>>> Kapela Diocletian ohlásila konec své činnosti. Důvody nebo jakékoliv bližší detaily Novozélanďané nesdělili. Formace fungovala od roku 2004 a zanechala za sebou tři desky.
>>> Holanďané Dodecahedron dokončili skládání své druhé desky a začátkem srpna ji začnou nahrávat. Počin by měl vyjít v roce 2016.
>>> Polští death metalisté Embrional pustili do světa videoklip k songu „Madman’s Curse“, který pochází z letošní novinky „The Devil Inside“. Sledujte na YouTube.
>>> Švédští Ghost streamují první skladbu ze své třetí desky „Meliora“, jež vyjde 21. srpna. „Cirice“ poslouchejte na YouTube.
>>> Novou písničku pustili ven i Graveworm – v jejich případě jde o track „Blood/Torture/Death“ z alba „Ascending Hate“, které bude k mání od 19. června. Poslouchejte na YouTube.
>>> Němečtí retro rockeři Kadavar ohlásili vydání nové desky. Ta bude jmenovat „Berlin“ a k dostání by měla být od 21. srpna u firmy Nuclear Blast.
>>>Kataklysm vydají svou další fošnu „Of Ghosts and Gods“ 31. července a nyní na ni navnazují novým songem „Thy Serpents Tongue“. Najdete jej na YouTube.
>>> Kozlí grindeři Milking the Goatmachine vydají novou placku 26. června u NoiseArt Records. Jmenovat se bude „Goatgrind“, první ukázku z ní v podobě lyric videa „#Idiot“ najdete na YouTube, obal se nachází tady, tracklist následuje:
01. Burn Your Shed 02. Fear the Goathammer 03. U.H.T. Milk Is Murder 04. Talk to the Hoofe 05. Mrs. Goatfire (Nanny of the Damned) 06. Wolf Expander 07: Sound of Breaking Horns 08. Shadows and Crust 09. Blow Your Sneakers 10. The Goatastic Four 11. No More Space in Herd 12. #Idiot 13. Goatgrind 14. Farm of the Mutilated 15. Wheels of Fire [Manowar cover]
>>> Francouzi Regarde les hommes tomber mají na programu svou druhou desku. Jmenovat se bude „Exile“ a vyjde v září na CD, LP a jako luxusní box u Les acteurs de l’ombre Productions. Obal se nachází zde, skladbu „Embrace the Flames“ poslouchejte níže anebo na YouTube.
>>>Sifon z WWW již zanedlouho vydá svou první sólovou nahrávkou. Ponese název „Siphon“, bude čistě instrumentální a vyjde jako CD, LP a download 16. června u firmy BiggBoss.
Když jsem se dozvěděl, že tuzemští hip-hop/industriální alternativci WWW poprvé od křtu své loňské desky “Atomová včela” vystoupí v Praze v rámci akce Veřejný dům: Doba úpadku, věděl jsem, že tam musím být. Jejich význam při formování mého estetického vnímání jim zapřít nemohu a vlastně mě vždycky zajímalo, jak specifické zhudebnění básní Lubomíra Typlta (zároveň skvělého “radioaktivního” výtvarníka) v podání Ondřeje “Sifona” Anděry, Milesy Anděra Zrnic a momentálně i hostujícího bubeníka Pavla Fajta naživo zní, proto vyhlídka akce s volným vstupem, kde koncert zároveň fungoval jako vyvrcholení kulturního programu tvořeného výstavami, promítáním filmů i alternativním divadlem, byla jako hodně předčasný dárek k narozeninám. Marně jsem přemítal nad tím, jak čtenářům neznalým tvorby WWW toto uskupení z hudebního hlediska přiblížit, a ač na svém Bandzone mají psáno, že jsou českými fanoušky občas přirovnáváni k Massive Attack, Nine Inch Nails či Beastie Boys, mám pocit, že jakékoliv připodobňování by bylo spíše zavádějící. WWW jsou zkrátka svoji a jejich projev, jenž stylově krásně sedí právě do prostoru alternativní galerie a ukazuje prostřednictvím minimalističtějších industriálních podmazů a vyhrávek s elektronickými krabičkami specifickou brilantní poetiku, nelze zkrátka zaměnit s ničím.
Vzhledem k tomu, že jsem nezaznamenal konkrétní program a nechal se zmást obecně uváděným začátkem akce, jenž byl psán na 19:00, dorazil jsem se svým doprovodem tři hodiny před začátkem v 22:00, tudíž jsme měli spoustu času projít si jak dolní expozici “Kruhové zříceniny”, tak divadelní sál, kde probíhalo představení “Pookraj naplněné nádoby v jednom kuse bez přestání mluví” (jež bylo založeno na promítání specifických záběrů a scénickém čtení snad nekonečné hromady různých nádherně podivných vět a výkřiků), horní expozici (kde mě v prostředí, jež trochu evokovalo squat, zaujala například instalace glóbusu s kořeny, která se vždy po chvíli podivně zatřásla/zavibrovala), i se občerstvit a pokecat. Nějakou chvíli po dvaadvacáté hodině pak konečně nastpoupila formace, kvůli níž jsem přišel.
Po intru, z něhož je již patrné, že bicí jsou možná až moc silné, se rozezní skladba “Sněhurka” z posledního řadového alba “Atomová včela”, jež netrpělivé fanoušky oblaží první porcí specifičnosti WWW. Již odtud je sice patrné, že vůči komornějšímu vyznění studiových desek je živý projev více rytmický a ne tak citlivý na atmosféru, přičemž texty občas nejsou tak srozumitelné, jak by si zasloužily, přesto ukazují podstatu jejich vizionářství. Následuje “Pikola” a člověk pozná, jak škrtí svatozář. Z novinky se dočkáme i “Ne”, melodicky začínající “Atomové včely” či zhudebněného intermezza z nejznámějšího díla Karla Hynka Máchy, “Máje”. Zatímco z “Tance sekyr” zazní například výborný “Karamel”, což je cukr, co se už neuzdraví, z debutového “Neurobeat” se objevily jako předposlední kousek žádaný “Tikající muž” a pro bicí a rap/recitaci upravné závěrečné “Ve stínu lamp”. Mezi skladbami se dočkáme vždy poděkování, Sifon oznamuje práci na novém materiálu a propaguje digibook k poslední desce, který obsahuje i zatím nezhudebněné básně apod. Jeho projev na pódiu je energický a člověk musí obdivovat, jak precizně je schopen bezchybně metat verše v některých jazykolamných pasážích i jak obsluhuje ty všemožné elektronické mašinky. Milsa pak charismaticky poskytuje svůj melodičtější i dekadentnější aspekt a působí sympaticky. Stejně tak pak i bubeník Pavel Fajtl, který nejen svým vzezřením do WWW výborně zapadl.
WWW byli naživo rytmičtější, ovšem přesto řádně poetičtí a originální i dekadentní. Zvuk mohl být trochu vyrovnanější, ovšem vzhledem k tomu, že se jednalo o akci s volným vstupem, jsem schopen se přes to přenést a označit to za hodně fajn zážitek. Těším se na novou desku, elektroničtí poeti…
Datum: 16.12.2013 Místo: Praha, Palác Akropolis Účinkující: WWW Neurobeat, The.Switch
Koncertů bylo letos požehnaně. Skoro by se chtělo říct, že těch opravdu dobrých koncertů bylo ještě víc, jenže tenhle prostoduchý argument by neobstál jednak prostou matematikou, která říká, že jen těžko může být dobrých koncertů víc, než koncertů vůbec, a jednak před Gaussovou křivkou, která je poměrně neúprosná, co se nadprůměrných skvostů, odpadní mizérie i naprosto průměrné a šedivé nudy týče. Subjektivní pohled ji ovšem posouvá mnohem více do kladných hodnot a říká, že těch zatraceně dobrých akcí bylo letos asi tak tři prdele, a kdyby Sicmaggot byl podobný hate blog jako třeba známých 1000 věcí, z fleku bych si tu napsal stať o tom, jak nesnáším přebírání kam jít a kam nejít, protože není čas/peníze/vhodné počasí/vše dohromady. Člověku tak nezbývá než hodit si kostkou nebo věštit ze včerejšího lógru, který z chtěných koncertů by mohl být echtovní zážitek, na nějž jen tak nezapomenete, a který bude totální otřes. A ani nevíte, jak jsem rád, že zrovna v případě spojení WWW a The.Switch jsem se příliš nespletl.
Jako tradičně jsem dorazil na místo konání o něco později. Vzhledem k tomu, že koncert byl umístěn opět v Akropoli, nepřekvapivě se opět začínalo přesně a program byl vzhledem ke klidové desáté večerní hodně na knop. Přišel jsem tedy o dvě, tři písně první části setu WWW, která se odehrávala ještě na velice skrovném prostoru před zataženou oponou, který dával tušit, že bude následovat něco většího. Padla píseň “Ve stínu lamp” nebo třeba má oblíbená “Lexikon” – nikdy jsem nepochopil, jak Sifon zvládá šílenou kadenci krkolomných slov s tak neskutečnou přesností a efektem a ke všemu stíhá dodržovat robotickou choreografii. Zasloužený aplaus na sebe nenechal dlouho čekat. Na elektrickou perkusi jej během písně doprovodil host Pavel Fajt, který vystřídal Sifonovu ženu Milesu, jež jinak doplňovala většinu písní svým eterickým zjevem a chladým, kovovým hlasem. Pavel svůj post, stejně jako později ve druhé části setu, zastal dobře, tribal rytmus písni docela sednul, původní beat s motivem Kubrickovy“Vesmírné odyssey” mi ale nakonec docela chyběl.
The.Switch, kteří akci organizovali, slibovali “společný songy, vychytanou dramaturgii večera a tak dále”. První důkaz místo slibů přišel s kytaristou Majkláčem, jenž se přidal k Sifonovi s Pavlem a uzavřel první polovinu setu WWW. Nato Sifon provizorně podlezl oponu, která se vzápětí rozhrnula, a nastalo peklo. V tom dobrém slova smyslu. Za oponou čekali připravení a v mlze zahalení The.Switch, kteří okamžitě začali prát do lidí kvanta energie zformované do valivých kytarových stěn. Směsice hardcoru a emocoru, ze které občas vykukovala chapadla post-metalu, jež v tvrdších, atmosféričtějších pasážích místy připomínala i takové velikány jako Cult of Luna, se mi docela trefila do noty. Netrvalo tedy dlouho, než jsem mimoděk donutil osazenstvo přede mnou ustoupit smršti vlasů, která už si o slovo říkala nějaký ten pátek a konečně dostala příležitost se projevit; zkrátka lepší nástup si kapela připravit nemohla. Ačkoliv mi později přišly některé skladby průměrnější a příliš utahané na začátku nastavené tempo, hudební stránka do té doby mně neznámé skupiny jinak obstála na výbornou. Příliš mi nesedlo jen vystupování frontmana Štěpána. Komunikace s publikem nevázla, to by ostatně na takovou koňskou dávku energie bylo snad ještě větší faux pas, na můj vkus však trpěla přemírou hecování té části publika, která zrovna bezuzdně nepařila pod pódiem, případně čekala na WWW. Chápu, že k žánru, jaký The.Switch hrají, to tak nějak patří, i tak mi občas přišlo Štěpánovo vystupování poněkud kontraproduktivní, tím víc, že mířilo do tak nesourodého publika. Mimochodem, když si osazenstvo klubu mělo dřepnout na začátku jednoho z posledních songů, aby následně vyskočilo a spustil se kotel, který prakticky vydržel nezměněn až do konce, velmi mě pobavila slečna, kterou nejspíš nenapadlo, že se něco takového bude dít, a ráčila si do druhé řady kleknout i s kelímky naplněnými až po okraj. Co následovalo, to si jistě domyslíte sami.
To už se ale pomalu a jistě blížil závěr zhruba hodinového setu The.Switch a já pořád tak nějak čekal na ty společné songy a vychytanou dramaturgii, ze které jsem viděl zatím jen použití kytary v jednom songu WWW, efektní odhrnutí opony a Sifonův příspěvek v písni “Hyena“. The.Switch se sice uklidili do backstage a na pódiu se začalo chystat duo WWW s Pavlem Fajtem tentokráte za plnohodnotnou sestavou škopků, to ale ještě nepřišel vrchol spolupráce těchto dvou těles. Ten na sebe nenechal dlouho čekat, neboť se celá kapela přiřítila v zápětí zpět a začala rozjíždět cover “Žena líže kost“. Nést se víc písní v podobném duchu, zatraceně bych si nestěžoval, protože tahle kombinace byla po instrumentální stránce vskutku luxusní. Štěpánův zpěv sice působil vedle Sifonova flow tak trochu jako páté kolo u vozu, ale rapu podmázlém propracovanou hudební složkou nemám, co bych vytknul. Potom už se však The.Switch uklidili docela a WWW začali druhou část setu, která zahrnovala především tvorbu z letošní “Atomové včely“. Odpočítal jsem si “Pikolu“, vyřval hlasivky na “Stínu“, “Sněhurce“, “Orlovi” nebo na mé další oblíbené “Ne” a docela si je odrovnal v závěrečném songu “Na dostřel“. Znalost textů má i svá úskalí, třeba že druhý den ráno prakticky nemůžete mluvit. Velmi mě potěšilo, že v živém podání dostala většina písní takové koule, že mě to až zarazilo. Tomu určitě napomohla ona znalost textů, ale i mnohem sugestivnější, agresivnější Sifonův projev, nebo poslední příspěvek kytaristy Majkláče právě v závěrečné písni.
WWW dohráli přesně v deset, což je v případě Akropole zkrátka a dobře magická hranice, přes kterou nejede vlak, sebevíc může publikum toužit po přídavku. I bez dalšího pokračování to ale byly velmi solidní dvě hodiny, během kterých obě dvě tělesa vytasila své nejlepší trumfy. Trochu mě mrzí, že vzájemná spolupráce WWW a The.Switch byla vlastně docela úzká, čekal jsem osobně mnohem víc věcí ve stylu “Žena líže kost“, která tak zůstala takřka samojediná skutečně společnou písní. Zlobte se na mě jak chcete, ale vypůjčit si pouze kytaristu, když máte k ruce celou kapelu, to mi přijde na “společný songy a vychytanou dramaturgii” vážně trochu málo. Nic to však nemění na tom, že obě dvě (tři?) vystoupení sama o sobě byla vážně dobrá a kdo v pondělí do Akropole dorazil, těžko může litovat utracených dvou set korun.
Ačkoliv Sicmaggot je blog zaměřený především na hudbu rockovou a metalovou, sem tam není na škodu odbočit a zabrouzdat i mimo vody těchto žánrů – a přesně to je i případ WWW. Jednu z vlajkových lodí tuzemské experimentální scény snad ani není třeba představovat, proto raději přejdu k tomu, jaká “Atomová včela” vlastně je.
Některé věci pochopitelně zůstaly stejné. Existenciální lyrika Lubomíra Typlta je pořád stále stejně a brilantní a neuchopitelná, je tedy na posluchači, jaké obrazy na základě rýmů namaluje. Ani Ondřej Anděra ze svého projevu nijak neslevil a kombinace těchto dvou prvků je stále důležitou částí hudby WWW. Oproti předchozím počinům dostala větší prostor zpěvačka Milesa Zrnić, jejíž chladný, odosobněný hlas dává skladbám místy až nelidský nádech. Až sem je poměrně jasno, ovšem jakmile se přehoupneme k instrumentálnímu výrazivu, pořád jsem v případě “Atomové včely” rozpačitý. Industriální beaty sice nepolevily v tempu, ovšem polevily v náročnosti. Nebojím se tvrdit, že WWW namísto do psychiatrické léčebny míří na taneční parket, takže je asi jasné, že materiál byl značně zjednodušen. A já doteď schopen říct, jestli je to dobře nebo špatně. Zaručeně je to něco jiného, ve výsledku ona přístupnost nabízí velmi pohodový zážitek. Jenže abych byl upřímný, tak jsem od WWW čekal mnohé, ale rozhodně ne něco, co bych nazval pohodovým zážitkem.
Mnohem rozpačitější dojem mám ale z celkového charakteru desky. Skladby jsou sesbírány za delší časové období, třeba taková “Pikola” vyšla už na singlu nějaký ten pátek zpátky, skladby jako “Orel” nebo “Stín” pak na loňském živáku “Live!”. A když k tomu přičtu na poměry WWW nemastné neslané instrumentálky jako “Opera v Sydney”, síla desky, která tentokráte tkví především v kombinaci silných textů a chytlavých beatů, se ještě o něco více rozmělní a ve výsledku ubírá na atraktivitě. I přesto je “Atomová včela” pořád dost silná, aby zůstala nadprůměrným albem. Jen by mohli jejího následovníka vykrmit uranem přeci jen vydatněji.
Někteří z vás to možná znají. Ač metal milujete a ctíte, čas od času vás popadne touha po něčem trochu odlišném. Anebo spíš diametrálně odlišném, abych byl přesný. Já k podobně postiženým rozhodně patřím a tyto stavy mě v posledních letech zavály k, věřte nebo ne, hip-hopu a elektronické hudbě. Jenže poslouchat si svoje oblíbence pouze v teple domova jsem po nějaké době shledal ne úplně dostačujícím, a proto jsem začal spřádat plány na návštěvu nějakého toho koncertu. Vedle hudby samotné mě však k účasti na koncertu, který je všechno jen ne metalový motivovala čistá zvědavost, jak se může taková akce ve všech možných směrech od metalového koncertu lišit. Když se mi tedy naskytla možnost zúčastnit se výročního koncertu při příležitosti šestých narozenin Radia Wave, bylo rozhodnuto.
Když o tom tak přemýšlím, Radio Wave Stimul Festival byl pro mě premiérou ze všech myslitelných stran. Pořadatelé si totiž k jeho uspořádání vybrali smíchovský klub MeetFactory, kterému jsem se doposud úspěšně vyhýbal, a jeho prostředí mé dojmy z celé akce jenom umocnilo. Pro ty, kteří zatím neměli tu čest – lépe než “klub” vystihuje MeetFactory pojem “prostor”, protože slouží kultuře v co možná nejširším slova smyslu. I při příležitosti koncertu tak měli návštěvníci vyslechnout živé interview s vybranými interprety anebo trochu vypustit při návštěvě galerie v druhém křídle budovy. Pro všechny byl rovněž připraven skutečně dlouhý a vkusně osvětlený bar se širokou nabídkou míchaných nápojů, a pivní labužníci určitě nepohrdli nabídkou vícestupňových piv (13°, 17° a 19°) z produkce pivovaru Matuška.
Příchod někdy okolo osmé večerní (tedy půl hodiny před oficiálním začátkem hudební produkce) se ukázal jako vhodně zvolený. Nejen že tou dobou byl vstup ještě zdarma, ale jak se ukázalo později, fronta na pásky byla ještě velice snesitelná. Okolo deváté totiž nápor návštěvníků dosáhl takové míry, že byla ochranka nucena nesmlouvavě zavřít vstupní dveře a ponechat ty méně šťastné na mrazu. Inu, kdo dřív přijde…
Na programu večera figurovala čtyři jména. Nebudu si ale na nic hrát a na férovku přiznám, že jsem tu byl kvůli jednomu jedinému. Této výsady se dostalo pražské kultovní formaci WWW, která svým mixem elektroniky, hip-hopu a dost sugestivní poezie sbírá fanoušky napříč žánry, rasami a vyznáními. A byli to právě WWW, jejichž vystoupení jsem jako jediné zhlédl celé. Tvorba prvních Fiordmoss sice nezněla vůbec špatně, ale na můj vkus moc uspávajícně, a spánek byl přesně tím, čemu jsem se chtěl vyhnout. Jim svěřený čas jsem tak věnoval poctivé přípravě pomocí Matuškovy 17° (doporučuji), družbě s nově nabytými známými (význam pojem MeetFactory došel naplnění) a stoupajícímu těšení na moje favority. A jak už to tak bývá, nakonec jsem se dočkal.
Sifon s Milesou spustili něco po půl desáté a bylo to dobré, dost dobré. Sice ne úplně geniální, jak se prý většinou děje, ale já jsem byl spokojený. A to i přes to, že byla drtivá většina hracího času věnována novým skladbám, které by se měly objevit na příštím albu a se kterými není publikum zákonitě sžité. Těžko říct jak nakonec dopadne studiová verze, ale naživo jsem si novinky užil i přes tu více, tu méně zřetelný příklon k ještě experimentálnějším podobám elektroniky až techna, než jak tomu bylo na uplynulých dvou nahrávkách. Z časem prověřené klasiky tak zazněl jen z gruntu předělaný “Lexikon”, soundtracková “Pikola” a podle mého názoru i “Tikající muž”, i když se mě parťák snaží přesvědčit, že na “Tikajícího muže” nedošlo. Těžko říct – on byl opilý a zhulený, já jen opilý, ale zato mám v živé paměti, jak jsem si se Sifonem prozpěvoval dobře polovinu skladby. Že by halucinace? Možná. Ať tak či onak jsem se přesvědčil, že hluboká, emotivní a imaginaci jitřící hudba, jakou tvoří WWW, dovede strhnout nejen z desky, ale také naživo. A jestli mám věřit hlasům, které tvrdí, že šlo na poměry WWW o značně chabý výkon, příště se rád přesvědčím, že to umí lépe.
Jak už jsem předesílal, byl jsem moc zvědavý, jak se bude lišit atmosféra mezi publikem a jeho mentalita vůbec. Popravdě, nijak zvlášť výrazně. Sice se místo moshování a tleskání/skandování do rytmu (bezpředmětné) spíše tancovalo na místě, ale odezva po většině skladeb by se neztratila na jakémkoli jiném koncertě. Takže poučení – nehledat záhady tam, kde nejsou :-)
Poté, co WWW skončili, jsem se rozhodl na úkor Machine Druma upřednostnit dříve nabytou příjemnou společnost a Američanovu tvorbu sledovat jen na půl ucha ze zadních částí sálu. A z toho mála, co se ke mně doneslo, svého rozhodnutí v žádném případě nelituji. Ať si mě žánroví znalci třeba ukamenují, ale k mým uším dolehlo pouze plytké techno s několika neidentifikovatelný vlivy, které celku nijak zvlášť nepomohly. A v družné debatě jsem to doklepal až někdy do půl jedné, kdy mě pokročilá hodina a nebezpečně vysoká hladina alkoholu v krvi přinutily k ústupu. S sebou jsem si odnesl krom příjemného hudebního zážitku také jedno neméně příjemné zjištění. Čekal jsem, že budu s tričkem Silent Stream of Godless Elegy mezi většinou návštěvníků působit jako zjevení z jiné planety. Z omylu mě vyvedl překvapivě velký počet ukázkových metalistů, kteří představovali jen další odstín na pestré paletě stylů a filozofií, které byly toho večera skrze návštěvníky přítomny. Ono to nakonec s tou intolerancí metalové obce nebude až tak hrozné, jak jsem se domníval. A jestli vám přijde nepatřičné, aby se člověk v křiváku a mikině Satyricon královsky bavil na podobné akci, zkuste na chvíli odhodit předsudky a dát třeba právě WWW šanci. Třeba pak zjistíte, že kvalita může mít nejrůznější podoby…
