Země: Island Žánr: post-rock Datum vydání: 12.6.2013 Label: XL Recordings Hodnocení: Kaša – 9/10 Atreides – 9/10 Průměrné hodnocení: 9/10 Odkazy: web / facebook

První pohled (Kaša):

Vlastně už by to ani nebyli Sigur Rós, kdyby se na své novince nevzdálili tomu, s čím přišli minule. Zatímco loňské “Valtari” bylo jako jemné pohlazení a dýchala z něj poklidná, zasněná atmosféra, která hraničila s relaxační hudbou, tak “Kveikur” je (při zachování vlastní hudební tváře) jako otočení kormidla o 180° směrem k novým zítřkům.

Po odchodu klávesáka Kjartana Sveinssona se kapela představuje poprvé coby trojice, a jelikož se sliboval se příklon k “tvrdšímu” zvuku, byl jsem zvědavý, jak se s jeho absencí kapela popere, protože zrovna Kjartan dostal na minulém albu pořádný prostor, ale osiřelá trojice to zvládla na jedničku. Ona zmíněná tvrdost samozřejmě neznamená, že by Sigur Rós opustili svůj neuchopitelný, zasněný, post-rockový projev a vydali se vstříc kytarovým riffům, i když je pravda, že kytary jsou syrovější a občas se krom zvonivého zvuku dočkáme i noisového vazbení, jako třeba ve skladbě titulní, ale skutečnou zásluhu na celkovém přivrzení zvuku má zpěvák Jónsi, který je ještě naléhavější než dřív, a bicí, jež evokují náladu prvních alb kapely. “Kveikur” v jistém smyslu znamená návrat k opusu “Takk…”, k němuž má relativně blízko, ale nebojte se, žádné opakování se nekoná. Kdo tyhle islandské náladotvůrce sleduje, ví, že krom pořádné dávky emocí dostane porci něčeho nového a neotřelého, něčeho, co jsme od nich ještě neslyšeli a v tomto případě je to hlavně úvodní dunivá bomba “Brennisteinn”. Na své si však přijdou i milovníci hitových věcí, jako byly v minulosti “Hoppípolla” a “Inní mér syngur vitleysingur”, tentokrát funkci potenciálního rádiového hitu převzala nádherná “Isjaki”.

Co říci na závěr? Nádherné album od fantastické kapely. Hledáte-li něco podmanivého a neotřelého, tak jsou tady Sigur Rós přesně pro vás. Není to však hudba na jeden poslech. “Kveikur” je, stejně jako předešlá počiny, komplexní hudební dílo, jemuž se musí dát čas. Já už mám nějakou desítku poslechů za sebou a věřím, že následovat budou další.

Druhý pohled (Atreides):

Kdyby mi před vydáním “Kveikur” někdo řekl, že se od Sigur Rós dočkám depkoidního alba, nejspíš bych se mu od srdce vysmál, ať si nechá blbé fóry pro někoho jiného. Všechna alba, která jsem kdy od téhle islandská party mágů slyšel, mají jedno společné – jemnost, něžnost, laskavost, vlídnost k posluchači, fungují jako téměř dokonalé antidepresivum bez destruktivních následků. Sigur Rós na nich kromě toho prezentují svoji rozmanitost, která mnohdy přesahuje vody post-rockového žánru až k dream-popu nebo ambientu. Jenže ono je to vážně tak. “Kveikur” je skrz naskrz protkané smutkem, melancholií a osobní depresí hlavního mozku Jón Þór “Jónsi” Birgissona a řeknu vám, že doposlouchat album a udržet u toho oko suché, dá občas sakra zabrat.

Je ale zvláštní, že přitom album nepostrádá téměř nic z jemnosti a uhlazenosti, která je tolik charakteristická počinům předchozím. Kombinuje tyto vlastnosti s rozevlátostí, bolestí, zádumčivostí a bouřlivostí. Oproti teprve loňské desce “Valtari” otočili Sigur Rós o sto osmdesát zcela jiným směrem (opět) a servírují posluchači emocionální smršť na podnosu z typického výraziva, hrubě otesané, kvílení kytar a téměř ambientních pasáží. Bezmála hodina čistého času skýtá výlet do končin doposud nepoznaných. “Kveikur” na začátku své cesty uštědří posluchači nejedno překvapení, aby jej k závěru uklidnil již o něco běžnější podobou, na kterou může být od pánů zvyklý. Ale právě třeba “Brenninsteinn“, “Ísjaki” nebo titulní skladba jsou na poměry Sigur Rós něčím nezvyklým, něčím, co jsem si za všechny ty poslechy neskutečně zamiloval. Jedna z nejsilnějších desek letošního roku – nejen po stránce hudební, ale i po té empatické, pocitové.