Dávid Glomba vyslal do světa nový newsletter, kde informuje o spuštění e-shopu, kde si můžete pořídit výtisky motivů z poslední desky Death Karma. Obchod naleznete zde. K dispozici jsou stále tisky Teitanblood nebo Svartidauði a v přípravě je rovněž první číslo tištěného zinu.
 |
|
Země: Slovensko / Česká republika Tracklist: Hrací doba: 43:56
|
Zdá se mi, že Death Karma, druhá kapela Infernal Vlada a Toma Coronera, stojí mírně ve stínu Cult of Fire. Svým konceptem mi však připadá možná ještě zajímavější. Death Karma se totiž věnují různým pohřebním rituálům a tradicím napříč planetou. Na první desce „The History of Death & Burial Rituals Part I“ z roku 2015 měly své zastoupení Slovensko, Madagaskar, Mexiko, Česká republika, Indie a Čína. Hudebně i graficky výtečnou nahrávku však bohužel srážel plochý sound, což bylo trochu zklamáním.
Navzdory tomuto škraloupu šlo ale Death Karma bez debat považovat za velmi zajímavou formaci. Oznámení pokračování se vcelku očekávatelným názvem „The History of Death & Burial Rituals Part II“ tím pádem potěšilo. Ve druhém díle „Historie smrti a pohřebních rituálů“ dostaly prostor Haiti, Tibet, Skandinávie, Nový Zéland, Egypt, Indonésie a opět Česká republika. Zatímco v prvním díle Death Karma posluchače poučili o „Umrlčích prknech“, na dvojce se věnují kostnicím (viz).
Sedm základních skladeb doplňuje ještě bonus „Japan – The Sea of Silent Trees“. Ten se zaobírá lesem Aokigahara v Japonsku, jenž je známý jako „les sebevrahů“, protože zde Japonci hromadně páchají sebevraždy (další čtení zde). Skladba s Haiti se dle očekávání věnuje praktikám spojeným s náboženstvím voodoo (viz). „Tibet – Sky Burial“ popisuje tibetský zvyk, při němž je tělo zemřelého umístěno na vrcholek hory, aby se zde rozložilo pod vlivem počasí a mrchožroutů (viz). Skandinávský zvyk pohřbívání na lodi je myslím taktéž všeobecně známou záležitostí, ostatně i díky popularizaci starého severu v poslední letech (ale i tak můžete číst tady).
Zato část vyhrazená Novému Zélandu je zajímavá a zde už jsem musel googlit, abych se dozvěděl, oč přesně se jedná – Mongrel Mob je motorkářský gang (viz). Naproti tomu pohřební zvyky starověkého Egypta opět patří k tomu známějšímu (viz). Zvyky Torajů, které popisuje indonéská skladba, pak patří k tomu zvláštnějšímu a méně profláklému na desce (viz).
Jak vidno, po tématické stránce je „The History of Death & Burial Rituals Part II“ opětovně poutavou a silnou záležitostí. Jak je na tom ale hudba a nakonec i sound, který, jak už jsme si řekli, bývá u Death Karma i Cult of Fire mnohdy kamenem úrazu. Ze zvukového hlediska mi novinka přijde snesitelnější než „The History of Death & Burial Rituals Part I“, kde dal poslech do sluchátek uší docela zabrat. Na druhé straně, po skladatelské stránce mi to zase připadá o chlup níže, ale naštěstí pořád dobré. Průser se nekoná a Death Karma si pořád bezpečně drží dobrou úroveň.
Z konkrétních skladeb jsou mými favority „Tibet – Sky Burial“, kterou zdobí působivá závěrečná třetina, „Egypt – Pharaohs“ s výbornými melodiemi a opět ukázkovou gradací v závěru a nakonec „Czech Republic – Ossuary“ se skvělými klávesami, vznešenou atmosférou a výtečnými pasážemi s českým vokálem. „Haiti – Voodoo“ je taky fajn a dost jí sluší množství etnických motivů. „New Zealand – Mongrel Mob“ zaujme svou agresivitou, která myslím docela pasuje k tématu písně, a také jedním kulervoucím riffem.
Za ostatními stopami trochu zaostává dvojice „Scandinavia – Ship Burial“ a „Indonesia – Tana Toraja“. V první jmenované zaujme prakticky jen jediná pasáž cca ve třetině songu a ze druhé jmenované mi v paměti utkvěla prakticky jen finální minuta a půl. Bonusovou „Japan – The Sea of Silent Trees“ jsem prozatím neslyšel, nicméně pro zájemce, kteří nevlastní CD, lze dodat, že kapela čerstvě vypustila stream včetně bonusového tracku.
Ani ty slabší kusy sice nejsou nějaké vyložené píčoviny, které by se nedaly poslouchat, ale mám při nich pocit, že formace jako Death Karma by měly splňovat trochu větší nároky než stravitelné songy pro natažení stopáže. Navíc ani ty lepší skladby nejsou leckdy dokonalé v celé své délce. I to mělo za následek, že mi „The History of Death & Burial Rituals Part II“ zpočátku připadalo až nečekaně slabé. Vyšší počet poslechů naštěstí dojmy vyspravil a po čase jsem si uvědomil, že Death Karma tu servírují i fantastické momenty, které jsou kurevsky vysoko a stojí za to je slyšet. Vzato kolem a kolem mi navíc „The History of Death & Burial Rituals Part II“ připadá o dost zajímavější než poslední minialba personálně spřízněných Cult of Fire. Nebylo to tedy zpočátku jednoznačné, ale za čas převládla spokojenost.
H.: |
|
Top5 2018: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Film roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2018:
Přesně tohle mám strašně rád a nikdy mě to nepřestane bavit. Neznámé jméno, očekávání na nule, poslech jen tak na zkoušku – a prásk! Člověk má hubu dokořán, čelist hledá někde pod stolem, neví, co má dělat, jestli šílet radostí anebo se zakonzervovat do nejvyššího stádia pozornosti, aby mu neunikla ani vteřinka. Nestává se to často, že bych narážel na muziku, o níž mohu bez obav říct, že je naprosto fenomenální a fantastická, ale to je vlastně dobře, protože pak ten pocit a dětská radost z objevu nezevšední. Já jsem tohle všechno našel u švýcarských H E X. Naprosté posluchačské uspokojení, dokonalost, nádherná věc.
2. Oltretomba – L‘ouverture des fosses
V jistých ohledech vlastně nejsem tak náročný. Stačila by mi jedna geniální deska za rok, abych byl spokojen. Zatímco v roce 2017 se mi nepodařilo nalézt ani jednu, rok 2018 si pro mě připravil hned dvě. Tím samozřejmě podobnost s prvním místem končí, protože jestli je hudba H E X krásná, pak hudba Oltretomba rozhodně není. Ale takhle pohlcující hypnotický psychedelický black/doomový hnus dokáže přivodit nejeden trans. Tihle Dánové na „L‘ouverture des fosses“ nabízejí přesně to, co v muzice obecně hledám. Co si přát víc?
Alespoň pro jednu plus, mínus normální a trochu známou skupinu si místo v první pětce najdu. Tamás Kátai má skladatelský dar od boha, jemuž se mu asi nikdy nedostane širokého uznání, ale já můžu být spokojen, protože jeho tvorbu plnou skvostných kompozic a krásné náladotvornosti znám. A „Geometria“ ukazuje, že Tamásova inspirace stále nevyschla. Na jednu stranu typická deska Thy Catafalque, ale na druhou stranu – klenot. Protože přesně tím typické desky Thy Catafalque jsou.
4. Jaye Jayle – No Trail and Other Unholy Paths
Trochu neočekávaný účastník královské pětky, ale je to tam. „No Trail and Other Unholy Paths“ má v sobě něco strašně zvláštního, omamného a podmanivého. Některé skladby – myslím nyní hlavně na „No Trail (Path Two)“ – jsou skoro dech beroucí. Psychedelické country, které nezní jako country, ale jako rock. Ale koho nakonec zajímají škatulky, důležitý je zážitek a ten Jaye Jayle rozhodě poskytují.
5. Jyotiṣavedāṅga – Thermogravimetry Warp Continuum
Co bych to ale byl pozéra, kdyby se mi do první pětky nevešel alespoň jeden zlý metalový arci-bordel? Našli by se i jiní kandidáti, čímž se trochu nenápadně omlouvám především jednomu nejmenovanému deathmetalovému peklu z Austrálie, ale nakonec jsem se rozhodnul šoupnout na tu poslední exkluzivní pozici mezinárodní zvěrstvo Jyotiṣavedāṅga. Black metal, noise, vesmír a prasecký zvuk s přehuleným humus-vokálem jsou hlavními znaky „Thermogravimetry Warp Continuum“. Deska je stejně nestravitelná jako plná silné atmosféry… stačí jen nebýt srab a hledat prožitek v bahně, z něhož by se většina rozbrečela strachy.
CZ/SVK deska roku:
Zatímco v zahraničním výběru jsem si loni dokázal nalézt mnoho perliček, domácko-slovenská provenience zůstala za očekáváním. Odsud se mi do přehrávače dostalo jen jediné album, které ve mně zanechalo nějaký hlubší dojem. A tím je právě „Turiec“ od slovenských Lunatic Gods. Nenechám se obalamutit „pozlátkem“ v podobě epicky zpracovaného nosiče, byť i ten v tomhle případě zaslouží uznání, deska u mě zabodovala především svým obsahem. Lunatic Gods prostřednictvím „Turiec“ dokazují dvě věci – a) i bez svého někdejšího tahouna jsou stále životaschopnou kapelou; b) i folk metal se dá hrát progresivně, zajímavě a pro náročnějšího posluchače.
2. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part II
Původně jsem si chtěl v československé sekci vystačit jen s jedním místem, ale větší počet poslechů, několik fantastických momentů a obecně mimořádně zajímavý koncept mě nakonec přesvědčily, že i druhé album Death Karma si zmínku zaslouží. Jsou tu sice i slabší skladby, ale ty nejlepší chvíle jsou zatraceně vysoko a už jen díky nim vlastně stojí za to tuhle desku znát a nakonec i vlastnit.
Neřadový počin roku:
1. V/A – Ещё не время предавать
Tahle experimentální ruská scéna mě v poslední době začala strašně moc bavit. Už když jsem se s kapelami okolo labelu UIS setkal prvně, něčím mi jejich hudba učarovala. S každým dalším poslechnutým počinem nadšení neslábne, nýbrž roste. Skvělá experimentální muzika, podmanivá atmosféra, silný koncept a velký posluchačský zážitek. Takhle vypadají kompilace, co dávají smysl. Rozhodně není radno minout!
2. Coffin Haze – Rehearsal Ritual II
Originální garážová divnost. Žánrová kombinace, která se jen tak neslyší, kór s takovýmhle soundem. Ale právě tohle všechno je na kapelách jako Coffin Haze tak zajímavé. Styly jako surf rock nebo psychobilly sice respektuji a jejich existence mi nevadí, ale poslouchat to nemusím, prostě mě to neba (a věřte, že jsem to zkoušel). Když se to ale smíchá s kapkou metalu a hodí do takhle garážového hávu, jde o hodně lákavou jízdu.
3. Häxenzijrkell – …von Glut und Wirbelrauch
Druhé EP je možná o chlup slabší než „Des Lasters der Zauberey“, ale i na „…von Glut und Wirbelrauch“ se Häxenzijrkell daří tvořit po čertech silnou atmosféru, která na mě prostě zabírá. Tenhle druh black metal mám strašně rád a kapel jako tahle si hodně cením.
Artwork roku:
Majestic Mass – Savage Empire of Death
Jasně, mohl bych sem dát nějakou další lovecraftovskou čmáranici anebo abstraktní atmo-patlanici. Takových jsem za loňský rok viděl dost. A nechci znít zbytečně pejorativně, mnohé z nich se mi líbily. Nicméně přebal debutu dánských Majestic Mass mě zaujal snad nejvíc, a to nejen kvůli tomu, že jsou na něm kozy. Jistě, kozy jsou samozřejmě fajn, ale důvod, proč sem obálka „Savage Empire of Death“ patří, tkví také v jeho atmosféře, která tam navzdory explicitnosti je. Navíc se mi fest líbí i samotné album, takže jej tady mohu zmínit alespoň takhle, ačkoliv na první pětku nemá!
Objev roku:
Z formálního hlediska bych sem asi měl dát první nebo druhou desku z top5, abych si nenasral do huby. Vím o tom. Přínosnější mi nicméně přijde, pokud zde vypíchnu nějakou další formaci, kterou jsem loni objevil a vysoce mě zaujala, ale mezi hlavní pětku ani neřadovou trojku se nedostala. Jedním z těchto vysoce zajímavých objevů budiž Američané Pando a jejich experimentální opus „Hiraeth“, který u mě s postupujícími poslech vystoupal hodně vysoko.
Shit roku:
Kdysi solidní kapela padla na úplné dno. Už minulé album „Illud tempus“ bylo blbé, ale „In situ“ je nehorázný trapas, jehož vydáním si všichni zúčastnění – muzikanty počínaje, labelem konče – dělají jenom ostudu. Takovou sračku by nikdo neměl pustit do světa ani ze srandy, ale vzhledem k tomu, že to Ondřej Klášterka s Lenkou Machovou evidentně myslí seriózně, tak je to ultra fail. Absolutní hnůj.
Koncert roku:
1. Suicide Commando, Siva Six: Praha – Rock Café, 5.5.2018
Moc koncertů jsem za loňský rok nedal (a nečekám, že by to letos bylo lepší, už mě to prostě tolik nebaví), takže výběr mám jednoduchý. Suicide Commando je rychta jako čuně, v malém klubu jim to seklo, a když k tomu přihodím exkluzivní support v podobě Siva Six, další mé oblíbené kapely z oblasti temné elektroniky, tak není co řešit.
2. Hetroertzen, Sektarism: Praha – Underdogs’, 4.10.2018
Úvodní LvxCælis jsem nestihl a z toho, co jsem stihl, to neznělo nijak zázračně. Sektarism předvedli přepálené divadlo, které vlastně bylo dost zábavné a hudebně mě to bralo mnohem víc než z desek, na nichž mě tihle Frantíci nikdy nezaujali. Hetroertzen naopak divadlo žádné, ale o to víc bylo muziky, a že se hoblovalo jak blázen. Sám jsem se divil, jak moc mě to bavilo, ale tohle fakt makalo. Netvrdím, že to bylo něco výjimečného, ale z toho mála, co jsem za rok 2018 živě viděl, to patřilo k tomu lepšímu.
3. Iron Maiden: Praha – Letiště Letňany, 20.6.2018
Tahle heavymetalová klasika nikdy neomrzí. Předkapely tradičně úplně na hovno, ale samotní Iron Maiden jsou prostě králové. Trojboj „For the Greater Good of God“, „The Wicker Man“ a hlavně monumentální „Sign of the Cross“ veprostřed koncertu úžasný a jasně ukázal, že se legendární Britové nemusejí spoléhat jen na povinné hity, které všichni známé líp než svoje boty, takže trochu škoda, že 2/3 jejich koncertů jsou vždycky stejné songy. To se asi bohužel nezmění, ale nemůžu tvrdit, že bych kvůli tomu na Iron Maiden přestal chodit.
Videoklip roku:
Čavalenky – Otrepaná téma
Netvrdím, že tenhle klip považuju za nějaké vizuální veledílo, ale ten song je palba jako prase a já nevím, kde jinde bych si ho měl pouštět. Dost lehce se tedy z toho stal můj nejsledovanější videoklip roku.
Film roku:
1. The House That Jack Built
Ve filmech to bylo lehké rozhodování, protože nic mě v roce 2018 nesundalo tolik jako „The House That Jack Built“. Některé filmy Larse Von Triera mohou být trochu rozpačité, ale v tomhle případě u mě svébytný dánský režisér zabodoval na plné čáře. Podvratný, provokativní i provokující snímek – v míře, jaká se v dnešní porcelánové době v kinech nevídá. Zároveň silný, nevšedně pojatý a s myšlenkami, z nichž některé jsou velké i znepokojivé zároveň. Velké dílo.
2. Upgrade
Řazení „Upgradu“ mezi horory v mnohých žebříčcích vůbec nechápu, protože horor to není ani omylem, ale akční sci-fi jak víno to rozhodně je. Stejně tak nechápu, proč o tomhle filmu mnozí mluví jako o béčkovém, protože takhle béčko přece nevypadá. „Upgrade“ nabízí uvěřitelnou vizi budoucnosti, aktuální tématiku a přes solidní dávku akce, vypjatých momentů i násilných scén neztrácí myšlenku. Výborné zakončení tomu přidává třešničku na dortu; tady mě opravdu potěšilo, že na to tvůrci měli koule, protože jakýkoliv jiný konec by celý film vlastně shazoval.
3. Climax
Mistr zfetovaných filmů Gaspar Noé naservíroval dost divný trip, který se tráví hodně těžko, ale v hlavě uvízne a něco v člověku zanechá (zůstává otázkou, zdali je to dobře nebo špatně, ha!). Úvodní taneční scéna je geniální, následuje trochu nudnější pasáž plná keců o šukání, další tanec (opět strhující), hypnotický soundtrack, titulky v půlce snímku a pak nastoupí drogy a začne jít do tuhého. Obsahově jsem čekal, že to bude ještě vyhrocenější a hlavně násilnější, ale z hlediska formy je to totální vymaštěnost v tom nejlepším slova smyslu. Je to „jenom“ snobská artovka, ale ty vole, v kině to nakládalo.
Potěšení roku:
nový gramofon
Tady snad ani není co dodávat :)
Zklamání roku:
pohodlnost zavedených jmen
Při pohledu na můj žebříček nejlepších dlouhohrajících desek a nejlepších neřadových nahrávek si lze povšimnout jednoho zajímavého trendu – s výjimkou Thy Catafalque se ve všech případech jedná o nepříliš známá či dokonce debutující jména. Což asi nebude náhoda. U spousty veteránů a zavedených kapel mám totiž pocit, že u nich vítězí pohodlnost a sázka na jistotu nad skutečnou výpovědní hodnotou, která těm začínajícím skupinám, jejichž tvorba není sešněrována očekáváními publika, nechybí.
Zajímavým paradoxem metalové scény budiž to, že jakkoliv tahle zavedená jména vydávají unavené a předvídatelné počiny, dostává se jim aplausu od posluchačů i kritiků. V metalu asi opravdu pracuje nostalgie a chválení za zásluhy, přičemž zásluhy a legendární status má prakticky každý, kdo jen hraje dlouho. Starého psa novým kouskům nenaučíš a metalový posluchač uctívá všechno, co je staré. Když chce ale člověk slyšet něco zajímavého, musí bohužel hledat jinde než u nových alb těch, kdo kdysi pomáhali naše oblíbené žánry stavět na nohy.
Zhodnocení roku:
Navzdory nastíněnému zklamání mám ale pocit, že rok 2018 byl poměrně silný. Což může vypadat jako standardní prohlášení, které se objevuje prakticky v každém „top“ žebříčku uplynulého roku, ale já sám vím, že něco takového ve svém shrnutí píšu poprvé za několik posledních let. Možná jsem měl ale tentokrát jen větší štěstí, že se mi dařilo nacházet přesně ta alba, která se mi strefovala do vkusu.
K roku 2019 nicméně nemám nějaká vysoká očekávání. Zkušenost člověka učí, že velká očekávání předchází velkému zklamání. Doufat ale mohu a také doufám, že i v tomto roce se objeví něco, co mě položí na prdel anebo posadí na lopatky.
Očekávané druhé album Death Karma – „The History of Death & Burial Rituals part 2“ je již k dostání na CD (ve velkém digipaku) u Beyond Eyes Production. Digitální verze bude dostupná na Bandcampu a na analog si počkejte do začátku příštího roku. Níže naleznete krátké ukázky z jednotlivých skladeb a na Soundcloudu kompletní indonéskou přednášku. Posluchači budou tentokrát panem Pavelkou poučeni o pohřebních ritech a zvycích z Haiti, Tibetu, Skandinávie, Nového Zélandu, Egyptu, Indonésie a České republiky. Vinylová a CD verze nového alba určená pro japonský trh nabídne jednu exkluzivní skladbu navíc.
Jan Pavlas, jehož můžete znát jako textaře skupin Cult of Fire a Death Karma, napsal svůj první román. Zombie horor s názvem „Hordy“ je již dokončen a aktuálně se připravuje jeho vydání. Projekt můžete podpořit na Startovači.
Beyond Eyes představuje skladbu „Brieždenie“ z připravovaného sedmipalce Vladimír Pavelka – „Pod nočným závojom“. Jedná se o sólo projekt Infernal Vlada z Cult of Fire a Death Karma, jenž obsah sedmipalce popisuje jako „zhudobnené pocity, myšlienky a radosť, ktorú som zažíval v detstve – počas prázdnin u starých rodičov. Nech vás hudba prenesie späť do bezstarostných detských čias, kedy najväčšou mágiou bolo štastie“. Bicí nahrál Alvaro G. Sánchez, píseň si můžete pustit na YouTube. Vinyl vyjde ke konci března.
Onotius: |
| Top5 2015: 1. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See 2. Dødheimsgard – A Umbra Omega 3. Thy Catafalque – Sgùrr 4. Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu 5. Marriages – Salome CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2015:
1. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Pravda, co se týče první příčky, žádné velké překvapení se asi nekoná, neboť spekulace na tohle ocenění se objevily již v mém hodnocení u dubnové recenze, nicméně myslím, že britský gentlemanský klub si ho skutečně zaslouží. Nová deska A Forest of Stars se za nějakých těch deset měsíců, co je na světě, stihla stát pravidelným návštěvníkem mého hudebního přehrávače. A tak ačkoliv těch výtečných alb letos vyšlo požehnaně, přeci jen mi k srdci nakonec nejvíce přirostla zrovna ona. Psychedelický black metal bohatý na atmosféru i melodie, disponující perfektně sestavenými kompozicemi, bavící jemnými nuancemi i uhrančivými nápady, to se zkrátka podařilo těmhle viktoriánsky stylizovaným hudebníkům opět na výbornou. Ba co se týče samotné kvality materiálu, troufám si říci, že ještě lépe než na čtyři roky starém předchůdci. Deska je to pohlcující, každý poslech odhalující něco nového, přesto zároveň na poměry žánru relativně přístupná a velmi vyrovnaná. Pecka!
2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
O první místo s Brity v mém žebříčku statečně soupeřili norští Dødheimsgard se svou novinkou „A Umbra Omega“, která vyšla osm let po předchůdci „Supervillain Outcast“. Díky změnám v sestavě bylo obnoveno krativní duo Aldrahn / Vicotnik, jež stálo za skvostným „666 International“, a výsledek rozhodně stojí za to. Obrovská různorodost se odráží na pětici kolem deseti minut motajících se kompozic, jež se nesou v duchu naprosté kompoziční bravurnosti. Občas se mezi propracované blackové pasáže vloudí elektronika, akustická místa, jazz a v člověku to zanechává pocit, jako by zrovna prožíval nějaké dobrodružství. Parádní black metalové vizionářství, subjektivně se mi pod kůži o špetku víc dostali Britové a chápu, že Aldrahnovy napůl recitující vokály asi nepůjdou každému po chuti, avšak přesto je tohle hudba budoucnosti. Navíc má pro mě tato deska zvláštní význam, neboť díky ní jsem se ponořil i do skvělých předchůdců.
3. Thy Catafalque – Sgùrr
Pokud jste našimi pravidelnými čtenáři, asi máte ještě v živé paměti, jak jsme se tu nedávno s dvěma kolegy rozplývali nad novinkou maďarského projektu Thy Catafalque. Sice jsem explicitně nezmiňoval, že skončí v mém ročním žebříčku tak vysoko, nicméně chválu jsem pěl a nakonec mohu s klidným svědomím udělit krásnou třetí pozici. Tamás Kátai ukazuje, že k nahrání výborné desky není ani tak potřeba být geniálním instrumentálním ekvilibristou, ale důležitější je být dobrý skladatel a umět si hrát se zvukem. Však si poslechněte oba čtvrthodinové kousky z novinky a snad mi dáte za pravdu.
4. Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu
To, co se podařilo islandským Misþyrming na jejich debutovém albu, o tom si může hromada i zkušenější konkurence nechat jen zdát. Možná troufalé tvrzení, avšak kombinace temné misantropické atmosféry s poctivým a zároveň charakteristickým materiálem, mě v tomto případě naprosto sejmula. V mohutném zvuku se sice některé nuance hůře dešifrují, avšak velmi pozitivní výsledný dojem tahle malinká vada na kráse nemůže zlomit.
5. Marriages – Salome
Musím říct, že doplnit poslední pozici mé top 5 byl celkem oříšek. Silných desek letos vyšlo nemálo a nejednu z těch potenciálně zajímavých jsem nestihl pořádně vstřebat, ba některé jsem dokonce ještě ani neslyšel. V brainstormingu padala jména jako Intronaut, Nile i Leporus, avšak nakonec jsem si vzpomněl na desku na první pohled nenápadnou, avšak vážně skvělou. Ponuře zasněný post-rock s intimními indie rock evokujícími ženskými vokály. Jedná se o první studiové album nové kapely dvou členů Red Sparowes a muzika je to famózní. Post-rock? Indie? Psychedelie? Temné blues? Ale co já vím, co to je… Důležité je, že je to parádní!
CZ/SVK deska roku:
1. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part I
Musím se přiznat, že v uplynulém roce jsem zdaleka neslyšel tolik českých/slovenských alb, kolik bych chtěl. Takže vlastně moc nevím, zda mi třeba náhodou neuniklo něco, co by mě srazilo do kolen ještě o něco víc než desky, jež zde uvedu. Avšak minimálně onu dvojicí vybraných nahrávek mohu s klidným svědomím doporučit jako něco, co si nechat uniknout mezi prsty rozhodně nevyplatí. Na první studiovou desku vedlejšího projektu Vlada Infernala z Cult of Fire jsem narazil celkem se zpožděním, ovšem o to víc mě pak učarovala. V porovnání s Vladovými domovskými Cult of Fire jsou Death Karma sice méně hitoví, avšak zase kompozičně zajímavější a různorodější. Koncept alba se věnuje pohřebním rituálům z různých částí světa a společně s nádherným obalem dodává počinu nádech jakési tajemné mystičnosti. Další z těch nahrávek, které znějí naprosto světově a potvrzují, že naše hudební scéna skýtá nejrůznější perly.
2. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
Navzdory tomu, že novinka brněnských Heiden, sklidila celkem rozporuplné reakce, já jsem spokojen. Melancholický post-metal/rock se sice nyní transformoval do přístupnějšího baladičtějšího a místy popovějšího vyznění, ale to vůbec nevadí, protože specifická atmosféra a poetika zůstává. Ano, Heiden jsou civilnější, ale nápady většinou fungují, jak mají, a jako celek mě to zkrátka velmi baví.
Neřadový počin roku:
Hades Almighty – Pyre Era, Black!
Podobně jako u české scény, i EPček, splitek a živáků jsem za uplynulý rok slyšel bohužel pohříchu málo, nicméně kvalita nové ochutnávky z kuchyně kultovních norských Hades Almighty mě zaujala tak, že snad počinům, které jsem neslyšel, moc nekřivdím. Tohle je parádní. Pravda, takový srdcař a expert, jakým je náš šéfredaktor, nejsem, nicméně jejich nové EP mě přesvědčilo o tom, že téhle kapele se ještě budu muset pořádně podívat na zoubek.
Artwork roku:
Abigail Williams – The Accuser
Původní rozhodování mezi Marriages a Ghost nakonec vyřešili američtí Abigail Williams. Kromě toho, že jejich novinka se hudebně nese v mnohem psychedeličtějších vodách než kdy dřív, obal toto směřování celkem umně ilustruje. Na první pohled zaujme a je zajímavý i jako celek, i v detailech. A pokud se vám líbí, zkuste i tu desku. Jestli vás v minulosti otravovaly lehké záblesky metalcoru či technické ekvilibristiky (tedy mně to nevadilo, čas od času mám kytarové onanie rád), budete možná příjemně překvapeni, kam se tohle američtí blackeři posunuli.
Shit roku:
Aleš Brichta Project – Anebo taky datel
Musím říct, že po poslechu nové řadovky Aleše Brichty se ani moc nedivím, že si mnoho lidí mylně domnívá, že česká metalová scéna nestojí za nic. Někdejší zpěvák kdysi vlivného Arakainu na své novince provádí naprostou banalizaci heavy metalu naroubováním jeho atributů na obyčejný český agro rock s rutinními riffy a texty tak inteligentními, že snad i uslintaný kojenec na nočníku by byl schopen vyplodit něco kloudnějšího. Ano, jistou formální úroveň to má, avšak po kompoziční stránce je to naprostý kolovrátek, po pěvecké stránce pěkná slabota a instrumentace působí naprosto šablonovitě. Snad jen pokud bychom měli kategorii „nejošklivější artwork“, myslím, že by infantilní datel u mě zabodoval. Že by poslední znamení ztráty soudnosti tohohle „národního“ umělce?
Koncert roku:
Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod: Praha – Vila Štvanice, 16.4.2015
Kandidátů na tuhle pozici bylo mnoho. Stejně tak tady mohlo skončit vystoupení Enslaved, The Dillinger Escape Plan či Svartidauði na letošním Brutal Assaultu, pražská zastávka Dälek či Carcass a spol. Nakonec však přeci jen vyhrála skvělá vzpomínka na pražské vystoupení avantgardních Kayo Dot, black metalistů s cimbály Botanist, experimentální ?Alos a tuzemských post-metalových Nod Nod ve Vile Štvanice. Krásný prostor, sympatické pubikum, ale především jedinečná kombinace hudebních stylů, jež nás v průběhu večera provázela. Vrcholem pak byli především avantgardní Kayo Dot kombinujcí metal, jazz i elektroniku ve fascinující celek, jenž mě skutečně popadnul za srdce. Na tenhle večer budu moc rád vzpomínat.
Videoklip roku:
Sólstafir – Miðaftann
Ono stačí prvních pár sekund nového klipu islandských Sólstafir, aby bylo jasné, že s vizualizací téhle skladby si tady někdo rozhodně vyhrál. Minimalistický klavír skladby z předloňského alba „Ótta“ doprovází černobílý pohled na pláž a tříštící se vlny o tělo muže s vlajkou. Ten svou přítomností tvoří ve vlnách různé obrazce, zatímco vstává a vydává se na cestu. Absolutně báječné obrazové kompozice zde krásně korespondují s vývojem skladby. Pravda, nějaký větší než symbolický příběh v tom asi nehledejte, ale o to více má šanci pracovat fantazie. A na pohled je to zkrátka parádní.
Potěšení roku:
obroda „tradičního metalu“ a málo zklamání
Už jsem to napsal a řeknu to znovu: Solidních desek se letos neurodilo vůbec málo. A těší mě, že mnoho kapel, u nichž by se člověk už trochu bál kreativní stagnace, tak stále jsou schopny přesvědčit. Jmenovitě pak mám na mysli velmi slušné novinky My Dying Bride, Iron Maiden či Amorphis. Podobně jsem pak spokojen s tím, že mě jen málo desek skutečně zklamalo. Jistě, mí milovaní Enslaved mohli být ještě o špetku lepší, Carach Angren byli letos holt trochu slabší a Arcturus mě taky tentokrát nějak tolik nechytli, avšak vyložený průšvih tu nikde nebyl a z toho mám radost.
Zklamání roku:
smrt Lemmyho
Mohl bych se tady sice pozastavovat nad tím, že druhé místo „zpěváka roku“ jedné post-socialistické hudební ceny, o níž jsem byl přesvědčen, že ji dneska už nesleduje nikdo soudný pod osmdesát, obdržel jeden nejmenovaný hudebník tak vlastenecký, že ve svých textech soustavně vráží kudlu do zad spisovné češtině. Nicméně vzhledem k tomu, že od nesmyslné vykopávky, jakou bezesporu Zlatý Slavík je, jsem nic jiného snad ani nečekal, nejedná se o zklamání, jen o potvrzení. To, co mě však překvapilo, byla jedno úmrtí.
Na Štědrý den mu všichni přáli k sedmdesátinám a člověk měl pocit, jak je všechno tak, jak má být. A čtyři dny na to na mě z obrazovky koukala zpráva o tom, že veterán, o němž jsem si myslel, že přežije všechno a že je navzdory nezdravému životnímu stylu nerozbitný, prostě umřel. Ztělesnění rock’n’rollu a velký symbol Lemmy Kilmister je teda na pravdě boží. Vůbec jsem to nečekal a jako symbolický konec roku 2015 nic moc.
Zhodnocení roku:
Sečteno a podtrženo, rok 2015 byl rok relativně plodný. Vyšla hromada skvělých desek, odehrálo se nemálo perfektních koncertů, Brutal Assault oslavil své výročí, snad jen ta úmrtí si mohla Smrtka nechat na jindy. Spíš než nad hudební scénou, si mohu postesknout nad tím, že sám na tu muziku už nemám tolik času, kolik jsem míval dřív. Nicméně resty se dají dohánět a alespoň je neustále co poslouchat. Kapely naštěstí letos moc na vavřínech neusínaly. Do dalšího roku přeju hudebníkům hodně štěstí a odvahy posouvat své hranice neustále dál. Ať jsou věrni své vizi, mají soudnost, ale především hrají to, co je baví a naplňuje. Bez toho by nic pořádného nevzniklo.
 |
| Země: Česká republika Žánr: death / black metal Datum vydání: 1.10.2013 Label: Iron Bonehead Productions Hodnocení: 7,5/10 Odkazy: –
|
Death Karma je možná skupina, jejíž název toho některým z vás aktuálně moc neřekne, nicméně jména hudebníků, kteří za tímto projektem stojí, by vám už neznámá být neměla. Death Karma má totiž na svědomí dvojice Infernal Vlad a Tomáš Corn alias Tom Coroner, tedy lidé v současnosti známí především z Cult of Fire. Jak vidno, muziky mají na skladě opravdu dost, protože obě desky Cult of Fire, “Triumvirát” a “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”, vydali s cca ročním odstupem, a aby toho nebylo málo, vyšlo mezi nimi právě ještě debutové EP Death Karma s názvem “A Life Not Worth Living”.
Ačkoliv i na “A Life Not Worth Living” je patrný vliv black metalu, ve výsledku se muzika Death Karma a Cult of Fire značně liší, což je samozřejmě v pořádku, protože zakládat druhý projekt se stejným vyzněním by asi jen těžko mělo smysl. Produkce Death Karma se nese v duchu agresivního death/black metalu s chorobnou a nemocnou atmosférou. Na první poslech je “A Life Not Worth Living” násilným výplachem bez slitování, ale jakmile se do těch čtyř songů člověk trochu zaposlouchá, hned se z toho vyloupnou zajímavé nápady, jež tomu dodávají šmrnc, nebo třeba i lehounký klávesový podmaz, který sice přitom, jak moc je téměř nepostřehnutelný a lehce přeslechnutelný, může vypadat trochu na ozdobu, ale vzhledem k tomu, že se objevuje ve všech čtyřech písničkách a že ho člověk podvědomě přece jenom vnímá, to tak není.
Všechny čtyři kusy jsou poměrně vyrovnané svou kvalitou i svým pojetím, nesou se v jednolitém duchu, ale s ohledem na délku 17 a půl minuty v žádném případě nemá “A Life Not Worth Living” šanci nudit. Jediné, co mi trochu nesedlo, je trochu “porno” začátek jinak výborné “G.G. Funeral”, který by se hodil spíš někam do grindcoru, ale k atmosféře “A Life Not Worth Living” mi příliš nepasuje. Naopak asi nejsilnějším válem prvotiny Death Karma se mi zdá závěrečná “DeathKaos”, jež po úvodní anihilaci spadne do pomalejšího a středního tempa, v němž plyne až do svého konce.
