Archiv štítku: Legion

Algor, Pergamen a další zahrají v Praze

Dovoluji si Vás pozvat na podzemní akci kapel Algor, Pergamen, Legion, Blasphemer, která udeří v sobotu 5. 11. 2016 v pražském klubu Fatal – Rokycanova 29, Žižkov.

Slovenskou hordu Algor nespatříte na prknech příliš často, proto si myslím, že akce skýtá jistý punc neotřelosti  v přehršli podzimních ug koncertů v daném ranku. Po boku Algor vystoupí death/blackové bandy Legion, Blasphemer a Pergamen, který taktéž svými živými výstupy poměrně šetří. Přijďte podpořit podzemní scénu !!!

Beny – Pergamen

Fb událost – https://www.facebook.com/events/1140375166036478/

[tisková zpráva]

Algor, Pergamen


Legion – Let Them Hate Us…

Legion - Let Them Hate Us…
Země: Česká republika
Žánr: death metal
Datum vydání: 11.9.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Post-Orwell Delirium
02. I God
03. Virtue
04. Thus Spake the Nightspirit [Emperor cover]

Hrací doba: 16:34

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Legion

Ačkoliv to tak na první pohled nemusí vypadat, tahle smečka s nepříliš originálním názvem Legion z Lysé nad Labem patří ke kapelám, k nimž chovám skoro cosi jako nostalgii. Připadá vám to zvláštní? Inu, to chápu, ale vysvětlím to. Než se pustíme do toho, jak zní jejich nejnovější počin „Let Them Hate Us…“, dovolím si vás na začátek pobavit povídáním o svém metalovém mládí…

Bývaly doby, kdy jsem byl ultra krutopřísný metloš, bylo mi tak 15, 16 roků a s nadšením jsem objížděl všechny akce v okolí, které měly co do činění s metalem. Že tam hrály kapely povětšinou lokálního významu (nejsem Pražák, nic jiného tu nebylo k mání), bylo úplně jedno… popravdě mi vlastně bylo úplně volné, co tam hrálo, hlavně že metal pyčo. Vylejt si držku na baru (samozřejmě jsem byl pokaždé náležitě pyšný na to, že mi nalili), dělat brajgl v kotli, házet řepou jak idiot – to kdysi skutečně bývala moje představa metalové muziky a také jsem tuhle představu s oblibou převáděl do praxe.

Během těchto spanilých alkojízd jsem různě po hospodách, putykách a zaflusaných klubech (pro mnohé případy docela honosné označení) živě potkal spoustu skupin. Častokrát jsem byl sice ožralý jako arciprasočuně a už druhý den jsem si pamatoval hovno, ale to k tomu patřilo, protože prostě metal (samozřejmě). Některé z těch kapel mi ale v hlavně utkvěly, dokonce až do dnešních dní, hlavně ty, s nimiž jsem se potkával vícekrát či rovnou pravidelně, a jak správně tušíte, Legion k nim patří. Třeba si vzpomínám na jednu akci, kde pánové hráli poslední, hospoda už byla prázdná (protože všichni utekli na poslední vlak) a zbyli jsme v ní asi dva nebo tři návštěvníci (měli jsme tenkrát vlastní odvoz… a i kdyby ne, tak to nevadilo, protože chodit z koncertů před koncem nebyl metal… to radši čekat do prvního ranního spoje, protože kalit nonstop a chrápat v lese, v parku, na nádraží mezi bezdomovci nebo tak něco – to kurva metal byl). Vzpomínám si, jak jsme totálně vylití nutili Legion pořád přidávat další a další songy, i když už neměli pro koho hrát kromě nás, a chudáci z nás chytali trochu nerva, checheche…

No nic, to jsem se trochu nechal unést, teď už k věci. Drtivou většinu těch skupin, s nimiž jsem se za svého metalového mládí takhle potkával, jsem jinak nijak podobněji neposlouchal a neposlouchám. A i tohle je případ Legion. Matně si vzpomínám, že jsem od nich asi kdysi slyšel fošnu „Xenophoby“, ale tak nějak si z ní pamatuju spíš jen obálku s kozlí lebkou než vlastní muziku. Vlastně bych dal z voleje dohromady jen to, že Legion drhnou death metal, a to je všechno. Ale nevadí, od toho se přece poslouchají nově vydané placky, že jo…

Na „Let Them Hate Us…“ Legion představují trojici původních songů, od nichž, klidně to přiznám, jsem předem žádné extrémní zázraky nečekal a doufal jsem leda tak v solidní žánrovou placku. A něco takového jsem vlastně i dostal, akorát s tím rozdílem, že ten materiál je oproti očekávání trošičku lepší. Samozřejmě, Legion ve své podstatě hrají vcelku standardní žánrovku, již snad jen tu a tam polehoučku koření blackmetalovým rouháním, ale nedá se tomu upírat, že je to poskládáno s jistotou a zkušeností – což však lze očekávat, když mají Legion na křížku už dvacet roků.

Mimoto je také pozitivním faktem, že je znát, že se kapela snaží ten death metal uchopit nějakým ne úplně hloupým způsobem a vtisknout mu trochu atmosféry. Jinými slovy – není to čistokrevně průměrná a bezduchá hoblovačka, což, zdá se mi, u mnohých domácích deathmetalových smeček naneštěstí bývá pravidlem. Z tohohle pohledu to tedy zatím vypadá pozitivně. Materiálu na „Let Them Hate Us…“ však poněkud ubírá body jeho jednotvárnost, jelikož první tři tracky mezi sebou trochu splývají. Největší účinek má jednoznačně hned úvodní „Post-Orwell Delirium“, protože je prostě na první pozici a razantně vletí na nepřipraveného posluchače, dokud jeho pozornost ještě není čímkoliv otupena. A navíc – i bez téhle výhody se mi zdá, že je „Post-Orwell Delirium“ kompozičně o něco propracovanější než další dva štychy „I God“ a „Virtue“. Na druhou stranu, ani ty nejsou nějak vyloženě blbé a poslouchat se to dá bez sebemenších problémů.

Na závěr EP si pak Legion vyšlápli na předělávku „Thus Spake the Nightspirit“ od legendárních norských blackmetalistů Emperor, kteří tuhle skladbu zhmotnili na majstrštyku „Anthems to the Welkin at Dusk“ z roku 1997. To se na první pohled může zdát jako zvláštní volba pro skupinu jako Legion, ale zasvěcení jistě vědí, že kapela tenhle track hraje živě už dlouhé roky, takže zas až tak překvapující to není. Vzpomínám si, jak bývalý kolega Ježura v jednom reportu Legion krutě vyplísnil za živé zprznění tohohle songu, ale co se týče studiové verze coveru, jak jej kapela prezentuje na „Let Them Hate Us…“, tak s ním problém nemám. Nijak mě ta předělávka neuráží a přijde mi, že se jí Legion zhostili víceméně na pohodu. Na druhou stranu, nic vyloženě nového či vlastního do ní nevkládají a vlastně ji jen přehráli v trochu deathovějším zvuku – a už jen z tohohle důvodu prostě nevidím důvod, proč bych si ji měl dobrovolně pouštět a proč bych neměl dát přednost původní podobě od norské kultovky. Co si budeme povídat, originál je prostě originál…

Nicméně, celkově vzato je „Let Them Hate Us…“ vcelku solidní fošna. Není zázračná, má svoje mouchy, ale rozhodně je poctivá, vcelku sympatická a uvěřitelná a není hloupá. A takové atributy přece jen – bohužel – nejsou samozřejmé. Na lehoučký nadprůměr Legion mají úplně v pohodě… na víc sice asi ne, ale pořád jsou nad ním a to také není úplně málo.


Calidad, R.A.W., Legion

Calidad, R.A.W., Legion
Datum: 24.11.2011
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Calidad, Dying Behind, Legion, R.A.W.

Metalgate je sympatický label. Že neúnavně vydává alba malým kapelám, které by si bez jeho pomoci třeba vůbec neškrtly, je fajn. Že ale pořádá koncerty, na kterých se návštěvník může pokochat výkonem účinkujících za cenu nízkou nebo dokonce gratis, to je skutečně chvályhodné. Že návštěva takových akcí rozhodně stojí za hřích, jsem se přesvědčil už před nějakou dobou, když jsem při té příležitosti objevil říčanskou kapelu Calidad. A byla to šťastná souhra okolností, která mi umožnila zjistit, jestli jsem se tehdy s jejich hodnocením neunáhlil. Calidad totiž na poslední chvíli na soupisce čtvrteční New&Free vystřídali pohany Odraedir, kteří měli zahrát spolu s death metalovými mazáky Legion, thrash/metalcoristy Dying Behind a především mými těžko zaškatulkovatelnými oblíbenci R.A.W. Už jenom sestava by mě k účasti přemluvila, ale doslova nicotné náklady na vstup pak o opětovné návštěvě žižkovského Matrixu rozhodly definitivně…

Do klubu jsem dorazil v okamžiku, kdy už Dying Behind řádili na pódiu. A i když jsem dopředu netušil, co od téhle bandy čekat, zalíbilo se mi to celkem okamžitě. Pěkně ostré riffy, thrashová nasranost, energie a lehký metalcorový odér… Všechno dohromady to pěkně odsýpalo a já se dobře bavil. A se mnou i dalších pět lidí, co se postavili někam mezi pódium a zvukaře. Normálně bych asi nadával, proč nebyl zbytek návštěvníků ochoten zvednout pozadí a dělat před pódiem aspoň křoví, když už nic jiného, ale v tomhle případě se musím kritiky chtě nechtě zdržet. On totiž celý Matrix zel prázdnotou, jaké jsem v podobných podmínkách ještě nebyl svědkem. Z nějakých patnácti lidí včetně barmana je těch pět nakonec docela přijatelná cifra. Čert vem lehkou statičnost kapely, Dying Behind si zasloužili řádově početnější publikum…

Konsternován myšlenkami na téma “To ti lidi nedojdou, ani když je to zadarmo?” a rozmrzelý nad faktem, že jsem na místě nenašel žádného známého na kus řeči (to se mi snad ještě nestalo), jsem se ve společnosti kelímku koly zaobíral čekáním na druhou kapelu večera – Legion z Lysé na Labem. S touhle kapelou už jsem přišel do styku na loňském koncertě Anaal Nathrakh, kterým pánové předskakovali, takže jsem už tušil, co mě čeká. Abych to zbytečně neprotahoval, ani tentokrát se žádné velké nadšení nekonalo. Z vlastního repertoáru se mi skutečně líbila jenom jedna skladba a zbytek osciloval mezi opruzem a ještě celkem snesitelnými (rozuměj místy docela slušnými) kusy. Co na mě ale zanechalo největší dojem, to byly dva covery, které Legion vystřihli. V prvním případě to byla předělávka kanadských Kataklysm, ale jméno skladby ze mě budete páčit marně. Ať už ale nesla jakékoli, byl to rozhodně vrchol setu Legion. Je až symbolické, že jsem si tak o skladbu – dvě dříve říkal, že Zdeňkova kytara zní dost podobně jako nástroj Jeana-Françoise Dagenaise, kytaristy kanadské grupy… Ovšem druhý cover, to bylo něco jiného. Legion si vyšlápli na skladbu “Thus Spake the Nightspirit” od ikonických Norů Emperor a tady se krutě spálili. Pro mě, jakožto císařského die-hard fanatika, to byly chvíle utrpení a mít v kapse kudlu, asi by jí od samovolného otevírání a zavírání záhy upadla čepel. Prokrista, vždyť bych ani nepoznal, že je to skladba od mojí nejsrdcovější kapely! Když se ale oprostím od osobního vzteku nad takovým kacířstvím, vystoupení Legion bych hodnotil jako přinejlepším průměrné a nemyslím, že by to bylo o moc lepší, kdyby vystoupili v kompletní sestavě s oběma kytaristy…

Legion

S koncem vystoupení Legion se program večera přehoupl do druhé půle, od které jsem si už s předstihem sliboval mnohem víc než od té první. Od kralupských R.A.W. jsem se již dočkal několika skvělých vystoupení a skutečnost, že od té doby obměnili sestavu, ve mně živila zvědavost, jak se nová krev projeví na tváři kapely. A minimálně v případě nového basáka byla ta změna zatraceně poznat. Plavovlasý dlouhán, který mi svou vizáží notně připomíná kytaristu DestructhoraMorbid Angel, totiž předvedl takovou show, jaké jsem byl svědkem snad jedině u The Dillinger Escape Plan. Ten člověk je totální magor v tom nejlepším slova smyslu, protože jinak to prostě nedává smysl. R.A.W. si mohou k téhle akvizici jedině gratulovat a já doufám, že se od něj něco přiučí, neboť předvádět na pódiu všichni takový mazec, bavíme se tu o úplně něčem jiném!

Pokud jste v předchozí větě postřehli lehký odér kritiky zbytku kapely, nezmýlili jste se. Ostatní členové v čele s pěveckým duem se totiž v pódiové aktivitě nikterak nepřetrhli a vystoupení jako celek na mně zanechalo celkem nevýrazný dojem. Že by to šlo i ve stísněných prostorách Matrixu provést mnohem živěji přitom všem přihlížejícím dokázal už vzpomenutý basák. Jistou rozmrzelost pak dovršil nikterak vydařený zvuk. Uznejte sami, odezírat riffy z kytaristových prstů, to není úplně ono. Co naplat, ani strhujícím způsobem rozjívený basák nedokázal přebít zmíněné zápory, a proto i s tímhle osvěžením musím celé vystoupení hodnotit jako poněkud nemastné neslané, jako čistý průměr, chcete-li. S vědomím dobrých zkušeností, jaké s touhle kapelou mám však nevidím důvod k pochybnostem o ojedinělosti kvalitativního výkyvu a věřím, že si to R.A.W. příště zase vyžehlí.

Nedá mi to a ještě jednou musím vzpomenout diváckou účast. Je pravda, že už na Legion dorazilo mnohem víc lidí než na nebohé Dying Behind (kteří si odezvu zasloužili mnohem více). R.A.W. pak z pozice headlinera večera požívali přízně více než dvacítky fanoušků. To byl ovšem vrchol a dost mě udivilo, že na závěrečné Calidad vydržel ve stoje dost podobný počet lidí jako na Dying Behind. Přitom ovšem právě Calidad předvedli suverénně nejlepší vystoupení večera a zanedbatelný počet fanoušků je v tom vůbec neomezil – ba naopak…

R.A.W.

Je to k nevíře. Na Calidad jsem narazil v podstatě omylem a už na našem prvním setkání jsem došel názoru, že mám buď halucinace, nebo jsem byl svědkem něčeho, co v českých poměrech aspiruje na první ligu. Ale znáte to, čas dojmy otupí, nastoupí pochybnosti, a tak jsem touhle příležitostí zjistit, jak se věci skutečně mají, vzal zavděk. A Calidad nezklamali. Předvedli našláplý a výbušný koncert, u kterého snad ani fyzicky nešlo zůstat v klidu. Důvod? Nakopávající drive, silné riffy a především muzikanti, kteří do vystoupení dali tolik energie a výrazu, jako by namísto pro dvě zuřivě headbangující máničky a nepříliš větší počet postávajících čumilů hráli pro minimálně stohlavé publikum. Radost pohledět! Krom toho jsem snad ještě neviděl, aby plus mínus pět lidí kapelu hecovalo a tleskalo do rytmu se stejnou vervou, jako by stáli uprostřed davu obdobně smýšlejících jedinců. Při tak tristním počtu to pochopitelně nemohlo dosáhnout efektu skandujícího stadionu, ale na vytvoření skvělé atmosféry to bohatě postačilo…

Lze ještě něco dodat? Omezím se na konstatování dvou skutečností – zaprvé to byl zvuk, který ten večer poprvé vyšel skutečně na výbornou. Co je ale důležitější – tentokrát jsem nezaslechl snad žádný falešný tón ani od jednoho z vokalistů, což celku výrazně dodalo na lesku. A dost už řečí, stejně už toho nemám moc na srdci. Resumé? Nemohu jinak – Calidad i přes zanedbatelnou účast publika roznesli zbytek lineupu na kopytech a především ve srovnání s trochu utahanými R.A.W. dokázali, že výborný koncert plný energie jde zahrát i pro pár lidí. A kdybyste náhodou nevěděli, kam na koncert, berte tenhle report jako doporučení…


Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion

Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion
Datum: 29.9.2010
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion

První zvěst o téhle akci ke mně došla s přibližně měsíčním předstihem a už jenom představa, že se Anaal Nathrakh zanedlouho ukážou v mé blízkosti, mě dovedla naplnit nadšením. Tuhle kapelu jsem si totiž nechal proklouznout mezi prsty už loni, kdy hrála na čtrnáctém ročníku Brutal Assaultu, a tak mi rozmýšlení nad účastí nečinilo sebemenší potíže. Jako předkapela byli hlášeni budějovičtí Isacaarum, které jsem si i přes pozitivní ohlasy z mého okolí dovolil ignorovat, protože grindová scéna mi v podstatě nic neříká.

Nadešel den D a já jsem se pln očekávání vydal směr Matrix. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po absolvování nutných vstupních procedur spatřil samotného Micka Kenneyho, tedy kytaristu a ústřední postavu Anaal Nathrakh, jak sedí ve společnosti ostatních členů kapely za pultíkem s merchandisem a vesele obchoduje! Dodal jsem si drzosti a požádal maestra o podpis vstupenky, s čímž neměl žádný problém a ještě s úsměvem prohodil pár vět. Nečekal jsem, že to bude tak příjemná a sympatická persóna..

Po příchodu do sálu a krátkém zevlování jsem zjistil, že ten večer nezahrají dvě, ale tři kapely – tou třetí (respektive první) byla death metalová formace nesoucí jméno Legion. Uplynulo sotva pár minut a pánové z Legion poprvé hrábli do strun. Nevím, jestli to byl jen můj subjektivní dojem nebo objektivní kvalita hudby, ale ze začátku mě tohle vystoupení ani trochu nebavilo. V průběhu půlhodiny, kterou měli Legion vyhrazenou, se však můj názor na ně poněkud zlepšil. Postupně se vytasili s celkem poslouchatelným death metalem pěkně od podlahy, takže ke konci už jsem mimoděk pohazoval hlavou a podupával do rytmu. Ke stejnému názoru patrně došla většina publika, protože ke konci setu už šlo z jeho strany rozpoznat něco, jako odezva. Pánové odehráli vystoupení, které neurazilo, ale pozice otevírací kapely jim patřila plným právem.

Následovala možná až moc dlouhá pauza, kterou asi po tři čtvrtě hodině utnuli nastoupivší Isacaarum. Jak jsem se již zmiňoval, grind v lásce nechovám, ale tahle parta mě chytla hned na začátku a do konce své sevření nepovolila. V jejich podání totiž z grindu vystrkoval blasfemické kníry black a tu a tam šlo rozpoznat šibalské pomrkávání death metalu a musím říct, že to byla skutečně výbušná kombinace. To až do takové míry, že jsem jim dokonce žral i industriální ohozy a maniakální chování zpěváka, který se neustále šklebil jako totální psychopat a vyváděl jiné zhůvěřilosti. Mimoto ale také zvládal komunikovat s publikem, a to pomocí více či méně vtipných průpovídek – dozvěděli jsme se tak třeba fakt, že Isacaarum zpívají výhradně o lásce (kdo neví, o čem to mluvil, nechť se podívá na názvy songů na Bandzone). Od zábavy v kotli mě uchránilo jenom očekávání nadcházejícího pekla a prozíravé rozhodnutí nevyčerpat se ještě před hlavní hvězdou večera…

Anaal Nathrakh vtrhli na pódium po půlhodinové pauze a už od prvních tónů muselo být jasné i hluchému, že protagonisté třetího dějství večera si nebudou brát servítky – před nikým a před ničím. Z větší části zaplněný sál tak doslova vybuchl neskutečně agresivní a přesto melodickou smrští doprovázenou nepříčetným vokálním extempore, jakého se jen hřmotný vokalista Dave Hunt umí dopustit. Do té doby relativně vlažné publikum se ale nechtělo nechat zahanbit, a tak se bleskurychle vytvořil docela divoký mosh pit, kterého se účastnila většina přední části publika. Kapela nás rozhodně nehodlala nijak šetřit. Songy létaly z pódia s nadpozemskou razancí a divokou energií a dopadaly na naše ubohé tělesné schránky jako rány palicí. Moshpit neustával v aktivitě a dokonce i já, tedy člověk, který se podobným radovánkám oddává pouze výjimečně, jsem se nechal strhnout ke zběsilému řádění. A když už si účastníci moshpitu dopřáli krátkou pauzu a vypadalo to, že jejich aktivita opadne, vynořil se z davu první a v průběhu večera asi nejurputnější stagediver a spustil se z pódia vstříc pažím nadšeného publika. Tou dobou už značně nažhaveným muzikantům se to zjevně zalíbilo, a tak přišla v přestávce mezi dvěma songy od Davea výzva pro ty méně průbojné, aby následovali onoho prvního odvážlivce. Dlužno dodat, že se setkala s velice solidní odezvou, protože se na pódium vyškrábala dobrá desítka lidí včetně mojí maličkosti. A jen co Mick trefil struny – hop… Po téhle takřka masové akci někdo skákal z pódia co pět minut, a celý koncert tak dosáhl další úrovně.

Setlist Anaal Nathrakh:
01. In the Constellation of the Black Widow
02. Bellum Omnium Contra Omnes
03. The Final Absolution
04. Submission Is for the Weak
05. More of Fire Than Blood
06. Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen
07. The Lucifer Effect
08. When the Lion Devours Both Dragon and Child
09. Do Not Speak
10. Pandemonic Hyperblast
– – – – –
11. When Fire Rains Down from the Sky, Mankind Will Reap as It Has Sown

Ještě před začátkem celé akce jsem měl vážné obavy, aby celou show nezazdil erární zvukař, o kterém se ke mně donesly ne zrovna potěšující zvěsti. O to šťastnější jsem byl po zjištění, že si Anaal Nathrakh přivezli zvukaře vlastního. Tomu se podařilo nástroje i vokál vyvážit celkem obstojně, protože se celý ten sonický armageddon dal bez známky sebezapření poslouchat i úplně vpředu. Dalším fatálním plusem celé akce bylo publikum. Nestává se totiž moc často, aby do klubu přišlo hodně, ale přitom ne přespříliš lidí. Takhle se i v tom největším kotli dalo dýchat a prodírání se davem nevyžadovalo nadlidské úsilí a drzost. Přitom všem ale naprostá většina lidí nepostávala okolo a naopak se velice aktivně účastnila dění před pódiem. Ve zkratce – lepší publikum se vidí málokdy! Všimli si toho i sami muzikanti a Dave to dal několikrát najevo svými skutečně upřímnými díky.

Atmosféra se postupně přiblížila do blízkosti bodu varu a v tu chvíli jsme se dozvěděli, že nás čeká poslední skladba. To však na publikum zapůsobilo jako dávka nitroglycerinu do žil a strhlo se skutečně nevídané peklo. Netrvalo však dlouho a finální “Pandemonic Hyperblast” dozněla. Lidé to ale jaksi odmítli vzít na vědomí a dál se skandováním dožadovali přídavku. Ten nakonec přišel, a jak naprosté většině kapel nevěřím, že hrají přídavek jen při enormním zájmu publika, tady nebyly žádné pochyby na místě. Sám Dave prohlásil, že přídavek hrají jen výjimečně, když jej lidé skutečně chtějí, což vyznělo jako opravdová poklona. Posledním úderem do našich zmučených tělesných schránek se tak stala zničující “When Fire Rains Down from the Sky, Mankind Will Reap as It Has Sown” a zanechala za sebou jen prach, popel a naprosto zničený, ale přesto šťastný dav…

Tenhle koncert byl skutečně nezapomenutelnou událostí. Netušil jsem, že živé podání tak extrémní hudby, jakou tvoří Anaal Nathrakh, může být zážitkem, který ve mně zanechá tolik silných dojmů. Je totiž až s podivem, jak civilně a inteligentně se kapela prezentuje. Anaal Nathrakh si totiž na nic nehrají. Oni prezentují svoji hudbu – ne pózy, a dělají to poctivě, upřímně a s obrovským zápalem. Jen a pouze díky tomu jsem tak mohl být svědkem ničím nepřikrášlené proměny obyčejných sympatických smrtelníků v nefalšované anděly apokalypsy. Apokalypsy, kterou zvěstovali skrze hudbu mocnou a temnou jako samo peklo… Díky pánové, vaší zásluhou jsem poznal, jak vypadá dokonalý klubový koncert. DO NOT SPEAK!