Země: Belgie Žánr: aggrotech Datum vydání: 21.7.2017 Label: Out of Line Music Tracklist: 01. The Gates of Oblivion [feat. Nero Bellum] 02. My New Christ 03. Too Far Gone 04. Death Lies Waiting 05. The Pain That You Like [feat. Jean-Luc De Meyer] 06. Poison Tree 07. The Devil 08. Chasm of Emptiness 09. Crack Up 10. Schiz[o]topia 11. We Are Transitory Hrací doba: 52:52 Odkazy: web / facebook

Kdyby se mě někdo zeptal – i když vím, že se asi nikdo nezeptá, protože to nejspíš nikoho nezajímá, což je také ten důvod, proč vám tuhle informaci cpu sám od sebe – jaká je moje nejoblíbenější aggrotechová mlátička, asi bych na chvíli zaváhal. Ale spíš jen kvůli tomu, aby to vypadalo, že o tom mocně dumám a přemýšlím, ale nakonec bych stejně řekl to, co by mi bylo jasné hned začátku – že jediná správná odpověď zní: Suicide Commando.

U žádné jiné žánrové kapely jsem ještě nenašel takhle božsky namíchaný koktejl elektronické agrese a temné atmosféry, navíc aniž by výsledek ve snaze o tanečnost sklouzával k přistříknutým homo klávesám. Snad tedy není divu, že kdykoliv nastane rok, během něhož má vyjít nové album Suicide Commando, těším se jako svině – a ne jen tak ledasjaká svině, nýbrž extrémně vyžraná a tučná svině. Ale co má člověk dělat, když Johan Van Roy dokázal v minulosti stvořit zasrané majstrštyky jako „Axis of Evil“, „Bind, Torture, Kill“ nebo „Implements of Hell“…

Po zmiňované extrémně silné trojici desek přišel s minulým „When Evil Speaks“ menší propad. Ne snad, že by se jednalo o špatnou fošnu, to vůbec. Několik tracků zde bylo sakra skvělých a přinejmenším titulní flák je kulervoucí námrd. Nicméně třeba „Bind, Torture, Kill“ či „Implements of Hell“ neměly jediného slabého místečka, kdežto tady se pár takových našlo. Od letošní novinky „Forest of the Impaled“ jsem chtěl jediné – aby Suicide Commando opětovně vyšvihla na bezchybnou úroveň. Povedlo se?

Nebudu našlapovat kolem pomyslné horké kaše a vypálím to stejně zostra, jako Johan Van Roy pálí své beaty – „Forest of the Impaled“ mi přijde na přibližně stejné úrovni jako „When Evil Speaks“. Tedy hodně nadprůměrné album s několika bombastickými songy, mezi nimiž se nachází několik méně dobrých, díky čemuž nejde o úplný strop, na nějž si Suicide Commando v minulosti sáhli.

Zatímco posledně mi přišel slabší rozjezd, zde je začátek desky naopak parádní. Úvodní „The Gates of Oblivion“ možná není nejagresivnější song, ale má silnou ústřední linku, slušnou atmošku a výsledku nakonec pomáhá i vysoký zefektovaný jekot hostujícího Nero Belluma z Psyclon Nine. Na vysoké úrovni pokračuje i druhá „My New Christ“, která se možná zpočátku tváří trochu nenápadně, ale posléze se rozjede do slušného masakru, takže to s člověkem šije, aniž by si to on sám přál. Kurva, přesně takhle se mi to líbí! Mezi vrcholy bych dále zařadil třeba „The Devil“ nebo „Chasm of Emptiness“, hodně mě baví i „Crack Up“. Výborná je nakonec i „The Pain That You Like“, v níž hostuje Jean-Luc De Meyer z belgické EBM legendy Front 242. Sice jsem si na ni z nějakého důvodu musel chvíli zvykat (snad právě kvůli hostovi, jenž zapříčinil výraznější EBM nádech), ale nakonec jsem si ji také oblíbil.

Zbylé skladby rozhodně nejsou špatné, ale už jsou takové… pořád v pohodě, ale není to prostě úplně dokonalé. Ale kupříkladu „Death Lies Waiting“ zachraňuje skvělá klávesová linka, jež přebije i trochu slabší rytmickou stránku. Oproti tomu „Too Far Gone“, „Poison Tree“ a „We Are Transitory“ už nedokážou přijít ani s takovýmhle výrazným prvkem a zůstávají v pozici poslouchatelných kusů, které ovšem nepřinášejí nic nového ani v kontextu alba, ani v kontextu celé tvorby Suicide Commando. Na druhou stranu, vysloveně hloupé také nejsou a ani jednu z nich bych nezařadil na poslední pozici v pomyslné tabulce nahrávky. Tohle místo mám totiž rezervované pro „Schiz[o]topia“, jež se svými téměř šesti minutami působí příliš natahovaně. Nicméně se pořád nejedná o průser nebo neposlouchatelnou věc. Suicide Commando mají takovou kvalitu, že i to slabší na albu je vlastně pořád v klidu.

„Forest of the Impaled“ nepochybně přináší několik výborných songů, jež si vždycky s chutí pustím. Jsem rád, že mohu brát jako jistotu, že na každém albu Suicide Commando se nějaká vyložená šleha objeví, což novinka s klidem potvrzuje. Přesto nezastírám, že zpětně se budu vracet spíš k těmto jednotlivým věcem a celou placku si pustím jen občas, tedy podobný stav jako u „When Evil Speaks“. Když desku, vždycky radši pustím „Implements of Hell“ či „Bind, Torture, Kill“, ačkoliv je znám už takřka zpaměti, protože sypou královsky od začátku do konce. A to lze myslím považovat i za verdikt recenze – „Forest of the Impaled“ bez zaváhání splňuje požadovaný standard kvality, jaký od Suicide Commando očekávám, ale chybí mu ten krok navíc, díky němuž by šlo album zařadit k vrcholům diskografie.