Datum: 29.9.2010 Místo: Praha, Matrix Účinkující: Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion

První zvěst o téhle akci ke mně došla s přibližně měsíčním předstihem a už jenom představa, že se Anaal Nathrakh zanedlouho ukážou v mé blízkosti, mě dovedla naplnit nadšením. Tuhle kapelu jsem si totiž nechal proklouznout mezi prsty už loni, kdy hrála na čtrnáctém ročníku Brutal Assaultu, a tak mi rozmýšlení nad účastí nečinilo sebemenší potíže. Jako předkapela byli hlášeni budějovičtí Isacaarum, které jsem si i přes pozitivní ohlasy z mého okolí dovolil ignorovat, protože grindová scéna mi v podstatě nic neříká.

Nadešel den D a já jsem se pln očekávání vydal směr Matrix. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po absolvování nutných vstupních procedur spatřil samotného Micka Kenneyho, tedy kytaristu a ústřední postavu Anaal Nathrakh, jak sedí ve společnosti ostatních členů kapely za pultíkem s merchandisem a vesele obchoduje! Dodal jsem si drzosti a požádal maestra o podpis vstupenky, s čímž neměl žádný problém a ještě s úsměvem prohodil pár vět. Nečekal jsem, že to bude tak příjemná a sympatická persóna..

Po příchodu do sálu a krátkém zevlování jsem zjistil, že ten večer nezahrají dvě, ale tři kapely – tou třetí (respektive první) byla death metalová formace nesoucí jméno Legion. Uplynulo sotva pár minut a pánové z Legion poprvé hrábli do strun. Nevím, jestli to byl jen můj subjektivní dojem nebo objektivní kvalita hudby, ale ze začátku mě tohle vystoupení ani trochu nebavilo. V průběhu půlhodiny, kterou měli Legion vyhrazenou, se však můj názor na ně poněkud zlepšil. Postupně se vytasili s celkem poslouchatelným death metalem pěkně od podlahy, takže ke konci už jsem mimoděk pohazoval hlavou a podupával do rytmu. Ke stejnému názoru patrně došla většina publika, protože ke konci setu už šlo z jeho strany rozpoznat něco, jako odezva. Pánové odehráli vystoupení, které neurazilo, ale pozice otevírací kapely jim patřila plným právem.

Následovala možná až moc dlouhá pauza, kterou asi po tři čtvrtě hodině utnuli nastoupivší Isacaarum. Jak jsem se již zmiňoval, grind v lásce nechovám, ale tahle parta mě chytla hned na začátku a do konce své sevření nepovolila. V jejich podání totiž z grindu vystrkoval blasfemické kníry black a tu a tam šlo rozpoznat šibalské pomrkávání death metalu a musím říct, že to byla skutečně výbušná kombinace. To až do takové míry, že jsem jim dokonce žral i industriální ohozy a maniakální chování zpěváka, který se neustále šklebil jako totální psychopat a vyváděl jiné zhůvěřilosti. Mimoto ale také zvládal komunikovat s publikem, a to pomocí více či méně vtipných průpovídek – dozvěděli jsme se tak třeba fakt, že Isacaarum zpívají výhradně o lásce (kdo neví, o čem to mluvil, nechť se podívá na názvy songů na Bandzone). Od zábavy v kotli mě uchránilo jenom očekávání nadcházejícího pekla a prozíravé rozhodnutí nevyčerpat se ještě před hlavní hvězdou večera…

Anaal Nathrakh vtrhli na pódium po půlhodinové pauze a už od prvních tónů muselo být jasné i hluchému, že protagonisté třetího dějství večera si nebudou brát servítky – před nikým a před ničím. Z větší části zaplněný sál tak doslova vybuchl neskutečně agresivní a přesto melodickou smrští doprovázenou nepříčetným vokálním extempore, jakého se jen hřmotný vokalista Dave Hunt umí dopustit. Do té doby relativně vlažné publikum se ale nechtělo nechat zahanbit, a tak se bleskurychle vytvořil docela divoký mosh pit, kterého se účastnila většina přední části publika. Kapela nás rozhodně nehodlala nijak šetřit. Songy létaly z pódia s nadpozemskou razancí a divokou energií a dopadaly na naše ubohé tělesné schránky jako rány palicí. Moshpit neustával v aktivitě a dokonce i já, tedy člověk, který se podobným radovánkám oddává pouze výjimečně, jsem se nechal strhnout ke zběsilému řádění. A když už si účastníci moshpitu dopřáli krátkou pauzu a vypadalo to, že jejich aktivita opadne, vynořil se z davu první a v průběhu večera asi nejurputnější stagediver a spustil se z pódia vstříc pažím nadšeného publika. Tou dobou už značně nažhaveným muzikantům se to zjevně zalíbilo, a tak přišla v přestávce mezi dvěma songy od Davea výzva pro ty méně průbojné, aby následovali onoho prvního odvážlivce. Dlužno dodat, že se setkala s velice solidní odezvou, protože se na pódium vyškrábala dobrá desítka lidí včetně mojí maličkosti. A jen co Mick trefil struny – hop… Po téhle takřka masové akci někdo skákal z pódia co pět minut, a celý koncert tak dosáhl další úrovně.

Ještě před začátkem celé akce jsem měl vážné obavy, aby celou show nezazdil erární zvukař, o kterém se ke mně donesly ne zrovna potěšující zvěsti. O to šťastnější jsem byl po zjištění, že si Anaal Nathrakh přivezli zvukaře vlastního. Tomu se podařilo nástroje i vokál vyvážit celkem obstojně, protože se celý ten sonický armageddon dal bez známky sebezapření poslouchat i úplně vpředu. Dalším fatálním plusem celé akce bylo publikum. Nestává se totiž moc často, aby do klubu přišlo hodně, ale přitom ne přespříliš lidí. Takhle se i v tom největším kotli dalo dýchat a prodírání se davem nevyžadovalo nadlidské úsilí a drzost. Přitom všem ale naprostá většina lidí nepostávala okolo a naopak se velice aktivně účastnila dění před pódiem. Ve zkratce – lepší publikum se vidí málokdy! Všimli si toho i sami muzikanti a Dave to dal několikrát najevo svými skutečně upřímnými díky.

Atmosféra se postupně přiblížila do blízkosti bodu varu a v tu chvíli jsme se dozvěděli, že nás čeká poslední skladba. To však na publikum zapůsobilo jako dávka nitroglycerinu do žil a strhlo se skutečně nevídané peklo. Netrvalo však dlouho a finální “Pandemonic Hyperblast” dozněla. Lidé to ale jaksi odmítli vzít na vědomí a dál se skandováním dožadovali přídavku. Ten nakonec přišel, a jak naprosté většině kapel nevěřím, že hrají přídavek jen při enormním zájmu publika, tady nebyly žádné pochyby na místě. Sám Dave prohlásil, že přídavek hrají jen výjimečně, když jej lidé skutečně chtějí, což vyznělo jako opravdová poklona. Posledním úderem do našich zmučených tělesných schránek se tak stala zničující “When Fire Rains Down from the Sky, Mankind Will Reap as It Has Sown” a zanechala za sebou jen prach, popel a naprosto zničený, ale přesto šťastný dav…

Tenhle koncert byl skutečně nezapomenutelnou událostí. Netušil jsem, že živé podání tak extrémní hudby, jakou tvoří Anaal Nathrakh, může být zážitkem, který ve mně zanechá tolik silných dojmů. Je totiž až s podivem, jak civilně a inteligentně se kapela prezentuje. Anaal Nathrakh si totiž na nic nehrají. Oni prezentují svoji hudbu – ne pózy, a dělají to poctivě, upřímně a s obrovským zápalem. Jen a pouze díky tomu jsem tak mohl být svědkem ničím nepřikrášlené proměny obyčejných sympatických smrtelníků v nefalšované anděly apokalypsy. Apokalypsy, kterou zvěstovali skrze hudbu mocnou a temnou jako samo peklo… Díky pánové, vaší zásluhou jsem poznal, jak vypadá dokonalý klubový koncert. DO NOT SPEAK!