila ze svého sevření až za několik dlouhých hodin.
Tam, kde Fiordmoss během svých 40 minut budovali atmosféru tak hustou, že v ní nejeden posluchač nejspíše utonul (nebo ji možná vůbec nepobral, v sálu bylo docela prázdno), byla Sóley snad až příliš civilní. Výrazný kontrast mezi oběma interprety dal ovšem vyniknout docela jiné podstatě jemných islandských písní. Éteričnost a všeobjímající něha byla díky dvěma doprovázejícím hudebníkům přece jen o něco živější, i přesto jsem ale dostal vše, proč jsem přišel. „Ævintýr“, „I’ll Drown“, „Devil“, „Halloween“, „Smashed Bird“, „Pretty Face“. Ne, že by v jejím případě nějak zvlášť záleželo na názvech písní – i když mám několik favorizovaných kousků, od Sóley můžu prakticky všechno z obou vydaných alb. A bylo to krásné.
Jednoduché, mírně naivní, avšak ne triviální melodie, smyčky plné ruchů a ozvěn, atmosféra načichlá polárními zářemi a jemným smutkem. Jen stát, poslouchat a mezi písněmi se smát. Mírnou neohrabaností během kontaktu s publikem (těžko říct, jestli byla tak vykolejená návštěvností, nebo je taková pokaždé) a angličtinou s roztomilým islandským přízvukem si mě Sóley prostě získala, přičemž humorem s dostatkem nadhledu a ironie dokázala rozesmát celou Meetfactory. Zmínky o nedávné svatbě, nudě na cestách nebo sledování městečka Twin Peaks korunovalo sborové „Happy Birthday“ coby dárek pro tchána. Její set se zkrátka nesl v poklidném, takřka rodinném duchu. Sdílená upřímnost a lehkost. Sic jsem očekával trochu zastřenější, rozmazanější zážitek, kýžený minimalismus však nechyběl a já si tenhle závan severu užil se vším všudy, byť trochu jinak, než jsem očekával. Snad jen škoda závěrečného kvapíku směrem na Florenc, jinak bychom zůstali těch pár minut a počkali, až Sóley dorazí mezi fanoušky – i kvůli tomu, že nabízela objetí a prohození pár vět.
Někteří z vás to možná znají. Ač metal milujete a ctíte, čas od času vás popadne touha po něčem trochu odlišném. Anebo spíš diametrálně odlišném, abych byl přesný. Já k podobně postiženým rozhodně patřím a tyto stavy mě v posledních letech zavály k, věřte nebo ne, hip-hopu a elektronické hudbě. Jenže poslouchat si svoje oblíbence pouze v teple domova jsem po nějaké době shledal ne úplně dostačujícím, a proto jsem začal spřádat plány na návštěvu nějakého toho koncertu. Vedle hudby samotné mě však k účasti na koncertu, který je všechno jen ne metalový motivovala čistá zvědavost, jak se může taková akce ve všech možných směrech od metalového koncertu lišit. Když se mi tedy naskytla možnost zúčastnit se výročního koncertu při příležitosti šestých narozenin Radia Wave, bylo rozhodnuto.
Když o tom tak přemýšlím, Radio Wave Stimul Festival byl pro mě premiérou ze všech myslitelných stran. Pořadatelé si totiž k jeho uspořádání vybrali smíchovský klub MeetFactory, kterému jsem se doposud úspěšně vyhýbal, a jeho prostředí mé dojmy z celé akce jenom umocnilo. Pro ty, kteří zatím neměli tu čest – lépe než “klub” vystihuje MeetFactory pojem “prostor”, protože slouží kultuře v co možná nejširším slova smyslu. I při příležitosti koncertu tak měli návštěvníci vyslechnout živé interview s vybranými interprety anebo trochu vypustit při návštěvě galerie v druhém křídle budovy. Pro všechny byl rovněž připraven skutečně dlouhý a vkusně osvětlený bar se širokou nabídkou míchaných nápojů, a pivní labužníci určitě nepohrdli nabídkou vícestupňových piv (13°, 17° a 19°) z produkce pivovaru Matuška.
Příchod někdy okolo osmé večerní (tedy půl hodiny před oficiálním začátkem hudební produkce) se ukázal jako vhodně zvolený. Nejen že tou dobou byl vstup ještě zdarma, ale jak se ukázalo později, fronta na pásky byla ještě velice snesitelná. Okolo deváté totiž nápor návštěvníků dosáhl takové míry, že byla ochranka nucena nesmlouvavě zavřít vstupní dveře a ponechat ty méně šťastné na mrazu. Inu, kdo dřív přijde…
Na programu večera figurovala čtyři jména. Nebudu si ale na nic hrát a na férovku přiznám, že jsem tu byl kvůli jednomu jedinému. Této výsady se dostalo pražské kultovní formaci WWW, která svým mixem elektroniky, hip-hopu a dost sugestivní poezie sbírá fanoušky napříč žánry, rasami a vyznáními. A byli to právě WWW, jejichž vystoupení jsem jako jediné zhlédl celé. Tvorba prvních Fiordmoss sice nezněla vůbec špatně, ale na můj vkus moc uspávajícně, a spánek byl přesně tím, čemu jsem se chtěl vyhnout. Jim svěřený čas jsem tak věnoval poctivé přípravě pomocí Matuškovy 17° (doporučuji), družbě s nově nabytými známými (význam pojem MeetFactory došel naplnění) a stoupajícímu těšení na moje favority. A jak už to tak bývá, nakonec jsem se dočkal.
Sifon s Milesou spustili něco po půl desáté a bylo to dobré, dost dobré. Sice ne úplně geniální, jak se prý většinou děje, ale já jsem byl spokojený. A to i přes to, že byla drtivá většina hracího času věnována novým skladbám, které by se měly objevit na příštím albu a se kterými není publikum zákonitě sžité. Těžko říct jak nakonec dopadne studiová verze, ale naživo jsem si novinky užil i přes tu více, tu méně zřetelný příklon k ještě experimentálnějším podobám elektroniky až techna, než jak tomu bylo na uplynulých dvou nahrávkách. Z časem prověřené klasiky tak zazněl jen z gruntu předělaný “Lexikon”, soundtracková “Pikola” a podle mého názoru i “Tikající muž”, i když se mě parťák snaží přesvědčit, že na “Tikajícího muže” nedošlo. Těžko říct – on byl opilý a zhulený, já jen opilý, ale zato mám v živé paměti, jak jsem si se Sifonem prozpěvoval dobře polovinu skladby. Že by halucinace? Možná. Ať tak či onak jsem se přesvědčil, že hluboká, emotivní a imaginaci jitřící hudba, jakou tvoří WWW, dovede strhnout nejen z desky, ale také naživo. A jestli mám věřit hlasům, které tvrdí, že šlo na poměry WWW o značně chabý výkon, příště se rád přesvědčím, že to umí lépe.
Jak už jsem předesílal, byl jsem moc zvědavý, jak se bude lišit atmosféra mezi publikem a jeho mentalita vůbec. Popravdě, nijak zvlášť výrazně. Sice se místo moshování a tleskání/skandování do rytmu (bezpředmětné) spíše tancovalo na místě, ale odezva po většině skladeb by se neztratila na jakémkoli jiném koncertě. Takže poučení – nehledat záhady tam, kde nejsou :-)
Poté, co WWW skončili, jsem se rozhodl na úkor Machine Druma upřednostnit dříve nabytou příjemnou společnost a Američanovu tvorbu sledovat jen na půl ucha ze zadních částí sálu. A z toho mála, co se ke mně doneslo, svého rozhodnutí v žádném případě nelituji. Ať si mě žánroví znalci třeba ukamenují, ale k mým uším dolehlo pouze plytké techno s několika neidentifikovatelný vlivy, které celku nijak zvlášť nepomohly. A v družné debatě jsem to doklepal až někdy do půl jedné, kdy mě pokročilá hodina a nebezpečně vysoká hladina alkoholu v krvi přinutily k ústupu. S sebou jsem si odnesl krom příjemného hudebního zážitku také jedno neméně příjemné zjištění. Čekal jsem, že budu s tričkem Silent Stream of Godless Elegy mezi většinou návštěvníků působit jako zjevení z jiné planety. Z omylu mě vyvedl překvapivě velký počet ukázkových metalistů, kteří představovali jen další odstín na pestré paletě stylů a filozofií, které byly toho večera skrze návštěvníky přítomny. Ono to nakonec s tou intolerancí metalové obce nebude až tak hrozné, jak jsem se domníval. A jestli vám přijde nepatřičné, aby se člověk v křiváku a mikině Satyricon královsky bavil na podobné akci, zkuste na chvíli odhodit předsudky a dát třeba právě WWW šanci. Třeba pak zjistíte, že kvalita může mít nejrůznější podoby…
