Italové Lacuna Coil prozradili, že jejich nadcházející deska ponese název „Delirium“. Vyjde v příštím roce pod hlavičkou firmy Century Media Records.
Archiv štítku: Lacuna Coil
Lacuna Coil – Broken Crown Halo
 |
| Země: Itálie Žánr: rock / melodic metal Datum vydání: 31.3.2014 Label: Century Media Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 5,75/10 Odkazy:
|
Když by se měl sestavit pomyslný žebříček nejvěhlasnějších italských kapel rock/metalového ražení, Lacuna Coil by se dost určitě umístili na stupních vítězů. A ono také není divu, když – započítáme-li do toho i roky existence pod jinými názvy – to spolu táhnou už dvacet let a za tu dobu si stihli vybudovat jméno, jaké jim může závidět vskutku kde kdo. Od gothic metalu, se kterým sbírali úspěchy na přelomu tisíciletí, se Lacuna Coil postupně přesunuli do vod celkem neškodného, ale svérázného a hlavně pořád přitažlivého rock/metalu, s nímž to na lidi zkouší přibližně od alba “The Shallow Life” a podle všeho jim to tak naprosto vyhovuje. Od vydání předchozí desky “Dark Adrenaline” letos uplynuly dva roky, Lacuna Coil se hlásí s albem novým a vás určitě zajímá, jak se jim novinka “Broken Crown Halo” podařila…
Z úvodu to možná trochu vyplývá, ale i kdyby náhodou ne, je skutečností, že Lacuna Coil jsou vesměs rutinéři, od kterých se nějakého překvapení asi už nedočkáme – na druhou stranu však lze celkem spolehlivě očekávat, že co napíšou, to také půjde poslouchat, když si od toho člověk nebude moc slibovat. Pokud si dobře vzpomínám, právě z předcházející “Dark Adrenaline” se vyklubala sice nikterak převratná ale pořád veskrze sympatická nahrávka, takže je otázka, jestli se na ní podařilo “Broken Crown Halo” navázat.
Odpověď na tuhle otázku zní jasně – nepodařilo. Ne, že by “Broken Crown Halo” bylo špatné album, ale “Dark Adrenaline” je zkrátka o level výš. Je docela paradoxní, že k takovému výsledku došlo i přesto nebo snad právě proto, že je novinka trochu tvrdší a kytarovější než její předchůdce, přičemž právě po metalovějším vyznění mnozí fans volají už pěkných pár let. Spolu s mírným nárůstem tvrdosti totiž naopak poklesla úroveň chytlavosti materiálu, a jelikož právě chytlavost byla pro Lacuna Coil zejména v posledních letech devízou číslo jedna a zcela zásadním stavebním kamenem každé jednotlivé skladby, je poměrně nasnadě, že právě v tomhle tkví problém “Broken Crown Halo”. Chybějící chytlavost se totiž jaksi nepodařilo nahradit ničím, co by její úbytek vyvážilo.
Není asi třeba nijak zvlášť zdůrazňovat, že se jedná o album čistě písničkové, takže celková atraktivita nahrávky plyne přímo z toho, jak zábavné songy dala kapela dohromady, a na nějakou dramaturgii nebo vnitřní struktury nahrávky se zde příliš nehraje. Z výše uvedeného je zřejmé, že to asi žádná velká sláva nebude, ale to ještě neznamená, že by se tu nenašly dobré věci. Absolutním vrcholem jsou pro mě skladby “I Forgive (But I Won’t Forget Your Name)” a “Burn in You”, z nichž první je neuvěřitelně chytlavá hitovka a druhá si mě získala opravdu parádním refrénem. Za zmínku stojí rovněž také otvírák “Nothing Stand in Our Way”, sedmička “Cybersleep” a osmička “Infection”, což jsou takové úplně pohodové songy a slušný standard kapely, který se zalíbí, i když člověk nechce. A zbytek? Místy lepší, místy horší, ale pořád tak trochu vata. Je fakt, že na vatu je to vlastně pořád dost slušné, najdou se v ní i dobré stejně tak jako dost suché nebo vyloženě divné momenty (viz například takřka rapová pasáž ve “Victims”) a k protočení desky se člověk nemusí nijak zvlášť přemlouvat, ale že by si z toho odnesl nějaké výjimečné zážitky, to opravdu ne.
Ať už je ale výsledek jakýkoli, klasické přednosti Lacuna Coil jsou pořád na svém místě. Pěveckému duu Cristina Scabbia – Andrea Ferro to šlape pořád stejně výborně, trademarková kombinace kytar a kláves ani tentokrát nenechává nikoho na pochybách, kdo že to hraje, a vzato kolem a kolem je to prostě pořád ta osvědčená Lacuna Coil – akorát si tentokrát prostě vybrala slabší chvilku. “Broken Crown Halo” si přes všechny výhrady drží úroveň, jak se na jméno velikosti Lacuna Coil sluší, poslouchat to jde bez jakéhokoli sebezapření a nikdo nepopírá, že to své momenty má. Přesto mě ale nenapadá jediný důvod, proč bych při probíráním se diskografií kapely měl na úkor nějaké jiné desky sáhnout právě po “Broken Crown Halo”, a to na ní zanechává nepříjemný odér zbytečnosti.
Další názory:
Upřímně tak úplně nevím, jak se mám k Lacuna Coil postavit… ta hudba mi sice přijde úplně v pohodě a nijak mi nevadí, její poslech mě vůbec neobtěžuje, ale zároveň mě to prostě a jednoduše nebaví. A to neplatí jen o kapele obecně, ale i o jejím nejnovějším počinu “Broken Crown Halo”. Je to oukej album, nemám problém to poslouchat, ale vůbec to nevnímám, nic moc to se mnou nedělá… sem tam trochu chytlavější refrén (“Nothing Stands in Our Way”, “Victims”, “Die & Rise”) to moc nezachrání. Když to řeknu jinak, na můj zvrácený vkus je to jednoduše moc hodné a nekonfliktní, prostě takový čajíček… což o to, někomu to třeba sedět může, ostatně jak už jsem řekl, nic proti tomu nemám, jen je to prostě něco, co osobně nechci poslouchat. Jasně, Cristina Scabbia je pořád kočka tak na 10/10, ale když jsem to naposledy kontroloval, pořád jsme byli stránka o hudbě, nikoliv módní magazín, takže album za 5,5…
H.
Basinfirefest 2012
 |
| Datum: 28.2.2015 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující (obsažení v reportu): Alkehol, Apocalyptica, Arakain, Blue Effect, Cannibal Corpse, Children of Bodom, Crashdïet, Cruadalach, Debauchery, Debustrol, Destruction, Fata Morgana, Harlej, Lacuna Coil, Mercenary, Smash Hit Combo, Snail, Škwor, Törr, XIII. století
|
Jubilejní desáté výročí Basinu se neobešlo bez pořádně macatého proma a na naši již šestou návštěvu tohoto největšího západočeského festivalu přijíždíme poměrně natěšeni. Jakpak by ne – jména jako Children of Bodom, Cannibal Corpse nebo Apocalyptica nenechají téměř žádné rockové srdce chladným. Jediným předvídaným problémem bude ale počasí, jelikož hlásí extrémní vedro a tropické noci. Super.
Pátek:
Do areálu se po vyřízení vstupních formalit dostáváme krátce po třinácté hodině a v pohodě tak stíháme vystoupení plzeňských pekelníků Fata Morgana. Viděl jsem je už několikrát a pokaždé se mi líbili. Chytlavý metal staré školy, přesvědčivý frontman a podřezaná panenka nebo pitva v přímém přenosu jsou zárukou dobré zábavy ostatně vždycky, nebo ne? Fata Morgana byla jednou z prvních kapel vystupujících na hlavní Budweiser Budvar Stage a musím říci, že mě překvapilo velice dobré nazvučení (ostatně až na výjimky každá zde vystupující kapela byla odkudkoliv perfektně slyšet).
Chvíli se přestavuje a to už nastupují staří známí Törr, kteří snad ani nemohou zklamat. Nedávné změny v sestavě se naštěstí prověřených fláků moc nedotkly, ale uvítal bych možná méně novější tvorby, která je podle mého názoru docela otřesná. Každopádně bylo “Kladivo na čarodějnice” i “Armageddon”, takže spokojenost.
Povinná okružní jízda kolem stánků s občerstvením a merchandisem nás pomalu ale jistě dovedla až k vedlejší Božkov Stage (která se mimochodem téměř celé tři dny vyznačovala příšerným nazvučením kapel) a vystoupení plzeňáků Snail. Měl jsem možnost je vidět vůbec poprvé a musím uznat, že tihle chlapíci celkem válí. Frontmanova drobná hlasová indispozice se dá bez problémů prominout, protože i tak byl set zábavný a živý.
Pár kroků zpět a už hop hop na Debustrol. Prověřená kapela, prověřený set, prověřená show. Jen škoda, že chyběla pila a s ní samozřejmě výborný “Masoterián”, ale stejně jsme si pěkně zakřičeli. Rychle do sebe něco naházet a už zase stojíme před hlavním pódiem, kde právě začíná vystoupení budějovických Satisfucktion. Další kapela, kterou jsem neměl to štěstí vidět kdykoliv dříve, a další z těch, které opravdu potěšily. Příjemný metal/rock s příměsí rockabilly, kde písničky mají opravdu koule a solidní tah na bránu. Občas sice nebylo moc dobře rozumět zpěvu, ale to frontman hbitě vynahrazoval různým poskakováním a vybízením davu. Dokonce došlo i na docela slušný crowd surfing. Hodně zábavná hodinka.
Třicet minut a přesně na vteřinu začíná vystoupení prvního z headlinerů – kapely Children of Bodom. Na pódiu nesmí chybět tradiční autíčko (které se ale třeba na předloňském Brutal Assaultu na pódium nevešlo), které slouží hlavně jako Alexiho (zpěvák) stolička či případně lehátko, ze kterých může všem předvést svůj kytarový um. Laiho byl obecně v dobré formě a až na pár přehmatů odehrál celý koncert velice slušně a dokonce byl v tak dobré náladě, že si i zavtipkoval. Zbytek kapely se také snažil, ale už od začátku mne jímal trochu nepříjemný pocit, že tady pánové jsou jen pro to, aby zahráli, shrábli zlato a zase zmizeli někam na sever, což je možná trochu škoda, protože zrovna na Children of Bodom jsem se celkem těšil. Vystoupení proběhlo rychle a celkem bez větších promluv a odezva publika byla vysoká (hlavně v brutálním moshpitu). Výtku bych měl ještě k poměrně špatnému zvuku v předních řadách, kdy jsem měl občas problém poznat písničku i po první půlminutě hraní. Úplně na závěr ale potěšila “Are You Dead Yet?” a byl konec.
Večer byl zasvěcen finským kapelám, protože hned po Children of Bodom nastupují jejich krajané Apocalyptica, na které (soudě podle počtu triček mezi obecenstvem) přijelo poměrně velké procento přihlížejících. Abych řekl pravdu, první tři písničky jsem jenom stál a zíral s otevřenými ústy. Neměl jsem možnost tohle kvarteto zatím slyšet naživo a můžu říci, že jejich vystoupení vážně stojí za to už jen kvůli těm husarským kouskům, které každý jeden z celkem tří cellistů předvádí. Zvuk byl celkem dobrý a vystoupení příjemně ubíhalo, ale když na několik písní vystoupil zpěvák (bohužel nevím jméno), jeho výkon mne příliš neoslnil. Zaznělo samozřejmě několik cover verzí písní od Metallicy, a to zrovna ty, na které jsem se těšil nejvíce – “Master of Puppets” a “Nothing Else Matters”. Kultovka “Path” z dílny samotné Apocalypticy ale nepřišla, což jsem se celkem divil.
Sobota:
Sobotní dopoledne by se ve Spáleném Poříčí dalo popsat dvěma slovy – jáma pekelná. Příjemné ráno pod mrakem střídá modrá obloha a slunce, které bude svými paprsky bičovat festivalový areál až do pozdních večerních hodin, než se konečně uráčí laskavě zmizet a zalézt. Polovinu dne tedy trávíme v městečku nebo u nedaleké vodní nádrže, kde se snažíme držet ve stínu nebo se vyvarovat jakémukoliv delšímu pobytu mimo vodu. Před pódia zavítáme tedy poprvé až kolem páté hodiny odpolední, a to na nikoho menšího než pana Radima Hladíka s Blue Effectem. Na to, že je mu kolem pětašedesáti, válí na kytaru pořád stejně dobře jako za mlada. Kapelu hraní bavilo a neskutečně si jej užívala a vůbec nevadilo, že přijela pozdě a musela vystřídat stage i čas s chilskými Thornafire, které jsme tudíž neviděli, ale od někoho jsem zaslechl, že se jednalo o klasický řízný death metal, jenom z exotičtější země.
Kolem půl osmé nastupuje legendární XIII. století, které v západních částech naší zemičky vystupuje i po tolika letech zářné kariéry vůbec poprvé. Nejlepší nazvučení, které předčilo i zahraniční headlinery, příjemný frontman a dobře zvolený set, který měl co říci i lidem, kteří na XIII. století nejsou přímo odkojeni (mně). Velice příjemné překvapení, jen škoda, že jsem musel odejít dříve, abych na vedlejším pódiu stihl vystoupení svých německých oblíbenců Debauchery.
Obával jsem se nečitelné zvukové koule a byl jsem notně překvapen, když hned od první písničky byl zvuk čistý a každý z nástrojů jednoduše čitelný. Jenom počet muzikantů mi nějak haproval, protože live line-up Debauchery by mělo tvořit pět lidí, ale na pódiu z nich byli jen dva plus slečna hrající na baskytaru. Kravál ale udělali stejný, a tak si nebylo na co stěžovat. Samotné vystoupení bylo brutální, hráči postříkaní umělou krví a mávající hlavou do svých death metalových riffů. Zazněly mimo jiné fláky jako “Warmachines of War” (mimochodem kandidát na nejdebilnější název songu, který jsem měl kdy možnost slyšet) nebo “Zombie Blitzkrieg”. Na mou oblíbenou “Blood for the Blood God” ale naneštěstí nedošlo.
Crashdïet zpět na hlavní stage jsem sledoval tak napůl, protože jsem se věnoval spíše tomu, co jsem si koupil k večeři. Jinak hráli celkem nijak moc zajímavý glam rock, a když se zpěvák pokoušel komunikovat s publikem česky, znělo to jako by si trénoval ruštinu, takže stejně nikdo nerozuměl.
Přichází jeden z vrcholů sobotního večera – dánští Mercenary. Z jejich studiové tvorby znám pouze jedno album, ale to mi vůbec nebránilo, abych si jejich set náležitě neužil. Melodic death metal je hudba energická a v podání Mercenary ještě navíc sakra zábavná. Moshpit vřel po celou dobu jejich vystoupení a došlo dokonce i na wall of death, která byla vážně masakrální. Kapela jako taková hrála velice dobře a precizně, což přilákalo mnoho a mnoho lidí, kterým jinak jméno Mercenary vůbec nic neříká (na začátku vystoupení bylo před pódiem poměrně málo fanoušků).
Destruction přišli, jak název velí, zničili a odešli. Neuvěřitelná porce energie nacpaná do hodinového vystoupení rozbourala veškerá má (ne)očekávání, protože ani s Destruction jsem zatím neměl tu čest. Perfektně zvolený a vyvážený playlist šel ruku v ruce s unikátními výkony členů kapely. Zpěvák je opravdu démon, který se nad diváctvem tyčil jako maják v bouřce. Dle ohlasů publika zazněly ty největší a nejlepší fláky z historie téhle thrashové mašiny, z nichž mi nejvíce utkvěla v paměti loňská “Hate Is My Fuel”, jejíž refrén mi běží v hlavě ještě dneska. Paráda.
Frantíci Smash Hit Combo měli celkem smůlu, že se na jejich část programu začal zvedat dost silný vítr, který vypadal, že by rád zboural celou stage. Vystoupení tedy bylo předčasně ukončeno asi o deset minut dříve, a to dost neurvalým způsobem, kdy pořadatel prostě vypnul zvuk a nakráčel moderátor, který oznámil, že je konec. I těch sotva čtyřicet minut, ale stačilo na to, aby si mě tihle rapcoroví maníci totálně podmanili. Ač pozdě v noci, na pódiu se stále něco dělo a vystoupení Smash Hit Combo bylo tak energické, že přimělo znavené diváctvo ještě jednou sebrat veškeré síly a vehementně pařit na jejich vskutku netradiční muziku. Rap kombinovaný s dunivými tóny metalu a metalcoru se mi vždy zamlouval a Smash Hit Combo jsou v tomhle oboru jasná jednička. Jednoznačně největší překvapení celého festivalu.
Neděle:
V neděli nás jako první přivádí do areálu česká folk metalová formace Cruadalach, jejíž frontman Jan “Radalf” Vrobel je zároveň redaktorem mého oblíbeného časopisu, takže jsem se těšil hned dvojnásobně. Trochu zamrzelo horší nazvučení, ale vždycky jsem si myslel, že zvučit věci jako dudy, housle a další nepojmenovatelné folkové nástroje je pro rockovou kapelu peklo, takže tady se to dá celkem bez problémů odpustit. Samotní Cruadalach hráli pěkně a chytlavě a na jejich vystoupení se pod pódiem sešlo nemalé množství posluchačů, což je pro takovou kapelu jistě skvělá satisfakce.
Hnedka následuje česká rocková trojka Škwor, Alkehol a Harlej, kdy každá z jmenovaných předvedla ten nejklasičtější možný set, jaký si lze představit. U Škworu úvodní “Amerika”, “Dokonalej” nebo novější “Za barevným sklem”, Alkehol do nás nasypal tradiční porci vylitých songů, kdy s “Buráky” pomáhala zpěvákovi (Ota Hereš) jeho malá dcera, která zatím vůbec, ale vůbec neumí zpívat :-) Harlej hráli “Svařák” naštěstí jen jednou, takže fajn.
Německé Wolfchant, kteří se museli prohodit s Arakainem, jsem kvůli lovu na jídlo nezastihl, ale samotné krále české metalové scény jsem si přeci nemohl nechat ujít. Letos jsem je viděl v rámci třicetiletého turné již dvakrát, ale to vůbec neubralo na intenzitě jejich vystoupení, které bylo (jako ostatně vždycky) na profesionální úrovni. Zaznělo intro i písně výhradně ze jmenovaného turné a každý, kdož se na ten skvost přišel podívat, musel odcházet maximálně spokojen.
Ranní slunce a odpolední zatažené počasí vystřídal prudký ceďák, který bohužel vyšel přesně na celý set Lacuna Coil. Ne, že bych se na ně nějak výjimečně těšil, ale přeci jen zamrzí, když musí člověk sledovat vystoupení jednoho z headlinerů z prostor pod pivním stanem, který se tyčí zhruba asi padesát metrů za zvukařským ležením. Fanoušci pod pódiem ale nechyběli ani v největším slejváku, takže kapela zřejmě zahrála dobře. Asi nepůjde úplně o podložený názor, ale přišlo mi, že zvuk by mohl být v některých momentech o něco dotaženější a lepší. Jinak celkem pohoda, poslouchat se to i v dešti dalo.
Lijavec je pryč a přichází absolutní vrchol celé třídenní štreky – američtí Cannibal Corpse. Kdo neviděl, neuvěří. Dokonalý zvuk, nadpozemské výkony jednotlivých členů kapely a gumové krční obratle zpěváka mi vyrazily dech a musel jsem dlouho přemýšlet, než se mi vybavil lepší koncert, který jsem měl kdy možnost navštívit. Cannibal Corpse do nás bez keců valili nejlepší a prověřené kousky své dlouholeté kariéry – namátkově třeba novější “Time to Kill Is Now” nebo “Make Them Suffer”, “Priests of Sodom”, “Born in a Casket”, “Hammer Smashed Face” a nejlepší “I Cum Blood”. Baskytarista Alex Webster je doopravdy magor. Jeho práce s nástrojem je prostě neuvěřitelná a musím se přiznat, že podstatnou část vystoupení (krom vydatného headbangingu) jsem strávil zíráním na jeho prsty, které byly kolikrát i neviditelné z toho, jak rychle běhaly po pražcích. Stejně tak oba kytaristé a bubeník. Nejlepší hodina festivalu, která ale bohužel velmi rychle utekla a my byli nuceni opustit uzavřený areál a pomalu, ale jistě se odebrat do svých domovů.
Zhodnocení:
Hudebně se tento jubilejní ročník povedl na výbornou, kapel bylo tak akorát a byly vybrány s citem přesně tak, aby si opravdu každý přišel na své. Ač jsme si to zpočátku nemysleli, rozvrstvení programu do jednotlivých dní bylo určitě dobrou volbou.
Hodně mě potěšila klasická látková vrácenka. Dřívější ročníky (loni jsem ale vynechal, takže tam nevím) vždy oplývaly ošklivým obarveným kusem plastu, který se rychle odřel a ještě rychleji strhl. Pro sběratele lahůdka. Dobré bylo také zavedení vratných pivních kelímků po vzoru velkých světových festivalů. Při záloze 30 Kč si každý dobře rozmyslel, zda zbytky piva a plastu odhodit do nicnetušícího davu před ním, jako to bývalo zcela běžné na minulých ročnících. V areálu dokonce fungoval i stánek, ve kterém jste mohli posbírané papíry a jiný odpad vyměnit za body, které vám posléze vynesly zajímavé dárky. Nevím, zda toho někdo využíval, ale každopádně se jednalo o chytrý tah jak se alespoň pokusit o větší pořádek na festivalu.
Festivalové ceny byly klasické a do stokoruny se člověk celkem pěkně najedl. Oficiálním pivem festivalu byl letos už podruhé Budweiser Budvar. Škoda, někdejší Gambrinus vesnička byla s těmi svými atrakcemi docela zábavná. Teď bylo možné zahrát si pouze fotbal na malém nafukovacím hřišťátku kropeném vodou. Klouže!
Technicky vše klapalo (až na některé výjimky) poměrně pěkně, časový harmonogram byl dodržován a velký dík patří pořadateli, který opět zaměstnal rozumnou security agenturu, která zbytečně neobtěžovala bavící se lid a zároveň podávala na celé ploše festivalu i přilehlého stanového městečka pomocnou ruku.
Horší to bylo s moderátorem z Rock Rádia, který celou akcí provázel (na jméno nevzpomenu). Občas mi přijde, že tuzemské festivaly se předhánějí v tom, kdo zaměstná méně kompetentního uchazeče na post uvaděče. Nějaké přežblebty by se daly odpustit, ale když často ani nevíte, co hraje na druhém pódiu, nebo odkud daná kapela vlastně přijela, je to už trochu trapné.
Sečteno a podtrženo – povedený a skvěle zorganizovaný festival, který jsem si náramně užil a určitě nebudu sám kdo řekne, že se už teď těší na příští ročník, na který jsou již nyní potvrzení italští Graveworm!
Lacuna Coil – Dark Adrenaline
 |
| Země: Itálie Žánr: rock / melodic metal Datum vydání: 23.1.2012 Label: Century Media Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,5/10 Odkazy:
|
Italští Lacuna Coil mi byli vždy sympatičtí. Důvody jsou jednoduché. Zaprvé sama kapela je vlastně stejně stará jako já. Ne, to byl vtip… Je to stručně řečeno kapela, která se pohybuje někde na pomezí gotiky a alternativy a přesto není nutně pesimistická. Je moderní, je mírně vtíravá, pravda, je taky spíš rocková a jednoduše stravitelná. Ale ještě nezapomněla, že to může být taky o těch strunných nástrojích, kterým říkáme kytary. Omlouvám se, ale poslední dobou mě tenhle fakt docela vyvádí z míry. Hlavně u symfonického metalu, ale to by byl jiný příběh, který ovšem právě tímhle zasahuje do téhle recenze.
Novinka “Dark Adrenaline” s sebou nese věci, které, pokud jste už tuhle kapelu slyšeli, důvěrně znáte. Jako první věc z těchto samozřejmostí bych uvedla pro mě nedocenitelný doplňující se kontrast mezi hlasy Cristiny Scabbia a Andrea Ferra. Ti dva si jdou vyloženě na ruku. Je neuvěřitelné, jak znějí společně. Vlastně nakonec jsou si z mého pohledu vokálně docela podobní. Cristina v hloubkách zní neuvěřitelně silně, ve výškách neřeže, jen na vás příjemně křičí a její barva je nezaměnitelná. Pro tohle album to platí dvojnásobně. Ukáže vám všechny svoje polohy, aniž byste si uvědomili, že by to nemuselo být tak samozřejmé, jak se zdá. O Andreovi lze říct, že je příjemným mužským protějškem, který když klesne do hloubek, tak se ozve ten správný “chraplák”, a jindy zní jako zpěvaččina ozvěna. Ano, za vokály bych dala všech deset.
Zatím pokračujme v té příjemné optimistické notě. Lacuna Coil vědí, jak vás upoutat v prvních vteřinách písně, vždy začnou něčím, co sice možná může znít, jako když vám drnkají na nervy, ale nakonec si stejně řeknete, že je to vlastně správně, že vás to baví. Velká část písní je chytlavá a přitom je schopná vás i mírně překvapit. Budu tvrdit, že takhle si představuji správně “zpopovatělý” metal navoněný rockem. Má všechny předpoklady být hitem a přitom neztrácí nic ze své svéráznosti.
Už na začátku jsem konstatovala, že se mi líbí i zvuk kytar, na který si tak naříkám u symfonické odnože. Protože to je přesně to, co bychom měli povětšinou požadovat. Kytaristi by si neměli odejít na svačinu a trošičku se do toho položit. Co se týče téhle skupiny, další dobrá zpráva. Oni se do toho nepoložili, oni do toho “mydlí” jak můžou. Dost často ostře a řezavě a perfektně si sednou s jinými prvky v hudbě.
Možná bych měla začít protestovat proti něčemu. Nejspíš jako první proti na řadu přijde pořadí písní. Je to takový ten prvotní nápad nacpat, co nejvíce rychlých a dravých písní dopředu. Z mého citového vnímání by bylo možná lepší udělat z toho takové dva pěkné “obloučky” a zmírnit další postup něčím pomalejším. Ale vlastně, kdo dnes ještě poslouchá celá alba a jak jdou písně za sebou? No, možná já. Jako druhý problém bych viděla to, co se vyskytuje u spousty kapel. Tak moc se snaží o to, aby ty písně na sebe navazovaly, že jsou si pak poměrně dost podobné. A v tomhle jsou Lacuna Coil dost na hraně. A to i přesto, že umí v samotné písni překvapit. Jako celek zní samotné album moc jako jedna linka a pro mě tak nedocílili toho, čeho by měli. Taková kapela by měla umět sestavit v důsledku kreativnější album. Očekávala bych větší rozmáchnutí křídel a ne jen mírnou sázku na kvalitní jistotu. Ovšem to možná zase tkví v jejich známosti a v tom, že si nechtějí dovolit riskovat. Podle mě je to chyba.
Na konec bych jako vždycky zmínila pár skladeb jako takových. Začněme s “Trip the Darkness”. Je to silné eso celého alba, nastupuje jako první, a to bez nějakých “okecávaček”. Což by mohlo být a je sympatické. Jeho kvalitu nelze zpochybňovat. Možná jen do té doby, než uvidíte klip. Lacuna Coil se drží toho, že jsou skupina, tudíž každý klip postrádá nápad. Hrají v něm. Mění se akorát pozadí, oblečení a úvod. Jednou v lese, po druhé v nějaké velké místnosti. U tohohle songu se odvázali a pohráli si s černobílou realitou. Jenže to měli dotáhnout víc v detailech, protože si všimněte malých chyb. A kdybych jim do toho mohla kecat, tak bych se na tu kočku vykašlala úplně. No, vraťme se k hudbě. “Trip the Darkness” vás zaujme právě tímhle. Ne, textem a ne klipem. Mírným zvolněním, ale ne úplným uvolněním, které jsem požadovala, je “End of Time”, hlavně pro hlas zpěvačky. Malou perličkou zajímavě znějící mezi ostatními je “The Army Inside”. A nakonec zmíním cover, který není zmíněný na oficiálních stránkách, ale okamžitě jsem ho poznala. Je to píseň s názvem “Losing My Religion” a pokud jste zvyklí na pomalou a klidnou původní verzi, dočkáte se značného překvapení. I přesto se však neztratilo nic z krásy, kterou song oplývá.
Sečteno a podtrženo, je to velice kvalitní práce. Jen mě mrzí, že nepřináší nic moc nového. Je to možný posun pro skupinu. V celkovém důsledku to díru v žánru neprorazí a loďka s názvem Lacuna Coil pluje po hlavních trasách. Stále si myslím, že se nedostali na své limity. A při těch bych je já osobně ráda viděla, přece jen je to jedna z mých “prvních” kapel. Za to, že to má svoje charisma a sílu, si dáme dvakrát čtyři.
Další názory:
U několika posledních alb – a ani aktuální “Dark Adrenaline” v tom není výjimkou – je jednou ze zásadních věcí fakt, zdali Lacuna Coil chápete jako metalovou kapelu, nebo jako rockovou kapelu. Pokud to první, tak nejspíše album vůbec neoceníte, zvláště zastáváte-li názor o tom, že metal má zůstat metalem, i když se jedná o ty jeho stravitelnější odnože. Pokud ale vezmete na vědomí fakt, že Lacuna Coil jsou dnes už prostě mainstreamovou skupinou, jejíž hudba je naprosto neškodná i pro komerční rádia, a dokážete se přes tento fakt přenést, dostanete v případě “Dark Adrenaline” vcelku příjemnou rockovou desku s lehounce popovějším nádechem, na čemž nic nezmění ani sem tam nabroušenější riffy (v rámci mezí, samozřejmě). Občas se sice objeví pasáž, která třeba mně přijde vysloveně otravná, ale to už u podobných alb vzhledem k mému vkusu asi ani jinak nejde, naštěstí je tam však takových momentů vcelku málo. Některé písničky jsou naopak vyloženě dobré (singlovka “Trip the Darkness“, “Upsidedown“, taková “Kill the Light” také není zlá), díky čemuž jsou nakonec pocity z “Dark Adrenaline” v plusových hodnotách. Jestli se vám občas stejně jako mně stává, že se k podobným skupinám “střednějšího proudu” stavíte preventině trochu s despektem, možná budete překvapeni, že jsou Lacuna Coil stále i v roce 2012 poslouchatelnou kapelou. Sice to není nějaká bomba, z níž by si člověk takříkajíc sedl na prdel, ale je to solidní.
H.
Redakční eintopf #33 – leden 2012
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Alcest – Les voyages de l’âme |
| H.: Al-namrood – Kitab al-awthan Index očekávání: 8/10 Ježura: nK_!: Zajus: Beztak: Ellrohir: Madeleine Ailyn:
|
První letošní eintopf s sebou přináší – vcelku logicky – změnu číslovky v nadpisu z 2011 na 2012… to zas bude boj, než si to zvyknu psát (smích). Naštěstí už je to snad naposled, když nás letos prý čeká ten konec světa… ať už to ale vyjde nebo ne, minimálně ještě dalších dvanáct eintopfů máme před sebou. Ten lednový dává jasně najevo, že hned v prvním měsíci bude z čeho vybírat, neboť až na jednu výjimku každý redaktor zvolil za svého favorita jiné album, ale nějaké extrémní bomby to asi nebudou, neboť index očekávání ani v jednom ze sedmi případů nepřekročil číslovku 8, ale na druhou stranu ani nepodlezl sedmičku (z toho důvodu také tentokrát není optimista/pesimista měsíce). Doporučuje se vše od black metalu ze Saudské Arábie, přes italské hvězdy Lacuna Coil až po jedny z největších tahounů současné metalové generace, Lamb of God. Avšak onou jedinou deskou, kterou zvolili hned dva redaktoři, je možná trochu překvapivě počin “Les voyages de l’âme” od francouzských Alcest, které by do role favoritů pasoval asi málokdo…
H.:
Leden sice nějaké extrémní bomby, z nichž by člověku vlhlo spodní prádlo, nenabízí, ale i tak se určitě najde pár počinů, které dle mého rozhodně budou stát za prohnání ušním ústrojím – vyzdvihnul bych nakonec konkrétně tři. Určitě nebude záhodno minouti novinku “Strix – Maledictae in aeternum” italského podzemního kultu Opera IX, který se po dlouhých osmi letech konečně dokopal k dalšímu studiovému opusu. Vypuštěna ukázka “Mandragora” zní vážně excelentně, tudíž se určitě vyplatí těšit. Rovněž sedmý studiový počin “trombónových black metalistů” Sear Bliss z Maďarska bude jistě stát za poslech, ačkoliv na poměry skupiny nezvykle strohý a minimalistický obal dává tušit nějaké změny. Ještě o něco větší naděje však tentokrát vkládám mimo evropský kontinent – na Blízkém východě operuje orientálně black metalový projekt Al-namrood ze Saudské Arábie. Ten se pyšní něčím, co se dnes už přliš nenosí – nespornou originalitou, jež plyne z kombinace black metalu a vlivů arabské hudby. Předchozí deska “Estorat taghoot” byla opravdovým majstrštykem a to bych se na to podíval, aby i celkově třetí album “Kitab al-awthan” nebylo po (arabských) čertech dobré… Jo, a taky možná vyjde novinka Master’s Hammer, která by ode mne dostala na index jasných 10/10, ale u Štormovců jeden nikdy neví, tak to sem psát radši nebudu, zvlášť když ještě ani není venku název počinu :)
Ježura:
Nebýt tak nenapravitelný zevlák, tak už mám dávno naposlouchané Alcest, a teď bych se tu zpovídal z nehorázněho těšení na jejich “Les voyages de l’âme”. Jenže ono tomu tak není a tak se musím poohlédnout jinde. Naštěstí stačí překročit jen dvoje státní hranice a stanout v Nizozemí, kde už několik let realizuje svoje hudební vize čarokrásná a nadaná Anneke van Giersbergen – bývalá tvář (a především hlas) fenomenálních The Gathering, která se v současnosti realizuje prostřednictvím kapely Agua de Annique. První a zatím jediná vypuštěná skladba “Feel Alive” mě nenechává na pochybách, že se z “Everything Is Changing” vyklube velice osvěžující dílo…
nK_!:
Pořádný svinčík čas od času nikdy neuškodí a pokud je tento navíc ještě z Belgie a v podání Aborted, je o zábavu zaručeně postaráno. První singl, pojmenovaný příznačně “Global Flatline”, slibuje mnohé a z upoutávek člověka bolí oči. Doslova. Ale těším se. Au.
Zajus:
Z desek vycházejících v lednu byli mou největší nadějí Barren Earth, jelikož však byla jejich novinka opět odložena (tentokráte až na březen), musel jsem vybírat znovu. A že bylo z čeho. Nakonec o mou pozornost soutěžily dvě kapely, Alcest a Lamb of God, a výběr Alcest je tak spíše dílem náhody – těším se na obě alba shodně. Jsem fanouškem Neigeho tvorby, zejména té s dnes již rozpadlou kapelou Amesoeurs. I jeho práce v Alcest je ovšem skvělá a minulé “Écailles de lune” se mi v přehrávači udrželo nebývale dlouho. Neige umí pracovat s emocemi jako málo hudebníků, což dokazuje i první singl z nového alba, “Autre temps”. Již nyní jsou Alcest považováni za největší kapelu na pomezí black metalu a shoegaze a “Les voyages de l’âme” je příležitost ukázat, že to není náhoda.
Beztak:
Těšme se na leden. Začíná nám další rok, venku bude zima jako kráva a vyjdou nová alba Alcest, Suicidal Angels, Lamb of God a doufejme i české black metalové legendy Master’s Hammer. Nastává otázka, na kterou z těch novinek se vlastně těším nejvíc? Vynechám Master’s Hammer, protože není jisté, zda jim nové album vyjde už v lednu. Tak mi tu zůstaly tři bandy zcela rozdílné, ale mému srdci dost blízké. Alcest jsem začal poslouchat teprve loni, ale zejména jejich poslední album mne naprosto uchvátilo. Ty krásně zasněné melodie řízlé black metalem si posledních pár dnů hodně pouštím. Pak tu máme Suicidal Angels, což je mladá thrash metalová krev z Řecka, a mě prostě totálně dostávají. Slyším v nich Slayer i evropskou thrashovou scénu. A letos by měli hrát na dvou akcích, na kterých se snad objevím, tak by to měla být jasná volba. Jenže tu je ještě americká kapela Lamb of God, kterou snad nemusím příliš představovat. Rozhodl jsem se hodit si kostkou a padlo to na Lamb of God. Pak jsem si ještě pustil ukázky z nových desek všech tří kapel a to rozhodlo. Z lednové nabídky novinek se tedy těším nejvíc na album “Resolution” od kapely Lamb of God. Vyjde 24. ledna a očekávám totální nářez. A mohli by se také ukázat u nás, co říkáš, Shindy?
Ellrohir:
Neigeho projekt Alcest může sloužit jako názorná ukázka toho, jak se metal (ne)vyvíjí. Hudební “odborníci” to tvrdí už asi od té doby, kdy se začali z hlubin britských klubů pomalu vzmáhat Iron Maiden a vehementně to tvrdí do dneška. Alcest v kolonce svého stylu uvádí black metal. Ovšem s tím blackem, který zuřil v 90. letech v Norsku, to už zas tak moc společného nemá. Mísí se totiž s něčím, čemu se říká shoegaze, což nevím přesně, co je. Já bych asi spíš použil žánrovou sub-škatulku “atmospheric black metal”. Ale to je spíše zbytečné slovíčkaření, důležité je, že je to zkrátka nádherná hudba. Předchozí album “Écailles de lune” mě oslovilo moc, proto se logicky těším i na nový počin. Na druhou stranu se přeci jen trochu bojím upadnutí do jisté fádnosti. Uvidíme, jestli Neigemu nedošly nápady…
Madeleine Ailyn:
Tihle Italové jsou jednou z těch skupin, které mě dohání k sentimentu. Opět. Ještěže už je konec roku. Asi začínám být sentimentální, nebo se jich na 365 dní seběhlo nějak moc. Každopádně “Trip the Darkness” je docela vkusnou ochutnávkou na začátek, tak proč se netěšit. Jen ten klip by nemusel být tak trapný. Možná, že bych ale chtěla pěkných věcí moc najednou. Jsem náročný člověk. Ne, že by se nějak zajímavě změnili, ale jsou stále stejně kvalitní a to se v dnešní době cení.