Datum: 25.2.2015 Místo: Praha, MeetFactory Účinkující: Fiordmoss, Sóley

Mé volání bylo vyslyšeno. Do Prahy konečně zavítala ona – jedno z nejéteričtějších jmen, jaké Island za poslední roky vydal. Specifickým projevem postaveném na klavírních a kytarových melodiích, prapodivných beatech, anglických textech s gramatickými chybami a naprosto neskutečném zpěvu si mě Sóley získala zhruba tři roky zpátky, kdy jsem střetl její sólovou prvotinu „We Sink“, přičemž ikona islandského hipsterství letos přijela představit především svojí novou desku „Ask the Deep“. A aby toho nebylo málo, předskakovat měli domácí (totiž, už nějakou dobu berlínští) Fiordmoss. Taková nálož samo sebou nepřilákala jen mě, takže po příchodu k MeetFactory nás uvítala slušná šňůra lidí čekajících na odbavení, tudíž jsme tak tak stihli začátek česko-norské kapely.

Ještěže tak, protože Fiordmoss byli… naprosto skvělí a naprosto mimo všechny hranice zároveň. Počínaje zpěvačkou Petrou, která, zdobena bondáží z červeného lana a copánky překříženými přes obličej, přitahovala nejvíc pozornosti nejen zjevem, ale především nadpozemským, těžko uchopitelným zpěvem s nezaměnitelnou barvou, díky níž se zdála být naprosto vytržená z myslitelné reality i během pouhých proslovů mezi písněmi, a konče Jonem-Eirikem, norským bubeníkem lehce přízračného zjevu, který tu a tam navštívil i jiné nástroje. Jednou nohou daleko na severu, druhou v nejhlubších snech, kdesi za závojem lidského vědomí a třetí zrovna zakotvili v MeetFactory, snad aby byli publiku blíž než na vzdálenost několika rovnoběžek.

Síla jejich starších písní mě trochu zaskočila, neboť z alba zní mnohem subtilněji. Fiordmoss ale před publikem vystoupili z hustého oparu, kontury písní najednou byly ostré a jasné, přesto neztrácely nic ze svého lesku a omamnosti. Naprosto mě však odrovnali novým materiálem z připravované desky. Názvy skladeb jsem v paměti neudržel (sdělili je vůbec?), zato jejich uhrančivost a mohutnost ano. Rudá světla, temnota, stroboskop, poctivě navrstvená hluková stěna, pokřivené beaty. Místy až rituální atmosféra nových písní mě uhranula a pustila ze svého sevření až za několik dlouhých hodin.

Tam, kde Fiordmoss během svých 40 minut budovali atmosféru tak hustou, že v ní nejeden posluchač nejspíše utonul (nebo ji možná vůbec nepobral, v sálu bylo docela prázdno), byla Sóley snad až příliš civilní. Výrazný kontrast mezi oběma interprety dal ovšem vyniknout docela jiné podstatě jemných islandských písní. Éteričnost a všeobjímající něha byla díky dvěma doprovázejícím hudebníkům přece jen o něco živější, i přesto jsem ale dostal vše, proč jsem přišel. „Ævintýr“, „I’ll Drown“, „Devil“, „Halloween“, „Smashed Bird“, „Pretty Face“. Ne, že by v jejím případě nějak zvlášť záleželo na názvech písní – i když mám několik favorizovaných kousků, od Sóley můžu prakticky všechno z obou vydaných alb. A bylo to krásné.

Jednoduché, mírně naivní, avšak ne triviální melodie, smyčky plné ruchů a ozvěn, atmosféra načichlá polárními zářemi a jemným smutkem. Jen stát, poslouchat a mezi písněmi se smát. Mírnou neohrabaností během kontaktu s publikem (těžko říct, jestli byla tak vykolejená návštěvností, nebo je taková pokaždé) a angličtinou s roztomilým islandským přízvukem si mě Sóley prostě získala, přičemž humorem s dostatkem nadhledu a ironie dokázala rozesmát celou Meetfactory. Zmínky o nedávné svatbě, nudě na cestách nebo sledování městečka Twin Peaks korunovalo sborové „Happy Birthday“ coby dárek pro tchána. Její set se zkrátka nesl v poklidném, takřka rodinném duchu. Sdílená upřímnost a lehkost. Sic jsem očekával trochu zastřenější, rozmazanější zážitek, kýžený minimalismus však nechyběl a já si tenhle závan severu užil se vším všudy, byť trochu jinak, než jsem očekával. Snad jen škoda závěrečného kvapíku směrem na Florenc, jinak bychom zůstali těch pár minut a počkali, až Sóley dorazí mezi fanoušky – i kvůli tomu, že nabízela objetí a prohození pár vět.