 |
|
Země: Česká republika Tracklist: Hrací doba: 49:48
|
Recenze je z podstaty věci vždy subjektivní záležitostí, byť některé dílčí otázky lze zodpovědět téměř nestranně, zejména pokud k recenzovanému nemá autor textu vztah a může si tak dovolit potřebný nadhled. Tentokrát však tuto podmínku zdaleka nesplňuji, a tak je třeba začít upřímným přiznáním: The.Switch pro mě velice dlouhou dobu byli jednou z největších srdcovek a na rozdíl od mnohých jiných vlastně nikdy svou pozici neztratili.
Těžko věřit, že je tu pětice (dříve vlastně čtveřice) postavená okolo kytaristy Michala Nováka již dvě desetiletí, neboť mám The.Switch stále zařazené jako mladíky vířící stojatými vodami domácí hudební scény. The.Switch se neokoukali možná i díky tomu, že zejména v posledním desetiletí aktivitou příliš nehýřili. Po dvojici počinů „Beautiful“ a „Svit“ je novinka teprve třetím dlouhým albem v diskografii kapely, byť právě mezi „Svitem“ a dnes recenzovanou deskou vyšla trojice EP, která výrazivo the.switch značně posunula. Jestliže „Beautiful“ nahráli hudebníci s vlastním, byť trochu neotesaným zvukem, pak „Svitem“ rozšířili The.Switch dříve započaté a ukázali se již jako dospělí skladatelé. První z trilogie krátkých alb „Na dosah“ představil skupinu v dosud nejtvrdší formě, zároveň přibyly i silné refrény. Dvojka zase důraz na refrény utlumila a místo nich postavila temnější, méně chytlavou a emotivnější pětici skladeb. Trojka pak vše uzavřela rozmanitějšími písněmi, jež do sebe vsákly to nejlepší z předchozí tvorby formace, a přitom ji posunuli opět o krok od energických základů blíže k náladotvornosti.
Singl „Tvář“ (a také důvod, proč jsem si donedávna myslel, že stejný název nese i celé album, neboť jeho obal zdobí právě tvář zpěváka Štěpána Šatopleta) mě překvapil nečekaně technickým přístupem a naopak nepřekvapil již tradičně silným refrénem. Z druhého konce spektra naopak přišel úplně první singl „Kam vedou naše kroky“, jenž představuje The.Switch v baladicky rockové poloze takřka rádiového charakteru, a to s typickou chytlavostí i mírnou kýčovitostí žánru.
Velká část desky jde právě podobným směrem, jako druhá zmíněná skladba. Vlastně je docela překvapivé, o jak jednotný přístup se skupina snaží. Od třetí „Dávám“ po devátou „Spálená je tahle zem“ staví The.Switch všechny písně na takřka identickém principu nekonečné gradace – od čistého zpěvu a a příjemných melodií v úvodu vystoupají všechny v instrumentální vřavu, hymnické refrény a Štěpánův běsnící řev. The.Switch na to jdou chytře, a tak se není třeba bát, že by všechny songy zněly stejně. Zatímco právě „Kam vedou naše kroky“ sází na hodně prvoplánovou dojemnost, většina zbylých písniček jde spíše po temnější atmosféře a daří se jim to dobře. Vrchol přichází s trojicí „V tmách“, „Slibům co nemaj jména“ a „Spálená je tahle zem“. „Slibům co nemaj jména“ exceluje zejména díky takřka dokonalému refrénu tam, kde „Kam vedou naše kroky“ selhává, a aspiruje tak na pozici nejemotivnější položky tracklistu. „Spálená je tahle zem“ je pak oproti předchozím kolegyním výrazně elektroničtější (a ještě o krok temnější) a jako taková velice připomíná tvorbu The.Switch okolo druhého dílu „Na dosah“.
Z energičtějších skladeb tak zbývá vedle zmíněné „Tváře“ ještě „Vulkán“ a „Další práh“. Zatímco „Vulkán“ mě úplně nenadchl, možná protože se z mého pohledu neúspěšně snaží oživit historii kapely, „Další práh“ je jednoznačně jedním z vrcholů desky. V netradičně dlouhém šestiminutovém kousku září skvělá basová linka (rozhodně nejvýraznější na albu, což je trochu škoda, neboť baskytara hrála na starších albech mnohem větší roli) a dlouhý instrumentální závěr, v němž riffování Michala Nováka jako by vypadlo z pera Tomáše Varteckého.
The.Switch se novinku vydali nahrávat do Robert Lang Studios v americkém Seattlu a výsledkem je velice slušivý zvuk. V mých zanesených uších zněli sice již od „Svitu“ takřka bezchybně, ale skok k větší profesionalitě je jednoznačně znát. „The.Switch“ navíc na rozdíl od svých předchůdců oplývá množství jemných detailů, které se do výsledného mixu podařilo elegantně zakomponovat. Pokud bych si přeci jen měl stěžovat, musel bych zmínit baskytaru, jež musela vzhledem k přetlaku všemožných zvuků ustoupit do pozadí, a zvláštní zahuhlanost Štěpánova zpěvu v některých hlučnějších momentech.
Změnou prošly i texty, které se vždy chlubily zvláštní abstraktní obrazotvorností, jež možná nedávala pokaždé smysl, ale vždy byla zajímavá. „The.Switch“ se zdá být v tomto ohledu dost jiné, jako by se na zde kapela snažila předat hlubší poselství (texty velké části skladeb působí jako kritika soudobé společnosti) a je tak často mnohem konkrétnější. Už tu nenajdeme básnické obraty jako „Vidím kus tvý žluče / Letí nade mnou / Sníh je zas žlutej / A já trestám var“ z debutového alba. To není nutně špatně, na textech je vidět kus práce a někdy jsou triumfálním úspěchem (opět se musím vrátit ke „Slibům co nemaj jména“), jindy mám ale dojem, že míří tak trochu mimo.
Jako celek je však „The.Switch“ potvrzením, že pětice muzikantů nápady zdaleka nevyčerpala a že škatulkou nu-metal, jež jim ostatně byla těsná už v době debutu, jsou označováni zcela mylně. Novinka potěší jak skladatelskou vyspělostí, tak povedeným zvukem. Jednou z třešniček na dortu je třeba cover původně folkové skladby „Hejna včel“. Zatímco na „Svitu“ umístěný cover „Divokých koní“ působil trochu nepatřičně, „Hejna včel“ na novinku zapadnou tak elegantně, že bych si sám ani nevšiml, že jde o předělávku. A to je myslím právě ukázka, jaké dospělosti formace dosáhla a s jakým citem pro detail novinku napsala.
