 |
|
Země: Německo Tracklist: Hrací doba: 51:19
|
Centhron nejsou žádní jemnocitní sráči. Naopak, na EBM poli hudebně patří k těm větším divočákům a jejich produkce je občas tak zběsile taneční, až se s přehledem blíží spíš k aggrotechu. Nicméně – je skutečnost, že se umím pořádně rozkančit, postačující k vytvoření dobré hudby? Dočasně možná ano, ale nebude to trvat napořád, protože opakovaný vtip přestává být vtipný, však to přece všichni známe.
Letošní deska „Allvater“ v jádru není nějak zásadně horší než kterákoliv ze starších nahrávek Centhron. Už od přelomového nářezu „Roter Stern“ z roku 2009 si parta okolo Elmara Schmidta drží takřka totožný zvuk, což ještě nevadilo na následujícím „Dominator“ (2011), ani na dalším „Asgard“ (2013), které zabodovalo díky množství dobře napsaných hitů. Jenže na minulém „Biest“ (2014) už začalo být cítit jisté vyčerpání nastolené receptury. „Allvater“ tento trend zvrátit nedokázalo a trpí tedy podobnými neduhy jako jeho přímý předchůdce.
Jde o to, že jakmile člověk Centhron sleduje delší dobu, kapela jej nyní nemá čím překvapit. A když už se nějaké osvěžení objeví, jde vlastně jen o jednorázový detail, jenž je z obecného hlediska vesměs bezvýznamný. Konkrétně na „Allvater“ se jedná především o skladbu „De Sade“ nacházející se ke konci alba. Zde se objeví vysoký čistý „operní“ ženský vokál, což je, slouží-li mi dobře paměť, v tvorbě Centhron naprostá novinka. Jenže vzhledem k omezenému použití je zcela jasné, že se jedná o jednorázový experimentík použitý pouze pro potřeby jedné určité písně.
Jinak je „Allvater“ plné standardního electro-rachotu, na jaký už jsme od Centhron zvyklí. To znamená nekompromisní rytmickou stránku (v tomto směru skupině značně pomáhá, že její zvuk nestojí pouze na mašinkách, ale že jej vyztužuje i baskytara), charakteristický extrémní vokál (Elmar již tradičně vřeští, jak kdyby mu sám Satan dráždil prostatu) a výrazné synťákové melodie, které jsou však v některých momentech až moc vlezlé. To se týká třeba refrénů úvodního fláku „Marschiert, ihr Hunde“ nebo třetí „Raubtier“ – v obou případech se jedná o zbytečné zjemnění jinak slušně rozjetých válů. Docela otravný mi přijde taktéž ústřední motiv devátého kusu „Blitzkrieg“ – rytmicky to možná šlape, ale když už kapela jako Centhron pojmenuje nějaký svůj song „Blitzkrieg“, očekával trochu větší nátěr než jen jalové znásilňování syntezátoru korunované nezáživným refrénem.
Abych ale nepřeháněl a nedělal z Centhron úplně neschopné píčuse, musím uznat, že pár v cajku tracků se na „Allvater“ taktéž urodilo. Paradoxně navzdory tomu, na co jsem žehral zkraje recenze, jsou nejzábavnější ty nepřekvapivé a úplně přímočaré kusy, kde Němci nad ničím nepřemýšlejí a míchají svůj EBMkový kotlík v tempu přísného diktátu. Věci jako „Skullfucker“, „Frontschwein“, titulní „Allvater“ s pomalejším rozjezdem nebo primitivní patriotická vypalovačka „Deutsches Land“ makají vcelku obstojně a jejich skutečně největším problémem je, že tohle všechno už jsme od Centhron slyšeli mockrát. V poslouchatelnu jsou i pomalejší a/nebo šlapavější písničky „Sie will“, „For Victory“ a „Valhall“ – seřazené nejen dle pořadí, v jakém se na albu vyskytují, ale i dle vzestupně kvality – ačkoliv koule mi ani jedna z nich nijak výraznější netrhá.
Takže jak si tedy „Allvater“ vlastně stojí? Na jednu jsem recenzi začal stížnostmi, abych posléze slušnou řádku písní pochválil nebo přinejmenším vzal na milost. Možná to zní poněkud schizofrenicky, ale ono to vlastně přesně takhle je. „Allvater“ se navzdory pár zbytečně hloupým motivům poslouchá dost dobře a při správně (čti: vysoké) hlasitosti muzika Centhron pořád umí kopat. Jenže – a tím se okruhem vracíme opět na začátek – už se z toho prostě stal kolovrátek. Kdybych na kapelu narazil až nyní a „Allvater“ bylo prvním setkání, nejspíš bych hovořil jinak, ale za stávajícího stavu se stejně vždycky radši vrátím k „Roter Stern“ nebo „Asgard“.
