Země: Finsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 14.6.2013 Label: Spinefarm Records
Tracklist:
01. Seventh Swamphony
02. Deadfall
03. Pikemaster
04. Hollo
05. Windlake Tale
06. Wolves on the Throne
07. Black Marten’s Trace
08. The Trapper
Finové Kalmah to asi nemají úplně jednoduché. Ač jsou služebně jen o rok mladší, často bývají připodobňování k superstar svého žánru, krajanům Children of Bodom, a už z principu věci tak žijí nepatrně v jejich stínu. Suitu svých fanoušků si ale vybudovat dokázali, renomé taky, a obzvlášť v posledních letech, kdy Children of Bodom neplodí nic zázračného, celkem prosperují. Jenže ono to přirovnávání k Children of Bodom nemusí být úplně na škodu. Takhle jsem totiž ke Kalmah přišel nějaký ten měsíc nazpět já a veden zkazkami o tom, že ještě nenatočili slabou desku, jsem se chutě pustil do náslechu novinky “Seventh Swamphony”. Dnes už mohu říct, že toho nikterak nelituji.
Ze “Seventh Swamphony”, jejíž název je ostatně dost roztomilou parodií na poslední album Apocalyptica, se totiž vyklubala naprosto pohodová deska, kterou mi nedělá problém poslouchat ani po těch několika měsících, které uplynuly od jejího vydání. Co jsem pochytil z několika výprav do hlubin YouTube, Kalmah se na novince ve svém výrazu nijak neposunuli a zůstali si na svém, ale z toho, jak “Seventh Swamphony” zní, je znát, že jim tahle poloha sedí. Album je s trochou nadhledu celkem pestré, ale přesto pěkně konzistentní, osm skladeb plynule odsýpá a poslouchá se to v podstatě samo. Čím déle desku poslouchám, tím jsem si jistější, že hlavní zásluhu na tom nese mimořádná symbióza lehkonohých riffů s perfektně nazvučenými a inteligentně napsanými bicími. Tyhle dva nástroje zde totiž společně fungují naprosto skvostně, a i když se to může zdát jako samozřejmost, tvoří pevný základ, na kterém celé “Seventh Swamphony” stojí a ze kterého čerpá většinu své přitažlivosti, a to zdaleka ne jen proto, že jsou kytary a bicí nejvíc na ráně. Kytarové i bicí party jsou totiž poskládány tak akorát vkusně a s rozmyslem, aby poskytovaly dostatek nezbytné melodiky i přiměřené agrese a aby to při tom mělo drive. Neříkám, že je to na celé délce alba pořád tak dobré, jak tu naznačuji, ale dobře polovina skladeb v tomto směru opravdu vyniká a jejich poslech s sebou nutně přináší bezmyšlenkovité podupávání do rytmu a lehké pohazování hlavou.
Kytary a bicí ale nejsou vším, co “Seventh Swamphony” nabízí. Dost důležitou roli tu hrají i klávesy, bez jejichž snadno identifikovatelných rejstříků by to nebylo úplně ono. Ačkoli klávesy figurují spíše na pozadí mixu, zásadně dopomáhají k sympaticky plnému zvuku alba, který je jeho další příjemnou devízou. A zvuk není jen plný. Možná je to jen moje zdání, ale na dnešní poměry mi přijde celkem dynamický a hlavně skvěle špinavý, aniž by však ztratil cokoli ze své průzračné čitelnosti. Díky němu tak není žádný problém kapele uvěřit bažinatou image, která prostřednictvím zvuku docela přirozeně ožívá. S tou se kupodivu netluče ani typicky finská melodika, ani energická nátura muziky, která nakonec dává zapravdu těm, co mluví o jisté příbuznosti tvorby Kalmah a Children of Bodom.
“Seventh Swamphony” má tedy ideální předpoklady být skutečně silnou deskou a zčásti je skutečně naplňuje, ovšem ta část bohužel není tak velká, aby album triumfovalo. V praxi to vypadá tak, že tu jsou vážně solidní hitovky, které mají všechno, co potřebují k úspěchu. Jsou chytlavé, nepostrádají perfektně poskládaný instrumentál, suprové vokalistovo frázování a prostě to šlape přesně tak, jak by to šlapat mělo. Týká se to zejména titulní klipovky “Seventh Swamphony”, dvojky “Deadfall”, pomalejší a sympaticky rozmáchlé “Hollo” a s trochu přimhouřenýma očima konec konců i pětky “Windlake Tale”. Zbylá čtveřice skladeb je na tom s posluchačskou atraktivitou o něco hůř, ale přesto nemohu tvrdit, že by šlo o špatné kousky. Obsahují řadu dobrých momentů, najdou se i nějaké celkem slabé (třeba takový refrén “Pikemaster” je vážně docela pitomý) a kolem a kolem je to takový průměr se světlými momenty. Je trochu nešťastné, že ty slabší skladby se soustřeďují v druhé polovině alba, takže poslech se ke konci už stává trochu nezáživným, nicméně díky střízlivé stopáži ani tohle není nijak zásadní problém.
Jak už jsem zmínil zkraje recenze, “Seventh Swamphony” je naprosto pohodová deska. I když se nejedná o nic extra intelektuálního, má svoje přednosti a umí jich využít. Na nic si nehraje, je upřímná a má potenciál dopřát dostatek solidní zábavy každému, kdo dostane chuť na nepříliš náročnou muziku, aniž by se ale chtěl trápit prvoplánovými hovadinami. “Seventh Swamphony” je i při své nenáročnosti dílo na úrovni a jestli jsou jeho předchůdci podobně kvalitní, asi vážně bude něco na těch zvěstech o tom, že Kalmah nenatočili špatné album.
Další názory:
Kalmah patří k těm skupinám, které jsou čistě z formálního a objektivního hlediska vlastně dost dobré a ve svém oboru kvalitní. Ale čistě ze subjektivního pohledu – o který jde v recenzích především, ať se to někomu jakkoliv nemusí líbit – mě to v podstatě vůbec nebaví. Netvrdím, že je to špatné nebo že je to sračka, jde jenom o to, že “Seventh Swamphony” (a ono to vlastně platí i předcházejících nahrávkách Kalmah) je ten druh alba, které si pustím, bez problémů to poslechnu a tím to hasne, vůbec nic mi to nedá. Pak si to pro jistotu pustím znova, ale pořád nic, tak se nakonec radši přesunu o dům dál k hudbě, jež mě dokáže nějak oslovit. Kapela tam střílí jednu melodii za druhou (na můj vkus je jich až moc… nebo lépe řečeno není problém v jejich počtu, ale v tom, jak je Kalmah užívají, tahle přátelská severská melodika typická hlavně pro Finsko a Švédsko mě jednoduše nebere), formálně jim to opravdu šlape, ale když ta deska dohraje, nezbude ve mně nic jiného než pocit, že to znovu slyšet nepotřebuji. A to je špatně, protože fakt dobrá muzika by měla fungovat přesně naopak. A přitom jednotlivé songy jsou ve své podstatě docela pohodové a žádný z nich není špatný, tedy snad až na “Hollo”, kterou na rozdíl od svého kolegy nepovažuji za “sympaticky rozmáchlou”, ale za debilní. Kromě ní je zbytek “Seventh Swamphony” album na pohodu, ale i tak… když si vezmu, co jsem si z poslechu odnesl a že už si tu nahrávku s největší pravděpodobností dobrovolně už v životě nepustím, víc bodů dát prostě nemohu – a i tak jsem možná ze svého čistě subjektivního pohledu (klasicky za kazišuka) docela mírný… H.
Účinkující (obsažení v reportu): Aura Noir, Bleed from Within, Bonded by Blood, Callisto, Cannibal Corpse, Catamenia, Converge, Crushing Caspars, Devin Townsend, Devourment, Gaza, Hypnos, Ihsahn, Ill Niño, Kalmah, Kylesa, Lock Up, Mnemic, Monstrosity, Napalm Death, Necrophagist, Proghma-C, Sigh, Sybreed
H.: Den začíná se Sedovými oblíbenci Bleed from Within. Redakční kolega by mi asi do smrti neodpustil, kdybych je vynechal, ale asi ještě víc ho naštve, když tu veřejně vyhlásím, že nestáli za nic (smích). Deathcorový průměr, hráli slabou půlhodinku a i na takhle krátké časové ploše mě nudili. Zjevně se snažili, aby vypadali fakt jakože drsně, ale věřte jim to. Tomu zpěvákovi nevěřím ani to, že už má občanku (smích).
Seda: Šéfredaktorovi se tato kapela vůbec nelíbí, já mám přesně opačný názor. Slyšel jsem jejich obě dvě desky a obě jsou velice kvalitní. Jejich vystoupení bylo rychlé, protože jim pořadatelé moc času nepřiřadili, což je určitě škoda. První song jsem nestihl, protože byly velké fronty u vstupu, a tak pořádně vnímám až zhruba od třetí písně. Stihl jsem ale hlavní hity jako “The Healing” nebo poslední “Servants of Divinity”.
Seda: Po Bleed from Within jsou na řadě Gaza, kteří mají společné turné ještě s Kylesou a Converge. Gaza už jsem před Brutal Assaultem hodnotil jako slabší Converge a bylo tomu tak i na koncertě. S tím, co jsme pak viděli večer, se to nedalo moc srovnávat. Gaza byla průměrná a u mě trošku zklamání.
H.: Proghma-C byli přinejmenším zajímaví. Přemýšlivá progresivní muzika s civilním projevem. Dlouhé skladby dávaly možnost vytváření mnoha barvitých hudebních ploch. V jedenáct dopoledne to sice tolik nevyzní, ale rozhodně mě zaujali natolik, že zkusím podrobněji prozkoumat i jejich debutovou desku “Bar-do Travel”.
Seda: Slyšel jsem začátek, ale protože se blížila autogramiáda Bleed from Within, musel jsem odejít.
H.: V tuto chvíli měli původně nastoupit Алконост z Ruska, jenže nedostali potřebná víza, tudíž z programu vypadli. Místo nich se na pódiu objevují thrashující Amíci Bonded by Blood, kteří byli přesunuti ze čtvrtka. Moc mě to tedy nebavilo – průměrná hudba, průměrné vystoupení. Ti Алконост by byli určitě lepší…
Seda: Kdybych měl Callisto naposloucháno, bavilo by mě to víc, jelikož jsem ale vše slyšel poprvé, moc mě to nebavilo.
H.: I s další formací po Callisto zůstáváme ve Finsku, jen ten žánr se nám trochu mění. Catamenia byla vcelku dobrá, ale rozhodně ne omračující. Půlhodina v jejich společnosti však vesměs nenudila.
Seda: Tady jsem po začátku dne slyšel konečně něco dobrého. Catamenia mě poměrně bavila a zřejmě si seženu nějaká jejich alba. Palec nahoru.
H.: O dost lepší už to bylo s Devourment. Brutal death metal sice není můj šálek čaje a normálně mi jejich tvorba přijde jako nudný binec, síla takovýhle skupin ale tkví především v koncertování a to Devourment potvrdili. Ultra nářez pro otrlé, avšak hodně zábavný.
H.: Ještě lepší byla Kylesa. Ta se mi opravdu líbila. I když tahle kapela hraje hodně heavy, při vystoupení všichni členové pařili jak na nějaký skočný punk. Škoda, že jsem z nich musel odejít v půlce, abych stihl autogramiádu japonské kamikadze Sigh. Víc vám o Kylese řekne Seda, ten je viděl celé:
Seda: Ač se kolegovi líbili, mě to nebavilo. Z desky mi přišla Kylesa velice zajímavá, naživo to pro mě ale vyznělo všechno stejně, a tak jsem se spíše nudil [aha, tak vám toho zase tolik neřekl (smích) – pozn. H.].
H.: Na Monstrosity a Kalmah jsem si já vybral povolenou přestávku. Jen druhé jmenované jsem po očku sledoval z dálky, vcelku se mi ani nezdáli nijak špatní, ale rozhodl jsem se radši šetřit si své dolní hnáty na večerní program. Už jen proto, že Kalmah prostě není záležitost, jejíž zmeškání by mě jakkoliv mrzelo.
Seda: Normálnímu death metalu příliš neholduji a Monstrosity jsem vůbec neznal. Show byla ale dobrá a tak fanoušky kapely potěšili. Mě to bavilo pouze chvílemi.
Seda: Zato melodický death metal, ten už můžu. Children of Bodom byli zklamáním, ale Kalmah zahráli lépe. Sice jsem naposloucháno taky neměl, ale bavilo mě to.
H.:Za Sigh bych Shindymu nejradši olízal kulky (obrazně řečeno (smích)). Konečně jsem měl možnost vidět tyhle šílence naživo. Kdo by to byl do nich řekl, že předvedou takové zlo. Na autogramiádě to byli typičtí Japonci – tišší, usměvaví, nenápadní – a na pódiu pak rozjedou takovou jízdu. Dr.Mikannibal doslova šílela, politá krví a více neoblečená než oblečená (sukně byla tak mini, že zjistit barvu jejích spoďárů nebyl problém (smích)) řvala jak drak, plivala okolo sebe oheň, zapalovala knížky, akorát to závěrečné číslo se jí lehce nepovedlo a zapálila omylem odposlech. Vrchní mozek Mirai ji v řevu zdatně doplňoval… řeknu vám, byl to vážně zážitek, dívat se na ty dva, jak tam řádí. Hrálo se hlavně z posledních dvou desek “Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien” (třeba “Introitus/Kyrie”, “Inked in Blood”) a “Scenes from Hell” (např. “Prelude to the Oracle”), ale na závěr zazněla i předělávka “Black Metal” od kultovních pekelníků Venom.
Seda: Peklo! Takovou jízdu jsem od Sigh nečekal, pokud se tu objeví příště, určitě musí do večerních hodin. Jedno z nejlepších vystoupení vůbec.
H.: Crushing Caspars toho podle mě zas tolik nepředvedli. Neurážející a skočné HC z Německa, až moc se ohlížející za newyorskou školou. Poslouchat se to dalo, ale oproti předcházejícímu masu neměli šanci.
H.: Zde měli původně přijít na řadu Bal-Sagoth, ale chlapi tak trochu nestihli letadlo, tudíž si prohazují místo se Sybreed, kteří měli původně zahrát v sobotu po obědě. Švýcarské disko mě celkem bavilo, jejich placku bych si sice v životě nekoupil, ale na koncert jsem se podíval s chutí. Největší pozornost bez problému poutal obrovitý snědý basák neustále házející svým jedním copánkem.
H.: V programu je další změna, resp. prohození dvou skupin. Necrophagist musí zahrát dříve, takže se posouvají o dvě hodiny dopředu a vyměňují si pozici s Mnemic. Abych řekl pravdu, na Necrophagist jsem se těšil opravdu hodně, ale ve výsledku mě jejich technický death nejenže nenadchl, ale úplně zklamal. Nemůžu si pomoct, ale bylo to prostě jednotvárné a nezajímavé. Kdybych byl ožralý jak prase, tak bych to neřešil a lítal v kotli, ale za střízliva mě to prostě nebralo. Navíc schytali ne moc povedený zvuk, takže si ani posluchač nemohl pořádně vychutnat všechny ty jejich vyhrávky, finesy a závody po hmatnících. Ani brutální zařezávačka “Seven” mi náladu nespravila.
Seda: Bohužel další death metal, tentokrát ale veliké zklamání a já jsem asi po dvou písních odpočítaval čas, kdy odejdou.
H.: Program pokračuje na vedlejší stage dalším death metalem – znovuobnovenou domácí veličinou Hypnos, pro něž byl Brutal Assault koncertní premiérou po znovuobnovení činosti. Říkejte si, co chcete, ale Brunova smečka zakopala Necrophagist hluboko pod zem! To byla jízda! Začátek byl skoro až dojemný, když Bruno nastoupil v bílé košili s plachtou “We’re back for you”, zbytek vystoupení se však už nesl v brutálním tempu nekompromisního a hodně kvalitního deathu.
Seda: Pro dnešek jsem měl dost death metalu, ale rozhodl jsem se, že Hypnos zkusím, když už jsou od nás. Bál jsem se výsledku jako Necrophagist, ale Hypnos překvapili. Česká kapela v těžké konkurenci obstála a byl to jeden ze světlejších momentů dne.
H.: Jedním ze zástupců těch modernějších žánrů na festivalu byli Ill Niño. Docela to šlo se na to dívat a metal v jejich podání průjem rozhodně způsobit nemůže, ale přece jenom mě tam štvaly ty čisté vokály. Řvací pasáže byly mnohem lepší (smích). V půlce jsem odešel trochu ulevit nohám před večerním programem.
Seda: Když jsme se s H. bavili o kapelách, tak většinu z mého “wishlistu” odsoudil, že se to tam nehodí. Když jsem ale viděl jeden videoklip od IllNiño, tak moje kapely tam seděly mnohem více (smích). Ale docela mě to překvapilo, protože to nebyla žádná slaďárna, ale poměrně tvrdá hudba. Takže u mě překvapení.
H.: Mnemic se mi tedy moc nelíbili. Ještě si pamatuji, jak mi v období prvních dvou desek přišli jako celkem solidní skupina (i když nějak odvařený jsem z nich nebyl ani tehdá, to je pravda), po odchodu původního zpěváka se mi však zamlouvají méně a méně. A koncert v Josefově na tom nic nezměnil, jen mi to spíše potvrdil. Průměrný výstup z mého pohledu.
Seda: Místo Mnemic jsem si šel vystát místo na mé favority Converge.
H.: Converge nahodili laťku kvality o několik tříd výše. Ze studiových nahrávek mě to nebaví, ale koncert byl úplně někde jinde. Koho jejich set nepřeválcoval, ten se asi díval na jinou skupinu. Všichni členové po pódiu skákali jak šílení, zvláště zpěvák s baskytaristou v tom excelovali. Energie se ze stage přímo valila. Mikrofon házený přímo do diváků byl jen třešničkou na dortu.
Seda: Jeden z mých tří headlinerů. Musím říct, že takovouhle energii jsem vůbec nečekal. Zpěvák už asi půlhodinu před vystoupením různě pobíhal vzadu a rozcvičoval se. Poměrně často se bavil se zvukařem, aby byla show co nejlepší. A výsledek byl skvělý. Z nové desky zazněly třeba “Axe to Fall”, “Dark Horse” anebo “Reap What You Sow”. Ze starších hitů třeba “Concubine”. Určitě jeden z top vystoupení dne.
H.: Lock Up možná do posledního písmenka naplňují význam slov all-star projekt, ale ani to jim nepomohlo k tomu, aby mě strhli. Hudebně to byl sice pořádný grind-deathový bordel, ale ne… jako celek se mi to moc nelíbilo.
H.: Koncert z jiné planety předvedl Devin Townsend. Ano, čekal jsem, že to bude dobré, ale ne, že to bude takto úžasné. Devin se ukázal jako skvělý bavič už při zvukovce, kde svými prupovídkami (některé z nich byste však spíše než skoro-čtyřicátníkovi připsali na vrub puberťákovi (smích)) a tanečky krátil dlouhou chvíli všem přítomným fanouškům. Jako na povel, hned jak vzal Devin poprvé do ruky kytaru, se ze vteřiny na vteřinu spustil neuvěřitelný chcanec, který dotvořil unikátní atmosféru. První polovina vystoupení byla naprosto dokonalým zážitkem, ta druhá už šla lehounce dolů (možná to bylo i výběrem skladeb), ale nic nemohlo zkazit můj dojem, že kdybych za celý festival viděl jenom Devina, stejně by se vyplatilo přijet.
H.: Oproti uvolněnému a upovídanému kanadskému plešounkovi vypadali Cannibal Corpse jako banda bručounů, kteří se neumí pobavit. Jejich show ala “postavíme se na jedno místo a budeme hoblovat, dokud nepadneme” ocenil velký kotel, já osobně však nikoliv. A to i přes fakt, že zahráli mojí oblíbenou pecku “Death Walking Terror”.
H.: Na řadě je další velký umělec, bývalý frontman legendárních Emperor, Ihsahn z Norska. Když už jsem zmínil ty Emperor, tak tím rovnou mohu začít – nic z jejich tvorby nezaznělo. Přestože bylo slibováno, že kultovní vály budou, žádné “Inno a Satana”, žádné “I am the Black Wizards”, žádné “The Loss and Curse of Reverence”, nic takového se nekonalo. Jenže… je to vůbec špatně? Na jednu stranu musím říct, že ano, trochu mě to mrzelo, ale na druhou, stará alba Emperor toho se současným Ihsahnovým hudebním rozpoložením zas tolik společného nemají a tím, že hrál jen ze svých tří sólovek, se koncert netříštil ve stylových kotrmelcích a držel hezky pohromadě. Největší prostor samozřejmě dostalo aktuální “After” (“The Barren Lands”, “A Grave Inversed”, “Frozen Lakes on Mars”), ale došlo třeba i na takové “Scarab” nebo “Unhealer” z předchozího “angL”. V přímém souboji dvou progresivních veličin u mě sice o kousek vyhrála Kanada, ale i norský vyslanec vystřihl naprosto skvělý set.
H.: Z progrese skok opět do brutality. Grindoví nestoři Napalm Death mě oproti Cannibal Corpse bavili a evidentně bavili i davy vytrvale pařících kotelníků. Napalm Death jsou sázka na jistotu, ti snad ani blbé koncerty neumí.
H.: Na letošním Brutal Assaultu se rozhodně nevyplatilo jít spát před koncem programu. No řekněte sami, vždyť jen blázen by si nechal ujít tak exkluzivní záležitost jako Aura Noir. Apollyon (Immortal, ex-Dødheimsgard, ex-Gorgoroth) a Blasphemer (ex-Mayhem)… to je sestava, jež nemůže nechat chladným žádného black metalistu. Kolikrát jsme už měli možnost vidět je spolu na pódiu? U nás vůbec poprvé. O to víc ale zamrzí neuvěřitelné technické problémy, které je provázely, přesněji řečeno šlo o problémy s kytarou. Ta totiž neustále vypadávala, jindy na ni Blasphemer valil jak drak a nebylo nic slyšet (bylo na něm vidět, že je opravdu hodně nasraný, jeho procítěné “Fuck!” bylo slyšet daleko od pódia). I přes neustálé zkoušení různých kytar to nakonec dopadlo odvařením zesilovače (což Apollyon lakonicky komentoval ve smyslu, že hrají tak tvrdě, že to aparatura nezvládá). Když už se jim ale podařila odehrát víc jak polovinu songu v kuse bez výpadku kytary, byl to neuvěřitelný nářez. Všichni členové Aura Noir jasně dokázali, že své pevné místo v historii žánru nemají náhodou. A Apollyonova basa je prostě lahůdková. A pak, že black metalisti prý neumí hrát, pche… Já jsem si i přes haprující techniku Aura Noir užil parádně a jsem rád, že si díky Shindymu mohu odškrtnout další kapelu, kterou jsem chtěl už hodně dlouho vidět.
