 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 40:34 Odkazy:
|
Nu-metaloví pionýři Korn za sebou nemají příliš povedenou desetiletku. Ne snad, že by jejich alba upadala v zapomnění a nový materiál vydávali jen pro hrstku nejvěrnějších, jenže v porovnání s obdobím na přelomu tisíciletí se z jejich hudby vytratila lehkost a samozřejmost. Právě tu jsem na předchozích albech postrádal. Pokud budu považovat období vymezené deskou „See You on the Other Side“ z roku 2005 a poslední řadovkou „The Paradigm Shift“ z roku 2013 za úsek, na němž se Korn začali sami sobě tak nějak vzdalovat a hledat nový ksicht po personálních změnách, tak s novinkou „The Serenity of Suffering“ se rozhodli vrátit zpět v čase o dobrých 15 let a servírují své nejsilnější album za hodně dlouhou dobu.
A je krok bezesporu logický. Bezejmenný počin z roku 2007, dubstepový experiment „The Path of Totality“ a vlastně i syrová nuda jménem „Korn III: Remember Who You Are“ jsou dle mého názoru nepříliš dobrou ukázkou síly, jíž Korn i více než 20 let po svém fungování oplývají. A tu sílu dokazují právě na svém letošním zářezu. Ten obsahuje po dlouhé době plno skvělých skladeb, silných muzikantských momentů a parádních refrénů z hrdla Jonathana Davise, díky nimž jsem se nejednou rozpomněl na starší, dnes již skoro klasická alba. Jonathan Davis potvrzuje status skvělého zpěváka a vnáší do kompozic ze „The Serenity of Suffering“ nejen nezbytnou melodičnost, již Korn negují hutnou kytarovou hradbu, ale i čím dál častější řev.
Právě díky povedeným kytarovým riffům před třemi lety znovuobnovené dvojice ve složení James „Munky“ Shaffer a Brian „Head“ Welch a hrubšímu hlasu Jonathana je novinka dost možná nejtvrdším albem v dosavadním fungování Korn. Některé momenty, jako třeba závěrečnou kytarovou a rytmickou smršť v „The Hating“, bych si na posledních albech nedokázal plně představit. Přičtěte si navíc parádní zvuk a producentskou práci Nicka Raskulinecze, jenž Korn nasměřoval zpět do minulosti, vymezil hrací dobu na slušných 40 minut a vytáhl ze svých klientů nejlepších desku od dob podobně nadupaného „Take a Look in the Mirror“.
„The Serenity of Suffering“ hned v prvních vteřinách po spuštění úvodní „Insane“ dává vzpomenout na alba „Issues“ a „Untouchables“, což znamená, že si na své přijdou milovníci klenutých refrénů a střídaní uvolněných pasáží s tvrdým nu-metalovým duněním. To ještě více umocňuje basák Fieldy a bubeník Ray Luzier. Pravda, basa mohla být o něco výraznější, ale není to nic, bez čeho by se nedalo žít. Následující singlová „Rotting in Vain“ je sice vyzbrojená povedeným a snadno zapamatovatelným refrénem, přesto bych ji zařadil k těm méně povedenějším věcem na albu. Potěší však štěkot Jonathana v druhé polovině, jímž je dojem z návratu do starých dob a do lepší formy ještě umocněn.
S dvojicí „Black Is the Soul“ a „The Hating“ přichází asi nejsilnější blok na „The Serenity of Suffering“. První z nich je prototypem valivé hitovky s hutnými kytarami a expresivním Davisovým vokálem, kdežto druhá „The Hating“ je odpovědí na otázku, proč je nové album Korn považováno za tvrdší než jeho předchůdci. Nechci cíleně vyzdvihovat pouze práci trojice Davis, Munky a Head, nicméně jsou to právě jejich výkony, které posouvají počin o notný kus výš. Skvěle vystavěná melodie v refrénu „Black Is the Soul“ se velmi rychle stala mou oblíbenou pasáží placky a totéž platí vlastně o skoro celé „The Hating“, na níž mě prostě a jednoduše baví ta údernost a drtivá atmosféra.
Dalo by se říct, že takto bych mohl pokračovat napříč celým tracklistem „The Serenity of Suffering“, protože ta propast mezi slabšími a silnějšími písněmi není nikterak veliká. „A Different World“ s hostujícím Coreym Taylorem (Slipknot, Stone Sour) není špatná a právě spojení hlasů dvou ikon nu-metalu z ní činí další slušný moment. Z druhé poloviny bych jako vrcholy rád vypíchnul především trojici „Everything Falls Apart“, „Next in Line“ a konečně „When You’re Not There“. „Everything Falls Apart“ svou atmosférou opět evokuje období kolem alba „Issues“ a právě díky takové té hře na nostalgickou strunu na ní nyní, pár týdnů od prvního poslechu, nedávám dopustit. Kontrast mezi melodičností a kytarovou hrubostí je pak základním faktorem úspěchu „Next in Line“, jež se mi při prvotních posleších zaryla hodně hluboko pod kůži. Pokud pominu dvě výjimky, tak co kus, to trefa do černého. Vážně, tak dobré „The Serenity of Suffering“ je.
Pokud se vám zdá, že tou chválou příliš nešetřím, tak vězte, že to má svůj důvod. Po čtveřici nijak výrazných alb je „The Serenity of Suffering“ konečně výtvorem, s nímž nemám problém v celé jeho hrací délce a tomu tak odpovídá úroveň mojí spokojenosti. Netvrdím, že je dvanáctá studiovka nu-metalové pětice něčím výjimečná či přínosná pro styl jako takový, ale ta jedenáctka písní šlape tak dobře, že nemám důvod vyčítat dvojici relativně slabších věcí. Důležitost Heada po jeho návratu je touto plackou definitivně stvrzena a vůbec bych se nedivil, kdyby se z „The Serenity of Suffering“ stal nový ukazatel pro určení toho, zda budou další alba Korn považována za dobrá nebo naopak špatná.
