Datum: 23.3.2018 Místo: Praha – Bike Jesus, Cross club, Modrá Vopice, Vinohradský pivovar, Žižkostel Účinkující (obsažení v reportu): ±0, Aso-Naga, Gnaw Their Tongues, Kittchen & Aid Kid

A je tu sobota a ve vzduchu visí otázka – nastane velkolepé finále festivalu, nebo nás už jen čeká taková dohra? Únava se dostavuje, ale program drží v rukou ještě pár es. Takže špendlík do klopy a hurá opět do Stínadel pod vysílací věží. Svůj program otvírám v Bike Jesus a se zpožděním. Když se v půl osmé bezradně snažím prodrat se návaly lidí, svůj set už rozbalují tuzemští post-punkoví ±0. Lidí je tu takový nával, že půlku setu trávím u vstupu do prostoru a marně kroutím krkem za roh, abych vůbec viděl něco z pódia. No jo,  ±0 jsou evidentně mezi pražskými alternativci populární – a navíc je víkend.

Postupně se naštěstí propracovávám dále, a tak mám šanci si užít alespoň část setu, byť nějaký komfort to i tak věru není. Navíc soustředění nenapomáhá ani ozvučení, v němž je zpěv místy utápěn basou. Ve chvíli, kdy songy „Letná“ či „Sami“ musím postupně rozeznávat, nehýřím úplně nadšením. Potěší umístění hitovky „Občas“ na závěr, byť i ta mohla za jiných okolností vyznět mnohem lépe. Když jsem je viděl minule ve studentském prostoru v Hybernské, bavili mne nějak víc.

Nu a nastává ústřední přesun večera – k dolní scéně Žižkostela, kde dohrávají hutní sludgoví Nikander a posléze se chystá onen projekt, v nějž vkládám největší naděje. Gnaw Their Tongues. Původně jednočlenný noise/blackmetalový projekt se v živé podobě transformoval v koedukované duo, které spustilo svůj set s úderem deváté večerní. Basa začíná bublat, samply začínají znepokojovat a kosti se lámou. Průmyslové rámusy z mašinek čeří vzduch a hrdelní vokál Maurice „Moriese“ de Jonga je jako chlístnutí bahna do obličeje. Na pódiu duo zkrátka rozjíždí patřičně sugestivní poctu estetice špíny. Neprostupná světla a mohutné pšouky umělého kouře obklopují člověka, zatímco hrubozrnná rámusivá muzika člověku prostupuje až do morku kostí. Disharmonie a místy záměrně nerytmické pasáže, s tím vším se počítá. Atmosféra neustále houstne – stejně jako cvičené blackmetalové mračení notorických hrozičů včetně mé maličkosti. Není to pro každého, i proto nám to tak chutná. Roste to, roste to, a pak bum… konec. Škoda, tohle bych si nechal líbit mnohem déle.

Bylo to mocné, opravdu mocné – ale krátké.

A protože na ambienty teď nálady nejsou, opět už se spěchá jinam – tentokrát zase za špetkou melancholie. Byť melancholie usměrněné beaty – na pódiu poprvé schází dva tuzemští „monarchové“, jak se metaforicky vyjadřuje anotace. Ve Vinohradském pivovaru se totiž chystá Kittchen po boku experimentálního elektronika Aid Kida. Co z toho vyleze? Inu, na mysl mi přichází slůvko nesehranost. Nemohu si pomoct, ale tohle dohromady moc nepasuje – co jednotlivě funguje skvěle, se při smíchání často pere. Když hrají dvě kytary, ani popel, ale když seká elektronika do ponuře zasněných Kittchenových nápadů a utápí kytaru, remcat je na místě. Na povrch tak vystupuje podivnost. Ale ne taková ta správná – spíš jako nedodělanost. Tenhle „kontakt“ se na rozdíl od toho albového nějak nepovedl.

Mohl by být konec, ale spontánnost mne táhne dál. Na tvorbu Jamese Colea vskutku nejsem žádný expert, nicméně pár kousků od něj rád poslechnu, a tak mířím směr Cross. Tedy, ono se záhy ukáže, že na víc ani nebudu mít. V Crossu se totiž dostavuje tentýž problém jako na začátku v Bike Jesus, jenom dovedený do extrému. Vykroutit hlavu tak, abych viděl na pódium je ještě větší práce než minule. A tak po vyslechnutí „Milá přívětivá píseň o sraní“ docházím k názoru, že tu nejlepší jsem stejně už slyšel, tak můžu jít zase o dům dál.

Svou pouť končím nad ránem v Modré Vopici. Hrají krupští Aso-Naga, což je patřičný energický od podlahy hardcore. V kapele mají početní převahu holky, takže zase pro jednou příjemná změna od většinou častěji patriarchálního pódia, hehe. Hudebně je to samozřejmě energická žánrová klasika. Úderné riffy, pořádnej řev a slušná show. Nic, co by člověk musel bezpodmínečně vidět, na druhou stranu příjemné zpestření.

A je to za námi. Závěrečný den byl mnohem více útržkovitý, mnohem více unavený, nicméně objevil se jasný a dlouho očekávaný vrchol v podobě Gnaw Their Tongues. To byla patřičně nihilistická pikantnost. Jediné, co lze vytknout, je délka, nicméně zážitek i tak dovedl být nehorázně mocný. Celkově vzato tedy letošní ročník Žižkovské noci splnil má očekávání co do zážitků na výbornou, byť co do samotného line-upu mi byl loňský výběr přeci jen šit na míru o poznání více. To nicméně zase pomohlo k motivaci toulat se více Žižkovem a objevovat, takže má letošní pouť byla na rozdíl od loňska vskutku multižánrová v pravém slova smyslu a jsem za to rád. S organizační stránkou festivalu jsem nenarazil na jediný problém. Pravda, ve čtvrtek ten odpad v Goose baru fakt smrděl, ale to těžko klást za vinu organizaci festivalu. Tak zase za rok na Žižkově.