Američané Ill Niño zveřejnili nový videoklip k písničce „Blood Is Thicker Than Water“ – výsledek sledujte na YouTube. Song pochází z posledního alba „Till Death, La Familia“, které vyšlo v červenci loňského roku.
Archiv štítku: Ill Niño
Redakční eintopf #72.4 – speciál 2014 (nK_!)
nK_!: |
| Top5 2014: 1. Benighted – Carnivore Sublime 2. Ill Niño – Till Death, La Familia 3. Linkin Park – The Hunting Party 4. Hybrid Sheep – Free from the Clutches of Gods 5. Steel Panther – All You Can Eat CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2014:
1. Benighted – Carnivore Sublime
O zlaté medaili jsem letos nemusel ani dlouho přemýšlet. Benighted snad nikdy nešlápli vedle a “Carnivore Sublime” není výjimkou. Podobně brutální, energickou a zároveň smysluplnou podívanou dokážou vykouzlit jedině Frantíci. A song “Experience Your Flesh” je neuvěřitelná bomba. Mám trochu pocit, že v domě už žiju sám a všichni sousedé se odstěhovali. Hehe.
2. Ill Niño – Till Death, La Familia
Druhé místo obsadili Latinoameričané Ill Niño, jejichž muziku jsem žral před lety. Pozdější tvorba mě už moc neoslovila, ale “Till Death, La Familia” vrátila Ill Niño zpátky mezi mé oblíbence. Kombinuje novodobou agresivnější tvorbu s melodičtějšími pasážemi prvních desek, což oceňuji. Původně jsem ani nečekal, že by si “Till Death, La Familia” vysloužila více než dva poslechy, ale o to více jsem byl překvapen. Mám rád milá překvapení.
3. Linkin Park – The Hunting Party
Naopak u Linkin Park jsem tak trochu očekával, že si udrží podobně kvalitní laťku jako na “Living Things” v roce 2012. Zatím jsem se ještě úplně nerozhodl, zda je “The Hunting Party” lepší. Obě desky mají své momenty a bude potřeba ještě trochu času, aby ukázal, která si z dlouhodobého hlediska povede lépe. Každopádně je pravděpodobné, že v budoucnu už se provarů typu “Minutes to Midnight” a “A Thousand Suns” nedočkáme.
4. Hybrid Sheep – Free from the Clutches of Gods
Tuhle kapelu asi skoro nikdo nezná. O to je ale jejich prvotina lepší. Poprvé jsem je viděl pár měsíců zpátky v plzeňském klubu Parlament, kam na ně přišlo celých patnáct lidí. V životě jsem asi nezažil komornější a stísněnější koncert, ale každá vteřina vystoupení Hybrid Sheep stála za to. Deska “Free from the Clutches of Gods” srší nápady a skvělým provedením. A víte co? Hybrid Sheep jsou také z Francie.
5. Steel Panther – All You Can Eat
Možná není “All You Can Eat” nejlepší deskou století, ale jako pátou jsem ji zvolil z prostého důvodu – jde o ohromnou zábavu. Baví mě nenucenost jejího vyjádření, baví mě ujeté texty se sexuální tematikou, baví mě vystupování členů kapely, kteří se oblékají, jako by glam metal nebyl už dvě dekády po smrti. Více takových kapel.
CZ/SVK deska roku:
1. Iné Kafe – Nevhodný typ
Možná je to tím, že jsem v minulém roce neslyšel moc nahrávek pocházejících z našich luhů a hájů. Možná tím, že “Nevhodný typ” je vážně kvalitní deska. Tak jako tak volím coby svou jedničku Iné Kafe. Pokud si pamatuji, Iné Kafe nenahráli za celých dvacet let existence špatný materiál a “Nevhodný typ” to jen potvrzuje. Málokterá kapela se dokáže takhle vyvíjet a zároveň nevybočit ze zajetých kolejí. Spokojenost.
2. Asmodeus – Past na Davida Kleinera
Tady by se možná dalo mluvit i o překvapení roku. Osm let po vydání “Řetězu kritických událostí” asi nikdo nečekal, že bude reunionová novinka legendárních Asmodeus takhle moc dobrá. Jestli si někdo v roce 2014 zasloužil pozornost, je to určitě tahle klatovská smečka.
Neřadový počin roku:
Slipknot – The Devil in I
Víte, se mnou je to těžké. Každý rok se snažím dohánět resty z let minulých a na moc novinek mi nezbývá čas. Zvlášť pokud jde o mimořadový materiál. Takže jsem jednoduše zvolil singl “The Devil in I” z novinky amerických Slipknot. Má ráz, identitu, je chytlavý… co si od singlu více přát?
Artwork roku:
Behemoth – The Satanist
“The Satanist” je bezesporu hodně dobré album. Mě navíc zaujal i jeho přebal, který přímo dýchá mystičnem a temnotou. Přesně jak se na Behemoth sluší.
Shit roku:
Dymytry – Homodlak
Tak tady asi není moc co dodávat. “Homodlak” je taková sračka, až je s podivem, že návštěvníci neodcházejí z koncertů Dymytry obaleni neodstranitelným odérem. Nebudu zakrývat, že jsem příznivcem starší tvorby, ale tudy vlak vážně nejede. Nejvíce mě zaráží, že po tomhle “výtvoru” mají Dymytry fanouškovskou základnu širší než kdy dříve… O čem to asi tak může svědčit?
Koncert roku:
Nova Rock 2014: Nickelsdorf – Pannonia Fields (Rakousko), 13.-15.6.2014
Můj první a doufám, že ne poslední zahraniční festival. Hromada lidí, kopce bordelu, neskutečná atmosféra a line-up jako ve vlhkém snu. Něco podobného doporučuji každému alespoň trochu rockově kovanému zažít nejméně jednou v životě. Stojí to za to.
Videoklip roku:
Red Fang – Crows in Swine
I loni jsem volil Red Fang a nyní po nich sahám opět proto, že jejich smysl pro vytváření vtipných videoklipů (a muziky) prostě nemá nikdo šanci překonat. Navíc poprvé v kreslené variantě? Perte mi to přímo do žíly!
Potěšení roku:
natáčení nové desky Coal Chamber
Pro většinu lidí asi nejde o takové terno, mě ale loni opravdu nejvíce potěšila zpráva z tábora Coal Chamber hlásající podpis smlouvy a přípravu nové desky. Na téhle muzice jsem vyrůstal a docela mě zajímá, zda je banda kolem Deze Fafary schopna i po takové době dát dohromady novou a dobrou nu-metalovou desku.
Zklamání roku:
vyprodaný Hellfest
Narazil jsem na festival našlapanější než cokoliv, co si dokážete představit. Myslel jsem, že na Novarocku jsem viděl všechno potřebné. Při pohledu na webové stránky Hellfestu jsem si uvědomil dvě věci. Za prvé – neviděl jsem nic. Za druhé – mám smůlu, protože je vyprodáno. Bezva. Tak snad aspoň ten Graspop.
Zhodnocení roku:
Rok 2014 byl bohatý na hromadu hudebních zážitků, kvanta skvělé muziky a věcí okolo. Za sebe můžu říci, že jsem spokojen s tím, co jsem slyšel a navštívil. Ani si nepamatuji, jestli jsem byl někdy vyloženě zklamaný z předchozího roku. Samozřejmě z hudebního hlediska. Amen.
Ill Niño – Till Death, La Familia
 |
| Země: USA Žánr: alternative / nu-metal Datum vydání: 22.7.2014 Label: Victory Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 5,5/10 Odkazy:
|
Latinoamerické Ill Niño poslouchám od alba “One Nation Underground” z roku 2005 a od té doby jsem si k nim vytvořil velice hluboký vztah. Vždy jsem obdivoval jejich práci s etnickými prvky a španělsky zpívané texty (některé celé, jiné napůl – ty jsou obzvláště vypečené). V jednu chvíli jsem měl strach, aby kapela nezastydla na tehdy módní nu-metalové vlně, ale rodáci z New Jersey se nebáli trochu přitlačit na pilu a z nu-metalové škatule se ladně přenést směrem k tvrdším žánrům. Samozřejmě ne nějak moc, ale přesně tak akorát, aby nezaspali a stihli chytit poslední vlak. Ne, že by se mi momentálně starší tvorba líbila méně než ta nová, ale po těch letech jde o posun vskutku hmatatelný.
Po 16 letech fungování se nezměnil jen styl, ale obecně jsou novější alba více promyšlená a propracovaná. Poslední dvě desky mě sice nechaly celkem chladným, ale musím uznat, že v rámci rozvoje skupiny měly něco do sebe. To platí i o novince “Till Death, La Familia”, z kteréhožto alba jsem upřímně nadšen. Jednotlivé songy tady mají hlavu a patu, všechny perfektně zapadají do kontextu desky a co je nejlepší – nejedná se o jedenáct kopií toho samého. Každá píseň si udržuje vlastní tvář, a i když jim je společné střídání tvrdšího a melodického zpěvu, různé přechody a melodie, jsou od sebe všechny jednoduše rozeznatelné a snadno zapamatovatelné. Nejedná se o kdovíjak komplikovanou muziku, ale jak jistě každý, kdo někdy Ill Niño slyšel, potvrdí, ani by se k tomuto stylu kdovíjaké přepíčenosti stejně nehodili.
Stopáž lehce přes 40 minut je také tak akorát a k technické kvalitě nahrávky nemám, co bych vytkl. Vše je snadno čitelné, dobře ozvučené a celková produkce a mix jsou na dobré úrovni. I perkuse, kterých se od minulého roku ujal nováček Oscar Santiago, jsou dobře rozeznatelné a do písní skvěle zapadnou, aniž by bylo potřeba se na ně zbytečně soustředit. Také se mi zdá, že zpěv v podání Cristiana Machada se desku od desky zlepšuje, což se děje i na “Till Death, La Familia”. Trochu offtopic: mění se také jeho postava a jestli jste viděli nějaký klip z doby před deseti lety a porovnáte jej s něčím současným, nestačíte se divit. Na jídlo si frontman očividně svou muzikou vydělá v pohodě.
Album začíná klipovkou “Live Like There’s No Tomorrow” a jde zřejmě o nejúdernější song desky. Kapela si nebere vůbec žádné servítky a rozjezd hned obstará refrén (nutno podotknout, že výborný), v němž chválím hlavně klávesovou linku. Horší to je s textem, ale co se dá dělat. Videoklip se povaluje někde tady v okolí, určitě se mrkněte. “Not Alive in My Nightmare” je o něco tvrdší a svým způsobem krásně reprezentuje stylový posun, kterým si Ill Niño prošli. Skvělé kytarové sólo podpořené bicími ve druhé třetině. Jako třetí nastupuje “I Am Not the Enemy”, jež uchvátí především slušnou gradací a opět perfektním refrénem. “Blood Is Thicker Than Water” se rozjíždí pomalu v doprovodu sborových vokálů. Obecně je tahle písnička spíše pomalejšího rázu a potěší tak milovníky metalových balad, mezi něž se rozhodně řadím. Oproti tomu “Are We So Innocent” uhodí zpočátku na rychlejší notu, která se v refrénech převrátí do melodických vokálů a zábavných perkusí. “Pray I Don’t Find You” mi asi nejvíce připomíná starší tvorbu Ill Niño. Střídavé tempo, návykové melodie – klasika.
Jsme v druhé polovině “Till Death, La Familia”. Přichází asi nejlepší song desky a nese název “World So Cold” (inspirace Mudvayne?). Tenhle kousek má prostě všechno, co byste od těch nejlepších písní Ill Niño čekali. Velmi melodický průběh, chytlavé melodie, dobrý text, který je navíc parádně odzpívaný mixem naštvaného a čistého hlasu. Prostě paráda. Obzvláště se mi líbí druhá polovina, ve které opět zní latinské bubínky. Jsem na ně asi ujetý. V případě “Dead Friends” jde o pěkně naštvanou věc, neposlouchá se špatně, ale v zásadě nejde o nic zvláštního. Atmosférické úvody se mi u Ill Niño vždy líbily a přesně tak začíná “Breaking the Rules”. Celkově spíše střednětempý kousek fungující coby odkaz na nu-metalovou fázi kapely. Vůbec není špatný. “Payaso” je velmi hrubá a nekompromisní pomalejší úderka, která mi ale k srdci moc nepřirostla. Na “My Bullet” oceňuji přesvědčivý vokál a znovu super refrén.
Ill Niño neusínají na vavřínech a pořád se vyvíjejí. “Till Death, La Familia” nechává trochu rozporuplné a koncepční desky “Dead New World” a “Epidemia” za sebou a představuje fungující kapelu s výhledem do budoucnosti. Zkrátka a dobře mě nová fošna hodně baví a dává mi vzpomenout na dobu, kdy jsem tehdy před devíti lety poprvé slyšel “One Nation Underground”, kterou dodnes považuji za jednu ze svých nejoblíbenějších desek.
Další názory:
Na úvod říkám, že nejsem člověk, který by měl tvorbu Ill Niño dokonale zmapovanou, protože poslední tři studiovky jsem ani neslyšel. Ve své době mě však hodně bavilo debutové “Revolution Revolución” a následující “Confession” jsem taky točil hezky dlouho, ale pak jsem tuhle partu nějak přestal sledovat a novinkou “Till Death, La Familia” jsem si tak chtěl oprášit svou starou lásku k této partě. Ovšem na rozdíl od Zajuse upřímně lituji, že jsem se do toho pouštěl, protože album je to prostě špatné. Povedených momentů, které by mě bavily, jsem si nenašel tolik, abych měl nutkání si tohle album ponechat i po sepsání tohoto hodnocení. Abych byl konkrétní, tak se mi líbí pár momentů v “I’m Not the Enemy”, z celých skladeb pak třeba “Payaso” nebo v úvodu našlapaná “Are We So Innocent”, která se v půli hezky zlomí do té jejich latinsko-americké pózy. Pominu přiteplené vokály Cristiana Machada, který by za některé líbivé polohy zasloužil zlynčovat (úvodní “Live Like There’s No Tomorrow” je jen díky němu takřka neposlouchatelná), ale tím největším problémem “Till Death, La Familia” je pro mne jeho strašná předvídatelnost a kolovrátkovost. Samozřejmě, Ill Niño nikdy nebudou mistři progrese a netradičních přístupů, ale poslech celého alba se pro mne stal poslechem jedné písně, která se dokola opakuje. Minimálně v porovnání s tím, jak svěží materiál Ill Niño dokázali poskládat na svých prvních deskách, je novinka téměř žumpa, takže proto nemůže být řeč ani o průměrném hodnocení.
Kaša
Bude tomu již téměř deset let, kdy jsem naposledy slyšel některou z nahrávek Ill Niño. Desky “Confession” a “One Nation Underground” mě ve své době bavily opravdu hodně, jenže deset let je dlouhá doba, a tak by mě ani nenapadlo se ke kapele vracet. Nakonec jsem však rád, že jsem tak učinil, protože “Till Death, La Familia” je vše, jen na ta alternativně metalová nuda, kterou jsem čekal. Nevím, zda bylo přitvrzování znát již na předchozích nahrávkách, každopádně na novince Ill Niño operují v mnohem metalovějších prostorech, než kde si je pamatuji. Pořád tu jsou melodické refrény a nikdy se nedostaneme na pole opravdu (kurzívou) tvrdé hudby, i tak jsem ale rád, že kapela nehraje beztvarý rádiový metal, jaký jsem od “Till Death, La Familia” čekal. Dokonce nemám dojem, že by deska byla jakkoli nevyvážená. Není to sice album, které chcete poslouchat při plné pozornosti, ale jako kulisa nemá chybu. Z jednotlivých písní bych vypíchnul třeba úvodní “Live Like There’s No Tommorrow”, která výborně vyvažuje tvrdší sekce s povedeným refrénem, “I’m Not the Enemy”, jež dělá vlastně to samé, ovšem ještě o chloupek líp, “Breaking the Rules”, v níž vyniká dobře napsaný závěr, a hlavně pak jasně největší pecku alba “World So Cold”, která je parádní hlavně z pozice vokálů. Až na poslední jmenovanou píseň je však výběr téměř náhodný, úroveň jednoduše nekolísá. Příjemné překvapení.
Zajus
Redakční eintopf #65 – červenec 2014
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Wolves in the Throne Room – Celestite |
| H.: Wolves in the Throne Room – Celestite Index očekávání: 6/10 Ježura: Kaša: nK_!: Atreides: Zajus: Skvrn: Thy Mirra:
|
Přichází léto a s ním každoroční, nezbytný a obligátní evergreen, kdy si v eintopfech všichni stěžují, že nic moc nevychází. Ale to už je klasika… zatímco většina normálních lidí se válí na sluníčku u vody nebo konzumuje C2H5OH na hudebních festivalech, redaktoři Sicmaggot mají hemzy, že jim vychází málo experimentálního avantgardního post-black metalu míchaného s ambientem, noisem, jazzem a alikvotním zpěvem s progresivní fujarou. No, nevadí, pojďme na věc…
Do vyšších cifer očekávání tentokrát nakonec vylítla celkem čtyři alba, z nichž úplně nejvýše se vyšplhala klávesová atmosféra “Celestite” od zámořských (black metalových) introvertů Wolves in the Throne Room… ne všichni sice počinu věří stoprocentně, ale i tak největší část redakce vkládá své naděje právě do formace bratří Aarona a Nathana Weaverů. Jen kousek za nimi se pak umístili další Američané, thrash metaloví veteráni Overkill, kteří v posledních letech chytili nevídanou formu a s novinkou “White Devil Armory” se ji určitě budou snažit potvrdit. Ony další dvě nahrávky, jimž se dostalo solidnějšího indexu očekávaní, pak jsou “The Turn of the Tides” od Empyrium a EP “Lost in Indigo” od Černé, které je sice již digitálně venku, ale v červenci vyjde i na fyzickém nosiči.
H.:
S vydáváním nových alb to v létě bývá vždycky o něco horší, ale tentokrát, nemůžu si pomoct, je to fakt bída i pro mě, i když poslouchám kdejakou hovadinu napříč všemi žánry. Když budu brát věci, které mě alespoň trochu zajímají nebo by mě přinejmenším zajímat mohly, skončím na dvou jménech – Monarch a Wolves in the Throne Room. Nicméně vzhledek k faktu, že Monarch už roky visí na mém nechvalně proslulém seznamu toho, co bych si měl někdy poslechnout, ale ještě pořád jsem se k tomu nedostal, je asi jasné, že musím zvednout hnát pro zámořské black metalové ekology. Wolves in the Throne Room mám vlastně docela rád a především desky “Two Hunters” a “Black Cascade” jsou fakt excelentní, ale novinka “Celestite” má být experimentálním počinem, který se bude pohybovat v minimalistickém pojetí ambientu, klávesové atmosféry a podobných pěkných věcech. Což o to, takhle řečeno mi to zní docela lákavě, zvláště ve světle toho, že Wolves in the Throne Room již v minulosti nejednou dokázali, že tvorba atmosféry jim ani v nejmenším není cizí, nicméně první vypuštěná ukázka v podobě “Celestite Mirror” mě zrovna neohromila, což očekávaní značně zchladilo. Není ovšem žádným tajemstvím, že podobné záležitosti fungují především jako celek a v rámci desky, nikoliv jako samostatné písně, takže pořád doufám, že si mě “Celestite” nakonec získá…
Ježura:
Ačkoli jsem se docela dlouho bál, že v letních měsících budu muset u eitopfů dost složitě vybírat z desek, které opravdu jitří mojí zvědavost, nakonec je to vlastně úplně pohodová záležitost. Nejisté vydání “The World We Left Behind” od Nachtmystium se totiž konečně usadilo v srpnu, a jak tak koukám, co nám nabízí červenec, těžko můžu zvolit jiné album než “The Turn of the Tides” od německé neofolkové legendy Empyrium, jež v uplynulých měsících definitivně procitla z dlouhého spánku a po obrazem doprovozeném živáku “Into the Pantheon” se vrací s plnohodnotnou deskou. Že Empyrium nemají žádnou přímou konkurenci ale ještě neznamená, že krom “The Turn of Tides” nevyjde nic zajímavého. V první řadě to platí o thrashových veteránech Overkill, jejichž novinku “White Devil Armory” si ujít rozhodně nenechám, ale nějaký ten poslech snad věnuji i dece “Celestite” od amerických Wolves in the Throne Room a celkem mě láká konečně vyzkoušet tvorbu pro našince svérázným způsobem sympatického projektu Černá, a to skrze EP “Lost in Indigo”, když už konečně vyjde ve fyzické podobě.
Kaša:
Červenec bude hodně slabý měsíc. Když se dívám na seznam chystaných alb, tak jsem zvědavý pouze na dva tituly. “Redeemer of Souls” od staříků Judas Priest samozřejmě nemůže chybět, protože už jen ze zvědavosti, jak na tom legendy po odchodu K. K. Downinga jsou, si dlouho očekávanou novinku v žádném případě nehodlám nechat ujít. Na co se ale opravdu těším, to jsou Overkill s jejich “White Devil Armory”. Tahle thrashová sebranka z New Jersey se albem “Immortalis” nakopla ke skvělé formě, kterou poslední dva počiny “Ironbound” a “The Electric Age” prodloužily na slušnou sérii. Upřímně řečeno nemám důvod očekávat nic jiného než další thrashovou jízdu s ochranou známkou Overkill, a i když nerad dělám ukvapené závěry, tak říkám, že pokud všechno dopadne, tak jak by papírově mělo, tak už příští měsíc budu mít na stole thrashové album roku! No dobře, nechme se překvapit…
nK_!:
V červenci je pro mě výběr poměrně jasný. Chvíli jsem uvažoval nad popíkem Sonic Syndicate (7/10), který v redakci vážně poslouchám snad jako jediný. Ale poté, co jsem zjistil, že je na první opravdu letní měsíc naplánována novinka Ill Niño, nebylo už co řešit. Tyhle Latinoameričany znám od alba “One Nation Underground”, které dosud považuji za jejich nejlepší. “Enigma”, “Dead New World” a “Epidemia” rozhodně nebyly špatné desky, ale mé srdce zůstává zatím věrné starším počinům. Slovy frontmana Cristiana Machada nové album hodně lidí překvapí. Prý napsal i zatím nejlepší texty, tak uvidíme, co se z “Till Death, La Familia” nakonec vyklube.
Atreides:
Oproti značně bohatému a pestrému červnu by se dal červenec označit jedním slovem – bída. Chcete-li jeho stav vyjádřit delší variantou, bylo by to pusto a prázdno, a to i přesto, že to zdaleka nevypadá na kdovíjak tropický měsíc. Ačkoliv sice vychází další deska legendy Judas Priest nebo třeba novinka Novembers Doom, případně Wolves in the Throne Room, nakonec jsem zakotvil někde docela jinde. V prvé řadě jde o oficiální vydání fyzického ípka “Lost in Indigo” od mého oblíbeného one man projektu Černá. V druhé, té mnohem důležitější řadě, se jedná o novinku indie rockové legendy Manic Street Preachers. Tihle veteráni mají na kontě víc než deset alb a “Futurology” bude tím dvanáctým do tuctu. Osobně od něj neočekávám příliš mnoho, respektive jen potvrzení pozice kapely, která tvoří svojí hudbu s nadhledem a v naprosté většině případů dokáže přijít s materiálem, který mě prostě baví – a je jedno, jestli jde o starší, melancholičtější tvorbu nebo mladší, energičtější songy. Věřím ale, že v tomhle ohledu mě Manic Street Preachers zkrátka nezklamou, protože po zkušenosti s dobrou polovinou jejich diskografie jsem v jejich hudbě jen stěží hledal nějaké nedostatky.
Zajus:
Červenec, toť měsíc průměrných a podprůměrných počinů, které navíc nikdo nezná. Každý rok si na to stěžujeme a každý rok to nikoho nezajímá. Proto vlijme do žil trochu optimismu a připomeňme si alba, která budou v prvním prázdninovém měsíci stát za poslech. Wolves in the Throne Room je kapela, která by mě čistě na papíře měla bavit nevídaně. Atmospheric black metal mám rád a Wolves in the Throne Room jsou pro mnohé jeho králi. Přesto však nemůžu říci, že by mě některá z předchozích desek zaujala. Vůli však neztrácím, novinka “Celestite” to totiž může změnit. Naopak o kvalitách Overkill si nemyslím mnohé dobré, tahle kapela podle mě prostě nijak nevybočuje z řady. Přesto však jsem si s ní jeden krátký románek prožil, a to s čtyři roky starým “Ironbound”. Na “The Electric Age” kouzlo již neulpělo, ale třeba se s novinkou “White Devil Armory” vrátí. Pokud bych však měl sázet, zda mě více zaujme “Celestite” nebo “White Devil Armory”, vsadil bych všech šest bodíků na novinku Wolves in the Throne Room.
Skvrn:
Letmým pohledem není červenec žádná sláva a nebýt dvou alb, které celý měsíc zachraňují, asi by ten eintopf nedopadl slavně. Už už tu měly rezervované místo špičky amerického black metalu Wolves in the Throne Room, jedna deska je ovšem v mých očích očekávána ještě víc. Zvlášť když Wolves in the Throne Room nepřicházejí s úplně klasickým materiálem, ale jen syntezátorovým protipólem k (mimochodem skvělé) řadovce “Celestial Lineage”. Na úplné čelo červencové nabídky řadím comeback dnes již kultovních Empyrium. I když novinka “The Turn of the Tides” nebude mít s metalem nic extra společného, výsledku se nebojím, protože svou neofolkovou kvalitu potvrdili tihle Němci už v minulosti. Navíc, vypuštěná ukázka zněla moc dobře. Jak jsem naznačil výše, další nahrávky jsou už jen takový slabý odvar. Jasně, budou tu Judas Priest, Overkill, ale s veškerou úctou, tohle mě asi mine. O něco zajímavější budou minialba od Thränenkind a amerického projektu Černá, který mě ovšem na svém debutu moc nepřesvědčil. Však uvidíme.
Thy Mirra:
Asi to leckomu přijde jako rouhání, ale deathcorové ikony Suicide Silence mě nechávaly vždycky chladným. Na novince “You Can’t Stop Me” ale tragicky a zbytečně zesnulého Mitche Luckera nahradil Hernan Hermida z All Shall Perish, takže možná… MOŽNÁ si je tentokrát poslechnu i dobrovolně. Obdobně však neučiním s novou deskou Chelsea Grin, protože tyhle chlívy už jsou na mě moc, ovšem komu nestačí Suicide Silence, může se pokochat libými tóny ve společnosti těchto pánů. Obloukem obcházím i Judas Priest, ale zastavuji se u jiných dlouhověkých vlasatých legend, kterými jsou Overkill. Dva roky starou “The Electric Age” jsem vynechal, tak se uvidí, jestli se novinka “White Devil Armory” vyrovná desce “Ironbound”, která mě dost bavila. Ideálním soundtrackem pro toto studené léto pro mě však budou dvě jména představující americký atmosférický post-black, a sice “Černá” se svým třípísňovým EP “Lost In Indigo” a trve parta ze severu Spojených států Wolves in the Throne Room, kteří deskou “Celestite” můžou nebo taky nemusí překonat laťku v mých očích vysoko nastavenou velkolepým opusem “Black Cascade”, takže jsem na tento boj dosti zvědav.
Ill Niño – Epidemia
 |
| Země: USA Žánr: alternative / nu-metal Datum vydání: 22.10.2012 Label: Victory Records Hodnocení: 5/10 Odkazy:
|
“Chceme být tvrdší! Jo, to je ono, včera nám nechtěli nalejt, protože jsme se tvářili jako slečinky. Jasně, vyhodíme všechny ty solidní texty a místo nich tam narveme jenom klišé. Cože? Jo no jo, ty naše latinský prvky… myslíte, že je ještě vůbec někdo chce? Máte pravdu, taky bych řekl, že o ně nikdo nestojí. Tak víte co? Uděláme z toho jenom další průměrnou řezanici, která neví, kam by se natáhla…” – zápis z porady Ill Niño při produkci desky “Epidemia”.
A zatímco metaloví Ill Niño ve své době představovali také jistou formu epidemie, ještě teplá deska s cejchem “Epidemia” nepůsobí v davech fanoušků hysterické reakce ani tak z důvodu spokojenosti, jako spíše z důvodu naprosté průměrnosti. Skutečně, natolik charakterističtí a divocí zástupci Latinské Ameriky momentálně nenabízí nic ze své exotické unikátnosti. Mají to v sobě, očividně v jejich žilách stále proudí ta nespoutaná a cizokrajná a nu-metalem ředěná krev. Jen se zdá, že ji prodávají ve špatné krevní bance.
Kombinace temných a tvrdých vlivů plošně zasáhla celou desku, a zatímco některým songům dokonale svědčí, převážná část nebyla tímto zásahem poznamenána úplně adekvátně. A tak se může “Epidemia” směle usadit na trůnu instrumentálně nejsilnější a dosud nejtemnější desky kapely. Kompromisem za získání takového statusu je pak propad do vod průměrnosti, kterou těsně nad hladinu vyzdvihuje jen několik málo relativně zábavných písní.
“Death Wants More” není nijak originální, její tempo, refrén a jednoduchost ovšem stojí v zástupu těch zapamatovatelných částí desky. Veškeré vály postačí na nenáročný poslech, právě diverzita písní je na tak zoufalé úrovni, že se až divíte, jak se kapela dostala k takovému výsledku. Deska postrádá náboj, i když je postavená na tempu větším než rychlém. Postrádá i jakýkoliv pamětihodný moment, který by vás převezl až na druhou stranu řeky přímo k Ill Niño.
I přesto ovšem narazíte na několik experimentů, které vede za ruku song “La Epidemia”, deathcorem napuštěná řezanice, ve které si vedlejší roli střihnul Frankie Palmeri, zpěvák zdivočelé smečky Emmure. Střídání hlubokých growlů a prasečího kvičení funguje, na koncerty je jako dělaná. Obecně se dá říci, že všechna ta tvrdost měla Ill Niño poslat novým kariérním směrem. Všech těch latinských prvků ovšem ubylo, a ačkoliv se v průběhu poslechu setkáte s akustickými kytarami a rytmy Latinské Ameriky, těm nejslavnějším dobám plným slávy již dávno odzvonilo.
Redakční eintopf #42 – říjen 2012
 |
| Nejočekávanější alba měsíce: Black Country Communion – Afterglow Ill Niño – Epidemia |
| H.: Shining – Redefining Darkness Index očekávání: 8/10 Ježura: Kaša: nK_!: Zajus:
|
Budeme-li brát náš malý eintopf jako jakousi předzvěst toho, jaký říjen co do vydávaných alb bude (což je sice poněkud nadnesené, ale hlavně to neříkejte nahlas, protože byste nám zkazili iluze), pak to vypadá, že půjde o vskutku výživný měsíc, jelikož všichni redaktoři neváhali vytasit pěkně velké cifry, značící pěkně velká očekávání. O první místo se tentokrát podělila hard rocková superkapela Black Country Communion a Američané Ill Niño, kteří s oblibou míchají alternativní metal a latinské rytmy. Jen o bod za nimi se pak umístila další zámořská záležitost, progresivní Between the Buried and Me. Evropě tentokrát fandí pouze dva redaktoři a oba si vybrali na severu – šílence Shining ze Švédska, resp. sousedy Wintersun z Finska.
H.:
Potom, co jsem zjistil, že “Révisionnisme” od francouzských úchylů The CNK nebude klasická řadovka, ale pouze album předělávek, malinko se má volba do eintopfu zkomplikovala, ale jak jsem si záhy uvědomil, zase ne o tolik. Ono se totiž přímo nabízelo najít útočiště u dalších excentriků, švédských black metalistů Shining, do jejichž nevšední tvorby jsem se v poslední týdnech opětovně docela zažral. Sice ani v nejmenším nepředpokládám, že by v případě novinky “Redefining Darkness” překonali své nejpamětihodnější opusy, za které považuji depresivní “III – Angst, självdestruktivitetens emissarie” a skličující monument “V – Halmstad (Niklas angående Niklas)”, nic to však nemění na tom, že jsem zcela přesvědčen, že celkově osmá deska nic nezmění na faktu, že Shining ještě nikdy nenahráli slabou věc. Ačkoliv se zdá, že bude “Redefining Darkness” v rámci tvorby Shining bořit tradice díky opuštění číslování každého alba, a ačkoliv má Niklas Kvarforth opět velice silácké řeči o nejlepší desce vůbec, osobně nějak radikální odklon neočekávám. Ale na druhou stranu, pokud dostanu další album, které se “jen” ponese v duchu “VI – Klagopsalmer” a “VII: Född förlorare”, budu stále spokojen, protože to, co je u Shining standardem, je v širším měřítku velmi působivá a do jisté míry i netradiční muzika.
Ježura:
Abych pravdu řekl, snad nepamatuji, že by některý z uplynulých měsíců nabízel tolik nových desek, které by jitřily moji zvědavost. Říjen 2012 však staví na startovní čáru hned osm novinek, které si rozhodně nenechám ujít a mezi kterými se favorit vybírá jen velmi obtížně. Když si ale odmyslím Varg a Cradle of Filth, kde jsem spíš než co jiného zvědavý, jak moc špatně to zase dopadne, a diskvalifikuji rovněž desky, kvůli kterým asi frontu před obchodem stát nebudu, zbude mi dvojice alb od Anaal Nathrakh a Wintersun. A i když se na obě desky těším prakticky stejně, nakonec musím dát přednost Wintersun a prvnímu dílu “Time”, protože dobře známé okolnosti jeho vzniku jej už tak nějak předurčují k vítězství v téhle disciplíně. Osobně doufám, že se Jari Mäenpää opravdu vytáhne a plně tak ospravedlní neuvěřitelných osm let dlouhé čekání…
Kaša:
Svá říjnová očekávání vkládám hned do několika počinů. “Monster” legendárních Kiss, “The Parallax II: Future Sequence” z pera Between the Buried and Me, první díl ambiciózního dvojalba “House of Gold and Bones” Stone Sour či “Lights Out” retrorockerů Graveyard se však tentokrát musely sklonit před “Afterglow”, čili třetím albem blues rockové superkapely Black Country Communion. Obecně neoblíbený příznak superkapela mi k žádné současné bandě na rockové mapě nesedí líp. Důvod je jasný – spojení nezaměnitelného bluesového vokálu Glenna Hughese a kytary Joe Bonamassy spolu s bicími Jasona Bonhama a klávesovým uměním Dereka Sheriniana dopadlo na obou dosavadních albech parádně a nevěřím tomu, že v případě třetího studiového počinu se něco změní. V mém osobním kalendáři představuje “Afterglow” jedno z nejočekávanějších rockových alb letošního roku.
nK_!:
V říjnu se konečně dočkám nějaké pořádné hudby také já. Na nové Ill Niño se těším jako moucha na drobek a doufám, že avizovaný “návrat ke kořenům” nebyl pouhým tlacháním ve tmě. Poslední řadovka “Dead New World”, která vyšla před dvěma lety, nebyla v žádném případě špatná, ale oproti ranné tvorbě Ill Niño jí chybělo větší propojení anglických textů s těmi španělskými, a zdálo se mi, že i na perkusích by se dalo o něco více zamakat. Nový materiál by měl spolehlivě zaujmout jak pravověrné, tak i nové fanoušky a já se modlím ke všem hispánským bohům, aby “Epidemia” stála více než za pár poslechů.
Zajus:
Zatímco září bylo zejména ve znamení progresivního rocku, říjen pro mě bude měsícem mnohem metalovějším. Jedna z výjimek vyjde hned první den v měsíci. Jde o album “2nd Law” Britů Muse. Ačkoliv nejsem nijak zvlášť oddaný fanoušek této jinak zajímavé kapely, nemůžu jim upřít jisté kvality a jejich novinku budu tedy poslouchat velmi pozorně. Dva z mých největších favoritů vydají své desky shodně 9. října. Prvotně jde o Converge, jejichž tři roky staré album “Axe to Fall” byla setsakramentsky razantní rána do hlavy. Od novinky “All We Love We Leave Behind” neočekávám nic menšího. A v druhé řadě jsou tu Between the Buried and Me, kteří si již dlouho užívají zaslouženou pozici v mém osobním “top ten”. Ačkoliv mám dojem, že svůj vrchol prožili již v roce 2007 s albem “Colors”, rozhodně nemohu mluvit o nějakém razantním sešupu. Between the Buried and Me stále tvoří hudbu nad úrovní naprosté většiny ostatních kapel, a právě proto jsou mojí volbou pro měsíc říjen. Za zmínku pak stojí ještě novinka War from a Harlots Mouth, o kterých jsem slyšel samou chválu a s albem “Voyeur” si to hodlám ověřit na vlastní uši, a další sebevražedná jízda švédských Shining.
Brutal Assault 15 (pátek)
 |
| Datum: 13.8.2010 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Aura Noir, Bleed from Within, Bonded by Blood, Callisto, Cannibal Corpse, Catamenia, Converge, Crushing Caspars, Devin Townsend, Devourment, Gaza, Hypnos, Ihsahn, Ill Niño, Kalmah, Kylesa, Lock Up, Mnemic, Monstrosity, Napalm Death, Necrophagist, Proghma-C, Sigh, Sybreed
|
H.: Den začíná se Sedovými oblíbenci Bleed from Within. Redakční kolega by mi asi do smrti neodpustil, kdybych je vynechal, ale asi ještě víc ho naštve, když tu veřejně vyhlásím, že nestáli za nic (smích). Deathcorový průměr, hráli slabou půlhodinku a i na takhle krátké časové ploše mě nudili. Zjevně se snažili, aby vypadali fakt jakože drsně, ale věřte jim to. Tomu zpěvákovi nevěřím ani to, že už má občanku (smích).
Seda: Šéfredaktorovi se tato kapela vůbec nelíbí, já mám přesně opačný názor. Slyšel jsem jejich obě dvě desky a obě jsou velice kvalitní. Jejich vystoupení bylo rychlé, protože jim pořadatelé moc času nepřiřadili, což je určitě škoda. První song jsem nestihl, protože byly velké fronty u vstupu, a tak pořádně vnímám až zhruba od třetí písně. Stihl jsem ale hlavní hity jako “The Healing” nebo poslední “Servants of Divinity”.
Seda: Po Bleed from Within jsou na řadě Gaza, kteří mají společné turné ještě s Kylesou a Converge. Gaza už jsem před Brutal Assaultem hodnotil jako slabší Converge a bylo tomu tak i na koncertě. S tím, co jsme pak viděli večer, se to nedalo moc srovnávat. Gaza byla průměrná a u mě trošku zklamání.
H.: Proghma-C byli přinejmenším zajímaví. Přemýšlivá progresivní muzika s civilním projevem. Dlouhé skladby dávaly možnost vytváření mnoha barvitých hudebních ploch. V jedenáct dopoledne to sice tolik nevyzní, ale rozhodně mě zaujali natolik, že zkusím podrobněji prozkoumat i jejich debutovou desku “Bar-do Travel”.
Seda: Slyšel jsem začátek, ale protože se blížila autogramiáda Bleed from Within, musel jsem odejít.
H.: V tuto chvíli měli původně nastoupit Алконост z Ruska, jenže nedostali potřebná víza, tudíž z programu vypadli. Místo nich se na pódiu objevují thrashující Amíci Bonded by Blood, kteří byli přesunuti ze čtvrtka. Moc mě to tedy nebavilo – průměrná hudba, průměrné vystoupení. Ti Алконост by byli určitě lepší…
Seda: Kdybych měl Callisto naposloucháno, bavilo by mě to víc, jelikož jsem ale vše slyšel poprvé, moc mě to nebavilo.
H.: I s další formací po Callisto zůstáváme ve Finsku, jen ten žánr se nám trochu mění. Catamenia byla vcelku dobrá, ale rozhodně ne omračující. Půlhodina v jejich společnosti však vesměs nenudila.
Seda: Tady jsem po začátku dne slyšel konečně něco dobrého. Catamenia mě poměrně bavila a zřejmě si seženu nějaká jejich alba. Palec nahoru.
H.: O dost lepší už to bylo s Devourment. Brutal death metal sice není můj šálek čaje a normálně mi jejich tvorba přijde jako nudný binec, síla takovýhle skupin ale tkví především v koncertování a to Devourment potvrdili. Ultra nářez pro otrlé, avšak hodně zábavný.
H.: Ještě lepší byla Kylesa. Ta se mi opravdu líbila. I když tahle kapela hraje hodně heavy, při vystoupení všichni členové pařili jak na nějaký skočný punk. Škoda, že jsem z nich musel odejít v půlce, abych stihl autogramiádu japonské kamikadze Sigh. Víc vám o Kylese řekne Seda, ten je viděl celé:
Seda: Ač se kolegovi líbili, mě to nebavilo. Z desky mi přišla Kylesa velice zajímavá, naživo to pro mě ale vyznělo všechno stejně, a tak jsem se spíše nudil [aha, tak vám toho zase tolik neřekl (smích) – pozn. H.].
H.: Na Monstrosity a Kalmah jsem si já vybral povolenou přestávku. Jen druhé jmenované jsem po očku sledoval z dálky, vcelku se mi ani nezdáli nijak špatní, ale rozhodl jsem se radši šetřit si své dolní hnáty na večerní program. Už jen proto, že Kalmah prostě není záležitost, jejíž zmeškání by mě jakkoliv mrzelo.
Seda: Normálnímu death metalu příliš neholduji a Monstrosity jsem vůbec neznal. Show byla ale dobrá a tak fanoušky kapely potěšili. Mě to bavilo pouze chvílemi.
Seda: Zato melodický death metal, ten už můžu. Children of Bodom byli zklamáním, ale Kalmah zahráli lépe. Sice jsem naposloucháno taky neměl, ale bavilo mě to.
H.: Za Sigh bych Shindymu nejradši olízal kulky (obrazně řečeno (smích)). Konečně jsem měl možnost vidět tyhle šílence naživo. Kdo by to byl do nich řekl, že předvedou takové zlo. Na autogramiádě to byli typičtí Japonci – tišší, usměvaví, nenápadní – a na pódiu pak rozjedou takovou jízdu. Dr.Mikannibal doslova šílela, politá krví a více neoblečená než oblečená (sukně byla tak mini, že zjistit barvu jejích spoďárů nebyl problém (smích)) řvala jak drak, plivala okolo sebe oheň, zapalovala knížky, akorát to závěrečné číslo se jí lehce nepovedlo a zapálila omylem odposlech. Vrchní mozek Mirai ji v řevu zdatně doplňoval… řeknu vám, byl to vážně zážitek, dívat se na ty dva, jak tam řádí. Hrálo se hlavně z posledních dvou desek “Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien” (třeba “Introitus/Kyrie”, “Inked in Blood”) a “Scenes from Hell” (např. “Prelude to the Oracle”), ale na závěr zazněla i předělávka “Black Metal” od kultovních pekelníků Venom.
Seda: Peklo! Takovou jízdu jsem od Sigh nečekal, pokud se tu objeví příště, určitě musí do večerních hodin. Jedno z nejlepších vystoupení vůbec.
H.: Crushing Caspars toho podle mě zas tolik nepředvedli. Neurážející a skočné HC z Německa, až moc se ohlížející za newyorskou školou. Poslouchat se to dalo, ale oproti předcházejícímu masu neměli šanci.
H.: Zde měli původně přijít na řadu Bal-Sagoth, ale chlapi tak trochu nestihli letadlo, tudíž si prohazují místo se Sybreed, kteří měli původně zahrát v sobotu po obědě. Švýcarské disko mě celkem bavilo, jejich placku bych si sice v životě nekoupil, ale na koncert jsem se podíval s chutí. Největší pozornost bez problému poutal obrovitý snědý basák neustále házející svým jedním copánkem.
H.: V programu je další změna, resp. prohození dvou skupin. Necrophagist musí zahrát dříve, takže se posouvají o dvě hodiny dopředu a vyměňují si pozici s Mnemic. Abych řekl pravdu, na Necrophagist jsem se těšil opravdu hodně, ale ve výsledku mě jejich technický death nejenže nenadchl, ale úplně zklamal. Nemůžu si pomoct, ale bylo to prostě jednotvárné a nezajímavé. Kdybych byl ožralý jak prase, tak bych to neřešil a lítal v kotli, ale za střízliva mě to prostě nebralo. Navíc schytali ne moc povedený zvuk, takže si ani posluchač nemohl pořádně vychutnat všechny ty jejich vyhrávky, finesy a závody po hmatnících. Ani brutální zařezávačka “Seven” mi náladu nespravila.
Seda: Bohužel další death metal, tentokrát ale veliké zklamání a já jsem asi po dvou písních odpočítaval čas, kdy odejdou.
H.: Program pokračuje na vedlejší stage dalším death metalem – znovuobnovenou domácí veličinou Hypnos, pro něž byl Brutal Assault koncertní premiérou po znovuobnovení činosti. Říkejte si, co chcete, ale Brunova smečka zakopala Necrophagist hluboko pod zem! To byla jízda! Začátek byl skoro až dojemný, když Bruno nastoupil v bílé košili s plachtou “We’re back for you”, zbytek vystoupení se však už nesl v brutálním tempu nekompromisního a hodně kvalitního deathu.
Seda: Pro dnešek jsem měl dost death metalu, ale rozhodl jsem se, že Hypnos zkusím, když už jsou od nás. Bál jsem se výsledku jako Necrophagist, ale Hypnos překvapili. Česká kapela v těžké konkurenci obstála a byl to jeden ze světlejších momentů dne.
H.: Jedním ze zástupců těch modernějších žánrů na festivalu byli Ill Niño. Docela to šlo se na to dívat a metal v jejich podání průjem rozhodně způsobit nemůže, ale přece jenom mě tam štvaly ty čisté vokály. Řvací pasáže byly mnohem lepší (smích). V půlce jsem odešel trochu ulevit nohám před večerním programem.
Seda: Když jsme se s H. bavili o kapelách, tak většinu z mého “wishlistu” odsoudil, že se to tam nehodí. Když jsem ale viděl jeden videoklip od Ill Niño, tak moje kapely tam seděly mnohem více (smích). Ale docela mě to překvapilo, protože to nebyla žádná slaďárna, ale poměrně tvrdá hudba. Takže u mě překvapení.
H.: Mnemic se mi tedy moc nelíbili. Ještě si pamatuji, jak mi v období prvních dvou desek přišli jako celkem solidní skupina (i když nějak odvařený jsem z nich nebyl ani tehdá, to je pravda), po odchodu původního zpěváka se mi však zamlouvají méně a méně. A koncert v Josefově na tom nic nezměnil, jen mi to spíše potvrdil. Průměrný výstup z mého pohledu.
Seda: Místo Mnemic jsem si šel vystát místo na mé favority Converge.
H.: Converge nahodili laťku kvality o několik tříd výše. Ze studiových nahrávek mě to nebaví, ale koncert byl úplně někde jinde. Koho jejich set nepřeválcoval, ten se asi díval na jinou skupinu. Všichni členové po pódiu skákali jak šílení, zvláště zpěvák s baskytaristou v tom excelovali. Energie se ze stage přímo valila. Mikrofon házený přímo do diváků byl jen třešničkou na dortu.
Seda: Jeden z mých tří headlinerů. Musím říct, že takovouhle energii jsem vůbec nečekal. Zpěvák už asi půlhodinu před vystoupením různě pobíhal vzadu a rozcvičoval se. Poměrně často se bavil se zvukařem, aby byla show co nejlepší. A výsledek byl skvělý. Z nové desky zazněly třeba “Axe to Fall”, “Dark Horse” anebo “Reap What You Sow”. Ze starších hitů třeba “Concubine”. Určitě jeden z top vystoupení dne.
H.: Lock Up možná do posledního písmenka naplňují význam slov all-star projekt, ale ani to jim nepomohlo k tomu, aby mě strhli. Hudebně to byl sice pořádný grind-deathový bordel, ale ne… jako celek se mi to moc nelíbilo.
H.: Koncert z jiné planety předvedl Devin Townsend. Ano, čekal jsem, že to bude dobré, ale ne, že to bude takto úžasné. Devin se ukázal jako skvělý bavič už při zvukovce, kde svými prupovídkami (některé z nich byste však spíše než skoro-čtyřicátníkovi připsali na vrub puberťákovi (smích)) a tanečky krátil dlouhou chvíli všem přítomným fanouškům. Jako na povel, hned jak vzal Devin poprvé do ruky kytaru, se ze vteřiny na vteřinu spustil neuvěřitelný chcanec, který dotvořil unikátní atmosféru. První polovina vystoupení byla naprosto dokonalým zážitkem, ta druhá už šla lehounce dolů (možná to bylo i výběrem skladeb), ale nic nemohlo zkazit můj dojem, že kdybych za celý festival viděl jenom Devina, stejně by se vyplatilo přijet.
H.: Oproti uvolněnému a upovídanému kanadskému plešounkovi vypadali Cannibal Corpse jako banda bručounů, kteří se neumí pobavit. Jejich show ala “postavíme se na jedno místo a budeme hoblovat, dokud nepadneme” ocenil velký kotel, já osobně však nikoliv. A to i přes fakt, že zahráli mojí oblíbenou pecku “Death Walking Terror”.
H.: Na řadě je další velký umělec, bývalý frontman legendárních Emperor, Ihsahn z Norska. Když už jsem zmínil ty Emperor, tak tím rovnou mohu začít – nic z jejich tvorby nezaznělo. Přestože bylo slibováno, že kultovní vály budou, žádné “Inno a Satana”, žádné “I am the Black Wizards”, žádné “The Loss and Curse of Reverence”, nic takového se nekonalo. Jenže… je to vůbec špatně? Na jednu stranu musím říct, že ano, trochu mě to mrzelo, ale na druhou, stará alba Emperor toho se současným Ihsahnovým hudebním rozpoložením zas tolik společného nemají a tím, že hrál jen ze svých tří sólovek, se koncert netříštil ve stylových kotrmelcích a držel hezky pohromadě. Největší prostor samozřejmě dostalo aktuální “After” (“The Barren Lands”, “A Grave Inversed”, “Frozen Lakes on Mars”), ale došlo třeba i na takové “Scarab” nebo “Unhealer” z předchozího “angL”. V přímém souboji dvou progresivních veličin u mě sice o kousek vyhrála Kanada, ale i norský vyslanec vystřihl naprosto skvělý set.
H.: Z progrese skok opět do brutality. Grindoví nestoři Napalm Death mě oproti Cannibal Corpse bavili a evidentně bavili i davy vytrvale pařících kotelníků. Napalm Death jsou sázka na jistotu, ti snad ani blbé koncerty neumí.
H.: Na letošním Brutal Assaultu se rozhodně nevyplatilo jít spát před koncem programu. No řekněte sami, vždyť jen blázen by si nechal ujít tak exkluzivní záležitost jako Aura Noir. Apollyon (Immortal, ex-Dødheimsgard, ex-Gorgoroth) a Blasphemer (ex-Mayhem)… to je sestava, jež nemůže nechat chladným žádného black metalistu. Kolikrát jsme už měli možnost vidět je spolu na pódiu? U nás vůbec poprvé. O to víc ale zamrzí neuvěřitelné technické problémy, které je provázely, přesněji řečeno šlo o problémy s kytarou. Ta totiž neustále vypadávala, jindy na ni Blasphemer valil jak drak a nebylo nic slyšet (bylo na něm vidět, že je opravdu hodně nasraný, jeho procítěné “Fuck!” bylo slyšet daleko od pódia). I přes neustálé zkoušení různých kytar to nakonec dopadlo odvařením zesilovače (což Apollyon lakonicky komentoval ve smyslu, že hrají tak tvrdě, že to aparatura nezvládá). Když už se jim ale podařila odehrát víc jak polovinu songu v kuse bez výpadku kytary, byl to neuvěřitelný nářez. Všichni členové Aura Noir jasně dokázali, že své pevné místo v historii žánru nemají náhodou. A Apollyonova basa je prostě lahůdková. A pak, že black metalisti prý neumí hrát, pche… Já jsem si i přes haprující techniku Aura Noir užil parádně a jsem rád, že si díky Shindymu mohu odškrtnout další kapelu, kterou jsem chtěl už hodně dlouho vidět.