Země: Německo Žánr: death metal Datum vydání: 2.8.2013 Label: Massacre Records
Tracklist:
01. Coming of the Dragons
02. Demonslayer
03. Let There Be Blood
04. Killerbeast
05. Kings of Carnage
06. Man in Blood
07. Blood God Kills
08. Victory Awaits
09. Murder Squad
10. The Last Crusade
11. Debauchery Motherfuckin’ Family
Debauchery jsou dnes kapelou, od níž už předem víte, co na novém albu dostanete. Zároveň s tím jsou ovšem Debauchery kapelou, u které to vůbec nevadí… tedy pokud si s chutí poslechnete death metalový rock ‘n’ roll. Jestli chcete slyšet klasický death metal, tak u dnešních Debauchery jej rozhodně nehledejte.
Přesto právě takhle Debauchery svého času začínali. Ono už mi pomalu přijde, jako kdyby skupina hrála pořád to stejné dokola, ale když jsem pro potřeby recenze znova po delší době projel celou diskografii kapely, uvědomil jsem si, že je tam cítit dost velký posun, a když srovnáte debut “Kill Maim Burn” z roku 2003 s aktuální čerstvou fošnou “Kings of Carnage”, ten rozdíl je obrovský. “Kill Maim Burn” totiž byla klasická death metalová hoblovačka, jakých je všude spousta, byť vyloženě špatná fošna to nebyla. Už na následujícím “Rage of the Bloodbeast” (2004) začalo být sem tam cítit, že má Thomas Gurrath, hlavní postava Debauchery, asi hodně rád klasický heavy metal a rock, přičemž postupem času tento pocit s dalšími třemi alby ještě narůstal; navíc ještě čas od času začal Thomas koketovat s jakýmsi epičtějším nádechem, což tomu teprve dodávalo šmrnc – a obě polohy stále vyrůstaly z death metalového základu. Oba prvky naplno vybuchly na fošně “Rockers & War”, která byla už podle názvu striktně rozdělená na dvě poloviny – část “War” byla epickým klávesovým death metalem a část “Rockers” byla už v podstatě rockem s death metalovým soundem. A přesně tou druhou cestou Debauchery pokračovali i nadále na “Germany’s Next Death Metal” a pokračují po ní i na aktuální “Kings of Carnage”, byť sem tam výjimečně ten náznak trochu epičtějšího riffu stále vykoukne.
Současná tvorba Debauchery by šla vlastně popsat docela jednoduše. Jestli jste se někdy ptali, jak by to mohlo znít, kdyby death metalová kapela začala hrát rock ‘n’ roll, pak právě tady na to najdete odpověď. Jasně, ono se tohle dost často říká třeba i o takových Six Feet Under, jenže v jejich případě je to jenom proto, že jim ta muzika šlape a nijak zvlášť se nemění, ale pořád je to death metal, jenže Debauchery jsou na “Kings of Carnage” opravdu šlapavý hard rock v death metalovém hávu. A přesně takhle k tomu ale také člověk musí přistupovat – jako kdyby si šel poslechnout pohodový hard rock, žádná velká věda, ale chytlavá muzika, která šlape jak hodinky, dunivá basa a zábavné riffy. Jediný rozdíl je v tom, že u Debauchery na vás Thomas chrčí growlingem a občas na vás vybafne nějaký ten blast beat. Tomu, že muziku Debauchery prostě musíte brát jako zábavu, odpovídá i krvavě erotická stylizace kapely, kde se to jen hemží polonahými (a dost často vlastně i úplně nahými) slečnami s bujným poprsím v krvavé lázni. Pokud na to ovšem přistoupíte a ani náznakem neposmyslíte na to, že byste u téhle muziky mohli přemýšlet, pak v případě “Kings of Carnage” – stejně jako v případech v podstatě všech minulých alb – dostanete sice nenáročnou, ale po čertech zábavnou věc.
Tím jsme v podstatě vyčerpali vše, o čem “Kings of Carnage” je, protože v jádru je to hodně jednoduchá muzika. Pojďme tedy na závěr prolítnout několik z těch nejlepších hitovek – tedy alespoň z mého osobního pohledu. Suprová je určitě klipovka “Let There Be Blood” s typicky šlapavou německou rytmikou. Hodně dobrá je sloka, kdy se hrábnutí do kytary střídá s linkou, která patří jenom baskytaře a murmuru. Oproti tomu “Killerbeast” je ve slokách jedním z nejvíc death metalových kusů “Kings of Carnage”, akorát tuhle tezi trochu “kazí” skoro až stadiónový refrén.
Nejvýživnější kusy však přicházejí s následující čtveřicí songů. Titulní pecku “Kings of Carnage” jsem si oblíbil hned na první poslech – začátek nabízí ukázku toho, jak to vypadá, když se Debauchery pustí do náznaku něčeho epičtějšího, ale poměrně záhy se vál zvrhne do kulervoucího death metalového rock ‘n’ rollu s parádně brumlající basovkou. Jenže zatímco “Kings of Carnage” je takový ten zemitější rock v death metalové podobě, “Man in Blood” je rozvernější rock v death metalové podobě. “Blood God Kills” je další chytlavou parádičkou, stejně jako trochu rozjívená “Victory Awaits”, která ale překvapí úvodní vyhrávkou, jež se pak opakuje v refrénu. Nicméně pořádné koule má třeba i poslední “Debauchery Motherfuckin’ Family”. Ono to vypadá, že se dají přívlastky jako “chytlavý” nebo “šlapavý” aplikovat v podstatě na všechny songy na desce, ale ono to tak opravdu je a navíc to ani není nuda.
V závěrečném shrnutí se budu muset opět už poněkolikáté opakovat, ale nic víc toho o “Kings of Carnage” ani říct nejde, že se jedná o (hard) rockový death metal, který šlape dobře jako prase a je opravdu zábavný. Je to ve své podstatě hodně jednoduchá muzika, ale prostě to funguje, je to sranda, takže proč ne. Pokud se vám ale Debauchery v minulosti nelíbili, novinka to nezmění ani náhodou, spíš vás v tom ještě utvrdí. To však platí i opačně – jestli se vám takhle kapela v minulosti zamlouvala, ani novinka vás nezklame.
Datum: 23.3.2013 Místo: Plzeň, Pod Kopcem Účinkující: 1000 Bombs, Alter in Mind, Brutally Deceased, Debauchery, Isacaarum, Keep on Rotting, Kill! Kill! Kill!, Pandemia, War for War
Sedmý ročník plzeňského minifestiválku Deadly Storm in Božkov bych asi stejně jako řadu podobných akcí odsunul do kategorie koncertů, které mě ničím zajímavým neoslovují, kdyby mě tento přeci jen něčím neoslovil. Důvod byl prostý – první živé vystoupení znovuzrozeného Morbivodova projektu War for War, jehož poslední alba chovám ve značné oblibě. K tomu se postupem času přidala živá premiéra kapely 1000 Bombs, fungující v sestavě Trollech mínus již zmíněný Morbivod, a rovněž headliner, jehož se měli zhostit němečtí death’n’rolloví Deabauchery, které jsem pohříchu prošvihnul na loňském Basinfirefestu. Důvodů, proč zase jednou navštívit západočeskou metropoli, se tedy našel dostatek, takže v sobotu 23. března jsem se do Plzně skutečně vydal.
A jelikož ona sobota otevírala víkend, který jsem chtěl v Plzni a jejím okolí prožít spíše v uvolněném duchu, stejným způsobem jsem přistoupil i k sobotnímu programu a namísto zbytečné snahy chytit začátek festivalu a první vystupující Kill! Kill! Kill!, jejichž jméno pro mě bylo do té doby zcela neznámé, jsem se raději věnoval důležitějším starostem a do známé božkovské hospody Pod Kopcem jsem dorazil až v okamžiku, kdy jmenovaní thrasheři balili vybavení. Pro mě první kapelou odpoledne potažmo večera se tak stali death metaloví Keep on Rotting. Se znalostí jejich tvorby jsem na tom byl velmi obdobně jako v předchozím případě, s jediným rozdílem – na jejich adresu jsem slyšel už nějaký ten příznivý ohlas, takže jsem byl docela zvědavý, co se z toho vyklube. Pokud mě paměť nešálí, opravdu to špatné nebylo. Většinu setu jsem se docela bavil a kapela i její muzika na mě působily překvapivě profesionálním dojmem. Víc mi toho v paměti bohužel neutkvělo, ale i tak si mohu Keep on Rotting zařadit do složky se zajímavými kapelami, na které bych se mohl v budoucnu podívat trochu blíže.
O poznání více dojmů na mě zanechali následující Alter in Mind, v jejichž řadách působí mimo jiné Tomáš Kofroň alias Throllmas, známý především z blackmetalových Trollech. S Alter in Mind se představil na pozici zpěváka, a jeho výkon pro mě byl obdobným překvapením, stejně jako styl, v jakém se Alter in Mind pohybují. Moderní crossover silně koketující s nu metalovými vlivy jsem opravdu nečekal a Tomáš do tohoto schématu perfektně zapadl jak svým variabilním a sebejistým hlasovým projevem, tak opravdu velkou energií, s jakou na pódiu řádil. Právě energie a zatraceně chytlavé skladby byly nejvýraznějšími atributy tohoto vystoupení, a i když druhý jmenovaný v závěru trochu vyprchal, mohu bez výčitek prohlásit, že Alter in Mind předvedli první skvělé vystoupení, kterého jsem se toho dne dočkal.
Solidně nastavenou laťku dále pozvedli pražští oldschool death metalisté Brutally Deceased. Je sice pravda, že jejich inspirace titány zlaté éry švédského death metalu je více než patrná, nicméně na mě to vzhledem k mé trestuhodné neznalosti sladkých plodů tohoto období prostě zabírá. Brutally Deceased se v Plzni dostalo vynikajícího zvuku, takže jak se koncert vydaří, zůstalo jen na jejich bedrech, a pánové to vzali za ten správný konec. Všichni co jich jen na pódiu bylo, odvedli naprosto sehraný a profesionální výkon obohacený ohromnou spoustou energie a podle toho to vypadalo – prostě nemilosrdný nářez od začátku do konce a pro fanouška řízného death metalu, za kterého se při vší skromnosti považuji, to musel být opravdu dobrý zážitek. Pro mě rozhodně byl a Brutally Deceased si tímto pomalu přesouvám mezi jistoty domácí scény.
K těm jistotám bezesporu patří i grindoví úchyláci Isacaarum z Českých Budějovic a také oni odvedli velmi přesvědčivý výkon. Sice mě to napopáté nesebralo tolik jako napoprvé, ale Isacaarum zkrátka nelze upřít, že to naživo umí. I jim, ostatně jako snad všem kapelám programu, se podařilo solidně nazvučit, takže se hordě dorazivších fanoušků dostalo velmi sympatického hudebního podkladu k roztodivným tanečním kreacím, které bylo možno zahlédnou ve vířícím klubku lidí pod pódiem. A ano, i tentokrát došlo na poctivý blowjob v přímém přenosu. Co víc si přát.
První z očekávaných koncertních premiér večera se ujali pánové z thrashového projektu 1000 Bombs a vzali to ve velkém stylu. Plachta, stojany s prapory, všechno bylo. Suverénně největší pozornost ale poutalo vzezření samotných muzikantů, které zná většina lidí spíše s corpsepainty na obličeji. Tentokrát se však vyfikli takovým způsobem, že jsem nejen já, ale dost určitě i řada ostatních nestačili valit bulvy. Džísky a nábojové pásy by byly ještě v normě, ale pestrobarevné kšiltovky pánů Throllmase a Asury naprosto drtily. Jakkoli však pánové svou image vybavily řádnou dávkou stylizace (která byla tak precizní a koncetrovaná, že působila až úsměvně), samotná hudba moc srandiček nepřipustila. Ukázalo se totiž, že jde o pěkně ostrý oldschool thrash, který dovede jaksepatří rozproudit krev v žilách. A také se stalo. 1000 Bombs si i přes několik chybek vysloužili opravdu monstrózní odezvu publika (asi největší za celý večer) a já jsem si celkem jistý, že ať už se v budoucnu objeví na jakékoli soupisce, bude to vždy velmi živelné zpestření programu.
Pro řadu přítomných přišel vrchol večera vzápětí. War for War, vystupující ve stejné sestavě jako Stíny plamenů, se svým příznivcům rozhodli vytáhnout s ukázkami jak aktuální, tak té nejstarší tvorby, a výsledkem byl poměrně zajímavý mix starého ostrého válečného black metalu s o poznání sofistikovanější a industrialem silně načichlou hudbou let nedávno minulých. K dokonalé diverzitě setlistu chyběla snad jen hlasitě leč marně žádaná diskotéka “Technologie těžby”… Po stránce živé produkce nelze koncertu nic vytknout, jednalo se o velmi důstojné uvedení tohoto důlního tělesa na pódia a stejně jako v jiných případech se i zde promítl zjevný perfekcionismus, se kterým Morbivod k obdobným jedinečným akcím přistupuje. Navíc jak už je u páně Morbivodových vystoupení zvykem, posluchačstvo nezůstalo ochuzeno ani o špetku svérázného humoru. Zamrzela tedy snad jen délka setu, který bohužel skončil přesně v okamžiku, kdy se z dobrého koncertu začal stávat koncert skvělý. I tak se ale War for War první živý výstup velmi solidně vydařil a jestli pánové do budoucna nacvičí ještě další skladby, blýská se na velmi působivé zážitky.
Německým Debauchery se jakožto jediné zahraniční kapele dostalo nejlukrativnějšího hracího času a od prvních okamžiků bylo zřejmé, že jej nehodlají jen tak promrhat. Od okamžiku, kdy jsem vstoupil do sálu, se z reproduktorů linul opět slušně nazvučený a se zjevným entusiasmem hraný řízný death’n’roll a trojici, která jej produkovala, byla radost sledovat. V tomto naprosto exceloval pán za bicí soupravou, jeho hra pro diváky si zaslouží velkou poklonu. Když už je tu řeč o divácích, jejich počet v sále tou dobou již poněkud prořídl a vytáhnout z nich nějakou rozumnou odezvu byla docela fuška. Sympatickému frontmanovi Thomasovi Gurrathovi se to ale nakonec docela podařilo a ve výsledku šlo o velice příjemné vystoupení. Proto mě trochu zamrzelo, že jsem minimálně jeho poslední třetinu obětoval na oltář pohodlného odvozu směr nocleh. Předsevzetí pro příště – set Debauchery musím alespoň jednou vidět celý.
Program večera uzavírali death metaloví Pandemia, ale jak vyplývá z předchozího odstavce, tou dobou už jsem se pomalu chystal na kutě, takže komentářem k jejich vystoupení bohužel neposloužím. Namísto toho bych se ale chtěl podělit o pár obecných postřehů. Příjemným překvapením byla alespoň z mého pohledu velmi solidní účast, jakou jsem obzvláště po vyslechnutí zkazek o loňském ročníku rozhodně nečekal. Další pozitivum se pak skrývá za vydařeným zvukem, který je v božkovské hospodě Pod Kopcem už tak nějak tradicí, protože i poslední dva ročníky Phantoms of Pilsen, které se konaly na stejném místě a kterých jsem byl účasten, byly po zvukové stránce (a nejen po ní, ale to už odbíhám) nesmírně vydařené. A konečně, pro příchozí – mě nevyjímaje – velmi lákavým aspektem celého večera byla soutěž o vstupenky na festivaly Metalgate Czech Death Fest, Basinfirefest a dokonce i Brutal Assault. Jako ne úplně dotažená se naopak projevila organizace a řada vystoupení nabrala skluz. Nešlo však o nic zásadního a na sympatických dojmech, které na mě sedmé Deadly Storm in Božkov zanechalo, to nemůže nic změnit. Celá akce se tedy dá shrnout prohlášením o obstojném množství solidní muziky za nepříliš bolestnou částku, a pokud se obdobnou konstelaci vstupních okolností podaří zopakovat i napřesrok, můj kalendář by se mohl rozrůst o další zajímavou akci.
Datum: 28.2.2015 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující (obsažení v reportu): Alkehol, Apocalyptica, Arakain, Blue Effect, Cannibal Corpse, Children of Bodom, Crashdïet, Cruadalach, Debauchery, Debustrol, Destruction, Fata Morgana, Harlej, Lacuna Coil, Mercenary, Smash Hit Combo, Snail, Škwor, Törr, XIII. století
Jubilejní desáté výročí Basinu se neobešlo bez pořádně macatého proma a na naši již šestou návštěvu tohoto největšího západočeského festivalu přijíždíme poměrně natěšeni. Jakpak by ne – jména jako Children of Bodom, Cannibal Corpse nebo Apocalyptica nenechají téměř žádné rockové srdce chladným. Jediným předvídaným problémem bude ale počasí, jelikož hlásí extrémní vedro a tropické noci. Super.
Pátek:
Do areálu se po vyřízení vstupních formalit dostáváme krátce po třinácté hodině a v pohodě tak stíháme vystoupení plzeňských pekelníků Fata Morgana. Viděl jsem je už několikrát a pokaždé se mi líbili. Chytlavý metal staré školy, přesvědčivý frontman a podřezaná panenka nebo pitva v přímém přenosu jsou zárukou dobré zábavy ostatně vždycky, nebo ne? Fata Morgana byla jednou z prvních kapel vystupujících na hlavní Budweiser Budvar Stage a musím říci, že mě překvapilo velice dobré nazvučení (ostatně až na výjimky každá zde vystupující kapela byla odkudkoliv perfektně slyšet).
Chvíli se přestavuje a to už nastupují staří známí Törr, kteří snad ani nemohou zklamat. Nedávné změny v sestavě se naštěstí prověřených fláků moc nedotkly, ale uvítal bych možná méně novější tvorby, která je podle mého názoru docela otřesná. Každopádně bylo “Kladivo na čarodějnice” i “Armageddon”, takže spokojenost.
Povinná okružní jízda kolem stánků s občerstvením a merchandisem nás pomalu ale jistě dovedla až k vedlejší Božkov Stage (která se mimochodem téměř celé tři dny vyznačovala příšerným nazvučením kapel) a vystoupení plzeňáků Snail. Měl jsem možnost je vidět vůbec poprvé a musím uznat, že tihle chlapíci celkem válí. Frontmanova drobná hlasová indispozice se dá bez problémů prominout, protože i tak byl set zábavný a živý.
Pár kroků zpět a už hop hop na Debustrol. Prověřená kapela, prověřený set, prověřená show. Jen škoda, že chyběla pila a s ní samozřejmě výborný “Masoterián”, ale stejně jsme si pěkně zakřičeli. Rychle do sebe něco naházet a už zase stojíme před hlavním pódiem, kde právě začíná vystoupení budějovických Satisfucktion. Další kapela, kterou jsem neměl to štěstí vidět kdykoliv dříve, a další z těch, které opravdu potěšily. Příjemný metal/rock s příměsí rockabilly, kde písničky mají opravdu koule a solidní tah na bránu. Občas sice nebylo moc dobře rozumět zpěvu, ale to frontman hbitě vynahrazoval různým poskakováním a vybízením davu. Dokonce došlo i na docela slušný crowd surfing. Hodně zábavná hodinka.
Třicet minut a přesně na vteřinu začíná vystoupení prvního z headlinerů – kapely Children of Bodom. Na pódiu nesmí chybět tradiční autíčko (které se ale třeba na předloňském Brutal Assaultu na pódium nevešlo), které slouží hlavně jako Alexiho (zpěvák) stolička či případně lehátko, ze kterých může všem předvést svůj kytarový um. Laiho byl obecně v dobré formě a až na pár přehmatů odehrál celý koncert velice slušně a dokonce byl v tak dobré náladě, že si i zavtipkoval. Zbytek kapely se také snažil, ale už od začátku mne jímal trochu nepříjemný pocit, že tady pánové jsou jen pro to, aby zahráli, shrábli zlato a zase zmizeli někam na sever, což je možná trochu škoda, protože zrovna na Children of Bodom jsem se celkem těšil. Vystoupení proběhlo rychle a celkem bez větších promluv a odezva publika byla vysoká (hlavně v brutálním moshpitu). Výtku bych měl ještě k poměrně špatnému zvuku v předních řadách, kdy jsem měl občas problém poznat písničku i po první půlminutě hraní. Úplně na závěr ale potěšila “Are You Dead Yet?” a byl konec.
Večer byl zasvěcen finským kapelám, protože hned po Children of Bodom nastupují jejich krajané Apocalyptica, na které (soudě podle počtu triček mezi obecenstvem) přijelo poměrně velké procento přihlížejících. Abych řekl pravdu, první tři písničky jsem jenom stál a zíral s otevřenými ústy. Neměl jsem možnost tohle kvarteto zatím slyšet naživo a můžu říci, že jejich vystoupení vážně stojí za to už jen kvůli těm husarským kouskům, které každý jeden z celkem tří cellistů předvádí. Zvuk byl celkem dobrý a vystoupení příjemně ubíhalo, ale když na několik písní vystoupil zpěvák (bohužel nevím jméno), jeho výkon mne příliš neoslnil. Zaznělo samozřejmě několik cover verzí písní od Metallicy, a to zrovna ty, na které jsem se těšil nejvíce – “Master of Puppets” a “Nothing Else Matters”. Kultovka “Path” z dílny samotné Apocalypticy ale nepřišla, což jsem se celkem divil.
Sobota:
Sobotní dopoledne by se ve Spáleném Poříčí dalo popsat dvěma slovy – jáma pekelná. Příjemné ráno pod mrakem střídá modrá obloha a slunce, které bude svými paprsky bičovat festivalový areál až do pozdních večerních hodin, než se konečně uráčí laskavě zmizet a zalézt. Polovinu dne tedy trávíme v městečku nebo u nedaleké vodní nádrže, kde se snažíme držet ve stínu nebo se vyvarovat jakémukoliv delšímu pobytu mimo vodu. Před pódia zavítáme tedy poprvé až kolem páté hodiny odpolední, a to na nikoho menšího než pana Radima Hladíka s Blue Effectem. Na to, že je mu kolem pětašedesáti, válí na kytaru pořád stejně dobře jako za mlada. Kapelu hraní bavilo a neskutečně si jej užívala a vůbec nevadilo, že přijela pozdě a musela vystřídat stage i čas s chilskými Thornafire, které jsme tudíž neviděli, ale od někoho jsem zaslechl, že se jednalo o klasický řízný death metal, jenom z exotičtější země.
Kolem půl osmé nastupuje legendární XIII. století, které v západních částech naší zemičky vystupuje i po tolika letech zářné kariéry vůbec poprvé. Nejlepší nazvučení, které předčilo i zahraniční headlinery, příjemný frontman a dobře zvolený set, který měl co říci i lidem, kteří na XIII. století nejsou přímo odkojeni (mně). Velice příjemné překvapení, jen škoda, že jsem musel odejít dříve, abych na vedlejším pódiu stihl vystoupení svých německých oblíbenců Debauchery.
Obával jsem se nečitelné zvukové koule a byl jsem notně překvapen, když hned od první písničky byl zvuk čistý a každý z nástrojů jednoduše čitelný. Jenom počet muzikantů mi nějak haproval, protože live line-up Debauchery by mělo tvořit pět lidí, ale na pódiu z nich byli jen dva plus slečna hrající na baskytaru. Kravál ale udělali stejný, a tak si nebylo na co stěžovat. Samotné vystoupení bylo brutální, hráči postříkaní umělou krví a mávající hlavou do svých death metalových riffů. Zazněly mimo jiné fláky jako “Warmachines of War” (mimochodem kandidát na nejdebilnější název songu, který jsem měl kdy možnost slyšet) nebo “Zombie Blitzkrieg”. Na mou oblíbenou “Blood for the Blood God” ale naneštěstí nedošlo.
Crashdïet zpět na hlavní stage jsem sledoval tak napůl, protože jsem se věnoval spíše tomu, co jsem si koupil k večeři. Jinak hráli celkem nijak moc zajímavý glam rock, a když se zpěvák pokoušel komunikovat s publikem česky, znělo to jako by si trénoval ruštinu, takže stejně nikdo nerozuměl.
Přichází jeden z vrcholů sobotního večera – dánští Mercenary. Z jejich studiové tvorby znám pouze jedno album, ale to mi vůbec nebránilo, abych si jejich set náležitě neužil. Melodic death metal je hudba energická a v podání Mercenary ještě navíc sakra zábavná. Moshpit vřel po celou dobu jejich vystoupení a došlo dokonce i na wall of death, která byla vážně masakrální. Kapela jako taková hrála velice dobře a precizně, což přilákalo mnoho a mnoho lidí, kterým jinak jméno Mercenary vůbec nic neříká (na začátku vystoupení bylo před pódiem poměrně málo fanoušků).
Destruction přišli, jak název velí, zničili a odešli. Neuvěřitelná porce energie nacpaná do hodinového vystoupení rozbourala veškerá má (ne)očekávání, protože ani s Destruction jsem zatím neměl tu čest. Perfektně zvolený a vyvážený playlist šel ruku v ruce s unikátními výkony členů kapely. Zpěvák je opravdu démon, který se nad diváctvem tyčil jako maják v bouřce. Dle ohlasů publika zazněly ty největší a nejlepší fláky z historie téhle thrashové mašiny, z nichž mi nejvíce utkvěla v paměti loňská “Hate Is My Fuel”, jejíž refrén mi běží v hlavě ještě dneska. Paráda.
Frantíci Smash Hit Combo měli celkem smůlu, že se na jejich část programu začal zvedat dost silný vítr, který vypadal, že by rád zboural celou stage. Vystoupení tedy bylo předčasně ukončeno asi o deset minut dříve, a to dost neurvalým způsobem, kdy pořadatel prostě vypnul zvuk a nakráčel moderátor, který oznámil, že je konec. I těch sotva čtyřicet minut, ale stačilo na to, aby si mě tihle rapcoroví maníci totálně podmanili. Ač pozdě v noci, na pódiu se stále něco dělo a vystoupení Smash Hit Combo bylo tak energické, že přimělo znavené diváctvo ještě jednou sebrat veškeré síly a vehementně pařit na jejich vskutku netradiční muziku. Rap kombinovaný s dunivými tóny metalu a metalcoru se mi vždy zamlouval a Smash Hit Combo jsou v tomhle oboru jasná jednička. Jednoznačně největší překvapení celého festivalu.
Neděle:
V neděli nás jako první přivádí do areálu česká folk metalová formace Cruadalach, jejíž frontman Jan “Radalf” Vrobel je zároveň redaktorem mého oblíbeného časopisu, takže jsem se těšil hned dvojnásobně. Trochu zamrzelo horší nazvučení, ale vždycky jsem si myslel, že zvučit věci jako dudy, housle a další nepojmenovatelné folkové nástroje je pro rockovou kapelu peklo, takže tady se to dá celkem bez problémů odpustit. Samotní Cruadalach hráli pěkně a chytlavě a na jejich vystoupení se pod pódiem sešlo nemalé množství posluchačů, což je pro takovou kapelu jistě skvělá satisfakce.
Hnedka následuje česká rocková trojka Škwor, Alkehol a Harlej, kdy každá z jmenovaných předvedla ten nejklasičtější možný set, jaký si lze představit. U Škworu úvodní “Amerika”, “Dokonalej” nebo novější “Za barevným sklem”, Alkehol do nás nasypal tradiční porci vylitých songů, kdy s “Buráky” pomáhala zpěvákovi (Ota Hereš) jeho malá dcera, která zatím vůbec, ale vůbec neumí zpívat :-) Harlej hráli “Svařák” naštěstí jen jednou, takže fajn.
Německé Wolfchant, kteří se museli prohodit s Arakainem, jsem kvůli lovu na jídlo nezastihl, ale samotné krále české metalové scény jsem si přeci nemohl nechat ujít. Letos jsem je viděl v rámci třicetiletého turné již dvakrát, ale to vůbec neubralo na intenzitě jejich vystoupení, které bylo (jako ostatně vždycky) na profesionální úrovni. Zaznělo intro i písně výhradně ze jmenovaného turné a každý, kdož se na ten skvost přišel podívat, musel odcházet maximálně spokojen.
Ranní slunce a odpolední zatažené počasí vystřídal prudký ceďák, který bohužel vyšel přesně na celý set Lacuna Coil. Ne, že bych se na ně nějak výjimečně těšil, ale přeci jen zamrzí, když musí člověk sledovat vystoupení jednoho z headlinerů z prostor pod pivním stanem, který se tyčí zhruba asi padesát metrů za zvukařským ležením. Fanoušci pod pódiem ale nechyběli ani v největším slejváku, takže kapela zřejmě zahrála dobře. Asi nepůjde úplně o podložený názor, ale přišlo mi, že zvuk by mohl být v některých momentech o něco dotaženější a lepší. Jinak celkem pohoda, poslouchat se to i v dešti dalo.
Lijavec je pryč a přichází absolutní vrchol celé třídenní štreky – američtí Cannibal Corpse. Kdo neviděl, neuvěří. Dokonalý zvuk, nadpozemské výkony jednotlivých členů kapely a gumové krční obratle zpěváka mi vyrazily dech a musel jsem dlouho přemýšlet, než se mi vybavil lepší koncert, který jsem měl kdy možnost navštívit. Cannibal Corpse do nás bez keců valili nejlepší a prověřené kousky své dlouholeté kariéry – namátkově třeba novější “Time to Kill Is Now” nebo “Make Them Suffer”, “Priests of Sodom”, “Born in a Casket”, “Hammer Smashed Face” a nejlepší “I Cum Blood”. Baskytarista Alex Webster je doopravdy magor. Jeho práce s nástrojem je prostě neuvěřitelná a musím se přiznat, že podstatnou část vystoupení (krom vydatného headbangingu) jsem strávil zíráním na jeho prsty, které byly kolikrát i neviditelné z toho, jak rychle běhaly po pražcích. Stejně tak oba kytaristé a bubeník. Nejlepší hodina festivalu, která ale bohužel velmi rychle utekla a my byli nuceni opustit uzavřený areál a pomalu, ale jistě se odebrat do svých domovů.
Zhodnocení:
Hudebně se tento jubilejní ročník povedl na výbornou, kapel bylo tak akorát a byly vybrány s citem přesně tak, aby si opravdu každý přišel na své. Ač jsme si to zpočátku nemysleli, rozvrstvení programu do jednotlivých dní bylo určitě dobrou volbou.
Hodně mě potěšila klasická látková vrácenka. Dřívější ročníky (loni jsem ale vynechal, takže tam nevím) vždy oplývaly ošklivým obarveným kusem plastu, který se rychle odřel a ještě rychleji strhl. Pro sběratele lahůdka. Dobré bylo také zavedení vratných pivních kelímků po vzoru velkých světových festivalů. Při záloze 30 Kč si každý dobře rozmyslel, zda zbytky piva a plastu odhodit do nicnetušícího davu před ním, jako to bývalo zcela běžné na minulých ročnících. V areálu dokonce fungoval i stánek, ve kterém jste mohli posbírané papíry a jiný odpad vyměnit za body, které vám posléze vynesly zajímavé dárky. Nevím, zda toho někdo využíval, ale každopádně se jednalo o chytrý tah jak se alespoň pokusit o větší pořádek na festivalu.
Festivalové ceny byly klasické a do stokoruny se člověk celkem pěkně najedl. Oficiálním pivem festivalu byl letos už podruhé Budweiser Budvar. Škoda, někdejší Gambrinus vesnička byla s těmi svými atrakcemi docela zábavná. Teď bylo možné zahrát si pouze fotbal na malém nafukovacím hřišťátku kropeném vodou. Klouže!
Technicky vše klapalo (až na některé výjimky) poměrně pěkně, časový harmonogram byl dodržován a velký dík patří pořadateli, který opět zaměstnal rozumnou security agenturu, která zbytečně neobtěžovala bavící se lid a zároveň podávala na celé ploše festivalu i přilehlého stanového městečka pomocnou ruku.
Horší to bylo s moderátorem z Rock Rádia, který celou akcí provázel (na jméno nevzpomenu). Občas mi přijde, že tuzemské festivaly se předhánějí v tom, kdo zaměstná méně kompetentního uchazeče na post uvaděče. Nějaké přežblebty by se daly odpustit, ale když často ani nevíte, co hraje na druhém pódiu, nebo odkud daná kapela vlastně přijela, je to už trochu trapné.
Sečteno a podtrženo – povedený a skvěle zorganizovaný festival, který jsem si náramně užil a určitě nebudu sám kdo řekne, že se už teď těší na příští ročník, na který jsou již nyní potvrzení italští Graveworm!
A věřili byste, že já jsem se na novinku Debauchery docela těšil? Byl jsem především opravdu zvědavý, s čím kapela přijde po minulém počinu “Rockers & War”, který byl v rámci jejich tvorby velice pozoruhodný. Debauchery tenkrát nahráli nesourodý materiál, rozdělený na dvě poloviny. Druhá byla chytlavým rock’n’rollem s growlingem, ale ta první nabídla drtivý death metal, kde se v některých skladbách objevily opravdu výtečné epické klávesy, díky nimž zněl výsledek až nečekaně dobře. Kupříkladu taková “Wolves of the North”, to je opravdová bomba a já osobně jsem tajně doufal, že by Debauchery na dalším albu mohli pokračovat právě v tomto stylu. Veliká škoda, že jsem nakonec doufal marně…
Hned první poslech “Germany’s Next Death Metal” ukázal, že “Rockers & War” nebyl nově vytyčený styl Debauchery, ale pouze takový experiment, nebo bychom mohli říct také srandička. Novinka opět ukazuje Debauchery tak, jak si je můžete pamatovat například z alb “Continue to Kill” nebo “Back in Blood” – tj. pořádný death’n’roll jak noha se všemi jeho klady i zápory. Těšit se tedy můžete na střední tempo, hluboký growling, extrémní chytlavost a (a nehledejte v tom ani stopu ironie) jasnou hitovost. No vážně – co song, to jasná tutovka, snadno zapamatovatelná, úderná, chytlavá a náramně šlapavá.
Zatím to nezní špatně, co říkáte? Ale teď nám, milý H., řekni, v čem že je ten háček? Řeknu, a mile rád. Ono totiž to, co bylo napsáno v předchozím odstavci, je vlastně všeho všudy úplně všechno, co “Germany’s Next Death Metal” nabízí. Pokud tedy máte v oblibě nikterak náročnou, zábavnou (někdy doslova) a sakra dobře se poslouchající muziku, je vám tahle fošna šitá přímo na míru, to mi tedy věřte. Ale nedejbože, aby člověk od hudby, kterou poslouchá, čekal něco jen trochu chytřejšího – u Debauchery to rozhodně nehledejte!
Nebudu si tu hrát na nějakého intoše a s klidem vám řeknu, že mám tyhle krví zalité a polonahými děvčicami oblepené Germánce prostě rád, ale to, že jejich hudba je “jenom” zábavná a nic navíc, je prostě fakt, s tím se nedá nic dělat. A jestliže se nějaké náznaky změny v tomto ohledu objevily na první polovině minulé “Rockers & War”, novinka “Germany’s Next Death Metal” je zase odmetla pryč. Na jednu stranu ano, opravdu mě ta placka baví a jako odpočinková záležitost je v podstatě k nezaplacení, mám-li však na ní aplikovat své nároky na dobrou hudbu obecně, čímž mám na mysli onu neustále omílanou “hloubku mezi řádky” (nedávno recenzovaní Blut aus Nord budiž důkazem, jak si to asi představuji, byť jsou žánrově úplně někde jinde, o tom se teď ale nebavíme), hned ty body lezou dolů. Bijte mě, mučte mě, ale já to prostě takto vnímám a z toho důvodu také hodnotím, jak hodnotím. Ale co, čert to vem, vždyť to jsou jen čísla, a když se to tak vezme, sedmičku já stále chápu jako velice dobré hodnocení. Své jsem vám k tomu řekl a jestli si “Germany’s Next Death Metal” seženete a užijete nebo neužijete, to už s prominutím není můj boj.
Další názory:
Debauchery jsem se, ani nevím proč, docela dlouho bránil. Jejich poslech mě nijak nelákal, a proto s nimi mám premiéru až teď. A očekávaní byla překročena a vykouknul na mě skvělě chytlavý death metal. Od začátku mě to chytlo, a kdyby se mi při prvním poslechu nevybila baterka v ipodu (smích) měl bych o dost příjemnější cestu domů. Takhle jsem to musel vše dohnat doma a pouštím si to stále častěji. Mezi mé oblíbené pecky patří zejména “Warmachines at War” a stejnojmenná “Germany’s Next Death Metal”. I když se nejedná o žadný milník hudby, chytlavost a poslouchatelnost mu upřít nelze. Seda
