Archiv štítku: Empyrium

Reporty

Prophecy Fest 2015

Komentáře: 2
Prophecy Fest
Datum: 19.9.2015
Místo: Balve, Balver Höhle (Německo)
Účinkující: Amber Asylum, Camerata Mediolanense, Crone, Darkher, Empyrium, Lifelover, Tenhi, Vemod

Upřímně řečeno, na festivaly jsem poněkud vybíravá děvka. Nejde jen o to, že atmosféra klubu je mnohdy nenahraditelná a většina repertoáru na mém disku se hodí spíš do komorních prostor, jako spíš o to, že jen máloco mě přesvědčí k tomu, abych kdoví kde strávil několik dní s davem neznámých lidí a navrch nechal bankovní konto dobrovolně vykrvácet. Nicméně když se sejde unikátní místo konání, skvělý line-up a navrch dobrá společnost, v zásadě není co řešit. A to byl přesně i případ Prophecy Festu, který se v září odehrál v německém Balve.

Považte sami, už jste někdy byli na festivalu situovaném do prostor jeskyně? Potažmo na festivalu v jeskyni, během nějž mají vystoupit takové veličiny jako Lifelover či Empyrium? Nu, já určitě ne, proto jsem s rezervací a následnou koupí vstupenky neváhal ani minutu, protože něco tak unikátního se zkrátka vidí málokdy. Prophecy Fest totiž sliboval vše výše uvedené, areál Balver Höhle vypadal od pohledu luxusně a pořadatelé navrch vypustili do oběhu jen relativně omezený počet vstupenek, který se zastavil někde kolem čísla 1500.

Jediné, co mě odrazovalo, byla cesta tam a zase zpátky, nicméně s dobrou společností v podobě kolegy Ježury a šoféra Tomáše cesta plynula rychle (dobře, zčásti i díky plynu stlačenému až k podlaze) a my nechávali pole větrníků daleko za sebou. Zastávka v Kasselu, respektive návštěva tamního paláce a parku Wilhelmshöhe se nesla v duchu toho nejkýčovatějšího kýče z konce 18. století, jemuž chyběl snad už jen wagnerovský patos. Výhled na heroický výjev homosexuálního Herkula tak zachránila ochutnávka piva. Nebylo by to samo sebou, abychom se netrefili do vhodného období k návštěvě, proto byla vodní kaskáda vedoucí od památníku pro jistotu uzavřena a vypuštěna. Nijak zvlášť se nevyšvihla ani turecká divize hoteliérů, neb pověřená osoba očividně zcela zapomněla na takovou drobnost, jako je rezervace pokoje, a po několika obstrukcích a jednom přesunu na nové místo nocování jsme dostali ubytování v cimře, která víc než hotel připomínala pokoj pro hosty, případně laciný bordel.

Strasti a slasti cesty do Balve vynahradil přesně načasovaný příjezd, neb všechny odbavovací činnosti byly stihnuty téměř přesně na chlup, a já, s krásně zpracovaným průvodcem festivalu v tvrdé vazbě v rukou, mohl jít nakouknout do jeskyně na Crone, kteří tou dobou za sebou měli zhruba jednu, dvě odehrané písně. Boční projekt kapel Secrets of the Moon a Embedded nezněl věru zle, tím spíš, že šlo o první koncert vůbec, nicméně Philippův (aka sG) čistý vokál mi do těžko identifikovatelné směsky rocku a (black?) metalu příliš nesedl. Jako celek mě ale Crone rozhodně zabavili a neurazili.

S koncem setu Crone přišlo na řadu ono jméno, kvůli kterému jsem přijel. Depresivně sebevražední Lifelover se po několika letech od smrti kytaristy, vokalisty a skladatelského mozku B. probrali z letargie a k příležitosti deseti let existence se, nejspíš na posledy, vydali na koncertní podia. Podle očekávání rozjeli svůj black’n’roll ve vražedném tempu a tancovačky mohly začít. Tedy, začaly by, kdyby většina publika maximálně nekývala hlavou do rytmu, pročež jsem si uprostřed davu přišel trochu nepatřičně. Lifelover na počest zesnulého B. projeli křížem krážem celou diskografii od nejtemnějších hlubin až po poslední „Sjukdom“, přičemž nevynechali snad žádný z mých oblíbených válů. Škoda jen, že po nějakých 40 minutách se na pódium dostavil mně neznámý příslušník národa německého a za hudebního doprovodu se jal recitovat a střihl si s kapelou jednu, dvě písně. Bylo to dlouhé, nezáživné a kompletně to rozdrolilo intenzivní první část. ( ) se sice za mikrofon ještě vrátil, aby dovedl set Lifelover do úspěšného konce, ale zkrátka už to ztratilo říz.

Přiznám se, že s Lifelover skončila část programu, již jsem chtěl stůj co stůj vidět, a začala část, která závisela čistě na mé zvědavosti. Ta zpočátku obnášela především otázku, co se skrývá pod jménem Amber Asylum. Světla na pódiu odhalila čtveřici žen, povětšinou za smyčcovými nástroji. Stylizace byla očividně načichlá pohanstvím, Wiccou a důrazem na ženství, což je obvykle kombinace, od níž dávám ruce pryč. Hudebně to zpočátku nebylo špatné, nicméně nesmírně repetetivní, uspávací a ve výsledku nudné, pročež jsem se raději věnoval průzkumu zbylých prostor jeskyně. Balver Höhle se pyšní opravdu impozantní prostorou, přičemž pódium zabíralo největší část u vchodu. Poněkud mě překvapilo, jak moc je zkulturněná, vydlážděnou podlahu jsem rozhodně nečekal. Potěšilo mě ale, že se v některých místech lze pohodlně vyškrabat na stěnu, odkud je dobře vidět i slyšet, čehož jsem později několikrát využil. Zhruba uprostřed se jeskyně větvila do dvou částí – v pokračování hlavní lodi byl k nalezení výčep a galerie, v boční větvi pak rozsáhlý stánek s merchandisem, který jsem vzal z dlouhé chvíle útokem – a vzhledem k velmi příznivým cenám jsem neodešel s prázdnou.

Poněkud skeptický jsem byl i k dalšímu jménu programu. Camerata Mediolanese pro mě byli velkou neznámou a po předchozí zkušenosti jsem neměl příliš mnoho motivace zůstávat u pódia, nicméně vyplatilo se. Milánská kapela se blýskla neoklasickou, silně rytmickou hudbou a dal bych boty za to, že jsem z jejich vystoupení občas cítil silný zával martialu. Co však jejich set učinilo opravdu mocným, byl třicetihlavý sbor L’altro coro, který mě svým výkonem zamáčkl do země. Tohle prostě nemělo chybu a mně nezbylo než stát, nedudat, nechat se unášet a ve vhodných chvílích hlasitě aplaudovat. Bravo! Zato následující Darkher jsme svorně zatáhli všichni tři s tím, že to beztak bude něco jako neofolková verze Myrkur, takže jsme šli objevovat i jiné krásy Balve než jen kulturní jeskyni. Že to skončilo pivem, snad netřeba dále rozvádět.

Pro část naší výpravy však měl vrchol Prophecy Festu teprve přijít. Nicméně onen vrchol na sebe nechal pěkně dlouho čekat, neboť Empyrium nabrali víc než půlhodinové zpoždění. Dlouhé čekání (které jsem díky rabování místního Lidlu strávil poněkud příjemněji než jen postáváním pod pódiem) však vynahradili skvostným vystoupením. Sic tvorbu téhle neofolkové veličiny nijak podrobně neznám, nezbývá než smeknout, neboť duo Schwadorf–Helm doplněné o početnou suitu mě naprosto uchvátilo. Podmanivé, melancholické, krásné. Nevím, co víc napsat, protože Empyrium víc než o skutečnostech byli o pocitech, představách a snech. Sympatické bylo i vydání kratičkého EP „The Mill“ o dvou skladbách, jež bylo k prodeji jen v rámci festivalu. Něco podobného platilo i pro finské Tenhi. Bohužel, včetně dalšího zpoždění. Jejich set byl ve všech ohledech ještě o něco dál než Empyrium – jemnější, melancholičtější, mnohem dál v říši snů. Akustická hudba však byla z vyvýšeného místa slyšet opravdu slabě, oproti štěbetajícímu davu. Nezbylo, než ze skalní stěny slézt do publika, abych si z jejich setu alespoň něco odnesl.

Největším překvapením večera byl rozhodně okamžik, kdy Tenhi dohráli a na pódiu se zjevili Eviga a Inve z Dornenreich a lačnému publiku nadělili dvě, tři písně z posledního alba „Freiheit“. Drobná vložka se postarala o skvělé oživení a potěšila fanoušky kapely, kterých na Prophecy Festu podle všeho nebylo málo. Festival uzavřeli Vemod, a byť jsem byl na set Norů již notně polomrtvý, vydržel jsem – a jako už toho dne po několikáté, nelitoval jsem. Repetetivní, hypnotická nálož black metalu podpořená kosmickou projekcí mě smetla. Jak mě domácí poslech příliš nezaujal, v Balver Höhle všechno klaplo a síla riffů mě unesla mimo realitu. Chvílemi jsem nevěděl, jestli se mi chce víc spát, nebo v extatických stavech házet hlavou, jak silné to bylo. Takhle nějak si představuji závěr festivalu – vyždímat ze sebe zbytky sil, tak tak se dobelhat do stanu, praštit s sebou a usnout. Jedním slovem, luxusní.

Prophecy Fest na mě udělal velmi dobrý dojem. Popravdě jsem od line-upu nečekal zázraky, ostatně jel jsem především za Lifelover, neb mám takový dojem, že tuhle smečku již živě pod tímhle názvem nejspíš nikdy neuvidím. Jsem náramně zvědavý, s čím se Prophecy vytasí na příští rok, protože na ten letošní byly údajně v jednání i takové veličiny, jako jsou třebas A Forest of Stars, nicméně i kdybych našel v soupisce jen jedno zásadní jméno a zbytek byl neznámý, nejspíše pojedu, protože jak se ukázalo, v prostoře Balver Höhle mnohdy vše vyzní zásadně jinak, než je tomu při domácím poslechu, a mnozí sami upraví pro toto speciální místo setlist tak, aby do sebe vše perfektně zapadlo. Na první rok, kdy je řada prvků jakékoliv akce většinou ve fázi nástřelu a testování, tedy můžu pět leda chválu, ačkoliv se ne všechno podařilo vychytat k naprosté dokonalosti. I tak – kdo nejel, může jen hořce litovat.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #72.2 – speciál 2014 (Ježura)

Napsat komentář
Ježura

Ježura:
Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Opeth – Pale Communion
3. Lethe – When Dreams Become Nightmares
4. Empyrium – The Turn of the Tides
5. Ilya – In Blood

CZ/SVK deska roku:
1. Aneta Langerová – Na Radosti
2. Master’s Hammer – Vagus vetus

Neřadový počin roku:
Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně

Artwork roku:
Behemoth – The Satanist

Shit roku:
Lidande – As the Night Wept

Koncert roku:
The Gathering: Nijmegen – Doornroosje (Nizozemsko), 9.11.2014

Videoklip roku:
Primordial – Babel’s Tower

Potěšení roku:
koncertní reunion The Gathering

Zklamání roku:
Emperor nevystoupili na Brutal Assaultu

Top5 2014:

1. Lux Occulta – Kołysanki
Deska “Kołysanki” byla mým prvním setkáním s Lux Occulta a hned je z toho album roku. To je docela slušné, co? To teda… Je to asi jediná loňská deska, která mi nabídla materiál velmi těsně blízký genialitě a zážitek je to i teď s každým dalším poslechem opravdu mimořádný. Pořád se ani náznakem neoposlouchala, pořád mě podněcuje k hledání dalších detailů, které by její kontury ještě trochu zpestřily, a pořád v ní doutnají uhlíky čiré esence umění. Ne, tady prostě není o čem, a ta známka vážně není přestřelená.

2. Opeth – Pale Communion
Opeth jsem vždycky hodně respektoval. Přesto je to z jejich bohatého repertoáru až “Pale Communion”, které mě dokonale uzemnilo. Moc nevím, co o něm napsat, abych neopakoval svoje nadšené hodnocení pod recenzí, ale věřte mi, že tohle je prostě prvotřídní skvost. S “Pale Communion” v uších jsem strávil dlouhé hodiny a pokaždé to byl fantastický zážitek. Opeth se mi zkrátka strefili do vkusu jak nejlépe to šlo a naservírovali mi naprosto famózní desku, se kterou mám v plánu strávit ještě hodně času. A věřte mi, že jsem nejednou váhal, jestli si “Pale Communion” nezaslouží ještě o stupeň lepší pořadí…

3. Lethe – When Dreams Become Nightmares
Když spojí síly lídr slovutných avantgardistů Manes, Tor-Helge Skei, a Anna Murphy, jejíž působení v provařených Eluveitie jí nijak nebrání v angažmá u mnohem zajímavějších bokovek, je předem jasné, že to asi bude stát za to. A Lethe je jasným důkazem, že to za to skutečně stojí – a jak! “When Dreams Become Nightmares” je jedním slovem skvostná deska, která ze spolupráce obou výrazných individualit těží tím nejlepším možným způsobem a pro mě osobně se jedná asi o nejpříjemnější překvapení roku.

4. Empyrium – The Turn of the Tides
Empyrium jsou srdcovka, takže by se mohlo zdát, že jim umístěním v Top5 trochu nadržuji, ale kdepak. Já se vlastně docela bál, že “The Turn of the Tides” nebude žádný zázrak, ale tyhle obavy se naštěstí nenaplnily a dopadlo to snad lépe, než jsem doufal. Tuhle desku poslouchám v pravidelných intervalech prakticky neustále a zatím to nevypadá, že by mě kdy měla přestat bavit. Naopak je každý poslech poměrně jedinečným zážitkem, jakých mi loňský rok opravdu moc nenabídl. Ne, tady zkrátka není o čem diskutovat.

5. Ilya – In Blood
Poslední místo v mém absolutním výběru je trochu problematické. Sešly se mi na něj totiž hned tři desky a vybírat z nich nejlepší nebylo vůbec jednoduché. To, že jsem nakonec zvolil další nečekaný objev Ilya, tedy sice bez debat znamená, že v případě jejich počinu “In Blood” jde o nesmírně podařenou nahrávku (fakt jo a pokud nejste metalová konzerva, tak to rozhodně zkuste), ale na druhou stranu to nijak neumenšuje kvality ostatních dvou desek, které nakonec zůstaly pozadu. Oficiálně tedy můj výběr uzavírají Ilya, ale fakticky tak činí spolu s “The World We Left Behind” od Nachmystium a “Distant Satellites” od Anathemy.

Aneta Langerova - Na Radosti

CZ/SVK deska roku:

1. Aneta Langerová – Na Radosti
Co se týče federační kategorie, mám stejný problém jako loni – prostě jsem po hříchu neslyšel ani zdaleka všechny potenciálně zajímavé desky, které československá scéna vyplodila, a fakt se za to stydím. Z toho, co jsem ale slyšel, nakonec odchází vítězně Aneta Langerová se svojí pořád čerstvou novinkou “Na Radosti”. Jak se jí to podařilo, o tom píšu v recenzi, kterou se mi nechce opisovat, tak dodám jen to, že “Na Radosti” sice není dokonalá deska, ale je evidentně dost silná na to, aby překonala i takovou ikonu, jako jsou Master’s Hammer.

2. Master’s Hammer – Vagus vetus
Ano, Master’s Hammer po vynikající zkušenosti s “Konvemi” jasně mířili na vítězství, ale z “Vagus vetus” se nakonec až taková bomba, jakou byl její předchůdce, nevyklubala. Pořád ale jde o zatraceně silnou desku, která má na umístění nárok zdaleka nejen proto, že ji nahráli Master’s Hammer. Těžko říct, jestli by to třeba nebylo jinak, kdybych se dokopal k poslechu třeba nových Morgue Son, ale jak jsem psal o odstavec výš – při tom, jak jsou rozdané karty, o pořadí na domácí scéně z mého pohledu není sporu.

Neřadový počin roku:

Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně
Tahle kategorie mi dala vážně zabrat. Sešly se mi tu totiž hned tři počiny, které by na vítězství klidně mohly aspirovat, přičemž rozdíly mezi nimi nejsou nijak zásadní. “Xiądz” od Behemoth je rozhodně vydařený kraťas a především jeho skoro titulní skladba vzniknuvší během nahrávání “The Satanist” je zkrátka skvělá. Velké ambice měla také ochutnávka nového materiálu norských Solefald, jenže jasný triumf se nekoná díky tomu, že vedle vážně skvělého materiálu se tu Solefald pustili i do experimentování, které se mi do vkusu moc nestrefilo. No, a pak tu máme domácí Cult of Fire s jejich poctou Bedřichu Smetanovi a jeho dílu. “Čtvrtá symfonie ohně” proti svým soupeřům nepatrně ztrácí délkou (s chutí bych si dal alespoň o skladbu víc) a možná trochu i faktem, že “Vltava” je cover. Jenže on je to cover skvěle provedený, vůči geniálnímu originálu důstojný a dvojka “Váh” co do kvality a působivosti pranic neztrácí. “Čtvrtá symfonie ohně” mi tedy v rámci mé finálové trojice vychází hudebně nejsilnější, nejucelenější a titul neřadového počinu roku jí patří plným právem.

Behemoth - The Satanist

Artwork roku:

Behemoth – The Satanist
Deska, které tenhle obal patří, se zajisté objevuje na předních místech žebříčků nejlepších alb roku, jenže jak už jsem před časem utrousil v hodnocení pod recenzí, ona to hudebně zase taková sláva není. Artwork “The Satanist” je ale aspoň podle mého opravdu prvotřídní záležitost. Je mi úplně buřt, že je originál namalovaný zčásti i Nergalovou krví, a netvrdím, že jsem letos neviděl celou řadu dalších parádních obalů, ale v téhle kategorii je to vždycky složité a vlastně dost nefér, takže pokud artwork “The Satanist” patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos viděl (a to patří), tak jej tu zmiňuji vlastně naprosto právem.

Shit roku:

Lidande – As the Night Wept
Už už jsem se do téhle nelichotivé kategorie chystal nacpat kolosální krávovinu “Defenestrace” od Plzeňáků Ortel, jenže pak mi bylo připomenuto, že jsem v loňském roce narazil na ještě mnohem horší zrůdnost. Desku tak moc špatnou, že jsem na ni zřejmě v záchvatu sebezáchovy zcela zapomněl. Jako vážně, tohle je to absolutně nejhorší, co mi kdy vlezlo do přehrávače, a snad všechno ostatní, co jsem tu kdy jebal za podprůměrnou kvalitu, je pořád o několik mílových kroků dál než “As the Night Wept”. Prostě zhudebnělá demence prvního řádu a horší už to snad být ani nemůže.

Koncert roku:

The Gathering: Nijmegen – Doornroosje, 9.11.2014
Abych pravdu řekl, viděl jsem koncerty, které jsem si v jistém směru užil mnohem více než tenhle. The Gathering ale nakonec stejně triumfují, protože předvedli nejen vynikající vystoupení, ale především mě nechali zažít a prožít událost, po které jsem několik let v tichosti toužil, aniž bych tušil, že se jí kdy dočkám. A to je pak jasné, že vás takový koncert dostane po všech směrech, pokud se nic nepokazí. Tady se nic nepokazilo a já budu na tenhle večer v Nijmegenu vzpomínat ještě hodně dlouho.

Videoklip roku:

Primordial – Babel’s Tower
Jako fajn, netvrdím, že mě tenhle irský příspěvek do fondu videoklipů odstřelil takovým způsobem jako před několika lety “Fjara” od Sólstafir (což je podle mého asi nejlepší klip, jaký jsem kdy viděl), ale Primordial rozhodně odvedli dobrou práci. Má to skvělou atmosféru, zmar z toho odkapává přímo po litrech, práce s kamerou je parádní a ty panorámata… A že ta mrtvola v pytli tažená krajinou krapet připomíná už vzpomenuté islandské veledílo? Kašlat na to, tak.

Potěšení roku:

koncertní reunion The Gathering
The Gathering jsou jednou z těch kapel, které jsem objevil, zcela jsem jejich tvorbě propadl a o něco později s hrůzou zjistil, že zřejmě už nikdy nebudu mít možnost vidět jejich vystoupení v sestavě, jež se zasloužila o vztah, který k té kapele chovám. The Gathering mi ale z kraje listopadu nabídli jedinečnou, vlastně životní možnost, která se prostě neodmítá… Nadšení, které následovalo oznámení koncertu v (takřka) kompletní historické sestavě kapely, se popisuje opravdu stěží a v loňském roce se mu na hudebním poli nemohlo rovnat absolutně nic. Splněný sen.

Zklamání roku:

Emperor nevystoupili na Brutal Assaultu
V předchozím odstavečku se mělo původně skvět jiné jméno. Naděje, že v Jaroměři uvidím legendu první kategorie a moji srdcovku Emperor hrát debut “In the Nightside Eclipse” v sestavě Ihsahn – Samoth – Faust a v celé jeho délce, mě živila od chvíle, kdy se éterem rozšířila zpráva o dočasném koncertním reunionu kapely, a o to trpčí pak bylo zjištění, že z toho nakonec nic nebude, byť chybělo tak málo. Vážně, ono mi to uteklo o jediný (ne)oznámený termín, což je prostě k posrání.

Lux Occulta

Zhodnocení roku:

Tahle kategorie je tak volná, až paradoxně nějak nevím, o čem tu povídat – a když už, je to spíš takové nahořklé povzdechnutí. Jak stárnu, sbírám zkušenosti a rozšiřuju si obzory, začínám zjišťovat, že ani stran hudby už to není takové, jako to bylo pár let nazpět. Namísto nekonečného přijímání dalších a dalších novinek mám čím dál tím častěji chuť si jen tak v klidu sednout, protočit nějaký ten starší skvost a v mezičase si ten prožitek neředit žádným mrzkým průměrem jen proto, abych něco poslouchal. Touha po kvalitě prožitku byť i v malém množství tak získává stále větší převahu nad dobře známou fyzickou potřebou něco poslouchat, a věřte mi, že je to pro mě po těch letech docela zásadní posun. Kam, to si netroufám odhadovat, ale i tak je zřejmé, že mi rok 2014 po sobě zanechal perspektivu, ze které najednou věci vypadají jinak a priority se mění – jak v hudbě, tak v dalších aspektech bytí. A jsem fakt docela zvědavý, kam to všechno míří…

Recenze

Empyrium – The Turn of the Tides

Napsat komentář
Empyrium - The Turn of the Tides
Země: Německo
Žánr: neofolk
Datum vydání: 18.7.2014
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Saviour
02. Dead Winter Ways
03. In the Gutter of This Spring
04. The Days Before the Fall
05. We Are Alone
06. With the Current into Grey
07. The Turn of the Tides

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 7,5/10
Skvrn – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,7/10

Odkazy:
web / facebook

Sice nemám o hudebních obzorech čtenářů našeho plátku úplně skromné představy, ale přesto si na úvod dnešní recenze dovolím kapelu nejprve představit, a to možná trochu zevrubněji, než zde bývá zvykem. Empyrium totiž patří k těm méně známým, ale mezi zasvěcenci o to uctívanějším kapelám, které dělají undergroundové hudbě tu nejlepší vizitku. Empyrium je jedním z projektů německého muzikanta Markuse Stocka známého zejména pod pseudonymem Ulf Theodor Schwadorf (dále působí třeba v The Vision Bleak, Noekk nebo Ewigheim), ke kterému se v roce 2002 přidal Thomas Helm (Noekk) a dotvořil tak sestavu, která je od té doby pro Empyrium zcela zásadní. V roce 2006 kapela ohlásila ukončení činnosti ale o čtyři roky později se zase pomalu začala probouzet k životu, a definitivní probuzení přišlo letos v létě, kdy Empyrium vydali mnohými vyhlíženou pátou řadovku s názvem “The Turn of the Tides”.

Hudba Empyrium si od poloviny 90. let, kdy kapela vznikla, prošla poměrně zřetelným vývojem. Ať už ale pánové hráli jakýsi dark metal s vlivy symfoniky a folku (“A Wintersunset…”) nebo de facto čistý neofolk (“Weiland”), jejich hudba měla jedno společné – melancholickou a svým způsobem majestátní atmosféru, která se pro kapelu stala takřka synonymem. A právě ona atmosféra byla asi jediným vodítkem, kterého se fanoušek v očekávání novinky mohl držet, neboť Empyrium nejsou úplně předvídatelnou kapelou. Vše ostatní tedy bylo ve hvězdách navzdory tomu, že se na “The Turn of the Tides” nakonec objevuje i skladba “The Days Before the Fall”, s níž Empyrium před čtyřmi lety prolomili tvůrčí mlčení a přispěli s ní na kompilaci jménem “Whom the Moon a Nightsong Sings”.

Pokud si někdo pamatujete na červencový eintopf, pak jistě víte, že jsem se na “The Turn of the Tides” těšil opravdu hodně. A už první poslech mě ujistil v jednom – i na novince jsou Empyrium jednoznačně identifikovatelní. Celou dobu je zřejmé, kdo je pod tímto albem podepsaný, a to i navzdory tomu, že jde v rámci diskografie Empyrium o další posun celkového výrazu desky. Detaily si nechám na později, ale i při rozdílech, jaké lze mezi jednotlivými skladbami najít, je to album především aranžérsky a zvukově dál než všichni jeho předchůdci. Vše je čisté, dotažené, bohaté a je znát, že na mixu si dal pan Stock velice záležet… Je sice pravda, že se tohle všechno stalo tak trochu na úkor intimity a autenticity, jíž se zejména starší alba Empyrium vyznačovala, ale určitě nelze tvrdit, že by tyto důležité prvky zmizely zcela, protože k posluchači stále promlouvají. Jen je to tentokrát výhradně dílem hudby, a – mám-li navázat na personifikaci o promlouvání – je to stále stejným jazykem, akorát s nepatrně odlišným přízvukem, kterého si všimne jen rodilý mluvčí.

Jak jsem již naznačil v úvodu, Empyrium si do svého rozpadu prošli několika výrazy, aby se v roce 2002 rozloučili neofolkovým opusem “Weiland”. “The Turn of the Tides” v sobě tyto výrazy shrnuje všechny, vrchem přidává i náznak nových prvků a výsledkem je vzácně ojedinělá syntéza, v níž se potkává neofolk s black metalem, ozvěna doom metalu s trip-hopem, majestát s oduševnělostí a melancholie s čímsi ne nepodobným prosluněnosti. Věřím, že pro někoho to může znít trochu šíleně a i ostřílený fanda Empyrium možná bude kroutit hlavou nad prosluněností a trip-hopem, ale můžete mi věřit, když říkám, že na “The Turn of the Tides” se tohle všechno potkává v podobě zcela přirozené, nenucené, nezřídka kdy opravdu strhující a hlavně – vše je podřízeno jasně identifikovatelnému zvuku kapely, jakkoli ten se od minulých podob liší.

Nemám ve zvyku popisovat desky skladbu po skladbě, ale “The Turn of the Tides” si zaslouží výjimku, a to z důvodu, který se velice výrazně podílí na podobě celého alba. Tím důvodem je skutečnost, že na celé nahrávce nenajdete dvě skladby, které by byly napsány podle jednoho schématu nebo by byly jakkoli generické. Kdepak, na “The Turn of the Tides” je sedm originálů, z nichž je každý natolik svébytný a výrazný, že trvá jen krátce, než se vám album vryje do paměti celé, a ne jen dvě nebo tři jeho skladby, jak to většinou bývá.

První překvapení si Empyrium pro posluchače nachystali hned na samém začátku. Právě “Saviour” totiž otevírá album nečekanou prosluněností a vyloženě něžnými melodiemi, které by čekal asi jen málokdo. Přesto jsou to ale jasní Empyrium, a i když se “Saviour” zpočátku může zdát jako krok vedle, s každým dalším poslechem však roste a v celkovém kontextu dává čím dál větší smysl. Následující “Dead Winter Ways” se v dokonalém protikladu k “Saviour” obrací zpět ke kořenům a je balzámem pro ucho staromilce. K jednoduchým klávesám a melancholickému zpěvu Thomase Helma, které jako by vypadly z rané éry kapely, se pak v polovině skladby přidá zkreslená kytara, skvěle kontrastující Schwadorfův řev a ve své subtilnosti úžasné perkuse a “Dead Winter Ways” postupně graduje a utichá zároveň. Tahle skladba si mě získávala dlouho, ale nakonec se jí to podařilo – právem.

Třetí “In the Gutter of This Spring” je pro mě osobně jedním z vrcholů alba. Poklidný ale naléhavý trip-hopový rytmus, trademarkové klávesy v pozadí, jemné kytarové hrátky a Helmův vokál – tak vypadá podmanivá první polovina. Po několikavteřinové, takřka dramatické pauze v režii akustické kytary ovšem nastoupí vrstvená (post-)black metalová kytara a nenápadný chorál v pozadí, které skladbu dovedou stejně jako v předešlém případě až do ticha. Pasáž je to ale vyloženě magická… “The Days Before the Fall” na mě sice udělala nepatrně větší dojem před čtyřmi lety, když vyšla osamocená, ale velice dobrá je pořád a i po letech je radost slyšet ji znovu, protože Helmův vokál a Schwadorfova akustická kytara v detailu jinak mimořádně majestátní kompozice se zkrátka nezají. Pomyslný předěl “The Turn of the Tides” pak tvoří v kontextu alba kratičká tříminutová a veskrze prostá “We Are Alone”, která patří jen klavíru a Thomasovi Helmovi. Být delší, asi bych řekl, že je nudná, ale takhle jde o vkusný dílek skládačky, který ke zbytku organicky zapadá.

Koho by snad u “We Are Alone” přepadly obavy, že Empyrium došly nápady, ten si může oddechnout hned vzápětí. “With the Current into Grey” je totiž (a snad je to i dílem kontrastu se skladbou předchozí) dalším vrcholem. Vrací se trip-hopem načichlé bicí, na black metalové kořeny odkazující kytara, přidává se nápaditá sólová kytara, skvostný Thomas Helm a výsledkem je rozmáchlá a vskutku nádherná skladba, která si mě získala na první poslech, ale ani po delší době nejeví nejmenší náznaky oposlouchání. Titulní skladba, která následuje, pak album uzavírá ve vyloženě minimalistickém duchu. Rozvážná sólová kytara, vzdálené perkuse a nenápadná baskytara v pozadí připravují půdu pro zpěv, který později přechází v úspornou deklamaci, jež v samém závěru přenechá prostor šumění vln. Jako regulérní skladba asi neoslní, ale jako delší outro funguje skvěle…

Takhle tedy vypadá “The Turn of the Tides” po částech. Jaká je ale vcelku? Kouzelná. Sice nemůžu tvrdit, že by šlo o vyloženě geniální dílo, a stejně tak jako opravdu famózní momenty se tu najdou i ty nepatrně slabší, ale ve výsledku to vůbec nevadí. Proč? Jednak je i ten “slabší” materiál pořád dostatečně dobrý a v celkovém kontextu dává jeho umístění na album smysl a druhak je celá deska natolik proměnlivá, výrazově pestrá a doslova živá, že stačí jen pár soustředěných poslechů , aby do sebe všechno postupně zapadlo a člověk si začal “The Turn of the Tides” užívat se vším všudy a naplno. A věřte mi, že když se to všechno konečně usadí a tahle mozaika se vám představí v plném rozsahu a všech souvislostech, najednou začnou fungovat i skladby, které se zprvu moc přitažlivě netvářily, a vám nejspíš dojde, že máte co dočinění s opravdu výjimečnou deskou, která v sobě snoubí dávno známou spontánní autenticitu kapely s profesorským perfekcionismem, který zde sice zažívá premiéru a někoho může i odradit, ale díky němuž na “The Turn of the Tides” není ani minuta přebytečného materiálu, každá nota má své místo a každý detail je pečlivě promyšlený. A právě tohle dělá ve výsledku strašně moc…

Celou recenzi jsem se snažil psát střízlivě a šetřit superlativy, abych nebyl nařčen z nadržování oblíbené kapele, ale vzhledem k tomu, co zde padlo, to už nemá smysl dál oddalovat. Empyrium zkrátka natočili výbornou desku. Nedělám si iluze a je mi jasné, že řadě lidí asi nesedne, a to jak těm tvorby Empyrium neznalým, tak starým fanouškům, kteří asi těžko ponesou všechny změny a novinky. Ale Empyrium nikdy nehráli hudbu tak, aby se někomu zalíbila, takže je všechno v naprostém pořádku, protože kvality má “The Turn of the Tides” na rozdávání nehledě na to, co od ní kdo čekal. Neřeknu vám, jestli je lepší nebo horší než starší alba Empyrium, ale zato vám řeknu, že tenhle návrat měl rozhodně smysl a novinka se může hrdě postavit po bok svých předchůdců, což mluví samo za sebe. Co naplat, takhle se dělá hudba, vážení…

Další názory:

Očekával jsem, že to bude běh na delší trať, ale nakonec si mě novinka Empyrium na svou stranu získala poměrně rychle, vlastně už někdy během druhého, maximálně třetího poslechu. To ovšem naštěstí neznamená, že by snad šlo o nějaký lehce prokouknutelný materiál, který zanedlouho přestane bavit, protože je tomu takřka naopak. A i když mě “The Turn of the Tides” baví takřka od začátku, je velice příjemné, že i po větším počtu poslechů tu a tam vykoukne nějaká nová melodie. Deska sama o sobě je zcela jistě vyrovnaná a bez sebemenšího zaváhání můžu říct, že mě baví jako celek, nicméně tomuto faktu navzdory postupem času v mých očích pár skladeb vystoupalo lehce nad ostatní. Především se jedná o trojici “In the Gutter of This Spring”, “The Days Before the Fall” a “With the Current into Grey”, kde Empyrium nabízejí několik opravdu excelentních nápadů a také nejkoncentrovanější atmosféru. Nicméně ani ten zbytek není slabý a “The Turn of the Tides” funguje parádně od začátku do konce.
H.

I když ve mně Empyrium nikdy nezanechali nějakou výraznější stopu, je to muzika, kterou si čas od času moc rád pustím. A pokud to samé prohlásím i o velkolepém návratu “The Turn of the Tides”, rozhodně lhát nebudu. Řekl jsem velkolepém… ano, i tak na mě novinka působí. Je fakt, že jde o poměrně klidnou záležitost, ale zároveň z ní na každém kroku cítím zároveň náznaky majestátnosti a bohatosti. Právě tato slova mě v hudbě i normálním životě nijak nepřitahují, díky čemuž nedokážu docenit tvorbu třeba takových Septicflesh. Empyrium však jdou na onu atmosférickou košatost trochu jinak (logicky – však taky mají k symfonickému deathu metalu sakra daleko). Němci staví na kontrastech mezi orchestrovanými majestátními pasážemi a klidnějšími party. A právě toto schéma na celé desce ve všemožných variacích převládá a ve výsledku nezní vůbec špatně. Neřekl bych, že tohle je úplně muzika pro mě, ale i tak si mě “The Turn of the Tides” poslech od poslechu dostává čím dál víc, což se týká především úžasných momentů ukrytých v “In the Gutter of This Spring”, “We Are Alone” a “With the Current into Grey”. Nakonec hodně povedená deska
Skvrn

Redakční eintopf

Redakční eintopf #65 – červenec 2014

Komentáře: 4
Wolves in the Throne Room - Celestite
Nejočekávanější album měsíce:
Wolves in the Throne Room – Celestite
H.:
Wolves in the Throne Room – Celestite
Index očekávání: 6/10

Ježura:
Empyrium – The Turn of the Tides
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Overkill – White Devil Armory
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Ill Niño – Till Death, La Familia
Index očekávání: 8/10

Atreides:
Manic Street Preachers – Futurology
Index očekávání: 8/10

Zajus:
Wolves in the Throne Room – Celestite
Index očekávání: 6/10

Skvrn:
Empyrium – The Turn of the Tides
Index očekávání: 7/10

Thy Mirra:
Wolves in the Throne Room – Celestite
Index očekávání: 7/10

Přichází léto a s ním každoroční, nezbytný a obligátní evergreen, kdy si v eintopfech všichni stěžují, že nic moc nevychází. Ale to už je klasika… zatímco většina normálních lidí se válí na sluníčku u vody nebo konzumuje C2H5OH na hudebních festivalech, redaktoři Sicmaggot mají hemzy, že jim vychází málo experimentálního avantgardního post-black metalu míchaného s ambientem, noisem, jazzem a alikvotním zpěvem s progresivní fujarou. No, nevadí, pojďme na věc…

Do vyšších cifer očekávání tentokrát nakonec vylítla celkem čtyři alba, z nichž úplně nejvýše se vyšplhala klávesová atmosféra “Celestite” od zámořských (black metalových) introvertů Wolves in the Throne Room… ne všichni sice počinu věří stoprocentně, ale i tak největší část redakce vkládá své naděje právě do formace bratří Aarona a Nathana Weaverů. Jen kousek za nimi se pak umístili další Američané, thrash metaloví veteráni Overkill, kteří v posledních letech chytili nevídanou formu a s novinkou “White Devil Armory” se ji určitě budou snažit potvrdit. Ony další dvě nahrávky, jimž se dostalo solidnějšího indexu očekávaní, pak jsou “The Turn of the Tides” od Empyrium a EP “Lost in Indigo” od Černé, které je sice již digitálně venku, ale v červenci vyjde i na fyzickém nosiči.

H.

H.:

S vydáváním nových alb to v létě bývá vždycky o něco horší, ale tentokrát, nemůžu si pomoct, je to fakt bída i pro mě, i když poslouchám kdejakou hovadinu napříč všemi žánry. Když budu brát věci, které mě alespoň trochu zajímají nebo by mě přinejmenším zajímat mohly, skončím na dvou jménech – Monarch a Wolves in the Throne Room. Nicméně vzhledek k faktu, že Monarch už roky visí na mém nechvalně proslulém seznamu toho, co bych si měl někdy poslechnout, ale ještě pořád jsem se k tomu nedostal, je asi jasné, že musím zvednout hnát pro zámořské black metalové ekology. Wolves in the Throne Room mám vlastně docela rád a především desky “Two Hunters” a “Black Cascade” jsou fakt excelentní, ale novinka “Celestite” má být experimentálním počinem, který se bude pohybovat v minimalistickém pojetí ambientu, klávesové atmosféry a podobných pěkných věcech. Což o to, takhle řečeno mi to zní docela lákavě, zvláště ve světle toho, že Wolves in the Throne Room již v minulosti nejednou dokázali, že tvorba atmosféry jim ani v nejmenším není cizí, nicméně první vypuštěná ukázka v podobě “Celestite Mirror” mě zrovna neohromila, což očekávaní značně zchladilo. Není ovšem žádným tajemstvím, že podobné záležitosti fungují především jako celek a v rámci desky, nikoliv jako samostatné písně, takže pořád doufám, že si mě “Celestite” nakonec získá…

Ježura

Ježura:

Ačkoli jsem se docela dlouho bál, že v letních měsících budu muset u eitopfů dost složitě vybírat z desek, které opravdu jitří mojí zvědavost, nakonec je to vlastně úplně pohodová záležitost. Nejisté vydání “The World We Left Behind” od Nachtmystium se totiž konečně usadilo v srpnu, a jak tak koukám, co nám nabízí červenec, těžko můžu zvolit jiné album než “The Turn of the Tides” od německé neofolkové legendy Empyrium, jež v uplynulých měsících definitivně procitla z dlouhého spánku a po obrazem doprovozeném živáku “Into the Pantheon” se vrací s plnohodnotnou deskou. Že Empyrium nemají žádnou přímou konkurenci ale ještě neznamená, že krom “The Turn of Tides” nevyjde nic zajímavého. V první řadě to platí o thrashových veteránech Overkill, jejichž novinku “White Devil Armory” si ujít rozhodně nenechám, ale nějaký ten poslech snad věnuji i dece “Celestite” od amerických Wolves in the Throne Room a celkem mě láká konečně vyzkoušet tvorbu pro našince svérázným způsobem sympatického projektu Černá, a to skrze EP “Lost in Indigo”, když už konečně vyjde ve fyzické podobě.

Kaša

Kaša:

Červenec bude hodně slabý měsíc. Když se dívám na seznam chystaných alb, tak jsem zvědavý pouze na dva tituly. “Redeemer of Souls” od staříků Judas Priest samozřejmě nemůže chybět, protože už jen ze zvědavosti, jak na tom legendy po odchodu K. K. Downinga jsou, si dlouho očekávanou novinku v žádném případě nehodlám nechat ujít. Na co se ale opravdu těším, to jsou Overkill s jejich “White Devil Armory”. Tahle thrashová sebranka z New Jersey se albem “Immortalis” nakopla ke skvělé formě, kterou poslední dva počiny “Ironbound” a “The Electric Age” prodloužily na slušnou sérii. Upřímně řečeno nemám důvod očekávat nic jiného než další thrashovou jízdu s ochranou známkou Overkill, a i když nerad dělám ukvapené závěry, tak říkám, že pokud všechno dopadne, tak jak by papírově mělo, tak už příští měsíc budu mít na stole thrashové album roku! No dobře, nechme se překvapit…

nK_!

nK_!:

V červenci je pro mě výběr poměrně jasný. Chvíli jsem uvažoval nad popíkem Sonic Syndicate (7/10), který v redakci vážně poslouchám snad jako jediný. Ale poté, co jsem zjistil, že je na první opravdu letní měsíc naplánována novinka Ill Niño, nebylo už co řešit. Tyhle Latinoameričany znám od alba “One Nation Underground”, které dosud považuji za jejich nejlepší. “Enigma”, “Dead New World” a “Epidemia” rozhodně nebyly špatné desky, ale mé srdce zůstává zatím věrné starším počinům. Slovy frontmana Cristiana Machada nové album hodně lidí překvapí. Prý napsal i zatím nejlepší texty, tak uvidíme, co se z “Till Death, La Familia” nakonec vyklube.

Atreides

Atreides:

Oproti značně bohatému a pestrému červnu by se dal červenec označit jedním slovem – bída. Chcete-li jeho stav vyjádřit delší variantou, bylo by to pusto a prázdno, a to i přesto, že to zdaleka nevypadá na kdovíjak tropický měsíc. Ačkoliv sice vychází další deska legendy Judas Priest nebo třeba novinka Novembers Doom, případně Wolves in the Throne Room, nakonec jsem zakotvil někde docela jinde. V prvé řadě jde o oficiální vydání fyzického ípka “Lost in Indigo” od mého oblíbeného one man projektu Černá. V druhé, té mnohem důležitější řadě, se jedná o novinku indie rockové legendy Manic Street Preachers. Tihle veteráni mají na kontě víc než deset alb a “Futurology” bude tím dvanáctým do tuctu. Osobně od něj neočekávám příliš mnoho, respektive jen potvrzení pozice kapely, která tvoří svojí hudbu s nadhledem a v naprosté většině případů dokáže přijít s materiálem, který mě prostě baví – a je jedno, jestli jde o starší, melancholičtější tvorbu nebo mladší, energičtější songy. Věřím ale, že v tomhle ohledu mě Manic Street Preachers zkrátka nezklamou, protože po zkušenosti s dobrou polovinou jejich diskografie jsem v jejich hudbě jen stěží hledal nějaké nedostatky.

Zajus

Zajus:

Červenec, toť měsíc průměrných a podprůměrných počinů, které navíc nikdo nezná. Každý rok si na to stěžujeme a každý rok to nikoho nezajímá. Proto vlijme do žil trochu optimismu a připomeňme si alba, která budou v prvním prázdninovém měsíci stát za poslech. Wolves in the Throne Room je kapela, která by mě čistě na papíře měla bavit nevídaně. Atmospheric black metal mám rád a Wolves in the Throne Room jsou pro mnohé jeho králi. Přesto však nemůžu říci, že by mě některá z předchozích desek zaujala. Vůli však neztrácím, novinka “Celestite” to totiž může změnit. Naopak o kvalitách Overkill si nemyslím mnohé dobré, tahle kapela podle mě prostě nijak nevybočuje z řady. Přesto však jsem si s ní jeden krátký románek prožil, a to s čtyři roky starým “Ironbound”. Na “The Electric Age” kouzlo již neulpělo, ale třeba se s novinkou “White Devil Armory” vrátí. Pokud bych však měl sázet, zda mě více zaujme “Celestite” nebo “White Devil Armory”, vsadil bych všech šest bodíků na novinku Wolves in the Throne Room.

Skvrn

Skvrn:

Letmým pohledem není červenec žádná sláva a nebýt dvou alb, které celý měsíc zachraňují, asi by ten eintopf nedopadl slavně. Už už tu měly rezervované místo špičky amerického black metalu Wolves in the Throne Room, jedna deska je ovšem v mých očích očekávána ještě víc. Zvlášť když Wolves in the Throne Room nepřicházejí s úplně klasickým materiálem, ale jen syntezátorovým protipólem k (mimochodem skvělé) řadovce “Celestial Lineage”. Na úplné čelo červencové nabídky řadím comeback dnes již kultovních Empyrium. I když novinka “The Turn of the Tides” nebude mít s metalem nic extra společného, výsledku se nebojím, protože svou neofolkovou kvalitu potvrdili tihle Němci už v minulosti. Navíc, vypuštěná ukázka zněla moc dobře. Jak jsem naznačil výše, další nahrávky jsou už jen takový slabý odvar. Jasně, budou tu Judas Priest, Overkill, ale s veškerou úctou, tohle mě asi mine. O něco zajímavější budou minialba od Thränenkind a amerického projektu Černá, který mě ovšem na svém debutu moc nepřesvědčil. Však uvidíme.

Thy Mirra

Thy Mirra:

Asi to leckomu přijde jako rouhání, ale deathcorové ikony Suicide Silence mě nechávaly vždycky chladným. Na novince “You Can’t Stop Me” ale tragicky a zbytečně zesnulého Mitche Luckera nahradil Hernan Hermida z All Shall Perish, takže možná… MOŽNÁ si je tentokrát poslechnu i dobrovolně. Obdobně však neučiním s novou deskou Chelsea Grin, protože tyhle chlívy už jsou na mě moc, ovšem komu nestačí Suicide Silence, může se pokochat libými tóny ve společnosti těchto pánů. Obloukem obcházím i Judas Priest, ale zastavuji se u jiných dlouhověkých vlasatých legend, kterými jsou Overkill. Dva roky starou “The Electric Age” jsem vynechal, tak se uvidí, jestli se novinka “White Devil Armory” vyrovná desce “Ironbound”, která mě dost bavila. Ideálním soundtrackem pro toto studené léto pro mě však budou dvě jména představující americký atmosférický post-black, a sice “Černá” se svým třípísňovým EP “Lost In Indigo” a trve parta ze severu Spojených států Wolves in the Throne Room, kteří deskou “Celestite” můžou nebo taky nemusí překonat laťku v mých očích vysoko nastavenou velkolepým opusem “Black Cascade”, takže jsem na tento boj dosti zvědav.

Redakční eintopf

Redakční eintopf #56 – listopad 2013

Komentáře: 4
Hell - Curse and Chapter
Nejočekávanější album měsíce:
Hell – Curse and Chapter
H.:
Hell – Curse and Chapter
Index očekávání: 9/10

Ježura:
Empyrium – Dead Winter Ways
Index očekávání: 9/10

Kaša:
Hell – Curse and Chapter
Index očekávání: 9/10

nK_!:
Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2
Index očekávání: 10/10

Stick:
Deicide – In the Minds of Evil
Index očekávání: 8/10

Atreides:
Kauan – Pirut
Index očekávání: 8/10

Zajus:
Dying Passion – Transient
Index očekávání: 7/10

Skvrn:
Kauan – Pirut
Index očekávání: 9/10

Většina redaktorů sice má nějaké hemzy v tom smyslu, že v říjnu to bylo silnější, přesto nakonec skončí u toho, že vypalí pěkných pár tipů na poslech. Jedním z nejčastěji skloňovaných jmen jsou britští heavy metalisté Hell, jejichž fantastický debut “Human Remains” máme pořád v živé paměti, takže na pokračování “Curse and Chapter” se těšíme natolik, až to počin dopracoval na nejočekávanější album měsíce. Nejedné zmínky se dočkali také floridští satani Deicide, od jejichž fošny “In the Minds of Evil” se dá očekávat další dávka pořádné blasfemie, německé válečné komando Endstille, které s novinkou “Kapitulation 2013” jistě předvede další black metalové inferno, dost často však padalo i jméno takových Heiden, jejichž tvorbu mají někteří z nás dost rádi, takže ani “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” náš redakční sluch zcela jistě nemine. Pokud bychom ovšem měli vyjmenovat všechno, co kdo doporučil a v čem se kdo shoduje s ostatními, byli bychom tu pěkně dlouho – a navíc je to i zbytečné, jelikož je to vlastně napsané níže. Takže hurá na jednotlivé redaktory…

H.

H.:

Listopad není ani zdaleka tak silný jako říjen, což se ovšem vzhledem k tomu, jak nabité to minule bylo, dá vcelku v pohodě pochopit, ale rozhodně i tak bude co poslouchat a určitě jsou zde desky, na něž se vyloženě těším. Mezi takové zcela jistě patří britští veteráni Hell, jejichž dva roky starý dlouhohrající debut “Human Remains” mě absolutně složil a už teď jej považuji za jednu z nejlepších heavy metalových nahrávek aktuálního tisíciletí. Co si budeme povídat, navázat na něco podobného bude setsakra těžké, tím spíš, že na “Curse and Chapter” už se nebude nacházet jen materiál z 80. let, ale i současná tvorba, avšak tím spíš jsem zvědavější. Dalším vrcholem listopadu pro mě (doufám) bude “[Order of the Shadow : Act I]” od Američanů Psyclon Nine, kteří kombinují mé dva aktuálně nejoblíbenější hudební směry – extrémní metal a extrémní elektroniku. Aggrotech smíchaný s black metalem měl na předchozích počinech fakt koule, tak snad bude novinka opět masakr. V žádném případě pak nesmím zapomenout ani na čistý black metal, v jehož rámci se objeví dvě alba, na která si zcela jistě počíhám – “Augur Nox” od avantgardních Code a “Kapitulation 2013” válečného komanda Endstille. Z dalších věcí, jež budou jistě stát za poslech, bych už jen heslovitě jmenoval “Pirut” od Kauan, “Kult des Hasses” od Acheron, “Åsa” od Falkenbach, “Erathems” od Cronian, “To Perdition” od Handful of Hate, “In the Minds of Evil” od Deicide, “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” od Heiden, “Tres Cabrones” od Melvins, “Animale(s)” od Celeste (neplést s Celeste Buckingham, to je zas něco trochu jiného :)) a samozřejmě také “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” od experimentálních jazz metalových šílenců Ephel Duath. Speciální zmínku si pak zaslouží ještě mocní Cult of Fire a jejich druhý opus “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” a “Grief” od Germ, jelikož oba počiny byly odsunuty z října na listopad. Pokud bych měl něco naopak nedoporučit, tak rozhodně neposlouchejte nové Five Finger Death Punch, jelikož to bude zase totální sračka.

Ježura

Ježura:

Soupiska alb vycházejících v listopadu rozhodně nepostrádá zajímavá jména. Jsem třeba dost zvědavý na Hell a jejich druhé album “Curse and Chapter”, protože mě opravdu zajímá, jestli se kapele s novým materiálem zadaří alespoň stejně dobře jako s materiálem 25 let starým, který pod názvem “Human Remains” vydali Hell před dvěma lety a byla to přinejmenším žánrová událost roku. Svá želízka v ohni má i česká scéna, protože nové desky chystají Heiden a Dying Passion, a já nepochybuji, že v obou případech půjde o skvělé věci. Dál jsou tu Falkenbach, Cronian nebo Endstille… Všechno zajímavé spolky, které určitě mají na to vytasit se s hodnotnou nahrávkou. Mého listopadového favorita mezi nimi ale stejně nenajdete, protože na plánu vydání figurují ještě další dvě jména. Prvním je – neukamenujte mě, prosím – Eminem. Podle tří s předstihem vypuštěných skladeb bude jeho nová deska “Marshall Mathers LP 2” velkolepým comebackem a zároveň návratem k oldschoolovějšímu pojetí hip-hopu, než jak jsme byli z posledních let zvyklí. Pokud se tahle očekávání naplní, bude to velká událost. I Eminem se však musí sklonit před temnými neofolkovými bardy Empyrium, kteří mají na plánu vydání EP “Dead Winter Ways”. Podle prohlášení labelu půjde o ukázku z připravované řadovky “Turn of the Tides” a už to mi stačí k velké natěšenosti. Když si totiž odmyslím tři dříve neslyšené skladby, které se objevily buď na bestofce “A Retrospective…” nebo kompilaci “Whom the Moon a Nightsong Sings”, znamená to jediné – první nový materiál od roku 2002! Ne, tohle si vážně nesmím nechat ujít a všem ostatním doporučuji to samé!

Kaša

Kaša:

Jak už bylo řečeno, listopad zvučností nových počinů oproti říjnu krutě zaostává, ale to mi nebrání, abych si našel pár titulů, na které se už v předstihu těším. Jedním z takových počinů je “Obsideo” deathových Pestilence, jejichž nová tvorba už bohužel nemá takový šmrnc jako starší desky, ale pořád se jedná o žánrový nadstandard, ve kterém si dokážu najít to své. Deicide už taktéž nemůžou ničím překvapit, ovšem jejich poslední desky mají pořádnou sílu, takže ujít si nenechám ani “In the Minds of Evil” z Bentonovy kuchyně. Totéž by se dalo říct i o Artillery a jejich “Legions”, kteří ten svůj thash metal hrají pořád stejně řízně a já nemůžu samozřejmě odolat. Je zde však jedno album, které všechny ostatní strčilo hravě do kapsy, a je jím druhý počin britských Hell s titulem “Curse and Chapter”. Debut “Human Remains” je fantastická deska, která poplatně době svého vzniku dokázala přenést tehdejší atmosféru do moderního hávu a výsledkem bylo jedno z nejlepších heavy metalových alb všech dob. Očekávání jsou logicky obrovská a stejně tak ve mně klíčí obavy, zdali se to Hell povede i tentokrát, ale pevně doufám, že ano, takže napjatě vyhlížím datum vydání.

nK_!

nK_!:

V červenci Five Finger Death Punch vydali první část svého nového dvoudílného opusu a po několikaměsíčním odkladu přichází konečně na řadu pokračování a završení v podobě “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2”. Nebudu zastírat, že se těším jako malé dítě, protože jak bylo jistě z mé srpnové recenze patrné, “Volume 1″ rvalo koule a deska jako taková byla našláplá od začátku do konce. První uvolněná ukázka z “Volume 2” vypadá více než dobře, a pokud se zbytek alba ponese v podobném duchu, budu opět maximálně spokojen a ohodnotím vysokou známkou, jak je u mě koneckonců u Five Finger Death Punch tak trochu zvykem. Tihle chlapíci jednoduše ještě nikdy nešlápli vedle. Každopádně uvidíme, jak “Volume 2” nakonec dopadne, poněvadž jak bývá zvykem, z dvojalb je dobré téměř vždy jenom jedno.

Stick

Stick:

Jak už říká kolega H., listopad za silným říjnem poněkud zaostává. Pokud už desky vycházejí, většinou jsou pro mě relativně nezajímavé. Samozřejmě se tam objevují i zajímavá alba, za pozornost jistě bude stát obnovený Cronian, již jen kvůli pánům, kteří za tímto projektem stojí. Jmenovitě Vintersorg a Øystein Garnes Brun, kteří jsou dobře známí ze svého působení v Borknagar. Celkem se těším i na nadcházející novinku “Kapitulation 2013” německých válečných nadšenců Endstille. Přestože se ven chystá novinka Pestilence, jejich současná tvorba pro mě zrovna zajímavostí neoplývá, přece jen ten zenit už je u nich pryč a pochybuji, že se dokáží překonat. Jednou z mála opravdu zajímavých heavy metalových desek se tak stávají Hell, kteří bodovali už s předchozí “Human Remains”, jsem docela zvědavý, co na nové fošně přinesou. Nakonec u mě ale vítězí klasika Deicide s pološíleným Glenem Bentonem. Člověk nějak automaticky od nich neočekává zklamání, ale přesto je vždy zvědavý, jaký jejich nový materiál bude. Satani drží svou laťku nastavenou stále vysoko, doufejme, že ani s albem “In the Minds of Evil” nepadnou na kolena před křesťanskými psy.

Atreides

Atreides:

Listopad naštěstí už není měsícem, kdy člověk neví, kam skočit dřív, protože vychází tolik materiálu, který stojí za poslech, že aby ho mohl všechen pořádně zhodnotit, potřeboval by další dobře dva měsíce. I přesto se najde několik kousků, které rozhodně stojí za pozornost. Když začnu podle abecedy, první na řadě jsou lyonští post-hardcoristi Celeste s novou deskou “Animale(s)”, kterážto bude mít podobu dvou disků s celkovou délkou něco málo přes hodinu. Za povšimnutí rozhodně stojí i zlí našinci Cult of Fire, kteří na samém konci měsíce vydávají druhou řadovku “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”. Obal s indickou bohyní Kálí i název psaný sanskrtem dávají tušit, že se můžeme těšit na trochu exotiky na domácí black metalové scéně a jsem zvědav, nakolik se temná bohyně do jejich hudby promítne. Coby fandovi oldschoolového hip-hopu by mi, stejně jako Ježurovi, neměl ujít nový Eminem a stejně jako on se určitě podívám i po novém minialbu z dílny Emyprium, “Dead Winter Days”. Minout bych neměl ani “Åsa”, odkazující názvem na vikinská božstva, za kterou nestojí nikdo menší než Vratyas Vakyas, jediný člen legendární folk-blackové formace Falkenbach. V hledáčku mám i domácí Heiden s očekávaným počinem “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” navazujícím na předešlou, vysoce hodnocenou desku “Dolores”. Mými favority pro listopad jsou však ukrajinci Kauan, kteří po dvouleté odmlce opět vypouští do světa novou desku, tentokráte pod názvem “Pirut”. Čtyřicetiminutový opus skrývající se za finským výrazem pro ďábly byl, jak poznamenává i kolega níže, silně inspirován pádem meteoritu v Čeljabinsku a vzhledem k tomu, že předchozí album “Kuu..” jsem trestuhodně minul, jsem velmi zvědav, kam se pánové od předminulé desky “Aava tuulen maa” hudebně posunuli.

Zajus

Zajus:

Když tu okolo sebe vidím tu záplavu devítek od kolegů, připadám si jako z jiného světa. Sám totiž v listopadu žádnou obrovskou hudební událost neočekávám. Naopak zde vidím několik příležitostí na solidní alba, začít můžeme netradičně na českém písečku. Album uvedené v záhlaví mého skromného odstavce ctěné čtenářstvo jistě nepřehlédlo. K poslechu loňské vysoce ceněné desky “Amplify” šumperských Dying Passion jsem se dostal teprve nedávno, album však splnilo vše, co nadšené recenze slibovaly, a já jsem tak zvědav, zda bude “Transient”, které vyjde v posledním listopadovém dnu, jeho důstojným nástupcem. Druhou českou novinkou, která mě bude provázet dlouhými listopadovými nocemi, pak bude “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” poetů Heiden, jejichž tvorba je s každým dalším albem o kus lepší. Ze zahraničí pak dorazí dvě další zajímavé desky – “Åsa” folk metalistů Falkenbach a hlavně další avantgardní dílko z pera těžko uchopitelných Ephel Duath. A na závěr ještě doplním Germ, kteří sice vévodili mému eintopfu minulý měsíc, ovšem kvůli posunutému datu vydání si na jejich (či spíše jeho) druhou dlouhohrající desku musíme počkat na první listopadový týden.

Skvrn

Skvrn:

Ačkoli listopad není bůhvíjak nabitým měsícem, já jsem si svého jasného favorita našel. Ukrajinští Kauan jsou totiž zárukou kvalitní metalové i nemetalové hudby. Ukázka z očekávaného “Pirut” prozrazuje, že bychom se mohli dočkat návratu k úžasným doom/folkovým prvotinám “Lumikuuro” a “Tietäjän Laulu”. Zajímavé je už jen to, že natáčení desky bylo pozdrženo pádem meteoritu do čeljabinské oblasti, kde se “Pirut” nahrávalo. Pád vesmírného tělesa hudebníky inspiroval a ti mu na oplátku věnovali celé nové album. Z dalších jmen to budou určitě Deicide, které si nenechám ujít, jednočlenný projekt Falkenbach, jenž je zárukou kvalitní, leč na poslech nenáročné viking metalové hudby, Endstille, Heiden, Cronian či EP od Empyrium a Ghost.