Země: Velká Británie Žánr: post-rock Datum vydání: 14.3.2014 Label: Cool Green Recordings Tracklist: Black Light Side: 01. Sweeter Than You 02. No! (Pt 1) 03. No! (Pt 2) 04. Let’s Have an Apocalypse Now! 05. Black Light Generator 06. Parasites 07. ________ White Light Side: 08. Northern Comfort 09. Wake Me Up When It’s Time to Sleep 10. Caring Breeds the Horror 11. You’ll Be Murdered 12. We Remember You 13. A Brighter Tomorrow Hodnocení: Atreides – 9,5/10 H. – 7,5/10 Kaša – 8/10 Průměrné hodnocení: 8,3/10 Odkazy: web / facebook

Crippled Black Phoenix není v našich končinách kdovíjak známé jméno – ač je to docela škoda, neboť na poli rockové hudby platí za silnou veličinu vyznačující se vyzrálou hudbou a podmanivou atmosférou. Záměrně nijak nekonkretizuji žánr, protože kdybych měl nějakým způsobem vyjmenovat seznam škatulí a podškatulí, do kterých se tahle skupina pod vedením Justina Greavese pustila nebo se o ně byť jen otřela, nejspíš bych tu byl ještě zítra. Pokud bych měl tohle těleso alespoň stručně charakterizovat, držel bych se art rocku, post-rocku, bluesu, psychedelie a hromady experimentování. Poukázání na Pink Floyd rozhodně není od věci a za sebe můžu říct, že každá nová deska téhle kapely je pro mě docela posvícení a to i přesto, že na nedostatek materiálu k vydání “Fénixové” rozhodně netrpí a do světa chrlí nahrávky ve slušném tempu, aniž by se to jakkoliv projevilo na kvalitě.

Pokud se o kapelu trochu zajímáte, nejspíše víte, že stálá sestava je v podstatě jen již zmíněný Justin Greaves a zbytek ansámblu kolem tohoto principála v průběhu času rotuje a proměňuje se (a pokud ne, alespoň si doplníte vzdělání). Takže ačkoliv v rukopisu Crippled Black Phoenix je řada poznávacích znamení, díky kterým si tuhle kapelu s žádnou další jen tak nespletete, žádné album není stejné a vždy se najde řada věcí, v čem se od sebe jednotlivé kousky odlišují. Jednak přirozeným vývojem, ale právě i přispěním měnící se základny muzikantů, kteří otvírají dveře novým nápadům. Občas se někomu povede s nimi pěkně třísknout – a naposledy se to ve vší parádě povedlo dlouholetému zpěvákovi Joe Volkovi, když odešel spolu s vydáním doposud poslední řadovky “(Mankind) The Crafty Ape” roku 2012. Pro kapelu to rozhodně nebyl konce světa, jak by se vzhledem k datu mohlo zdát – ještě tentýž rok se stihla ozvat s ípkem “No Sadness or Farewell”, které je tak docela hořkou tečkou za Volkovým famózním příspěvkem – tentokráte už ale v poněkud melancholičtější, sentimentálnější náladě a s novým zpěvákem Mattem Simpkinem za mikrofonem. Ten se i přes skvělý hlasový rejstřík a barvu neukázal ideální volbou, a tak se konečně dostáváme k současné sestavě, ve které vzniklo další řadové album, jemuž se dnes podíváme na zoubek.

Prve by asi chtělo zmínit, kdože to tentokrát bude vrchním křiklounem na “White Light Generator”. Pokud jste navštívili alespoň jeden koncert z loňské šňůry, jméno Daniel Änghede (působící rovněž ve své kapele Heart of Black Science) vám určitě nebude neznámé. Zbytek kapely zůstává výjimečně po delší dobu nezměněn, pokud nepočítám všemožné hosty a dočasné hudebníky. Kytaru krom řady dalších nástrojů stále třímá Justin Greaves, doprovázen skvělým sólovým kytaristou Karlem Dematou. Daniela ve zpěvu doprovází dlouholetá pěnice Daisy Clapman, jež má na triku i klávesy – a to je z těch nejdůležitějších jmen zhruba vše.

Upřímně řečeno jsem tak trochu netušil, co od nového materiálu a zpěváka očekávat. Jeho projev na pražské zastávce byl více než jistý i při starších skladbách, koncert ale není deska, na které má svůj díl práce. Jak jsem již zmínil výše, Crippled Black Phoenix mají několik silných poznávacích znaků, základní strukturu, se kterou se nebojí pracovat, ale vždy díky ní poznáte, kdo že to vlastně hraje. Na tento základ však vždy roubují trochu jinou odrůdu jablek hudby, jejíž chuť je album od alba značně rozmanitá a vůči ostatním jedinečná. Tu jemná a melancholická, tu hořká a kousavá, občas skrytá za hávem pokusů, kdy se ve vašich uších postupně proměňuje téměř k nepoznání a je s každým soustem jiná. Pokud byste ze všech alb nadělali mošt a ten současný porovnali s předchozími vzorky, zjistíte, že v něm najdete od každého trochu, přičemž výsledek dává dohromady opět něco jedinečného a nevšedního, na co se zkrátka vyplatí čekat nějaký ten rok, dva. A klidně i víc, kdyby na to přišlo.

Je zajímavé, že ačkoliv bych mohl mít z alba pocit, jako by se na něm nacházelo to nejlepší, co Crippled Black Phoenix sesbírali na předchozích deskách a hodili na jednu kompilačku, ani zdaleka tomu tak ve skutečnosti není. Sám fakt, že je “White Light Generator” zhruba na pomezí tvorby starší, bluesovější a novější, jež se vyznačuje větší syrovostí a silnějším experimentováním se zvukem, ještě neznamená, že jde pouhou kompilací nápadů zabalených do nových skladeb. A to i přesto, že v zásadě tu nejde o něco, co bychom ve většině případů již od Crippled Black Phoenix sem tam v nějaké podobě neslyšeli. Naopak, ale jak jste z předchozího textu jistě pochopili, v tomhle případě to zdaleka není na škodu. Hudbu jako celek totiž dokázal Greaves se svou partou statečných kovbojů posunout na další úroveň, okořenil ji novými nápady, vetknul jí do žil koňskou dávku síly a efektivně se zbavil všech pozůstatků minulosti, které by tentokrát zdaleka fungovat nemusely.

Desku otevírá kratičký country love song “Sweeter Than You”, doslova jako vytržený z intra k syrovému post-apo filmu, ke kterému svou atmosférou album často nemá daleko. Zároveň je jediným světlejším momentem z první části, nazvané “Black Light Side”. Vynáší na světlo (či spíše tmu) spíše (post-)rockovější, psychedeličtější materiál s důrazem na silné melodie, přičemž celý tenhle mix se vám přihlásí hned s další skladbou. Dvojdílná skladba třináctiminutovka “No!” je jednou z nejlepších věcí na desce a podle mě jednou z nejlepších od téhle kapely vůbec. Zapamatovatelná melodie, která vás prostě vtáhne již od první vteřiny (a přitom není nijak vtíravá ani vlezlá), úžasný riff a pozvolna se rozvíjející další motivy a silná atmosféra. Klidnější střed s mořem prostoru pro výborně sólujícího Karla Dematu a do výšin gradující závěr. První extáze, a to se generátor sotva ohřál na provozní teplotu. Následující “Let’s Have an Apocalypse” je úderná skladba, těžší než plutonium, invertovaná titulka “Black Light Generator” pak hymnickou riffovačkou s náběhem na kvalitní depku. Tíživá nálada je vůbec největší devízou první půle, kterou ukončuje až kratičké, nepojmenované intermezzo.

Do druhé části “White Light Side” plynule uvádí klipovka “Northern Comfort”, v níž se vyřádil Mark Furnevall se svými synťáky. Jako by se v ní ozývaly poslední noční můry předchozích skladeb, které v závěru zahazuje a dává prostor světlejším, jasnějším, ovšem neméně smutnějším zítřkům. Důkazem toho může být jako pohlazení jemná, bluesová balada “Wake Me Up When It’s Time to Sleep”, která bezpečně kraluje druhé části a v přímé opozici vyzývá na souboj úvodní opus. Opomenout bych neměl ani takovou “You’ll Be Murdered”, jejíž úvodní kytarový motiv jako by vycházel právě z “No!” nebo starší skladby “We Forgotten Who We Are”, rozjede se ale docela jiným směrem, do náruče hořce plačtivé balady. Teskné smyčce, klavírní motiv a silně procítěný Änghede. V druhé půli mnohem častěji dojde i na znatelnější ozvěny country, které tu a tam problesknou písní – nejsilněji snad v silně melancholické “Caring Breeds the Horror”. Mnohem zajímavější ale je, jak s těmito ozvěnami Crippled Black Phoenix nakládají: nechápou je jako pouhý doplněk, ale jako jednu z mnoha součástí struktury, do níž jsou jemně zapracovány. Když se do alba pořádně zaposloucháte, najdete takových ozvěn, vlivů a nachomýtnutí celou řadu. Nerad bych se tu o nich nějak víc šířil, ostatně nerad bych vás připravil o radost z poslechu, protože objevovat budete jednotlivé skladatelské kudrliny a nuance nejspíše i poté, co se k “White Light Generator” po nějaké době vrátíte.

Závěrečná “For Brighter Tomorrow” je pak krásným rozloučením alba s posluchačem – ospalým, zastřeným mlhou cigaretového kouře a prachu od polní cesty, po níž právě projel jediný jeep do civilizace za poslední týden. Co týden, měsíc. A vy jste si ho nechali jen tak ujet. A vůbec vám nevadí, že tklivý závěr maličko připomíná konec hymny “Burnt Reynolds” z pár let staré řadovky “200 Tons of Bad Luck”. Spíše naopak – Crippled Black Phoenix mi jsou na “White Light Generator” nesmírně sympatičtí i tím, že se ke svojí předchozí tvorbě tu a tam odkazují. Činí tak jen v jemných náznacích, odstínech a nijak násilně, aby tím neporušili povahu a duši alba, ale pokud dobře znáte jejich diskografii, sem tam se najde moment, který vám svou přítomností chtě nechtě vykouzlí úsměv na tváři. Vůbec celá atmosféra alba je jedinečná. “Fénixové” už vystřídali řadu podob a žádnou nedali na odiv dvakrát. “White Light Generator” je v tomto pokračovatelem a nabízí opět jinou tvář. Vážnou a posmutnělou. Vzpomínající na uplynulý život. Když povytáhne široký slamák, v jejích očích se zračí závratná hloubka porozumění a na čele si nelze nepovšimnout četných vrásek. Několika šrámů na pažích. A prstů do krve rozedřené od věčného trýznění kytary. Ačkoliv je novinka mnohem méně náročná na poslech než experimentální “(Mankind) The Crafty Ape”, neočekává od vás málo – především znalost alb předchozích, která sice není nutná, ale zážitek silně prohlubuje. Na oplátku se však bohatě revanšuje.

Takže pokud tvorbu Crippled Black Phoenix znáte a tuhle desku jste ještě neslyšeli, neváhejte. A pokud o panu Justinu Greavesovi a jeho životním díle slyšíte prvně, pusťte si ji i tak. Ale možná neprohloupíte, když si předtím pustíte nějakou starší tvorbu. Nemusím snad dodávat, že “White Light Generator” je bez přehánění žhavým kandidátem na album roku. Sic očekávám několik neméně zajímavých alb, nakonec hodnotím známkou téměř absolutní. Pokud čas ukáže, že si zaslouží i tu kulatou desítku, milerád ji albu udělím zpětně v komentáři. Věřím ale, že níž neklesne.

Další názory:

O Crippled Black Phoenix mám povědomí už dost dlouho, ale vždycky jsme tak nějak jenom chodili kolem sebe a nikdy jsme se nepotkali, což se změnilo až s novinkou “White Light Generator”… a chce se dodat: konečně. Formace okolo Justina Greavese mě totiž hned na první pokus přesvědčila, že její hudba rozhodně stojí za to. Celkem logicky nemám sebemenší tušení, jak je na tom předchozí tvorba, ale co se novinky týká, zcela jistě se jedná o velice poutavý poslech, který mě ohromně baví a některé konkrétní momenty beze srandy sahají až na žluté desítkové hodnocení. Ptáte se, proč tedy dávám “pouze” 7,5 bodu? To máte tak… ono je to sice možná trošičku nespravedlivé, ale těch několik bez přehánění naprosto fantastických kompozic (jmenovitě jde především o oba díly “No!”, “Let’s Have an Apocalypse Now!”, “Northern Comfort” a “Caring Breeds the Horror”) mě namlsalo a uhranulo tak moc, že ten zbytek – ačkoliv je sám o sobě rovněž vysoce kvalitní – v mých očích malinko zaostává. Netvrdím, že je slabý, protože i kusy jako třeba “Black Light Generator” či “Wake Me Up When It’s Time to Sleep” rozhodně mají něco do sebe, ale když se ozvou například excelentní sbory při rozjezdu “Let’s Have an Apocalypse Now!”, tak prostě ihned naskakuje husí kůže a je to ještě minimálně o třídu výš. Nicméně i přesto mě Crippled Black Phoenix naprosto suverénně a důrazně přesvědčili o svých kvalitách a o tom, že to nebylo naposledy, co se naše cesty zkřížily…
H.

Tohle je zase jeden z těch případů, kdy si poslechem “White Light Generator” doplňuji hudební vzdělání, protože Crippled Black Phoenix šli doposud absolutně mimo mě. Přestože by to pro mě mělo být papírově velmi dobré pochutnání, tak jsem jejich tvorbu nějak míjel, takže personální výměna na pozici vokalisty je mi celkem volná a mohl jsem se tak v klidu soustředit na aktuální počin. Ten mi sice nepřijde tak silný a výjimečný, jak vyznívá z hlavní recenze, ale rozhodně není špatný. Hodně se mi líbí, jak kapela pracuje s atmosférou a s grácií se nebojí hrát si s podmanivými melodiemi i na větší ploše (viz dvojdílná “No!”, kterou jsem si časem velmi oblíbil a dosadil ji na samý vrchol alba), aniž by to působilo jako zbytečné natahování něčeho, co lze říct upřímně ve čtyřech minutách. Inspirace u Pink Floyd je místy opravdu zjevná a třeba v “Wake Me Up When It’s Time to Sleep” mi chybí jen ten Gilmourův vokál. I když se Crippled Black Phoenix pohybují na hudebních pláních progresivního rocku, tak je to celé takové příjemné, písničkové a nenuceně vlezlé, až je mi to vlastně velmi sympatické. V tomto ohledu nemůžu nezmínit klipovku “Northern Comfort”, jejíž klavírní melodie je tak podmanivá, že ji z hlavy hned nedostanu. Možná se zdá, že 70 minut je dlouhá doba… no dobře, ono se to nezdá, fakt je to dost, ale na obranu “White Light Generator” dodávám, že jsou ty písně tak dobře napsané, že třeba mně osobně to kolikrát ani nepřišlo… Protože jsem stylový nadšenec, tak tomu možná trošku nadržuju, ale za mě palec nahoru, protože Crippled Black Phoenix mě při našem prvním seznámení příjemně okouzlili.
Kaša