Archiv štítku: Five Finger Death Punch

Redakční eintopf #85.3 – speciál 2015 (nK_!)

nK_!

nK_!:

Top5 2015:
1. Ghost – Meliora
2. We Butter the Bread with Butter – Wieder geil!
3. Iron Maiden – The Book of Souls
4. Disturbed – Immortalized
5. Civil War – Gods and Generals

CZ/SVK deska roku:
1. Dark Gamballe – Panoptikaria
2. Kabát – Do pekla / Do nebe

Neřadový počin roku:

Artwork roku:
Celldweller – End of an Empire

Shit roku:
Five Finger Death Punch – Got Your Six

Koncert roku:
Hellfest 2015: Clisson (Francie), 19.-21.6.2015

Videoklip roku:
Ghost – From the Pinnacle to the Pit

Potěšení roku:
nová deska Marilyna Mansona

Zklamání roku:
konec Motörhead

Top5 2015:

1. Ghost – Meliora
Ghost už potřetí nezklamali a zdá se, že ani neumí šlápnout vedle. Album „Infestissumam“ z roku 2013 sice nakonec zůstalo nepřekonané, ale „Meliora“ byla setsakra blízko k tomu, aby vysoko nastavenou laťku přeskočila. Vůbec jsem nečekal, že se Ghost vytasí s tak parádní deskou. Tihle pánové prostě umí.

2. We Butter the Bread with Butter – Wieder geil!
Oproti Ghost diametrálně odlišná muzika. Zato ale energická, vtipná, zábavná a těžce návyková. Ani po více než půl roce mě „Wieder geil!“ nepřestává bavit. Deset skvěle vyvážených songů prostě dokáže udělat svoje.

3. Iron Maiden – The Book of Souls
Od heavy metalových matadorů Iron Maiden jsem toho ani moc nečekal, protože jejich novodobější tvorba mě už začíná trošku míjet. Jak jsem byl překvapen, že i přes svou délku dokáže „The Book of Souls“ výborně bavit. A ono je i neuvěřitelně dobře napsané a vyvážené! Jdu si hned pustit „Empire of the Clouds“, protože jestli si nějaká loňská skladba zaslouží velké uznání, je to přesně tahle.

4. Disturbed – Immortalized
Disturbed se v létě vynořili odnikud s oznámením dalšího alba a dokázali tím dokonale rozhodit celou scénu, protože tohle fakt nikdo nečekal. Řekl bych, že je dnes docela umění nahrávat rok nový materiál a tvářit se, že jako kapela vlastně ani nefungujeme. Amíkům se to ale přeci jen povedlo a výsledek stál za to.

5. Civil War – Gods and Generals
Podle mě jedno z největších překvapení posledních let pomalu, ale jistě nabírá na síle. Jestli tahle skupiny nikdy nebude těžkotonážní, tak asi emigruji do Nepálu a budu se živit horskými kořínky. Odpadlíci ze Sabaton by si úspěch zasloužili, protože na rozdíl od své původní kapely (v poslední době) přišli s něčím, co se dnes už tolik nevidí – nepřetékají nudným hevíkovým klišé.

CZ/SVK deska roku:

1. Dark Gamballe – Panoptikaria
K „Panoptikarii“ jsem se vlastně dostal úplně náhodou a nakonec jsem rád, že se tak stalo. Nejenže jsem po letech znovu objevil zaprášený klenot, jakým Dark Gamballe bezesporu jsou, ale tahle nadupaná deska mě ještě přesvědčila o tom, že kvalitní český rock má k úpadku zatím hodně daleko.

Dark Gamballe

2. Kabát – Do pekla / Do nebe
Co dál? Daniel Landa a jeho „Žito“? Divná a nedomyšlená hloupost. Cocotte Minute s live deskou plnou nového matroše? Ne, ne, taky ne. Nebo snad identitu hledající Škwor? Nenechte se vysmát, druhé místo u mě s přehledem obsazují noví Kabáti. I když se tahle skupina stala symbolem naší vidlákovosti, jedno se jí musí nechat – muziku dělat umí. A já se nestydím za to, že jsem se u jejich aktuální desky dobře bavil.

Artwork roku:

Celldweller – End of an Empire
„End of an Empire“
je chytře vymyšlené elektronické album tematicky navazující na „Wish Upon a Blackstar“. Pojednává o fiktivním světě jménem Atiria a konci jedné civilizace (kdo by to řekl). Nejvíce mě na něm ale baví jeho přebal. Klayton sice není kdovíjaký fešák, ale na artwork zapózovat umí, to jo.

Celldweller – End of an Empire

Shit roku:

Five Finger Death Punch – Got Your Six
Snad každý musí uznat, že tohle byl hodně nepříjemný průser. Když i dlouholetí fanoušci začnou nespokojeně pískat, je něco dost špatně. A když se dokonce i mně (jsem v redakci nejvíce agro) líbí všehovšudy jen dva songy… radši už nebudu sprostej.

Koncert roku:

Hellfest 2015: Clisson (Francie), 19.-21.6.2015
Nakonec to vyšlo a po tom, co jsem se v loňském souhrnu vybrečel, jsem se na Hellfest přeci jen podíval. Řeknu vám – jestli něco, tak tohle stojí fakt za to. Stačí si zjistit, jaké tam hrály kapely… a také přihlédnout k faktu, že lépe organizovanou a ošéfenou akci jsem doposud nenavštívil. Letos znovu!

Videoklip roku:

Ghost – From the Pinnacle to the Pit
A podruhé Ghost. Na to, že klipy moc nesleduji, jsem jich v loňském roce viděl překvapivě dost a měl jsem tak výjimečně z čeho vybírat. Retro styl „From the Pinnacle to the Pit“ mi zkrátka sedl nejvíce.

Potěšení roku:

nová deska Marilyna Mansona…
…není taková sračka jako ty tři předchozí! No povězte, čekal to někdo? Já tedy ne a výstřednímu Marilynovi přeju, aby se i případné další počiny nesly minimálně v podobném duchu.

Zklamání roku:

konec Motörhead
Je jasné, že všechno musí jednou skončit. A při pohledu na Lemmyho Kilmistera fanoušci léta hádali, že nám už dlouho hrát nebude. Zpráva o jeho náhlé smrti krátce po 70. narozeninách ale překvapila kdekoho. Tak odpočívej v pokoji, Lemmy!

Ghost

Zhodnocení roku:

Jak se zdá, rok od roku mě hudební scéna baví víc. Sice jsem neviděl tolik koncertů, ale ty, které se mi podařilo navštívit, stály bezezbytku za to. Jsem spokojen i s vydanými alby, a když zapomenu na fiasko s Five Finger Death Punch a Landou, byl loňský rok hodně solidní.


Five Finger Death Punch – Got Your Six

Five Finger Death Punch - Got Your Six
Země: USA
Žánr: groove / alternative metal
Datum vydání: 4.9.2015
Label: Prospect Park

Tracklist:
01. Got Your Six
02. Jekyll and Hide
03. Wash It All Away
04. Ain’t My Last Dance
05. My Nemesis
06. No Sudden Movement
07. Question Everything
08. Hell to Pay
09. Digging My Own Grave
10. Meet My Maker
11. Boots and Blood

Hrací doba: 38:23

Odkazy:
web / facebook / twitter

Před dvěma lety jsem byl z dvojice „The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1 & 2“ nadšen. Tehdy ještě za starého číselného hodnocení jsem se nebál sáhnout po opravdu vysokých známkách a stojím si za nimi i dnes. Pro zbytek redakčního osazenstava nepochopitelná numera stále obhajuji názorem, že ačkoliv nikdy nešlo o kdovíjak umělecké opusy, stále se jednalo o slušné a pro mne zábavné desky. Na rozdíl od jiných alb, potažmo interpretů daného žánru, po některé z nich rád sáhnu i v současné době.

Mnoha kolegům na Five Finger Death Punch vadí především „buranský“ styl, kterým se kapela prezentuje veřejnosti. Dále fakt, že Američané na svých deskách prakticky nikdy nepřinášejí nic zvláštního a i přesto svou tvorbu neprávem považují za vrchol současné moderní metalové produkce. A nejhorší ze všeho – z neznámých důvodů s tím mají obrovský úspěch. Tyto názory se svými spolupracovníky nesdílím, ačkoliv je plně respektuji. Dovolte mi alespoň krátce vysvětlit, proč je pro mě předchozí (záměrně píši předchozí, o tom však dále) tvorba Five Finger Death Punch srdcovou záležitostí.

Losangeleská skupina si mě získala už svou prvotinou „The Way of the Fist“ z roku 2007. Její nástupci vysoko nastavenou laťku nikdy nepřekonali, i tak se ale vždy jednalo minimálně o dobrou zábavu opatřenou solidním drajvem. Co si budeme nalhávat, muzika Five Finger Deatch Punch nepřicházela nikdy s uměleckými nebo inovativními ambicemi (ač se to všichni členové snaží vyvracet), vždycky ale dobře pobavila. Ona „buranskost“ a celková macho image mi samozřejmě úplně nevoní, beru ji však jako nutný přívěšek muzice, která se mi i přes všechny nedostatky a neoriginálnost prostě líbí.

„Got Your Six“ jsem kdovíjak dopředu nevyhlížel, i když v posledních srpnových dnech jsem se docela těšil. Uvolněný klip k „Jekyll and Hyde“ sliboval standardně dobrý poslech. Když jsem ale poprvé vložil nové cédéčko do přehrávače, spadla mi čelist. Všechna předchozí alba Five Finger Death Punch mě bavila od začátku do konce, byla hudebně vyrovnaná a ne moc, ale přeci jen rozmanitá. Ne tak „God Your Six“, kde je skladatelsky, produkčně, textově i celkovým vyzněním blbě snad úplně všechno.

Kapela se, ostatně jako obvykle, nechala před vydáním slyšet, že jde o jejich dosud nejlepší, nejdrsnější a nejživelnější nahrávku. Jestli nejlepší znamená hloupá, nejdrsnější sterilní a nejživelnější nudná, tak souhlasím. Kdybych se s „Got Your Six“ nechtěl babrat a jako spořádaný fanoušek přehlížel všechny nedostatky, označil bych jej za recyklát všech předchozích desek, udělil průměrné hodnocení a dělal jakože nic. Asi ale nejsem ten správný „hardcore“ fanda, abych své doposud oblíbené skupině sežral úplně všechno. Protože když někomu na zlatém tácu servírujete načančané hovno, je to pořád jen hovno.

A pokud se u toho ještě tváříte, jako že zrovna přinášíte tu největší delikatesu, a myslíte to smrtelně vážně, je něco fakt špatně. Většina nových textů je bez nadsázky doopravdy blbá (dříve to alespoň nebylo tak do uší bijící) a ani nepřeháním, když řeknu, že Ivan Moody by bez všech těch fucků a motherfuckerů ani neměl co zpívat. Vrcholem všecho je song „Boots and Blood“ se svým „fuck it – fuck it – fuck it all“. Tohle musí být moc i na průměrného amerického strávníka.

Většina textů nejenže často tematicky kopíruje vše, co jsme u Five Finger Deatch Punch už dříve slyšeli, ale také se neustále opakuje. To znamená, že refrén během tříminutové písně slyšíte zhruba stoosmdesátkrát. To je případ zejména jinak docela zábavné „Wash It All Away“ nebo „No Sudden Movement“. Již zmíněná „Boots and Blood“ (která je tedy opravdu debilní) zde drží nechtěný primát — refrén se omezuje jen na několik málo slov a ta se mezi sebou v rámci jedné iterace alespoň třikrát dokola protočí.

Hudebně nemá „Got Your Six“ také nic moc co nabídnout, muzikanti se drží při zemi a žádná z melodií nebo vyhrávek není natolik zajímavá, aby stálo za to ji tady vypíchnout. Zajímalo by mě, kdo tuhle desku za Five Finger Death Punch nahrál, protože to prostě nemohli být ti samí lidé, kteří stojí za předchozí tvorbou. Kam se vytratil všechen ten nadhled, lehkost a jakási samozřejmost tak typická pro předchozí alba?

Five Finger Death Punch

Všechny tyto aspekty vystřídalo naprosto laciné sebevykrádání, protože téměř v každé nové písni poznáte některou ze starších. Zkuste třeba namátkově porovnat „Digging My Own Grave“ s dva roky starou „M.I.N.E (End This Way)“. Skupina se ani nepokouší popírat, že očividně prochází tvůrčí krizí, a tváří se, jako by bylo „Got Your Six“ hrozně originální a nové. A tím také dělá ze všech fanoušků voly.

Jedinou (jedinou z jedenácti!) originální a zajímavou písní je díky úvodu a sborovým vokálům jen „Jekyll and Hyde“. To je na nové album kapely, jež by si ráda říkala „světová“ a srovnává sama sebe třeba i s Iron Maiden, zatraceně málo. Tuhle desku bych možná věřil nějaké lokální začínající formaci, ale ne Five Finger Death Punch. „Got Your Six“ je těžce nepochopitelný průser bez jediné kapky zajímavosti, nedejsatan originality. No co, dříve nebo později to přijít muselo. Sorry, boys.


Redakční eintopf #58.4 – speciál 2013 (nK_!)

nK_!

nK_!:

Top5 2013:
1. Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1
2. Ghost – Infestissumam
3. Volbeat – Outlaw Gentlemen & Shady Ladies
4. Drowning Pool – Resilience
5. Love and Death – Between Here & Lost

CZ/SVK deska roku:
1. Trautenberk – Hladová srna
2. Under the Surface – Ressurection

Neřadový počin roku:
Rotten Sound – Species at War

Artwork roku:
Hentai Corporation – The Spectre of Corporatism

Shit roku:
Škwor – Sliby & lži

Koncert roku:
Hatebreed: Brutal Assault 18 – Jaroměř, 10.8.2013

Videoklip roku:
Red Fang – Crows in Swine

Potěšení roku:
úspěch reunionu Black Sabbath

Zklamání roku:
Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 2

Top5 2013:

1. Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1
Tak první místo je letos bez diskuzí jasné. Kdo nás čte pravidelně, musel si všimnout, jak jsem byl z této desky nadšený. A hle, skoro půl roku od vydání a závislost ne a ne zmizet. Zbytek redakce je tedy zcela jiného názoru a přesvědčení, ale to mi nemusí vadit – přeci jen jde o můj soukromý žebříček (ještě štěstí že neděláme nějaké redakční průměry, uf…).

2. Ghost – Infestissumam
Kdyby nevyšlo “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1”, byli by Ghost pro tento rok jasnými vítězi, leč nestalo se tak a “Infestissumam” u mě obsazuje krásnou stříbrnou pozici. Retro dneska prostě frčí.

3. Volbeat – Outlaw Gentlemen & Shady Ladies
V Dánsku se blýská na fenomenální časy. Alespoň pro sebranku Volbeat, která každým dalším albem potvrzuje, že se zcela oprávněně začíná ve své zemi řadit mezi absolutní metalovou špičku. Není se čemu divit, “Outlaw Gentlemen & Shady Ladies” se povedlo a podle mého skromného názoru se jedná o vůbec nejlepší materiál, který kdy Volbeat natočili.

4. Drowning Pool – Resilience
Obměna na postu frontmana přinesla své ovoce a po několika silně zavánějících fošnách se Drowning Pool vytáhli a dobyli koncertní pódia svou těžkotonážní novinkou “Resilience”. Uvidíme, jak dlouho jim ta bujará energie a nový zpěvák vydrží.

5. Love and Death – Between Here and Lost
Jedno z velkých překvapení. Brian “Head” Welch, který v minulosti (a vlastně v současnosti už zase taky) hrál svoje kytarové party v KoRn, vydává novou sólo desku a je to neskutečná bomba! Ze své domovské formace si vzal jen to nejlepší a ostré riffy doprovázené neméně drsným vokálem sype jako esa z rukávu. Doporučuji, pokud se vám povedlo tuhle nahrávku minout.

CZ/SVK deska roku:

1. Trautenberk – Hladová srna
Kapelku Trautenberk znají asi především Klatováci nebo podobná Plzeň-friendly sebranka, ale vězte, že jemnostpán se začíná postupně roztahovat i mimo náš skromný okres (kraj). Ve stručnosti pro seznámení: Trautenberk je “tanzmetalová” formace, která si z ničeho nebere servítky a její vystoupení jsou živelná a neskonale zábavná. Je to taky dost vidlácké (aby ne, když jsou jednotliví členové přestrojeni za postavy ze známých “Krkonošských pohádek”), ale proč ne, když je to tak extrémně chytlavé? Navíc u nás letos nevyšlo skoro nic zajímavějšího.

Under the Surface - Resurrection

2. Under the Surface – Resurrection
Mladá partička muzikantů z Valašského Meziříčí vydala letos svůj debut a v mé recenzi si odnesl poměrně vysoké hodnocení v podobě sedmi a půl bodu. Za touto známkou si stojím a volím tak Under the Surface jako druhý nejlepší český opus, který jsem měl letos možnost slyšet. Musím se ale přiznat, že je to částečně kvůli tomu, že jsem zkrátka nic moc jiného neměl možnost posoudit.

Neřadový počin roku:

Rotten Sound – Species at War
Je libo trochu poctivého grindu? Rotten Sound, přežívající na grindové scéně už více než dvacet let, přišli s dalším ze svých očekávaných EP a opět se trefili přímo do černého. Letní vystoupení na Brutal Assaultu tomu bylo nejlepším možným důkazem.

Artwork roku:

Hentai Corporation – The Spectre of Corporatism
Nemám slov. Potřeba vidět. Potřeba zažít. Chvíli pochybovačně kroutit hlavou. Poddat se. S přebalem debutovky Hentai Corporation je to zkrátka stejné jako s jejich koncerty. Ale tohle fakt nepobírám. Zatím.

Shit roku:

Škwor – Sliby & lži
Škwor
, který mají všichni rádi (autora nevyjímaje), bohužel v posledních letech plodí jen samé šitózní omrdávky a “Sliby & lži” jsou jasným důkazem kompletního autorského vyhoření. No tak, chlapci, máte přece na víc!

Koncert roku:

Hatebreed: Brutal Assault 18 – Jaroměř, 10.8.2013
Původně jsem sem chtěl umístit koncert Coal Chamber, který se uskutečnil pod hlavičkou letošního Basinfirefestu ve Spáleném Pořící. Také jsem se na něj nejvíce těšil. Ale Hatebreed mi živě naprosto vyrazili dech a takovou atmosféru jsem nečekal ani ve snu. Příští rok znovu právě na Basinfirefestu! Yeah!

Videoklip roku:

Red Fang – Blood Like Cream
Red Fang
– kapela s nejlepšími videoklipy na světě – dostála slibů a předčila veškerá možná očekávání. Zombie apokalypsa? Nuda. Zombie se kupodivu k prasknutí neládují mozky, ale snaží se vychlemtat všechno pivo na světě? Maximální nářez!

Potěšení roku:

úspěch reunionu Black Sabbath
Asi to už nikdo nečekal, ale dědoušci z Black Sabbath prostě válí a lidi je neuvěřitelně žerou. Nová řadovka, velké koncertní turné (které se bohužel neobešlo bez drobných komplikací), živák a skoro-původní sestava, ze které vitalita čiší jako z nikoho jiného. Ale přeju jim to, bez nich bychom nemohli poslouchat hudbu takovou, jakou ji dnes známe. Palec nahoru.

Zklamání roku:

Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 2
První část “House of Gold & Bones” mě vážně bavila a o to více jsem upíral slechy ke dni, kdy mělo vyjít pokračování. Byl jsem zklamán. Chlapci si trochu vyspravili reputaci svým pražským vystoupením, ale deska prostě nic moc. Nic moc.

Zhodnocení roku:

Oproti loňsku se letošní rok vydařil přesně podle mého vkusu. Vyšlo mnoho zásadních alb, měli jsme možnost zažít u nás nespočet vynikajících koncertů (či festivalů) a výhled do budoucna je ještě lepší. Nejvíce se asi těším na rakouský Novarock, na který se pojedu podívat vůbec poprvé. Čekejte reportáž. Už aby bylo zase léto!


Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2

Five Finger Death Punch - The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2
Země: USA
Žánr: groove / alternative metal
Datum vydání: 19.11.2013
Label: Prospect Park

Tracklist:
01. Here to Die
02. Weight Beneath My Sin
03. Wrecking Ball
04. Battle Born
05. Cradle to the Grave
06. Matter of Time
07. The Agony of Regret
08. Cold
09. Let This Go
10. My Heart Lied
11. A Day in My Life
12. House of the Rising Sun [traditional song cover]

Hodnocení:
Ježura – 4/10
nK_! – 8/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na naší skromné stránce se jméno Five Finger Death Punch neobjevuje zdaleka poprvé, ale kdyby se tu náhodou našel někdo, komu to stejně nic neříká, zkusím kapelu trochu uvést. Tak tedy… Five Finger Death Punch jsou kapela, která zejména v zámoří požívá ohromné popularity a o které její fanoušci neřeknou jediné křivé slovo. Spíše je pravděpodobnější, že se od těch fanatičtějších z nich doslechnete něco ve stylu, že jsou Five Finger Death Punch noví Iron Maiden, nejnašlapanější moderní kapela a tak dále a tak dále. A tito příznivci kapely mají letos opravdu hody, protože milí muzikanti stihli v druhém pololetí vydat hned dvě desky, nebo lépe řečeno dvě části jedné desky jménem “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell”. Její první část si od kolegy stejně jako starší počiny Five Finger Death Punch vysloužila takřka absolutní hodnocení, takže je na čase podívat se, jak se vydařila část druhá…

Srovnávat kolegovu devítku první části (neřku-li devítky pro desky “American Capitalist” a “The Way of the Fist” a skoro-devítku pro “War Is the Answer”, jejichž recenze se u nás taky objevily) se známkou, kterou uděluji já dvojce, by však mohlo být krapet zavádějící, takže vyložím karty na stůl hned z kraje. Ze starších počinů Five Finger Death Punch jsem slyšel akorát první díl “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell” (takže starší desky nekomentuji) a ten je podle mého prostě pitomý až hrůza a nemám šajnu, odkud se ta devítka vzala. Tehdy jsem to trochu rozvedl v hodnocení pod recenzí, takže komu by nestačilo tohle povídání, může si počíst ještě tam, ale popravdě to asi nebude moc potřeba. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2” je na tom totiž prakticky stejně.

Aby bylo jasno, já v zásadě nemám nic proti modernímu pojetí metalu, ale kladu něj stejné základní požadavky jako na všechny ostatní žánry. Ta muzika musí být upřímná, pokud možno kvalitní a musí ke mně v pozitivním smyslu promlouvat. A tohle všechno prosím hudba Five Finger Death Punch není, a kdyby na mě stejně jako ona promlouval nějaký člověk z masa a kostí, asi by mě velice brzy začaly svrbět pěsti. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2” (a jednička koneckonců taky) je – a teď se omlouvám všem Američanům, o kterých to neplatí – zhudebnělá americká arogance a buranství, obojí zabalené do cool frajerského hávu, který je ale stejně naprosto průhledný. Jinak řečeno – je to primitivní a prvoplánově chytlavá muzika, která se snaží oslnit svým rádoby drsným feelingem, pod kterým se ale skrývá vlastně docela tupá odrhovačka, jejíž jediný přesah spočívá v tom, že dokáže efektivně plnit kapsy všem, kteří se tohoto kolotoče účastní.

Ale aby se ale neřeklo, že tu jenom a priori plivu na úspěšnou kapelu, které určitě závidím její úspěch, prachy a přívaly drog a prostitutek gratis, zkusím na to teď nahlédnou nezkreslenou optikou. Čistě technicky tomu vlastně nejde moc co vytknout… zvukově je to naprosto v normě (jako jo, je to dost sterilní, ale která moderní nahrávka není), muzikanti umí hrát a dokonce i zpěvák umí zpívat. Po hudební stránce to pak má něco jako drive, šlape to a je to chytlavé. Všechno, o čem jsem mluvil v předchozím odstavci, ale bere tyto všeobecně chvályhodné atributy a převrací je v něco, co sice formálně není špatné, ale čehož feeling je vyloženě odpudivý. Znáte ten pocit, když vás idiot s IQ 60 a patentem na rozum začne povýšenecky poučovat? Tak to je přesně ono.

Jako dobře, ne všude je to tak zlé a třeba pětka “Cradle to the Grave” je docela v pohodě song a i jinde se sem tam vyloupne nějaký moment, který je dost chytlavý na to, aby ho člověk vzal na milost (třeba otvírák “Here to Die” patří také k tomu lepšímu). Ta deska ale obsahuje dvanáct skladeb, ze kterých kdyby se vytáhlo všechno dobré a smrsklo se to dohromady, vylezou z toho maximálně tři písničky a tím to hasne, přičemž zbytek je více či méně stupidní a laciný produkt bez špetky charismatu. Když už jsem tu ale zmínil ty lepší kusy, nedá mi to a veřejně zostudím dva songy, které mi pijí krev tak moc, že jsem si je zapamatoval. Prvním z nich je singlovka “Battle Born”, na které je špatně snad úplně všechno. Je to odpudivý a rádoby tesklivý cajdák, který dokonale ilustruje, proč o Five Finger Death Punch smýšlím jako o takových tvrdších Nickleback (a ne, to opravdu není ani náznak pochvaly). Fujtajxl! Druhým a snad ještě větším neštěstím je pak song číslo 12, tedy cover legendární skladby “House of the Rising Sun”, kterou v minulosti proslavili zejména The Animals. Verzi od The Animals mám vážně moc rád, ale to, co s tou krásnou skladbou provedli Five Finger Death Punch je na popravu bez soudu. Oni ji totiž bohapustě znásilnili, obrali o všechno hezké a vrchem zmalovali jak levnou kurvu, aby svou vizáží ladila se zbytkem desky. Hnus velebnosti!

Nevím, proč psát dál a zbytečně protahovat tohle utrpení, když všechno zásadní už stejně bylo řečeno. Five Finger Death Punch potažmo “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2” sice není absolutní hudební dno, protože jisté objektivní kvality, o kterých padla řeč výše, té desce upřít nelze. Na to samé absolutní dno ji ale táhne nebetyčná drzost a arogance, s jakou Five Finger Death Punch hrají tužku a výsledek servírují jako nevídanou delikatesu, i když je to vlastně docela sračka. Chtěl jsem napsat, že nechápu, co na tom všichni ti lidé tak žerou, ale bylo by to stejné, jako se pozastavovat nad enormní popularitou televize Nova nebo bulvárních deníků. Prostě dejte lidem laciné a prázdné pozlátko a oni vám urvou ruce a ještě rádi zaplatí. Hodnotím sice čtyřkou, ale to je prosím snaha o jakousi objektivitu a vzetí v úvahu všech aspektů věci. Čistě subjektivně je to totiž mnohem horší. I když… nahrát kokotinu tak, aby se po ní mohli lidi utlouct, to vlastně taky zaslouží ocenění.


Další názory:

Nepřestávají mě bavit názory kolegů, kteří Five Finger Death Punch hodnotí vskutku minimalisticky s tím, že je to čistě podbízivá popmetalová hrůza, která se ještě navíc vyznačuje typickou americkou arogancí s naprosto laxním přístupem a urážlivými názory. Budiž, každý má svůj přístup a mně nepřísluší jej jakkoliv komentovat, ale jestli někoho zajímá můj náhled na věc, tak “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2” je pro mě důstojným nástupcem první části, kterou jsem si ale oblíbil o něco více, a to hned z několika důvodů. Ve zkratce – hosté, skladba songů a hlavně píseň “Wrong Side of Heaven”. Čekal jsem, že na novince vyjde něco jako “Righteous Side of Hell”, ale nevyšlo to. Ve standardní verzi “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2” hosty hledáte marně, což je fakt škoda, protože taková “Lift Me Up” z předchozí fošny bodovala všemi deseti. Tak trochu mi nesedí ani celková koncepce alba, ze které je jasné, že ty nejlepší kousky si Five Finger Death Punch vyplácali na “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1”, což je minimálně škoda, protože lépe je promíchat, měli bychom před sebou dvě rovnocenné desky. Takto je prostě první díl o něco lepší a druhý ne až tak vyvážený. Což nevadí, stejně se poslouchá nadprůměrně dobře. Prostě já jsem spokojen a čekal jsem mnohem větší derivát, takže osmička je dle mého skroméno názorečku na místě. Skladby, které stojí za to: “Here to Die”, “Battle Born” a v neposlední řadě velmi povedený cover “House of the Rising Sun”, který částečně vynahrazuje absenci jakéhokoliv hosta.
nK_!


Redakční eintopf #56 – listopad 2013

Hell - Curse and Chapter
Nejočekávanější album měsíce:
Hell – Curse and Chapter


H.:
Hell – Curse and Chapter
Index očekávání: 9/10

Ježura:
Empyrium – Dead Winter Ways
Index očekávání: 9/10

Kaša:
Hell – Curse and Chapter
Index očekávání: 9/10

nK_!:
Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2
Index očekávání: 10/10

Stick:
Deicide – In the Minds of Evil
Index očekávání: 8/10

Atreides:
Kauan – Pirut
Index očekávání: 8/10

Zajus:
Dying Passion – Transient
Index očekávání: 7/10

Skvrn:
Kauan – Pirut
Index očekávání: 9/10

Většina redaktorů sice má nějaké hemzy v tom smyslu, že v říjnu to bylo silnější, přesto nakonec skončí u toho, že vypalí pěkných pár tipů na poslech. Jedním z nejčastěji skloňovaných jmen jsou britští heavy metalisté Hell, jejichž fantastický debut “Human Remains” máme pořád v živé paměti, takže na pokračování “Curse and Chapter” se těšíme natolik, až to počin dopracoval na nejočekávanější album měsíce. Nejedné zmínky se dočkali také floridští satani Deicide, od jejichž fošny “In the Minds of Evil” se dá očekávat další dávka pořádné blasfemie, německé válečné komando Endstille, které s novinkou “Kapitulation 2013” jistě předvede další black metalové inferno, dost často však padalo i jméno takových Heiden, jejichž tvorbu mají někteří z nás dost rádi, takže ani “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” náš redakční sluch zcela jistě nemine. Pokud bychom ovšem měli vyjmenovat všechno, co kdo doporučil a v čem se kdo shoduje s ostatními, byli bychom tu pěkně dlouho – a navíc je to i zbytečné, jelikož je to vlastně napsané níže. Takže hurá na jednotlivé redaktory…

H.

H.:

Listopad není ani zdaleka tak silný jako říjen, což se ovšem vzhledem k tomu, jak nabité to minule bylo, dá vcelku v pohodě pochopit, ale rozhodně i tak bude co poslouchat a určitě jsou zde desky, na něž se vyloženě těším. Mezi takové zcela jistě patří britští veteráni Hell, jejichž dva roky starý dlouhohrající debut “Human Remains” mě absolutně složil a už teď jej považuji za jednu z nejlepších heavy metalových nahrávek aktuálního tisíciletí. Co si budeme povídat, navázat na něco podobného bude setsakra těžké, tím spíš, že na “Curse and Chapter” už se nebude nacházet jen materiál z 80. let, ale i současná tvorba, avšak tím spíš jsem zvědavější. Dalším vrcholem listopadu pro mě (doufám) bude “[Order of the Shadow : Act I]” od Američanů Psyclon Nine, kteří kombinují mé dva aktuálně nejoblíbenější hudební směry – extrémní metal a extrémní elektroniku. Aggrotech smíchaný s black metalem měl na předchozích počinech fakt koule, tak snad bude novinka opět masakr. V žádném případě pak nesmím zapomenout ani na čistý black metal, v jehož rámci se objeví dvě alba, na která si zcela jistě počíhám – “Augur Nox” od avantgardních Code a “Kapitulation 2013” válečného komanda Endstille. Z dalších věcí, jež budou jistě stát za poslech, bych už jen heslovitě jmenoval “Pirut” od Kauan, “Kult des Hasses” od Acheron, “Åsa” od Falkenbach, “Erathems” od Cronian, “To Perdition” od Handful of Hate, “In the Minds of Evil” od Deicide, “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” od Heiden, “Tres Cabrones” od Melvins, “Animale(s)” od Celeste (neplést s Celeste Buckingham, to je zas něco trochu jiného :)) a samozřejmě také “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” od experimentálních jazz metalových šílenců Ephel Duath. Speciální zmínku si pak zaslouží ještě mocní Cult of Fire a jejich druhý opus “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” a “Grief” od Germ, jelikož oba počiny byly odsunuty z října na listopad. Pokud bych měl něco naopak nedoporučit, tak rozhodně neposlouchejte nové Five Finger Death Punch, jelikož to bude zase totální sračka.

Ježura

Ježura:

Soupiska alb vycházejících v listopadu rozhodně nepostrádá zajímavá jména. Jsem třeba dost zvědavý na Hell a jejich druhé album “Curse and Chapter”, protože mě opravdu zajímá, jestli se kapele s novým materiálem zadaří alespoň stejně dobře jako s materiálem 25 let starým, který pod názvem “Human Remains” vydali Hell před dvěma lety a byla to přinejmenším žánrová událost roku. Svá želízka v ohni má i česká scéna, protože nové desky chystají Heiden a Dying Passion, a já nepochybuji, že v obou případech půjde o skvělé věci. Dál jsou tu Falkenbach, Cronian nebo Endstille… Všechno zajímavé spolky, které určitě mají na to vytasit se s hodnotnou nahrávkou. Mého listopadového favorita mezi nimi ale stejně nenajdete, protože na plánu vydání figurují ještě další dvě jména. Prvním je – neukamenujte mě, prosím – Eminem. Podle tří s předstihem vypuštěných skladeb bude jeho nová deska “Marshall Mathers LP 2” velkolepým comebackem a zároveň návratem k oldschoolovějšímu pojetí hip-hopu, než jak jsme byli z posledních let zvyklí. Pokud se tahle očekávání naplní, bude to velká událost. I Eminem se však musí sklonit před temnými neofolkovými bardy Empyrium, kteří mají na plánu vydání EP “Dead Winter Ways”. Podle prohlášení labelu půjde o ukázku z připravované řadovky “Turn of the Tides” a už to mi stačí k velké natěšenosti. Když si totiž odmyslím tři dříve neslyšené skladby, které se objevily buď na bestofce “A Retrospective…” nebo kompilaci “Whom the Moon a Nightsong Sings”, znamená to jediné – první nový materiál od roku 2002! Ne, tohle si vážně nesmím nechat ujít a všem ostatním doporučuji to samé!

Kaša

Kaša:

Jak už bylo řečeno, listopad zvučností nových počinů oproti říjnu krutě zaostává, ale to mi nebrání, abych si našel pár titulů, na které se už v předstihu těším. Jedním z takových počinů je “Obsideo” deathových Pestilence, jejichž nová tvorba už bohužel nemá takový šmrnc jako starší desky, ale pořád se jedná o žánrový nadstandard, ve kterém si dokážu najít to své. Deicide už taktéž nemůžou ničím překvapit, ovšem jejich poslední desky mají pořádnou sílu, takže ujít si nenechám ani “In the Minds of Evil”Bentonovy kuchyně. Totéž by se dalo říct i o Artillery a jejich “Legions”, kteří ten svůj thash metal hrají pořád stejně řízně a já nemůžu samozřejmě odolat. Je zde však jedno album, které všechny ostatní strčilo hravě do kapsy, a je jím druhý počin britských Hell s titulem “Curse and Chapter”. Debut “Human Remains” je fantastická deska, která poplatně době svého vzniku dokázala přenést tehdejší atmosféru do moderního hávu a výsledkem bylo jedno z nejlepších heavy metalových alb všech dob. Očekávání jsou logicky obrovská a stejně tak ve mně klíčí obavy, zdali se to Hell povede i tentokrát, ale pevně doufám, že ano, takže napjatě vyhlížím datum vydání.

nK_!

nK_!:

V červenci Five Finger Death Punch vydali první část svého nového dvoudílného opusu a po několikaměsíčním odkladu přichází konečně na řadu pokračování a završení v podobě “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2”. Nebudu zastírat, že se těším jako malé dítě, protože jak bylo jistě z mé srpnové recenze patrné, “Volume 1″ rvalo koule a deska jako taková byla našláplá od začátku do konce. První uvolněná ukázka z “Volume 2” vypadá více než dobře, a pokud se zbytek alba ponese v podobném duchu, budu opět maximálně spokojen a ohodnotím vysokou známkou, jak je u mě koneckonců u Five Finger Death Punch tak trochu zvykem. Tihle chlapíci jednoduše ještě nikdy nešlápli vedle. Každopádně uvidíme, jak “Volume 2” nakonec dopadne, poněvadž jak bývá zvykem, z dvojalb je dobré téměř vždy jenom jedno.

Stick

Stick:

Jak už říká kolega H., listopad za silným říjnem poněkud zaostává. Pokud už desky vycházejí, většinou jsou pro mě relativně nezajímavé. Samozřejmě se tam objevují i zajímavá alba, za pozornost jistě bude stát obnovený Cronian, již jen kvůli pánům, kteří za tímto projektem stojí. Jmenovitě Vintersorg a Øystein Garnes Brun, kteří jsou dobře známí ze svého působení v Borknagar. Celkem se těším i na nadcházející novinku “Kapitulation 2013” německých válečných nadšenců Endstille. Přestože se ven chystá novinka Pestilence, jejich současná tvorba pro mě zrovna zajímavostí neoplývá, přece jen ten zenit už je u nich pryč a pochybuji, že se dokáží překonat. Jednou z mála opravdu zajímavých heavy metalových desek se tak stávají Hell, kteří bodovali už s předchozí “Human Remains”, jsem docela zvědavý, co na nové fošně přinesou. Nakonec u mě ale vítězí klasika Deicide s pološíleným Glenem Bentonem. Člověk nějak automaticky od nich neočekává zklamání, ale přesto je vždy zvědavý, jaký jejich nový materiál bude. Satani drží svou laťku nastavenou stále vysoko, doufejme, že ani s albem “In the Minds of Evil” nepadnou na kolena před křesťanskými psy.

Atreides

Atreides:

Listopad naštěstí už není měsícem, kdy člověk neví, kam skočit dřív, protože vychází tolik materiálu, který stojí za poslech, že aby ho mohl všechen pořádně zhodnotit, potřeboval by další dobře dva měsíce. I přesto se najde několik kousků, které rozhodně stojí za pozornost. Když začnu podle abecedy, první na řadě jsou lyonští post-hardcoristi Celeste s novou deskou “Animale(s)”, kterážto bude mít podobu dvou disků s celkovou délkou něco málo přes hodinu. Za povšimnutí rozhodně stojí i zlí našinci Cult of Fire, kteří na samém konci měsíce vydávají druhou řadovku “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”. Obal s indickou bohyní Kálí i název psaný sanskrtem dávají tušit, že se můžeme těšit na trochu exotiky na domácí black metalové scéně a jsem zvědav, nakolik se temná bohyně do jejich hudby promítne. Coby fandovi oldschoolového hip-hopu by mi, stejně jako Ježurovi, neměl ujít nový Eminem a stejně jako on se určitě podívám i po novém minialbu z dílny Emyprium, “Dead Winter Days”. Minout bych neměl ani “Åsa”, odkazující názvem na vikinská božstva, za kterou nestojí nikdo menší než Vratyas Vakyas, jediný člen legendární folk-blackové formace Falkenbach. V hledáčku mám i domácí Heiden s očekávaným počinem “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” navazujícím na předešlou, vysoce hodnocenou desku “Dolores”. Mými favority pro listopad jsou však ukrajinci Kauan, kteří po dvouleté odmlce opět vypouští do světa novou desku, tentokráte pod názvem “Pirut”. Čtyřicetiminutový opus skrývající se za finským výrazem pro ďábly byl, jak poznamenává i kolega níže, silně inspirován pádem meteoritu v Čeljabinsku a vzhledem k tomu, že předchozí album “Kuu..” jsem trestuhodně minul, jsem velmi zvědav, kam se pánové od předminulé desky “Aava tuulen maa” hudebně posunuli.

Zajus

Zajus:

Když tu okolo sebe vidím tu záplavu devítek od kolegů, připadám si jako z jiného světa. Sám totiž v listopadu žádnou obrovskou hudební událost neočekávám. Naopak zde vidím několik příležitostí na solidní alba, začít můžeme netradičně na českém písečku. Album uvedené v záhlaví mého skromného odstavce ctěné čtenářstvo jistě nepřehlédlo. K poslechu loňské vysoce ceněné desky “Amplify” šumperských Dying Passion jsem se dostal teprve nedávno, album však splnilo vše, co nadšené recenze slibovaly, a já jsem tak zvědav, zda bude “Transient”, které vyjde v posledním listopadovém dnu, jeho důstojným nástupcem. Druhou českou novinkou, která mě bude provázet dlouhými listopadovými nocemi, pak bude “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” poetů Heiden, jejichž tvorba je s každým dalším albem o kus lepší. Ze zahraničí pak dorazí dvě další zajímavé desky – “Åsa” folk metalistů Falkenbach a hlavně další avantgardní dílko z pera těžko uchopitelných Ephel Duath. A na závěr ještě doplním Germ, kteří sice vévodili mému eintopfu minulý měsíc, ovšem kvůli posunutému datu vydání si na jejich (či spíše jeho) druhou dlouhohrající desku musíme počkat na první listopadový týden.

Skvrn

Skvrn:

Ačkoli listopad není bůhvíjak nabitým měsícem, já jsem si svého jasného favorita našel. Ukrajinští Kauan jsou totiž zárukou kvalitní metalové i nemetalové hudby. Ukázka z očekávaného “Pirut” prozrazuje, že bychom se mohli dočkat návratu k úžasným doom/folkovým prvotinám “Lumikuuro” a “Tietäjän Laulu”. Zajímavé je už jen to, že natáčení desky bylo pozdrženo pádem meteoritu do čeljabinské oblasti, kde se “Pirut” nahrávalo. Pád vesmírného tělesa hudebníky inspiroval a ti mu na oplátku věnovali celé nové album. Z dalších jmen to budou určitě Deicide, které si nenechám ujít, jednočlenný projekt Falkenbach, jenž je zárukou kvalitní, leč na poslech nenáročné viking metalové hudby, Endstille, Heiden, Cronian či EP od Empyrium a Ghost.


Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1

Five Finger Death Punch - The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1
Země: USA
Žánr: groove / alternative metal
Datum vydání: 30.7.2013
Label: Prospect Park

Tracklist:
01. Lift Me Up
02. Watch You Bleed
03. You
04. Wrong Side of Heaven
05. Burn MF
06. I.M.Sin
07. Anywhere But Here
08. Dot Your Eyes
09. M.I.N.E (End This Way)
10. Mama Said Knock You Out
11. Diary of a Deadman
12. I.M.Sin [feat. Max Cavalera]
13. Anywhere But Here [feat. Maria Brink]
14. Dot Your Eyes [feat. Jamey Jasta]

Hodnocení:
nK_! – 9/10
H. – 3,5/10
Ježura – 4/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Předpokládám, že neexistuje návštěvník našeho webu, který by neznal americké moderně-alternativní metalisty Five Finger Death Punch. V případě, že by se doopravdy někdo takový přeci jen našel, dovolím si hned v úvodu malé seznámení. Five Finger Death Punch fungují již osmým rokem a za tu dobu se jim podařilo dostat na světlo světa již čtyři alba, přičemž na to čtvrté, aktuální, naváží ještě druhou částí někdy na podzim tohoto roku. Obecně nevím, jestli je dobrý nápad vydávat dvojalba nebo desky na pokračování s minimální časovou prodlevou, protože se mi obvykle stává, že mě zaujme (když už) pouze jedna část. Ale nevadí, tohle budeme moci zhodnotit až na konci roku. Takže směle do novinky, která úspěšně aspiruje na cenu za nejdelší název rockové desky letoška – “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” (Rob Zombie se letos držel dost při zemi).

Nebudu zbytečně chodit kolem horké gulášovky a prozradím, že se mi nová deska velice zamlouvá. Ostatně Five Finger Death Punch je již delší dobu jedna z mých oblíbených kapel a na každé další album se těším jako na druhé Vánoce. Ne, že bych automaticky hodnotil vše, co Five Finger Death Punch vydají, vysokou známkou pouze z čiré oblíbenosti, ale obvykle tak trochu očekávám, že budou nové písničky kvalitativně opět na výši a prakticky vždy se mi tato predikce potvrzuje. Přeci jen kapela, která vydává jednu lepší fošnu než druhou, by si měla dlouhodobě držet nastavenu nějakou laťku, kterou dokáže příště znovu překročit nebo alespoň udržet, a to se Five Finger Death Punch zatím pokaždé podařilo (a jsem upřímně zvědav, jak dlouho jim to dokáže vydržet).

Technicky jako obvykle není co vytýkat, veškerý nový materiál je na vysoké úrovni jak z hlediska muzikantského majstrštyku, textů (samozřejmě v rámci kapely a žánru), mixu a skladby jednotlivých songů i vokálního projevu frontmana Ivana Moodyho. Hudba Five Finger Death Punch není zajisté nijak extra náročná nebo snad (nedejsatan) umělecká, ale co dělají, dělají pořádně – výborně baví. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” se poslouchá prakticky samo, je snadno uchopitelné a ani po měsíci intenzivního náslechu mě zatím neomrzelo, což bohužel nelze říci o všem, na co se během roku těším. Pro porovnání – minulý počin, “American Capitalist” jsem dva roky nazpět hodnotil solidní devítkou, protože se podle mého jednalo o výjimečně dobré album. Myslím, že tehdy jsem se trefil, protože do dneška nemám problém ho dokola sjíždět a užívat si jej. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” považuji za desku na velmi podobné úrovni, což přiblížím o několik řádků níže v podrobném popisu skladeb. Doufám, že mi vydrží taktéž tak dlouho jako její předchůdce. Předpoklady k tomu zajisté má.

Zajímavostí a předností nové desky je fakt, že si Five Finger Death Punch přizvali ku spolupráci spousty známých zpěváků z ještě známějších uskupení. Několik písní je čistě v režii kapely a (zřejmě coby bonus) navíc se dají na konci playlistu nalézt s obohaceným vokálním projevem jednotlivých hostů. Třeba hned úvodní song zdobí hlas mistra nad mistry – velkého Roba HalfordaJudas Priest. Dalšími hosty se pro první část dvojalba stali Max Cavalera (Soulfly), Maria Brink (In This Moment) a Jamey Jasta (Hatebreed). Pěkné, zajímavá obměna, jen tak dál.

Jak bylo již zmíněno, úvod obstarává Rob Halford“Lift Me Up”, která se zároveň stala i prvním singlem. Ven se dostala už v květnu a posluchače nadchla, což dokládají přehledy a žebříčky jednotlivých US rádiových stanic. Ohromuje především nekompromisní kytarovou linkou a refrénem, který je s Halfordovou pomocí prostě vynikající. “Watch You Bleed” brnkne z počátku na pomalejší notu, ale hned v zápětí přichází dunivý riff umocněný palebnou silou bicích a opět suprový refrén (ty Five Finger Death Punch prostě umí). “You” – úderná a naštvaná rychlovka se řadí mezi nejrychlejší a nejagresivnější nové kousky. Živě určitě bomba. Hned čtvrtý song, “Wrong Side of Heaven”, se řadí k tomu úplně nejlepšímu, co kapela kdy vyprodukovala. Jakoby tlumené pomalejší intro, melancholický úvod a megalomanský refrén, který mi bude hlavou znít ještě hodně dlouho. Musím uznat, že tento song mě chytil hned na první poslech a kolikrát si pouštím jen tento. Excelentní.

Brutálně rychlý násyp “Burn MF” musí živě také bourat stadiony. Nejedná se o jakkoliv složitý song, přesto má šťávu a pořádnou sílu. “I.M.Sin” – střednětempá Five Finger Death Punch klasika. S Maxem ještě o chlup lepší. Další pomyslný vrchol – “Anywhere But Here” – si posluchače získává výbornou gradací, převážně v přechodech mezi refrény. Super text a výborné bicí, verze s MariouIn This Moment je navíc zpívána coby duet. Parádička. “Dot Your Eyes” rozseká vše, co potká, a ještě to pro jistotu zadupe do země. Zní hodně hardcorově a to je zřejmě důvod, proč si upravenou verzi střihl sám HC pán největší – Jamey Jasta. “M.I.N.E (End This Way)” – povinná “ukolébavka” potýkajícími se s podobnými tématy co na předchozích deskách. Avšak vůbec není špatná, poslouchá se dobře a zaujme především nosná kytarová melodie během refrénu. “Mama Said Knock You Out” je cover původně od LL Cool J a jako taková mi do konceptu desky moc nesedí. Trochu krok vedle, ale předělávka povedená. “Diary of a Deadman” desku pomyslně uzavírá a tvoří jakousi zpověď (ostatně název sám o sobě již napoví).

Jednoduše nemám “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” skoro co vytknout. Obsah je variabilní, zajímavý a ani vteřinu nenudí. Kapela jede na plné obrátky a je znát, že zažívá zatím nejlepší období své kariéry. Ať si říká kdo chce co chce, pod devět prostě jít nemůžu. V hloubi duše se modlím ke všem démonům, aby podobně dopadla i druhá část!


Další názory:

Asi to nebude žádné překvapení pro nikoho, kdo nás chvíli sleduje nebo kdo dokonce pamatuje recenze na minulá alba Five Finger Death Punch, ale tady prostě musím s kolegou nade mnou extrémně nesouhlasit, protože dává hodnocení, které by mělo být určeno pro nahrávky, jež jsou už něčím opravdu výjimečné a neotřelé, tupému mainstreamovému výplachu pro americké puberťáky. Nic jiného totiž “The Wrong Side of Heaven and the Righterous Side of Hell Volume 1” a Five Finger Death Punch obecně nenabízí. Ne, že bych proti kapele měl něco osobního, to vůbec ne, a i když mi předchozí alba přišla dobrá akorát tak na vyzvracení, pokud by mě novinka bavila, neměl bych sebemenší problém ji pochválit, jenže to nestalo a ani se moc nedalo čekat, že by se to stalo, protože Five Finger Death Punch s tím, co hrají, slaví hlavně v zámoří ohromné úspěchy (pro mě naprosto nepochopitelně), takže se není čemu divit, že recept nemění a už čtvrté album znějí úplně stejně. Hlavně co nejvíc jednoduše, triviální riffy, rytmika bez nápadu, primitivní nápěvy, aby se ani náznakem nemohlo stát, že to někdo nepochopí nebo že by nad tím někdo nedejbože mohl přemýšlet. Five Finger Death Punch jasně útočí na první signální a ani se nesnaží se tvářit, že by v jejich hudbě mělo být něco být, je to jenom hloupá kravinka pro rádia a ta kapela se ještě tváří, že je to její největší přednost. A právě podobná bezduchost je něco, co mi v hudbě strašně vadí – a Five Finger Death Punch to na svých albech metají plnými hrstmi. Jeden song jako druhý a všechny stejně nudné. Jestli to nK_! poslouchal intenzivně měsíc v kuse, tak zaslouží metál, protože já jsem měl problém to vůbec doposlechnout poprvé, i podruhé, i potřetí, i počtvrté… no, a dál už jsem to radši nezkoušel, protože s každým dalším poslechem mě ta muzika iritovala čím dál tím víc. A ne, není to tím, že se podobné věci prostě takhle hrají a jenom já to nedokážu ocenit, protože jednoduchý a chytlavý metal určený primárně jako zábava se vážně dá zahrát i tak, aby to bylo zajímavé a mělo to nějaký smysl, což mimo jiné dokazuje třeba kolegou zmiňovaný Rob Zombie, jehož letošní novinka je asi tak o sto levelů lepší než blbosti typu “The Wrong Side of Heaven and the Righterous Side of Hell Volume 1”. Five Finger Death Punch jsou Ameriku to samé, co jsou Sabaton pro Evropu nebo Dymytry pro Českou republiku – průměrná až podprůměrná hudební zvrhlost, která slaví obrovské úspěchy u většiny lidí, ale člověk, který nehledá hudbu, k jejímuž docenění je potřeba totální absence mozkových buněk, nad tím jen nechápavě kroutí hlavou. Ačkoliv vím, že tímhle s největší pravděpodobností – podobně jako u recenzí na minulé desky – schytám v diskuzi pár nadávek do debilů, říct to musím – tohle album je z mého pohledu prostě odpad. Tečka.
H.

Abych pravdu řekl, naprosto nechápu, kde se ta popularita Five Finger Death Punch bere, protože hudbou to zcela určitě být nemůže. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” je prvním počinem kapely, s nímž jsem měl tu pochybnou čest, a rozhodně bych se nezlobil, kdyby byl i tím posledním, protože jedenáctka skladeb, které tahle deska obsahuje, nenabízí absolutně nic, čím by náročnější hudební fanoušek mohl vzít zavděk. Je to jednapadesát minut zvukově precizní nudy par excellence. Jako ano, kytaristé hrát umí a jejich riffy jsou více či méně chytlavé, ale je to přesně ten druh chytlavosti, ze kterého smrdí kalkul na sto honů. Nejinak je na tom vokál Ivana Moodyho, který sice odvadí objektivně slušnou práci, ale v praxi to není nic jiného než jen další z řady zpívajících drsoňů, kteří umí i romantickou polohu. Říkal tu někdo Nickelback? Je mi z toho šoufl úplně stejně. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” je album, které při pozorném poslechu nenabízí nic jiného než pořád tu samou odrhovačku, jenom zahranou na několik způsobů s tím, že se občas ubere tempo nebo změní poloha vokálu. Je to přesně ten typ hudby, která když hraje delší dobu v hospodě, nejdřív si klepete do rytmu, ale po pár skladbách už si začnete říkat, co to vlastně posloucháte za blbost, a pokud jste trochu ráznější povahy, nakonec začnete hledat kabely, které by se daly vyškubnout ze zdi, aby byl konečně pokoj. Úplná hudební žumpa to sice – buďme fér – není, ale když už náhodou sama muzika neirituje enormní stupiditou, nebohého posluchače dodělá ta do očí bijící arogance, s jakou je na zlatém podnosu servírováno hovno. Raději knihu…
Ježura


Redakční eintopf #52 – červenec 2013

Powerwolf - Preachers of the Night
Nejočekávanější album měsíce:
Powerwolf – Preachers of the Night


H.:
Sombres forêts – La mort du soleil
Index očekávání: 7/10

Ježura:
Powerwolf – Preachers of the Night
Index očekávání: 6/10

Kaša:
James LaBrie – Impermanent Resonance
Index očekávání: 6/10

nK_!:
Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1
Index očekávání: 10/10

Stick:
Powerwolf – Preachers of the Night
Index očekávání: 7/10

Atreides:
Jucifer – За Bолгой для нас земли нет
Index očekávání: 9/10

Zajus:
Nothnegal – Nothnegal
Index očekávání: 4/10

Skvrn:
Powerwolf – Preachers of the Night
Index očekávání: 4/10

Mechanick:
Trouble – The Distortion Field
Index očekávání: 8/10

Letní měsíce bývají co do vydávání desek oproti jaru a podzimu o něco slabší, což není žádné tajemství, ale tentokrát to zjevně stojí opravdu za prd, jelikož se na tom shoduje takřka celá redakce a opravdu málokdo z nás našel víc než jedno album, na nějž by se mohl doopravdy těšit – a to většina z nás poslouchá kde co a někteří vlastně úplně všechno. Na druhou stranu z toho pěkně vytěžili Powerwolf, v jejichž novinku “Preachers of the Night” z důvodu nedostatku konkunrence vložilo své naděje hned několik redaktorů. Z desek, kde se index očekávání nepohyboval někde nízko (což v překladu znamená “na nic se netěším, ale něco sem napsat musím, aby mi dal debil šéfredaktor pokoj”), se sluší ještě zmínit “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” od Five Finger Death Punch, které bylo dokonce ohodnoceno nejvyšším čekacím indexem od jednoho redaktora, “The Distortion Field” od veteránů Trouble, “La mort du soleil” od depressive black metalového projektu Sombres Forêts a nakonec “За Bолгой для нас земли нет” od Jucifer.

H.

H.:

Dlouho to vypadalo, že na červenec prostě nebudu mít co napsat, už jsem se chtěl uchýlit k velmi malému indexu pro novou desku amerického projektu Benighted in Sodom, kterou si stejně nikdy neposlechnu, protože všechna alba téhle kapely znějí úplně stejně, a pokud dostanu náladu, bez problému si vystačím se starou tvorbou. Naštěstí se ovšem na poslední chvíli objevilo něco, co mě přece jenom zajímá. Když vyškrtnu Powerwolf, které si sice poslechnu, ale nějak zvlášť mě to album už nerajcuje, a pár dalších počinů, které budu poslouchat jen kvůli hodnocení, pak se opravdu těším pouze na jediný počin – “La mort du soleil” od jednočlenného kanadského projektu Sombres Forêts. I když předchozí nahrávka “Royaume de glace” byla určitě dobrá, zas tolik mě nevzala, avšak debut “Quintessence” je výtečná záležitost, kterou mám vážně rád a čas od času si ji s chutí pustím. To je z mého pohledu dost na to, abych byl zvědavý i na “La mort du soleil” – když nic jiného, tak už jen proto, že její přebal přináší velice podstatnou změnu oproti prvním dvěma počinům, takže třeba proběhne nějaký výrazný posun i v hudební rovině. Vypuštěnou ukázku jsem neposlouchal, jelikož chci mít nějaké překvapení, až bude “La mort du soleil” k mání v celé své délce, tudíž těžko soudit. Zajímavostí je ještě to, že úplně ve stejný den vydávají svou novinku “À l’âme enflammée, l’äme constellée…” taktéž stylově i oblastně spříznění Gris, s jejichž dvěma členy se Annatar, člověk stojící za Sombres forêts, před pár lety podílel na společném projektu Miserere luminis. Pěkná náhoda…

Ježura

Ježura:

Jak to tak vypadá, letošní čevenec bude na zajímavá alba opravdu dost chudý. Popravdě jedinou červencovou novinku, která mě přinutila alespoň pozvednout obočí, mají na svědomí multinacionální polorecesisté Powerwolf, a to už je vážně docela krize, i když k téhle kapele chovám smířlivý postoj. Jak napovídá už název, deska “Preachers of the Night” nehodlá jakkoli uhýbat z nastaveného kurzu posledních let a to by mohl být možná trochu problém. Trochu se totiž bojím, že to, co na posledních několika deskách fungovalo velice dobře, by se už tentokrát mohlo zvrhnout v sebevykrádání a bohapustou nudu. Ale nechci těmhle sympaťákům křivdit, takže se ne nechme překvapit. Třeba to bude vážně super materiál…

Kaša

Kaša:

No jo, červenec je klasicky s výčtem alb měsícem velmi hubeným, takže i já jsem měl potíže s tím, abych měl do eintopfu vůbec co napsat. Po dlouhém zamyšlení nakonec zmíním dvě alba, která si nenechám ujít, a sice novou Chimairu“Crown of Phantoms”, od níž sice nic extra nečekám, ale pro tuhle partu mám slabost a na jistý čas mě zabaví každá z jejich řadovek, takže žádnou změnu nepředpokládám ani nyní. Druhým počinem, na který si brousím zuby, je chystaná sólovka “Impermanent Resonance” Jamese LaBrieho, přestože jsem žádný z jeho individuálních pokusů neslyšel do konce, vždy pouze pár vybraných skladeb. První singl “Agony” z červencové novinky mě však chytl a navnadil, takže jsem si řekl, že je konečně čas dát mu šanci a toto album si pustím a uvidím, zda mě LaBrie zaujme na ploše celé desky.

nK_!

nK_!:

Snad se ještě nestalo, aby můj index očekávání dosahoval ve dvou po sobě jdoucích měsících plných devíti bodů, ale letošní léto vypadá zatraceně plodně, tak proč bych si jej nemohl užít i takto? Jak si jistě mnoho z vás již všimlo, Five Finger Death Punch je má srdcová kapelka a v žádném případě na ni nedám dopustit. “American Capitalist” si z mé recenze odnesl poctivých devět bodíků a očekávám, že novinka (kterou snad ani nebudu znovu jmenovat, protože se pyšní názvem delším, než je týden před výplatou) dosáhne minimálně kvalit svého předchůdce. První uvolněné materiály nasvědčují, že by tomu mohlo být skutečně tak, a pokud by bylo celé album dokonce ještě lepší, vůbec bych se nezlobil. Takže uvidíme za měsíc!

Stick

Stick:

Jak už tu párkrát zaznělo, červenec moc hudebních zážitků nenabízí. Sahám tedy po Powerwolf, což je jedna z mála nových heavy metalových kapel, která stojí za poslech. V poslední době zažívají raketový vzestup a mají taky proč. Jejich heavy metal s vysokým potenciálem nakažlivosti a výborným vokálem v poslední době fakt boduje. Jako bonus pracují Powerwolf s atmosférou, která není pro kapely podobného typu úplně obvyklá. Sečteno podtrženo, ne úplně typicky znějící heavy metal s charismatem a skladbami, které se zaříznou hned po prvním poslechu. Od novinky očekávám nemalou porci zábavy.

Atreides

Atreides:

Když jsem při psaní červnového eintopfu vyhlížel dopředu, jaká alba že to mají v červenci uzřít světlo světa, skoro jsem se bál, že nebudu mít z čeho vybírat a budu muset nadhodit kus, ku kterému chovám jakés takés sympatie, leč v nejlepším případě od ní můžu očekávat letní jednohubku, hůře pak rovnou odpadní záležitost. Nakonec to ovšem nejspíš dopadne tak, že tenhle měsíc (už zase) budu optimistou, neb novou placku mají vydat i mí sludge-drone-cosizrovnavymyslíte-metaloví oblíbenci Jucifer. Ač jsem se zatím nedokopal k tomu, abych přelouskal jejich zatím poslední album “Throned in Blood”, natož ještě o něco maldší EP “Nadir”, jejich předchozí počiny v podobě “L’Autrichienne” nebo “If Thine Enemy Hunger” jsou na sludgové scéně ceněnými kousky a rozhodně za poslech stojí. Když nepočítám neustálé koncertování, které přibližuje jejich život k nekončící šňůře, Jucifer jsou jasnou ukázkou toho, jak dělat bordel, který nepostrádá drajv, originalitu, řádou dávku nasranosti, ale ani intimních chvilek na drogách. A od jejich letošního počinu neočekávám nic jiného, než že mi srazí vaz a následný eargasmus korunuje kompletní lobotomií – tak, jak se jim to povedlo už několikrát.

Zajus

Zajus:

Nevím, kolik eintopfů jsem již za dobu recenzování pro Sicmaggot napsal, jistě však vím, že ani jednou nebyl výběr tak slabý, jako je tomu to v červencovém vydání. Letní měsíce jsou obecně slabší, ale tentokrát opravdu není z čeho vybírat. Pojďme se tedy podívat alespoň na ta alba, která si pozornost snad zaslouží, ačkoliv očekávání nejsou veliká. Prvně vyjde EP maledivských (melo)death metalistů Nothnegal. Ačkoliv jsem jejich předchozí počin, debut “Decadence”, sám recenzoval, dnes již si nevybavím žádné velké podrobnosti. Vyloženě špatné to ovšem nebylo a eponymní EP tak má potenciál pozitivně překvapit. Se stejnou nejistotou jako před měsícem dám prostor dalšímu počinu Serje Tankiana (tentokráte experimentální záležitost “Jazz-iz Christ”), ačkoliv tuším, že to bude propadák jako vše, co v posledních letech tento až moc aktivní hudebník vydal. Poslední červencový počin, který zde zmíním, má pak na starosti zpěvák Dream Theater, James LaBrie. Moc o jeho novince nevím, ale pokud se bude nést v podobném duchu jako jeho poslední sólovka, mohlo by jít o přinejmenším příjemnou oddychovku. A kdyby nic z výše zmíněného nevyšlo, slyšel jsem, že novinka Backstreet Boys vychází koncem měsíce…

Skvrn

Skvrn:

Je obecně těžké vytasit se s výběrem právě té jedné nejočekávanější desky pro nadcházející měsíc. Když k tomu připočteme konstatování, že seznam červencových desek je opravdu prachbídný, máme z toho dvojnásobně těžký oříšek. Naštěstí se z toho mála, co letošní červenec vyjde, přece jen něco najde. Kazatelé Powerwolf již nějaký ten rok dokazují, že i v takovém žánru, jako je power metal, jde vymyslet něco originálního, ba dokonce i zajímavého. O to více zaráží fakt, že jejich domovem je Německo, bašta tohoto žánru. Za poslechnutí snad bude stát také split Helrunar / Árstíðir lífsins a nová deska Chimaira. Naopak Serj Tankian se snaží (zřejmě definitivně) zakotvit v jiném hudebním světě, tudíž se i díky jeho nedávným neshodám s basákem “systémovský” reunion pomalu, ale jistě vzdaluje.

Mechanick

Mechanick:

I když se vyloženě netřesu na nic z toho, co by mělo v červenci vyjít, určitě se těším na nové Panzerchrist. Pevně věřím, že nezklamou. V jejich případě to bude opět pořádný nářez a čím více na ně myslím, tím více jsem těkavější. Určitě mě budou zajímat i Powerwolf a Mercenary. Tyhle spolky sice nefigurují v mých 10 nej, nicméně bych si u nich na dobrý výsledek troufl s jistotou vsadit. No, pak tu jsou Trouble. Vidím se na terase s nohama na stole. Je slunečno a já nemusím absolutně vůbec nic dělat. K tomu mi budou na plno řvát staří dobří a poctiví Trouble. Těším se na červenec.


Redakční eintopf #32.3 – speciál 2011 (nK_!)

nK_!

nK_!:

Top5 2011:
1. Five Finger Death Punch – American Capitalist
2. In Flames – Sounds of a Playground Fading
3. Alestorm – Back Through Time
4. Arakain – Homo Sapiens..?
5. Rise Against – Endgame

CZ/SVK deska roku:
1. Arakain – Homo Sapiens..?
2. Škwor – Drsnej kraj

Neřadový počin roku:
Dead Season – The Negative NUMBers

Koncert roku:
In Flames: Sonisphere Festival – Praha, 11.6.2011

Videoklip roku:

Potěšení roku:
reunion Black Sabbath

Zklamání roku:
HammerFall – Infected

Top5 2011:

1. Five Finger Death Punch – American Capitalist
Věděl jsem, že se bude jednat o vynikající album, ale výsledek zcela předčil veškerá má očekávání. Perfektní zvuk, aranže, kytarové linky, prostě vše, co od Five Finger Death Punch obvykle očekáváme, jsme dostali v míře více než vrchovaté. Aspoň někdo si drží stanovenou laťku.

2. In Flames – Sounds of a Playground Fading
Společně s vystoupením na Sonisphere v Praze jeden z nejlepších zážitků uplynulých dvanácti měsíců. Ubrání tempa a personální změny vzaly za své, ale stejně se ze “Sounds of a Playground Fading” vyklubala velmi povedená deska.

3. Alestorm – Back Through Time
Žádná velká věda, jdeme rovnou na věc. Násyp od začátku do konce a rum teče proudem. Takoví jsou klasičtí Alestorm a kdo čeká nějakou inteligentní zábavu na úrovni, je tady úplně mimo. My ostatní si pořádně zapaříme na blížícím se Metalfestu.

4. Arakain – Homo Sapiens..?
Už jsem nedoufal, ale pánové se pochlapili a na jaře předvedli čirou esenci moderního Arakainu, která nepostrádá vlastní styl, vyznění a koneckonců i “cool feeling”. “Homo Sapiens..?” ukazuje, kdo je v České republice opravdovým králem.

5. Rise Against – Endgame
Ne tak peckové jako minulé počiny, leč pořád našlapané. Přesně takové je “Endgame”, a i když jsem byl zpočátku maličko skeptický, postupem času jsem si některé skladby povážlivě zamiloval a nedám na ně dopustit. Krásné páté místo.

CZ/SVK deska roku:

1. Arakain – Homo Sapiens..?
Jedna deska umístěná hned ve dvou žebříčcích? A proč koneckonců ne?! Myslím, že dalších komentářů již netřeba.

Arakain - Homo Sapiens..?

2. Škwor – Drsnej kraj
Klasická česká hospodská zábava v podání Škwor, nad kterou se nevyplatí moc přemýšlet, ale dost dobře se poslouchá na to, aby se hodnou chvíli udržela v přehrávači.

Neřadový počin roku:

Dead Season – The Negative NUMBers
Pravidelný čtenář si jistě všiml, že holduji převážně americkému podání moderního metalu a tady máme hned jeho nejblyštivější klenot. Málo známá, leč chybně přehlížená banda Dead Season letos vydala (naneštěstí) pouze malé EP, ale od začátku do konce nacpané excelentními kousky. Doporučuji.

Koncert roku:

In Flames: Sonisphere Festival – Praha, 11.6.2011
Ač byli dopředu jako vrchol večera avizováni Iron Maiden, moje volba nakonec padla trochu vedle, časově trochu dopředu. In Flames předvedli extrémně nabitou show a nebýt toho, že bylo tenkrát ještě světlo, jednalo by se o jeden z nejlepších koncertních zážitků posledních několika let. Zpěvák předával davu pod sebou tuny energie a fanoušci něco takového umí náležitě ocenit. Paráda.

Videoklip roku:

Nesleduji – nevyjadřuji se.

Potěšení roku:

reunion Black Sabbath
Tady asi není třeba nic dodávat :-)

Zklamání roku:

HammerFall – Infected
Maximální provar od začátku do konce, i když po předchozích zkušenostech se dal tak trochu očekávat. Švédy mám rád, ale posledních několik let je to s nimi na pováženou.


Five Finger Death Punch – American Capitalist

Five Finger Death Punch - American Capitalist
Země: USA
Žánr: groove / alternative metal
Datum vydání: 11.10.2011
Label: Prospect Park

Tracklist:
01. American Capitalist
02. Under and Over It
03. The Pride
04. Coming Down
05. Menace
06. Generation Dead
07. Back for More
08. Remember Everything
09. Wicked Ways
10. If I Fall
11. 100 Ways to Hate

Hodnocení:
nK_! – 9/10
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (nK_!):

Když jsem si před několika lety náhodně pustil CD s názvem “The Way of the Fist” od pro mě tehdy zcela neznámé americké sebranky Five Finger Death Punch (schválně to zkuste napsat dvacetkrát za sebou) byl jsem zcela pohlcen dynamičností a maximální chytlavostí jednotlivých skladeb a nedokázal jsem několik měsíců poslouchat nekriticky nic jiného (podobného žánru samozřejmě). Tak našlapanou desku jsem již dlouho neměl tu čest prohnat ušními bubínky, a proto jsem netrpělivě očekával také nejnovější materiál v podobě recenzovaného “Amerického kapitalisty”.

Je jasné, že kapel hrajících podobný styl hudby (alternativní nebo chcete-li moderní metal) je jako máku na polích, ale Five Finger Death Punch mají své jedinečné kouzlo. Je to snad naprosto podmanivými hlasovými výkony zpěváka Ivana Moodyho, excelentně zvládnutými aranžemi, chytlavými kytarovými linkami nebo nejednotvárným a promyšleným škopkováním? Nevím a ani nejsem schopen říci, která část celkového vyznění z výše zmiňovaných mi na Five Finger Death Punch učarovává nejvíce. Měl jsem trochu strach z nedávné výměny baskytaristy, ale nyní musím říci, že rozdíl není absolutně znát a to je samozřejmě jedině dobře.

Zdá se býti celkem těžké hodnotit následovníka výborného “The Way of the Fist” a o něco málo slabšího nástupce “War Is the Answer”. Povede se navázat na minulé úspěchy? Neupadl textař do tvůrčí krize? S velikou úlevou a zároveň nemalou radostí oznamuji, že se povedlo a nikdo nikam neupadl (i když občas při poslechu padám v mrákotách do kolen já). Five Finger Death Punch nepolevují ani se svou třetí deskou a sypou do nás od začátku do konce kvalitní a řádně vzteklou dávku americké agrese. Z nahrávky čiší nekonečnými proudy nadšení pro věc a nebál bych se říci, že v mém osobním žebřícku se aktuální album řadí těsně ze debut a směle mu dýchá na záda. Ale konec zbytečných keců, jsme tady přece od toho, abychom rozebrali album od A do Z, takže rychle do toho!

Začneme obligátně titulkou “American Capitalist”, která představuje pěkný násyp hnedka na začátek. A rovnou přichází přesně to, co mám na Five Finger Death Punch nejraději – naprosto dokonale připravená kytarová linka a neúprosný vokál, který exceluje především v refrénu. Paráda, taková klasika. Následuje podobně rychlá “Under and Over It” která je rovněž poměrně “obyčejnou” (dá-li se něco z téhle desky nazvat obyčejným) rubačkou. Na řadu přichází první ze dvou absolutních vrcholů alba – “The Pride”. Naprosto kulervoucí začátek v podobě uhrančivého kytarového riffu vzápětí střídá text nemilosrdně kritizující vše, co na tom drahém émerickém snu tak nemáme rádi. Za plnou desítku. V případě “Coming Down” se jedná o povinnou pomalejší vsuvku, bez které se dnešní moderní kapely prostě neobejdou. Vracíme se k rychlejšímu náklepu, “Menace” jede v pořádném tempu a je pěkně našlapaná, hlavně zase v refrénu (já už nevím, má cenu to vůbec zmiňovat, když se evidentně jedná o samozřejmost?).

Druhou půli otevírá dle mého nejsilnější skladba nové desky – “Generation Dead”. Začneme basovým intrem, melancholickou náladu navodí pomalejší vokál s podporou v pozadí a korunu králi všech skladeb nasadí neuvěřitelný refrén, při kterém běhá mráz po zádech. Naprostý luxus, dal bych hned jedenáct z deseti, kdyby to jen trochu šlo. “Back for More” je asi nejzajímavěji poskládaná skladba. Kytaristé si nemálo vyhráli. Tenhle vál zmiňuji také proto, že je kamarádova nejoblíbenější, takže zdravím, Radku, jseš slavnej :-) “Remember Everything” je takový klasický slaďáček, ale kupodivu nezní vůbec špatně, možná jen maličko klišovitě. “Wicked Ways” a “I’ll Fall” jen přelétnu, musím jít také někdy spát. Zastavím se ještě u poslední “100 Ways to Hate” začínající nápaditou skladbou kytary a bicích, ve které se posléze střídají pomalejší i rychlé pasáže a celkově se jedná o důstojné zakončení té namaxované čtyřicetiminutové jízdy.

“It’s the world I’ve grown to know / Unforgiving and so cold / Take it away / Take it away / I don’t want it
It’s a life I’m forced to live / I’ve got nothing more to give / Take it away / Take it away / I don’t want it anymore”
(Generation Dead)

Sečteno a podtrženo, vzato kolem a kolem, “American Capitalist” je prostě výborná deska, kterých moc nevychází. Mám-li srovnávat, je o maličko (ale fakt málo) horší nežli debutová “The Way of the Fist” a o něco lepší než “War Is the Answer”. Alespoň podle mého názoru. A jestli mohu poprosit, komentáři redakčního škarohlída a zatvrzelého odpůrce současné moderní scény Houskofucka se raději vyhněte, nechcete-li si zkazit chuť názorem tvrdého blackmetalisty (smích).


Druhý pohled (H.):

Five Finger Death Punch jsou pro mě zosobněním všeho, co je na současném metalu špatně – tuctová a nezáživná hudba zažívá obrovský úspěch a všichni na ni pějí chvály. Proč, ptám se, vždyť na tom moderním metalu tohoto typu není nic dobrého, nebo alespoň přinejmenším já to tam nejsem schopen vidět či slyšet. Ne, že bych byl proti Five Finger Death Punch a priori zaujatý a k poslechu “American Capitalist” už předem přistupoval s tím, že to těžce strhám, právě naopak bych byl rád, kdyby mne kapela přesvědčila, že přece jenom za něco stojí, ale kde nic není, nedá se nic chválit.

A přitom ten začátek alba ještě není nijak špatný. Titulku “American Capitalist” bych možná dokázal označit i za vcelku dobrou. Mnou tolik proklínaný čistý vokál (melodické refrény – mor současného metalu!) je zde dobře zakomponovaný a hlavně nevtíravý. Druhá “Under and Over It” je na tom v tomto ohledu už hůře, ale díky docela slušné kytarové práci bych ještě stále byl ochoten přivřít oči a nechat to “projít do dalšího kola”. I následující “The Pride” se zajímavým “Hey hey hey yaa” (byť zrovna inteligentní verš to není, hehe) není špatná.

Ale pak už to přijde. “Coming Down” je typický losamericanos-niklbekhadr-chcesemiblejt uchcávačka, až to hezké není. A od té doby už to jde jenom z kopce, a to hodně prudkého. Žádný zajímavý song, dokonce ani žádný alespoň trochu poslouchatelný, všechno bez výraznějšího nápadu a podle jednoho mustru, neustále dokola. Dva slušné kusy na začátku (první a třetí) to opravdu nezachrání. Jediné, co mi na Five Finger Death Punch přijde opravdu zajímavé, je jejich nový baskytarista, který vypadá jak plešatý dvojník Varga Vikernese. A to je s prominutím trochu málo…


Redakční eintopf #29 – říjen 2011

Five Finger Death Punch - American Capitalist
Nejočekávanější alba měsíce:
Five Finger Death Punch – American Capitalist
Oranssi Pazuzu – Kosmonument


H.:
Oranssi Pazuzu – Kosmonument
Index očekávání: 10/10

Earthworm:
Graveworm – Fragments of Death
Index očekávání: 5/10

Ježura:
Umbrtka – Spočinutí
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Five Finger Death Punch – American Capitalist
Index očekávání: 10/10

Někteří redaktoři po silném září pláčí nad tím, že jim nic nevychází, jiní slintají i nad říjnovým vydavatelským plánem, ale tak to prostě chodí. Každopádně i tentokrát hned dvojice redaktorů nadělila nejvyšší možný index očekávání, tudíž i v říjnu jsou dvě alba měsíce.

H.

H.:

Ačkoliv se v říjnu objeví několik ne zrovna nezajímavých počinů (abych byl trochu konkrétnější – například Root, Skeletonwitch, Absu, Tsjuder a pár dalších), celou dobu jsem počítal s tím, že tu teď do eintopfu budu psát ódy na dvojalbum “Svartir sandar” islandských bardů Sólstafir, jejichž neuchopitelná a originální hudební produkce je bez debat výjimečná. Všechno se však změnilo v momentě, kdy vydání své druhé desky na říjen ohlásili Finové Oranssi Pazuzu. Už jen jejich netradiční jméno vzbuzuje očekávání vpravdě netradičního hudebního zážitku, jenže to, co finská pětice předvedla na svém debutu “Muukalainen puhuu” a o rok mladším splitu s avantgardními krajany Candy Cane, je něco tak neskutečného, že i výraz netradiční je pro něco takového naprosto nedostačující. S nějakými popisy nepopsatelného se nyní zdržovat nebudu, to si schovám až do recenze, spokojím se teď pouze s konstatováním, že soudě čistě podle muziky pocházejí Oranssi Pazuzu z úplně jiné planety… jiné galaxie… úplně jiné dimenze… Na obzoru je druhá mise do neprobádaných hvězdných mlhovin: po Mluvícím Vetřelci bude objeven Kosmický Monument. Raketa startuje už 26. října!

Earthworm

Earthworm:

Po pro mě nehorázně nabitém září přichází pád do nicoty. Původně jsem chtěl dát dlouho vyhlížené Testament, ale jak to tak vypadá, tak v říjnu od nich asi nic neuvidíme, tak možná příště. Divoká karta padla na Graveworm, kteří mě provázeli se svým albem “Collateral Defect” poměrně dlouhou dobu. Od toho alba jsem od nich nic neslyšel, tak schválně jestli jimto šlape i po letech :)

Ježura

Ježura:

Když jsem tak na Metalstormu probíral seznam alb, co mají v říjnu vyjít, do očí mě praštila tři jména. Jméno číslo jedna – Sólstafir. Vím, že je to skvělá muzika, a mít od nich naslechnuto víc než dvě skladby z YouTube (hanba mi, brzo napravím), říjnový favorit by byl na světě. Jenže naslechnuto nemám, takže není. Pak jsem pohledem zavadil o brazilské veterány Krisiun, kteří mě moc příjmeně překvapili na letošním Metalfestu. V jejich případě se podceněné přípravy promíchaly s lehkou obavou, že by mě to z alba nemuselo bavit tak jako naživo, takže taky z kola ven. Do třetice všeho dobrého v mých sítích uvízla kolaborace MetallicyLou Reedem. Dopustil jsem se ale té chyby, že jsem si záhy pustil první vypuštěnou skladbu a očekávání poněkud ochladlo. Proto jsem nakonec zalovil v domácím bazénku a zvolil plzeňské prachmatické těleso Umbrtka, jehož zatím uvolněné skladby mě naopak v očekávání nemálo povzbudily! Takže uctivě do záklonu a ať to do nás vozí pásovými nakladači!

nK_!

nK_!:

Nebudu zakrývat, že oproti zbytku redakce jedu v úplně jiných stylech a tímto eintopfem to určitě jen potvrdím. Pro mě jsou Five Finger Death Punch sázkou na absolutní jistotu, protože předchozí dvě alba byla famózní a koneckonců bych se nebál říci, že v říjnu vyjde má nejvíce nejočekávanější deska tohoto roku. Už aby to bylo!