Aeanon v roce 2014 uskutečnili druhé dlouhohrající povstání a do éteru vypustili přímočarý progresivně blackový materiál s neskutečným spádem a tunami energie na rozdávání. Vyšel pod jménem „Extance“ a superlativy se kolem něj jen hemžily. Ani já neskrýval nadšení a tenhle zjev co možná nejhlasitěji doporučoval k poslechu. Následné měsíce sice s deskou udělaly své a třeba nyní bych již blažeností nevzdychal, ale i tak jde o silně nadprůměrnou libůstku, k níž se stojí za to vracet. Následník „Hypnosophy“ přichází brzy, po dvou letech od vydání alba, které se v kontextu dalšího počínání kapely stane pravděpodobně přelomové. Aenaon se totiž na novince výrazně neposouvají, žijí si v duchu představeném minule a zároveň drží kvalitu příjemně vysoko. Svět přesto nebývává černobílý.
Jak dění na „Hypnosophy“ nejlépe popsat bez odkazů k minulému albu a bez následného srovnávání? Stěží. Tyhle světy se vzájemně proplétají a společné vlastnosti stojí v drtivé většině vůči odlišnostem. Ale dobrá, pokusím se. „Hypnosophy“ lze bez jakýchkoli potíží označit za progresivně blackmetalovou desku. Převedeno do názornějších kontur, blackmetalovou intenzitu a riffy doplňují častá sóla, vše oplývá pestrostí a hravostí – vokální stejně jako instrumentální. Zmíněné ingredience pak zastřešuje vysoká rychlost, všudypřítomná energie a touha strhnout, klidně i na první dobrou.
Navzdory pestrosti (snad až hyperaktivitě) Aenaon nekladou vysoké posluchačské nároky. Struktura skladeb je srozumitelná, přestože nesklouzává k odsouzeníhodné předvídatelnosti. Žádné laciné refrény, Aenaon vymýšlejí chytlavé motivy bez přestání, s vytrvalostí hodnou obdivu. Snadný poslech usnadňuje také silná melodičnost doprovázená širokou paletou vokálů. Ty jsou servírovány v duchu celého alba. Krom oné pestrosti je jejich důležitou vlastností znovu jednoduchost, schopnost strhnout okamžitě, avšak – a to připomínám opětovně – nikoli za cenu laciné podbízivosti.
Náladově tíhnou Aenaon mnohem víc než k black metalu k rozšafnému, koketujícímu progu, kde převažuje hravost nad pěstní hrozbou. Doklady lze hledat v instrumentální složce, ještě čitelněji pak ve vokálech. V nich je album šponováno do vod teatrálnosti, do oblasti, která mi je bytostně cizí. Naštěstí je tu nadhled, díky jehož přítomnosti necítím patos, a tudíž se s tím dá žít. K mání jsou zpěvy čisté, ušpiněné, kabaretní, objeví se i punková ledabylost. Nechybí ani ženské vokály, mluvené slovo či zjištění, že Dødheimsgard dokážou silně ovlivňovat. Také nástrojová složka neváhá koketně odpovídat, především upovídaný saxofon, který k Aenaon bude patřit doufejme i nadále. Zde má svůj smysl a nefunguje jen jako vstupenka do klubu vyvolených, kteří to dělají jinak a rádi o tom dávají vědět.
Přestože sedmero skladeb působí uceleně, dojde rovněž na kolísání dynamičnosti a bohužel i zajímavosti. Dvojnásob dlouhá štreka na úplný konec, to nedělává dobrotu. „Phronesis – Psychomagic“ vybočuje, jako jediná nevede za ruku, naopak se vzpouzí. Výsledný efekt je zřejmý, celou dobu projíždíte jako nůž máslem a na závěr vás čeká udolávání ztvrdlého pecnu. Nechce se vám. Pravdou je, že ani závěrečný dílek nepostrádá nápady, ale v kontextu alba jde o nežádanou náladovou změnu, která vyžaduje naprosto rozdílný styl spolupráce. Paradoxně i tak působí novinka ucelenějším a promyšlenějším dojmem než předchůdce. Zákaz vycházení totiž kapela vystavila mozaikovitým útržkům, jež sice „Extance“ pomáhaly v zajímavosti, ale nedělaly jej nerozlepitelně celistvým.
Aenaon plynule pokračují v dosavadní práci a stojí před námi s deskou, která důstojně navazuje také po stránce kvalitativní. „Hypnosophy“ už není překvapením a nevyvolává udivené výrazy obličejového svalstva, ale svou sílu má, překvápko nepřekvápko. Kapela je dějově k nezastavení, rychlost nadále v roli alfy a omegy. Směrem kupředu se posunula práce s vokály, emoce se ještě razantněji vydaly pryč od blackmetalových dogmat. Aenaon pokračují ve výborné formě, přes drobný posun nelapají po dechu a neservírují nápady po troškách.
Na první pětku roku to každopádně nevidím. Rád trpím, pracuji, bádám, nerad si zážitky odnáším zadarmo. Často poté nemohu sáhnout hloub. Byl to případ „Extance“ a u „Hypnosophy“ začínám podobný nedostatek pociťovat taktéž. Čistě osobní problém, nebo slabina světa Aenaon? Popravdě nevím. I proto poslední věty odděluji novým odstavcem, jenž může posloužit ke konfrontaci i uklidnění, že v tom nejste sami.
Řekové Aenaon zveřejnili oficiální videoklip ke skladbě „Earth Tomb“ – sledujte na YouTube. Song pochází z novinky „Hypnosophy“, která vychází 25. listopadu.
Skvrn:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Aenaon – Hypnosophy
3. Loscil – Monument Builders
Onotius:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Saor – Guardians
3. Crippled Black Phoenix – Bronze
Metacyclosynchrotron:
1. Antaeus – Condemnation
2. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
3. Black Hole Generator – Requiem for Terra
H.:
Když jsem svého času psal říjnový eintopf a předběžně se juknul i na listopadový seznam, říkal jsem si, že tentokrát už to taková sláva nebude. Nicméně v mezičase přibylo pár dost zajímavých oznámení, případně jsem si konečně všiml něčeho, co již oznámeno bylo a dříve jsem to nezaregistroval, takže nakonec mohu opět s klidem vyhlásit, že i tento měsíc rozhodně bude co poslouchat!
O prvním místě není sporu ani pochyb. Mě osobně ohlášení nové desky Deathspell Omega nepřekvapilo, jelikož jsem díky informacím z jistých insider kanálů tušil, že se něco blíží a že to bude hodně brzo, ale to neznamená, že by mě oficiální potvrzení „The Synarchy of Molten Bones“ nepotěšilo. Bohové francouzské avantgardy, kteří společně s Blut aus Nord odstartovali onu profláklou vlnu disharmonického chaotického black metalu, se po menší přestávce vracejí, aby všem ukázali, jak se to má hrát. Očekávání jsou nejvyšší možná a cokoliv menšího než nejvyšší kvalita také bude zklamáním!
Opravdu hodně toho čekám i od Siva Six. Tahle řecká dvojka se postupem času vyšvihla mezi mé nejoblíbenější EBM formace, a kdyby proti nim nestáli Deathspell Omega, jen těžko by jejich novou desku „Dawn of Days“ v levelu natěšenosti někdo mohl ohrozit. Obal novinky je sice příšerný, ale pokud obsah dokáže důstojně navázat na majstrštyky „Black Will“ a „The Twin Moons“, milerád tento nedostatek přehlédnu a odpustím. Jako hele, „The Twin Moons“ patří k mým nejoblíbenějším nahrávkám v celém žánru – mám snad dodávat něco víc?
Ze třetího místa už nebudu dělat žádné drama a dám sem Bölzer. Je škoda, že se o téhle kapele mluví možná až moc, takže to poslouchá i spousta pozérských mrdek (stejně jako Islandy, Polska nebo Francie – však to bohužel trápí i výše jmenované Deathspell Omega), ale na druhou stranu – za to sama kapela nemůže a bylo by nefér se na „Hero“ dívat skrz prsty jen kvůli tomuhle. Je pravda, že hudební potenciál je v Bölzer velký, obě předchozí ípíčka „Aura“ a „Soma“ i demosnímek „Roman Acupuncture“ to dokazují. Od první regulérní desky „Hero“ tedy lze čekat dost, tak snad to čekání nebude zbytečné…
Kaša:
Řekl jsem si, že z listopadového eintopfu nebudu dělat žádnou kovbojku a rovnou bez okolků vyberu jedno jediné album, přestože zajímavých počinů se v tomto měsíci dá určitě najít hned několik. Důvod? Je docela prostý: Metallica.
Tahle legenda (říkejte si o jejím aktuálním stavu, co chcete, ale je jí) mě kdysi v podstatě přivedla k metalu a na dlouhá léta se usadila pozici mojí personální jedničky co se hudby obecně týče. Dnes už to mám sice trochu jinak a volném času poslouchám jiné party, ale i navzdory tomu na tvorbu této čtveřice nedám dopustit a na chystané album „Hardwired… to Self-Destruct“ se těším jako prase. Zatím mě nijak neodrazuje ani formát dvou disků, protože první dva singly nejsou špatné. Nečekám desku roku, ani žádný posun do neznámých hájů, ale pokud se Jamesovi s Larsem podaří alespoň navázat na osm let starého předchůdce „Death Magnetic“, tak budu spokojený.
Svoje zraky a slechy tak napínám k 18. listopadu, kdy se „Hardwired… to Self-Destruct“ dostane na pulty obchodů, a něco mi říká, že po hodně dlouhé době nebudu moci za necelé tři týdny dospat.
Atreides:
Ačkoliv již mám naposloucháno, a tak novou desku Arkony není možné zařadit do skupiny „těším se”, nelze než zařadit ji na přední příčku listopadového výběru. Polská blacková kultovka se před dvěma lety ozvala s výbornou plackou „Chaos.Fire.Ice“ po zatraceně dlouhé odmlce, nicméně oživení činnosti rozhodně nebylo jen vzpomínkovou událostí na doby dávno minulé a jede se dál. Khorzon letos navazuje další řadovkou „Lunaris“ a rozhodně to stojí za poslech!
Zbylé dva posty budou náležet celkům mnohem mladším. První obsadila švýcarská úderka Bölzer, která na kontě sice má pár krátkých počinů, avšak své vize zabalené do atmosférické směsky black a death metalu hustí z pódia už nějaký ten pátek. Preciznost a vlastní ksicht tohoto dua jim už vynesl slušný zástup fanoušků a účast na velmi zajímavých akcích, nicméně na plnohodnotnou nahrávku se stále čeká – a ta má přijít právě teď. Sám jsem zvědavý, jaké „Hero“ bude a jak bude znít desetistrunný masakr na větší ploše, nicméně lze předpokládat materiál přinejmenším solidní. Těšing!
Zbývající pozice pak náleží skotskému projektu Saor a.k.a. ex-Ársaidh a.k.a. Andymu Marshallovi, který za relativně krátkou dobu existence stačil vypustit do světa dvě plnohodnotné řadovky, přičemž každá nabízí prvotřídní (minimálně v porovnání se zbytkem scény) pagan black řízlý trochou pošty, prodchnutý specifickou atmosférou skotské vysočiny a nábožné úcty k věcem jak dávno minulým, tak nanejvýš současným. Osobně jsem zvědav, kam na třetí řadovce „Guardians“Andy dospěl, mohu však předpokládat, že v duchu předchůdců rozhodně nepůjde o bezduchou sračku, o jaké není v rámci žánru za posledních deset let (bohům žel) nouze.
Skvrn:
Velkohubá prohlášení nedělávám rád a vím taky proč. Když jsem před měsícem udělal výjimku a vydání nových Urfaust označil za blackmetalovou událost roku, hbitě museli přijít vtipálci z Deathspell Omega a oznámit vydání „The Synarchy of Molten Bones“. Ale co naplat, nepoučitelný budu i dál, nic očekávanějšího se objevit nemůže. Tohle je ta událost, pekelnictvo z Urfaust promine. Francouzi jsou zpět po čtyřleté – v historii kapely nejdelší – odmlce s novým materiálem. Ten bude ve své plné délce hrát sotva půlhodiny, kratčeji než legendární EP „Kénôse“. Absolutní intenzita připravena? Snad. A jeden z vrcholů taktéž, pevně věřím.
Nový materiál tasí i Aenaon, tedy progresivní black metal z řeckých končin. Hodně energie a neskutečný spád, naopak málo svícnů a černokněžnictví. Ačkoliv na dva roky starém „Extance“Aenaon přes veškeré možné zdání nikterak neinovovali (a mohu prozradit, že tak nečiní ani na novince), fungovalo to skvěle. Uvidíme, jak si povede „Hypnosophy“, seznamovací náslechy nedopadly zle. Třetí volbu pak přenechám sférám mimometalovým. S novinkou „Monument Builders“ vyrukují Loscil, tvůrci dnes již klasických minimalistických ambientních skic. Těším se na zachmuřené podzimní poslechy, potěchu z parádního obalu můžu hlásit již teď.
Onotius:
V porovnání s hutným zářím a říjnem bude listopad přeci jen o poznání skromnější. Že bychom se však tenhle měsíc měli kousat nudou, o tom nemůže být řeč. Pokud totiž vychází nová deska Deathspell Omega, bude listopad uchvacující zážitek, i kdyby snad jinak vycházely jen samé HammerFally a podobné nuďárny. Neuchopitelná fascinující hudba plná kreativních nápadů a uhrančivé atmosféry, mrazivě epická, chaoticky technická – snažím se slovy popsat, co se mi vybaví, když se řekne jméno této francouzské blackmetalové modly, a moc se mi to nedaří. To je třeba slyšet. „Paracletus“ je pro mě vrchol, tak jsem zvědav, jak s mým žebříčkem novinka zatřese.
Je prosinec 2013, sedím v autobuse směrem do Krkonoš v ruce třímám „Kafku na pobřeží“ od Harukli Murakamiho a do sluchátek mi hraje „Carved in Stone“ z debutové nahrávky „Roots“ od Saor (tehdy ještě pod jménem Ársaidh). V tu chvíli jsem mocně paralyzován pohlcující atmosférou, jež z té muziky sálá. Tahle lehce nostalgická vzpomínka mi vytane na mysl vždy, když si vzpomenu na tenhle skotský projekt, který nyní přichází s třetí deskou „Guardians“. Pravda, druhé album mě už bavilo o poznání méně, přesto jsem zvědav, jaká novinka bude. Dále se těším, kam se zase posunou post-rockoví Crippled Black Phoenix na své novince „Bronze“. První ukázky zněly celkem lákavě, tak uvidíme, jak zapůsobí deska jako celek.
Metacyclosynchrotron:
Vydání nového materiálu Deathspell Omega se dalo dle jistých indicií tušit s předstihem, tudíž ono „překvapení“ související s ohlášením „The Synarchy of Molten Bones“ nebylo zas tak velké a tomu odpovídá i mé očekávání. Prvotřídního blacku se snad dočkám bez ohledu na to, zda se bude jednat o avantgardní chaos nebo vzteklý raw sekec. Šok spojený s něčím neočekávaným by byl rovněž vítaný, ale uvidíme. „Drought“ zas taková velká pecka nebyla… Zato oznámení nových Antaeus překvapilo velmi! Vypuštěný song „Condemnation“ sice neťal do živého, ale dal tušit fúzi obhroublé bestiality „Cut Your Flesh and Worship Satan“ a nelidského fanatismu „Blood Libels“. Případná „dobrá, ale obyčejná“ nahrávka by mě v případě Antaeus mrzela více než od Deathspell Omega. No, a jako třetí partu neuvedu Bölzer, ale Black Hole Generator – blackový vedlejšák Bjørnara Nilsena z Vulture Industries. EP „Black Karma“ se mi v roce 2006 výborně trefilo do tehdejšího vkusu a vzhledem k tomu, jak moc jsem tehdy full-length chtěl, tak si prostě „Requiem for Terra“ pustit musím.
Řekové Aenaon vydají 25. listopadu svou novinku „Hypnosophy“, z níž se nyní pochlubili druhou skladbou. Lyric video „Fire Walk with Me“ sledujte na YouTube.
Řekové Aenaon vydají 25. listopadu své třetí album „Hypnosophy“, na nějž nyní upozorňují novou skladbou „Oneirodynia“. Poslechnout si ji můžete na YouTube.
Řekové Aenaon mají nachystanou třetí dlouhohrající desku. Ta se bude jmenovat „Hypnosophy“ a vyjde na podzim pod hlavičkou Code666 Records jako CD, LP a box. Krátkou upoutávku sledujte na YouTube, obal prohlížejte tady, tracklist následuje:
01. Oneirodynia 02. Fire Walk with Me 03. Earth Tomb 04. Void 05. Tunnel 06. Thus Ocean Swells 07. Phronesis – Psychomagic
Řekové Aenaon ohlašují prodloužení kontraktu s firmou Code666 Records a také vydání nového alba. To ponese název „Hypnosophy“ a objeví se někdy v první půlce roku 2016.
Země: Řecko Žánr: progressive black metal Datum vydání: 20.1.2014 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. The First Art
02. Deathtrip Chronicle
03. Grau Diva
04. A Treatise on the Madness of God
05. Der müde Tod
06. Pornocrates
07. Closer to Scaffold
08. Land of No Water
09. Algernon’s Decadence
10. Funeral Blues
11. Palindrome
Jsou kapely, které třeba i mají svůj charakteristický a nezaměnitelný zvuk, ale budují si jej postupně mnoho let a trvá jim dlouho, než svou hudbu vybrousí do opravdu kvalitní podoby. A pak jsou tu kapely, jež hned znějí jako hotová a vyspělá formace s pevně daným výrazivem, nepotřebují se v průběhu času hledat, než se dopracují k tomu svému soundu, ale dokážou s ním přijít takřka okamžitě. A právě do této sorty spadají také řečtí Aenaon.
Samozřejmě ani Aenaon nespadli jen tak z nebe a nezjevili se zničehonic. Členové skupiny mají předchozí zkušenosti z jiných kapel (byť se třeba nejedná o projekty, s nimiž by pánové udělali nějakou díru do světa, něco nahráno už prostě mají) a také v rámci samotných Aenaon za sebou mají nejprve takovou tu prvotní fázi neřadových nahrávek, v jejímž rámci vydali jeden demosnímek, jedno minialbum a split s rumunskými Satanochio (což je jen tak mezi námi také hodně zajímavá a skvělá záležitost, bohužel nepříliš známá). Pointa je však ta, že když se v polovině roku 2011 objevila první dlouhohrající deska s názvem “Cendres et Sang”, Aenaon na ní ani v nejmenším nezněli jako debutující skupina, která by nevěděla, jak za své nástroje pořádně uchopit.
Vlastně právě naopak, “Cendres et Sang” totiž znělo natolik vyspěle, že to už tehdy mohly Aenaon závidět i formace s mnohem delší dobou působnosti. Řekové se předvedli s velmi inteligentně a progresivně pojatou formou black metalu, která byla vlastně až nečekaně dobrá. Nyní pětice z Thesálie přišla s druhou deskou s názvem “Extance”, o níž by se dalo říct, že vesměs pokračuje v tomtéž duchu, v jakém se nesla již prvotina, což však nutně nemusí znamenat, že by pokračování bylo pouhým odvarem nebo kopírkou “Cendres et Sang”, a také tomu tak není. “Extance” jde totiž ještě o kus dál a v podstatě vše, co bylo ke slyšení na debutu, dotahuje na ještě vyšší a lepší úroveň. A i vzhledem k tomu se nebojím říct, že novinka svého předchůdce překonává.
Výše jsem již zmínil, že black metal, s nímž se Aenaon prezentují, je inteligentní – a právě tohle slovíčko je natolik důležité, že během recenze ještě v několika obměnách nejspíš zazní. Pocit, že to, co na “Extance” slyšíte, je vážně chytré a nápadité, je totiž vlastně tím prvním dojmem, který si z nahrávky posluchač odnese. Je pravda, že hudba Aenaon je natolik členitá, že na úvodní poslech většinu všech těch nuancí ještě nepochytíte, ale rozhodně budete vědět, že to bylo skvělé a že máte obrovskou chuť dále pokračovat v prozkoumávání. A právě ten pocit, že je hudba pojatá velmi inteligentně, vás se vzrůstajícím počtem poslechů nejenže neopustí, ale ještě se v něm utvrdíte.
Ačkoliv “Extance” stále bezesporu spadá do black metalového žánru, ve skutečnosti toho Aenaon s tou klasickou podobou žánru, jakou si pamatujeme z kultovních desek z počátku 90. let, mají společného máloco a na novince se jí vlastně ještě více vzdalují. “Extance” je totiž ještě avantgardnější a méně black metalová nahrávka, než byla “Cendres et Sang”. Kytarová stránka je hodně nápaditá a variabilní, pro monotónnost tu není místo, Aenaon se naopak nebojí udělat své skladby vysoce rozmanité, což se jim daří přímo ukázkově, aniž by byť i jen na chvíli zněli jako nějaká splácanina. Někdy si člověk až říká, že Aenaon těmi skvělými nápady téměř plýtvají, protože se nezřídka stává, že opravdu výborná pasáž dostane prostor jen několik vteřin, aby záhy mohla být vystřídána jinou, minimálně stejně dobrou. Stejně tak variabilní jsou taktéž vokály, které předvádějí širokou škálu výrazu, ale i zde je přechod mezi řevem a čistým zpěvem velice přirozený a nenásilný.
I s tímhle receptem se už dá klidně vystavět hodně zajímavé album, ale aby toho nebylo málo, do hudby Aenaon tu a tam vstupuje další plejáda hostujících nástrojů. Obzvláště využití kláves je vyloženě skvostné… sice se jimi neplýtvá a Řekové se spíše řídí heslem, že méně je více, ale když na ně dojde, tak je vždy bez výjimky zaděláno na perfektní moment – jako příklad můžeme uvést třeba “Land of No Water”, “Grau Diva” nebo “DermüdeTod”. Velice výrazný je rovněž saxofon, jenž promlouvá hned do několika skladeb, například již ve druhé “Deathtrip Chronicle”.
Budeme-li se bavit o konkrétních písničkách, dřív či později bychom úplně bez problémů skončili s vyjmenováváním kompletního seznamu, protože v každém kousku do jednoho se najdou výborné momenty, dokonce ani mezihry “Pornocrates” a “Algernon’s Decadence” nebo (fakt výborné) intro “The First Art” laťku nijak nesnižují a nahrávku nebrzdí. Vezmeme to tedy pouze heslovitě… Rozhodně se vyplatí si počíhat třeba na poměrně chytlavou “Grau Diva”. Oproti tomu třeba “Der müde Tod” patří mezi nejostřejší kusy a nabízí jako jedna z mála vyloženě black metalové sypačky, do nichž ovšem vystupují pasáže s výtečným čistým zpěvem a úžasnými klávesami (ano, přesně tohle jsem myslel výše). “Closer to Scaffold” se zase vytasí s rozjezdem, který jako by vypadl z dílny švédských Shining posledních let, ale docela rychle se zvrhne jiným směrem. Jak již název napovídá, “Funeral Blues” je načichlá bluesovou estetikou, hodně práce v ní dělá také hostující zpěvačka Tanya Leontiou z Universe217, jejíž hlas je vážně zajímavý. Úplný závěr “Extance” pak obstarává opus “Palindrome”, jehož délka se vyšplhala na téměř 13 minut – a funguje přesně tak, jak to svádí, tedy že vlastně tak nějak po svém a na menší ploše sumíruje vše, co Aenaon předvedli ve zbylé desítce skladeb. A hlavně se jedná o další parádní kus.
Snad jediné, s čím jsem zpočátku lehce bojoval, je délka “Extance”, která přesahuje hodinu. Sice na albu není jediný song, jenž by si zasloužil vyhodit, ale muzika Aenaon je natolik členitá, že na první poslechy může činit menší problémy všechno pochytit a udržet při náročnosti produkce pozornost takovou dobu. Po větším počtu poslechů ovšem nakonec odpadne i tato muška, z čehož jednoznačně vyplývá, že stojí za to s “Extance” nějaký ten čas strávit a dát tomu albu prostor, aby vám v uších trochu vyzrálo.
Aenaon možná nestvořili desku, jež by převracela všechna hudební pravidla a stavěla nová, vlastní, není úplně geniální, ale i tak je extrémně skvělá. “Extance” není stoprocentně nabroušený originál, který tu ještě nikdy nebyl, ale zcela jistě má své kouzlo a svojí vlastní tvář, jež nikoho nekopíruje, a Aenaon v jejím rámci na žánrový základ (zde black metal) šroubují velice početnou řádků dalších vlivů, různých ozvláštnění, netradičností a nádherných nápadů s otevřenou hlavou. Dá se tomu říkat progresivní přístup? Podle mě určitě ano. Zdaleka nepočítám s tím, že by “Extance” mělo být tím nejlepším, co letos uslyším, ale rozhodně se jedná o vysoce kvalitní nahrávku, již by měl poslechu podrobit každý příznivec netriviálního, ale pořád ne nepřirozeného (progresivního black) metalu.
Další názory:
Řecký metal byl pro mě donedávna velkou neznámou, z níž vyčuhovali nanejvýš Rotting Christ, jimž jsem sice vzdal hold s poslední deskou, starším albům jsem však pozornosti příliš nevěnoval. Letošní rok nám však Řecko nabídlo hned dvě prvoligová alba – a jedním z nich je právě “Extance” od Aenaon. A netrvalo nijak zvlášť dlouho, aby mi jejich progresivní black metal přirostl k srdci, protože tohle album je prostě chuťovka, ke které se člověk bude ještě rád vracet, když bude chtít vypláchnout uši. Hlavní přednosti v podobě nekompromisního nášupu a rozmáchlých, propracovaných kompozic tu kolegové omleli již několikrát a stejně mi to nedá, abych to nezopakoval znovu, protože v tomto ohledu jde bezpochyby o jednoho z adeptů na album roku. Vedle nich najdete i příjemné oddychové mezihry jako “Pornocrates” a “Algernon’s Decadence”. Nechybí ani v prog blacku již téměř obligátní saxofon, přesto funguje ku prospěchu věci a rozhodě není jen vycpávkou navíc. Vokální stránka je rovněž excelentní a deska nenudí, ačkoliv se o pět minut přehoupla přes jednu hodinu hracího času. Naopak, vzhledem k propracovanosti jde o nahrávku velmi trvanlivou a než objevíte opravdu všechny detaily, uplynou hodiny. “Extance” zkrátka boduje na všech frontách a k tomu snad ani není třeba dodávat víc, než že je jednou z letošních desek, které prostě musíte slyšet. Atreides
Asi nemá cenu na prostoru krátkého hodnocení líčit, co je obsahem recenzované nahrávky, to už ostatně udělal kolega v hlavní recenzi. Zaměřím se tak spíše na hledání paralel. Aenaon ve mně totiž vyvolávají dojem, který jsem už dlouho necítil, dojem, který říká, že od této kapely můžeme čekat v budoucnu perfektní muziku. Takový dojem jsem měl například před lety u debutu In Vain či dema Ne Obliviscaris a z Aenaon ho mám také. In Vain a Ne Obliviscaris jsem nevybral náhodně – obě tyto kapely začaly u extrémního metalu, vzaly to však řádně ze široka a to samé činí i Aenaon. Těžko dokážu uvěřit, že do death metalu dokázali s takovou elegancí a jemností zapracovat saxofon a množství klávesových ploch a přitom albu ponechat syrový, místy dokonce až punkový nádech. “Extance” je skvělá jízda od kapely s ohromným potenciálem, kterou bych okamžitě doporučil kterémukoliv otevřenějšímu fanouškovi tvrdé hudby. Zajus
Při pravidelném hledání, co nám to zase vychází, jsem natrefil na jméno Aenaon a okamžitě se o něj začal náležitě zajímat, protože bylo oštítkováno lákavou kombinací avantgardního a progresivního metalu. Po zjištění, že Aenaon mají za sebou doposud jednu desku, mě překvapilo, jak vyspělým a hlavně extrémně chytrým pojetím progresivního black metalu se kapela prezentuje, jen nějak výraznou avantgardu tam nějak nemohu najít. Ano, “Extance” je obdařeno úžasnými kompozicemi, vokální pestrostí i dnes v metalové hudbě již celkem často používaným saxofonem, ale prostě není to taková ulítlost, při které bych se termín avantgarda nebál vytasit. Avšak jak již jsem nastínil, síla “Extance” spočívá především v rozmáchlých kompozicích a vokální variabilitě, která často připomíná norské Solefald, jejichž pěvecký vliv nacházím nejpatrněji v páté skladbě “Der müde Tod”. A není divu, na seznamu hostů “Extance” figuruje i vokalista z In Vain, jejichž členové tvoří podstatnou část z koncertní sestavy právě jmenovaných Solefald. Deska uplyne hladce, a i když si člověk při hudbě Aenaon všimne několika podobností s žánrově příbuznými kapelami, “Extance” jinak opravdu nelze co vytknout. Deska má ohromnou sílu a posluchače přinutí pouštět si ji znovu a znovu i přes svou stopáž přesahující hodinu hracího času, za což před Řeky smekám. Skvrn
