Další deska Crippled Black Phoenix se jmenuje „Ellengæst“ a vyjde 9. října u Season of Mist. Jako hosté se představí například Vincent Cavanagh (Anathema), Gaahl (Gaahls Wyrd) nebo Jonathan Hultén (Tribulation). Následuje tracklist a obal.
01. House of Fools (7:52) 02. Lost (8:11) 03. In the Night (8:38) 04. Cry of Love (5:46) 05. Everything I Say (7:21) 06. (-) (1:51) 07. The Invisible Past (11:26) 08. She’s in Parties (Bauhaus cover) (3:51)
Crippled Black Phoenix představují skladbu „To You I Give“ z chystané desky „Great Escape“, jež vyjde 14. září u Season of Mist.
Britové Crippled Black Phoenix nedávno vydali svou novinku „Bronze“ a nyní ji připomínají novým videoklipem k písničce „Scared and Alone“. Sledujte na YouTube.
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones |
|
H.: Kaša: Atreides: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron:
|
H.:
Když jsem svého času psal říjnový eintopf a předběžně se juknul i na listopadový seznam, říkal jsem si, že tentokrát už to taková sláva nebude. Nicméně v mezičase přibylo pár dost zajímavých oznámení, případně jsem si konečně všiml něčeho, co již oznámeno bylo a dříve jsem to nezaregistroval, takže nakonec mohu opět s klidem vyhlásit, že i tento měsíc rozhodně bude co poslouchat!
O prvním místě není sporu ani pochyb. Mě osobně ohlášení nové desky Deathspell Omega nepřekvapilo, jelikož jsem díky informacím z jistých insider kanálů tušil, že se něco blíží a že to bude hodně brzo, ale to neznamená, že by mě oficiální potvrzení „The Synarchy of Molten Bones“ nepotěšilo. Bohové francouzské avantgardy, kteří společně s Blut aus Nord odstartovali onu profláklou vlnu disharmonického chaotického black metalu, se po menší přestávce vracejí, aby všem ukázali, jak se to má hrát. Očekávání jsou nejvyšší možná a cokoliv menšího než nejvyšší kvalita také bude zklamáním!
Opravdu hodně toho čekám i od Siva Six. Tahle řecká dvojka se postupem času vyšvihla mezi mé nejoblíbenější EBM formace, a kdyby proti nim nestáli Deathspell Omega, jen těžko by jejich novou desku „Dawn of Days“ v levelu natěšenosti někdo mohl ohrozit. Obal novinky je sice příšerný, ale pokud obsah dokáže důstojně navázat na majstrštyky „Black Will“ a „The Twin Moons“, milerád tento nedostatek přehlédnu a odpustím. Jako hele, „The Twin Moons“ patří k mým nejoblíbenějším nahrávkám v celém žánru – mám snad dodávat něco víc?
Ze třetího místa už nebudu dělat žádné drama a dám sem Bölzer. Je škoda, že se o téhle kapele mluví možná až moc, takže to poslouchá i spousta pozérských mrdek (stejně jako Islandy, Polska nebo Francie – však to bohužel trápí i výše jmenované Deathspell Omega), ale na druhou stranu – za to sama kapela nemůže a bylo by nefér se na „Hero“ dívat skrz prsty jen kvůli tomuhle. Je pravda, že hudební potenciál je v Bölzer velký, obě předchozí ípíčka „Aura“ a „Soma“ i demosnímek „Roman Acupuncture“ to dokazují. Od první regulérní desky „Hero“ tedy lze čekat dost, tak snad to čekání nebude zbytečné…
Kaša:
Řekl jsem si, že z listopadového eintopfu nebudu dělat žádnou kovbojku a rovnou bez okolků vyberu jedno jediné album, přestože zajímavých počinů se v tomto měsíci dá určitě najít hned několik. Důvod? Je docela prostý: Metallica.
Tahle legenda (říkejte si o jejím aktuálním stavu, co chcete, ale je jí) mě kdysi v podstatě přivedla k metalu a na dlouhá léta se usadila pozici mojí personální jedničky co se hudby obecně týče. Dnes už to mám sice trochu jinak a volném času poslouchám jiné party, ale i navzdory tomu na tvorbu této čtveřice nedám dopustit a na chystané album „Hardwired… to Self-Destruct“ se těším jako prase. Zatím mě nijak neodrazuje ani formát dvou disků, protože první dva singly nejsou špatné. Nečekám desku roku, ani žádný posun do neznámých hájů, ale pokud se Jamesovi s Larsem podaří alespoň navázat na osm let starého předchůdce „Death Magnetic“, tak budu spokojený.
Svoje zraky a slechy tak napínám k 18. listopadu, kdy se „Hardwired… to Self-Destruct“ dostane na pulty obchodů, a něco mi říká, že po hodně dlouhé době nebudu moci za necelé tři týdny dospat.
Atreides:
Ačkoliv již mám naposloucháno, a tak novou desku Arkony není možné zařadit do skupiny „těším se”, nelze než zařadit ji na přední příčku listopadového výběru. Polská blacková kultovka se před dvěma lety ozvala s výbornou plackou „Chaos.Fire.Ice“ po zatraceně dlouhé odmlce, nicméně oživení činnosti rozhodně nebylo jen vzpomínkovou událostí na doby dávno minulé a jede se dál. Khorzon letos navazuje další řadovkou „Lunaris“ a rozhodně to stojí za poslech!
Zbylé dva posty budou náležet celkům mnohem mladším. První obsadila švýcarská úderka Bölzer, která na kontě sice má pár krátkých počinů, avšak své vize zabalené do atmosférické směsky black a death metalu hustí z pódia už nějaký ten pátek. Preciznost a vlastní ksicht tohoto dua jim už vynesl slušný zástup fanoušků a účast na velmi zajímavých akcích, nicméně na plnohodnotnou nahrávku se stále čeká – a ta má přijít právě teď. Sám jsem zvědavý, jaké „Hero“ bude a jak bude znít desetistrunný masakr na větší ploše, nicméně lze předpokládat materiál přinejmenším solidní. Těšing!
Zbývající pozice pak náleží skotskému projektu Saor a.k.a. ex-Ársaidh a.k.a. Andymu Marshallovi, který za relativně krátkou dobu existence stačil vypustit do světa dvě plnohodnotné řadovky, přičemž každá nabízí prvotřídní (minimálně v porovnání se zbytkem scény) pagan black řízlý trochou pošty, prodchnutý specifickou atmosférou skotské vysočiny a nábožné úcty k věcem jak dávno minulým, tak nanejvýš současným. Osobně jsem zvědav, kam na třetí řadovce „Guardians“ Andy dospěl, mohu však předpokládat, že v duchu předchůdců rozhodně nepůjde o bezduchou sračku, o jaké není v rámci žánru za posledních deset let (bohům žel) nouze.
Skvrn:
Velkohubá prohlášení nedělávám rád a vím taky proč. Když jsem před měsícem udělal výjimku a vydání nových Urfaust označil za blackmetalovou událost roku, hbitě museli přijít vtipálci z Deathspell Omega a oznámit vydání „The Synarchy of Molten Bones“. Ale co naplat, nepoučitelný budu i dál, nic očekávanějšího se objevit nemůže. Tohle je ta událost, pekelnictvo z Urfaust promine. Francouzi jsou zpět po čtyřleté – v historii kapely nejdelší – odmlce s novým materiálem. Ten bude ve své plné délce hrát sotva půlhodiny, kratčeji než legendární EP „Kénôse“. Absolutní intenzita připravena? Snad. A jeden z vrcholů taktéž, pevně věřím.
Nový materiál tasí i Aenaon, tedy progresivní black metal z řeckých končin. Hodně energie a neskutečný spád, naopak málo svícnů a černokněžnictví. Ačkoliv na dva roky starém „Extance“ Aenaon přes veškeré možné zdání nikterak neinovovali (a mohu prozradit, že tak nečiní ani na novince), fungovalo to skvěle. Uvidíme, jak si povede „Hypnosophy“, seznamovací náslechy nedopadly zle. Třetí volbu pak přenechám sférám mimometalovým. S novinkou „Monument Builders“ vyrukují Loscil, tvůrci dnes již klasických minimalistických ambientních skic. Těším se na zachmuřené podzimní poslechy, potěchu z parádního obalu můžu hlásit již teď.
Onotius:
V porovnání s hutným zářím a říjnem bude listopad přeci jen o poznání skromnější. Že bychom se však tenhle měsíc měli kousat nudou, o tom nemůže být řeč. Pokud totiž vychází nová deska Deathspell Omega, bude listopad uchvacující zážitek, i kdyby snad jinak vycházely jen samé HammerFally a podobné nuďárny. Neuchopitelná fascinující hudba plná kreativních nápadů a uhrančivé atmosféry, mrazivě epická, chaoticky technická – snažím se slovy popsat, co se mi vybaví, když se řekne jméno této francouzské blackmetalové modly, a moc se mi to nedaří. To je třeba slyšet. „Paracletus“ je pro mě vrchol, tak jsem zvědav, jak s mým žebříčkem novinka zatřese.
Je prosinec 2013, sedím v autobuse směrem do Krkonoš v ruce třímám „Kafku na pobřeží“ od Harukli Murakamiho a do sluchátek mi hraje „Carved in Stone“ z debutové nahrávky „Roots“ od Saor (tehdy ještě pod jménem Ársaidh). V tu chvíli jsem mocně paralyzován pohlcující atmosférou, jež z té muziky sálá. Tahle lehce nostalgická vzpomínka mi vytane na mysl vždy, když si vzpomenu na tenhle skotský projekt, který nyní přichází s třetí deskou „Guardians“. Pravda, druhé album mě už bavilo o poznání méně, přesto jsem zvědav, jaká novinka bude. Dále se těším, kam se zase posunou post-rockoví Crippled Black Phoenix na své novince „Bronze“. První ukázky zněly celkem lákavě, tak uvidíme, jak zapůsobí deska jako celek.
Metacyclosynchrotron:
Vydání nového materiálu Deathspell Omega se dalo dle jistých indicií tušit s předstihem, tudíž ono „překvapení“ související s ohlášením „The Synarchy of Molten Bones“ nebylo zas tak velké a tomu odpovídá i mé očekávání. Prvotřídního blacku se snad dočkám bez ohledu na to, zda se bude jednat o avantgardní chaos nebo vzteklý raw sekec. Šok spojený s něčím neočekávaným by byl rovněž vítaný, ale uvidíme. „Drought“ zas taková velká pecka nebyla… Zato oznámení nových Antaeus překvapilo velmi! Vypuštěný song „Condemnation“ sice neťal do živého, ale dal tušit fúzi obhroublé bestiality „Cut Your Flesh and Worship Satan“ a nelidského fanatismu „Blood Libels“. Případná „dobrá, ale obyčejná“ nahrávka by mě v případě Antaeus mrzela více než od Deathspell Omega. No, a jako třetí partu neuvedu Bölzer, ale Black Hole Generator – blackový vedlejšák Bjørnara Nilsena z Vulture Industries. EP „Black Karma“ se mi v roce 2006 výborně trefilo do tehdejšího vkusu a vzhledem k tomu, jak moc jsem tehdy full-length chtěl, tak si prostě „Requiem for Terra“ pustit musím.
Vydání nového alba Crippled Black Phoenix s názvem „Bronze“ se blíží – k mání bude od 4. listopadu. Kapela nyní servíruje třetí ukázku, tentokrát jde o píseň „Turn to Stone“. Ochutnávejte na YouTube.
Crippled Black Phoenix uvolnili další skladbu ze svého nadcházejícího alba „Bronze“ (k mání od 4. listopadu). „Winning a Losing Battle“ poslouchejte na YouTube.
Nové album Crippled Black Phoenix se blíží. Počin nese název „Bronze“ a k mání bude od 4. listopadu u Season of Mist. Skladbu „No Fun“ najdete na YouTube, obal se nachází tady, tracklist následuje:
01. Dead Imperial Bastard 02. Deviant Burials 03. No Fun 04. Rotten Memories 05. Champions Of Disturbance (Pt 1 & 2) 06. Goodbye Then 07. Turn to Stone 08. Scared and Alone 09. Winning a Losing Battle 10. We Are the Darkeners
|
Atreides: |
| Top5 2015: 1. Sufjan Stevens – Carrie & Lowell 2. Florence + the Machine – How Big, How Blue, How Beautiful 3. Euzen – Metamorph 4. Corrections House – How to Carry a Whip 5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2015:
1. Sufjan Stevens – Carrie & Lowell
Zpívat o mrtvých bývá ošemetné. Ostatně, koho to zajímá, když jste toho mrtvého neznali a je vám v zásadě putna. Jenže Sufjan je jeden z těch hudebníků, kteří dokáží i v případě nekrologu pro své blízké zůstat sví, autentičtí a uvěřitelní, čímž ve vás vyvolá dojem, že jste se zemřelou osobou prožili celý život v jednom bytě. A aby toho nebylo málo, hudba vás nonšalantně smete takovým způsobem, že se z poslechu dáváte dohromady dobře další dva týdny, a to i v případě, že jde o tak jemnou akustickou záležitost, jakou „Carrie & Lowell“ bezesporu je. Jediná škoda, že desku, na kterou jsem celý rok čekal, jsem objevil až ke konci roku, takže si už nestačila užít slávu titulky našeho webu.
2. Florence + the Machine – How Big, How Blue, How Beautiful
Kdyby Florence vydala letos „Ceremonials“ namísto „How Big, How Blue, How Beautiful“, docela jasně by to byl naprostý vrchol. Ano, ryšavá polobohyně je stále při síle, nebojí se tnout do živého, dát na odiv své tělo i odhalenou duši a k mojí neskutečné radosti se neustále pohybuje směrem vpřed, navrch směrem, který se mi náramně zamlouvá. Nicméně předchozí deska ve mně zanechala silnější, trvanlivější dojem, ačkoliv ta současná je přece jen po všech stránkách o něco vyzrálejší. Takže proto „jen“ druhý schod z pěti.
3. Euzen – Metamorph
Dánská kapela navrch s okouzlující Marií je pro mě jedním z překvapením roku. Únorový koncert se tvářil vskutku nenápadně, nicméně se z něj vyklubal jeden z nejsilnějších zážitků, a letošní počin „Metamorph“, kterým kapela navázala předchozí, neméně vydařené album „Sequel“, vyrostlo až mezi nejlepších pět. Pestrá směsice žánrů od popu přes trip-hop, elektroniku, goth rock až po poctivý metal drží perfektně pohromadě a mně osobně se ještě neoposlouchala – což se i o řadě očekávaných alb, bohužel, říct nedá.
4. Corrections House – How to Carry a Whip
První tři místa letos patří žánrům, které s tvrdou hudbou nemají až tak moc společného. Čtvrté zase patří kapele, která je pro většinu lidí tvrdá možná až moc. Corrections House se na své druhé desce vytasili s další náloží těžkotonážního drone / doom bahna, které servírují dochucené notnou porcí industriálního hluku. „How to Carry a Whip“ je nelítostný buchar i ostře nabroušená gilotina skloubená v jeden vražedný nástroj, který dokazuje, že i bahno se stále pohybuje směrem vpřed.
5. A Forest of Stars – Beware a Sword You Cannot See
Asi bych se hodně divil, kdyby se ve vrcholné pětici nenašla jediná black metalová deska. Našla se, ačkoliv nepřišla z Islandu, jak jsem tak trochu očekával, alebrž z Anglie. Gentlemanský klub s jednou sličnou lady představil svůj další opus a přesvědčil mě o tom, že v černých vodách lepší deska letos vážně nevznikla. Psychedelií nasáklý black metal prolíná s hammondkami a prog rockovými výjezdy a zejména závěrečná sextalogie tvořící jeden dlouhý celek mi učarovala na hodně dlouho. A ačkoliv je tahle deska na pátém místě z pěti, vězte, že rozdíly mezi jednotlivými čísly jsou tak malé, že ve své podstatě víceméně ztrácí smysl.
CZ/SVK deska roku:
1. Kittchen – Kontakt
Už na svojí prvotině přišel Kittchen s neotřelým a hodně svojským pojetím folku. Od té doby už jen nasazuje pod maskou čím dál vážnější tvář a zhasíná jedno světlo naděje za druhým. Pokud na minulé desce má hlavní slovo kousavý sarkasmus a černý humor, „Kontakt“ je dospělost bez vidiny konce a odsouzení k věčnému životu ve sračkách. Něco jako Sudety. A vyjma toho nejlepší domácí album.
2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest
Nad druhým místem jsem uvažoval relativně dlouho. Přece jen, domácí scéna mi tak trochu protekla mezi prsty a jediná deska, která mi v nich ulpěla, sebrala první flek. Z metalu mě pak nejvíc sebrali sludgeři The Corona Lantern – promyšlenou, chladnokrevnou řezačku na lidské ostatky řádně zaprasili sludgovým bahnem a výsledek je nad očekávání dobrý. Není co řešit, The Corona Lantern si zmínku jednoznačně zasluhují.
Neřadový počin roku:
Crippled Black Phoenix & Se Delan – Oh’Ech-oes
Pink Floyd jsou jenom jedni, na tom nejspíš nikdo nic nezmění. Nicméně pokud se jim někdo blíží, jsou to Crippled Black Phoenix. Ti spojili síly se Se Delan a dohromady dali ípko obsahující právě dva covery Floydů, „Echoes“ a „Childhood’s End“. A vedle toho je natáhli do celkové délky přesahující půl hodinu, notně rozvinuli a usadili do nového kontextu, čímž kompozice získaly trochu jiný význam. Popravdě, lepší tribut prog rockové legendě ani složit nemohli, nemluvě o tom, že tohle je interpretace Pink Floyd, kterou jen tak někdo nepřekoná.
Artwork roku:
Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu
Mnohoznačnost. Požár pod oblakem rudého dýmu? Výbuch sopky? Ledový tunel ozářený rudým světlem? Odkapávající láva? Těžko říct, nicméně absence loga téhle příjemně nekonkrétní abstrakci náramně svědčí a dává tak vyniknout artworku, který vlastně nahrávku samotnou perfektně charakterizuje svou nestálostí výkladu i dojmy, které jsou všelijaké, jen rozhodně ne příjemné a pozitivní.
Shit roku:
Periphery – The Juggernaut
Původně jsem si odvážně říkal, že bych tuhle desku snad i zrecenzoval. Jakože vážně a naprosto seriózně. Otevřeně ale přiznám, že to je asi první album, které jsem i přes opravdu notné úsilí nebyl schopný doposlouchat. Fakt nechápu, jak mohlo Periphery napadnout vydat dvojalbum, protože jeho obsah by byl bullshit i na jednom disku a dost možná by tak působil i v rámci krátkého ípka. Sračka.
Koncert roku:
Dälek: Praha – Podnik, 11.5.2015
Seznam kandidátů na tuhle položku je delší než týden před výplatou; obzvlášť když uvážím vypečenou festivalovou nadílku, z níž bych mohl jmenovat nespočet vystoupení – zejména obzvlášť vydařený Brutal Assault. Loňský rok mi ale přivál na podium dva splněné sny – sólové vystoupení Einara Selvika z Wardruny a americkou rapovou formaci Dälek, přičemž lépe vyšli králové industriálního hip-hopu. Ti obětovali jediný svůj off-day celé šňůry pro koncert v Praze, přičemž dokázali vytvořit neskutečné industriální peklo a mosh pit, za který by se nestyděla nejedna metalová smečka, čímž předčili veškerá má očekávání. Něco takového jsem ještě nezažil a trochu se obávám, že už ani nezažiju. Ale i kdyby to mělo být naposledy, bylo to kurevsky nezapomenutelné.
Videoklip roku:
Kittchen – Sudety
Vážně, vážně hodně dlouho jsem přemýšlel o tom, že tuhle kategorii u mě vyhraje jeden z klipů od Of Monsters and Men nebo od Florence + the Machine, která audiovizuál vzala doslova útokem. Jenže to by Kittchen nesměl přijít se svým vlastním audiovizuálem, který nejenže perfektně doprovází píseň svým minimalismem, ale především naprosto perfektně zachycuje rázovitost a rozpolcenost kraje, o němž pojednává. Pro mě takřka srdeční záležitost. Holt Sudety.
Potěšení roku:
domácí sludge
Sludgové bahno se u loňský rok rozmnožilo o dvě dobré desky, které mě když ne vyloženě překvapily, tak hodně potěšily. Jak The Corona Lantern, tak King Keporkak se blýskli velmi solidním materiálem, který mě baví a který chci konečně někde potkat živě a užít si ho i z jiné perspektivy, než je jen domácí poslech.
Zklamání roku:
úmrtí Jany Grygarové aka Apačky
Není o čem. Pokud bych měl vyjmenovat jednu osobnost domácí alternativy, která hýbala svojí nekončící aktivitou celou scénou, je to právě Apačka. K málokomu jsem v tomhle ohledu choval takový respekt jako k ní, k tomu, co všechno dělala a udělala, jakkoliv jsem sám Fullmoon nečetl (a nečtu), jakož spíš vymetám koncerty pořádané KYEO. So long, and thanks for all the fish!
Zhodnocení roku:
Rok 2015 rozhodně nebyl z hlediska hudebního špatným rokem. Výborných koncertů bylo víc než dost, prakticky všechny, kterých jsem se zúčastnil. Těch skvělých, skutečně silných a pamětihodných bylo sice o poznání méně, ale pořád dost na to, aby moje živelná část měla žně. Po stránce nahrávek si taky můžu leda pomlaskávat, co všechno se urodilo. Dostalo se mi pár příjemných překvapení z takřka neznámých zdrojů a ani slabších alb od zavedených jmen jsem moc nepostřehl. A to jsem se zdaleka neprokousal vším.
Na druhou stranu nebyl, alespoň pro mě osobně, rokem nijak zvlášť závratným. Moji radost z přesunu z blogísku na web brzy uzemnila má stagnace a tak trochu hledání směru, kudy a kam se vlastně vrtnout, což se odrazilo i v tom, že jsem se občas (vlastně docela často) nebyl schopný pořádně dokopat k činnosti, což odneslo několik velice zajímavých desek. Sorry, tohle jste si nezasloužily (a nezasloužila si to ani redakce). Snad ještě bude možnost se k nim vrátit a trochu je oprášit zpětně.
Shrnuto podtrženo, nebylo to špatné, mohlo to být lepší. Nezbývá, než vyhlížet rok následující. Desku má vydat pár mých srdcovek (takhle namátkou třeba Moonsorrow), už teď jsem zaregistroval několik super koncertů (pojďte v únoru na Nadju, saláti) a to ještě ani nepřišlo nejhektičtější období kolem Roadburnu, které by mohlo přinést několik fešných koncertů. A samozřejmě vyhlížím letošní Hradby samoty, které se vrací po roční pauze na místo činu, takže experimentální scéna zase ukáže místním, jak se má fetovat v Rosicích u Brna. Zkrátka, bude toho hodně a osobně doufám, že se ze mě nestane takový zakuklenec, jako se mi to povedlo loni.
Crippled Black Phoenix uzavřeli nový kontrakt s francouzskou firmou Season of Mist. Prvním počinem, který z této spolupráce vzejde, bude EP s názvem „New Dark Age Tour EP 2015 A.D.“. To vyjde 27. listopadu a první ukázku z něj, skladbu „Spider Island“, si můžete pustit tady. Přebal najdete zde, tracklist následuje:
01. Spider Island 02. New Dark Age 03. Echoes PT. 1 [Pink Floyd cover] 04. Echoes PT. 2 [Pink Floyd cover]
 |
| Země: Velká Británie Žánr: post-rock Datum vydání: 14.3.2014 Label: Cool Green Recordings Tracklist: White Light Side: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 8,3/10
|
Crippled Black Phoenix není v našich končinách kdovíjak známé jméno – ač je to docela škoda, neboť na poli rockové hudby platí za silnou veličinu vyznačující se vyzrálou hudbou a podmanivou atmosférou. Záměrně nijak nekonkretizuji žánr, protože kdybych měl nějakým způsobem vyjmenovat seznam škatulí a podškatulí, do kterých se tahle skupina pod vedením Justina Greavese pustila nebo se o ně byť jen otřela, nejspíš bych tu byl ještě zítra. Pokud bych měl tohle těleso alespoň stručně charakterizovat, držel bych se art rocku, post-rocku, bluesu, psychedelie a hromady experimentování. Poukázání na Pink Floyd rozhodně není od věci a za sebe můžu říct, že každá nová deska téhle kapely je pro mě docela posvícení a to i přesto, že na nedostatek materiálu k vydání “Fénixové” rozhodně netrpí a do světa chrlí nahrávky ve slušném tempu, aniž by se to jakkoliv projevilo na kvalitě.
Pokud se o kapelu trochu zajímáte, nejspíše víte, že stálá sestava je v podstatě jen již zmíněný Justin Greaves a zbytek ansámblu kolem tohoto principála v průběhu času rotuje a proměňuje se (a pokud ne, alespoň si doplníte vzdělání). Takže ačkoliv v rukopisu Crippled Black Phoenix je řada poznávacích znamení, díky kterým si tuhle kapelu s žádnou další jen tak nespletete, žádné album není stejné a vždy se najde řada věcí, v čem se od sebe jednotlivé kousky odlišují. Jednak přirozeným vývojem, ale právě i přispěním měnící se základny muzikantů, kteří otvírají dveře novým nápadům. Občas se někomu povede s nimi pěkně třísknout – a naposledy se to ve vší parádě povedlo dlouholetému zpěvákovi Joe Volkovi, když odešel spolu s vydáním doposud poslední řadovky “(Mankind) The Crafty Ape” roku 2012. Pro kapelu to rozhodně nebyl konce světa, jak by se vzhledem k datu mohlo zdát – ještě tentýž rok se stihla ozvat s ípkem “No Sadness or Farewell”, které je tak docela hořkou tečkou za Volkovým famózním příspěvkem – tentokráte už ale v poněkud melancholičtější, sentimentálnější náladě a s novým zpěvákem Mattem Simpkinem za mikrofonem. Ten se i přes skvělý hlasový rejstřík a barvu neukázal ideální volbou, a tak se konečně dostáváme k současné sestavě, ve které vzniklo další řadové album, jemuž se dnes podíváme na zoubek.
Prve by asi chtělo zmínit, kdože to tentokrát bude vrchním křiklounem na “White Light Generator”. Pokud jste navštívili alespoň jeden koncert z loňské šňůry, jméno Daniel Änghede (působící rovněž ve své kapele Heart of Black Science) vám určitě nebude neznámé. Zbytek kapely zůstává výjimečně po delší dobu nezměněn, pokud nepočítám všemožné hosty a dočasné hudebníky. Kytaru krom řady dalších nástrojů stále třímá Justin Greaves, doprovázen skvělým sólovým kytaristou Karlem Dematou. Daniela ve zpěvu doprovází dlouholetá pěnice Daisy Clapman, jež má na triku i klávesy – a to je z těch nejdůležitějších jmen zhruba vše.
Upřímně řečeno jsem tak trochu netušil, co od nového materiálu a zpěváka očekávat. Jeho projev na pražské zastávce byl více než jistý i při starších skladbách, koncert ale není deska, na které má svůj díl práce. Jak jsem již zmínil výše, Crippled Black Phoenix mají několik silných poznávacích znaků, základní strukturu, se kterou se nebojí pracovat, ale vždy díky ní poznáte, kdo že to vlastně hraje. Na tento základ však vždy roubují trochu jinou odrůdu jablek hudby, jejíž chuť je album od alba značně rozmanitá a vůči ostatním jedinečná. Tu jemná a melancholická, tu hořká a kousavá, občas skrytá za hávem pokusů, kdy se ve vašich uších postupně proměňuje téměř k nepoznání a je s každým soustem jiná. Pokud byste ze všech alb nadělali mošt a ten současný porovnali s předchozími vzorky, zjistíte, že v něm najdete od každého trochu, přičemž výsledek dává dohromady opět něco jedinečného a nevšedního, na co se zkrátka vyplatí čekat nějaký ten rok, dva. A klidně i víc, kdyby na to přišlo.
Je zajímavé, že ačkoliv bych mohl mít z alba pocit, jako by se na něm nacházelo to nejlepší, co Crippled Black Phoenix sesbírali na předchozích deskách a hodili na jednu kompilačku, ani zdaleka tomu tak ve skutečnosti není. Sám fakt, že je “White Light Generator” zhruba na pomezí tvorby starší, bluesovější a novější, jež se vyznačuje větší syrovostí a silnějším experimentováním se zvukem, ještě neznamená, že jde pouhou kompilací nápadů zabalených do nových skladeb. A to i přesto, že v zásadě tu nejde o něco, co bychom ve většině případů již od Crippled Black Phoenix sem tam v nějaké podobě neslyšeli. Naopak, ale jak jste z předchozího textu jistě pochopili, v tomhle případě to zdaleka není na škodu. Hudbu jako celek totiž dokázal Greaves se svou partou statečných kovbojů posunout na další úroveň, okořenil ji novými nápady, vetknul jí do žil koňskou dávku síly a efektivně se zbavil všech pozůstatků minulosti, které by tentokrát zdaleka fungovat nemusely.
Desku otevírá kratičký country love song “Sweeter Than You”, doslova jako vytržený z intra k syrovému post-apo filmu, ke kterému svou atmosférou album často nemá daleko. Zároveň je jediným světlejším momentem z první části, nazvané “Black Light Side”. Vynáší na světlo (či spíše tmu) spíše (post-)rockovější, psychedeličtější materiál s důrazem na silné melodie, přičemž celý tenhle mix se vám přihlásí hned s další skladbou. Dvojdílná skladba třináctiminutovka “No!” je jednou z nejlepších věcí na desce a podle mě jednou z nejlepších od téhle kapely vůbec. Zapamatovatelná melodie, která vás prostě vtáhne již od první vteřiny (a přitom není nijak vtíravá ani vlezlá), úžasný riff a pozvolna se rozvíjející další motivy a silná atmosféra. Klidnější střed s mořem prostoru pro výborně sólujícího Karla Dematu a do výšin gradující závěr. První extáze, a to se generátor sotva ohřál na provozní teplotu. Následující “Let’s Have an Apocalypse” je úderná skladba, těžší než plutonium, invertovaná titulka “Black Light Generator” pak hymnickou riffovačkou s náběhem na kvalitní depku. Tíživá nálada je vůbec největší devízou první půle, kterou ukončuje až kratičké, nepojmenované intermezzo.
Do druhé části “White Light Side” plynule uvádí klipovka “Northern Comfort”, v níž se vyřádil Mark Furnevall se svými synťáky. Jako by se v ní ozývaly poslední noční můry předchozích skladeb, které v závěru zahazuje a dává prostor světlejším, jasnějším, ovšem neméně smutnějším zítřkům. Důkazem toho může být jako pohlazení jemná, bluesová balada “Wake Me Up When It’s Time to Sleep”, která bezpečně kraluje druhé části a v přímé opozici vyzývá na souboj úvodní opus. Opomenout bych neměl ani takovou “You’ll Be Murdered”, jejíž úvodní kytarový motiv jako by vycházel právě z “No!” nebo starší skladby “We Forgotten Who We Are”, rozjede se ale docela jiným směrem, do náruče hořce plačtivé balady. Teskné smyčce, klavírní motiv a silně procítěný Änghede. V druhé půli mnohem častěji dojde i na znatelnější ozvěny country, které tu a tam problesknou písní – nejsilněji snad v silně melancholické “Caring Breeds the Horror”. Mnohem zajímavější ale je, jak s těmito ozvěnami Crippled Black Phoenix nakládají: nechápou je jako pouhý doplněk, ale jako jednu z mnoha součástí struktury, do níž jsou jemně zapracovány. Když se do alba pořádně zaposloucháte, najdete takových ozvěn, vlivů a nachomýtnutí celou řadu. Nerad bych se tu o nich nějak víc šířil, ostatně nerad bych vás připravil o radost z poslechu, protože objevovat budete jednotlivé skladatelské kudrliny a nuance nejspíše i poté, co se k “White Light Generator” po nějaké době vrátíte.
Závěrečná “For Brighter Tomorrow” je pak krásným rozloučením alba s posluchačem – ospalým, zastřeným mlhou cigaretového kouře a prachu od polní cesty, po níž právě projel jediný jeep do civilizace za poslední týden. Co týden, měsíc. A vy jste si ho nechali jen tak ujet. A vůbec vám nevadí, že tklivý závěr maličko připomíná konec hymny “Burnt Reynolds” z pár let staré řadovky “200 Tons of Bad Luck”. Spíše naopak – Crippled Black Phoenix mi jsou na “White Light Generator” nesmírně sympatičtí i tím, že se ke svojí předchozí tvorbě tu a tam odkazují. Činí tak jen v jemných náznacích, odstínech a nijak násilně, aby tím neporušili povahu a duši alba, ale pokud dobře znáte jejich diskografii, sem tam se najde moment, který vám svou přítomností chtě nechtě vykouzlí úsměv na tváři. Vůbec celá atmosféra alba je jedinečná. “Fénixové” už vystřídali řadu podob a žádnou nedali na odiv dvakrát. “White Light Generator” je v tomto pokračovatelem a nabízí opět jinou tvář. Vážnou a posmutnělou. Vzpomínající na uplynulý život. Když povytáhne široký slamák, v jejích očích se zračí závratná hloubka porozumění a na čele si nelze nepovšimnout četných vrásek. Několika šrámů na pažích. A prstů do krve rozedřené od věčného trýznění kytary. Ačkoliv je novinka mnohem méně náročná na poslech než experimentální “(Mankind) The Crafty Ape”, neočekává od vás málo – především znalost alb předchozích, která sice není nutná, ale zážitek silně prohlubuje. Na oplátku se však bohatě revanšuje.
Takže pokud tvorbu Crippled Black Phoenix znáte a tuhle desku jste ještě neslyšeli, neváhejte. A pokud o panu Justinu Greavesovi a jeho životním díle slyšíte prvně, pusťte si ji i tak. Ale možná neprohloupíte, když si předtím pustíte nějakou starší tvorbu. Nemusím snad dodávat, že “White Light Generator” je bez přehánění žhavým kandidátem na album roku. Sic očekávám několik neméně zajímavých alb, nakonec hodnotím známkou téměř absolutní. Pokud čas ukáže, že si zaslouží i tu kulatou desítku, milerád ji albu udělím zpětně v komentáři. Věřím ale, že níž neklesne.
Další názory:
O Crippled Black Phoenix mám povědomí už dost dlouho, ale vždycky jsme tak nějak jenom chodili kolem sebe a nikdy jsme se nepotkali, což se změnilo až s novinkou “White Light Generator”… a chce se dodat: konečně. Formace okolo Justina Greavese mě totiž hned na první pokus přesvědčila, že její hudba rozhodně stojí za to. Celkem logicky nemám sebemenší tušení, jak je na tom předchozí tvorba, ale co se novinky týká, zcela jistě se jedná o velice poutavý poslech, který mě ohromně baví a některé konkrétní momenty beze srandy sahají až na žluté desítkové hodnocení. Ptáte se, proč tedy dávám “pouze” 7,5 bodu? To máte tak… ono je to sice možná trošičku nespravedlivé, ale těch několik bez přehánění naprosto fantastických kompozic (jmenovitě jde především o oba díly “No!”, “Let’s Have an Apocalypse Now!”, “Northern Comfort” a “Caring Breeds the Horror”) mě namlsalo a uhranulo tak moc, že ten zbytek – ačkoliv je sám o sobě rovněž vysoce kvalitní – v mých očích malinko zaostává. Netvrdím, že je slabý, protože i kusy jako třeba “Black Light Generator” či “Wake Me Up When It’s Time to Sleep” rozhodně mají něco do sebe, ale když se ozvou například excelentní sbory při rozjezdu “Let’s Have an Apocalypse Now!”, tak prostě ihned naskakuje husí kůže a je to ještě minimálně o třídu výš. Nicméně i přesto mě Crippled Black Phoenix naprosto suverénně a důrazně přesvědčili o svých kvalitách a o tom, že to nebylo naposledy, co se naše cesty zkřížily…
H.
Tohle je zase jeden z těch případů, kdy si poslechem “White Light Generator” doplňuji hudební vzdělání, protože Crippled Black Phoenix šli doposud absolutně mimo mě. Přestože by to pro mě mělo být papírově velmi dobré pochutnání, tak jsem jejich tvorbu nějak míjel, takže personální výměna na pozici vokalisty je mi celkem volná a mohl jsem se tak v klidu soustředit na aktuální počin. Ten mi sice nepřijde tak silný a výjimečný, jak vyznívá z hlavní recenze, ale rozhodně není špatný. Hodně se mi líbí, jak kapela pracuje s atmosférou a s grácií se nebojí hrát si s podmanivými melodiemi i na větší ploše (viz dvojdílná “No!”, kterou jsem si časem velmi oblíbil a dosadil ji na samý vrchol alba), aniž by to působilo jako zbytečné natahování něčeho, co lze říct upřímně ve čtyřech minutách. Inspirace u Pink Floyd je místy opravdu zjevná a třeba v “Wake Me Up When It’s Time to Sleep” mi chybí jen ten Gilmourův vokál. I když se Crippled Black Phoenix pohybují na hudebních pláních progresivního rocku, tak je to celé takové příjemné, písničkové a nenuceně vlezlé, až je mi to vlastně velmi sympatické. V tomto ohledu nemůžu nezmínit klipovku “Northern Comfort”, jejíž klavírní melodie je tak podmanivá, že ji z hlavy hned nedostanu. Možná se zdá, že 70 minut je dlouhá doba… no dobře, ono se to nezdá, fakt je to dost, ale na obranu “White Light Generator” dodávám, že jsou ty písně tak dobře napsané, že třeba mně osobně to kolikrát ani nepřišlo… Protože jsem stylový nadšenec, tak tomu možná trošku nadržuju, ale za mě palec nahoru, protože Crippled Black Phoenix mě při našem prvním seznámení příjemně okouzlili.
Kaša
