Archiv štítku: Škwor

Redakční eintopf #58.4 – speciál 2013 (nK_!)

nK_!

nK_!:

Top5 2013:
1. Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1
2. Ghost – Infestissumam
3. Volbeat – Outlaw Gentlemen & Shady Ladies
4. Drowning Pool – Resilience
5. Love and Death – Between Here & Lost

CZ/SVK deska roku:
1. Trautenberk – Hladová srna
2. Under the Surface – Ressurection

Neřadový počin roku:
Rotten Sound – Species at War

Artwork roku:
Hentai Corporation – The Spectre of Corporatism

Shit roku:
Škwor – Sliby & lži

Koncert roku:
Hatebreed: Brutal Assault 18 – Jaroměř, 10.8.2013

Videoklip roku:
Red Fang – Crows in Swine

Potěšení roku:
úspěch reunionu Black Sabbath

Zklamání roku:
Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 2

Top5 2013:

1. Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1
Tak první místo je letos bez diskuzí jasné. Kdo nás čte pravidelně, musel si všimnout, jak jsem byl z této desky nadšený. A hle, skoro půl roku od vydání a závislost ne a ne zmizet. Zbytek redakce je tedy zcela jiného názoru a přesvědčení, ale to mi nemusí vadit – přeci jen jde o můj soukromý žebříček (ještě štěstí že neděláme nějaké redakční průměry, uf…).

2. Ghost – Infestissumam
Kdyby nevyšlo “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1”, byli by Ghost pro tento rok jasnými vítězi, leč nestalo se tak a “Infestissumam” u mě obsazuje krásnou stříbrnou pozici. Retro dneska prostě frčí.

3. Volbeat – Outlaw Gentlemen & Shady Ladies
V Dánsku se blýská na fenomenální časy. Alespoň pro sebranku Volbeat, která každým dalším albem potvrzuje, že se zcela oprávněně začíná ve své zemi řadit mezi absolutní metalovou špičku. Není se čemu divit, “Outlaw Gentlemen & Shady Ladies” se povedlo a podle mého skromného názoru se jedná o vůbec nejlepší materiál, který kdy Volbeat natočili.

4. Drowning Pool – Resilience
Obměna na postu frontmana přinesla své ovoce a po několika silně zavánějících fošnách se Drowning Pool vytáhli a dobyli koncertní pódia svou těžkotonážní novinkou “Resilience”. Uvidíme, jak dlouho jim ta bujará energie a nový zpěvák vydrží.

5. Love and Death – Between Here and Lost
Jedno z velkých překvapení. Brian “Head” Welch, který v minulosti (a vlastně v současnosti už zase taky) hrál svoje kytarové party v KoRn, vydává novou sólo desku a je to neskutečná bomba! Ze své domovské formace si vzal jen to nejlepší a ostré riffy doprovázené neméně drsným vokálem sype jako esa z rukávu. Doporučuji, pokud se vám povedlo tuhle nahrávku minout.

CZ/SVK deska roku:

1. Trautenberk – Hladová srna
Kapelku Trautenberk znají asi především Klatováci nebo podobná Plzeň-friendly sebranka, ale vězte, že jemnostpán se začíná postupně roztahovat i mimo náš skromný okres (kraj). Ve stručnosti pro seznámení: Trautenberk je “tanzmetalová” formace, která si z ničeho nebere servítky a její vystoupení jsou živelná a neskonale zábavná. Je to taky dost vidlácké (aby ne, když jsou jednotliví členové přestrojeni za postavy ze známých “Krkonošských pohádek”), ale proč ne, když je to tak extrémně chytlavé? Navíc u nás letos nevyšlo skoro nic zajímavějšího.

Under the Surface - Resurrection

2. Under the Surface – Resurrection
Mladá partička muzikantů z Valašského Meziříčí vydala letos svůj debut a v mé recenzi si odnesl poměrně vysoké hodnocení v podobě sedmi a půl bodu. Za touto známkou si stojím a volím tak Under the Surface jako druhý nejlepší český opus, který jsem měl letos možnost slyšet. Musím se ale přiznat, že je to částečně kvůli tomu, že jsem zkrátka nic moc jiného neměl možnost posoudit.

Neřadový počin roku:

Rotten Sound – Species at War
Je libo trochu poctivého grindu? Rotten Sound, přežívající na grindové scéně už více než dvacet let, přišli s dalším ze svých očekávaných EP a opět se trefili přímo do černého. Letní vystoupení na Brutal Assaultu tomu bylo nejlepším možným důkazem.

Artwork roku:

Hentai Corporation – The Spectre of Corporatism
Nemám slov. Potřeba vidět. Potřeba zažít. Chvíli pochybovačně kroutit hlavou. Poddat se. S přebalem debutovky Hentai Corporation je to zkrátka stejné jako s jejich koncerty. Ale tohle fakt nepobírám. Zatím.

Shit roku:

Škwor – Sliby & lži
Škwor
, který mají všichni rádi (autora nevyjímaje), bohužel v posledních letech plodí jen samé šitózní omrdávky a “Sliby & lži” jsou jasným důkazem kompletního autorského vyhoření. No tak, chlapci, máte přece na víc!

Koncert roku:

Hatebreed: Brutal Assault 18 – Jaroměř, 10.8.2013
Původně jsem sem chtěl umístit koncert Coal Chamber, který se uskutečnil pod hlavičkou letošního Basinfirefestu ve Spáleném Pořící. Také jsem se na něj nejvíce těšil. Ale Hatebreed mi živě naprosto vyrazili dech a takovou atmosféru jsem nečekal ani ve snu. Příští rok znovu právě na Basinfirefestu! Yeah!

Videoklip roku:

Red Fang – Blood Like Cream
Red Fang
– kapela s nejlepšími videoklipy na světě – dostála slibů a předčila veškerá možná očekávání. Zombie apokalypsa? Nuda. Zombie se kupodivu k prasknutí neládují mozky, ale snaží se vychlemtat všechno pivo na světě? Maximální nářez!

Potěšení roku:

úspěch reunionu Black Sabbath
Asi to už nikdo nečekal, ale dědoušci z Black Sabbath prostě válí a lidi je neuvěřitelně žerou. Nová řadovka, velké koncertní turné (které se bohužel neobešlo bez drobných komplikací), živák a skoro-původní sestava, ze které vitalita čiší jako z nikoho jiného. Ale přeju jim to, bez nich bychom nemohli poslouchat hudbu takovou, jakou ji dnes známe. Palec nahoru.

Zklamání roku:

Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 2
První část “House of Gold & Bones” mě vážně bavila a o to více jsem upíral slechy ke dni, kdy mělo vyjít pokračování. Byl jsem zklamán. Chlapci si trochu vyspravili reputaci svým pražským vystoupením, ale deska prostě nic moc. Nic moc.

Zhodnocení roku:

Oproti loňsku se letošní rok vydařil přesně podle mého vkusu. Vyšlo mnoho zásadních alb, měli jsme možnost zažít u nás nespočet vynikajících koncertů (či festivalů) a výhled do budoucna je ještě lepší. Nejvíce se asi těším na rakouský Novarock, na který se pojedu podívat vůbec poprvé. Čekejte reportáž. Už aby bylo zase léto!


Škwor – Sliby & lži

Škwor - Sliby & lži
Země: Česká republika
Žánr: hard rock
Datum vydání: 27.9.2013
Label: Supraphon

Tracklist:
01. Ráno
02. Poslouchej
03. Rabujem
04. Popel popelu
05. Vlci v koutě
06. Rychle žít
07. Hlídej ten ráj
08. Vidím svět prázdnej
09. Já lhal
10. My nejsme zlí
11. Nech si zdát
12. To jsem já
13. Sliby a lži
14. Síla starejch vín

Hodnocení:
nK_! – 4/10
H. – 2,5/10

Průměrné hodnocení: 3,25/10

Odkazy:
web / facebook

Škwor budí v posledních letech v naší malé kotlince nemalý poprask a zároveň i rozporuplné reakce rockově-metalového posluchačstva. Jedni je milují za to, že se jim původně jako jedné z mála kapel u nás podařilo zpopularizovat poměrně undergroundový žánr, který byl do určité doby přístupný jen zarytým zasvěcencům. Druzí je za to nenávidí a to hlavně z důvodu, že ona popularizace proběhla na úrovni více než masové, a tak se z nejprve poměrně tvrdé a zajímavé kapely vyklubala obyčejná a uchcípaná komerční mašinka, jež v posledních letech vydává samé prvoplánově podbízivé desky, které jí davy fanoušků samozřejmě žerou i s navijákem.

Na tom by tedy nebylo nic špatného – ono se to totiž s mozkem řazeným na neutrál docela poslouchat dá, jenom se prostě nejedná o nic světoborného nebo nedejsatan nového či inovativního. Dnes je v módě nad hudbou nepřemýšlet a mnoho lidí si prostě rádo jde “někam zapařit”, na což se Škwor evidentně snaží zaměřit a svou současnou produkci tak cílí převážně do méně náročného publika, které je z podobné hudby samozřejmě neskonale nadšené. Takhle to možná vypadá, že mám něco proti nenáročné zábavové muzice a preferuji spíše hodnotnější hudební zážitek. Avšak kdo četl některou z mých dřívějších recenzí, velice dobře ví, že jsem naopak schopen ocenit zábavový prvek jakéhokoliv materiálu a nejsem z těch, kteří se v dnešním světě brakových popkultur snaží ze všeho za každou cenu vydolovat nějaké to umění.

Tenhle přístup se pak zákonitě musí odrazit na oné umělecké (nebo chcete-li, dosaďte si raději výraz “hlubší”) hodnotě materiálu, který Škwor vypouští do světa. Aby bylo jasno, osobně proti téhle kapele absolutně nic nemám a naživo na ni vždy rád kouknu. Z řadovek mám rád téměř vše do roku 2005, ale od té doby pořád čekám na něco trochu jiného než jen opakování stále stejných témat a akordů do jednoho jediného kolečka. Ano, je to přesně tak, jak každý z vás zajisté čekal – “Sliby & lži” jsou naprosto a do puntíku shodné jako předchozí “Drsnej kraj”, předpředchozí “5” a předpředpředchozí “Loutky”. Pouze s tím rozdílem, že novinka je zábavově a koncepčně o něco lepší než “Drsnej kraj”, o trochu méně vidlácká než “5” a potenciálními hity naplněná podobně jako “Loutky”.

Tak, teď bychom měli mít jasno, o čem přesně se tady teď bavíme. Hudební provedení je zcela a bez diskuze totožné s tím, co Škwor předvádějí posledních deset let a informovaný posluchač si může být jist, že během průletu deskou “Sliby & lži” bude mít opět pocit té samé bezmocné repetitivnosti, která se opakuje poslední čtyři nebo pět desek. Stále podobné riffy a melodie, pořád identická gradace a styl jednotlivých píní, texty zase o stejných ptákovinách, vokál opět v jedné lajně s minimálním výkyvem nebo vybočením od zavedeného mustru. Ale zase proč ne, když to baví stále víc a víc lidůch, že? To je totiž zajímavý závěr několikaletého pozorování fungování Škworu – čím více generických a zcela shodných songů napíší a následně párkrát živě zahrají, tím více na ně chodí lidí a tím větší haly a prostory je management nucen bookovat. Hrozně zajímavé a zajímalo by mě, jak by se na podobný jev tvářil některý ze současných předních sociologů.

Okej, je to pořád stejné, ale musím přiznat, že některé písničky je už po druhém poslechu hodně těžké pustit z hlavy, čímž se dostáváme k další nepopiratelné a nepochopitelné vlastnosti tvorby Škworu. Všechno je to tak blbé a ohrané, až je to prostě vážně zábavné a textově místy dokonce více než pravdivé. Horší ale je, že už i tento fakt, to neustálé dobrovolné a svým způsobem i uvěřitelné a zábavné zabředávání do nekonečně vábících sítí stále opakovaného, začíná na “Slibech & lžích” trochu pokulhávat, a to právě v případě toho jediného, co se alespoň trochu obměňuje – textů. Jediný důvod, proč jsem si některé novější počiny Škworu sem tam pustil, bylo samozřejmě dobré otextování. Opět nic vyloženě maniakálně bombového, ale spousta písní (ne tedy moc) má bezpochyby svůj jedinečný slovní ráz, výborně se jim daří vystihnout realitu a obecně nemám problém si je dokola pouštět a prozpěvovat celý půlden. Už i tady to ale bohužel zavání těžkou recyklací, a to nejen tematickou, ale i z hlediska podobných nebo dokonce kompletně totožných používaných výrazů. To je samej “toulavej pes” a “pálící oči” a já nevím už co všechno. Nehledě na minimalistickou slovní zásobu, se kterou “Sliby & lži” pracují. Tímhle stylem se za pár let dočkáme alb, která budou nejen hudebně, ale i textově naprosto (ale fakt naprosto) shodná s tím, co Škwor momentálně vydávají. A určitě je potom bude poslouchat ještě víc lidí. Hehe.

Z těch pár nových písniček, které vyloženě stojí za poslech a alespoň trochu vybočují z řady sobě podobných kusů, bych vypíchl úvodní “Ráno” s výborným textem a umístěním doprovodných vokálů; uplakanou, ale zároveň trefnou “Já lhal”; zřejmě zpěvákovou autobiografickou “To jsem já” a povinnou baladu v podobě “Síla starejch vín”, která mě baví asi prostě jen proto, že se fajn poslouchá. Na druhou stranu se zmíním o “Rabujem”, u které pravidelně mívám nepříjemný pocit nebetyčné trapnosti právě, protože z textu musí být každému normálnímu člověku na zvracení. Senochup Čech vyrazil do města. Ach.

Sliby a lži” jsou na poměry Škwor poměrně vydařené album. Skalní fanoušci a běžné rockové posluchačstvo jej zajisté přijme s maximálním nadšením, my ostatní budeme muset přivřít všechna očiska, zatnout zuby a prostě to opět překousnout. Hudebně nic objevného, textově místy zábavné a stoprocentně chytlavé, ale to je tak všechno. S vypětím všech sil nedávám méně než čtyři, ale příště už prostě tohleto nemůže projít…


Další názory:

Škwor byli kdysi dávno kapelou, která mi nevadila, vlastně naopak mi přišla relativně v pohodě. Ne, to není vtip, v době první desky “Vyhlašuju boj” (nepočítáme-li “Mayday” pod lehce jiným názvem) se to trochu poslouchat dalo, ačkoliv to samozřejmě nějaký velký zázrak nebyl ani tehdy. “Vyvolenej” už byl v jistých momentech dost na hraně, ale také to ještě šlo, aniž by z toho člověk utrpěl újmu na psychice, což už se nedá tvrdit o žádném z následujících alb, s nimiž se Škwor čím dál tím hlouběji potápějí do bahna stupidního agro rocku s blbými texty, které jsou plné prázdných frází asi ze života nebo tak něco. Škwor ve své současné podobě byli vyčpělí už několik desek zpátky, přesto to táhnou pořád dál v úplně stejné podobě – a vzhledem k tomu, že tato hudební podoba byla skoro na ublinknutí už před více jak pěti lety, je asi jasné, jak tomu bude nyní. Ano, “Sliby & lži” už je záležitost na hranici poslouchatelnosti. Jen těžko lze o takovém albu psát a vyvarovat se slov jako primitivnost, jelikož pro to, co Škwor předvádějí, je to takřka dokonalý popis. Svým způsobem je až obdivuhodné, jak nudná ta kapela dokáže být i v rámci jednoho songu, když se jich drtivá většina nedohrabe ani na hranici tří minut. Pokud chcete vidět nádherný příklad toho, jak vypadá hudební impotence, rozhodně si to pusťte jako exemplární ukázku, jinak ale od “Slibů & lží” dejte ruce pryč, protože takovou přehlídku hudební tuposti je docela umění ustát.
H.


Basinfirefest 2012

Basinfirefest 2012
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující (obsažení v reportu): Alkehol, Apocalyptica, Arakain, Blue Effect, Cannibal Corpse, Children of Bodom, Crashdïet, Cruadalach, Debauchery, Debustrol, Destruction, Fata Morgana, Harlej, Lacuna Coil, Mercenary, Smash Hit Combo, Snail, Škwor, Törr, XIII. století

Jubilejní desáté výročí Basinu se neobešlo bez pořádně macatého proma a na naši již šestou návštěvu tohoto největšího západočeského festivalu přijíždíme poměrně natěšeni. Jakpak by ne – jména jako Children of Bodom, Cannibal Corpse nebo Apocalyptica nenechají téměř žádné rockové srdce chladným. Jediným předvídaným problémem bude ale počasí, jelikož hlásí extrémní vedro a tropické noci. Super.


Pátek:

Do areálu se po vyřízení vstupních formalit dostáváme krátce po třinácté hodině a v pohodě tak stíháme vystoupení plzeňských pekelníků Fata Morgana. Viděl jsem je už několikrát a pokaždé se mi líbili. Chytlavý metal staré školy, přesvědčivý frontman a podřezaná panenka nebo pitva v přímém přenosu jsou zárukou dobré zábavy ostatně vždycky, nebo ne? Fata Morgana byla jednou z prvních kapel vystupujících na hlavní Budweiser Budvar Stage a musím říci, že mě překvapilo velice dobré nazvučení (ostatně až na výjimky každá zde vystupující kapela byla odkudkoliv perfektně slyšet).

Chvíli se přestavuje a to už nastupují staří známí Törr, kteří snad ani nemohou zklamat. Nedávné změny v sestavě se naštěstí prověřených fláků moc nedotkly, ale uvítal bych možná méně novější tvorby, která je podle mého názoru docela otřesná. Každopádně bylo “Kladivo na čarodějnice”“Armageddon”, takže spokojenost.

Povinná okružní jízda kolem stánků s občerstvením a merchandisem nás pomalu ale jistě dovedla až k vedlejší Božkov Stage (která se mimochodem téměř celé tři dny vyznačovala příšerným nazvučením kapel) a vystoupení plzeňáků Snail. Měl jsem možnost je vidět vůbec poprvé a musím uznat, že tihle chlapíci celkem válí. Frontmanova drobná hlasová indispozice se dá bez problémů prominout, protože i tak byl set zábavný a živý.

Pár kroků zpět a už hop hop na Debustrol. Prověřená kapela, prověřený set, prověřená show. Jen škoda, že chyběla pila a s ní samozřejmě výborný “Masoterián”, ale stejně jsme si pěkně zakřičeli. Rychle do sebe něco naházet a už zase stojíme před hlavním pódiem, kde právě začíná vystoupení budějovických Satisfucktion. Další kapela, kterou jsem neměl to štěstí vidět kdykoliv dříve, a další z těch, které opravdu potěšily. Příjemný metal/rock s příměsí rockabilly, kde písničky mají opravdu koule a solidní tah na bránu. Občas sice nebylo moc dobře rozumět zpěvu, ale to frontman hbitě vynahrazoval různým poskakováním a vybízením davu. Dokonce došlo i na docela slušný crowd surfing. Hodně zábavná hodinka.

Třicet minut a přesně na vteřinu začíná vystoupení prvního z headlinerů – kapely Children of Bodom. Na pódiu nesmí chybět tradiční autíčko (které se ale třeba na předloňském Brutal Assaultu na pódium nevešlo), které slouží hlavně jako Alexiho (zpěvák) stolička či případně lehátko, ze kterých může všem předvést svůj kytarový um. Laiho byl obecně v dobré formě a až na pár přehmatů odehrál celý koncert velice slušně a dokonce byl v tak dobré náladě, že si i zavtipkoval. Zbytek kapely se také snažil, ale už od začátku mne jímal trochu nepříjemný pocit, že tady pánové jsou jen pro to, aby zahráli, shrábli zlato a zase zmizeli někam na sever, což je možná trochu škoda, protože zrovna na Children of Bodom jsem se celkem těšil. Vystoupení proběhlo rychle a celkem bez větších promluv a odezva publika byla vysoká (hlavně v brutálním moshpitu). Výtku bych měl ještě k poměrně špatnému zvuku v předních řadách, kdy jsem měl občas problém poznat písničku i po první půlminutě hraní. Úplně na závěr ale potěšila “Are You Dead Yet?” a byl konec.

Večer byl zasvěcen finským kapelám, protože hned po Children of Bodom nastupují jejich krajané Apocalyptica, na které (soudě podle počtu triček mezi obecenstvem) přijelo poměrně velké procento přihlížejících. Abych řekl pravdu, první tři písničky jsem jenom stál a zíral s otevřenými ústy. Neměl jsem možnost tohle kvarteto zatím slyšet naživo a můžu říci, že jejich vystoupení vážně stojí za to už jen kvůli těm husarským kouskům, které každý jeden z celkem tří cellistů předvádí. Zvuk byl celkem dobrý a vystoupení příjemně ubíhalo, ale když na několik písní vystoupil zpěvák (bohužel nevím jméno), jeho výkon mne příliš neoslnil. Zaznělo samozřejmě několik cover verzí písní od Metallicy, a to zrovna ty, na které jsem se těšil nejvíce – “Master of Puppets” a “Nothing Else Matters”. Kultovka “Path” z dílny samotné Apocalypticy ale nepřišla, což jsem se celkem divil.


Sobota:

Sobotní dopoledne by se ve Spáleném Poříčí dalo popsat dvěma slovy – jáma pekelná. Příjemné ráno pod mrakem střídá modrá obloha a slunce, které bude svými paprsky bičovat festivalový areál až do pozdních večerních hodin, než se konečně uráčí laskavě zmizet a zalézt. Polovinu dne tedy trávíme v městečku nebo u nedaleké vodní nádrže, kde se snažíme držet ve stínu nebo se vyvarovat jakémukoliv delšímu pobytu mimo vodu. Před pódia zavítáme tedy poprvé až kolem páté hodiny odpolední, a to na nikoho menšího než pana Radima HladíkaBlue Effectem. Na to, že je mu kolem pětašedesáti, válí na kytaru pořád stejně dobře jako za mlada. Kapelu hraní bavilo a neskutečně si jej užívala a vůbec nevadilo, že přijela pozdě a musela vystřídat stage i čas s chilskými Thornafire, které jsme tudíž neviděli, ale od někoho jsem zaslechl, že se jednalo o klasický řízný death metal, jenom z exotičtější země.

Kolem půl osmé nastupuje legendární XIII. století, které v západních částech naší zemičky vystupuje i po tolika letech zářné kariéry vůbec poprvé. Nejlepší nazvučení, které předčilo i zahraniční headlinery, příjemný frontman a dobře zvolený set, který měl co říci i lidem, kteří na XIII. století nejsou přímo odkojeni (mně). Velice příjemné překvapení, jen škoda, že jsem musel odejít dříve, abych na vedlejším pódiu stihl vystoupení svých německých oblíbenců Debauchery.

Obával jsem se nečitelné zvukové koule a byl jsem notně překvapen, když hned od první písničky byl zvuk čistý a každý z nástrojů jednoduše čitelný. Jenom počet muzikantů mi nějak haproval, protože live line-up Debauchery by mělo tvořit pět lidí, ale na pódiu z nich byli jen dva plus slečna hrající na baskytaru. Kravál ale udělali stejný, a tak si nebylo na co stěžovat. Samotné vystoupení bylo brutální, hráči postříkaní umělou krví a mávající hlavou do svých death metalových riffů. Zazněly mimo jiné fláky jako “Warmachines of War” (mimochodem kandidát na nejdebilnější název songu, který jsem měl kdy možnost slyšet) nebo “Zombie Blitzkrieg”. Na mou oblíbenou “Blood for the Blood God” ale naneštěstí nedošlo.

Crashdïet zpět na hlavní stage jsem sledoval tak napůl, protože jsem se věnoval spíše tomu, co jsem si koupil k večeři. Jinak hráli celkem nijak moc zajímavý glam rock, a když se zpěvák pokoušel komunikovat s publikem česky, znělo to jako by si trénoval ruštinu, takže stejně nikdo nerozuměl.

Přichází jeden z vrcholů sobotního večera – dánští Mercenary. Z jejich studiové tvorby znám pouze jedno album, ale to mi vůbec nebránilo, abych si jejich set náležitě neužil. Melodic death metal je hudba energická a v podání Mercenary ještě navíc sakra zábavná. Moshpit vřel po celou dobu jejich vystoupení a došlo dokonce i na wall of death, která byla vážně masakrální. Kapela jako taková hrála velice dobře a precizně, což přilákalo mnoho a mnoho lidí, kterým jinak jméno Mercenary vůbec nic neříká (na začátku vystoupení bylo před pódiem poměrně málo fanoušků).

Destruction přišli, jak název velí, zničili a odešli. Neuvěřitelná porce energie nacpaná do hodinového vystoupení rozbourala veškerá má (ne)očekávání, protože ani s Destruction jsem zatím neměl tu čest. Perfektně zvolený a vyvážený playlist šel ruku v ruce s unikátními výkony členů kapely. Zpěvák je opravdu démon, který se nad diváctvem tyčil jako maják v bouřce. Dle ohlasů publika zazněly ty největší a nejlepší fláky z historie téhle thrashové mašiny, z nichž mi nejvíce utkvěla v paměti loňská “Hate Is My Fuel”, jejíž refrén mi běží v hlavě ještě dneska. Paráda.

Frantíci Smash Hit Combo měli celkem smůlu, že se na jejich část programu začal zvedat dost silný vítr, který vypadal, že by rád zboural celou stage. Vystoupení tedy bylo předčasně ukončeno asi o deset minut dříve, a to dost neurvalým způsobem, kdy pořadatel prostě vypnul zvuk a nakráčel moderátor, který oznámil, že je konec. I těch sotva čtyřicet minut, ale stačilo na to, aby si mě tihle rapcoroví maníci totálně podmanili. Ač pozdě v noci, na pódiu se stále něco dělo a vystoupení Smash Hit Combo bylo tak energické, že přimělo znavené diváctvo ještě jednou sebrat veškeré síly a vehementně pařit na jejich vskutku netradiční muziku. Rap kombinovaný s dunivými tóny metalu a metalcoru se mi vždy zamlouval a Smash Hit Combo jsou v tomhle oboru jasná jednička. Jednoznačně největší překvapení celého festivalu.


Neděle:

V neděli nás jako první přivádí do areálu česká folk metalová formace Cruadalach, jejíž frontman Jan “Radalf” Vrobel je zároveň redaktorem mého oblíbeného časopisu, takže jsem se těšil hned dvojnásobně. Trochu zamrzelo horší nazvučení, ale vždycky jsem si myslel, že zvučit věci jako dudy, housle a další nepojmenovatelné folkové nástroje je pro rockovou kapelu peklo, takže tady se to dá celkem bez problémů odpustit. Samotní Cruadalach hráli pěkně a chytlavě a na jejich vystoupení se pod pódiem sešlo nemalé množství posluchačů, což je pro takovou kapelu jistě skvělá satisfakce.

Hnedka následuje česká rocková trojka Škwor, Alkehol a Harlej, kdy každá z jmenovaných předvedla ten nejklasičtější možný set, jaký si lze představit. U Škworu úvodní “Amerika”, “Dokonalej” nebo novější “Za barevným sklem”, Alkehol do nás nasypal tradiční porci vylitých songů, kdy s “Buráky” pomáhala zpěvákovi (Ota Hereš) jeho malá dcera, která zatím vůbec, ale vůbec neumí zpívat :-) Harlej hráli “Svařák” naštěstí jen jednou, takže fajn.

Německé Wolfchant, kteří se museli prohodit s Arakainem, jsem kvůli lovu na jídlo nezastihl, ale samotné krále české metalové scény jsem si přeci nemohl nechat ujít. Letos jsem je viděl v rámci třicetiletého turné již dvakrát, ale to vůbec neubralo na intenzitě jejich vystoupení, které bylo (jako ostatně vždycky) na profesionální úrovni. Zaznělo intro i písně výhradně ze jmenovaného turné a každý, kdož se na ten skvost přišel podívat, musel odcházet maximálně spokojen.

Ranní slunce a odpolední zatažené počasí vystřídal prudký ceďák, který bohužel vyšel přesně na celý set Lacuna Coil. Ne, že bych se na ně nějak výjimečně těšil, ale přeci jen zamrzí, když musí člověk sledovat vystoupení jednoho z headlinerů z prostor pod pivním stanem, který se tyčí zhruba asi padesát metrů za zvukařským ležením. Fanoušci pod pódiem ale nechyběli ani v největším slejváku, takže kapela zřejmě zahrála dobře. Asi nepůjde úplně o podložený názor, ale přišlo mi, že zvuk by mohl být v některých momentech o něco dotaženější a lepší. Jinak celkem pohoda, poslouchat se to i v dešti dalo.

Lijavec je pryč a přichází absolutní vrchol celé třídenní štreky – američtí Cannibal Corpse. Kdo neviděl, neuvěří. Dokonalý zvuk, nadpozemské výkony jednotlivých členů kapely a gumové krční obratle zpěváka mi vyrazily dech a musel jsem dlouho přemýšlet, než se mi vybavil lepší koncert, který jsem měl kdy možnost navštívit. Cannibal Corpse do nás bez keců valili nejlepší a prověřené kousky své dlouholeté kariéry – namátkově třeba novější “Time to Kill Is Now” nebo “Make Them Suffer”, “Priests of Sodom”, “Born in a Casket”, “Hammer Smashed Face” a nejlepší “I Cum Blood”. Baskytarista Alex Webster je doopravdy magor. Jeho práce s nástrojem je prostě neuvěřitelná a musím se přiznat, že podstatnou část vystoupení (krom vydatného headbangingu) jsem strávil zíráním na jeho prsty, které byly kolikrát i neviditelné z toho, jak rychle běhaly po pražcích. Stejně tak oba kytaristé a bubeník. Nejlepší hodina festivalu, která ale bohužel velmi rychle utekla a my byli nuceni opustit uzavřený areál a pomalu, ale jistě se odebrat do svých domovů.


Zhodnocení:

Hudebně se tento jubilejní ročník povedl na výbornou, kapel bylo tak akorát a byly vybrány s citem přesně tak, aby si opravdu každý přišel na své. Ač jsme si to zpočátku nemysleli, rozvrstvení programu do jednotlivých dní bylo určitě dobrou volbou.

Hodně mě potěšila klasická látková vrácenka. Dřívější ročníky (loni jsem ale vynechal, takže tam nevím) vždy oplývaly ošklivým obarveným kusem plastu, který se rychle odřel a ještě rychleji strhl. Pro sběratele lahůdka. Dobré bylo také zavedení vratných pivních kelímků po vzoru velkých světových festivalů. Při záloze 30 Kč si každý dobře rozmyslel, zda zbytky piva a plastu odhodit do nicnetušícího davu před ním, jako to bývalo zcela běžné na minulých ročnících. V areálu dokonce fungoval i stánek, ve kterém jste mohli posbírané papíry a jiný odpad vyměnit za body, které vám posléze vynesly zajímavé dárky. Nevím, zda toho někdo využíval, ale každopádně se jednalo o chytrý tah jak se alespoň pokusit o větší pořádek na festivalu.

Festivalové ceny byly klasické a do stokoruny se člověk celkem pěkně najedl. Oficiálním pivem festivalu byl letos už podruhé Budweiser Budvar. Škoda, někdejší Gambrinus vesnička byla s těmi svými atrakcemi docela zábavná. Teď bylo možné zahrát si pouze fotbal na malém nafukovacím hřišťátku kropeném vodou. Klouže!

Technicky vše klapalo (až na některé výjimky) poměrně pěkně, časový harmonogram byl dodržován a velký dík patří pořadateli, který opět zaměstnal rozumnou security agenturu, která zbytečně neobtěžovala bavící se lid a zároveň podávala na celé ploše festivalu i přilehlého stanového městečka pomocnou ruku.

Horší to bylo s moderátorem z Rock Rádia, který celou akcí provázel (na jméno nevzpomenu). Občas mi přijde, že tuzemské festivaly se předhánějí v tom, kdo zaměstná méně kompetentního uchazeče na post uvaděče. Nějaké přežblebty by se daly odpustit, ale když často ani nevíte, co hraje na druhém pódiu, nebo odkud daná kapela vlastně přijela, je to už trochu trapné.

Sečteno a podtrženo – povedený a skvěle zorganizovaný festival, který jsem si náramně užil a určitě nebudu sám kdo řekne, že se už teď těší na příští ročník, na který jsou již nyní potvrzení italští Graveworm!


Redakční eintopf #32.3 – speciál 2011 (nK_!)

nK_!

nK_!:

Top5 2011:
1. Five Finger Death Punch – American Capitalist
2. In Flames – Sounds of a Playground Fading
3. Alestorm – Back Through Time
4. Arakain – Homo Sapiens..?
5. Rise Against – Endgame

CZ/SVK deska roku:
1. Arakain – Homo Sapiens..?
2. Škwor – Drsnej kraj

Neřadový počin roku:
Dead Season – The Negative NUMBers

Koncert roku:
In Flames: Sonisphere Festival – Praha, 11.6.2011

Videoklip roku:

Potěšení roku:
reunion Black Sabbath

Zklamání roku:
HammerFall – Infected

Top5 2011:

1. Five Finger Death Punch – American Capitalist
Věděl jsem, že se bude jednat o vynikající album, ale výsledek zcela předčil veškerá má očekávání. Perfektní zvuk, aranže, kytarové linky, prostě vše, co od Five Finger Death Punch obvykle očekáváme, jsme dostali v míře více než vrchovaté. Aspoň někdo si drží stanovenou laťku.

2. In Flames – Sounds of a Playground Fading
Společně s vystoupením na Sonisphere v Praze jeden z nejlepších zážitků uplynulých dvanácti měsíců. Ubrání tempa a personální změny vzaly za své, ale stejně se ze “Sounds of a Playground Fading” vyklubala velmi povedená deska.

3. Alestorm – Back Through Time
Žádná velká věda, jdeme rovnou na věc. Násyp od začátku do konce a rum teče proudem. Takoví jsou klasičtí Alestorm a kdo čeká nějakou inteligentní zábavu na úrovni, je tady úplně mimo. My ostatní si pořádně zapaříme na blížícím se Metalfestu.

4. Arakain – Homo Sapiens..?
Už jsem nedoufal, ale pánové se pochlapili a na jaře předvedli čirou esenci moderního Arakainu, která nepostrádá vlastní styl, vyznění a koneckonců i “cool feeling”. “Homo Sapiens..?” ukazuje, kdo je v České republice opravdovým králem.

5. Rise Against – Endgame
Ne tak peckové jako minulé počiny, leč pořád našlapané. Přesně takové je “Endgame”, a i když jsem byl zpočátku maličko skeptický, postupem času jsem si některé skladby povážlivě zamiloval a nedám na ně dopustit. Krásné páté místo.

CZ/SVK deska roku:

1. Arakain – Homo Sapiens..?
Jedna deska umístěná hned ve dvou žebříčcích? A proč koneckonců ne?! Myslím, že dalších komentářů již netřeba.

Arakain - Homo Sapiens..?

2. Škwor – Drsnej kraj
Klasická česká hospodská zábava v podání Škwor, nad kterou se nevyplatí moc přemýšlet, ale dost dobře se poslouchá na to, aby se hodnou chvíli udržela v přehrávači.

Neřadový počin roku:

Dead Season – The Negative NUMBers
Pravidelný čtenář si jistě všiml, že holduji převážně americkému podání moderního metalu a tady máme hned jeho nejblyštivější klenot. Málo známá, leč chybně přehlížená banda Dead Season letos vydala (naneštěstí) pouze malé EP, ale od začátku do konce nacpané excelentními kousky. Doporučuji.

Koncert roku:

In Flames: Sonisphere Festival – Praha, 11.6.2011
Ač byli dopředu jako vrchol večera avizováni Iron Maiden, moje volba nakonec padla trochu vedle, časově trochu dopředu. In Flames předvedli extrémně nabitou show a nebýt toho, že bylo tenkrát ještě světlo, jednalo by se o jeden z nejlepších koncertních zážitků posledních několika let. Zpěvák předával davu pod sebou tuny energie a fanoušci něco takového umí náležitě ocenit. Paráda.

Videoklip roku:

Nesleduji – nevyjadřuji se.

Potěšení roku:

reunion Black Sabbath
Tady asi není třeba nic dodávat :-)

Zklamání roku:

HammerFall – Infected
Maximální provar od začátku do konce, i když po předchozích zkušenostech se dal tak trochu očekávat. Švédy mám rád, ale posledních několik let je to s nimi na pováženou.


Masters of Rock 2010 (sobota)

Masters of Rock 2010
Datum: 17.7.2010
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Annihilator, Behemoth, Communic, Grand Magus, Silent Stream of Godless Elegy, Škwor

Den pro mě začíná s heavy metalovými Grand Magus ze Švédska. Oproti Manowar včera to je jako nebe a dudy. Kapela si na nic nehraje a valí pěkně ostrý a špinavý heváč. Z právě vydané novinky zahráli třeba “I, the Jury” nebo titulní “Hammer of the North”, z předchozího “Iron Will” zazněla například výborná “Silver into Steel”. Naprostá spokojenost. Takhle vypadá pořádný rock’n’roll!

Následující dvě skupiny jsem prostě musel vynechat jednak kvůli tomu, že mě zas tak nezajímaly, ale hlavně kvůli naprosto brutální vedru, které mě prostě ubíjelo, a vracím se až na Škwor. To je prostě takový ten český rockový mainstream – všichni to znají, všem se to líbí, všichni si rádi zazpívají někdy už zlidovělé refrény, všichni jsou spokojení. Takže asi tak. Špatné to nebylo, ale nic lepšího než jen neurážející pohodovka také ne.

Na další obdobnou formaci Doga jsem se zakecal, ale norské progresivní borce Communic už bych podruhé nikdy neprochlastal, takže hurá zpátky pod hlavní stage. Vedro bylo zlé, kapela ale naprosto výborná. Stejně jako i Manowar mě trápily přehulené kopáky (i když přece jenom ne v tak velké míře), po přesunu o pouhých pár metrů dozadu se však zvuk o mnoho vylepšil, tudíž mi nazvučení jejich koncert nezničilo. Vždycky mě udivovalo, jak Communic dokáží jenom ve třech lidech kouzlit tak složitou hudbu a zvláště naživo to je znát ještě víc. Skoro půlku koncertu jsem jen pozoroval, jak jim běhají prsty po hmatnících, aniž by to kdykoliv sklouzlo od propracované muziky ke kytarové masturbaci. Jen pro pořádek dodejme, že na úvod zazněl otvírák “On Ancient Ground” z poslední desky “Payment of Existence” a dále byla během setu k slyšení kupříkladu naprosto úžasná kompozice “Waves of Visual Decay”.

Přichází čas na největší extrém festivalu – dámy a pánové, jsou tu Behemoth. Dát takovouhle smečku za bílého dne je dle mého mínění zhovadilost, ale pokud to jinak nešlo, dejme tomu… Na druhou stranu Behemoth ukázali, že nepotřebují tmu, aby byli skvělí. Naprosto promakaná show (a tím nemám na mysli jen kulisy, plachtu nebo malování, ale i na vteřinu secvičený headbanging apod.), bezkonkurenční hudba, maximální peklo. Z poslední desky “Evangelion” zazněly celkem tři pecky “Ov Fire and the Void”, “Shemhamforash” a “Alas, Lord Is Upon Me”, zbytek obstaraly osvědčené hitovky jako “Slaves Shall Serve”, “At the Left Hand ov God”, “Conquer All”, “Demigod”, “As Above So Below” nebo závěrečná “Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000”. Mě osobně překvapilo jen to, že opět hrají “LAM”. Na koncertech mají Behemoth rovněž naprosto úžasné sladěné střídání všech tří vokálů, případně sborový growling, což předvedli například v nástupu “At the Left Hand ov God”, který zněl opravdu mohutně. Po konci Behemoth jsem udělal to samé co spousta jejich fandů a okamžitě se odebral na jejich autogramiádu. Civilní Adam Darksi na podpisovce připomínal onoho Nergala, který ještě před hodinou řádil na pódiu, opravdu jen stěží. Zatímco s kytarou v ruce to byl ďábel schopný smést kohokoliv z povrchu zemského jen pohledem, na autogramiádě to byl evidentně hodně unavený a vyčerpaný člověk. Jako stroj bral do ruky cokoliv, co mu kdo podal, a stejně strojově to podepisoval. Ono se není co divit vzhledem k takovému koncertnímu zápřahu, jaký Behemoth mají. Možná by podle mě měla kapela alespoň na chvíli vypnout, aby chlapům neodešlo zdraví, protože to opravdu nevypadalo jen na únavu po vystoupení. Samotná show však byla stále maximálně suverénní a takřka bezchybná.

Autogramiáda Behemoth zabrala celé Primal Fear, takže vidím až Annihilator. Ti na Masters of Rock před dvěma lety natočili DVD (i když mně osobně se vždycky při zmínce o tom DVDčku vkrádá myšlenka, že si kapela vybrala Masters of Rock jen proto, že to byl jediný fest, na kterém ten rok hrála a protože potřebovala hodně rychle něco vydat, aby mohla opustit svou tehdejší firmu, ale to sem teď nepatří…). Od minula vyměnili baskytaristu a Jeff Waters se ostříhal, ale maso to bylo opět parádní. Vzhledem k tomu, že já preferuji tu tvrdší podobu thrashe, tak se mi Destruction líbili více, ale ani Annihilator se nijak zahanbit nenechali a zahráli hodně dobře.

Chvíli před jedenáctou večerní se odebírám k druhému pódiu s tím, že mrknu na své tuzemské oblíbence Silent Stream of Godless Elegy a ještě stihnu půlku Gamma Ray na velké scéně. Tak trochu to ale neklaplo, protože před Silent Stream of Godless Elegy hrající Symphonity o něco málo přetáhli a moravští folkaři tak měli na zvukovku vražedných deset minut. A že by někdo zvládnul za deset minut nazvučit šest nástrojů a dva vokály do poslouchatelné podoby, jsem ještě nezažil a nic takové se ani nekonalo. Silent Stream of Godless Elegy tak začali s více jak půlhodinovým zpožděním, tudíž jsem od Gamma Ray nakonec viděl jen konec posledního songu, ale vůbec mě to nemrzí, protože moravská formace vystřihla naprosto nádherný set. Přímo jak z učebnice “Jak udělat perfektní koncert”. Dobře naladěná kapela ve skvělé formě, neodolatelná atmosféra a hlavně výtečná hudba. Skladby z připravované desky “Návaz” jsou naprosto famózní, stejně tak jako i předchozí tvorba. Do minulosti ten večer zabrousilo nejdále až k albu “Behind the Shadows” hned se třemi songy “Shadow”, “Wizard” a “Cantara”. K naprosté dokonalosti už mi chyběla jenom “To Face the End”.