Archiv štítku: Deicide

Deicide – Overtures of Blasphemy

Deicide - Overtures of Blasphemy

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 14.9.2018
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. One with Satan
02. Crawled from the Shadows
03. Seal the Tomb Below
04. Compliments of Christ
05. All That Is Evil
06. Excommunicated
07. Anointed in Blood
08. Crucified Soul of Salvation
09. Defying the Sacred
10. Consumed by Hatred
11. Flesh, Power, Dominion
12. Destined to Blasphemy

Hrací doba: 37:56

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Floridští neznabozi Deicide jsou jednou z těch kapel, od kterých přesně víte co čekat. Drhnou death metal bezmála už třicet let a nový materiál vydávají takřka s železnou pravidelností. Zažili si slabší období, dokonce to chvíli mohlo vypadat i na rozpad, ale v roce 2006 se zase ustálili, našli ztracenou formu a nepřestávají zásobovat své zástupy fanoušků porcí rouhačského death metalu.

Jejich poslední období, od vydání placky „To Hell with God“ (2011), je právě ve znamení jistoty. Ať porovnáváte desky „To Hell with God“, „In the Minds of Evil“ a „Overtures of Blasphemy“ jak chcete, najdete spíš více společných znaků než rozdílných. Pokud se vám tedy předchozí řadovky líbily nebo pokud se vám Deicide líbí obecně, těžko budete zklamáni. Žádné z těchto tří alb není genialitou, na první počiny kapely to taky nemá, ale pořád to nijak neuráží, a když už je chuť na pořádnou hoblovačku, umí posloužit dobře.

„Overtures of Blasphemy“ zdobí hezky chaotický obrázek Zbigniewa M. Bielaka, který hlavně svými barvami nápadně připomíná klasiku „South of Heaven“. Čím neurčitější obálka je, tím jasnější je obsah disku. Ještě doplním, že nynější sestavu tvoří samozřejmě Benton, Asheim, Quirion a svou premiéru si na novince odbyl sekerník Mark English. Písně se opět pohybují okolo tří minut, Bentonův hluboký vokál je přítomen, rychlopalba bicích a drtivých riffů rovněž, nesnaží se o nic nového ani komplikovaného, hledí si svého a neuhýbají ani o píď z pravověrného stylu Deicide.

I když o píď… vlastně o něco možná jo, protože jestli je tu něco alespoň trochu jiného, tak je to větší melodičnost, avšak nejedná se o nic závratného, co by úplně nabourávalo zajeté stereotypy. Nevím, jestli to může být přispěním nového kytaristy, ale třeba hned dvojka „Crawled from the Shadows“ má takový melodický, přístupný podkres, který ji trochu odlišuje od zbytku. Nutno říci, že mi tenhle kus moc nevoní. Víc po chuti mi je třeba následující primitivní brutalita „Seal the Tomb Below“. Tam zase lze, podobně jako i v ostatních skladbách, zaslechnout slušné sólování, kde se melodičnost také otírá, ale to je tak nějak ve stejném duchu, jako tomu bylo u Deicide vždy.

Nejvíce se mi líbí klasické sypačky jako „Excommunicated“, „Crucified Soul of Salvation“ nebo asi nejchytlavější věc „Anointed in Blood“. Vůbec tenhle střed alba je nejsilnější. Škoda, že po něm následuje dvojička „Consumed by Hatred“ a „Flesh, Power, Dominion“, kterou bych snad klidně z celé desky vynechal. Jednak protože mě nebaví a druhak by jejich nepřítomnost hezky zaokrouhlila délku „Overtures of Blasphemy“ na sympatických a bohatě dostačujících třicet minut. Na konci je sice povedená „Destined to Blasphemy“, ale koncentrace už se trochu zmenšuje.

Z hlediska diskografie Deicide tohle patří někam na začátek vrchní poloviny. „Overtures of Blasphemy“ nezklamalo, ani nepřekvapilo. Otázkou však zůstává, jak často se k němu budu vracet. Sice tu je pár skladeb, které mě vyloženě baví, celá nahrávka působí celkově slušným dojmem a věřím, že fanoušky kapely potěší. Na druhou stranu jenom letos vyšlo tolik zajímavějších a lepších desek, a to zdaleka ne jen v rámci death metalu, že zřejmě lehce zapadne a já ji vytáhnu možná tak před nějakým koncertem Deicide nebo náhodou při poslechu starých klasik.


Redakční eintopf – září 2018

Voivod – The Wake
Nejočekávanější deska měsíce:
Voivod – The Wake


H.:
1. A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes
2. Kommandant – Blood Eel
3. Stellar Descent – The Future Is Dark

Onotius:
1. Sumac – Love in Shadow
2. Voivod – The Wake
3. Madder Mortem – Marrow

Metacyclosynchrotron:
1. P.H.O.B.O.S. – Phlogiston Catharsis
2. Archgoat – The Luciferian Crown
3. Dakhma – Hamkar Atonement

Cnuk:
1. Voivod – The Wake
2. Deicide – Overtures of Blasphemy
3. Clutch – Book of Bad Decisions

H.

H.:

Na prvním místě, samozřejmě, ty vole, nejde jinak – A Forest of Stars. Britský klub gentlemanů už sice na pozdějších nahrávkách nedosahuje geniality prvních dvou desek, přesto je jejich hudba v porovnání prakticky se vším okolo stále nadpozemská. „Grave Mounds and Grave Mistakes“ už u nás v redakci nějakou dobu zodpovědně točíme a můžu bez obav říct, že komu seděla cesta nastolená „A Shadowplay for Yesterdays“ a „Beware the Sword You Cannot See“, toho ani novinka ani v nejmenším nezklame. Atmosféra je stále unikátní, rukopis stále nezaměnitelný a fantastických momentů opět požehnaně. Rozhodně se máte na co těšit!

Zmínit musím americké Kommandant, jejichž agresivní válečný black metal s totalitní image mě poprvé rozmrdal na „The Draconian Archetype“. „Blood Eel“ sice není album, kvůli němuž bych nemohl dospat, ale jsem si jistý, že rozhodně nevynechám. A hlavně doufám, že mi zas nebude trvat dva roky, než se dokopu k poslechu, jako se mi to povedlo u minulého „The Architects of Extermination“, haha.

Sice mám na září vícero želízek v ohni, ale svůj poslední hlas pošlu zámořskému atmo-blacku Stellar Descent. Z jednoduchého důvodu. Minulé dlouhohrající album „Fading“ je prostě výtečné a moc rád – a možná až překvapivě často – jej poslouchám i zpětně. Velká očekávání k novince pak zapříčiňuje skutečnost, že i „The Future Is Dark“ nabídne pouze jednu velice dlouhou píseň (tentokrát 46 minut). Akorát obal mi připadá vhodný spíš pro DSBM, tak snad se tímhle směrem nestočí i muzika a bude se pokračovat ve stylu předchozího opusu.

Onotius

Onotius:

Ohledně zářijových desek jsem poměrně vysmátý, protože tu, na kterou bych se jinak zdaleka nejvíce těšil, jsem už díky promo kopii slyšel. Viktoriánské psychaře proto teď ponechám stranou. Ale i mimo toho vychází hodně nacpaná porce zajímavých alb, takže příčky hravě zaplním i s jejich vynecháním. Za zmínku jednoznačně stojí noví Sumac, jejichž temný sludge-metalový rámus „What Once Becomes“ byl věru výborná očista, takže do „Love In Shadow“ vkládám velké naděje.

Dále zopakuji to, co už jsem načal v koncertním vydání, a to upozorněním na novinku Voivod. První vypuštěná ukázka disponující překvapivě klidnějším soundem mě zprvu tolik nevzala, ale s dalšími poslechy se dojem vylepšoval, takže nakonec je natěšenost přeci jen slušná. Na třetí příčku po zvážení umístím novinku sympatických progresivců Madder Mortem, docela jsem zvědav, kam se v době blížícího se výročí debutu zase posunou. Předloni to bylo moc příjemné, tak doufejme, že novinka nezklame. No a těch zajímavých nahrávek se chystá i víc, takže určitě ještě doporučím mrknout do archivů nad rámec mých doporučení…

A Forest of Stars

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Nezdržujte se čekáním na recenzi a jakmile se někde objeví k poslechu nové album P.H.O.B.O.S., jděte do něj. „Phlogiston Catharsis“ je povinností pro všechny fanoušky godfleshovské tváře Blut aus Nord, ale povrchnímu zdání navzdory to rozhodně není kopírka. Fakt to stojí za poslech! Stejně jako nový Archgoat. Obával jsem se, že „The Luciferian Crown“ bude vařit z vody jako slabé EPko „Eternal Damnation of Christ“, ale skutečnost je trochu jiná, zajímavější. Sice ještě nevím, jaký nad deskou vynesu konečný verdikt, ale album mě s prvními poslechy příjemně překvapilo. Doufám, že se tomu nakonec stane i s Anaal Nathrakh, ale vzhledem k tomu, jak slabé byly vypuštěné ukázky, tak se tady raději zmíním o debutu švýcarských Dakhma, „Hamkar Atonement“. EP „Astiwihad-Zohr“ mě nějakou dobu bavilo fest. Chaotické stěny kytar, sem tam čitelný, ale fakt hnusný riff, vyluzování divných zvuků z hrdla, atmosféra ponuré jeskyně a primitivních krvavých ceremonií… Jsem zvědav, jak to vyzní na ploše 70 minut.

Cnuk

Cnuk:

Inovátoři Voivod s novinkou „The Wake“ navazují na pět let starou výtečnou věc „Target Earth“, což jistě není lehká práce. Ale kdo jiný by to měl zvládnout než právě oni. Ohledně obálky se stále nemůžu rozhodnout, jestli je naprosto geniální, nebo naopak úplně příšerná, zato zveřejněný singl „Obsolete Beings“ mi zcela jasné říká, že opět bude co poslouchat.

Voivod

Rovněž po pěti letech hlásí studiový návrat Deicide. Tady už asi nelze čekat zázraky, ale milerád se nechám překvapit, s čím se Bentonovci na „Overtures of Blasphemy“ vytasí. Minulá placka „In the Minds of Evil“ mě vlastně docela bavila a i ukázky z novinky zní slibně.

Poslední příčku zářijového topfu obsazují další veteráni, tentokrát stonerového žánru, Clutch. Až se mi chtělo napsat, že i oni se vracejí po pěti letech, ale není tomu tak. Skoro bych zapomněl na nepříliš povedené „Psychic Warfare“ z roku 2015. Tady už jsem trochu skeptičtější, protože dosavadní ukázky z „Book of Bad Decisions“ nejsou žádné terno a vypadá to, že povedenému „Earth Rocker“ se ani toto album nepřiblíží.


Deicide – In the Minds of Evil

Deicide - In the Minds of Evil
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 22.11.2013
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. In the Minds of Evil
02. Thou Begone
03. Godkill
04. Beyond Salvation
05. Misery of One
06. Between the Flesh and the Void
07. Even the Gods Can Bleed
08. Trample of the Cross
09. Fallen to Silence
10. Kill the Light of Christ
11. End the Wrath of God

Hodnocení:
H. – 7/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Zcela jistě existují kapely, které se na každé své desce dokážou někam posouvat, přinášet nové prvky, vyvíjet se v rámci svého stylu dál a dál a s každým novým počinem své posluchače překvapovat s něčím, co na předchozích albech nebylo. No, a pak jsou tu kapely, jejichž přístup je přesně opačný, a když vydávají nové album, všichni už předem vědí, jak to bude vypadat a jak to bude znít. A právě do téhle druhé sorty spadají rovněž floridští bijci všeho křesťanského, death metaloví řezníci Deicide.

Deicide již od roku 1990, kdy vydali svou stejnojmennou debutovou nahrávku, vždy v rozmezí dvou až tří let přijdou s novou fošnou, pokaždé je to nálož brutálního death metalového nářezu plného nenávisti vůči křesťanské chátře a pokaždé je to přinejmenším solidní záležitosti. Byť některá alba jako “Insineratehymn” nebo “In Torment in Hell” nebyla přijata s úplným nadšením a obecně jsou třeba považována za slabší, já osobně si myslím, že vyloženě slabou nahrávku tito neznabozi na kontě ještě nemají, ale zase na druhou stranu také málokterá jejich placka vyčnívá i směrem nahoru. V roce 2004 to už ale vypadalo, že se tahle antikřesťanská mašina zadrhne, když bylo z kapely vyhozeno kytarové duo bratrů Erica a Briana Hoffmanů, ale Deicide se k překvapení všech (dost možná i sebe samých) nadechli k opusu “The Stench of Redemption”, který jestli není rovnou tím úplně nejlepším, co kdy parta okolo blasfemického frontmana Glena Bentona vydala, tak minimálně patří mezi vrcholy diskografie Deicide.

Od té doby Deicide vydali už tři alba včetně toho nejnovějšího s názvem “In the Minds of Evil” a na nich opět spadli toho svého standardního stereotypu. Takhle pojmenované to nejspíš zní poměrně hanlivě, ale ve skutečnosti jsou Deicide jednou z mála kapel, u nichž to zas až tak nevadí. Starého psa novým kouskům nenaučíte, stejně jako Bentona a spol. nenaučíte hrát něco jiného než antikřesťanstvím prolezlý death metal. Sice si můžete být už víceméně předem jistí, co na nové fošně Deicide dostanete, ale také si můžete být stoprocentně jistí, že to zase bude nakopávat prdele. Téhle kapele set totiž musí nechat, že její placky tepou křesťanské lebky pořád stejně intenzivně a s železnou pravidelností a i po čtvrt století si tenhle floridský kvartet tvrdě stojí za svou hudební i textovou filozofií a ani o píď neuhnul ze svého cíle vyhladit všechny fanoušky Boha pomocí hudební brutality.

Z toho zcela jasně vyplývá jedna věc – jestli se vám Deicide a jejich extrémní smršť kytarových riffů, bicí palby Stevea Asheima a hrubého Bentonova vokálu, který je hlubší než Macocha, kdykoliv v minulosti líbili, zcela jistě se vám bude líbit i “In the Minds of Evil”. Jak už totiž hned několikrát zaznělo, akorát pokaždé jinými slovy, novinka do posledního puntíku obsahuje vše, co je pro tuhle skupinu tak typické a co mají její příznivci rádi. A když to vezmeme z druhé stránky – pokud vám Deicide až doposud nic neříkali a jejich přecházející alba vás nijak zvlášť neoslovila, pak šance, že by se to s “In the Minds of Evil” zlomilo, je naprosto minimální… tak minimální, až je skoro žádná.

Další záležitostí, v níž je “In the Minds of Evil” opět naprosto tradiční nahrávkou kapely, je také hrací délka kotoučku. Deicide byli vždycky pověstní tím, že točí desky, jež jsou víc krátkohrající než dlouhohrající a svojí stopáží mnohdy připomínají spíš trochu lepší EP – vždyť ve své diskografii mají hned několik počinů, které se nevyšplhaly ani na půl hodinku, přes magických 40 minut se Deicide dokázali přehoupnout pouze jedinkrát ve své kariéře, a to s plackou “Till Death Do Us Part” z roku 2008. “In the Minds of Evil” je sice z obecného hlediska poměrně krátké, ale na poměry Deicide patří se svými necelými 37 minutami k tomu nejdelšímu, co kdy Benton a jeho pekelní kumpáni natočili. Nicméně se rozhodně nedá říct, že by krátké nahrávky byly u Deicide negativem, poněvadž na to, co pánové hrají, je i ta půl hodina až až, když se tedy zrovna extrémně nezadaří jako v případě “The Stench of Redemption”. Co se “In the Minds of Evil” týká, 37 minut je pořád ještě v pohodě, ale je pravda, že když si to člověk pustí do sluchátek, ke konci už při té nekonečné brutální řezanici začne pozornost trochu slábnout, byť mi ty songy nepřijdou nijak zvlášť horší. I proto by mi možná sedělo spíš, kdyby Deicide nějaké ty dva vály ubrali a stáhli stopáž na čistých 30 minut, které jim sluší nejvíce. Ale to je asi tak jeden ze dvou malých neduhů “In the Minds of Evil” – navíc nijak zvlášť zásadní.

O jednotlivých válech se snad ani nemá cenu bavit. Recept Deicide na to, jak uvařit song, je neměnný nejen v rámci “In the Minds of Evil”, ale v podstatě i v rámci celé historie kapely. Musím říct, že pár válů mě ničí o trochu více, což je případ třeba “Between the Flesh and the Void”, “Even the Gods Can Bleed” nebo “Godkill”, ale ty oblíbené kusy bude mít každý zcela jistě jiné, protože ve výsledku jsou si ty písničky podobné jako vejce vejci. Na druhou stranu je ovšem pravda, že novince malinko chybí nějaký vyložený hit, jenž by album táhnul nahoru, jako tomu bylo (namátkou) v případě “Scars of the Crucifix” na “Scars of the Crucifix”, “Homage for Satan” na “The Stench of Redemption” či “Standing in the Flames” na “Insineratehymn”. Snad jako jediná by na tuto pozici mohla aspirovat druhá “Thou Begone”, jež mi v palici uvízla hned po prvním poslechu “In the Minds of Evil”, ale na právě jmenované kulťárny jí prostě ještě něco chybí. A právě to jen ten druhý malý neduh novinky – ale jak vidíte, opět nic vyloženě zásadního, protože celkově album baví tak jako tak.

Ačkoliv tohle nebude zrovna nejobjevnější závěr, nelze recenzi na “In the Minds of Evil” zakončit jinak než opětovným konstatováním faktu, že Deicide se i na své jedenácté řadovce striktně drží svého kopyta. Jak už bylo řečeno hned v prvním odstavci, tahle legendární parta své posluchače snad už ani nedokáže překvapit, přesto se chtě nechtě musím uznat, že to těm pekelníkům šlape pořád stejně brutálně, přestože už to jsou pomalu staří fotři. A zcela upřímně, asi málokdo z nás chce zrovna od Deicide slyšet cokoliv jiného… a i takováhle ortodoxnost a věrnost kořenům je svým způsobem obdivuhodná…


Další názory:

Kdo by to byl řekl, že před lety tolik diskutovaný odchod kytarového dua bratří Hoffmanů nakopne death metalovou legendu Deicide k lepším zítřkům. Přiznám, že nemám naposlouchanou každou minutu toho, co kdy bezbožný Glen Benton vycedil ze své jedovaté huby, ale alba z první poloviny minulé dekády mě ani nyní, s odsupem času, nebaví natolik, abych je zvládl doposlouchat na jeden zátah do konce. To už se ale nedá říct o posledních čtyřech počinech, které sice následují dlouhou linii klasických brutálních death metalových děl, které Deicide za svou historii vytvořili, ale má to alespoň pořádné koule. “In the Minds of Evil” není výjimka, ale přesto jej řadím trošku výš než minulé “To Hell with God”, na němž se dohromady sešlo až moc ničím nevyčnívajícího materiálu. Novinka šlape náramně a minimálně první polovina, kdy se střídá jeden výtečný flák za druhým, nemá chybu. Ke konci začne “In the Minds of Evil” mírně uvadat, protože slabší “Trample the Cross” a “Kill the Light of Christ” nedosáhnou úrovně nastolené vypalovačkami “Beyond Salvation”, drtivou “Godkill” či hitovou titulkou, která úvod odpálí s nebývalou razancí. Nicméně, ani tak není problém kotouček otočit i dvakrát po sobě. Asi není nutno zdůrazňovat, že kdo kouzlu Deicide nepodlehl díky albům minulým, tak “In the Minds of Evil” to v žádném případě nezmění, ale fanoušci, kteří si za ta léta zvykli na určitý standard, by mohli po skončení novinky zůstat dobře naladěni s pocitem, že Glen Benton a jeho parta stále mají na to, aby vydali album, které všechny pochybovače (a s nimi všechny věřící) uzemní svým nezaměnitelným způsobem.
Kaša

Redakční eintopf #56 – listopad 2013

Hell - Curse and Chapter
Nejočekávanější album měsíce:
Hell – Curse and Chapter


H.:
Hell – Curse and Chapter
Index očekávání: 9/10

Ježura:
Empyrium – Dead Winter Ways
Index očekávání: 9/10

Kaša:
Hell – Curse and Chapter
Index očekávání: 9/10

nK_!:
Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2
Index očekávání: 10/10

Stick:
Deicide – In the Minds of Evil
Index očekávání: 8/10

Atreides:
Kauan – Pirut
Index očekávání: 8/10

Zajus:
Dying Passion – Transient
Index očekávání: 7/10

Skvrn:
Kauan – Pirut
Index očekávání: 9/10

Většina redaktorů sice má nějaké hemzy v tom smyslu, že v říjnu to bylo silnější, přesto nakonec skončí u toho, že vypalí pěkných pár tipů na poslech. Jedním z nejčastěji skloňovaných jmen jsou britští heavy metalisté Hell, jejichž fantastický debut “Human Remains” máme pořád v živé paměti, takže na pokračování “Curse and Chapter” se těšíme natolik, až to počin dopracoval na nejočekávanější album měsíce. Nejedné zmínky se dočkali také floridští satani Deicide, od jejichž fošny “In the Minds of Evil” se dá očekávat další dávka pořádné blasfemie, německé válečné komando Endstille, které s novinkou “Kapitulation 2013” jistě předvede další black metalové inferno, dost často však padalo i jméno takových Heiden, jejichž tvorbu mají někteří z nás dost rádi, takže ani “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” náš redakční sluch zcela jistě nemine. Pokud bychom ovšem měli vyjmenovat všechno, co kdo doporučil a v čem se kdo shoduje s ostatními, byli bychom tu pěkně dlouho – a navíc je to i zbytečné, jelikož je to vlastně napsané níže. Takže hurá na jednotlivé redaktory…

H.

H.:

Listopad není ani zdaleka tak silný jako říjen, což se ovšem vzhledem k tomu, jak nabité to minule bylo, dá vcelku v pohodě pochopit, ale rozhodně i tak bude co poslouchat a určitě jsou zde desky, na něž se vyloženě těším. Mezi takové zcela jistě patří britští veteráni Hell, jejichž dva roky starý dlouhohrající debut “Human Remains” mě absolutně složil a už teď jej považuji za jednu z nejlepších heavy metalových nahrávek aktuálního tisíciletí. Co si budeme povídat, navázat na něco podobného bude setsakra těžké, tím spíš, že na “Curse and Chapter” už se nebude nacházet jen materiál z 80. let, ale i současná tvorba, avšak tím spíš jsem zvědavější. Dalším vrcholem listopadu pro mě (doufám) bude “[Order of the Shadow : Act I]” od Američanů Psyclon Nine, kteří kombinují mé dva aktuálně nejoblíbenější hudební směry – extrémní metal a extrémní elektroniku. Aggrotech smíchaný s black metalem měl na předchozích počinech fakt koule, tak snad bude novinka opět masakr. V žádném případě pak nesmím zapomenout ani na čistý black metal, v jehož rámci se objeví dvě alba, na která si zcela jistě počíhám – “Augur Nox” od avantgardních Code a “Kapitulation 2013” válečného komanda Endstille. Z dalších věcí, jež budou jistě stát za poslech, bych už jen heslovitě jmenoval “Pirut” od Kauan, “Kult des Hasses” od Acheron, “Åsa” od Falkenbach, “Erathems” od Cronian, “To Perdition” od Handful of Hate, “In the Minds of Evil” od Deicide, “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” od Heiden, “Tres Cabrones” od Melvins, “Animale(s)” od Celeste (neplést s Celeste Buckingham, to je zas něco trochu jiného :)) a samozřejmě také “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” od experimentálních jazz metalových šílenců Ephel Duath. Speciální zmínku si pak zaslouží ještě mocní Cult of Fire a jejich druhý opus “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” a “Grief” od Germ, jelikož oba počiny byly odsunuty z října na listopad. Pokud bych měl něco naopak nedoporučit, tak rozhodně neposlouchejte nové Five Finger Death Punch, jelikož to bude zase totální sračka.

Ježura

Ježura:

Soupiska alb vycházejících v listopadu rozhodně nepostrádá zajímavá jména. Jsem třeba dost zvědavý na Hell a jejich druhé album “Curse and Chapter”, protože mě opravdu zajímá, jestli se kapele s novým materiálem zadaří alespoň stejně dobře jako s materiálem 25 let starým, který pod názvem “Human Remains” vydali Hell před dvěma lety a byla to přinejmenším žánrová událost roku. Svá želízka v ohni má i česká scéna, protože nové desky chystají Heiden a Dying Passion, a já nepochybuji, že v obou případech půjde o skvělé věci. Dál jsou tu Falkenbach, Cronian nebo Endstille… Všechno zajímavé spolky, které určitě mají na to vytasit se s hodnotnou nahrávkou. Mého listopadového favorita mezi nimi ale stejně nenajdete, protože na plánu vydání figurují ještě další dvě jména. Prvním je – neukamenujte mě, prosím – Eminem. Podle tří s předstihem vypuštěných skladeb bude jeho nová deska “Marshall Mathers LP 2” velkolepým comebackem a zároveň návratem k oldschoolovějšímu pojetí hip-hopu, než jak jsme byli z posledních let zvyklí. Pokud se tahle očekávání naplní, bude to velká událost. I Eminem se však musí sklonit před temnými neofolkovými bardy Empyrium, kteří mají na plánu vydání EP “Dead Winter Ways”. Podle prohlášení labelu půjde o ukázku z připravované řadovky “Turn of the Tides” a už to mi stačí k velké natěšenosti. Když si totiž odmyslím tři dříve neslyšené skladby, které se objevily buď na bestofce “A Retrospective…” nebo kompilaci “Whom the Moon a Nightsong Sings”, znamená to jediné – první nový materiál od roku 2002! Ne, tohle si vážně nesmím nechat ujít a všem ostatním doporučuji to samé!

Kaša

Kaša:

Jak už bylo řečeno, listopad zvučností nových počinů oproti říjnu krutě zaostává, ale to mi nebrání, abych si našel pár titulů, na které se už v předstihu těším. Jedním z takových počinů je “Obsideo” deathových Pestilence, jejichž nová tvorba už bohužel nemá takový šmrnc jako starší desky, ale pořád se jedná o žánrový nadstandard, ve kterém si dokážu najít to své. Deicide už taktéž nemůžou ničím překvapit, ovšem jejich poslední desky mají pořádnou sílu, takže ujít si nenechám ani “In the Minds of Evil”Bentonovy kuchyně. Totéž by se dalo říct i o Artillery a jejich “Legions”, kteří ten svůj thash metal hrají pořád stejně řízně a já nemůžu samozřejmě odolat. Je zde však jedno album, které všechny ostatní strčilo hravě do kapsy, a je jím druhý počin britských Hell s titulem “Curse and Chapter”. Debut “Human Remains” je fantastická deska, která poplatně době svého vzniku dokázala přenést tehdejší atmosféru do moderního hávu a výsledkem bylo jedno z nejlepších heavy metalových alb všech dob. Očekávání jsou logicky obrovská a stejně tak ve mně klíčí obavy, zdali se to Hell povede i tentokrát, ale pevně doufám, že ano, takže napjatě vyhlížím datum vydání.

nK_!

nK_!:

V červenci Five Finger Death Punch vydali první část svého nového dvoudílného opusu a po několikaměsíčním odkladu přichází konečně na řadu pokračování a završení v podobě “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2”. Nebudu zastírat, že se těším jako malé dítě, protože jak bylo jistě z mé srpnové recenze patrné, “Volume 1″ rvalo koule a deska jako taková byla našláplá od začátku do konce. První uvolněná ukázka z “Volume 2” vypadá více než dobře, a pokud se zbytek alba ponese v podobném duchu, budu opět maximálně spokojen a ohodnotím vysokou známkou, jak je u mě koneckonců u Five Finger Death Punch tak trochu zvykem. Tihle chlapíci jednoduše ještě nikdy nešlápli vedle. Každopádně uvidíme, jak “Volume 2” nakonec dopadne, poněvadž jak bývá zvykem, z dvojalb je dobré téměř vždy jenom jedno.

Stick

Stick:

Jak už říká kolega H., listopad za silným říjnem poněkud zaostává. Pokud už desky vycházejí, většinou jsou pro mě relativně nezajímavé. Samozřejmě se tam objevují i zajímavá alba, za pozornost jistě bude stát obnovený Cronian, již jen kvůli pánům, kteří za tímto projektem stojí. Jmenovitě Vintersorg a Øystein Garnes Brun, kteří jsou dobře známí ze svého působení v Borknagar. Celkem se těším i na nadcházející novinku “Kapitulation 2013” německých válečných nadšenců Endstille. Přestože se ven chystá novinka Pestilence, jejich současná tvorba pro mě zrovna zajímavostí neoplývá, přece jen ten zenit už je u nich pryč a pochybuji, že se dokáží překonat. Jednou z mála opravdu zajímavých heavy metalových desek se tak stávají Hell, kteří bodovali už s předchozí “Human Remains”, jsem docela zvědavý, co na nové fošně přinesou. Nakonec u mě ale vítězí klasika Deicide s pološíleným Glenem Bentonem. Člověk nějak automaticky od nich neočekává zklamání, ale přesto je vždy zvědavý, jaký jejich nový materiál bude. Satani drží svou laťku nastavenou stále vysoko, doufejme, že ani s albem “In the Minds of Evil” nepadnou na kolena před křesťanskými psy.

Atreides

Atreides:

Listopad naštěstí už není měsícem, kdy člověk neví, kam skočit dřív, protože vychází tolik materiálu, který stojí za poslech, že aby ho mohl všechen pořádně zhodnotit, potřeboval by další dobře dva měsíce. I přesto se najde několik kousků, které rozhodně stojí za pozornost. Když začnu podle abecedy, první na řadě jsou lyonští post-hardcoristi Celeste s novou deskou “Animale(s)”, kterážto bude mít podobu dvou disků s celkovou délkou něco málo přes hodinu. Za povšimnutí rozhodně stojí i zlí našinci Cult of Fire, kteří na samém konci měsíce vydávají druhou řadovku “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”. Obal s indickou bohyní Kálí i název psaný sanskrtem dávají tušit, že se můžeme těšit na trochu exotiky na domácí black metalové scéně a jsem zvědav, nakolik se temná bohyně do jejich hudby promítne. Coby fandovi oldschoolového hip-hopu by mi, stejně jako Ježurovi, neměl ujít nový Eminem a stejně jako on se určitě podívám i po novém minialbu z dílny Emyprium, “Dead Winter Days”. Minout bych neměl ani “Åsa”, odkazující názvem na vikinská božstva, za kterou nestojí nikdo menší než Vratyas Vakyas, jediný člen legendární folk-blackové formace Falkenbach. V hledáčku mám i domácí Heiden s očekávaným počinem “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” navazujícím na předešlou, vysoce hodnocenou desku “Dolores”. Mými favority pro listopad jsou však ukrajinci Kauan, kteří po dvouleté odmlce opět vypouští do světa novou desku, tentokráte pod názvem “Pirut”. Čtyřicetiminutový opus skrývající se za finským výrazem pro ďábly byl, jak poznamenává i kolega níže, silně inspirován pádem meteoritu v Čeljabinsku a vzhledem k tomu, že předchozí album “Kuu..” jsem trestuhodně minul, jsem velmi zvědav, kam se pánové od předminulé desky “Aava tuulen maa” hudebně posunuli.

Zajus

Zajus:

Když tu okolo sebe vidím tu záplavu devítek od kolegů, připadám si jako z jiného světa. Sám totiž v listopadu žádnou obrovskou hudební událost neočekávám. Naopak zde vidím několik příležitostí na solidní alba, začít můžeme netradičně na českém písečku. Album uvedené v záhlaví mého skromného odstavce ctěné čtenářstvo jistě nepřehlédlo. K poslechu loňské vysoce ceněné desky “Amplify” šumperských Dying Passion jsem se dostal teprve nedávno, album však splnilo vše, co nadšené recenze slibovaly, a já jsem tak zvědav, zda bude “Transient”, které vyjde v posledním listopadovém dnu, jeho důstojným nástupcem. Druhou českou novinkou, která mě bude provázet dlouhými listopadovými nocemi, pak bude “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” poetů Heiden, jejichž tvorba je s každým dalším albem o kus lepší. Ze zahraničí pak dorazí dvě další zajímavé desky – “Åsa” folk metalistů Falkenbach a hlavně další avantgardní dílko z pera těžko uchopitelných Ephel Duath. A na závěr ještě doplním Germ, kteří sice vévodili mému eintopfu minulý měsíc, ovšem kvůli posunutému datu vydání si na jejich (či spíše jeho) druhou dlouhohrající desku musíme počkat na první listopadový týden.

Skvrn

Skvrn:

Ačkoli listopad není bůhvíjak nabitým měsícem, já jsem si svého jasného favorita našel. Ukrajinští Kauan jsou totiž zárukou kvalitní metalové i nemetalové hudby. Ukázka z očekávaného “Pirut” prozrazuje, že bychom se mohli dočkat návratu k úžasným doom/folkovým prvotinám “Lumikuuro” a “Tietäjän Laulu”. Zajímavé je už jen to, že natáčení desky bylo pozdrženo pádem meteoritu do čeljabinské oblasti, kde se “Pirut” nahrávalo. Pád vesmírného tělesa hudebníky inspiroval a ti mu na oplátku věnovali celé nové album. Z dalších jmen to budou určitě Deicide, které si nenechám ujít, jednočlenný projekt Falkenbach, jenž je zárukou kvalitní, leč na poslech nenáročné viking metalové hudby, Endstille, Heiden, Cronian či EP od Empyrium a Ghost.


Deicide – To Hell with God

Deicide - To Hell with God
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 15.2.2011
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. To Hell with God
02. Save Your
03. Witness of Death
04. Conviction
05. Empowered by Blasphemy
06. Angels in Hell
07. Hang in Agony Until You’re Dead
08. Servant of the Enemy
09. Into the Darkness You Go
10. How Can You Call Yourself a God

Hodnocení:
nK_! – 8/10
H. – 8/10
Seda – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Peklo otevřelo své plamenné brány… opět. Floridští satanáši Deicide s železnou pravidelností vylézají ze své temné díry znovu a znovu na světlo světa a přinášejí s sebou svou obvyklou porci belzebubsky laděného death metalu. Co nového se jim tentokrát podařilo uvařit nad pekelnými ohníčky, si povíme u dalšího pokračování seriálu “zlo na sto způsobů a pokaždé s ostrou chilli omáčkou navrch”.

Pravdou je, že Deicide od dob, kdy Glen Benton (frontman) poprvé hrábl do basových strun, zní nejvíce melodicky. Ano, těžko tomu věřit, ale i železná kovadlina se jednou poddá a hle, najednou před námi leží výtvor ne nepodobný těm předchozím, ale přesto v jednotlivých nuancích tak odlišný, až se laik třese a mistrovi zůstává rozum stát. Nebojte se, pravověrní posluchači této infernální řezanice nepřijdou zkrátka a v nových Deicide najdou přesně to samé, s čím se obvykle shledávali na starších albech. Jen maličko okořeněné jemnou vrstvou fascinující melodiky, která tomuto albu sedne jako zadek na hrnec.

Předchozí zásek kapely mne svým pojetím zcela minul a o to více jsem byl překvapen, když mě po 35 minutách prvního poslechu nového materiálu pojal blahý pocit značící, že tady nejde jen o potřebu vydat prostě další řadové album, ale o snahu pohnout se z prohřátých podzemních doupat o kousek dál. Jak je zmíněno výše, nejde o žádný mílový posun, jako spíše o jemné dotažení toho, co se nám na Deicide už přes dvacet let líbí nejvíce, k dokonalosti. Nevím, jak jinak popsat pro Deicide typický vokál než jednoduše a výstižně “bentonovský”. Baskytarou se možná neohání ze všech nejlépe, ale ve sféře agresivního vokálu nám Glen rok co rok názorně predvádí, kdo je tady ten pravý princ temnot. Ostře řízný zvuk řadící tu nejbrutálnější možnou rychlost je místy střídán melodickými kytarovými riffy a nečekaně chytlavým pojetím bicích. Jack Owen (kytara) se nebojí vzít svůj nástroj (bez dvojsmyslů, prosím) pevně do ruky a dokazuje nám, že v základní metalové škole se neučí pouze hudební variace na dort pejska a kočičky, ale sem tam se objeví někdo, kdo je schopen ukázat, že i zavedené mašině prospějí čas od času nové šrouby. Po audio stránce zní deska zkrátka parádně a dle mého názoru se jedná o jeden z nejlepších počinů, který kdy mistr Benton a spol. vyprodukovali.

Nejsem si úplně jist, zda čtenáře zajímají sáhodlouhé elaboráty na téma “nejlepší píseň alba” nebo “výčet skladeb, aneb všechny jsou stejné”. Rozhodl jsem se tedy pojmout hodnocení jednotlivých kousků trochu odlišným způsobem. Půjdeme na to pěkně od konce (opět prosím bez dvojsmyslů) a začneme těmi méně unikátními vály. “Conviction” je typickým zástupcem starší éry Deicide, kdy ještě bylo v módě opakovat dokola stále jedno a to samé slovo a tvářit se u toho pokud možno co nejvíce ďábelsky. Ve stejném duchu se line i “Angels in Hell”, ale ruku na srdce, komu z nás to vadí?

“Save Your”, “Servant of the Enemy” a “Into the Darkness You Go” už pomalu nesou známku novodobější proměny. Extra rychlé pasáže jsou střídány střednětempými melodičtějšími pasážemi, ve kterých se mi i vokál zdá maličko jinde, než kde je skalní posluchač zvyklý. Mezi elitu se řadí titulní “To Hell with God” a “Empowered by Blasphemy”. Vynikající skladby, které si jistě zaslouží své místo v death metalové síni slávy. Avšak mezi absolutní elitu bych zařadil kus, který se oproti ostatním krčí až v koutku na samém konci alba. Název “How Can You Call Yourself a God” možná vypadá, že by mohl vyhrát titul o nejzbytečnější a nejdelší refrénovou frázi všech dob, opak je však (jak už to tak v mých výtvorech bývá) pravdou. Vše, co se na tomto albu líbí a uchvacuje, dosahuje s touto skladbou zcela jiných rozměrů a dostane vás do kolen rychleji, než by kněz stačil vytasit bibli a odříkat dva otčenáše.

Deicide opět nezklamali. Kdo očekává šíleně pošukaný blasfemický náhul, je doma. Vůně líbivé melodie je však jasná stejně jako fakt, že trosečníkovi na širém moři přeplněném žraloky nezbývá už čas zkouknout poslední díl “Ordinace v růžové zahradě”. Deicide znějí nejlépe za poslední roky. Kdo očekává odskok k jiným žánrům a zženštilé heavy metalové riffy doma není. Nechť si laskavě ráčí pustit např. Iron Maiden a pořádnou hudbu ponechá dospělým jedincům. Děkujeme.

Dodatek: Autor je rovněž vášnivým posluchačem Iron Maiden a doporučuje poslední odstavec brát poněkud s nadhledem.


Další názory:

Čekat od těchto floridských satanášů cokoliv jiného než totální infernální hoblovačku, by bylo sakra naivní. Starého Bentona a starého Asheima holt novým kouskům nenaučíš. Ale proč by to kdo taky dělal, když má ta jejich blasfemie takové koule? “To Hell with God” vás rozprasí na cimprcampr a tak to má být! Deicide považuji už hodně dlouhou dobu za jednu ze svých nejoblíbenějších death metalových kapel, přičemž i novinka z jejich pekelné dílny potvrzuje, že jsem se k tomuto soudu rozhodně nedostal náhodou. Já jsem velice spokojen.
H.

Pokud byste měli mezi death metalovými kapelami najít jednu, která nejvíc nemá ráda toho nahoře, byli by to právě Deicide. Tato parta patří ke stálicím death metalové scény a s novou deskou pravidelně nezklame. Není to výjimka ani s “To Hell with God”. S titulní stejnojmennou písní se nahodí vysoké tempo, které již tradičně nepoleví, a pauzu si dopřejete až na konci. Výborná kytarová sóla, která se mi u Deicide vždy moc líbila, pochopitelně nechybí. Něco mi zde ale přesto pro vyšší hodnocení chybí, a tak si “To Hell with God” odnáší solidních šest a půl bodu.
Seda


Metalfest Open Air 2010 (neděle)

Metalfest Open Air 2010
Datum: 32.5.2010
Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín
Účinkující: Brainstorm, Deicide, Finntroll, HammerFall, Legion of the Damned, Marduk, Nightmare, Silent Stream of Godless Elegy, Vader

Den pro mě začíná s Francouzi Nightmare, na něž jsem původně jít nechtěl, ale co má člověk dělat, když se nudí… O to víc však překvapili. Hudebně mě to zrovna neoslnilo, ale svých pět minut slávy na plzeňských prknech si náležitě užili, zvláště pak energický zpěvák, který běhal jak drak a neodpustil si ani výlet po boční konstrukci pódia. Palec nahoru.
Zaznělo: “Holy Diver” [Ronnie James Dio cover], “Legions of the Rising Sun”

Další na řadě je jeden z mála zástupců tuzemské scény – moravská chuťovka Silent Stream of Godless Elegy. Jenže problémy s dopravou a dlouhá zvukovka nakonec zapříčinily, že se jejich set smrsknul na pouhopouhých pět songů, takže sotva začali hrát, už museli ohlásit poslední skladbu. Každopádně zazněly i dvě ukázky z nadcházejícího počinu “Návaz” a zní to vážně skvěle. Už aby to bylo venku. Ze samotného vystoupení byl dojem dobrý (to víte, mám je rád :)), ale prostě krátký…
Zaznělo: “I Would Dance”, “Look”, “Mokoš”, “My Friend Who Doesn’t Exist”, “Zlatohlav”

Teď přichází čas pro opravdu hodně ostré sebranky (v porovnání se zbytkem line-upu). První z nich jsou polští zabijáci Vader. Drtička to byla brutální, skupina vsadila na rychlejší kousky, ale chtě nechtě musím říct, že čím více plynul jejich čas, tím více to bylo jednotvárnější a jednotvárnější. A přitom by stačilo hodit nějakou pomalejší (a při tom neméně drtivou) skladbu (například takovou “Helleluyah!!! (God Is Dead)”) a hned to mohlo být o něčem jiném. Takhle těch 45 minut bylo až až…
Zaznělo: “Never Say My Name”, “Rites of the Undeath”

Z Polska do Švédska, z death metalu do black metalu, místo Vader vražedné komando Marduk. Zklamáním byl hlavně hrací čas (kdo to kdy slyšel, aby black metalové zlo hrálo odpoledne na sluníčku?), ale dejme tomu. I tak to ale nic nemění na faktu, že už jsem od Marduk viděl i lepší koncerty. Ne že by to bylo špatné, ale mám pocit, že to mohlo být i lepší. Mortuus je však ďábel a i v Plzni řval jak vážně jak pominutý. Se divím, že si ty plíce ještě nikdy nevyblil (smích). V souvislosti s Marduk mě ale napadá ještě jedna věc – už bych se pomalu přimlouval za radikální obměnu setlistu. Ne že by mi staré vály jako “Wolves” nebo “Still Fucking Dead (Here’s No Peace)” vadily, ale kapela má v záloze velkou spoustu stejně dobrých, ne-li lepších skladeb, které by za zahrání naživo rozhodně také stály.
Zaznělo: “Baptism by Fire”, “Into Utter Madness”, “Phosphorous Redemeer”, “Still Fucking Dead (Here’s No Peace)”, “The Levelling Dust”, “With Satan and Victorious Weapons”, “Wolves”

Mezi smečku čtyř extrémně metalových kapel jsou na oddych vklíněni Němci Brainstorm. Nemůžu si pomoct, ale kdyby neměli zpěváka Andyho, tak se můžou jít zahrabat. Je to obyčejný power metal, ale on je na koncertech neuvěřitelně táhne dopředu, baví publikum, dobře zpívá, prostě správný frontman. Jinak mi to ale moc nešmakovalo.
Zaznělo: “Fire Walk with Me”

Ok, zpátky k pořádné náloži. Na pódium už se derou Legion of the Damned… a že to rozjeli vážně krutě. Jejich hudba má prostě koule. Jinak se to říct nedá. Na koncertě i ve studiu. Tady prostě nejde dělat nic jiného než třepat palicí jak blázen a nechat se ovívat kulometnou dávkou bicích, riffů, kytarových nájezdů a nasraného vokálu Maurice Swinkelse. Thrash/death v té nejlepší podobě. Maso!
Zaznělo: “Bleed for Me”, “Cult of the Dead”, “Malevolent Rapture”, “Son of the Jackal”

To nejlepší na konec – Deicide, králové brutal death metalu. Tihle řízci do Evropy moc často nejezdí, takže se na ně opravdu vyplatí zajet. Když jsem na fóru Masters of Rock projížděl ohlasy na Metalfest, někdo se tam nechal slyšet, že Deicide byli “děs, pořád totéž dokola, bez špetky melodie”. Myslím, že chlapec asi neměl moc ponětí, o čem tahle banda je (smích). Deicide nemusí dělat vůbec, nemusí za celý koncert udělat jediný krok, prostě jenom spustí a už jen ta jejich muzika je maximální peklo! Takhle já si představuji brutalitu. To teda bylo zlo! (Mimochodem, vážně bych se někdy nechtěl dostat do kůže Asheimových škopků, ten magor svojí soupravu málem rozmlátil na kousky.)
Zaznělo: “Death to Jesus”, “Desecration”, “Homage for Satan”, “Mad at God”, “Scars of the Crucifix”

Festival jde pomalu do finiše, přichází Finntroll, v našich končinách oblíbená to cháska, což potvrdilo i plzeňské publikum. Kapela se ani nijak extra nemusela snažit, aby měla od lidí plnou podporu. Mosh měli asi největší z celého festivalu a pálili do něj jednu hitovku za druhou, pokud se nemýlím, provětrali všechny studiové záseky kromě debutu. I když mám Finntroll radši z desky než z pódia, nemůžu říct proti jejich koncertu křivé slovo.
Zaznělo: “Jaktens tid”, “Nedgång”, “Slaget vid blodsälv”, “Solsagan”, “Trollhammaren”, “Under bergets rot”

Poslední skupinou a zároveň největším jménem Metalfestu se stali HammerFall. Sonata Arctica měla na akci zůstat déle a podívat se, jak se dělá headline vystoupení. Ne, to byl jen fór, ale i tak HammerFall podle mého názoru zahráli výborně, i když půlka lidí věnovala pozornost spíše hokejovému finále, které běželo na obrazovce vedle pódia. HammerFall se však svým zájmem o tento zimní sport netají, takže jim to myslím ani nevadilo, naopak se občas například Joacim Cans sám přiběhl podívat, jak se hraje, přál českému týmu hodně štěstí a samozřejmě si ani neodpustil poznámku o naší semifinálové výhře nad Švédy. Mezitím však samozřejmě také stíhali hrát ten svůj heavy metal, a že jim to šlapalo pěkně! Při závěrečných vteřinách zápasu akorát ukončili svůj set, vyklidili prostor a nechali celý areál si zazpívat národní hymnu na oslavu vítězství.
Zaznělo: “Any Means Necessary”, “Blood Bound”, “Crimson Thunder”, “Hallowed Be My Name”, “Hearts on Fire”, “Last Man Standing”, “Let the Hammer Fall”, “Punish and Enslave”, “Renegade”, “Riders on the Storm”, “Secrets”


Zhodnocení:

Už nám zbývá jenom doplnit nějaké ty kecy o organizaci apod. Především je nutné pochválit výběr místa konání – amfiteátr se ukázal být opravdu ideálním prostorem. Vidět bylo odevšad, i z velké dálky. Možná jen prostor na kotlení by mohl být o kousek větší, ale s tím se ani nic dělat nedá a kdo si chtěl užít pogo, místo si vždycky našel. Ze začátku mě trochu děsil relativně velký betonový plácek oddělující samotné pódium a diváky, ale i ten se nakonec ukázal jako opodstatněný, když nějaké jej skupiny nějaké skupiny vzaly jako součást stage a a běhaly po něm, co jim nožky stačily.

Zvuk… pokud je nepovedený, bývá jedním z největších strašáků koncertů, zvláště pak na festivalech. Na Metalfestu mi však ozvučení přišlo opravdu kvalitní a nebylo kapely, již by zvuk pohřbil, jak se to občas stává. Takže v tomto směru opravdu výborné.

Celková organizace rovněž šlapala jak hodinky a v podstatě jsem nezaznamenal jediný problém. Pořadatelé dokázali hbitě vyřešit i pozdní příjezdy interpretů v prvním dnu. Za pochvalu také stojí dovezení velké obrazovky na promítání finále mistrovství světa v hokeji. Možná jen trochu otravné bylo umístění kempu přímo k malému (a opravdu hodně špinavému) potůčku, takže všude byly mraky komárů. Jinam to ale asi dát nešlo a přežít se to dalo.

Celkově šlo dle mého názoru o hodně povedenou akci s velmi pěknou a vyváženou sestavou (i když netvrdím, že bych si nenechal líbit o jednu nebo dvě black či death metalové kapely víc), včetně pár výjimečných vystoupení (kupříkladu Twilight of the Gods). V podstatě úplně všechno vyšlo na jedničku a návštěvníci Metalfestu tak své návštěvy litovat určitě nemůžou. Já osobně si případné další ročníky milerád zopakuji.