Datum: 24.11.2011 Místo: Praha, Matrix Účinkující: Calidad, Dying Behind, Legion, R.A.W.

Metalgate je sympatický label. Že neúnavně vydává alba malým kapelám, které by si bez jeho pomoci třeba vůbec neškrtly, je fajn. Že ale pořádá koncerty, na kterých se návštěvník může pokochat výkonem účinkujících za cenu nízkou nebo dokonce gratis, to je skutečně chvályhodné. Že návštěva takových akcí rozhodně stojí za hřích, jsem se přesvědčil už před nějakou dobou, když jsem při té příležitosti objevil říčanskou kapelu Calidad. A byla to šťastná souhra okolností, která mi umožnila zjistit, jestli jsem se tehdy s jejich hodnocením neunáhlil. Calidad totiž na poslední chvíli na soupisce čtvrteční New&Free vystřídali pohany Odraedir, kteří měli zahrát spolu s death metalovými mazáky Legion, thrash/metalcoristy Dying Behind a především mými těžko zaškatulkovatelnými oblíbenci R.A.W. Už jenom sestava by mě k účasti přemluvila, ale doslova nicotné náklady na vstup pak o opětovné návštěvě žižkovského Matrixu rozhodly definitivně…

Do klubu jsem dorazil v okamžiku, kdy už Dying Behind řádili na pódiu. A i když jsem dopředu netušil, co od téhle bandy čekat, zalíbilo se mi to celkem okamžitě. Pěkně ostré riffy, thrashová nasranost, energie a lehký metalcorový odér… Všechno dohromady to pěkně odsýpalo a já se dobře bavil. A se mnou i dalších pět lidí, co se postavili někam mezi pódium a zvukaře. Normálně bych asi nadával, proč nebyl zbytek návštěvníků ochoten zvednout pozadí a dělat před pódiem aspoň křoví, když už nic jiného, ale v tomhle případě se musím kritiky chtě nechtě zdržet. On totiž celý Matrix zel prázdnotou, jaké jsem v podobných podmínkách ještě nebyl svědkem. Z nějakých patnácti lidí včetně barmana je těch pět nakonec docela přijatelná cifra. Čert vem lehkou statičnost kapely, Dying Behind si zasloužili řádově početnější publikum…

Konsternován myšlenkami na téma “To ti lidi nedojdou, ani když je to zadarmo?” a rozmrzelý nad faktem, že jsem na místě nenašel žádného známého na kus řeči (to se mi snad ještě nestalo), jsem se ve společnosti kelímku koly zaobíral čekáním na druhou kapelu večera – Legion z Lysé na Labem. S touhle kapelou už jsem přišel do styku na loňském koncertě Anaal Nathrakh, kterým pánové předskakovali, takže jsem už tušil, co mě čeká. Abych to zbytečně neprotahoval, ani tentokrát se žádné velké nadšení nekonalo. Z vlastního repertoáru se mi skutečně líbila jenom jedna skladba a zbytek osciloval mezi opruzem a ještě celkem snesitelnými (rozuměj místy docela slušnými) kusy. Co na mě ale zanechalo největší dojem, to byly dva covery, které Legion vystřihli. V prvním případě to byla předělávka kanadských Kataklysm, ale jméno skladby ze mě budete páčit marně. Ať už ale nesla jakékoli, byl to rozhodně vrchol setu Legion. Je až symbolické, že jsem si tak o skladbu – dvě dříve říkal, že Zdeňkova kytara zní dost podobně jako nástroj Jeana-Françoise Dagenaise, kytaristy kanadské grupy… Ovšem druhý cover, to bylo něco jiného. Legion si vyšlápli na skladbu “Thus Spake the Nightspirit” od ikonických Norů Emperor a tady se krutě spálili. Pro mě, jakožto císařského die-hard fanatika, to byly chvíle utrpení a mít v kapse kudlu, asi by jí od samovolného otevírání a zavírání záhy upadla čepel. Prokrista, vždyť bych ani nepoznal, že je to skladba od mojí nejsrdcovější kapely! Když se ale oprostím od osobního vzteku nad takovým kacířstvím, vystoupení Legion bych hodnotil jako přinejlepším průměrné a nemyslím, že by to bylo o moc lepší, kdyby vystoupili v kompletní sestavě s oběma kytaristy…

S koncem vystoupení Legion se program večera přehoupl do druhé půle, od které jsem si už s předstihem sliboval mnohem víc než od té první. Od kralupských R.A.W. jsem se již dočkal několika skvělých vystoupení a skutečnost, že od té doby obměnili sestavu, ve mně živila zvědavost, jak se nová krev projeví na tváři kapely. A minimálně v případě nového basáka byla ta změna zatraceně poznat. Plavovlasý dlouhán, který mi svou vizáží notně připomíná kytaristu Destructhora z Morbid Angel, totiž předvedl takovou show, jaké jsem byl svědkem snad jedině u The Dillinger Escape Plan. Ten člověk je totální magor v tom nejlepším slova smyslu, protože jinak to prostě nedává smysl. R.A.W. si mohou k téhle akvizici jedině gratulovat a já doufám, že se od něj něco přiučí, neboť předvádět na pódiu všichni takový mazec, bavíme se tu o úplně něčem jiném!

Pokud jste v předchozí větě postřehli lehký odér kritiky zbytku kapely, nezmýlili jste se. Ostatní členové v čele s pěveckým duem se totiž v pódiové aktivitě nikterak nepřetrhli a vystoupení jako celek na mně zanechalo celkem nevýrazný dojem. Že by to šlo i ve stísněných prostorách Matrixu provést mnohem živěji přitom všem přihlížejícím dokázal už vzpomenutý basák. Jistou rozmrzelost pak dovršil nikterak vydařený zvuk. Uznejte sami, odezírat riffy z kytaristových prstů, to není úplně ono. Co naplat, ani strhujícím způsobem rozjívený basák nedokázal přebít zmíněné zápory, a proto i s tímhle osvěžením musím celé vystoupení hodnotit jako poněkud nemastné neslané, jako čistý průměr, chcete-li. S vědomím dobrých zkušeností, jaké s touhle kapelou mám však nevidím důvod k pochybnostem o ojedinělosti kvalitativního výkyvu a věřím, že si to R.A.W. příště zase vyžehlí.

Nedá mi to a ještě jednou musím vzpomenout diváckou účast. Je pravda, že už na Legion dorazilo mnohem víc lidí než na nebohé Dying Behind (kteří si odezvu zasloužili mnohem více). R.A.W. pak z pozice headlinera večera požívali přízně více než dvacítky fanoušků. To byl ovšem vrchol a dost mě udivilo, že na závěrečné Calidad vydržel ve stoje dost podobný počet lidí jako na Dying Behind. Přitom ovšem právě Calidad předvedli suverénně nejlepší vystoupení večera a zanedbatelný počet fanoušků je v tom vůbec neomezil – ba naopak…

Je to k nevíře. Na Calidad jsem narazil v podstatě omylem a už na našem prvním setkání jsem došel názoru, že mám buď halucinace, nebo jsem byl svědkem něčeho, co v českých poměrech aspiruje na první ligu. Ale znáte to, čas dojmy otupí, nastoupí pochybnosti, a tak jsem touhle příležitostí zjistit, jak se věci skutečně mají, vzal zavděk. A Calidad nezklamali. Předvedli našláplý a výbušný koncert, u kterého snad ani fyzicky nešlo zůstat v klidu. Důvod? Nakopávající drive, silné riffy a především muzikanti, kteří do vystoupení dali tolik energie a výrazu, jako by namísto pro dvě zuřivě headbangující máničky a nepříliš větší počet postávajících čumilů hráli pro minimálně stohlavé publikum. Radost pohledět! Krom toho jsem snad ještě neviděl, aby plus mínus pět lidí kapelu hecovalo a tleskalo do rytmu se stejnou vervou, jako by stáli uprostřed davu obdobně smýšlejících jedinců. Při tak tristním počtu to pochopitelně nemohlo dosáhnout efektu skandujícího stadionu, ale na vytvoření skvělé atmosféry to bohatě postačilo…

Lze ještě něco dodat? Omezím se na konstatování dvou skutečností – zaprvé to byl zvuk, který ten večer poprvé vyšel skutečně na výbornou. Co je ale důležitější – tentokrát jsem nezaslechl snad žádný falešný tón ani od jednoho z vokalistů, což celku výrazně dodalo na lesku. A dost už řečí, stejně už toho nemám moc na srdci. Resumé? Nemohu jinak – Calidad i přes zanedbatelnou účast publika roznesli zbytek lineupu na kopytech a především ve srovnání s trochu utahanými R.A.W. dokázali, že výborný koncert plný energie jde zahrát i pro pár lidí. A kdybyste náhodou nevěděli, kam na koncert, berte tenhle report jako doporučení…