Datum: 23.3.2018 Místo: Praha – Bike Jesus, Cross club, Modrá Vopice, Vinohradský pivovar, Žižkostel Účinkující (obsažení v reportu): ±0, Aso-Naga, Gnaw Their Tongues, Kittchen & Aid Kid
A je tu sobota a ve vzduchu visí otázka – nastane velkolepé finále festivalu, nebo nás už jen čeká taková dohra? Únava se dostavuje, ale program drží v rukou ještě pár es. Takže špendlík do klopy a hurá opět do Stínadel pod vysílací věží. Svůj program otvírám v Bike Jesus a se zpožděním. Když se v půl osmé bezradně snažím prodrat se návaly lidí, svůj set už rozbalují tuzemští post-punkoví ±0. Lidí je tu takový nával, že půlku setu trávím u vstupu do prostoru a marně kroutím krkem za roh, abych vůbec viděl něco z pódia. No jo, ±0 jsou evidentně mezi pražskými alternativci populární – a navíc je víkend.
Postupně se naštěstí propracovávám dále, a tak mám šanci si užít alespoň část setu, byť nějaký komfort to i tak věru není. Navíc soustředění nenapomáhá ani ozvučení, v němž je zpěv místy utápěn basou. Ve chvíli, kdy songy „Letná“ či „Sami“ musím postupně rozeznávat, nehýřím úplně nadšením. Potěší umístění hitovky „Občas“ na závěr, byť i ta mohla za jiných okolností vyznět mnohem lépe. Když jsem je viděl minule ve studentském prostoru v Hybernské, bavili mne nějak víc.
Nu a nastává ústřední přesun večera – k dolní scéně Žižkostela, kde dohrávají hutní sludgoví Nikander a posléze se chystá onen projekt, v nějž vkládám největší naděje. Gnaw Their Tongues. Původně jednočlenný noise/blackmetalový projekt se v živé podobě transformoval v koedukované duo, které spustilo svůj set s úderem deváté večerní. Basa začíná bublat, samply začínají znepokojovat a kosti se lámou. Průmyslové rámusy z mašinek čeří vzduch a hrdelní vokál Maurice „Moriese“ de Jonga je jako chlístnutí bahna do obličeje. Na pódiu duo zkrátka rozjíždí patřičně sugestivní poctu estetice špíny. Neprostupná světla a mohutné pšouky umělého kouře obklopují člověka, zatímco hrubozrnná rámusivá muzika člověku prostupuje až do morku kostí. Disharmonie a místy záměrně nerytmické pasáže, s tím vším se počítá. Atmosféra neustále houstne – stejně jako cvičené blackmetalové mračení notorických hrozičů včetně mé maličkosti. Není to pro každého, i proto nám to tak chutná. Roste to, roste to, a pak bum… konec. Škoda, tohle bych si nechal líbit mnohem déle.
Bylo to mocné, opravdu mocné – ale krátké.
A protože na ambienty teď nálady nejsou, opět už se spěchá jinam – tentokrát zase za špetkou melancholie. Byť melancholie usměrněné beaty – na pódiu poprvé schází dva tuzemští „monarchové“, jak se metaforicky vyjadřuje anotace. Ve Vinohradském pivovaru se totiž chystá Kittchen po boku experimentálního elektronika Aid Kida. Co z toho vyleze? Inu, na mysl mi přichází slůvko nesehranost. Nemohu si pomoct, ale tohle dohromady moc nepasuje – co jednotlivě funguje skvěle, se při smíchání často pere. Když hrají dvě kytary, ani popel, ale když seká elektronika do ponuře zasněných Kittchenových nápadů a utápí kytaru, remcat je na místě. Na povrch tak vystupuje podivnost. Ale ne taková ta správná – spíš jako nedodělanost. Tenhle „kontakt“ se na rozdíl od toho albového nějak nepovedl.
Mohl by být konec, ale spontánnost mne táhne dál. Na tvorbu Jamese Colea vskutku nejsem žádný expert, nicméně pár kousků od něj rád poslechnu, a tak mířím směr Cross. Tedy, ono se záhy ukáže, že na víc ani nebudu mít. V Crossu se totiž dostavuje tentýž problém jako na začátku v Bike Jesus, jenom dovedený do extrému. Vykroutit hlavu tak, abych viděl na pódium je ještě větší práce než minule. A tak po vyslechnutí „Milá přívětivá píseň o sraní“ docházím k názoru, že tu nejlepší jsem stejně už slyšel, tak můžu jít zase o dům dál.
Svou pouť končím nad ránem v Modré Vopici. Hrají krupští Aso-Naga, což je patřičný energický od podlahy hardcore. V kapele mají početní převahu holky, takže zase pro jednou příjemná změna od většinou častěji patriarchálního pódia, hehe. Hudebně je to samozřejmě energická žánrová klasika. Úderné riffy, pořádnej řev a slušná show. Nic, co by člověk musel bezpodmínečně vidět, na druhou stranu příjemné zpestření.
A je to za námi. Závěrečný den byl mnohem více útržkovitý, mnohem více unavený, nicméně objevil se jasný a dlouho očekávaný vrchol v podobě Gnaw Their Tongues. To byla patřičně nihilistická pikantnost. Jediné, co lze vytknout, je délka, nicméně zážitek i tak dovedl být nehorázně mocný. Celkově vzato tedy letošní ročník Žižkovské noci splnil má očekávání co do zážitků na výbornou, byť co do samotného line-upu mi byl loňský výběr přeci jen šit na míru o poznání více. To nicméně zase pomohlo k motivaci toulat se více Žižkovem a objevovat, takže má letošní pouť byla na rozdíl od loňska vskutku multižánrová v pravém slova smyslu a jsem za to rád. S organizační stránkou festivalu jsem nenarazil na jediný problém. Pravda, ve čtvrtek ten odpad v Goose baru fakt smrděl, ale to těžko klást za vinu organizaci festivalu. Tak zase za rok na Žižkově.
Pohádkový zámek, tedy vlastně hned zámky dva. 41 kapel a písničkářů na třech hudebních pódiích. Diskuzní scéna, workshopy, skvělé gastro, vlastní festivalové víno a začínající léto. Výstavy a poezie na každém kroku. To je festival Hradecký slunovrat, odehrávající se na zámku v Hradci nad Moravicí.
Čím se tento festival liší od jiných, kterých je v této zemi mnoho?
„V mnoha věcech. Třeba v propojení hudby s výstavami, literaturou a poezií, kterou na zámku v době festivalu najdete na každém kroku. Důležité je pro nás i zaměření na gastronomii. Máme rádi dobré jídlo a pití, a všichni jsme si kdysi „užili“ pobyt na akci, kde máte na výběr pouze klobásy nebo bramboráky plovoucí v oleji. U nás najdete všechno možné: vegetariánskou, veganskou i raw stravu, srnčí ragú na borovičce v tortile, pivo z malého řemeslného pivovaru atd.
Určitě ovšem musím zmínit jednu věc, která je asi natolik ojedinělá, že ji snad žádný festival ještě neměl – bílé suché víno cuvée Hradecký slunovrat. Vyrobili ho ve špičkovém vinařství Krásná hora. Na etiketě navíc najdete program i s časy a scénami,“ říká šéf festivalu Vašek Müller
Festival pořadatelé nazývají „rodinným“, a to nejen proto, že děti do patnácti let mají vstupné zdarma a jsou pro ně připravené různé aktivity a hry. Ještě podstatnější je, že se nejedná o akci na níž se tísní davy a u vchodu vás prošacuje černý šerif.
„Naše publikum ví, že nejsme slavnosti města nebo pivní setkání, přichází tedy cíleně za kulturou, za což jsme moc vděční. Na různých krásných místech zámku se prostě hraje, recituje, vystavuje a ochutnává, a je nám u toho všem dobře, i dětem kterých bývá u nás vždy hodně,“ vysvětluje Vašek Müller
Hlavní je ovšem hudba a ta opravdu stojí za to
Festival se zaměřuje na aktuální muziku, na interprety, kteří vydali nová kvalitní alba, ostatně Kittchen, Květy, Epydemye a další účinkující se objevili na předních místech mnoha výročních anket.
„Letošní program je vlastně takový náš splněný dramaturgický sen, žádný z koncertních bloků není pouhá výplň, za vším si stojíme. Kupodivu se nám podařilo domluvit se všemi kapelami na něž jsme si mysleli, a tak třeba celý festival zakončí berlínští Fiordmoss, o něž jsme velmi stáli.“
Na magickém zámku najdete špičku české alternativní hudby, přední představitele modernějších forem folku, hvězdy tuzemské word – music a dalších žánrů. Genius loci Hradce nad Moravicí, kde pobývali třeba Ludvík van Beethoven, Ferenc Liszt, Niccolo Paganini, Cosima Wagnerová, Sidonie Nádherná nebo Rainer Maria Rilke, zřejmě přeje nečekaným spojením a netuctovým koncertům. Letos se můžeme těšit třeba na obohacení koncertu Jablkoně o dvě filharmoničky – violoncellistku Hanu Škarpovou a houslistku Jitku Šuranskou. Ta navíc přiveze i své trio v netradičním složení. Rozšířenou koncertní sestavu si pro Hradecký slunovrat připravila i písničkářka Stinka nebo autor jednoho z nejlepších alb loňského roku Kittchen. A také kapela Bonsai č. 3, která pokřtí své nové CD dokonce v speciální limitované edici, určené jen pro Hradecký slunovrat a jeho diváky!
Velmi důležitou součástí festivalu bude také scéna věnovaná oslavě 1000. kola Hitparády Kolem se toč a 20 let působení Milana Tesaře na Radiu Proglas
Špičkový český hudební publicista a rozhlasový dramaturg Milan Tesař odpovídá na otázku, jak vybíral účinkující, kteří budou tyto aktivity na Hradci reprezentovat:
„Není možné představit na jednom festivalu všechny kapely a interprety, kteří výrazně bodovali v naší hitparádě Kolem se toč za 20 let její existence. Vybrali jsme však některé z těch, kteří se v našem vysílání objevují dlouhodobě a opakovaně, kteří výrazně reprezentují českou (příp. slovenskou) scénu v celé její pestrosti a kteří bezpochyby přispějí k barevnosti festivalu. Vždyť jména jako Květy, Jablkoň, Yellow Sisters, Katarína Koščová nebo Petr Linhart mluví sama za sebe.“
Další hudební scénou je Open scéna, která je dárkem zámku a jeho návštěvníkům. Nachází se mimo placenou zónu.
Ovšem není to žádná festivalová Popelka. Uspěla by i samostatně jako zajímavý a kvalitní multižánrový festival.
Obsazení scény určil nekompromisní výběr z téměř šedesáti přihlášených kapel různých žánrů.
„Uslyšíte průřez moderní folkovou muzikou s důrazem na texty (Plyš), kapely s prvky lidové hudby (Huménečko), blues (The weathemakers), řízný rock´n´roll (Aeronaut), samplování kombinované se živým hraním (Creaticity) nebo moderní taneční hudbu (Duckin´ Track). O kvalitě jednoznačně svědčí i to, že třeba Archívny chlapec byl na Slovensku nominován ve 3 kategoriích na cenu Radio Head Awards a duo Sova & Slamák na českého folkového Anděla,“ říká koordinátor této scény Zdenek Svánovský.
Diskuzní scéna a doprovodný program – od autorského čtení po workshop výroby hudebních nástrojů
Dosud nejatraktivnější program nabízí v letošním ročníku i diskuzní scéna. Několik autorských čtení, diskuze na aktuální témata i přednášky si můžou návštěvníci festivalu vychutnat po oba dny. Velký zájem bude jistě i o workshopy: například ten „kávový“ povedou majitelky špičkové kavárny Café Jen a mnozí návštěvníci se jistě už dnes těší, až si vyrobí svůj vlastní hudební nástroj pod vedením Jana Fice.
V programu festivalu je také několik výstav. Budou se křtít nová hudební alba i básnická sbírka Narcise Půlpána. Celý nabitý hradecký víkend pak zahájí instalace sochy Kurta Gebauera Sen o létání. Se slavným sochařem, který je rodák přímo z Hradce nad Moravicí, se můžete setkat také na již zmiňované diskuzní scéně.
Máme se tedy na nejpohádkovějším zámku České republiky (dle ankety NPÚ ) na co těšit.
Hradecký slunovrat, 24.–25. 6. 2016 zámek Hradec nad Moravicí
1. Thy Catafalque – Sgùrr Začít bychom bývali mohli skoro za humny, ale jelikož se píše rok 2016 a Tamás Kátai už před nějakým pátkem vyměnil maďarský domov za ten skotský, musíme hned za moře. Nicméně Kátai se jako maďarsky mluvící průvodce po skotských scenériích osvědčil. Avantgardně blackové „Sgùrr“ je kompaktním celkem, kterému nechybí nasazení a citlivé obměny. Zatímco vývojem se u metalových kapel rozumívá úskok do jemnějších vod, „Sgùrr“ budiž důkazem, že to jde i naopak, aniž by se dalo mluvit o kroku zpět. Suverénní první místo to možná není, ale suverénní deska, to rozhodně ano.
2. Dødheimsgard – A Umbra Omega Ztřeštěná hudební bárka, která slova jako jednoduchost a prvoplánová chytlavost jednoduše nezná. Naopak absolutní bizár a skladatelskou prog-perverzi vítá s otevřenou náručí a diváctvu tím s ironickým úšklebem ráda zatápí. Silná, nezaměnitelná deska, stále však s rozpoznatelným rukopisem Dødheimsgard, kteří metalovou avantgardu vloni pojali ze všech nejexcentričtěji a zároveň přitom zůstali smysluplní.
3. Rimbaud – Rimbaud
Velká výzva, nazvat si kapelu podle známé osobnosti. Ačkoliv ona persóna nutně nemusí žít, což se samozřejmě týká i Arthura Rimbauda, jednoho z francouzských prokletých, závazek je to stále velký. O rozeznění Rimbaudovy poezie se pokusila trojice polských hudebníků Jacaszek, Budzyński, Trzaska. „Rimbaud“ je v prvé řadě neskutečně šílené a šáhlé. Je to bláznivý experiment, na kterém se potkává jazzová bizarnost, vedená úchylnými projevy saxofonu, spolu s elektronikou a perverznostmi typu noise a industrial. Vše za doprovodu Rimbaudovy lyriky jak originální francouzské, tak i té popolštěné. Jako celek možná „Rimbaud“ nevyznívá tak silně, ale nemohu si pomoct, albu jsem naprosto propadl a stalo se mou loňskou nejsrdečnější záležitostí. Doufám jen, že se tu nebavíme o jednorázovém projektu. Rimbaudův„Opilý koráb“ by totiž opět osiřel.
4. Jaga Jazzist – Starfire
Jazz podruhé, avšak ani tentokrát ne ve své krystalické podobě, ačkoliv by jméno Jaga Jazzist mohlo svědčit o opaku. Na desce tohoto norského mnohahlavého tělesa je toho k nalezení mnohem víc – hravá elektronika i neméně hravé prog rockové motanice. Jaga Jazzist jsou skvělí muzikanti, nebojí se to ukázat, avšak pocity neodkládají na druhou kolej. Zajímavých nálad se dá na „Starfire“ najít řada. Někdy deska sklouzne k futuristicky laděné filmovosti, někdy se ocitám pod šíří nočních obloh. Vždy mě však Jaga Jazzist zabaví a potěší na srdci. Zřejmě obdobné tepové frekvence…
5. A Forest of Stars – Beware The Sword You Cannot See Pětka klasicky nejobtížnější. Ten zbytek pod čárou sice vidím stejně jako A Forest of Stars na podobné lajně, ale co se dá dělat, místo zbylo už jen pro jednoho. Prozradím však, že z černokněžnictví by se neslevilo – vyhřívat se tu mohla polská Mgła, americký Leviathan nebo rozpitá čerň norských Enslaved. Pro A Forest of Stars rozhodla příměs prvního střetnutí, na které jsem se chystal již dlouho. A dopadlo to na jedničku. Nesmírně dynamická a chytře složená deska nahlížející na black metal z mnou doposud neslyšeného úhlu.
CZ/SVK deska roku:
1. Komara – Komara Komara. Slovenský úkaz, který není tak úplně slovenský. Přestože Komara opravdu slyší na přízvisko slovenská, 2/3 sestavy pochází odjinud – z Itálie a USA, přičemž právě ke Spojeným státům se váže jméno Pata Mastelotta, což je jen tak mimochodem bubeník legendárních King Crimson. Od jmen však můžeme upustit, kvalita debutového materiálu mluví za vše. Kombinace avantgardně laděného temno-jazzu a prog rocku tu dnes již skrze Jaga Jazzist byla, nicméně Komara se na své debutové desce ocitá ve zcela odlišných sférách. Kdepak rozjařilá filmovost a hrátky, „Komara“ je introvert. Hloubavý, zasmušilý, v dechařských sekcích lehce nervní, avšak ve všem svém konání svobodný. Především je však výborně složený a nápaditý. Nenechte se odlákat prvotními posluchačskými nezdary. Jak prozrazuje obal, zatněte zuby, zavřete oči a pak už se jen unášejte. Budete svědky velkých věcí.
2. Kittchen – Kontakt „Kontakt“ jsem chtěl posluchačsky zkontaktovat hned po jeho vydání, avšak nestalo se a deska čekala na novou příležitost. Směrem do Kittchenovy kuchyně mě nasměrovalo až několik kliknutí našeho šéfredakčního, který mi existenci „Kontaktu“ oživil, a já se do desky s chutí pustil. Nečekal jsem (v případě českých desek už tradičně) vůbec nic, nicméně překvapení přišlo, a to velké. Škoda, že jsem Kittchenovu tvorbu doposud neznal, „Kontakt“ mi učarovalo hned na první dobrou. Ta ponurá, intimní a zvláštně tísnivá atmosféra, ta krásná textařina zkrátka skvělá věc, se kterou budu i nadále v kontaktu…
Neřadový počin roku:
The Body & Krieg – The Body & Krieg The Body a Krieg předvedli, že zdaleka ne všechen extremismus musí být špatný. Vzešlá kolaborace totiž není ničím jiným než bahnitým extrémem bez náznaku extrémních chyb, ani jejich méně viditelných kolegyň. Jen malé upozornění – ubližuje!
Artwork roku:
Mastery – Valis Pokud tuto kategorii tradičně omezím na desky, které jsem poslouchal a jen se na ně nekoukal, zbývá mi nějakých pět kandidátů. Červená hra stínů ambientních D.Å.R.F.D.H.S., zašedlé duny temného jazzu Fogh Depot, netradičně zvěčněný maják v podání experimentátorů Mamaleek nebo i na obal přenesená ambientní „Struktura“ z pera britského projektu Strië. Absolutního vítěze však nacházím ve sférách black metalu. Mastery ukázali, že není třeba vzdávat se satanistické tematiky, aniž by bylo nutno využívat vyčpělých klišé a prostředků, kterých se dnes už beztak nikdo nebojí.
Shit roku:
Seventh Genocide – Breeze of Memories Dávat na tohle exkluzivní místečko neznámou italskou partu bez zkušeností je asi na pár facek, ale nemohu si pomoci – „Breeze of Memories“ je skutečně tím největším loňským hovnem, které jsem měl tu čest slyšel. Taková Sonata Arctica zajisté nezklamala a její milé vánoční koledování by si po mém poslechu bezpochyby zajistilo zahnědlý triumf, nicméně zdraví mám jen jedno a italský mix black metalu a post-rocku v podání Seventh Genocide mi stačil. Nejenže se Italové vezou na módní vlně, ale taktéž jim ona spolujízda trestuhodně nejde. Jalové kytary, nemožný vokál, skladatelská impotence, toť „Breeze of Memories“ v kostce. Pro účely recenze jsem to dal v kuse jednou a jsem rád, že už nemusím znova.
Koncert roku:
Dälek: Praha – Podnik, 11.5.2015 „Nejintenzivnější vystoupení roku.“ Tak jsem někdy v květnu hodnotil pražskou zastávku experimentálně hip-hopového tělesa Dälek. A na konci roku musím tuto větu zopakovat a k přívlastku nejintenzivnější přidat ještě nejlepší. Desítky minut industriální vřavy okořeněné sebevědomým projevem MC Däleka dirigovaly neustálý pohyb prvních řad, mé o pódium otlučené koleno i skvělé pocity, které ve mně zůstávají dodnes.
Videoklip roku:
Ricardo Donoso – Matutinum Kategorie, které bych s radostí věnoval větší pozornost. Jenže co naplat, kapely na solidnější zpracování videoklipů kašlou, a já tak nemám pořádně z čeho vybírat. Protentokrát sáhnu po poměrně akčním drone / ambientu brazilského Ricarda Donosa a jeho klipu ke skladbě „Matutinum“. Nejde o žádné akční orgie, spíše o černobílé kontrasty navzájem komunikující v minimalistickém duchu. K takovéhle muzice neexistuje lepší volba. Škoda jen, že se konkurence dostavuje v proklatě nízkém počtu.
Potěšení roku:
polská scéna Je to smutné, ale je třeba to přijmout – polská hudební scéna nás válcuje na plné čáře. Z československých desek Komara i Kittchen jsem nadšen, avšak že by bylo z čeho vybírat, to tedy dvakrát ne. Naopak skvělých polských desek se ke mně zatoulalo přehršel. Ani zdaleka nejde jen o zmíněné Rimbaud. Příjemné chvíle jsem strávil i v přítomnosti experimentálního divno-rocku Alameda 5, folk / dronové parády Stara rzeka nebo hodin černokněžnictví, které naservírovala jen tak namátkou Mgła či přímočaří Outre. Je super, že naši sousedé vydávají tak skvělé desky, nicméně naše mateřština v chytře složené muzice mi vyloženě schází.
Zklamání roku:
muzika a internety Internetové dění náruživého posluchače hudby letos příliš nepotěšilo. Grooveshark i Last.fm jsou, zdá se, v háji. Zatímco první nešťastník byl k ukončení své streamovací činnosti pod nátlakem donucen, Last.fm si ochotně podřezalo větev samo pod sebou a ještě se s takovým tahem drze chlubilo. Z počáteční zajímavě koncipované sociální sítě, založené na monitoringu poslouchaných songů a následných doporučení, vznikl totální nefunkční paskvil. Výčet zklamání však nekončí. Hlukem zdeformované sousedské vztahy ukončily existenci holešovického Podniku a stejně jako Podnik bohužel dohrál i Lemmy. Také od některých nahrávek jsem čekal víc – viz nepovedený post-rockový přerod Code, viz zbytečně velká sázka na jistotu v galaxiích Arcturus. Ta nejočekávanější díla však nezklamala, takže žádnou paniku.
Zhodnocení roku:
O hudbě v roce 2015 nemám, bavíme-li se o obecnostech, co říct. Závěrečné řádky si tak uzmu pro sebe. Letošní rok pro mě byl po hudební stránce doposud tím nejpestřejším. Objevil jsem nové hudební obzory, avšak zároveň nezanevřel na ty starší, což znamenalo mírnou rozháranost. Spoustu desek, které by stály za pozornost, jsem bohužel jen rozposlouchal a těm nejoblíbenějším albům zároveň nevěnoval takový prostor, jaké by si zasloužily. V roce 2015 jsem byl holt za takovou luxusně živenou slepici. Za takovou, která má kolem sebe tolik zrníček, že neví, do kterého dříve klovnout. Nečekám, že hrst chutného zobu bude v dalším roce méně štědrá, jen bude lepší občas přivřít oči a předstírat, že těch zrnek není tolik.
Top5 2015:
1. Sufjan Stevens – Carrie & Lowell
2. Florence + the Machine – How Big, How Blue, How Beautiful
3. Euzen – Metamorph
4. Corrections House – How to Carry a Whip
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
CZ/SVK deska roku:
1. Kittchen – Kontakt
2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest
1. Sufjan Stevens – Carrie & Lowell Zpívat o mrtvých bývá ošemetné. Ostatně, koho to zajímá, když jste toho mrtvého neznali a je vám v zásadě putna. Jenže Sufjan je jeden z těch hudebníků, kteří dokáží i v případě nekrologu pro své blízké zůstat sví, autentičtí a uvěřitelní, čímž ve vás vyvolá dojem, že jste se zemřelou osobou prožili celý život v jednom bytě. A aby toho nebylo málo, hudba vás nonšalantně smete takovým způsobem, že se z poslechu dáváte dohromady dobře další dva týdny, a to i v případě, že jde o tak jemnou akustickou záležitost, jakou „Carrie & Lowell“ bezesporu je. Jediná škoda, že desku, na kterou jsem celý rok čekal, jsem objevil až ke konci roku, takže si už nestačila užít slávu titulky našeho webu.
2. Florence + the Machine – How Big, How Blue, How Beautiful Kdyby Florence vydala letos „Ceremonials“ namísto „How Big, How Blue, How Beautiful“, docela jasně by to byl naprostý vrchol. Ano, ryšavá polobohyně je stále při síle, nebojí se tnout do živého, dát na odiv své tělo i odhalenou duši a k mojí neskutečné radosti se neustále pohybuje směrem vpřed, navrch směrem, který se mi náramně zamlouvá. Nicméně předchozí deska ve mně zanechala silnější, trvanlivější dojem, ačkoliv ta současná je přece jen po všech stránkách o něco vyzrálejší. Takže proto „jen“ druhý schod z pěti.
3. Euzen – Metamorph
Dánská kapela navrch s okouzlující Marií je pro mě jedním z překvapením roku. Únorový koncert se tvářil vskutku nenápadně, nicméně se z něj vyklubal jeden z nejsilnějších zážitků, a letošní počin „Metamorph“, kterým kapela navázala předchozí, neméně vydařené album „Sequel“, vyrostlo až mezi nejlepších pět. Pestrá směsice žánrů od popu přes trip-hop, elektroniku, goth rock až po poctivý metal drží perfektně pohromadě a mně osobně se ještě neoposlouchala – což se i o řadě očekávaných alb, bohužel, říct nedá.
4. Corrections House – How to Carry a Whip
První tři místa letos patří žánrům, které s tvrdou hudbou nemají až tak moc společného. Čtvrté zase patří kapele, která je pro většinu lidí tvrdá možná až moc. Corrections House se na své druhé desce vytasili s další náloží těžkotonážního drone / doom bahna, které servírují dochucené notnou porcí industriálního hluku. „How to Carry a Whip“ je nelítostný buchar i ostře nabroušená gilotina skloubená v jeden vražedný nástroj, který dokazuje, že i bahno se stále pohybuje směrem vpřed.
5. A Forest of Stars – Beware a Sword You Cannot See Asi bych se hodně divil, kdyby se ve vrcholné pětici nenašla jediná black metalová deska. Našla se, ačkoliv nepřišla z Islandu, jak jsem tak trochu očekával, alebrž z Anglie. Gentlemanský klub s jednou sličnou lady představil svůj další opus a přesvědčil mě o tom, že v černých vodách lepší deska letos vážně nevznikla. Psychedelií nasáklý black metal prolíná s hammondkami a prog rockovými výjezdy a zejména závěrečná sextalogie tvořící jeden dlouhý celek mi učarovala na hodně dlouho. A ačkoliv je tahle deska na pátém místě z pěti, vězte, že rozdíly mezi jednotlivými čísly jsou tak malé, že ve své podstatě víceméně ztrácí smysl.
CZ/SVK deska roku:
1. Kittchen – Kontakt
Už na svojí prvotině přišel Kittchen s neotřelým a hodně svojským pojetím folku. Od té doby už jen nasazuje pod maskou čím dál vážnější tvář a zhasíná jedno světlo naděje za druhým. Pokud na minulé desce má hlavní slovo kousavý sarkasmus a černý humor, „Kontakt“ je dospělost bez vidiny konce a odsouzení k věčnému životu ve sračkách. Něco jako Sudety. A vyjma toho nejlepší domácí album.
2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest
Nad druhým místem jsem uvažoval relativně dlouho. Přece jen, domácí scéna mi tak trochu protekla mezi prsty a jediná deska, která mi v nich ulpěla, sebrala první flek. Z metalu mě pak nejvíc sebrali sludgeři The Corona Lantern – promyšlenou, chladnokrevnou řezačku na lidské ostatky řádně zaprasili sludgovým bahnem a výsledek je nad očekávání dobrý. Není co řešit, The Corona Lantern si zmínku jednoznačně zasluhují.
Neřadový počin roku:
Crippled Black Phoenix & Se Delan – Oh’Ech-oes Pink Floyd jsou jenom jedni, na tom nejspíš nikdo nic nezmění. Nicméně pokud se jim někdo blíží, jsou to Crippled Black Phoenix. Ti spojili síly se Se Delan a dohromady dali ípko obsahující právě dva covery Floydů,„Echoes“ a „Childhood’s End“. A vedle toho je natáhli do celkové délky přesahující půl hodinu, notně rozvinuli a usadili do nového kontextu, čímž kompozice získaly trochu jiný význam. Popravdě, lepší tribut prog rockové legendě ani složit nemohli, nemluvě o tom, že tohle je interpretace Pink Floyd, kterou jen tak někdo nepřekoná.
Artwork roku:
Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu Mnohoznačnost. Požár pod oblakem rudého dýmu? Výbuch sopky? Ledový tunel ozářený rudým světlem? Odkapávající láva? Těžko říct, nicméně absence loga téhle příjemně nekonkrétní abstrakci náramně svědčí a dává tak vyniknout artworku, který vlastně nahrávku samotnou perfektně charakterizuje svou nestálostí výkladu i dojmy, které jsou všelijaké, jen rozhodně ne příjemné a pozitivní.
Shit roku:
Periphery – The Juggernaut
Původně jsem si odvážně říkal, že bych tuhle desku snad i zrecenzoval. Jakože vážně a naprosto seriózně. Otevřeně ale přiznám, že to je asi první album, které jsem i přes opravdu notné úsilí nebyl schopný doposlouchat. Fakt nechápu, jak mohlo Periphery napadnout vydat dvojalbum, protože jeho obsah by byl bullshit i na jednom disku a dost možná by tak působil i v rámci krátkého ípka. Sračka.
Koncert roku:
Dälek: Praha – Podnik, 11.5.2015
Seznam kandidátů na tuhle položku je delší než týden před výplatou; obzvlášť když uvážím vypečenou festivalovou nadílku, z níž bych mohl jmenovat nespočet vystoupení – zejména obzvlášť vydařený Brutal Assault. Loňský rok mi ale přivál na podium dva splněné sny – sólové vystoupení Einara Selvika z Wardruny a americkou rapovou formaci Dälek, přičemž lépe vyšli králové industriálního hip-hopu. Ti obětovali jediný svůj off-day celé šňůry pro koncert v Praze, přičemž dokázali vytvořit neskutečné industriální peklo a mosh pit, za který by se nestyděla nejedna metalová smečka, čímž předčili veškerá má očekávání. Něco takového jsem ještě nezažil a trochu se obávám, že už ani nezažiju. Ale i kdyby to mělo být naposledy, bylo to kurevsky nezapomenutelné.
Videoklip roku:
Kittchen – Sudety
Vážně, vážně hodně dlouho jsem přemýšlel o tom, že tuhle kategorii u mě vyhraje jeden z klipů od Of Monsters and Men nebo od Florence + the Machine, která audiovizuál vzala doslova útokem. Jenže to by Kittchen nesměl přijít se svým vlastním audiovizuálem, který nejenže perfektně doprovází píseň svým minimalismem, ale především naprosto perfektně zachycuje rázovitost a rozpolcenost kraje, o němž pojednává. Pro mě takřka srdeční záležitost. Holt Sudety.
Potěšení roku:
domácí sludge
Sludgové bahno se u loňský rok rozmnožilo o dvě dobré desky, které mě když ne vyloženě překvapily, tak hodně potěšily. Jak The Corona Lantern, tak King Keporkak se blýskli velmi solidním materiálem, který mě baví a který chci konečně někde potkat živě a užít si ho i z jiné perspektivy, než je jen domácí poslech.
Zklamání roku:
úmrtí Jany Grygarové aka Apačky Není o čem. Pokud bych měl vyjmenovat jednu osobnost domácí alternativy, která hýbala svojí nekončící aktivitou celou scénou, je to právě Apačka. K málokomu jsem v tomhle ohledu choval takový respekt jako k ní, k tomu, co všechno dělala a udělala, jakkoliv jsem sám Fullmoon nečetl (a nečtu), jakož spíš vymetám koncerty pořádané KYEO. So long, and thanks for all the fish!
Zhodnocení roku:
Rok 2015 rozhodně nebyl z hlediska hudebního špatným rokem. Výborných koncertů bylo víc než dost, prakticky všechny, kterých jsem se zúčastnil. Těch skvělých, skutečně silných a pamětihodných bylo sice o poznání méně, ale pořád dost na to, aby moje živelná část měla žně. Po stránce nahrávek si taky můžu leda pomlaskávat, co všechno se urodilo. Dostalo se mi pár příjemných překvapení z takřka neznámých zdrojů a ani slabších alb od zavedených jmen jsem moc nepostřehl. A to jsem se zdaleka neprokousal vším.
Na druhou stranu nebyl, alespoň pro mě osobně, rokem nijak zvlášť závratným. Moji radost z přesunu z blogísku na web brzy uzemnila má stagnace a tak trochu hledání směru, kudy a kam se vlastně vrtnout, což se odrazilo i v tom, že jsem se občas (vlastně docela často) nebyl schopný pořádně dokopat k činnosti, což odneslo několik velice zajímavých desek. Sorry, tohle jste si nezasloužily (a nezasloužila si to ani redakce). Snad ještě bude možnost se k nim vrátit a trochu je oprášit zpětně.
Shrnuto podtrženo, nebylo to špatné, mohlo to být lepší. Nezbývá, než vyhlížet rok následující. Desku má vydat pár mých srdcovek (takhle namátkou třeba Moonsorrow), už teď jsem zaregistroval několik super koncertů (pojďte v únoru na Nadju, saláti) a to ještě ani nepřišlo nejhektičtější období kolem Roadburnu, které by mohlo přinést několik fešných koncertů. A samozřejmě vyhlížím letošní Hradby samoty, které se vrací po roční pauze na místo činu, takže experimentální scéna zase ukáže místním, jak se má fetovat v Rosicích u Brna. Zkrátka, bude toho hodně a osobně doufám, že se ze mě nestane takový zakuklenec, jako se mi to povedlo loni.
Datum: 6.9.2014 Místo: Praha, Bajkazyl Účinkující: Five Seconds to Leave, Kill the Dandies!, Kittchen, Were Mute
Letošní začátek podzimní sezony koncertů (furt je sice oficiálně léto, ale podzim pro mě začíná už na začátku září a ne až třiadvacátýho) jsem začal tak trochu netradičně. Protože po Brutal Assaultu se už žádná pořádná kulturní akce, která by mě někam táhla, nenašla, první hudbu někde mimo festivaly jsem si užil až na na pražské Náplavce v rámci akce Gram Bazaar.
Co vám budu povídat, už podle jména je docela jasné, že nejde jen o hudbu, která je tu spíš doprovodem celé akce než nosným programem. Gram Bazaar je hlavně o bazaru vinylů. Kdo by to byl řekl, že jo. A že se tam sešel slušný počet prodávajících, mezi jejichž sortimentem se objevily i velmi zajímavé kusy. A to takové, že jsem si až říkal, že snad začnu taky sbírat vedle CD a triček i LPčka, nebýt toho, že do výplaty zbýval asi tak týden a já lovil z kapsy poslední fufně. Trochu na pendrek plánování, nicméně náladu mi to nezkazilo. Ostatně se klidně přiznám, že za takové situace jsem přišel spíš pokecat se známými a poslechnout si trochu dobré hudby, než zběsile přehrabovat krabice vinylů a rvát si vlasy, co všechno bych si mohl po příští vejplatě koupit.
Vzhledem k poměrně nabitému programu dne jsem dorazil až na šestou, kdy měl začínat Kittchen. Během zvučení jsem v klidu dal pivo, užíval si pohodovu náladu a čekal, kdy se začne hrát. Mistr kuchař vystupoval tentokrát sólo, bez doprovodu Tomáše Neuwertha na baskytaru. Celé to díky absenci podia bylo hodně civilní a Kittchen toho využil bravurně. Ještě během zvučení navíc začalo lehce krápat (u čehož taky zůstalo), takže o melancholickou náladu bylo postaráno. Navíc sám začal pěkně z těžka a v první skladbě otevřel doposud bolestivé téma Sudet ve stejnojmeném (anti)singlu, který vypustil na YouTube konci srpna. A můžu vám říct, že onu podělanou zasmušilost toho kusu země snad ještě nikdo líp nevystihnul. A že pak náladě moc neulehčil… “Berlín”, “Sobota”, “Holka”, snad “Exit” a pár dalších. K tomu přihodil pár nových kusů a set zakončil “Bouřkou“. Ne, že by Kittchen dělal veselou hudbu, věděl jsem, že to nebude 45 minut na žoviální notu, ale že mě to sebere až tak, to jsem vážně netušil.
Nechápu, jak ten člověk dokáže sólo se starou, omlácenou, polepenou kytarou a podmazem z iPhonu dokázat vytřískat z minima takovou atmosféru. Dobře, k těm tématům musí mít člověk asi trochu vztah, aby ho to alespoň trochu sebralo, ale s tím se tak nějak počítá, ostatně jako u všeho. Příjemně lidský, bořící svojí upřímností všechny hranice mezi ním a publikem. Paradoxně během “Bouřky” přestalo krápat a snad i nebe se trochu umoudřilo, takže průtrž mračen a krupobití alespoň v tu chvíli nepřicházelo v úvahu. Nezbývalo než to nějak vstřebat do doby, než začnou hrát Five Seconds to Leave.
Čtveřice z Jindřichova Hradce začala hrát víceméně na čas a nutno říct, že na ně jsem se vážně těšil. Od jejich loňského vystoupení před Crippled Black Phoenix se mi je i přes několik příležitostí ke vší smůle nepovedlo zastihnout a vyšlo to až teď. Kdo tuhle kapelu sleduje nějakou dobu, nejspíš pochopí, jaké překvapení u mě vyvolala přítomnost mikrofonů, která napovídala, že se bude hrát materiál, se kterým jsem neměl tu čest. Nebo alespoň upravené starší skladby. Jak to ve skutečnosti bylo, nedokážu přesně posoudit, protože z toho mála, co si ze studiového poslechu pamatuji, bych jednotlivé kusy dohromady asi nedal. Já Five Seconds to Leave vyhledávám především pro dechberoucí atmosféru, se kterou dokážou posluchače usadit na prdel, a sic bych si je dokázal představit spíš na pořádném pódiu v klubu, na výbornou to zvládli i v prostředí velmi civilní Náplavky.
Nicméně jestli hranice mezi kapelou a publikem prve bořil Kittchen sám, tentokrát se do toho vložilo samo publikum, respektive jedna paní (slečna?), která se jala na posledních pár písní tančit mezi kapelou, což nakonec vyústilo v zakopnutí o odposlech, následný pád a téměř i k odnesení si odposlechu s sebou. Od dalšího tance to však dotyčnou slečnu bohužel neodradilo. Hutnou atmosféru však naštěstí příliš nezkazila. I tak jsem se ale po výborných Five Seconds to Leave rozhodl raději nabrat směr domov a raději oželet poslední Kill the Dandies! ve prospěch strávení dvou vydatných porcí atmosférické hudby, jejichž nálady se ve mně prolínaly ještě dlouhou dobu. Pro mě velmi solidní začátek sezóny.
O Jarboe jsem poprvé slyšel ve společném projektu s Neurosis, později pak i na starších deskách dalších velikánů Swans, v nichž působila do rozpadu v devadesátém osmém a spolupracuje s nimi i po obnovení aktivity. O Kittchenovi před zhruba dvěma měsíci ve spojitosti s post-hudbou a pár dalšími jmény českého indie popu. Každý z interpretů sliboval jiný rozměr. Oba dva spojuje experiment a alternativní přístup k hudbě, Kittchen však disponuje čímsi, čemu by se dalo říkat folk/noise pop kořeněný zatraceně hořkými texty, jež se točí kolem sociálních a existenciálních témat, Jarboe pak charakterizuje mystická, snivá atmosféra. Celý večer však dopadl docela jinak, než jsem prve očekával.
Dejvická kavárna Potrvá mě toho chladného, pátečního večera přivítala velmi přívětivě. Útulné prostředí, přátelská obsluha, jediným neduhem byl nedostatek místa, ve kterém jsem si i přes svoji zanedbatelnou tělesnou schránku připadal jako slon v porcelánu. Polovina kavárny totiž byla doslova za závojem, za nímž se připravovali hudebníci a několik stolů v přístupné části obsadil merchandise. Místo pro návštěvníky se tedy poněkud smrsknul a s vidinou toho, že bych měl s kolegou hodinu postávat s pivem v ruce, než koncert započne, jsem se rozhodl hledat dočasnou nálevnu o dům dál (kterou jsem mimochodem úspěšně našel).
Návrat jsem trefil přesně na začátek Kittchenova vystoupení. Abych na osobu zahalenou kombinací kukly, jaké užívají zásahové jednotky, a kuchařské čepice, viděl, musel jsem se již protlačit přes slušný dav. To už se rozeznívaly první tóny setu, který se začal odvíjet po půlhodinové spirále, na jejímž konci jsem byl v docela jiné dimenzi než na jejím začátku. Osobně jsem na základě poslechu obou desek očekával trochu odlišný zážitek, totiž performanci postavenou na existencialitě, melancholii, drobných depresích všedního dne s důrazem na tu folkovější notu. Namísto toho si to však Kittchen, doprovázen Tomášem Neuwerthem na baskytaru, namířil s šestistrunkou v ruce vstříc ambientu, kytarové složce a očekávanému soft-noisu. Intimnost, upřímnost, vstřícnost, skromnost, nevím, jak lépe tu půlhodinu, během níž hudební kuchtík vařil pro třicet, čtyřicet hladových krků, popsat. Krmil nás “Bouřkou”, “Exitem” a pár dalšími chody, jejichž názvy si nevybavím. Mě osobně nejvíc chutnala závěrečná “Řež”, která sice nebyla žádným masakrem, zato jsem si u ní zavzpomínal na své časté cesty Ústí nad Labem-Praha a zpět a docenil ji i okem člověka, který ví, kde kuchař z Doks bere inspiraci. Trochu mě pak zamrzelo, že jej někteří jedinci z publika nepřijali docela s otevřenou náručí. Chápu, že množina posluchačů Jarboe byla mnohem větší než průnik posluchačů obou interpretů, na druhou stranu několikeré tužebné, nespokojené volání po Jarboe mi nepřišlo košer, obzvlášť když přihlédnu ke krátkému hracímu času. Co už, tak nějak jsem si zvykl, že lidé jsou schopní v tu nejnevhodnější chvíli přidat hořké koření, které chtě nechtě doplní jinak příjemný ocas o hořkou pachuť.
Během výše zmíněných myšlenek, které se mi honily hlavou, si Kittchen s Tomášem sbalili své nádobíčko a vyklidili podium, aby jej mohla převzít hlavní hvězda, uhrančivá diva Jarboe. Uhrančivost je opravdu vystihující pro celý, zhruba padesáti minutový set, který pro mě skýtal jedno překvapení za druhým. Třeba už jen doprovod v podobě P. Emersona Williamse (Choronzon, Veil of Thorns), který Jarboe doprovázel na kytaru. Mírné rozčarování přinesl fakt, že jde o kytaru akustickou, což celému vystoupení hned dalo jiný, mnohem intimnější nádech. Vzdal jsem jakékoliv pokusy se dostat přes stísněné publikum mačkající se v ještě stísněnější (jinak velice útulné) prostoře, abych lépe viděl, co se na pódiu děje. Bohatě mi stačilo stát u baru a nechat skrz sebe plynout hudbu. Pokud duo Kittchen–Neuwerth kuchtili existenciálně laděnou elektroniku, Jarboe doprovázená Emersonem odvíjeli klubko sestávající se z hypnotických nálad a hudebních motivů vyjádřených jen a pouze skrze zpěv a akustickou kytaru, čímž měla k výše zmíněménu folku velmi blízko, jakkoliv k němu má na sólových albech daleko. Nevím sice, zda skladby z nové desky “Symphony for Shiva“, kterou přijela umělkyně do Prahy představit, jsou čistě akustické, nebo šlo o převod do akustické podoby, pro mě to však bylo ve výsledku vedlejší. Nejen proto, že má znalost tvorby Jarboe se pohybuje spíše v rámci starších alb, a z těch, pokud mě paměť neklame, nepadlo vůbec nic. Na koncert jsem šel s hlavou otevřenou doposud nepoznanému, než abych žádal mě známé písně – a vyplatilo se. Jarboe mě uhranula svoji hloubkou, mystičností a hlasem, pro jehož barvu ji tolik chovám v oblibě. Došlo i na tvorbu Swans, kterou byl večer završen. Emerson, jenž byl se svojí kytarou po celou dobu spíše v pozadí, začal skutečný rituál, o kterém bych nikdy předtím ani nepomyslel, že se dá na akustickou kytaru zahrát. Když Emerson dohrál, zbýval již jen citát, krátké poděkování a přání dobré noci na rozloučenou.
Následuje procitnutí ze sna a cesta domů. Návštěvníci kavárny Potrvá mohli poznat dva rozdílné světy, které přesto spojovala intimnost prožitku, hloubka, skromnost a velmi příjemná civilnost postavená pokaždé do jiného světla, přičemž prostředí kavárny jen podtrhlo komornost celé akce. Těším se na další setkání s Kittchenem, které nejspíše nebude za dlouho, především jsem ale rád za to, že jsem si tuhle jedinečnou šanci vidět Jarboe nenechal ujít – obzvláště když její hlas mohl skutečně vyniknout. Lepší pátek třináctého prostě nevymyslíte.
