Archiv štítku: aggrotech

Reporty

Suicide Commando, Siva Six, Blood Pact

Komentáře: 2
Suicide Commando, Siva Six, Blood Pact

Datum: 5.5.2018
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Blood Pact, Siva Six, Suicide Commando

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

Už v květnovém koncertním eintopfu jsem avizoval, že kombo Suicide Commando a Siva Six není koncert, který byste měli projebat. A jakkoliv to může znít jako klišé, hned na začátek mohu předeslat, že kdo nebyl, přišel o parádní večer plný temné elektroniky….

Nic ovšem nemůže být dokonalé. Sanctuary na svých akcích pravidelně dávají prostor i domácím kapelám, což je nesporně chvályhodná činnost, ale ne vždy jde o něco, bez čeho by se návštěvník nemohl obejít. Dvojice Blood Pact z Brna možná nepředvedla nějaký zásadní fail, ale bylo evidentní, že s následujícími kapelami se nemůže rovnat hudebně ani pódiovou prezentací (to neberte vyloženě jako výtku, protože by šlo trochu o ránu pod pás vzhledem k tomu, jaký kalibr následoval), a navrch se k nim ani stoprocentně nehodili. Horší bylo, že obecně vzato mě to jednoduše nudilo. Dvojice hrála v rozložení klávesy + počítač a zpěv + sem tam plácnutí do druhých kláves. Některé songy, například hned ten úvodní, byly na můj vkus příliš ukňourané, taky trochu nezáživné. V dílčích momentech se sice podařilo vykřesat náznak nějaké atmosféry, ale vzato kolem a kolem to šlo spíš mimo mě, sorry.

Naštěstí hned druzí účinkující byli úplně jiná liga. Samozřejmě, tenhle večer byl zejména o Suicide Commando, ale já osobně jsem se na Siva Six těšil možná i stejně jako na kultovní úderku Johana Van Roye. Tuhle původem řeckou formaci mám z alb moc rád, takže mi udělalo velkou radost, že ani v koncertním podání nešlo o zklamání. A to i přesto, že se – jak je u kapel podobných žánrů bohužel zvykem – ve velké míře jednalo skoro o karaoke. Většina muziky jela puštěná z podkresu a živě šly jenom stěžejní melodie skladeb a zpěv.

Nicméně suverénní vystupování a charisma zpěváka Z bohatě stačilo k povedenému setu. Hrálo se jenom z posledních dvou desek „Dawn of Days“ a „The Twin Moons“, přičemž mírně navrch měla dle očekávání ta aktuálnější. Trochu mě překvapilo, že Siva Six zahráli i oba covery, které mají v záloze, tedy „Twenty Eight“ (z filmu „28 Days Later…“) a „Blade Runner (Stardust)“ (tady snad původ není nutné dodávat), ale rozhodně si nestěžuju, poněvadž v obou případech jde o hodně povedené záležitosti. Jinak by výběr songů asi očekávaný, protože z obou desek zazněly ty největší hity. Plus bych vyzdvihnul, že v reálu hoši nevypadali tak strašně teploušsky jako na promo fotkách, takže se na ně dalo koukat, aniž by člověka začalo nepříjemně svrbět u zadního vchodu.

Setlist Siva Six:
01. To the Light
02. Daylord
03. Faileth Stars
04. ΑΠΟΚΑΛΥΨΙΣ
05. Twenty Eight
06. Superstition
07. High on Low
08. Intha Ren
09. Valley of the Shadows
10. Blade Runner (Stardust)

Ale vtipy stranou, set Siva Six byl prostě parádní a fakt mě bavil prakticky každou minutu. A zřejmě jsem nebyl sám, protože Řekové už roztancovali první lidi. Myslím, že s tímhle musel být spokojen i ten, kdo se s kapelou dříve nesetkal. Hodně přesvědčivá show i navzdory občasným technickým potížím s mikrofonem.

Nicméně hlavní hřeb večera byl ještě před námi. Na Suicide Commando se mi moc líbí, že patří k těm elektronickým kapelám, které se nebojí živých bicích. I v Praze se ukázalo, že je to moc dobrá volba, poněvadž škopky nakládaly jako čuně, ten rozdíl byl skutečně cítit a rytmika pořádně kopala. Nicméně nejen v ní byl oproti studiovým nahrávkám slyšet rozdíl. Přišlo mi, že u některých starších tracků se mírně obměňovaly i synťákové linky. Ale třeba se mi to jen zdálo.

Každopádně, show samozřejmě táhnul kupředu především Johan Van Roy, který se vlastně ani nemusel moc snažit, aby ho publikum žralo. Sice se mi nezdálo, že by byl kotel nějak zásadně veliký či zběsilý, pocitově mi před čtyřmi lety přišel v obou ohledech lepší, ale i tak byla atmosféra dost dobrá. Menší klub Suicide Commando seděl, Johan se každou chvíli šklebil jak magor a set šlapal jak hodinky prakticky po celou dobu (s nečestnou výjimkou v podobě „Schiz[o]topia“, která mě prostě neba).

Velký prostor dostalo samozřejmě poslední loňské album „Forest of the Impaled“, z něhož zazněly nějaké výborné fláky jako třeba „The Gates of Oblivion“ nebo „The Devil“, ale i pár slabších. Kupříkladu bez „We Are Transitory“ a „Schiz[o]topia“ bych se s klidem obešel a okamžitě bych je vyměnil za další fláky z majstrštyku „Implements of Hell“, z něhož zazněly jen tutovky „God Is in the Rain“ a „Die Motherfucker Die“. Z dalších starších songů nechyběly „Bind, Torture, Kill“, při níž Johan půjčoval mikrofon publiku, „Unterwelt“, „Cause of Death: Suicide“, „Love Breeds Suicide“, „Dein Herz, meine Gier“ nebo finální „See You in Hell“.

Suicide Commando

Celkově to ovšem bylo super a vlastně bych letošní koncert hodnotil ještě o kousek víc než ten, který Suicide Commando předvedli před čtyřmi lety v MeetFactory. Víc už k tomu asi není moc co dodat. Na případný další koncert kapely v Čechách jdu rozhodně znova a vy byste měli udělat to samé…

Recenze

Suicide Commando – Forest of the Impaled

Napsat komentář
Suicide Commando - Forest of the Impaled

Země: Belgie
Žánr: aggrotech
Datum vydání: 21.7.2017
Label: Out of Line Music

Tracklist:
01. The Gates of Oblivion [feat. Nero Bellum]
02. My New Christ
03. Too Far Gone
04. Death Lies Waiting
05. The Pain That You Like [feat. Jean-Luc De Meyer]
06. Poison Tree
07. The Devil
08. Chasm of Emptiness
09. Crack Up
10. Schiz[o]topia
11. We Are Transitory

Hrací doba: 52:52

Odkazy:
web / facebook

Kdyby se mě někdo zeptal – i když vím, že se asi nikdo nezeptá, protože to nejspíš nikoho nezajímá, což je také ten důvod, proč vám tuhle informaci cpu sám od sebe – jaká je moje nejoblíbenější aggrotechová mlátička, asi bych na chvíli zaváhal. Ale spíš jen kvůli tomu, aby to vypadalo, že o tom mocně dumám a přemýšlím, ale nakonec bych stejně řekl to, co by mi bylo jasné hned začátku – že jediná správná odpověď zní: Suicide Commando.

U žádné jiné žánrové kapely jsem ještě nenašel takhle božsky namíchaný koktejl elektronické agrese a temné atmosféry, navíc aniž by výsledek ve snaze o tanečnost sklouzával k přistříknutým homo klávesám. Snad tedy není divu, že kdykoliv nastane rok, během něhož má vyjít nové album Suicide Commando, těším se jako svině – a ne jen tak ledasjaká svině, nýbrž extrémně vyžraná a tučná svině. Ale co má člověk dělat, když Johan Van Roy dokázal v minulosti stvořit zasrané majstrštyky jako „Axis of Evil“, „Bind, Torture, Kill“ nebo „Implements of Hell“…

Po zmiňované extrémně silné trojici desek přišel s minulým „When Evil Speaks“ menší propad. Ne snad, že by se jednalo o špatnou fošnu, to vůbec. Několik tracků zde bylo sakra skvělých a přinejmenším titulní flák je kulervoucí námrd. Nicméně třeba „Bind, Torture, Kill“ či „Implements of Hell“ neměly jediného slabého místečka, kdežto tady se pár takových našlo. Od letošní novinky „Forest of the Impaled“ jsem chtěl jediné – aby Suicide Commando opětovně vyšvihla na bezchybnou úroveň. Povedlo se?

Nebudu našlapovat kolem pomyslné horké kaše a vypálím to stejně zostra, jako Johan Van Roy pálí své beaty – „Forest of the Impaled“ mi přijde na přibližně stejné úrovni jako „When Evil Speaks“. Tedy hodně nadprůměrné album s několika bombastickými songy, mezi nimiž se nachází několik méně dobrých, díky čemuž nejde o úplný strop, na nějž si Suicide Commando v minulosti sáhli.

Zatímco posledně mi přišel slabší rozjezd, zde je začátek desky naopak parádní. Úvodní „The Gates of Oblivion“ možná není nejagresivnější song, ale má silnou ústřední linku, slušnou atmošku a výsledku nakonec pomáhá i vysoký zefektovaný jekot hostujícího Nero Belluma z Psyclon Nine. Na vysoké úrovni pokračuje i druhá „My New Christ“, která se možná zpočátku tváří trochu nenápadně, ale posléze se rozjede do slušného masakru, takže to s člověkem šije, aniž by si to on sám přál. Kurva, přesně takhle se mi to líbí! Mezi vrcholy bych dále zařadil třeba „The Devil“ nebo „Chasm of Emptiness“, hodně mě baví i „Crack Up“. Výborná je nakonec i „The Pain That You Like“, v níž hostuje Jean-Luc De Meyer z belgické EBM legendy Front 242. Sice jsem si na ni z nějakého důvodu musel chvíli zvykat (snad právě kvůli hostovi, jenž zapříčinil výraznější EBM nádech), ale nakonec jsem si ji také oblíbil.

Suicide Commando

Zbylé skladby rozhodně nejsou špatné, ale už jsou takové… pořád v pohodě, ale není to prostě úplně dokonalé. Ale kupříkladu „Death Lies Waiting“ zachraňuje skvělá klávesová linka, jež přebije i trochu slabší rytmickou stránku. Oproti tomu „Too Far Gone“, „Poison Tree“ a „We Are Transitory“ už nedokážou přijít ani s takovýmhle výrazným prvkem a zůstávají v pozici poslouchatelných kusů, které ovšem nepřinášejí nic nového ani v kontextu alba, ani v kontextu celé tvorby Suicide Commando. Na druhou stranu, vysloveně hloupé také nejsou a ani jednu z nich bych nezařadil na poslední pozici v pomyslné tabulce nahrávky. Tohle místo mám totiž rezervované pro „Schiz[o]topia“, jež se svými téměř šesti minutami působí příliš natahovaně. Nicméně se pořád nejedná o průser nebo neposlouchatelnou věc. Suicide Commando mají takovou kvalitu, že i to slabší na albu je vlastně pořád v klidu.

Suicide Commando - Forest of the Impaled

„Forest of the Impaled“ nepochybně přináší několik výborných songů, jež si vždycky s chutí pustím. Jsem rád, že mohu brát jako jistotu, že na každém albu Suicide Commando se nějaká vyložená šleha objeví, což novinka s klidem potvrzuje. Přesto nezastírám, že zpětně se budu vracet spíš k těmto jednotlivým věcem a celou placku si pustím jen občas, tedy podobný stav jako u „When Evil Speaks“. Když desku, vždycky radši pustím „Implements of Hell“ či „Bind, Torture, Kill“, ačkoliv je znám už takřka zpaměti, protože sypou královsky od začátku do konce. A to lze myslím považovat i za verdikt recenze – „Forest of the Impaled“ bez zaváhání splňuje požadovaný standard kvality, jaký od Suicide Commando očekávám, ale chybí mu ten krok navíc, díky němuž by šlo album zařadit k vrcholům diskografie.

Recenze

Centhron – Allvater

Napsat komentář
Centhron - Allvater

Země: Německo
Žánr: EBM / aggrotech
Datum vydání: 24.3.2017
Label: Scanner

Tracklist:
01. Marschiert, ihr Hunde
02. Skullfucker
03. Raubtier
04. Frontschwein
05. Deutsches Land
06. Sie will
07. For Victory
08. Einherjer
09. Blitzkrieg
10. Allvater
11. De Sade
12. Hetzer
13. Valhall

Hrací doba: 51:19

Odkazy:
web / facebook

Centhron nejsou žádní jemnocitní sráči. Naopak, na EBM poli hudebně patří k těm větším divočákům a jejich produkce je občas tak zběsile taneční, až se s přehledem blíží spíš k aggrotechu. Nicméně – je skutečnost, že se umím pořádně rozkančit, postačující k vytvoření dobré hudby? Dočasně možná ano, ale nebude to trvat napořád, protože opakovaný vtip přestává být vtipný, však to přece všichni známe.

Letošní deska „Allvater“ v jádru není nějak zásadně horší než kterákoliv ze starších nahrávek Centhron. Už od přelomového nářezu „Roter Stern“ z roku 2009 si parta okolo Elmara Schmidta drží takřka totožný zvuk, což ještě nevadilo na následujícím „Dominator“ (2011), ani na dalším „Asgard“ (2013), které zabodovalo díky množství dobře napsaných hitů. Jenže na minulém „Biest“ (2014) už začalo být cítit jisté vyčerpání nastolené receptury. „Allvater“ tento trend zvrátit nedokázalo a trpí tedy podobnými neduhy jako jeho přímý předchůdce.

Jde o to, že jakmile člověk Centhron sleduje delší dobu, kapela jej nyní nemá čím překvapit. A když už se nějaké osvěžení objeví, jde vlastně jen o jednorázový detail, jenž je z obecného hlediska vesměs bezvýznamný. Konkrétně na „Allvater“ se jedná především o skladbu „De Sade“ nacházející se ke konci alba. Zde se objeví vysoký čistý „operní“ ženský vokál, což je, slouží-li mi dobře paměť, v tvorbě Centhron naprostá novinka. Jenže vzhledem k omezenému použití je zcela jasné, že se jedná o jednorázový experimentík použitý pouze pro potřeby jedné určité písně.

Jinak je „Allvater“ plné standardního electro-rachotu, na jaký už jsme od Centhron zvyklí. To znamená nekompromisní rytmickou stránku (v tomto směru skupině značně pomáhá, že její zvuk nestojí pouze na mašinkách, ale že jej vyztužuje i baskytara), charakteristický extrémní vokál (Elmar již tradičně vřeští, jak kdyby mu sám Satan dráždil prostatu) a výrazné synťákové melodie, které jsou však v některých momentech až moc vlezlé. To se týká třeba refrénů úvodního fláku „Marschiert, ihr Hunde“ nebo třetí „Raubtier“ – v obou případech se jedná o zbytečné zjemnění jinak slušně rozjetých válů. Docela otravný mi přijde taktéž ústřední motiv devátého kusu „Blitzkrieg“ – rytmicky to možná šlape, ale když už kapela jako Centhron pojmenuje nějaký svůj song „Blitzkrieg“, očekával trochu větší nátěr než jen jalové znásilňování syntezátoru korunované nezáživným refrénem.

Abych ale nepřeháněl a nedělal z Centhron úplně neschopné píčuse, musím uznat, že pár v cajku tracků se na „Allvater“ taktéž urodilo. Paradoxně navzdory tomu, na co jsem žehral zkraje recenze, jsou nejzábavnější ty nepřekvapivé a úplně přímočaré kusy, kde Němci nad ničím nepřemýšlejí a míchají svůj EBMkový kotlík v tempu přísného diktátu. Věci jako „Skullfucker“, „Frontschwein“, titulní „Allvater“ s pomalejším rozjezdem nebo primitivní patriotická vypalovačka „Deutsches Land“ makají vcelku obstojně a jejich skutečně největším problémem je, že tohle všechno už jsme od Centhron slyšeli mockrát. V poslouchatelnu jsou i pomalejší a/nebo šlapavější písničky „Sie will“, „For Victory“ a „Valhall“ – seřazené nejen dle pořadí, v jakém se na albu vyskytují, ale i dle vzestupně kvality – ačkoliv koule mi ani jedna z nich nijak výraznější netrhá.

Takže jak si tedy „Allvater“ vlastně stojí? Na jednu jsem recenzi začal stížnostmi, abych posléze slušnou řádku písní pochválil nebo přinejmenším vzal na milost. Možná to zní poněkud schizofrenicky, ale ono to vlastně přesně takhle je. „Allvater“ se navzdory pár zbytečně hloupým motivům poslouchá dost dobře a při správně (čti: vysoké) hlasitosti muzika Centhron pořád umí kopat. Jenže – a tím se okruhem vracíme opět na začátek – už se z toho prostě stal kolovrátek. Kdybych na kapelu narazil až nyní a „Allvater“ bylo prvním setkání, nejspíš bych hovořil jinak, ale za stávajícího stavu se stejně vždycky radši vrátím k „Roter Stern“ nebo „Asgard“.

Recenze

Ironhand – Hello, Operator

Napsat komentář
Ironhand - Hello, Operator

Země: USA
Žánr: aggrotech / industrial metal
Datum vydání: 10.10.2015
Label: Postmortumn Records / Xperiment XIII

Tracklist:
01. First Hand Account
02. From the Shadows He Follows
03. Speak Silence
04. You Will Be Dead Soon
05. Der Wald
06. Choke
07. TOtheARK
08. From the Shadows He Follows (Obsidian FX Remix)
09. Speak Silence (Acylum Remix)
10. Choke (Unaspected Remix)
11. Der Wald (Midnight Nightmare Remix)
12. Speak Silence (Pheromone Remix)
13. TOtheARK (vProjekt Remix)
14. Choke (Traumascape Remix)
15. Speak Silence († Blood W⚤lf † Remix)
16. From the Shadows He Follows (Sarcophagic Remix)

Hrací doba: 70:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
FullBlast!PR

Ironhand je zámořský projekt (konkrétně z New Jersey, abychom to neměli tak obecně), který má za sebou již dekádu fungování. A nutno dodat, že za těch deset let toho Heretic Prime, lídr formace, stihl opravdu dost. Když se totiž člověk podívá na Bandcamp Ironhand, najde zde celých 19 nahrávek, což je dost velké číslo.

Vedle nadprodukce Ironhand provází i větší počet stylových škatulek. Asi tou nejzákladnější je industrial metal, k jehož podrobnější definici se ještě dostaneme. Vedle toho lze ovšem v diskografii najít i hromadu písní, které jsou oproti agresivnímu hlavnímu proudu stravitelnější EBM, jinde je to zas čistý industrial, onde se Ironhand vydává až někam k ambientu či dokonce dark ambientu. Nadstandardně vysoká kadence ve vydávání hudby a skákání mezi styly asi příliš nadějí na kvalitní posluchačský zážitek nevzbuzuje, ale neházejme flintu do žita již v předstihu. Letošní počin „Hello, Operator“ totiž něco do sebe má – ač s jistými výhradami, o nichž se samozřejmě rovněž zmíníme.

Nejprve si však musíme vyříkat ty nejasnosti ohledně industrial metalu. Pokud se vám při vyslovení tohohle žánru vybaví Fear Factory, pak Ironhand asi nebude záležitost dle vašeho gusta. Radši byste si měli představit něco na styl Psyclon Nine, k jejichž produkci má tvorba Heretic Primea velmi blízko. A tím nemyslím jen v tom obecném ohledu, že je to obdobný styl – místy zní muzika Ironhand skutečně jako bratříček Nero Belluma a jeho zfetované party. A tím jsem vlastně i nepřímo řekl, co to ten industrial metal v podání Ironhand znamená. Nečekejte metal s jedním levným samplem. Připravte se spíš na aggrotechovou drtičku, kterou občas prořezává metalová kytara. Přestože jsem si dovolil použít označení industrial metal, vězte, že hudba Ironhand rozhodně nemíchá elektroniku a metal v rovnocenném poměru – elektronika má suverénně navrch.

Ačkoliv v dalším průběhu padnou i nějaká ta negativa, věřte tomu, že po vlastní hudební stránce je loňská placka „Hello, Operator“ vlastně docela dobrá. Pokud máte v oblibě výše jmenované Psyclon Nine nebo třeba Dawn of Ashes z období alba „Anathema“, věřte tomu, že Ironhand se vám bude líbit také. Má to koule i dávku energie, tvrdé elektronické spodky kopají jak bejk a kytary to příjemně zahušťují. Některé songy jsou dost povedené, čímž mám na mysli především „From the Shadows He Follows“, „Speak Silence“ a „You Will Be Dead Soon“. I když abych to nepřeháněl, tak nějaké výtky se taktéž najdou – třeba „Choke“ by mohla mít větší grády, jedná se o zbytečné přibrzdění, a v „TOtheARK“ bych si odpustil některé trochu změkčující klávesové linky. Ale vzato kolem a kolem je to pohodovka, byť trvanlivost materiálu není nijak závratná a postupně zábavnost začne klesat. První poslechy mě však vážně bavily.

Doposud řečené se týká vlastně jen první cca poloviny „Hello, Operator“, té úvodní půlhodiny, kde se nachází původní materiál. Nicméně i tomu trochu ubírá na kreditu skutečnost, že úplně nový song je tu vlastně jenom jeden, a sice „Der Wald“. Zbytek už totiž vyšel nedlouho před „Hello, Operator“ jako EP „The Slender Man“. Bohužel jaksi nevidím smysl ve vydávání toho samého podruhé. Zvlášť když ta druhá polovina „Hello, Operator“, již ten aktuálnější počin nabízí navíc, není vlastní tvorba Ironhand, nýbrž mraky remixů (z nichž dva se jen tak mimochodem také objevily už na „The Slender Man“).

Ironhand

Kvalita jednotlivých remixů je poměrně nevyrovnaná. Jsou tu dost dobré kusy i jeden dost špatný. Většina z nich je ale přinejmenším solidní. Baví mě „Speak Silence (Acylum Remix)“, jenž oproti originálu upozaďuje kytary a pouští dopředu elektroniku. Vcelku kvalitní jsou i oba remixy „From the Shadows He Follows“. Suverénně nejlepší je ovšem „Speak Silence (Pheromone Remix)“, který je v dané úpravě nebezpečně chytlavou taneční peckou. Na opačné straně pak stojí příšerný „Choke (Unaspected Remix)“, jejž lze považovat za regulérně nepovedený.

K albu (je to vůbec album?) jako „Hello, Operator“ je vlastně dost těžké zaujmout nějaký postoj. Hudebně je mi to sympatické, ale nemohu zastírat, že se zde nacházejí i slabší místa a že materiálu zanedlouho začne docházet dech. Navíc se chtě nechtě nabízí jízlivá poznámka o zbytečnosti, když se vlastně jedná jen o rozšířenou kopii již vydaného minialba, přičemž z onoho rozšíření na prdel usazuje jenom a pouze „Speak Silence (Pheromone Remix)“. Na druhou stranu, pořád mi bylo „Hello, Operator“ natolik zajímavé, že jsem už poslechnul i pár starších počinů a klidně si pustím i nějakou budoucí nahrávku.

Recenze

God Destruction – Redentor

Napsat komentář
God Destruction - Redentor

Země: Mexiko
Žánr: aggrotech / dark electro
Datum vydání: 16.2.2016
Label: Insane Records

Tracklist:
01. Redentor
02. The Machine
03. Ratzinger
04. Bullshit
05. Corpus Satani
06. Kakuma (The Unholy Land)
07. Thunderthrone
08. Exterminio
09. Ultraviolencia
10. Rotten
11. Antevasin
12. Redentor (Nero Bellum of Psyclon Nine Remix)
13. Ultraviolencia (SIN D.N.A. Remix)
14. Redentor (Thornsectide Remix) [bonus]

Hrací doba: 74:08

Odkazy:
facebook / twitter

Není žádným velkým tajemstvím, že Mexiko patří k líhním tvrdé taneční elektroniky. Jako první asi každého napadnou Hocico, případně s nimi spřízněné projekty jako Dulce Liquido či Rabia Sorda, ale ti, kdož mají trochu slušnější přehled, si jistě vzpomenou i na jména jako Cenobita, Amduscia nebo C-Lekktor. Z těch mladších však bylo možno zaznamenat i jisté God Destruction, na jejichž zoubek se v dnešní recenzi podíváme. Aktuálně tříčlenná parta má totiž na kontě novou fošnu s názvem „Redentor“, jež dle mého skromného názoru za nějakou pozornost stojí.

Jak již padlo, God Destruction nejsou žádnými veterány. Svůj první demáč tihle satanáši vydali v roce 2010, ale od té doby se nijak neflákají a každý sudý rok naservírují novou placku. „Redentor“ je tedy již třetím oficiálním nosičem. Já osobně jsem měl tohle jméno v hledáčku už od minulého alba „Novus ordo seclorum“, které jsem zaznamenal díky vydání na značce dnes již bohužel zaniklého labelu Juggernaut Music Group, k poslechu jsem se ale nedostal. Na „Redentor“ s pekelně rudou obálkou jsem si už ovšem počíhal, tak se pojďme podívat, zač je toho (mexický) loket…

V případě metalové hudby mi náladotvorné rozjímání nijak nevadí. Naopak bych skoro i řekl, že ve svém současném rozpoložení dávám přednost atmosféře nad agresí (byť výjimky se samozřejmě najdou, a když to má koule až za roh, tak si nějaký monumentálně zlý prasopal dám s chutí, o tom žádná!). V případě tvrdé elektroniky je tomu právě naopak a zde si radši vychutnávám nasranou testosteronovou rubanici, která se na nic neptá, nasadí nesmlouvavé 130 BPM tempo a pere brutálně taneční beaty hlava nehlava. A to je nejspíš i ten důvod, proč mám tak v oblibě horkokrevnou mexickou scénu, kde se to mocně řeže v rytmu zavedeným kultovními Hocico a agrese je až na prvním místě. Myšleno v dobrém!

No, a takhle nějak vlastně zní i „Redentor“. Možná to neznamená nějaké extrémní hody co do originality, avšak vzhledem k tomu, co od tohohle druhu muziky očekávám, nemůžu si stěžovat. Hned úvodní titulní track po krátkém atmosférickém intru nasadí formulku, podle níž God Destruction s většími či menšími obměnami jedou vlastně až do konce hrací doby, ale to vůbec nevadí. V tomhle druhu muziky je totiž hlavní, aby to kopalo jak nasraný bejk, protože když to má koule, tak se i případná jednotvárnost ztratí, protože ta koňská dávka energie přebije naprosto všechno. Když se tohle povede, pak jsem spokojen – a God Destruction se to na „Redentor“ povedlo.

Že mi ke spokojenosti stačí málo? Cha, možná ano, ale nemůžu si pomoct, mě tahle vrstva synťáků, rachotícího beatu a uvřískaného „blackmetalového“ diktátu na pozici vokálů fakt baví. Říkejte si, co chcete, ale songy jako „Bullshit“, „Corpus Satani“ se zkurveně zabijáckým refrénem, rychlovka „The Machine“ nebo hutná „Kakuma (The Unholy Land)“ jsou prostě hity jak hovado. A ta titulní „Redentor“ vlastně taky… no, a pár dalších kusů vlastně taky, když už jsme u toho.

Vedle toho se zde ale nachází hned několik skladeb, jež k výše popisované aggrotechové smaženici přidávají kytarové, leckde až regulérně metalové riffy. Nejvýrazněji to platí asi o „Thunderthrone“ a „Ultraviolencia“, v nichž se God Destruction blíží skoro až do míst, v nichž by šlo mluvit spíše o kombinaci EBM a industriálního black metalu. Ale buďte v klidu, rozhodně to nezní tak vidlácky jako velkohubý Mortal Cabinet, pořád to má tah na bránu. Ačkoliv je pravda, že těm převážně elektronicky orientovaným věcem pořád dávám trochu přednost a cením si jich v rámci „Redentor“ o něco více (výjimku tvoří snad jen „Bullshit“ s výrazně kytarovým rozjezdem). Čímž ovšem nijak nepopírám, že taková „Ultraviolencia“ je vypalovačka jako svině.

Celou desku pak ještě uzavírá pomalejší „Antevasin“, již lze do jisté míry chápat jakožto outro (a v takovém případě funguje), a několik bonusových remixů. Na fyzickém nosiči se nacházejí dva, na digitální verzi je ještě jeden navrch. Obě překopávky titulního tracku (tedy první a třetí remix) lze považovat za vcelku povedené a nemám problém je přehrávačem protáhnout a trochu poškádlit sousedy. Zajímavosti jen tak mimochodem je, že hned o ten první se nepostaral nikdo menší než Nero Bellum z Psyclon Nine. Zato druhý přítomný remix songu „Ultraviolencia“ mě příliš nebaví, a i když se v něm objeví několik vcelku zajímavých motivů a míchání vícera žánrů (třeba jeden skoro až glitch moment a k němu kytara), jako celek bych si jej klidně odpustil.

No, a toť je vlastně vše. V základu se tedy jedná o necelých 60 minut agresivního aggrotech / dark electro bucharu s občasnými kytarovými záchvěvy, ale pokud vám takováhle forma není cizí, pak myslím, že se budete bavit podobně jako já. Jasně, nikdo netvrdí, že je to nějaká hluboká a inteligentní záležitost, to fakt ne, ale pokud hledáte přímočarou elektronickou fašírku, tak s chutí do toho!

Recenze

Hocico – Ofensor

Napsat komentář
Hocico ‎- Ofensor
Země: Mexiko
Žánr: aggrotech
Datum vydání: 27.11.2015
Label: Out of Line

Tracklist:
01. Déjà-vu siniestro
02. Relentless
03. Sex Sick
04. Bienvenido a la maldad
05. El destello en el cristal
06. Heart Attack
07. I Will Be Murdered (4 Minutes of Horror)
08. Ofensor
09. Mind Circus
10. The 5th Circle
11. Auf der Flucht
12. In the Name of Violence
13. Muerte en reversa

Hrací doba: 56:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mexičtí aggrotechoví řezníci Hocico tentokrát studiově mlčeli tři roky. Prodlevu od předchozího „El último minuto antes de que tu mundo caiga“ z roku 2012 ovšem vyplnili klasickou dávkou neřadových věcí, mezi nimiž nechyběla kompilačka „Los días caminando en el fuego (20 Years Keeping the Blood Boiling)“ (2013), živák „Die Hölle über Berlin“ (2014) nebo singl „Forgotten Tears“ s předělanou verzí jednoho z nejkultovnějších válů, jaké Hocico mají na kontě. Z mého ohledu se ovšem jednalo o poměrně zbytečné nahrávky, protože prostě nevidím důvod, proč je nutné vydávat nějakou novou verzi „Forgotten Tears“, když má ta původní pořád říz, a třeba živých alb mají Mexičané ve své diskografii jak najebáno, takže jedno další do sbírky není ničím, po čem bych se musel utlouct. Tím spíš, když živáky moc nemusím a jejich poslech zrovna nepatří mezi moje hobby.

Tím vším jsem vlastně chtěl říct, že za pořádně důležitý považuji až letošní rok, protože právě letos tohle bratranecké duo Erk Aicrag – Racso Agroyam přichází s novou dlouhohrající plackou, na niž už na jaře navnazoval singl „In the Name of Violence“. Tak se pojďme podívat, jak „Ofensor“ dopadl…

Co se týče soundu novinky, tady se není moc o čem bavit. Hocico byli vždycky synonymem pro agresivně tepající elektroniku a to se na „Ofensor“ samozřejmě nemění ani o píď. Mexičané opětovně pálí tunu nekompromisně tanečních beatů a masírují s nimi posluchače jak na běžícím páse. Jak je zvykem, i na „Ofensor“ se nachází množství hitových pecek, které mají dostatek „ass-kicking“ potenciálu na to, aby rozproudily zuřivý kotel pod pódiem úplně stejně jako již prověřené šlehy z minulosti. Co se mě týče, určitě bych vyzdvihnul „Sex Sick“ v návykovém středním tempu nebo titulní vypalovačku „Ofensor“, které mi obě připadají hitovější než třeba onen již nějakou dobu známý singl „In the Name of Violence“, byť ani ten samozřejmě není špatný a nemám s ním sebemenší problém.

Dále tu máme ještě „Mind Circus“ a „Auf der Flucht“, což jsou takové poměrně standardní věci od Hocico v nebezpečně chytlavém tempu, jemuž ale nejdou mu upřít řádné koule, takže i tady z mojí strany panuje spokojenost. Naopak za trochu přešlap považuji „Bienvenido a la maldad“, jež sice obsahuje jeden dejme tomu příjemný motiv, ale obecně vzato je to dost hovězí odrhovačka. Trochu paradox, že právě tenhle suverénně nejhorší song nahrávky si Hocico vybrali pro videoklip. Kterákoliv z výše jmenovaných věcí by dle mého skromného názoru byla vhodnější.

Pocitově mi však přijde, že je „Ofensor“ na poměry Hocico relativně variabilní deskou, protože obsahuje i nezanedbatelný počet kusů, které nejsou takové, řekněme, explicitně taneční. To se týká třeba poměrně pomalejších a temnějších tracků jako „Relentless“ (trochu překvapivě otvírák alba hned po intru, ale není to na škodu) nebo „Heart Attack“. Ještě znatelnější je to ovšem v atmosféričtějších (opět – na poměry Hocico) věcech, kam lze vyjma intra „Déjà-vu siniestro“ a outra „Muerte en reversa“, které jsou oboje velice povedené, zařadit třeba výtečnou „I Will Be Murdered (4 Minutes of Horror)“, „El destello en el cristal“ s regulérně ambientními pasážemi nebo „The 5th Circle“ s druhou polovinou v industriálním stylu. Samozřejmě, takovéhle věci nejsou u Hocico nikdy dříve neviděnou novinkou a podobné skladby mají Mexičané na kontě již z minulosti, ale trochu mi přijde, jako kdyby jich na „Ofensor“ bylo o trošku víc.

Z obecného hlediska však ani tyto skladby, jakkoliv mě hodně baví a jakkoliv to Mexičanům v téhle poloze také sluší, nic nemění na tom, že hlavní zbraní Hocico stále zůstává nařachaný elektronický nářez. V tomhle byli Erk a Racso vždycky hodně silní a potvrzují to i na „Ofensor“, jelikož novinka s naprostým přehledem naplňuje standard kapely. Jistě, kdo od Hocico zná předchozí alba, toho „Ofensor“ s největší pravděpodobností nijak zvlášť nepřekvapí, ale spokojený asi bude, protože koule to pořád má, o tom žádná.

Recenze

H.exe – Human Flesh Recipes

Napsat komentář
H.exe - Human Flesh Recipes
Země: Polsko
Žánr: aggrotech / dark electro
Datum vydání: 14.3.2014
Label: Halotan Records

Tracklist:
01. Time of Contempt
02. Blood Drain
03. 300
04. Hear Me as I Call
05. Seven Lovely Sins
06. Independent Mind
07. Two Black Cats
08. Miles Away
09. A Friend Worse Than an Enemy
10. Underground
11. The Music of Erich Zann

Odkazy:
facebook / bandcamp

Snad každý hudební žánr má nějakou typickou estetiku a stylizaci, obzvláště v poměrně vyhraněných undergroundových scénách… jsou věci, které jsou pro ně jednoduše typické a které se k nim hodí, a pak jsou naopak věci, jež se k nim příliš nehodí nebo by je člověk přinejmenším automaticky nečekal. Kupříkladu různé historizující či středověce vypadají obrázky a švabach nejsou ničím, co by vás překvapilo na přebalu metalového alba, ale na industriální scéně se to zase příliš nenosí. A přece „Human Flesh Recipes“ i s takovouto obálkou náleží jednoznačně do druhé jmenované… anebo snad ne?

H.exe je polská tříčlenná smečka, jež má v současné době kromě několika neřadových nahrávek na kontě dvě dlouhohrající desky, jmenovitě „Killing Monsters“ z roku 2011 a právě „Human Flesh Recipes“, jež vyšla na jaře loňského roku. Hudebně se s tím Poláci příliš nemažou a sypou agresivní elektronický rachot, jenže aby to nebylo až tak jednoznačné (proto ta bezvýznamná poznámka na konci minulého odstavec), tak ten svůj nadupaný aggrotech ještě tvrdí metalově nabroušenou elektrickou kytarou.

Recept H.exe je vlastně formálně jednoduchý, protože až na jednu jedinou čestnou výjimku v podobě závěrečné „The Music of Erich Zann“ je vlastně celé „Human Flesh Recipes“ vystavěno dle jedné dané šablony. Typický song H.exe tedy vypadá přibližně následovně – setsakra nasraná aggrotechová rytmika, nad níž vystupuje zmiňovaná kytara, klávesové, popř. synťákové melodie a extrémní, black metalově zabarvený vokál.

Že vám to při víc jak 50minutové hrací době nezní jako úplně nejlákavější možná záležitost? Pokud ano, pak vězte, že jsem to záměrně popsal takhle kravsky, abych si připravil půdu pro nečekaný zvrat – ono je totiž „Human Flesh Recipes“ parádní album i přesto, že jeho formální popis nemusí znít jako něco vyloženě světoborného. Síla H.exe ovšem netkví v rozmanitosti či progresivitě, ale v naprosto kulervoucím tahu na bránu. Má to drajv, má to i ty pověstné koule, nazvěte to, jak chcete, avšak tím hlavním zůstává fakt, že „Human Flesh Recipes“ jede v takovém tempu, že ani nebudete mít čas si na nějakou touhu po větší variabilitě byť i jen vzpomenout. Hned na první poslech to chytne pod krkem, a i když o to nebudete mít zájem, zanedlouho u toho budete pařit diví… a jestli nasadíte industrial dance nebo headbanging, to už je jenom na vás, protože u H.exe jde vlastně obojí (a obojí je taky přibližně stejně směšné, když už jsme u toho).

Postavit desku čistě na tom, že je to prostě palba jako čuně, samozřejmě lze a takové nahrávky vás většinou doslova smetou na první, druhý poslech, avšak z dlouhodobého hlediska jejich životnost nijak závratná není a také se jim často stává, že ve druhé půli začne mít člověk pocit jisté jednotvárnosti. Návod na to, jak se vyhnout oběma těmto neduhů zároveň, však není příliš složitý (jeho realizace ano, ale to už je druhá věc) – stačí, aby ty songy byly opravdu silné, aby to kromě toho tahu na bránu pořád mělo i nějakou tu myšlenku. A jak jistě správně tušíte, na „Human Flesh Recipes“ tomu tak je – ostatně, kdyby nebylo, asi by nemělo moc cenu tu to album zpětně vytahovat více jak rok po jeho vydání.

H.exe skutečně dokázali na „Human Flesh Recipes“ narvat jednu mocnou hitovku vedle druhé a také je rozprostřít po celé hrací délce desky (což ale asi vzhledem k jejich počtu zas takový problém nebyl), tudíž rozhodně nehrozí další typický neduh nářezových (bez ohledu na žánr) nahrávek, kdy má začátek koule jak bejk, ale zbytek trochu zaostává. Jasně, hned „Time of Contempt“ nasadí ostré tempo a další šlupky jako „300“ nebo „Hear Me as I Call“ v tom hravě pokračují, ale parádní šlehy najdete i v prostředku alba („Independent Mind“, „Two Black Cats“) nebo na jeho konci (hutná „A Friend Worse Than an Enemy“ a návyková smažba „Underground“ ani náhodou nejsou v ničem slabší než pecky z rozjezdu).

Po 49 minutách aggrotechové masáže pak H.exe navíc ukážou, že to přece jen umí i trochu jinak, a celé „Human Flesh Recipes“ zakončí s již zmiňovanou skvělou atmosférou „The Music of Erich Zann“. Někomu by se možná mohlo zdát, že by se spíš hodila někam doprostřed placky na uvolnění tempa, aby si posluchač mohl alespoň na chvilku oddechnout, ale mně její umístění na samý závěr sedí, protože se tím nijak netříští tempo předešlých minut a jako taková třešnička na dortu to celou desku naopak jen podtrhne.

Každopádně, už jste asi pochopili, že „Human Flesh Recipes“ je fakt velká paráda. Vůbec nevadí, že je ta fošna stará více jak rok, protože nakopávání prdelí jí nedělá problém ani teď. Pokud H.exe doposud neznáte, tak určitě neváhejte, protože to za poslech stojí.

H.exe

Reporty

Hocico, Accessory, H.exe

Napsat komentář
Hocico, Accessory, H.exe
Datum: 24.4.2015
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Accessory, H.exe, Hocico

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

V únoru 2013 se u nás vůbec poprvé představili Hocico, kteří se řadí k pionýrům aggrotechu a dodnes také patří k jeho největším veličinám. Po dvou letech a nějakých drobných se mexičtí řezníci vrátili na místo činu, aby ten samý klub podruhé naplnili salvou agresivních beatů. Přesto byl v obou koncertech jeden velice zásadní rozdíl – ano, tušíte správně, toho aktuálnějšího jsem se již účastnil i já.

Než však došlo na zámořské duo, představily se samozřejmě nějaké ty předskupiny kvůli rozehřátí publika na požadovanou provozní teplotu, přičemž vlastně ani ti předskokani nebyli úplně bez zajímavosti. Já osobně jsem byl tedy zvědavý zejména na první H.exe, jejichž poslední fošna „Human Flesh Recipes“ mě aktuálně docela dost baví, takže mě zajímalo, jak bude ta rychta Polákům šlapat v živém podání. Mírně mě zklamalo, že chlopaki vystupují jen ve třech v sestavě zpěv, kytara a elektronické bicí a že veškerou elektroniku tím pádem pouštějí jen z notebooku, což mi u kapely, která sype náserový aggrotech, byť broušený metalově řezanou kytarou, přijde poměrně zvláštní. Naštěstí to však bylo asi tak jediné, na co si šlo stěžovat, protože to kopalo dost slušně.

Zpočátku se nikdo moc nehýbal, ale velmi brzy lidi pod pódium nalezli a Poláci si je povedeným výkonem získali, takže netrvalo dlouho a zaslouženě se objevili i první pařiči. Hned na začátku setu H.exe vystřihli několik pecek z výše zmiňovaného „Human Flesh Recipes“, aby vzápětí navázali pásmem starších válů (kupříkladu „Mask of the Slave“ nebo „Venom“, jestli si dobře vzpomínám), a na úplný závěr setu střihli singlovou jízdu „300“ opětovně z aktuální placky. Co si budeme povídat, ačkoliv černé počmárání muzikantů a i jejich outfity (fakt měli na tričkách kočky s warpaintem a u nich hlášky jako „Hate everything“… docela jsem se nad tím pobavil, jakmile na to pódium vlezli) vypadaly mírně vtipně, bylo to povedené vystoupení, které utíkalo kupředu jedna báseň, a než se člověk nadál, vyhrazený čas byl v čudu.

To samé však bohužel nejde říct o kolezích Accessory z Německa. Ti byli bez debat posluchačsky nejvíc user-friendly vystupujícím večera a snad i proto se na ně před pódium nahrnuly především tancující slečny, zatímco skoro všichni přítomní kořeni zmizeli lejt na bar, aby byly síly do kotle na Hocico. Což o to, mně by bylo docela šuplík, že to bylo asi tak o deset levelů měkčí než H.exe s Hocico, spíš mi vadilo, že to bylo tak… jak jen to říct… dementní. Accessory byli ten večer jediní, u koho jsem neznal studiovou tvorbu, takže nemůžu soudit, jak to zní z desek, ale živě mi to prostě přišlo jako docela blbá diskotéka, kterou občasný náznak dubstepu rozhodně nevylepšil, spíš naopak.

Trochu údernější songy jako třeba (skoro)poslední „Shout It Out“ (nikoliv už „Loud“) se ještě snést daly, ale místy mi to zase připadalo fakt jako čisté agro pro vidláky v hopsavé podobě. Zpěvák, který byl tak vysoký, že v nízkém Rock Café skoro drhnul pleškou o strop, se sice snažil a vystoupení si užíval, ale nemůžu si pomoct, mně to připadalo spíše směšné. Abych zase nekecal, je pravda, že jsem tam vydržel až do konce celého setu, ale popravdě řečeno, ke konci už jsem se musel docela přemáhat. Na druhou stranu, možná jsem byl jediný, protože přední řady si vystoupení užívaly společně s plešounem a dokonce si vydupaly i přídavek. Samotná kapela vypadala nadšená, zpěvák lil lidem v předních lajnách vodku přímo do krku, mával vlajkou s logem skupiny, jeho kolega za klávesami trsal jak patnáctka na koncertě Biebera, ale mám-li mluvit sám za sebe a být upřímný, tak až budu mít někdy příště možnost Accessory vidět znovu, s klidným srdcem se na ně vydlábnu a půjdu radši na pivo.

Vrchol celého večera však přišel přesně v té podobě, v jaké přijít měl – v podobě Hocico. O půl jedenácté se klubem rozeznělo dlouhé intro, Racso Agroyam se postavil za synťák, Erk Aicrag naběhl na pódium v jakési stříbrné masce (kterou po dvou písničkách shodil) a začala jízda. Během prvního tracku mi publikum přišlo trochu chladnější a víc rukou ve vzduchu natáčelo, než hrozilo, ale to se hodně rychle spravilo, a když Hocico na třetí pozici rozjeli bombu „Bite Me!“, kotel už jel na plné obrátky, a když hned vzápětí Mexikánci přidali další klipovou pecku „Dead Trust“, podlaha v Rock Café už se skoro otřásala. Od téhle chvíle už kotel nepolevil takřka bez přestání až do samotného konce, a pokud se na chvíli přece jen zklidnil, Hocico jako odpověď hned vytáhli mocnou hitovku „Forgotten Tears“, jejíž ústřední melodie je extrémně návyková. Erk zavelel „un dos tres cuatro“ a už se křepčilo zase naplno. Nutno ovšem dodat, že úplně stejně jako prověřené kusy zafungoval třeba i nejnovější singl „In the Name of Violence“, jímž duo navnazuje na nadcházející desku.

Show ubíhala v pekelném tempu a bez jakýchkoliv zbytečných keců. Hocico to nehrají na žádnou přizdisráčskou gradaci a už od prvních vteřin jeli agresi na plné obrátky. Ten recept byl vlastně jednoduchý – Agroyam schovaný v zadní části pódia tepal masáž beatů a Erk na kraji řval do mikrofonu, přiléval olej do ohně v kotli a dokonce rozdal i několik ran. Před samotným koncertem jsem si říkal, že je možná škoda, že Hocico hrají jen ve dvou a nemají třeba živé bicí, které by to určitě nakoply, ale nakonec to musím vzít zpátky, protože i tak to mělo koule jak bejk a snad ani vteřinu jsem se nenudil. Mexikánci to do lidí prali rovnou hodinu, pak se na pár minut zdejchli, aby se samozřejmě mohli vrátit na přídavek, v jehož rámci přihodili další dva kusy, a pak skončili nadobro. O tom, že to byl nářez, snad není třeba diskutovat.

Večer byl tedy určitě povedený. H.exe se mi navzdory pár minoritním výhradám líbili a Hocico byli kulervoucí. Bilanci sice z mého pohledu trochu kazí Accessory, kteří sice nepřevedli úplně čistokrevný fail, ale i tak mě spíš nebavili a rozhodně jsem si po konci jejich setu nepřipadal duchovně obohacen o další zážitek. Ale nakonec mi to nijak zvlášť nevadí, protože co si budeme povídat, celá akce byla především o Hocico, kteří zabíjeli, takže za mě rozhodně spokojenost.

Reporty

Combichrist, William Control

Napsat komentář
Combichrist
Datum: 23.11.2014
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Combichrist, William Control

Combichrist je skupina, kterou sice neposlouchám kdovíjak dlouho, ale o to víc jsem se do ní v posledních letech zamiloval. Právě oni totiž společně se Suicide Commando mají lví podíl na tom, že jsem se tak moc zažral do elektronické scény, a byla to právě jejich fošna “Today We Are All Demons”, která se stala úplně první elektronickou deskou, jíž jsem si oblíbil v celé její délce (o čemž už jsem ostatně psal tady).

Není tedy divu, že padlo rozhodnutí, že jakmile se Combichrist objeví v České republice, nebudu u toho chybět, i kdybych den před koncertem chytil lepru, mor, choleru, sračku a dysfunkci erekce. A na tom se nezměnilo vůbec nic ani po vydání nic moc soundtracku “No Redemption” a letošního alba “We Love You”, které je sice pořád dobré, ale se svými aggrotechovými předchůdci se rovnat nemůže. Combichrist se na něm totiž znatelně přiklonili k metalu a obecně experimentům, což jsem u kapely, jež mě ve své podstatě přivedla od metalu k elektronice, nesl trochu s nelibostí.

Tak jako tak, když se tu Combichrist skutečně objevili, tak navdory výše řečenému jsem u toho nebyl… bylo to totiž na festivalu Brutal Assault, kam jsem z různých (nyní už nepodstatných) důvodů nejel. Nicméně uběhly jen tři měsíce a Kristus v kombíku přijel znova a přesně tak, jak jsem je chtěl vidět – v plné palbě v klubu a v pozici headlinera. A tentokrát už to konečně klaplo a stálo to kurva za to.

Ještě než došlo na to hlavní, představil se v roli předskokana William Control se svou kapelou. Do té doby jsem vůbec neměl tušení, že nějaký William Control existuje, takže jsem si říkal, že se aspoň nechám překvapit… a překvapení to teda bylo, akorát ne v tom dobrém slova smyslu. Což o to, samotná show byla docela cool… Třeba i bubeník rozhodně netloukl jen nudně bum-čvacht a frajersky s paličkami máchal, aby se bylo na co dívat. Hlavní díl pozornosti měl však samozřejmě sám William Control v kvádru, který byl na pódiu skutečně suverénní, zpívat uměl, neustále předváděl různé triky se šňůrou od mikrofonu, a i když vypadal trochu jako dítě Black Veil Brides a Elvise Presleyho, jako frontmanovi mu šlo vytknout máloco. Ostatně ani zbylí dva členové (kteří by podle image mohli jít z fleku hrát hipsterský post-rock a nikomu by to nepřipadalo divné) to neflákali a formálně na pódiu odváděli slušný výkon.

Problém celého vystoupení byl však v tom, že hudebně to byla… hm, píčovina jak mraky. Je úplně jedno, že živě byly bicí výraznější, protože ani to nijak nezakrylo fakt, že to byl obyčejný homo pop rock akorát bez kytary. Znáte to, živě bývají podobné kraviny většinou poslouchatelnější, ale William Control nepomohl ani ten koncert a během chvilky mě to začalo vysloveně srát. K tomu stačilo přidat už jenom neskutečně debilní texty, za které by se nemuseli stydět ani My Chemical Romance v době největšího emo boomu (“You slash my heart on razor’s edge” a hned za tím procítěné sborové “on razor’s edge, on razor’s edge”… to jako fakt?), a stalo se z toho setsakra velké utrpení. Ze začátku jsem si říkal, že alespoň díky té show by to mohla být trochu sranda, ale po pěti minutách už jsem se nudil a po deseti už jsem se těšil, až William a jeho parta z toho pódia vystříknou a konečně tam pustí Krista v kombíku. Fakt nechápu, proč musela taková sračka hrát zrovna před Combichrist, ale jedno pozitivum to mělo – alespoň už vím, čemu se mám příště vyhnout. Svoje fandy však William Control asi měl, protože vedle mě kdosi skákal jak blázen a po konci koncertu se vypařil a na Combichrist se už neukázal. Což teda jen tak mezi námi nechápu ještě víc.

Setlist Combichrist:
01. We Were Made to Love You
02. Today I Woke to the Rain of Blood
03. Blut Royale
04. This Is My Rifle
05. Can’t Control
06. Throat Full of Glass
07. Maggots at the Party
08. Denial
09. Never Surrender
10. Shut Up and Swallow
11. Get Your Body Beat
12. Love Is a Razorblade
– – – – –
13. What the Fuck Is Wrong with You?
14. Sent to Destroy / We Were Made to Love You (Reprise)

Po útrpných 40 minutách ve společnosti nagelovaného gay Elvise a jeho tří kumpánů konečně začala přestavba pódia, aby na něj mohli vtrhnout Combichrist. Kapela nastoupila zmalovaná jak black metaloví čerti a set otevřela s “We Were Made to Love You” z aktuální fošny “We Love You”… Zrovna tenhle song mi z alba moc neseděl, ale všechna čest, živě to fungovalo. Nejdřív intro “We will start the elimination process in 10 seconds. Please, don’t forget: We love you. Now die!” a pak se mašina rozjela naplno, byla to pumelice jako svině, a ačkoliv jsou Combichrist původně přece jenom aggrotechová kapela, kytarový náhul v jejich podání dával na prdel spoustě metalových přizdisráčů. Hlavně baskytarista Brent Ashley (který na tomto turné zaskakoval za Abbeyho Nexe) do toho hned od začátku řezal hlava nehlava, nicméně bubeník Joe Letz nebo klávesák Z Marr taky dračili zodpovědně. Zato Andy LaPlegua strávil většinu prvního tracku zády k publiku, ale hodně rychle se rozjel i on a show jako správný frontman táhnul kupředu.

Obecně můžu říct, že songy, které mi na “We Love You” tak úplně nevoněly, byly živě podobně kulervoucí jako cokoliv jiného. Kromě “We Were Made to Love You” se to týkalo i třeba chytlavé “Maggots at the Party”, což je vysloveně koncertní tutovka, u které prostě nešlo neskákat a neřvat refrén… kdo to nedělal, ten jako by tam ani nebyl. Stejně tak byla parádní i “Denial” nebo “Can’t Control”, ale třeba bez takové “Love Is a Razorblade”, což je podle možná ten nejhorší song, jaký kdy Combichrist natočili, bych se fakt obešel… když už chtěli z novinky mermomocí zahrát pět kusů, rozhodně by se tam našly i lepší hitovky jako “Every Day Is War”, “From My Cold Dead Hands” nebo “We Rule the World Motherfuckers”… hlavně ta poslední jmenovaná. Jak můžou nejlepší song nové desky nehrát?

Pak tu však samozřejmě byly i starší věci a to byla ještě větší šleha. Jakmile spustili hned jako druhou věc “Today I Woke to the Rain of Blood”, tak to byli přesně ti Combichrist, jaké chci slyšet – elektronická testosteronová nálož bez slitování, pot lítal vzduchem v rytmu brutálních beatů… prostě kult. V úplně stejně nářezovém duchu pokračovaly i násery jako “Blut Royale”, “This Is My Rifle”, “Throat Full of Glass” nebo “Shut Up and Swallow” (text tohohle songu je jen tak mezi námi čistá romantika), pořád to však nebyl vrchol. Ten totiž přišel v podobě masakrů “Get Your Body Beat” (předposlední skladba základního setu) a “What the Fuck Is Wrong with You?” (první písnička v přídavku)… co si budeme povídat, ty refrény jsou absolutní vraždy už na deskách, ale živě to byl ještě stokrát větší námrd a možnost neřvat “Hey! You! What the fuck is wrong with you?” a neskákat u toho jak magor prostě neexistovala. Úplný závěr pak obstarala další pecka “Sent to Destroy”, jež na konci plynule přešla opět ve “We Were Made to Love You”, po níž už následovaly jen děkovačky (během nichž skončil kytarista Eric13 ne úplně chtěně i mezi lidmi) a odchod.

Během koncertu se sice vyskytlo několik menších technických problémů… hned mezi “We Were Made to Love You” a “Today I Woke to the Rain of Blood” nastala menší prodleva kvůli potížím se samply, dva tracky se zase musely úplně obejít bez baskytary a Brent Ashley během nich jen seděl na schodech na kraji pódia a sledoval kolegy. Nic z toho však Combichrist nezastavilo na cestě k předvedení zničujícího koncertu, protože i tak jim to šlapalo až nelidsky dobře. Andy LaPlegua suverénně dirigoval publikum a všichni mu to žrali, z kapely cákala energie po hektolitrech a nemalá část publika to neváhala oplácet zodpovědným kotlem. Nechyběly ani různé srandy, jako třeba když bubeník Joe Letz předal kus svého drumsetu prvním řadám, vytáhnul si na pódium fanynku a donutil ji bubnovat (do čehož se jí evidentně moc nechtělo) a sám neváhal svou soupravu při neustálém hraní házet po půlce celého pódia, takže mu ji technici museli neustále rovnat.

Co vám budu dál vykládat, jednoduše to bylo kurevsky super a užil jsem si to jako málokterý jiný koncert… dokonce ještě víc než třeba Suicide Commando o měsíc dřív a to ze Suicide Commando jsem byl taky docela v prdeli, protože byli skvělí. Jasně, William Control sice byla fakt sračka, ale když na to přijde, tak to mám docela na salámu, jelikož jsem přece jenom přišel na Combichrist a ti totálně zabíjeli. 90 minut bylo fakt málo a nejradši bych si dal dvakrát tak dlouhý set, stejně tak bych našel spoustu tracků, které bych fakt chtěl slyšet a neslyšel, ale i tak to byla bomba jako čuně a z fleku bych šel zase.

P. S.: Vzkaz pro všechny kokoty, kteří nechápou, že na nekuřáckém koncertě se nekouří – jste fakt kokoti.

Reporty

Suicide Commando, Painbastard, Gaping Chasm

Napsat komentář
Suicide Commando
Datum: 31.10.2014
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Gaping Chasm, Painbastard, Suicide Commando

Suicide Commando je pro mě taková ta skupina, o níž by šlo tvrdit, že to byla láska na první pohled (poslech). Netvrdím, že bych snad tuhle belgickou mlátičku sledoval od jejích úplných začátků, protože to by s ohledem na můj věk bylo i technicky nemožné, ale jakmile jsem poprvé slyšel brutální hitovku “Die Motherfucker Die” (jasně, fakt si pamatuju, že to byl přesně tenhle song), tak jsem hned věděl, že tohle je přesně ta skupina, jakou jsem hledal, a od té doby se Suicide Commando v mém osobním žebříčku vypracovali někam na pozice, kde už by nebylo od věci mluvit i o srdcové záležitosti. V takové konstelaci je pak docela jasné, že když tihle belgičtí řezníci pod vedením Johana Van Roye vůbec poprvé od svého založení přijedou na koncert do České republiky, je to z mého pohledu povinnost a zároveň pro mě nejspíš ta nejočekávanější akce roku… a když něco takového říkám v roce, kdy jsem konečně poprvé viděl třeba Swans, Nifelheim nebo Oranssi Pazuzu, tak je jasné, že to už musí být sakra něco…

Večer otevřel česko-slovenský projekt s názvem Gaping Chasm, za nímž údajně nestojí žádní cucáci a který začal vystupovat živě po hodně letech. Říkám údajně, protože až doposud jsem o nich neslyšel, což samozřejmě neznačí vůbec nic, protože ještě několik let zpátky jsem si zabedněně myslel, že je industriální muzika sračka, a i když jsem od té doby naštěstí změnil názor a spoustu věcí dohnal, moje znalosti téhle scény jsou stále poměrně omezené. Nicméně to sem teď nepatří, takže hurá na vystoupení, které ve mně zanechalo trochu rozporuplné pocity. Gaping Chasm vystoupili ve třech, přičemž výkon bubeníka byl super, i když hrál na elektronické bicí ve velikosti asi tak pro trpaslíky. Oproti tomu kolega zpěvák… netvrdím, že to flákal, to ne, ale na mikrofonu měl tak brutální efekt, až mi to prostě přišlo moc a zněl trochu jako robot. Zkreslení bylo tak velké, že mu pomalu ani mezi písničkami nebylo rozumět, ačkoliv mluvil normálně. Nic proti efektům, ale takhle z hlavy si nevzpomínám, že bych někdy zažil koncert, kde to bylo až takhle přehnané, a to už jsem nějakých pár stovek kapel živě viděl.

No, a třetí do party byl kytarista, u něhož jsem během celého setu pořádně nedokázal postřehnout, co vlastně hraje nebo nehraje. Jasně, možná jsem jen stál na blbém místě a třeba jeho nástroj do reproduktoru, před nímž jsem byl, vůbec nešel, ale když něco zahrál, prostě jsem si nějakého rozdílu ve zvuku nevšimnul, ačkoliv jsem se o to snažil, snad jen s výjimkou jednoho nebo dvou momentů, kde jsem to ale také spíš jen tušil. Na druhou stranu, co se týče samotné hudební stránky, ta se mi upřímně líbila a bavila mě – a to i přesto, že byli Gaping Chasm ten večer suverénně nejklidnější a nejpřemýšlivější a já na akci dorazil (vzhledem k hlavnímu chodu zcela záměrně a myslím, že i zcela pochopitelně) s náladou na poslech trochu divočejších záležitostí.

Jako druzí nastoupili Němci Painbastard a i z jejich výstupu jsem si odnesl relativně kladné, ale trochu rozporuplné pocity. Předně jsem málem prsknul smíchem hned v momentě, kdy se na pódium dostavil zpěvák Alexander Pitzinger v outfitu, jaký by si na sebe mohl hrdě navléknout i takový Dani Filth. Ale dobře, nejspíš to je jen můj problém, protože mně podobné věci vážně přijdou spíš k smíchu, někomu jinému třeba pilky na ramenou a chrániče na in-line po celém těle přijdou cool.

Hudebně to bylo dobré, Painbastard mají docela temný sound, který navíc není moc daleko ani od samotných Suicide Commando, takže se jako jejich předkapela hodili výtečně. V setlistu nechybělo pár dost slušných šlupek jako “When the Rats Desert the Sinking Ship” nebo “Poison for Your Soul”, takže v tomhle ohledu určitě také přinejmenším v pohodě. Akorát… když prostě Painbastard v samotné muzice valili solidní agresi, Pitzinger se u toho tvářil, jako kdyby vám chtěl sežrat babičku (sice to říkám jako vtip, ale nemyslím to zle, k takové hudbě to jednoduše sedí), a z huby plival zlo, tak mi prostě přijde trochu mimo mísu, když mezi písničkami nasadí civilní vystupování a samý vtípek… nevím, od někoho, kdo na ramenou nosí kotoučové pilky, aby vypadal drsně, mi žoviální povídání mezi skladbami přijde lehce mimo, zvlášť když někdy kecal opravdové klenoty, jako že třeba další track “is much bum bum”.

To poslední, co pak agresivní muziku nabouralo ještě víc, byl moment, kdy si Alexander Pitzinger na pódium vytáhnul svojí přítelkyni (což se mu povedlo až na druhý pokus, jelikož na první výzvu se nedostavila… asi byla na záchodě nebo něco :)) a požádal ji o ruku. Jako ne, že bych jim to nepřál, ale prostě mi přijde trochu paradoxní ve skladbách předvádět nasraná pekla a mezi nimi vyznávat lásku. Ale nevadí, alespoň, že mu s tou nabídkou souhlasila…

Setlist Suicide Commando:
01. Severed Head
02. Hate Me
03. When Evil Speaks
04. God Is in the Rain
05. Cause of Death: Suicide
06. Dein Herz, meine Gier
07. Time
08. Raise Your God
09. Love Breeds Suicide
10. Unterwelt
11. Attention Whore
12. Die Motherfucker Die
13. Bind, Torture, Kill
– – – – –
14. Monster
15. See You in Hell
16. Hellraiser

Tak jako tak, poté už konečně přišla řada na belgické aggrotechové krále, kteří svůj set rozjeli v duchu předposlední fošny “Implements of Hell”. Jakmile se ozval sampl “He killed her with a hammer in her sleep, Cut off her head and hands”, bylo okamžitě jasné, že otvírákem bude “Severed Head”, kterou jsem osobně moc nečekal, ale to rozhodně nebyla stížnost, protože je to opravdu mocný vál. Johan Van Roy si v něm každopádně moc neužil, pouze na příslušných místech vyřvával “severed head” a jinak spíš pochodoval po pódiu, hned v následujícím nášlehu “Hate Me” si to však vynahradil. Suicide Commando vsadili hlavně na agresivnější pecky (což nebylo překvapení, když takových je v jejich tvorbě většina) a z těch pocitově ne-tak-vražedných věcí zazněla jen “Monster” z poslední desky a “Time” jakožto jediný reprezentant opravdu staré tvorby. Jinak však Van Roy se svými kumpány pálili jen ostrými.

Zvuk byl úplně v pohodě, snad jenom bicí mi přišly o trochu víc vytažené nad elektroniku, ale nebylo to nic, co by se nedalo přežít nebo co by nějak kazilo dojem z koncertu. A určitě lepší takhle, než aby to jen pouštěli ze samplu (jak kolegové z Painbastard), protože pak by to nebyl moc živý koncert, na to bych si mohl doma pustit cédéčko, že jo. Nicméně i když živá sestava v podobě Mario Vaerewijcka a Torbena Schmidta šlapala výborně, oba muzikanti jen dělali trochu křoví, protože v hlavní roli byl samozřejmě Johan Van Roy. Ten byl sice trochu omezen kvůli nedávné operaci kolene, za což se během koncertu i omluvil, že kvůli tomu nemůže z pódia mezi lidi, ale jinak mi nepřišlo, že by to snad bylo nějak fatální nebo to koncert zničilo… jasně, viděl jsem Suicide Commando poprvé, tak nemám srovnání, třeba tam normálně poskakuje víc, ale takhle mi nijak nepřišlo, že by to kvůli zranění nějak flákal. Naopak si show viditelně užíval, skvěle pracoval a komunikoval s publikem a rozhodně dokázal lidi trochu vyhecovat.

Na úplném začátku koncertu mi odezva nepřišla nějak extrémně bouřlivá, ale jak postupně minuty přibývaly, decibely přibývaly i z prostoru pod pódiem. Hlavně v samotném závěru základního setu v podobě dvou absolutních tutovek “Die Motherfucker Die” a “Bind, Torture, Kill” už kotel jel na plné obrátky a minimálně “Bind, torture and kill” řvali snad všichni. Poté se Suicide Commando stáhli do zákulisí, aby mohla nastoupit klasická hra na přídavek, takže po pár minutách bylo belgické trio zpátky a “nastavení” odpálilo pomalejším kusem “Monster”. Po něm však nastoupily další dvě šlehy “See You in Hell” a “Hellraiser”, které znamenaly už definitivní konec.

Setlist byl rozhodně v pohodě a opravdu mi vyhovovalo, že se hrálo spíš z novější tvorby (novější myšleno tak po roce 2000), protože tu mám o něco radši. Maximálně bych si osobně odpustil jen “Time” a “Monster”, jež sice rozhodně nejsou špatné, ale dokázal bych si na jejich místě představit ještě lepší pecky jako třeba “The Perils of Indifference”, “Godsend” nebo “Come Down with Me”, ale tak je to prostě vždycky, protože kdyby měli zahrát všechno dobré, museli by hrát mnohonásobně déle než 90 minut, takže si vesměs není na co stěžovat. Každopádně, z mojí strany to byla rozhodně setsakra velká spokojenost, a i když jsem měl očekávání hodně vysoko, ani omylem jsem nebyl zklamaný, protože Suicide Commando do toho řezali skutečně zodpovědně a vážně jsem si ten koncert užil.