Archiv štítku: Isacaarum

Isacaarum – Whorecraft

Isacaarum - Whorecraft
Země: Česká republika
Žánr: death metal / grindcore
Datum vydání: 7.11.2013
Label: MetalGate Records

Tracklist:
01. Felch Me
02. Spermafrost
03. Queef Corps
04. Born for Porn
05. Revulver
06. Whoreshift
07. Public Enema
08. Twat Machine Gun
09. Cum Together

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Kdo se alespoň trochu ochomýtá okolo domácí extrémní scény, ten se už dozajista s kapelou Isacaarum nejednou setkal. Tahle perverzně humoristická, ale přitom zatraceně ostrá banda z Českých Budějovic brázdí vody českého metalu a grindu už dvacátým rokem, má na kontě nespočet odehraných hodin a k tomu sedm řadových nahrávek, z nichž poslední – pokřtěná malebným jménem “Whorecraft” – vyšla už koncem loňského roku. Nyní je tedy nejvyšší čas zodpovědět otázku, zdali muzika Isacaarum (stále) funguje i ve studiové podobě a nejen na koncertech, které jsou všeobecně považovány za hlavní přednost kapely.

Možná si říkáte, že ta závorka okolo “stále” nebyla vůbec zapotřebí, protože Isacaarum přeci umí nejen na pódiu. No, hádat se o tom nehodlám, a to z jednoho prostého důvodu – já je totiž znám výhradně z toho pódia, takže “Whorecraft” je pro mě svým způsobem plnohodnotná premiéra. Hned zkraje ale musím říct, že Isacaarum se svou novinkou obstáli naprosto důstojně. Ona totiž k mému mírnému překvapení skutečně má co nabídnout a nemyslím tím jenom nemilosrdný náklep, ze kterého tělesné tekutiny odkapávají v množství vskutku nevídaném…

Vezměme to ale od začátku. Isacaarum jsou již pěkně dlouho dobu zběhlí v kombinování death metalu, black metalu a grindcoru a “Whorecraft” tohle jedině potvrzuje. Všechny tři zmíněné žánry jsou zde zřetelně slyšet, ale přesto se prolínají tak nenuceně, že si netroufám vyzdvihovat jeden, který by dominoval. Oukej, kdyby někdo fakt naléhal, řeknu, že death metal zde má přeci jen maličko navíc, ale to na předchozím prohlášení nic nemění. A žánrové výrazivo se tu nikterak netluče jenom po hudební stránce, ale ukázkovou symbiózu předvádějí i typické žánrové nálady – death metalová údernost, blackové atmosférično a grindová zběsilost. Celé je to jeden dobře namíchaný eintopf, a i když z něj poměrně často vykukují jasně čitelné ingredience, i jejich přímé střídání nepůsobí nijak nepatřičně.

Zatím dobré, co říkáte? U mě rozhodně! Ale hlavní zásluhy patří Isacaarum, potažmo “Whorecraft” přesto za něco trochu jiného. Tím tajuplným něčím není nic menšího než značná nápaditost a z ní přímo plynoucí zábavnost drtivé většiny materiálu. “Whorecraft” má totiž zatraceně daleko k bezhlavé agresivní rubačce a s poměrně velkou kadencí sází zajímavé a posluchačsky přitažlivé momenty – ať už to jsou melodičtější riffy, chytlavé Chymusovo frázování nebo třeba hodně zajímavé basové sólo. Asi nejvíc se jich soustředilo ve skladbách “Spermafrost”, “Queef Corps”, “Revulver” a “Twat Machine Gun” (no řekněte, nejsou ty názvy songů prostě ňuňu?) a jsou důvodem, proč zrovna tyhle snadno ulpí v paměti a taky proč na albu vyčnívají nad ostatní. Tím však nechci říct, že krom tohoto kvarteta písniček není na “Whorecraft” nic dobrého. Ostatní skladby rozhodně nejsou špatné a ani jim nápady nechybí, jen v kontrastu s těmi top kusy nejsou tak výrazné. Pořád ale jde o poctivou práci, která rozhodně neurazí a nezřídka kdy naopak potěší.

Máme tu tedy dobrou muziku, která má posluchači rozhodně co nabídnout, takže to celé můžou poslat do kytek už jenom dvě věci (nebo víc, ale žádná další mě zrovna nenapadá), kterými jsou mizerný zvuk a přehnaná délka. A Isacaarum, budiž pochváleni, neselhali ani na těchto frontách. Zvuk samozřejmě není kdovíjak přešlechtěný, ale to by bylo stejně kontraproduktivní – tím spíš, že současný stav nejenže nárokům hudby plně vyhovuje, ale “Whorecraft” tenhle zvukový kabátek vyloženě sluší (speciální pochvalu do Českých Budějovic posílám za parádně slyšitelnou baskytaru). A konečně – třicetiminutová délka desky (plus 45 vteřin navrch, ale kdo to má skloňovat, že) zaručuje, že její kvality posluchače spolehlivě zabaví na celou dobu, co “Whorecraft” vydrží hrát.

Takže úspěch? To si pište! Jakkoli jsem se “Whorecraft” docela bál, nakonec se z ní vyklubala velice zdařilá deska, která mě záhy začala bavit, a i když jsem ji protočil už hodněkrát, zatím nevidím důvod, proč v tom nepokračovat i nadále. Je to zábavné, našláplé, zkušeně složené, skvěle zahrané ale přitom to netrpí přehnanými ambicemi, nechybí tomu nadhled a ještě to má povedený obal, takže naprostá spokojenost je rozhodně na místě. Ode mě všechny čtyři palce nahoru a silná sedmička k tomu!


Deadly Storm in Božkov 7

Deadly Storm in Božkov 7
Datum: 23.3.2013
Místo: Plzeň, Pod Kopcem
Účinkující: 1000 Bombs, Alter in Mind, Brutally Deceased, Debauchery, Isacaarum, Keep on Rotting, Kill! Kill! Kill!, Pandemia, War for War

Sedmý ročník plzeňského minifestiválku Deadly Storm in Božkov bych asi stejně jako řadu podobných akcí odsunul do kategorie koncertů, které mě ničím zajímavým neoslovují, kdyby mě tento přeci jen něčím neoslovil. Důvod byl prostý – první živé vystoupení znovuzrozeného Morbivodova projektu War for War, jehož poslední alba chovám ve značné oblibě. K tomu se postupem času přidala živá premiéra kapely 1000 Bombs, fungující v sestavě Trollech mínus již zmíněný Morbivod, a rovněž headliner, jehož se měli zhostit němečtí death’n’rolloví Deabauchery, které jsem pohříchu prošvihnul na loňském Basinfirefestu. Důvodů, proč zase jednou navštívit západočeskou metropoli, se tedy našel dostatek, takže v sobotu 23. března jsem se do Plzně skutečně vydal.

A jelikož ona sobota otevírala víkend, který jsem chtěl v Plzni a jejím okolí prožít spíše v uvolněném duchu, stejným způsobem jsem přistoupil i k sobotnímu programu a namísto zbytečné snahy chytit začátek festivalu a první vystupující Kill! Kill! Kill!, jejichž jméno pro mě bylo do té doby zcela neznámé, jsem se raději věnoval důležitějším starostem a do známé božkovské hospody Pod Kopcem jsem dorazil až v okamžiku, kdy jmenovaní thrasheři balili vybavení. Pro mě první kapelou odpoledne potažmo večera se tak stali death metaloví Keep on Rotting. Se znalostí jejich tvorby jsem na tom byl velmi obdobně jako v předchozím případě, s jediným rozdílem – na jejich adresu jsem slyšel už nějaký ten příznivý ohlas, takže jsem byl docela zvědavý, co se z toho vyklube. Pokud mě paměť nešálí, opravdu to špatné nebylo. Většinu setu jsem se docela bavil a kapela i její muzika na mě působily překvapivě profesionálním dojmem. Víc mi toho v paměti bohužel neutkvělo, ale i tak si mohu Keep on Rotting zařadit do složky se zajímavými kapelami, na které bych se mohl v budoucnu podívat trochu blíže.

O poznání více dojmů na mě zanechali následující Alter in Mind, v jejichž řadách působí mimo jiné Tomáš Kofroň alias Throllmas, známý především z blackmetalových Trollech. S Alter in Mind se představil na pozici zpěváka, a jeho výkon pro mě byl obdobným překvapením, stejně jako styl, v jakém se Alter in Mind pohybují. Moderní crossover silně koketující s nu metalovými vlivy jsem opravdu nečekal a Tomáš do tohoto schématu perfektně zapadl jak svým variabilním a sebejistým hlasovým projevem, tak opravdu velkou energií, s jakou na pódiu řádil. Právě energie a zatraceně chytlavé skladby byly nejvýraznějšími atributy tohoto vystoupení, a i když druhý jmenovaný v závěru trochu vyprchal, mohu bez výčitek prohlásit, že Alter in Mind předvedli první skvělé vystoupení, kterého jsem se toho dne dočkal.

Solidně nastavenou laťku dále pozvedli pražští oldschool death metalisté Brutally Deceased. Je sice pravda, že jejich inspirace titány zlaté éry švédského death metalu je více než patrná, nicméně na mě to vzhledem k mé trestuhodné neznalosti sladkých plodů tohoto období prostě zabírá. Brutally Deceased se v Plzni dostalo vynikajícího zvuku, takže jak se koncert vydaří, zůstalo jen na jejich bedrech, a pánové to vzali za ten správný konec. Všichni co jich jen na pódiu bylo, odvedli naprosto sehraný a profesionální výkon obohacený ohromnou spoustou energie a podle toho to vypadalo – prostě nemilosrdný nářez od začátku do konce a pro fanouška řízného death metalu, za kterého se při vší skromnosti považuji, to musel být opravdu dobrý zážitek. Pro mě rozhodně byl a Brutally Deceased si tímto pomalu přesouvám mezi jistoty domácí scény.

K těm jistotám bezesporu patří i grindoví úchyláci Isacaarum z Českých Budějovic a také oni odvedli velmi přesvědčivý výkon. Sice mě to napopáté nesebralo tolik jako napoprvé, ale Isacaarum zkrátka nelze upřít, že to naživo umí. I jim, ostatně jako snad všem kapelám programu, se podařilo solidně nazvučit, takže se hordě dorazivších fanoušků dostalo velmi sympatického hudebního podkladu k roztodivným tanečním kreacím, které bylo možno zahlédnou ve vířícím klubku lidí pod pódiem. A ano, i tentokrát došlo na poctivý blowjob v přímém přenosu. Co víc si přát.

První z očekávaných koncertních premiér večera se ujali pánové z thrashového projektu 1000 Bombs a vzali to ve velkém stylu. Plachta, stojany s prapory, všechno bylo. Suverénně největší pozornost ale poutalo vzezření samotných muzikantů, které zná většina lidí spíše s corpsepainty na obličeji. Tentokrát se však vyfikli takovým způsobem, že jsem nejen já, ale dost určitě i řada ostatních nestačili valit bulvy. Džísky a nábojové pásy by byly ještě v normě, ale pestrobarevné kšiltovky pánů Throllmase a Asury naprosto drtily. Jakkoli však pánové svou image vybavily řádnou dávkou stylizace (která byla tak precizní a koncetrovaná, že působila až úsměvně), samotná hudba moc srandiček nepřipustila. Ukázalo se totiž, že jde o pěkně ostrý oldschool thrash, který dovede jaksepatří rozproudit krev v žilách. A také se stalo. 1000 Bombs si i přes několik chybek vysloužili opravdu monstrózní odezvu publika (asi největší za celý večer) a já jsem si celkem jistý, že ať už se v budoucnu objeví na jakékoli soupisce, bude to vždy velmi živelné zpestření programu.

Pro řadu přítomných přišel vrchol večera vzápětí. War for War, vystupující ve stejné sestavě jako Stíny plamenů, se svým příznivcům rozhodli vytáhnout s ukázkami jak aktuální, tak té nejstarší tvorby, a výsledkem byl poměrně zajímavý mix starého ostrého válečného black metalu s o poznání sofistikovanější a industrialem silně načichlou hudbou let nedávno minulých. K dokonalé diverzitě setlistu chyběla snad jen hlasitě leč marně žádaná diskotéka “Technologie těžby”… Po stránce živé produkce nelze koncertu nic vytknout, jednalo se o velmi důstojné uvedení tohoto důlního tělesa na pódia a stejně jako v jiných případech se i zde promítl zjevný perfekcionismus, se kterým Morbivod k obdobným jedinečným akcím přistupuje. Navíc jak už je u páně Morbivodových vystoupení zvykem, posluchačstvo nezůstalo ochuzeno ani o špetku svérázného humoru. Zamrzela tedy snad jen délka setu, který bohužel skončil přesně v okamžiku, kdy se z dobrého koncertu začal stávat koncert skvělý. I tak se ale War for War první živý výstup velmi solidně vydařil a jestli pánové do budoucna nacvičí ještě další skladby, blýská se na velmi působivé zážitky.

Německým Debauchery se jakožto jediné zahraniční kapele dostalo nejlukrativnějšího hracího času a od prvních okamžiků bylo zřejmé, že jej nehodlají jen tak promrhat. Od okamžiku, kdy jsem vstoupil do sálu, se z reproduktorů linul opět slušně nazvučený a se zjevným entusiasmem hraný řízný death’n’roll a trojici, která jej produkovala, byla radost sledovat. V tomto naprosto exceloval pán za bicí soupravou, jeho hra pro diváky si zaslouží velkou poklonu. Když už je tu řeč o divácích, jejich počet v sále tou dobou již poněkud prořídl a vytáhnout z nich nějakou rozumnou odezvu byla docela fuška. Sympatickému frontmanovi Thomasovi Gurrathovi se to ale nakonec docela podařilo a ve výsledku šlo o velice příjemné vystoupení. Proto mě trochu zamrzelo, že jsem minimálně jeho poslední třetinu obětoval na oltář pohodlného odvozu směr nocleh. Předsevzetí pro příště – set Debauchery musím alespoň jednou vidět celý.

Program večera uzavírali death metaloví Pandemia, ale jak vyplývá z předchozího odstavce, tou dobou už jsem se pomalu chystal na kutě, takže komentářem k jejich vystoupení bohužel neposloužím. Namísto toho bych se ale chtěl podělit o pár obecných postřehů. Příjemným překvapením byla alespoň z mého pohledu velmi solidní účast, jakou jsem obzvláště po vyslechnutí zkazek o loňském ročníku rozhodně nečekal. Další pozitivum se pak skrývá za vydařeným zvukem, který je v božkovské hospodě Pod Kopcem už tak nějak tradicí, protože i poslední dva ročníky Phantoms of Pilsen, které se konaly na stejném místě a kterých jsem byl účasten, byly po zvukové stránce (a nejen po ní, ale to už odbíhám) nesmírně vydařené. A konečně, pro příchozí – mě nevyjímaje – velmi lákavým aspektem celého večera byla soutěž o vstupenky na festivaly Metalgate Czech Death Fest, Basinfirefest a dokonce i Brutal Assault. Jako ne úplně dotažená se naopak projevila organizace a řada vystoupení nabrala skluz. Nešlo však o nic zásadního a na sympatických dojmech, které na mě sedmé Deadly Storm in Božkov zanechalo, to nemůže nic změnit. Celá akce se tedy dá shrnout prohlášením o obstojném množství solidní muziky za nepříliš bolestnou částku, a pokud se obdobnou konstelaci vstupních okolností podaří zopakovat i napřesrok, můj kalendář by se mohl rozrůst o další zajímavou akci.


Metalgate Czech Death Fest IV (pátek)

Metalgate Czech Death Fest IV
Datum: 15.6.2012
Místo: Červený Kostelec, autocamp Brodský
Účinkující (obsažení v reportu): Abstract Essence, Dark Tranquillity, Demencia Mortalis, Descent of the Scarlet Skies, Exorcizphobia, Feeble Minded, Gorgonea Prima, Isacaarum, Liveevil, Suffocate with Your Fame

Akreditaci poskytl:
Metalgate

Letošní ročník Metalgate Czech Death Festu měl pořadové číslo 4. Ačkoliv nutno dodat, že to počítání zas až tak jednoduché není, protože – jestli mne má nebohá paměť nešálí – šlo celkem již o pátý open air, v jehož názvu bylo slovíčko Metalgate, samostatný Czech Death Fest byl opravdu počtvrté; počítáme-li pouze spojení obou těchto dříve samostatných festivalů, jde o druhý ročník. To ovšem jen tak pro zajímavost, hlavní náplní našeho povídání je samozřejmě to, jak letošní Metalgate Czech Death Fest proběhl, ať už probíhal, pokolikáté chtěl.

Tuto akci mám osobně rád už jen z toho důvodu, že je neuvěřitelně pohodová a poklidná. Zatímco většina ostatních festivalů, na nichž se každoročně vyskytuji, je poněkud hektická, člověk neustále běhá od pódia k pódiu, na autogramiády, do stanu/auta/úschovny a všude jinde možně, areály jsou navíc velké, vše je daleko, kemp až za horami, na Metalgate Czech Death Festu je to přesně naopak. Vše je hezky bezproblémové, nevyhrocené, cokoliv je hned po ruce přímo. I díky prostředí, v němž se festival koná, je odevšud cítit naprostá pohoda, přestože to třeba na pódiu zrovna drtí ten nejextrémnější grindový prasec (smích). Tohle má za následek, že se zde člověku vždy líbí, i když se třeba stane, že mu například soupiska příliš nesedne nebo něco podobného. Naštěstí se však ani to neděje, jelikož se Metalgate Czech Death Festu pravidelně představuje to nejlepší z domácí scény s několika zahraničními štychy…


Pátek:

O rozjezd festivalu se stará mladá trutnovská thrashovka Exorcizphobia, která dle mého názoru rozhodně nezahrála špatně, nicméně její set bohužel trpěl klasickou bolístkou prvních skupin festivalů. Chvíli to trvá, než se návštěvníci dostanou do varu, mnozí z nich ještě třeba ani nejsou na místě, kapela se na pódiu může klidně přetrhnout, ale bez výraznější účasti publika to ještě nemá tu správnou šťávu. I přesto se mi však půlhodinka hodně oldschoolového thrash metalu v podání Exorcizphobia líbila. Pánové totiž dokázali i přes svůj handicap prvního vystupujícího předvést vše, co má správný staroškolský thrash mít… jen ten kotlík chyběl…

Štafetu přebírají Feeble Minded, jejichž hájemstvím je death metal. Jejich set mě však naneštěstí příliš nezaujal. Ne, že by šlo o něco vyloženě špatného, rokycanská parta své nástroje drtila se správným zanícením a rozhodně se snažila, přesto na jejich vystoupení příliš vzpomínek nezbylo. Autocamp Brodský za tento víkend zažil rozhodně i pamětihodnější koncerty.

Více než slušnou show začali dělat třetí Descent of the Scarlet Skies. Musím se přiznat, že takováto muzika, tedy metalcore, není zrovna přílišnou potěchou pro mé uši, avšak uznávám, že když podobné kapely vylezou hrát, hezky se to na pódiu hýbe, tudíž rozhodně je na co se dívat. A to byl samozřejmě i případ Descent of the Scarlet Skies, jinak bych o tom – vcelku logicky – nemluvil. A to i přesto, že zapojení publika bylo stále ještě vcelku malé, což zrovna u core muziky také příliš košer není.

Podobně jako Descent of the Scarlet Skies na tom byli i následující Suffocate with Your Fame, jen s tím rozdílem, že v jejich případě byla hudba sice stále obdobně hybná, ale poněkud ostřejší (deathcore), a pódiový pohyb byl ještě akčnější; nechyběly v žánru tolik typické secvičené “seky” nahorů-dolů a celá kapela najednou, ani další obvyklé stylové záležitosti. Kromě toho určitě zaujal i nepříliš obvyklý počet tří kytaristů. Celkově Suffocate with Your Fame působili velice suverénním a sehraným dojmem, za což si odnášejí titul nejlepší odpolední kapely.

Na diskotékové Liveevil jsem se dost těšil, protože mám jejich muziku vcelku rád, ale výstup skupiny nakonec v mých očích zůstal docela pod očekáváním. Hudba přímo vybízí k nějakému tomu tanci, jenže samotný koncert s tím poněkud nekorespondoval, jelikož mi kapela přišla malinko bez života. Vše bylo samozřejmě odehráno na úrovni a bez jakéhokoliv zaváhání, ale něco tomu prostě chybělo. A když dojem v závěru nevylepší ani taková hitovka jako “Sky & Nails”, tak už v tom něco musí být…

Na Mincing Fury and Guttural Clamour of Queer Decay jsem si dovolil vybrat oficiálně povolenou přestávku a pod pódium se vracím až s dalšími Abstract Essence. Ne, že bych proti nim něco měl, to vůbec ne, ale už přijde trochu blbé, že z pěti letních festivalů pod záštitou Metalgate během pěti let vystoupili na všech pěti. Samozřejmě chápu, že je pořadatel a zároveň vydavatel protlačuje, ale znáte to – opakovaný vtip není vtipem. Nicméně ke cti Abstract Essence slouží fakt, že i přesto jsou výbornou koncertní kapelou, která zahraje vždycky dobře, a přestože jsem ji viděl již mnohokráte, zatím mě ani jednou nenudila – a to se potvrdilo i tentokrát. Sice se jednalo o vcelku standardní vystoupení Abstract Essence, ale nutno dodat, že v jejich případě to znamená standardně dobré. Kromě nápadité muziky klasicky nejvíce pozornosti poutal zpěvák Ondra Zbránek, který mezi písničkami pálí jednu hlášku za druhou.

Program pokračuje s prvním z headlinerů, švédskými melodic-death veterány Dark Tranquillity. Pokud by mělo platit, že největší kapela by měla odehrát také nejlepší koncert, tak v případě Dark Tranquillity to platilo do puntíku. Když skupina vběhla na pódium, ihned bylo cítit, že jsou to zkušení profíci, kteří mají vše v malíku, ale do nějakého jen s přehledem a řemeslně odehraného vystoupení to mělo hodně daleko. Pánové si vystoupení viditelně vysloveně užívali, jejich show měla výborný odpich, spád a tah na bránu, velmi sympatické bylo i uvolněné přátelské vystupování. Bezesporu excelentní koncert a zároveň jeden z vrcholů celého festivalu.

Jako další se představují jihočeští perverzáci Isacaarum. O tom, že by tahle grindová klasa nezahrála kvalitně, může pochybovat snad jen ten, kdo ji ještě živě nikdy neviděl. Isacaarum opět odvedli svůj vysoký standard, což znamená kopec setsakra hybného grindu, krev, sperma a úchylné převleky, a při tom všem jim sekundoval opticky největší kotel pátečního dne. Nechyběl samozřejmě ani obligátní sexy vložka v podobě orálního sexu na pódiu. Isacaarum jsou prostě a jednoduše kapela, kterou můžete vidět, kolikrát chcete, přesto to bude pokaždé náhul.

Stylovou výhybku znatelně přehazují industrial black metalové příšery (jak je nazvala jedna slečna (smích)) Gorgonea Prima. Jejich koncert ovšem zpočátku provázely nemilé problémy, jelikož zvukař se asi omylem opřel o nějakou páčku, tudíž samply rvaly uši, a osvětlovač zase pustil naplno všechny světla. Při druhém songu si však naštěstí ten první uvědomil, že zvuk by měl jít poslouchat, a ten druhý, že takováhle kapela na pódiu potřebuje úplnou tmu prozářenou pouze vlastními zářivkami. Když se tak stalo, mohl si člověk konečně naplno vychutnat neotřelou show, která rozhodně patří k tomu nejoriginálnějšímu a nejunikátnějšímu, co lze v současnosti od českých kapel vidět. Gorgonea Prima také hrála některé věci, které jsem osobně neznal, tudíž předpokládám, že šlo o nový materiál – a zněl opravdu výtečně.

Ani následující Demencia Mortalis rozhodně nebyla špatná, spíše naopak. Skupina sice byla co do vizáže značně nesjednocená – každý pes (člen), jiná ves – , ale zato všichni pařili stejně zaníceně a celkově se starali o to, aby se i v jednu ráno stále bylo na co dívat, což se jim i dařilo. Osobně mi muzika ve studiové podobě moc nesedí, ale v živém provedení zní jejich metal s houslemi moc dobře. Na dobré spaní určitě kvalitní set, který nenudil. První den ještě uzavírali Keep on Rotting, avšak přílišná únava a následky příliš intenzivních alkoholových radovánek mne bohužel zahnaly do stanu…


Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion

Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion
Datum: 29.9.2010
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion

První zvěst o téhle akci ke mně došla s přibližně měsíčním předstihem a už jenom představa, že se Anaal Nathrakh zanedlouho ukážou v mé blízkosti, mě dovedla naplnit nadšením. Tuhle kapelu jsem si totiž nechal proklouznout mezi prsty už loni, kdy hrála na čtrnáctém ročníku Brutal Assaultu, a tak mi rozmýšlení nad účastí nečinilo sebemenší potíže. Jako předkapela byli hlášeni budějovičtí Isacaarum, které jsem si i přes pozitivní ohlasy z mého okolí dovolil ignorovat, protože grindová scéna mi v podstatě nic neříká.

Nadešel den D a já jsem se pln očekávání vydal směr Matrix. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po absolvování nutných vstupních procedur spatřil samotného Micka Kenneyho, tedy kytaristu a ústřední postavu Anaal Nathrakh, jak sedí ve společnosti ostatních členů kapely za pultíkem s merchandisem a vesele obchoduje! Dodal jsem si drzosti a požádal maestra o podpis vstupenky, s čímž neměl žádný problém a ještě s úsměvem prohodil pár vět. Nečekal jsem, že to bude tak příjemná a sympatická persóna..

Po příchodu do sálu a krátkém zevlování jsem zjistil, že ten večer nezahrají dvě, ale tři kapely – tou třetí (respektive první) byla death metalová formace nesoucí jméno Legion. Uplynulo sotva pár minut a pánové z Legion poprvé hrábli do strun. Nevím, jestli to byl jen můj subjektivní dojem nebo objektivní kvalita hudby, ale ze začátku mě tohle vystoupení ani trochu nebavilo. V průběhu půlhodiny, kterou měli Legion vyhrazenou, se však můj názor na ně poněkud zlepšil. Postupně se vytasili s celkem poslouchatelným death metalem pěkně od podlahy, takže ke konci už jsem mimoděk pohazoval hlavou a podupával do rytmu. Ke stejnému názoru patrně došla většina publika, protože ke konci setu už šlo z jeho strany rozpoznat něco, jako odezva. Pánové odehráli vystoupení, které neurazilo, ale pozice otevírací kapely jim patřila plným právem.

Následovala možná až moc dlouhá pauza, kterou asi po tři čtvrtě hodině utnuli nastoupivší Isacaarum. Jak jsem se již zmiňoval, grind v lásce nechovám, ale tahle parta mě chytla hned na začátku a do konce své sevření nepovolila. V jejich podání totiž z grindu vystrkoval blasfemické kníry black a tu a tam šlo rozpoznat šibalské pomrkávání death metalu a musím říct, že to byla skutečně výbušná kombinace. To až do takové míry, že jsem jim dokonce žral i industriální ohozy a maniakální chování zpěváka, který se neustále šklebil jako totální psychopat a vyváděl jiné zhůvěřilosti. Mimoto ale také zvládal komunikovat s publikem, a to pomocí více či méně vtipných průpovídek – dozvěděli jsme se tak třeba fakt, že Isacaarum zpívají výhradně o lásce (kdo neví, o čem to mluvil, nechť se podívá na názvy songů na Bandzone). Od zábavy v kotli mě uchránilo jenom očekávání nadcházejícího pekla a prozíravé rozhodnutí nevyčerpat se ještě před hlavní hvězdou večera…

Anaal Nathrakh vtrhli na pódium po půlhodinové pauze a už od prvních tónů muselo být jasné i hluchému, že protagonisté třetího dějství večera si nebudou brát servítky – před nikým a před ničím. Z větší části zaplněný sál tak doslova vybuchl neskutečně agresivní a přesto melodickou smrští doprovázenou nepříčetným vokálním extempore, jakého se jen hřmotný vokalista Dave Hunt umí dopustit. Do té doby relativně vlažné publikum se ale nechtělo nechat zahanbit, a tak se bleskurychle vytvořil docela divoký mosh pit, kterého se účastnila většina přední části publika. Kapela nás rozhodně nehodlala nijak šetřit. Songy létaly z pódia s nadpozemskou razancí a divokou energií a dopadaly na naše ubohé tělesné schránky jako rány palicí. Moshpit neustával v aktivitě a dokonce i já, tedy člověk, který se podobným radovánkám oddává pouze výjimečně, jsem se nechal strhnout ke zběsilému řádění. A když už si účastníci moshpitu dopřáli krátkou pauzu a vypadalo to, že jejich aktivita opadne, vynořil se z davu první a v průběhu večera asi nejurputnější stagediver a spustil se z pódia vstříc pažím nadšeného publika. Tou dobou už značně nažhaveným muzikantům se to zjevně zalíbilo, a tak přišla v přestávce mezi dvěma songy od Davea výzva pro ty méně průbojné, aby následovali onoho prvního odvážlivce. Dlužno dodat, že se setkala s velice solidní odezvou, protože se na pódium vyškrábala dobrá desítka lidí včetně mojí maličkosti. A jen co Mick trefil struny – hop… Po téhle takřka masové akci někdo skákal z pódia co pět minut, a celý koncert tak dosáhl další úrovně.

Setlist Anaal Nathrakh:
01. In the Constellation of the Black Widow
02. Bellum Omnium Contra Omnes
03. The Final Absolution
04. Submission Is for the Weak
05. More of Fire Than Blood
06. Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen
07. The Lucifer Effect
08. When the Lion Devours Both Dragon and Child
09. Do Not Speak
10. Pandemonic Hyperblast
– – – – –
11. When Fire Rains Down from the Sky, Mankind Will Reap as It Has Sown

Ještě před začátkem celé akce jsem měl vážné obavy, aby celou show nezazdil erární zvukař, o kterém se ke mně donesly ne zrovna potěšující zvěsti. O to šťastnější jsem byl po zjištění, že si Anaal Nathrakh přivezli zvukaře vlastního. Tomu se podařilo nástroje i vokál vyvážit celkem obstojně, protože se celý ten sonický armageddon dal bez známky sebezapření poslouchat i úplně vpředu. Dalším fatálním plusem celé akce bylo publikum. Nestává se totiž moc často, aby do klubu přišlo hodně, ale přitom ne přespříliš lidí. Takhle se i v tom největším kotli dalo dýchat a prodírání se davem nevyžadovalo nadlidské úsilí a drzost. Přitom všem ale naprostá většina lidí nepostávala okolo a naopak se velice aktivně účastnila dění před pódiem. Ve zkratce – lepší publikum se vidí málokdy! Všimli si toho i sami muzikanti a Dave to dal několikrát najevo svými skutečně upřímnými díky.

Atmosféra se postupně přiblížila do blízkosti bodu varu a v tu chvíli jsme se dozvěděli, že nás čeká poslední skladba. To však na publikum zapůsobilo jako dávka nitroglycerinu do žil a strhlo se skutečně nevídané peklo. Netrvalo však dlouho a finální “Pandemonic Hyperblast” dozněla. Lidé to ale jaksi odmítli vzít na vědomí a dál se skandováním dožadovali přídavku. Ten nakonec přišel, a jak naprosté většině kapel nevěřím, že hrají přídavek jen při enormním zájmu publika, tady nebyly žádné pochyby na místě. Sám Dave prohlásil, že přídavek hrají jen výjimečně, když jej lidé skutečně chtějí, což vyznělo jako opravdová poklona. Posledním úderem do našich zmučených tělesných schránek se tak stala zničující “When Fire Rains Down from the Sky, Mankind Will Reap as It Has Sown” a zanechala za sebou jen prach, popel a naprosto zničený, ale přesto šťastný dav…

Tenhle koncert byl skutečně nezapomenutelnou událostí. Netušil jsem, že živé podání tak extrémní hudby, jakou tvoří Anaal Nathrakh, může být zážitkem, který ve mně zanechá tolik silných dojmů. Je totiž až s podivem, jak civilně a inteligentně se kapela prezentuje. Anaal Nathrakh si totiž na nic nehrají. Oni prezentují svoji hudbu – ne pózy, a dělají to poctivě, upřímně a s obrovským zápalem. Jen a pouze díky tomu jsem tak mohl být svědkem ničím nepřikrášlené proměny obyčejných sympatických smrtelníků v nefalšované anděly apokalypsy. Apokalypsy, kterou zvěstovali skrze hudbu mocnou a temnou jako samo peklo… Díky pánové, vaší zásluhou jsem poznal, jak vypadá dokonalý klubový koncert. DO NOT SPEAK!