Siva Six aktuálně pracují na nové desce, k níž si jako producenta a zvukaře přizvali Psychona, jehož můžete znát z koncertní sestavy Septicflesh. Album by mohlo vyjít na jaře nebo v létě 2020.
Archiv štítku: Siva Six
Redakční eintopf – speciál 2018: H.
H.: |
|
Top5 2018: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Film roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2018:
Přesně tohle mám strašně rád a nikdy mě to nepřestane bavit. Neznámé jméno, očekávání na nule, poslech jen tak na zkoušku – a prásk! Člověk má hubu dokořán, čelist hledá někde pod stolem, neví, co má dělat, jestli šílet radostí anebo se zakonzervovat do nejvyššího stádia pozornosti, aby mu neunikla ani vteřinka. Nestává se to často, že bych narážel na muziku, o níž mohu bez obav říct, že je naprosto fenomenální a fantastická, ale to je vlastně dobře, protože pak ten pocit a dětská radost z objevu nezevšední. Já jsem tohle všechno našel u švýcarských H E X. Naprosté posluchačské uspokojení, dokonalost, nádherná věc.
2. Oltretomba – L‘ouverture des fosses
V jistých ohledech vlastně nejsem tak náročný. Stačila by mi jedna geniální deska za rok, abych byl spokojen. Zatímco v roce 2017 se mi nepodařilo nalézt ani jednu, rok 2018 si pro mě připravil hned dvě. Tím samozřejmě podobnost s prvním místem končí, protože jestli je hudba H E X krásná, pak hudba Oltretomba rozhodně není. Ale takhle pohlcující hypnotický psychedelický black/doomový hnus dokáže přivodit nejeden trans. Tihle Dánové na „L‘ouverture des fosses“ nabízejí přesně to, co v muzice obecně hledám. Co si přát víc?
Alespoň pro jednu plus, mínus normální a trochu známou skupinu si místo v první pětce najdu. Tamás Kátai má skladatelský dar od boha, jemuž se mu asi nikdy nedostane širokého uznání, ale já můžu být spokojen, protože jeho tvorbu plnou skvostných kompozic a krásné náladotvornosti znám. A „Geometria“ ukazuje, že Tamásova inspirace stále nevyschla. Na jednu stranu typická deska Thy Catafalque, ale na druhou stranu – klenot. Protože přesně tím typické desky Thy Catafalque jsou.
4. Jaye Jayle – No Trail and Other Unholy Paths
Trochu neočekávaný účastník královské pětky, ale je to tam. „No Trail and Other Unholy Paths“ má v sobě něco strašně zvláštního, omamného a podmanivého. Některé skladby – myslím nyní hlavně na „No Trail (Path Two)“ – jsou skoro dech beroucí. Psychedelické country, které nezní jako country, ale jako rock. Ale koho nakonec zajímají škatulky, důležitý je zážitek a ten Jaye Jayle rozhodě poskytují.
5. Jyotiṣavedāṅga – Thermogravimetry Warp Continuum
Co bych to ale byl pozéra, kdyby se mi do první pětky nevešel alespoň jeden zlý metalový arci-bordel? Našli by se i jiní kandidáti, čímž se trochu nenápadně omlouvám především jednomu nejmenovanému deathmetalovému peklu z Austrálie, ale nakonec jsem se rozhodnul šoupnout na tu poslední exkluzivní pozici mezinárodní zvěrstvo Jyotiṣavedāṅga. Black metal, noise, vesmír a prasecký zvuk s přehuleným humus-vokálem jsou hlavními znaky „Thermogravimetry Warp Continuum“. Deska je stejně nestravitelná jako plná silné atmosféry… stačí jen nebýt srab a hledat prožitek v bahně, z něhož by se většina rozbrečela strachy.
CZ/SVK deska roku:
Zatímco v zahraničním výběru jsem si loni dokázal nalézt mnoho perliček, domácko-slovenská provenience zůstala za očekáváním. Odsud se mi do přehrávače dostalo jen jediné album, které ve mně zanechalo nějaký hlubší dojem. A tím je právě „Turiec“ od slovenských Lunatic Gods. Nenechám se obalamutit „pozlátkem“ v podobě epicky zpracovaného nosiče, byť i ten v tomhle případě zaslouží uznání, deska u mě zabodovala především svým obsahem. Lunatic Gods prostřednictvím „Turiec“ dokazují dvě věci – a) i bez svého někdejšího tahouna jsou stále životaschopnou kapelou; b) i folk metal se dá hrát progresivně, zajímavě a pro náročnějšího posluchače.
2. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part II
Původně jsem si chtěl v československé sekci vystačit jen s jedním místem, ale větší počet poslechů, několik fantastických momentů a obecně mimořádně zajímavý koncept mě nakonec přesvědčily, že i druhé album Death Karma si zmínku zaslouží. Jsou tu sice i slabší skladby, ale ty nejlepší chvíle jsou zatraceně vysoko a už jen díky nim vlastně stojí za to tuhle desku znát a nakonec i vlastnit.
Neřadový počin roku:
1. V/A – Ещё не время предавать
Tahle experimentální ruská scéna mě v poslední době začala strašně moc bavit. Už když jsem se s kapelami okolo labelu UIS setkal prvně, něčím mi jejich hudba učarovala. S každým dalším poslechnutým počinem nadšení neslábne, nýbrž roste. Skvělá experimentální muzika, podmanivá atmosféra, silný koncept a velký posluchačský zážitek. Takhle vypadají kompilace, co dávají smysl. Rozhodně není radno minout!
2. Coffin Haze – Rehearsal Ritual II
Originální garážová divnost. Žánrová kombinace, která se jen tak neslyší, kór s takovýmhle soundem. Ale právě tohle všechno je na kapelách jako Coffin Haze tak zajímavé. Styly jako surf rock nebo psychobilly sice respektuji a jejich existence mi nevadí, ale poslouchat to nemusím, prostě mě to neba (a věřte, že jsem to zkoušel). Když se to ale smíchá s kapkou metalu a hodí do takhle garážového hávu, jde o hodně lákavou jízdu.
3. Häxenzijrkell – …von Glut und Wirbelrauch
Druhé EP je možná o chlup slabší než „Des Lasters der Zauberey“, ale i na „…von Glut und Wirbelrauch“ se Häxenzijrkell daří tvořit po čertech silnou atmosféru, která na mě prostě zabírá. Tenhle druh black metal mám strašně rád a kapel jako tahle si hodně cením.
Artwork roku:
Majestic Mass – Savage Empire of Death
Jasně, mohl bych sem dát nějakou další lovecraftovskou čmáranici anebo abstraktní atmo-patlanici. Takových jsem za loňský rok viděl dost. A nechci znít zbytečně pejorativně, mnohé z nich se mi líbily. Nicméně přebal debutu dánských Majestic Mass mě zaujal snad nejvíc, a to nejen kvůli tomu, že jsou na něm kozy. Jistě, kozy jsou samozřejmě fajn, ale důvod, proč sem obálka „Savage Empire of Death“ patří, tkví také v jeho atmosféře, která tam navzdory explicitnosti je. Navíc se mi fest líbí i samotné album, takže jej tady mohu zmínit alespoň takhle, ačkoliv na první pětku nemá!
Objev roku:
Z formálního hlediska bych sem asi měl dát první nebo druhou desku z top5, abych si nenasral do huby. Vím o tom. Přínosnější mi nicméně přijde, pokud zde vypíchnu nějakou další formaci, kterou jsem loni objevil a vysoce mě zaujala, ale mezi hlavní pětku ani neřadovou trojku se nedostala. Jedním z těchto vysoce zajímavých objevů budiž Američané Pando a jejich experimentální opus „Hiraeth“, který u mě s postupujícími poslech vystoupal hodně vysoko.
Shit roku:
Kdysi solidní kapela padla na úplné dno. Už minulé album „Illud tempus“ bylo blbé, ale „In situ“ je nehorázný trapas, jehož vydáním si všichni zúčastnění – muzikanty počínaje, labelem konče – dělají jenom ostudu. Takovou sračku by nikdo neměl pustit do světa ani ze srandy, ale vzhledem k tomu, že to Ondřej Klášterka s Lenkou Machovou evidentně myslí seriózně, tak je to ultra fail. Absolutní hnůj.
Koncert roku:
1. Suicide Commando, Siva Six: Praha – Rock Café, 5.5.2018
Moc koncertů jsem za loňský rok nedal (a nečekám, že by to letos bylo lepší, už mě to prostě tolik nebaví), takže výběr mám jednoduchý. Suicide Commando je rychta jako čuně, v malém klubu jim to seklo, a když k tomu přihodím exkluzivní support v podobě Siva Six, další mé oblíbené kapely z oblasti temné elektroniky, tak není co řešit.
2. Hetroertzen, Sektarism: Praha – Underdogs’, 4.10.2018
Úvodní LvxCælis jsem nestihl a z toho, co jsem stihl, to neznělo nijak zázračně. Sektarism předvedli přepálené divadlo, které vlastně bylo dost zábavné a hudebně mě to bralo mnohem víc než z desek, na nichž mě tihle Frantíci nikdy nezaujali. Hetroertzen naopak divadlo žádné, ale o to víc bylo muziky, a že se hoblovalo jak blázen. Sám jsem se divil, jak moc mě to bavilo, ale tohle fakt makalo. Netvrdím, že to bylo něco výjimečného, ale z toho mála, co jsem za rok 2018 živě viděl, to patřilo k tomu lepšímu.
3. Iron Maiden: Praha – Letiště Letňany, 20.6.2018
Tahle heavymetalová klasika nikdy neomrzí. Předkapely tradičně úplně na hovno, ale samotní Iron Maiden jsou prostě králové. Trojboj „For the Greater Good of God“, „The Wicker Man“ a hlavně monumentální „Sign of the Cross“ veprostřed koncertu úžasný a jasně ukázal, že se legendární Britové nemusejí spoléhat jen na povinné hity, které všichni známé líp než svoje boty, takže trochu škoda, že 2/3 jejich koncertů jsou vždycky stejné songy. To se asi bohužel nezmění, ale nemůžu tvrdit, že bych kvůli tomu na Iron Maiden přestal chodit.
Videoklip roku:
Čavalenky – Otrepaná téma
Netvrdím, že tenhle klip považuju za nějaké vizuální veledílo, ale ten song je palba jako prase a já nevím, kde jinde bych si ho měl pouštět. Dost lehce se tedy z toho stal můj nejsledovanější videoklip roku.
Film roku:
1. The House That Jack Built
Ve filmech to bylo lehké rozhodování, protože nic mě v roce 2018 nesundalo tolik jako „The House That Jack Built“. Některé filmy Larse Von Triera mohou být trochu rozpačité, ale v tomhle případě u mě svébytný dánský režisér zabodoval na plné čáře. Podvratný, provokativní i provokující snímek – v míře, jaká se v dnešní porcelánové době v kinech nevídá. Zároveň silný, nevšedně pojatý a s myšlenkami, z nichž některé jsou velké i znepokojivé zároveň. Velké dílo.
2. Upgrade
Řazení „Upgradu“ mezi horory v mnohých žebříčcích vůbec nechápu, protože horor to není ani omylem, ale akční sci-fi jak víno to rozhodně je. Stejně tak nechápu, proč o tomhle filmu mnozí mluví jako o béčkovém, protože takhle béčko přece nevypadá. „Upgrade“ nabízí uvěřitelnou vizi budoucnosti, aktuální tématiku a přes solidní dávku akce, vypjatých momentů i násilných scén neztrácí myšlenku. Výborné zakončení tomu přidává třešničku na dortu; tady mě opravdu potěšilo, že na to tvůrci měli koule, protože jakýkoliv jiný konec by celý film vlastně shazoval.
3. Climax
Mistr zfetovaných filmů Gaspar Noé naservíroval dost divný trip, který se tráví hodně těžko, ale v hlavě uvízne a něco v člověku zanechá (zůstává otázkou, zdali je to dobře nebo špatně, ha!). Úvodní taneční scéna je geniální, následuje trochu nudnější pasáž plná keců o šukání, další tanec (opět strhující), hypnotický soundtrack, titulky v půlce snímku a pak nastoupí drogy a začne jít do tuhého. Obsahově jsem čekal, že to bude ještě vyhrocenější a hlavně násilnější, ale z hlediska formy je to totální vymaštěnost v tom nejlepším slova smyslu. Je to „jenom“ snobská artovka, ale ty vole, v kině to nakládalo.
Potěšení roku:
nový gramofon
Tady snad ani není co dodávat :)
Zklamání roku:
pohodlnost zavedených jmen
Při pohledu na můj žebříček nejlepších dlouhohrajících desek a nejlepších neřadových nahrávek si lze povšimnout jednoho zajímavého trendu – s výjimkou Thy Catafalque se ve všech případech jedná o nepříliš známá či dokonce debutující jména. Což asi nebude náhoda. U spousty veteránů a zavedených kapel mám totiž pocit, že u nich vítězí pohodlnost a sázka na jistotu nad skutečnou výpovědní hodnotou, která těm začínajícím skupinám, jejichž tvorba není sešněrována očekáváními publika, nechybí.
Zajímavým paradoxem metalové scény budiž to, že jakkoliv tahle zavedená jména vydávají unavené a předvídatelné počiny, dostává se jim aplausu od posluchačů i kritiků. V metalu asi opravdu pracuje nostalgie a chválení za zásluhy, přičemž zásluhy a legendární status má prakticky každý, kdo jen hraje dlouho. Starého psa novým kouskům nenaučíš a metalový posluchač uctívá všechno, co je staré. Když chce ale člověk slyšet něco zajímavého, musí bohužel hledat jinde než u nových alb těch, kdo kdysi pomáhali naše oblíbené žánry stavět na nohy.
Zhodnocení roku:
Navzdory nastíněnému zklamání mám ale pocit, že rok 2018 byl poměrně silný. Což může vypadat jako standardní prohlášení, které se objevuje prakticky v každém „top“ žebříčku uplynulého roku, ale já sám vím, že něco takového ve svém shrnutí píšu poprvé za několik posledních let. Možná jsem měl ale tentokrát jen větší štěstí, že se mi dařilo nacházet přesně ta alba, která se mi strefovala do vkusu.
K roku 2019 nicméně nemám nějaká vysoká očekávání. Zkušenost člověka učí, že velká očekávání předchází velkému zklamání. Doufat ale mohu a také doufám, že i v tomto roce se objeví něco, co mě položí na prdel anebo posadí na lopatky.
Suicide Commando, Siva Six, Blood Pact
|
|
Datum: 5.5.2018 Akreditaci poskytl:
|
Už v květnovém koncertním eintopfu jsem avizoval, že kombo Suicide Commando a Siva Six není koncert, který byste měli projebat. A jakkoliv to může znít jako klišé, hned na začátek mohu předeslat, že kdo nebyl, přišel o parádní večer plný temné elektroniky….
Nic ovšem nemůže být dokonalé. Sanctuary na svých akcích pravidelně dávají prostor i domácím kapelám, což je nesporně chvályhodná činnost, ale ne vždy jde o něco, bez čeho by se návštěvník nemohl obejít. Dvojice Blood Pact z Brna možná nepředvedla nějaký zásadní fail, ale bylo evidentní, že s následujícími kapelami se nemůže rovnat hudebně ani pódiovou prezentací (to neberte vyloženě jako výtku, protože by šlo trochu o ránu pod pás vzhledem k tomu, jaký kalibr následoval), a navrch se k nim ani stoprocentně nehodili. Horší bylo, že obecně vzato mě to jednoduše nudilo. Dvojice hrála v rozložení klávesy + počítač a zpěv + sem tam plácnutí do druhých kláves. Některé songy, například hned ten úvodní, byly na můj vkus příliš ukňourané, taky trochu nezáživné. V dílčích momentech se sice podařilo vykřesat náznak nějaké atmosféry, ale vzato kolem a kolem to šlo spíš mimo mě, sorry.
Naštěstí hned druzí účinkující byli úplně jiná liga. Samozřejmě, tenhle večer byl zejména o Suicide Commando, ale já osobně jsem se na Siva Six těšil možná i stejně jako na kultovní úderku Johana Van Roye. Tuhle původem řeckou formaci mám z alb moc rád, takže mi udělalo velkou radost, že ani v koncertním podání nešlo o zklamání. A to i přesto, že se – jak je u kapel podobných žánrů bohužel zvykem – ve velké míře jednalo skoro o karaoke. Většina muziky jela puštěná z podkresu a živě šly jenom stěžejní melodie skladeb a zpěv.
Nicméně suverénní vystupování a charisma zpěváka Z bohatě stačilo k povedenému setu. Hrálo se jenom z posledních dvou desek „Dawn of Days“ a „The Twin Moons“, přičemž mírně navrch měla dle očekávání ta aktuálnější. Trochu mě překvapilo, že Siva Six zahráli i oba covery, které mají v záloze, tedy „Twenty Eight“ (z filmu „28 Days Later…“) a „Blade Runner (Stardust)“ (tady snad původ není nutné dodávat), ale rozhodně si nestěžuju, poněvadž v obou případech jde o hodně povedené záležitosti. Jinak by výběr songů asi očekávaný, protože z obou desek zazněly ty největší hity. Plus bych vyzdvihnul, že v reálu hoši nevypadali tak strašně teploušsky jako na promo fotkách, takže se na ně dalo koukat, aniž by člověka začalo nepříjemně svrbět u zadního vchodu.
|
Setlist Siva Six: |
Ale vtipy stranou, set Siva Six byl prostě parádní a fakt mě bavil prakticky každou minutu. A zřejmě jsem nebyl sám, protože Řekové už roztancovali první lidi. Myslím, že s tímhle musel být spokojen i ten, kdo se s kapelou dříve nesetkal. Hodně přesvědčivá show i navzdory občasným technickým potížím s mikrofonem.
Nicméně hlavní hřeb večera byl ještě před námi. Na Suicide Commando se mi moc líbí, že patří k těm elektronickým kapelám, které se nebojí živých bicích. I v Praze se ukázalo, že je to moc dobrá volba, poněvadž škopky nakládaly jako čuně, ten rozdíl byl skutečně cítit a rytmika pořádně kopala. Nicméně nejen v ní byl oproti studiovým nahrávkám slyšet rozdíl. Přišlo mi, že u některých starších tracků se mírně obměňovaly i synťákové linky. Ale třeba se mi to jen zdálo.
Každopádně, show samozřejmě táhnul kupředu především Johan Van Roy, který se vlastně ani nemusel moc snažit, aby ho publikum žralo. Sice se mi nezdálo, že by byl kotel nějak zásadně veliký či zběsilý, pocitově mi před čtyřmi lety přišel v obou ohledech lepší, ale i tak byla atmosféra dost dobrá. Menší klub Suicide Commando seděl, Johan se každou chvíli šklebil jak magor a set šlapal jak hodinky prakticky po celou dobu (s nečestnou výjimkou v podobě „Schiz[o]topia“, která mě prostě neba).
Velký prostor dostalo samozřejmě poslední loňské album „Forest of the Impaled“, z něhož zazněly nějaké výborné fláky jako třeba „The Gates of Oblivion“ nebo „The Devil“, ale i pár slabších. Kupříkladu bez „We Are Transitory“ a „Schiz[o]topia“ bych se s klidem obešel a okamžitě bych je vyměnil za další fláky z majstrštyku „Implements of Hell“, z něhož zazněly jen tutovky „God Is in the Rain“ a „Die Motherfucker Die“. Z dalších starších songů nechyběly „Bind, Torture, Kill“, při níž Johan půjčoval mikrofon publiku, „Unterwelt“, „Cause of Death: Suicide“, „Love Breeds Suicide“, „Dein Herz, meine Gier“ nebo finální „See You in Hell“.
Celkově to ovšem bylo super a vlastně bych letošní koncert hodnotil ještě o kousek víc než ten, který Suicide Commando předvedli před čtyřmi lety v MeetFactory. Víc už k tomu asi není moc co dodat. Na případný další koncert kapely v Čechách jdu rozhodně znova a vy byste měli udělat to samé…
Koncertní eintopf – květen 2018
|
|
H.: Onotius:
|
H.:
Nepřijde mi, že by se v květnu konalo nějak zásadní množství zajímavých koncertů. Naopak se mi zdá, že tentokrát docela zdechnul pes, což je vcelku s podivem, poněvadž v květnu obyčejně vrcholí jarní klubová sezóna. Přesto je tu minimálně jedna akce, která za návštěvu rozhodně stát bude a která je pro mě osobně dokonce jedním z nejočekávanějších koncertů celého roku…
Samozřejmě mluvím o vystoupení Suicide Commando. Belgická aggrotechová úderka v čele s Johanem Van Royem se do České republiky vrátí po čtyřech letech, kdy vystoupila v MeetFactory. Tenkrát to byla paráda, tudíž doufám, že i letos to bude stát za to. Očekávání jsou nicméně ještě výš i díky tomu, že tentokrát se před Suicide Commando představí také exkluzivní support – původem řecká formace Siva Six, jejíž tvorbu mám taky moc rád. Tuhle kapelu chci vidět živě už delší dobu a v kombu se Suicide Commando to už pomalu ani nemůže být lepší!
No, a protože v metalu se děje hovno, i s druhým tipem zůstanu v elektronických vodách. 12. května se tu opětovně představí německé zvrhlice Grausame Töchter se svou lascivní show. Tentokrát se podívají do Brna na akci Clubbers Die Younger 35, kde je mimo jiné doplní i místní Blood Pact, kteří si zahrají také před Suicide Commando a Siva Six. Mimochodem, pokud byste to měli do Brna daleko, tak začátkem června budou Grausame Töchter hrát i v Broumově.
Onotius:
Koncertní květen je oproti předchozím měsícům co do množství docela slaboučký. Pár solidních jmen tu sice je, ale jinak vzduchoprázdno. Anebo mne snad něco minulo? Tak nebo tak – z akcí, které dle mého názoru dozajista budou za něco stát, se v čele tyčí koncert americké post-metalové kapely Rosetta. Jejich vystoupení na Brutal Assaultu 2015 bylo solidní, byť za světla a krátké. Proto možnost vidět je v klubu s plnohodnotným setem jsem už tehdy v reportu zmiňoval jako něco, čeho bych se docela rád zúčastnil. Navíc i ona zprvu nenápadná nová deska postupně roste, tak uvidíme, kam vygraduje v živém provedení. Nezbývá než doufat, že začátkem zkouškového mi zbude čas a peníze.
Dále stojí za to zmínit koncík heavymetalové klasiky brázdící hudební vody už od roku 1977 – Manilla Road. Pravda, nikdy jsem si netroufal považovat se za nějakého znalce jejich tvorby, ale vidět jak staříci po čtyřiceti letech pod založení drhnou vkusně epické hevíkové fláky, myslím nebude zážitek k zahození. Na závěr pak ještě třeba zmínit pražskou zastávku evropského turné irských God Is an Astronaut, kteří přivezou na pódium MeetFactory svou čerstvou desku „Epitaph“.
Siva Six: remixové album již brzy
2. února vychází remixové album Siva Six s názvem „Nyx“. Objeví se na něm remixy z poslední řadové desky „Dawn of Days“ od celkem sedmnácti interpretů. Krátká ukázka remixu „Forever“ od Christiana Cambase následuje.
Siva Six: videoklip
Řekové Siva Six minulý týden vypustili první videoklip ke svému podzimnímu albu „Dawn of Days“. „Apocalypsis“ sledujte na YouTube.
Siva Six – Dawn of Days
 |
|
Země: Řecko Tracklist: Hrací doba: 51:10
|
„Dawn of Days“ je deska, na níž jsem čekal nedočkavě a vlastně i relativně dlouho – celých pět let uběhlo od vydání předchozího počinu – a také jsem toho od ní dost očekával. Důvody, jak už tomu tak bývá, je nutno hledat v minulosti. Dřívější tvorba Siva Six je totiž výtečná, především našlapané „Black Will“ z roku 2006 a majestátní „The Twin Moons“ z roku 2011. Právě díky nim se tihle Řekové zařadili k mým nejoblíbenějším formacím z oblasti temnější taneční elektroniky.
Nefalšovaně stupidní přebal „Dawn of Days“ mě ovšem rychle zchladil – oproti jednoduchému, leč elegantnímu artworku „The Twin Moons“ to je bolestivá změna. I ona kreatura na „Black Will“ od Setha ze Septicflesh, který ty svoje příšerky seká jak Baťa cvičky a všechny na jedno brdo, byla lepší než tohle. Dokonce i nové promo fotky jsou víc homoušské než kdykoliv v minulosti a to zrovna Siva Six na fotkách vypadali vždycky trochu jako buzničky. Ale nakonec – hlavní slovo má pořád hudba!
„The Twin Moons“ byl majstrštyk, který se povede jednou za život. Řekové zde měli vysokou skladatelskou formu, již navíc (stejně jako na „Black Will“) vyšperkoval orchestracemi Christos Antoniou ze Septicflesh a Chaostar (tedy ano, Siva Six nějakým způsobem spolupracovali s oběma bratry), a tato kooperace vyústila v nahrávku s neopakovatelnou osudovou atmosférou, jakou jsem nikde jinde na poli dark electra, EBM, aggrotechu a podobných žánrů doposud neslyšel.
Bylo tedy na co navazovat, ale ruku na srdce – nedoufal jsem, že by Siva Six mohli svůj pět let starý triumf dorovnat nebo snad dokonce překonat. Přesto jsem věřil, že „Dawn of Days“ bude dobré a že když se hodně zadaří, tak by Řekové mohli atakovat laťku „Black Will“. No, nestalo se, i „Black Will“ se mi zdá lepší (a klidně si tomu říkejte nostalgie, je mi to úplně volný). Čímž ovšem neříkám, že by „Dawn of Days“ bylo špatné, poněvadž se pořád jedná o dobrou a vysoce zábavnou placku s několika kurevsky skvělými skladbami.
Popravdě řečeno, povedená je většinová část stopáže „Dawn of Days“. Vůbec není problém v tom, že by Siva Six na novince nedokázali přijít s poutavým materiálem; jde jen o to, že posledně a předposledně to jednoduše bylo „ještě víc“ a celkový dojem z počinu trhal koule o poznání mocněji. Přesto není problém si „Dawn of Days“ užít.
Hned začátek to nakopne ve velkém stylu. Otvírák „To the Light“ možná trochu překvapivě není vysloveně energická pecka a nese se spíš ve středních tempech, ale to neznamená, že by tu chyběl tah na bránu. Svým způsobem je to vcelku standardní song Siva Six, ale nic proti tomu, protože to je pořád super a všechno do sebe zapadá. „Daylord“ se zpočátku tváří poněkud nevýrazně, ale nakonec není problém si oblíbit i ji, především díky parádnímu refrénu, jehož nařvané pronesení názvu písně mi napoprvé znělo divně, nicméně hodně rychle se z toho stal jeden z oblíbených momentů. Jeden z největších hitů „Dawn of Days“ ovšem přichází hned vzápětí – „Apocalypsis“ nabízí přesně to, kvůli čemu jsem si duo Z / U-RI tak oblíbil. Počínaje neodolatelně taneční rytmikou, výraznými syntezátorovými melodiemi a konče bombastickým refrénem, v němž se mísí chytlavost s epickou náladou.
Následující „Twenty Eight“ (včetně intra „The Dead Walk the Earth“ v samostatné stopě) je předělávka ústřední skladby filmu „28 Days Later“ (v české distribuci „28 dní poté“) od skladatele Johna Murphyho. Jenže pozor, Siva Six covery umějí, však už na „The Twin Moons“ se blýskli excelentní „Blade Runner (Stardust)“ (filmový původ asi uhádnete i bez nápovědy). To se potvrzuje i tentokrát, protože jejich interpretace „Twenty Eight“ si z originálu bere především klaustrofobickou klávesovou linku, kolem níž staví úplně novou píseň. Atmosféra stříká na všechny strany a vygradovaný výbuch s extrémním vokálem v závěru má sílu jako svině. O jeden z vrcholů „Dawn of Days“ je postaráno.
Úroveň však nepolevuje i nadále, byť skok zpět do tanečnější roviny prostřednictvím „Transcendence“ je velký. Stejně tak „High on Low“ je dobrá záležitost, i když k těm nejlepším nepatří. Po dalším intru „The False Prophet“ následuje hitovka „Superstition“ v lehce pozměněném provedení (nazvaném „2k16 Edit“), která je známá už dlouho díky stejnojmennému EP z roku 2013. To mě ale vůbec nesere, poněvadž minialbu jsem příliš pozornosti nevěnoval, pouze vzal na vědomí jeho vydání a dal mu jen nutné minimum poslechů. Na desce však „Superstition (2k16 Edit)“ šlape jedna báseň a refrén „God is a superstition, god is a super freak“ je prostě nářez.
Až do této chvíle panuje naprostá spokojenost i s vědomím, že na předcházejících dvou řadovkách byli Siva Six ještě lepší. A kdyby novinka po „Superstition (2k16 Edit)“ skončila, tak bych větších výtek neměl. Jenže závěr „Dawn of Days“ dojem mírně sráží. „Forever“ obsahuje i pár dobrých motivů a vlastně se poslouchat dá, ale už to není úplně ono a navíc mě tu mocně vysírá jedna kýčovitá klávesová melodie, jakou by klidně mohl složit i Tobias Sammet do nějaké balady Avantasie. A to si teda kurva pište, že tohle jako pochvalu nemyslím. Finální dvojice se opět snaží o atmosféru, jenže „Until Death Reunites Us“ je strašně utahaná a nezáživná, tudíž se namísto náladotvornosti dostavuje hlavně nuda. To finální „The Messenger“ funguje oproti své kolegyni mnohem uspokojivěji a lehce experimentálnější a rituální nádech jí jenom svědčí.
Ve finále jsou na „Dawn of Days“ vlastně jen dvě slabé písničky, „Forever“ a „Until Death Reunites Us“, což je při počtu dvanácti kusů ne přímo zanedbatelné, ale shovívavě se s tím dá žít. Přesto není sporu o tom, že závěr nahrávky mohl dopadnout lépe, a kdyby tam zůstalo 9-10 skladeb, rozhodně by to lepší bylo. Ale vzato kolem a kolem je „Dawn of Days“ pořád dobrá deska, která mě baví a za koupi mi stojí. I navzdory tomu zkurvenému přebalu, jejž považuji za regulérní přešlap.
Redakční eintopf #95 – listopad 2016
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones |
|
H.: Kaša: Atreides: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron:
|
H.:
Když jsem svého času psal říjnový eintopf a předběžně se juknul i na listopadový seznam, říkal jsem si, že tentokrát už to taková sláva nebude. Nicméně v mezičase přibylo pár dost zajímavých oznámení, případně jsem si konečně všiml něčeho, co již oznámeno bylo a dříve jsem to nezaregistroval, takže nakonec mohu opět s klidem vyhlásit, že i tento měsíc rozhodně bude co poslouchat!
O prvním místě není sporu ani pochyb. Mě osobně ohlášení nové desky Deathspell Omega nepřekvapilo, jelikož jsem díky informacím z jistých insider kanálů tušil, že se něco blíží a že to bude hodně brzo, ale to neznamená, že by mě oficiální potvrzení „The Synarchy of Molten Bones“ nepotěšilo. Bohové francouzské avantgardy, kteří společně s Blut aus Nord odstartovali onu profláklou vlnu disharmonického chaotického black metalu, se po menší přestávce vracejí, aby všem ukázali, jak se to má hrát. Očekávání jsou nejvyšší možná a cokoliv menšího než nejvyšší kvalita také bude zklamáním!
Opravdu hodně toho čekám i od Siva Six. Tahle řecká dvojka se postupem času vyšvihla mezi mé nejoblíbenější EBM formace, a kdyby proti nim nestáli Deathspell Omega, jen těžko by jejich novou desku „Dawn of Days“ v levelu natěšenosti někdo mohl ohrozit. Obal novinky je sice příšerný, ale pokud obsah dokáže důstojně navázat na majstrštyky „Black Will“ a „The Twin Moons“, milerád tento nedostatek přehlédnu a odpustím. Jako hele, „The Twin Moons“ patří k mým nejoblíbenějším nahrávkám v celém žánru – mám snad dodávat něco víc?
Ze třetího místa už nebudu dělat žádné drama a dám sem Bölzer. Je škoda, že se o téhle kapele mluví možná až moc, takže to poslouchá i spousta pozérských mrdek (stejně jako Islandy, Polska nebo Francie – však to bohužel trápí i výše jmenované Deathspell Omega), ale na druhou stranu – za to sama kapela nemůže a bylo by nefér se na „Hero“ dívat skrz prsty jen kvůli tomuhle. Je pravda, že hudební potenciál je v Bölzer velký, obě předchozí ípíčka „Aura“ a „Soma“ i demosnímek „Roman Acupuncture“ to dokazují. Od první regulérní desky „Hero“ tedy lze čekat dost, tak snad to čekání nebude zbytečné…
Kaša:
Řekl jsem si, že z listopadového eintopfu nebudu dělat žádnou kovbojku a rovnou bez okolků vyberu jedno jediné album, přestože zajímavých počinů se v tomto měsíci dá určitě najít hned několik. Důvod? Je docela prostý: Metallica.
Tahle legenda (říkejte si o jejím aktuálním stavu, co chcete, ale je jí) mě kdysi v podstatě přivedla k metalu a na dlouhá léta se usadila pozici mojí personální jedničky co se hudby obecně týče. Dnes už to mám sice trochu jinak a volném času poslouchám jiné party, ale i navzdory tomu na tvorbu této čtveřice nedám dopustit a na chystané album „Hardwired… to Self-Destruct“ se těším jako prase. Zatím mě nijak neodrazuje ani formát dvou disků, protože první dva singly nejsou špatné. Nečekám desku roku, ani žádný posun do neznámých hájů, ale pokud se Jamesovi s Larsem podaří alespoň navázat na osm let starého předchůdce „Death Magnetic“, tak budu spokojený.
Svoje zraky a slechy tak napínám k 18. listopadu, kdy se „Hardwired… to Self-Destruct“ dostane na pulty obchodů, a něco mi říká, že po hodně dlouhé době nebudu moci za necelé tři týdny dospat.
Atreides:
Ačkoliv již mám naposloucháno, a tak novou desku Arkony není možné zařadit do skupiny „těším se”, nelze než zařadit ji na přední příčku listopadového výběru. Polská blacková kultovka se před dvěma lety ozvala s výbornou plackou „Chaos.Fire.Ice“ po zatraceně dlouhé odmlce, nicméně oživení činnosti rozhodně nebylo jen vzpomínkovou událostí na doby dávno minulé a jede se dál. Khorzon letos navazuje další řadovkou „Lunaris“ a rozhodně to stojí za poslech!
Zbylé dva posty budou náležet celkům mnohem mladším. První obsadila švýcarská úderka Bölzer, která na kontě sice má pár krátkých počinů, avšak své vize zabalené do atmosférické směsky black a death metalu hustí z pódia už nějaký ten pátek. Preciznost a vlastní ksicht tohoto dua jim už vynesl slušný zástup fanoušků a účast na velmi zajímavých akcích, nicméně na plnohodnotnou nahrávku se stále čeká – a ta má přijít právě teď. Sám jsem zvědavý, jaké „Hero“ bude a jak bude znít desetistrunný masakr na větší ploše, nicméně lze předpokládat materiál přinejmenším solidní. Těšing!
Zbývající pozice pak náleží skotskému projektu Saor a.k.a. ex-Ársaidh a.k.a. Andymu Marshallovi, který za relativně krátkou dobu existence stačil vypustit do světa dvě plnohodnotné řadovky, přičemž každá nabízí prvotřídní (minimálně v porovnání se zbytkem scény) pagan black řízlý trochou pošty, prodchnutý specifickou atmosférou skotské vysočiny a nábožné úcty k věcem jak dávno minulým, tak nanejvýš současným. Osobně jsem zvědav, kam na třetí řadovce „Guardians“ Andy dospěl, mohu však předpokládat, že v duchu předchůdců rozhodně nepůjde o bezduchou sračku, o jaké není v rámci žánru za posledních deset let (bohům žel) nouze.
Skvrn:
Velkohubá prohlášení nedělávám rád a vím taky proč. Když jsem před měsícem udělal výjimku a vydání nových Urfaust označil za blackmetalovou událost roku, hbitě museli přijít vtipálci z Deathspell Omega a oznámit vydání „The Synarchy of Molten Bones“. Ale co naplat, nepoučitelný budu i dál, nic očekávanějšího se objevit nemůže. Tohle je ta událost, pekelnictvo z Urfaust promine. Francouzi jsou zpět po čtyřleté – v historii kapely nejdelší – odmlce s novým materiálem. Ten bude ve své plné délce hrát sotva půlhodiny, kratčeji než legendární EP „Kénôse“. Absolutní intenzita připravena? Snad. A jeden z vrcholů taktéž, pevně věřím.
Nový materiál tasí i Aenaon, tedy progresivní black metal z řeckých končin. Hodně energie a neskutečný spád, naopak málo svícnů a černokněžnictví. Ačkoliv na dva roky starém „Extance“ Aenaon přes veškeré možné zdání nikterak neinovovali (a mohu prozradit, že tak nečiní ani na novince), fungovalo to skvěle. Uvidíme, jak si povede „Hypnosophy“, seznamovací náslechy nedopadly zle. Třetí volbu pak přenechám sférám mimometalovým. S novinkou „Monument Builders“ vyrukují Loscil, tvůrci dnes již klasických minimalistických ambientních skic. Těším se na zachmuřené podzimní poslechy, potěchu z parádního obalu můžu hlásit již teď.
Onotius:
V porovnání s hutným zářím a říjnem bude listopad přeci jen o poznání skromnější. Že bychom se však tenhle měsíc měli kousat nudou, o tom nemůže být řeč. Pokud totiž vychází nová deska Deathspell Omega, bude listopad uchvacující zážitek, i kdyby snad jinak vycházely jen samé HammerFally a podobné nuďárny. Neuchopitelná fascinující hudba plná kreativních nápadů a uhrančivé atmosféry, mrazivě epická, chaoticky technická – snažím se slovy popsat, co se mi vybaví, když se řekne jméno této francouzské blackmetalové modly, a moc se mi to nedaří. To je třeba slyšet. „Paracletus“ je pro mě vrchol, tak jsem zvědav, jak s mým žebříčkem novinka zatřese.
Je prosinec 2013, sedím v autobuse směrem do Krkonoš v ruce třímám „Kafku na pobřeží“ od Harukli Murakamiho a do sluchátek mi hraje „Carved in Stone“ z debutové nahrávky „Roots“ od Saor (tehdy ještě pod jménem Ársaidh). V tu chvíli jsem mocně paralyzován pohlcující atmosférou, jež z té muziky sálá. Tahle lehce nostalgická vzpomínka mi vytane na mysl vždy, když si vzpomenu na tenhle skotský projekt, který nyní přichází s třetí deskou „Guardians“. Pravda, druhé album mě už bavilo o poznání méně, přesto jsem zvědav, jaká novinka bude. Dále se těším, kam se zase posunou post-rockoví Crippled Black Phoenix na své novince „Bronze“. První ukázky zněly celkem lákavě, tak uvidíme, jak zapůsobí deska jako celek.
Metacyclosynchrotron:
Vydání nového materiálu Deathspell Omega se dalo dle jistých indicií tušit s předstihem, tudíž ono „překvapení“ související s ohlášením „The Synarchy of Molten Bones“ nebylo zas tak velké a tomu odpovídá i mé očekávání. Prvotřídního blacku se snad dočkám bez ohledu na to, zda se bude jednat o avantgardní chaos nebo vzteklý raw sekec. Šok spojený s něčím neočekávaným by byl rovněž vítaný, ale uvidíme. „Drought“ zas taková velká pecka nebyla… Zato oznámení nových Antaeus překvapilo velmi! Vypuštěný song „Condemnation“ sice neťal do živého, ale dal tušit fúzi obhroublé bestiality „Cut Your Flesh and Worship Satan“ a nelidského fanatismu „Blood Libels“. Případná „dobrá, ale obyčejná“ nahrávka by mě v případě Antaeus mrzela více než od Deathspell Omega. No, a jako třetí partu neuvedu Bölzer, ale Black Hole Generator – blackový vedlejšák Bjørnara Nilsena z Vulture Industries. EP „Black Karma“ se mi v roce 2006 výborně trefilo do tehdejšího vkusu a vzhledem k tomu, jak moc jsem tehdy full-length chtěl, tak si prostě „Requiem for Terra“ pustit musím.
Siva Six: nové album
Řekové Siva Six konečně ohlašují vydání a detaily již delší dobu připravované nové desky. Ta se jmenuje „Dawn of Days“ a vyjde 11. listopadu skrze Alfa Matrix Records jako CD a download. Dva songy („To the Light“, „Apocalypsis“) a veškeré detaily najdete na Bandcampu.