Země: USA Žánr: hard rock / alternative metal Datum vydání: 9.4.2013 Label: Roadrunner Records Tracklist: 01. Red City 02. Black John 03. Sadist 04. Peckinpah 05. Stalemate 06. Gravesend 07. ’82 08. The Uncanny Valley 09. Blue Smoke 10. Do Me a Favor 11. The Conflagration 12. The House of Gold & Bones Hodnocení: nK_! – 5/10 H. – 7/10 Kaša – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 6,2/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Stone Sour je v poslední době jedna z mých nejoblíbenějších a nejposlouchanějších kapel, a tak jsem se na novou fošnu přirozeně těšil jako moucha na chutný koláčový drobek. Klasické žvásty o přelomovém dílu a nejzásadnějším opusu kariéry přecházím už obvykle bez zájmu, ale očekával jsem podobnou nálož solidních pecek jako na předchozí části “House of Gold & Bones”, leč po několika prvních posleších jsem byl drobátko vyveden z rovnováhy a začal si říkat, co to krucinál Corey a jeho parta vypustili do světa za podivnost? Více dále…

Dychtivější z vás si už dole všimli konečného hodnocení a někteří z těch nejdychtivějších už jistě mě a můj vkus stačili pěkně pohanit a proklít až do šestého kolena. Takovým nechme flamovací fóra, já se pokusím svůj verdikt opodstatnit. Nejjednodušší vysvětlení je na snadě: “House of Gold & Bones – Part 2” prostě podle mého názoru není nijak zvlášť dobrá deska. Nenajdete na ní nic moc nového nebo vyloženě uhrančivého a čím dál tím více si začínám říkat, že si kapela na svá bedra naložila přeci jen až moc těžké závaží, když se rozhodla vydat třiadvacetisongové album rozdělené do dvou částí šest měsíců po sobě. Ano, bavíme se pořád o velkých a uznávaných Stone Sour a ne o nějakých neznámých Pepících z Chrochtálkova.

Nejprve trocha průvodních informací. Koncepční dvojalbum “House of Gold & Bones” mapuje osobní příběhy mladého hocha, který stojí před několika důležitými životními rozhodnutími. Přirozeně není v textech vše podstatné okamžitě vysvětleno, ale velká část příběhu a hlavně jeho rozuzlení závisí převážně na představivosti posluchačstva. Tam, kde bylo první album útočné a rychlé, měla být druhá část melancholická a zamyšlená, což se ostatně povedlo dodržet. Horší je, že takhle se obě části dají charakterizovat jako to pomyslné nebe a kožené dudy. Rozumím tomu, když se chce kapela předvést a zlým kritikům ukázat, že dokáže brnknout také na epičtější, pomalejší a “umělečtější” strunu. Rozumím také tomu, že se kapela potřebuje nějakým způsobem vyvíjet a posouvat někam dál. Takto je to ale podle mě špatně.

Největším problémem “House of Gold & Bones – Part 2” je ten, že se docela nesnadno poslouchá. Ne, že by bylo tak rozmanité a plné složité muziky, ale jednoduše proto, že neobsahuje téměř žádné zapamatovatelné nebo alespoň trochu zajímavé songy. Až na čestné výjimky v podobě asi tří písní (viz dále) se posluchač nemá skoro ničeho chytit a padesátiminutová stopáž prostě proběhne reproduktory a nezanechá po sobě jakýkoliv dojem. Pro účely recenze jsem se “House of Gold & Bones – Part 2” snažil naposlouchat opravdu poctivě a ani po těch cirka patnácti kompletních průchodech nemůžu říci, že by se mi moc věcí z nového materiálu líbilo natolik, abych si jej chtěl celý pustit někdy příště jenom tak znovu. To je obrovská škoda, protože z první části před půl rokem jsem měl přesně opačný pocit a doteď ji pravidelně sjíždím každý měsíc několikrát dokola.

Po technické stránce nemůžu klasicky vytýkat absolutně nic. Super zvuk, super aranže, super podané výkony jednotlivých hráčů. Všechno je, jak má být, jenom tomu všemu dohromady prostě většinou chybí jakákoliv šťáva. Co je platné, že Stone Sour dokáží z kytar vyloudit podmanivé a chytlavé tóny, když tady alespoň v první polovině stopáže tvoří poměrně nudný a zdánlivě nekonečný slepenec zvuků? Z celého alba si vybavuji pouze jedno kytarové sólo ve skladbě “Stalemate”, a to se ani nejednalo o žádné extra terno. Písně jsou sice většinou hezky vygradované a dobře napsané, ale pořád repetitivní a nudné. Stone Sour stojí a padá na výkonu frontmana Coreyho Taylora, spojovaného především se světoznámými Slipknot. Ani na “House of Gold & Bones – Part 2” nezklamal a jeho hlas je pro celou desku stěžejní a je vidět, že si své označení tahouna formace zaslouží. Bez něj by Stone Sour byli totiž jen poloviční.

Většina materiálu na “House of Gold & Bones – Part 2”, jak jsme již ostatně řekli, jsou pomalejší kousky, což by samo o sobě určitě nevadilo, ale když jsou od sebe písně takřka k nerozeznání, je něco sakra blbě. Sem tam se vynoří i nějaká rychlejší pasáž, ale většinou se nejedná o nic světoborného. První polovina alba uteče a ani nevíte, že jste poslouchali více jak jednu písničku, protože se všechny slévají dohromady. Až kus číslo osm, “The Uncanny Valley”, není špatná a exceluje hlavně v refrénech. “Do Me a Favor” disponuje zábavnou melodikou a “The Conflagration” je podle mě recept na obstojnou baladu, jejíž rockové tempo a gradace Stone Sour opravdu sluší. Závěrečná “The House of Gold & Bones” je pak asi nejlepší částí alba – rychlá a dynamická se zpěvným refrénem, který se zajisté bude rozléhat koncertními halami po celém světě. Jsem zvědav, jak bude nový materiál vypadat za měsíc živě v Praze.

Co naplat, “House of Gold & Bones – Part 2” mě narozdíl od svého předchůdce nijak zvlášť nezaujalo. Technická stránka je na klasicky dobré úrovni, ale nějak extra vydřen z ní nejsem. Až na několik málo chytlavých a celkem vydařených songů může deska nabídnout jen poměrně generické skladby, které jsou si navíc podobné jako vejce vejci. Vydat jedno album s patnácti pečlivě vybranými kousky by byl podle mě mnohem lepší tah. Nebo zůstat pouze u části číslo jedna a na nějaké baladické album se rovnou vykašlat. Věřím, že obrovské množství fanoušků se mnou bude polemizovat a sám oceňuji snahu o vytržení se ze škatulky, ale tudy pro mě cesta nevede, tudy ne. Pět bodů z nostalgie.

Další názory:

Upřímně mě dost překvapuje, že jsem to zrovna já, kdo v redakci dává Stone Sour nejvyšší hodnocení… svět už asi není, co býval. V téhle kapele jsem osobně nikdy neviděl nic výjimečného a starší alba mě popravdě řečeno nudila opravdu mocně. Na “House of Gold & Bones – Part 1” jsem zaznamenal mírné zlepšení, ale je to až “House of Gold & Bones – Part 2”, o níž můžu jako o první desce Stone Sour vůbec prohlásit, že mě docela baví. Kapela se někam pohnula, songy znějí zajímavě a jsou v nich dost solidní nápady, kompozičně mi jednotlivé kousky přijdou rozmanitější a ne tak triviální, jako tomu bylo dříve. Vyloženě osvěžujícím dojmem působí několik pasáží s řevem, které fungují jako ono pověstné koření. Vyloženě nějaké cajdáky, jak tomu říká kolega pode mnou, tam až na jednu výjimku, která patří mezi těch pár skladeb, bez nichž bych se obešel, neslyším. Ty songy, které bych si klidně odpustil, jsou celkem čtyři a docela paradoxně jsou to právě ty čtyři, které kolega nade mnou v recenzi zmiňuje jako jediné dobré, čili “The Uncanny Valley”, “Do Me a Favor”, “The Conflagration” a “The House of Gold & Bones”. Celkem logicky mě díky tomu nebaví závěr, kde se všechny čtyři nacházejí naskládané za sebou (s krátkou výplní “Blue Smoke”, což také není nějaký majstrštyk), ale ten zbytek až do písničky “’82” mě až překvapivě dost chytnul. Nic světoborného to není, ale těch pár poslechů jsem schroupal s pro mě nečekanou chutí, za což dám Američanům s klidným srdcem slabší sedmičku.
H.

Z druhého dílu koncepčních alb Stone Sour pod hlavičkou “House of Gold & Bones” nejsem tak odvařený, jak jsem byl loni z první části. Docela dlouho mi trvalo, než jsem se do desky dostal, což bohužel není známka toho, že by se jednalo o kdovíjak komplikovanou desku, jen mě prostě skladby na ní obsažené nechytly hned na první poslech, jako tomu u této kapely bylo doposud. Největší slabinou jsou cajdáky, které jsou sice postaveny na Coreyho charismatickém vokálu, ale tentokrát mi výsledný dojem spíš kazily. “The House of Gold & Bones” není možná nic víc než konvenční rocková deska, která staví na šlapavých písních s chytlavými refrény, tak akorát tvrdými kytarami a občas nějakým tím řevem, ale nemůžu na druhou stranu říct, že by mě to nebavilo. “Black John”, “Peckinpah” či skladba titulní mě baví a těch několik nudných kousků desku nestahuje do sfér neposlouchatelného alba. Celkově si myslím, že si Stone Sour vzali o maličko větší sousto, než jsou schopni požvýkat, a výsledek tak mohl být v případě redukce několika nadbytečných a mému uchu nelahodících písní lepší, ale tak už to v takových případech bývá.
Kaša

Země: USA Žánr: hard rock / alternative metal Datum vydání: 22.10.2012 Label: Roadrunner Records Tracklist: 01. Gone Sovereign 02. Absolute Zero 03. A Rumor of Skin 04. The Travelers, Pt. 1 05. Tired 06. RU486 07. My Name Is Allen 08. Taciturn 09. Influence of a Drowsy God 10. The Travelers, Pt. 2 11. Last of the Real Hodnocení: Maggot – 9/10 H. – 7/10 Kaša – 8/10 Průměrné hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Kdo by čekal, že se pro ten pravý, hořkostí nasáklý příběh budeme muset vydat do Iowy, do neméně hořké domoviny Corey Taylora, charakteru s (opět) neslavně hořkým dětstvím. On a jeho pětičlenná hard rocková smečka Stone Sour na konci října vypustili do výběhu s hlodavci hladovou kočku jménem “House of Gold & Bones – Part 1”, první část konceptuálně naladěné desky, jež má potenciál ohýbat hudební průmysl. Pokud hledáte takřka perfektní zvukový projev osobnosti blízké géniovi, noví Stone Sour vás o svých kvalitách přesvědčí mírou vrchovatou.

A tak se sluší “House of Gold & Bones” sjet hezky postupně, možná až lineárně. Píseň po písni, slovo po slovu. Pokud nemáte srdce z kamene a mozek absolutně odkrvený, ať už z jakékoliv příčiny, s plynutím desky by se vám měl v mysli odehrávat strastiplný příběh člověka, jenž by vám měl být z určitého pohledu blízký. Na základech této premisy deska vznikla, Taylor a spol. měli jasnou vizi, která v praxi funguje na výbornou a není žádný tajemstvím, že Corey, jakožto autor lyriky, vychází ze svého nejhlubšího nitra a zkušeností.

Což z nové image Stone Sour nedělá vyměklou pozérskou břečku. Pokud “House of Gold & Bones” něčím vyzařuje, je to právě nepopsatelně originální a precizní aura vyspělé kapely, kterou nelze popsat konvenčními slovy. Písně “Gone Sovereign” a “Absolute Zero” otevírají celé představení více než přesvědčivě, a zatímco první jmenovaná jde přímo k jádru pudla, “Absolute Zero” útočí jedním z nejchytlavějších refrénů poslední doby. Ostatně, téma “neutrálního člověka” je stále na pořadu dne.

Zbylá část desky jasně odkazuje na sílu Taylorova vyčištěného i silně zrnitého hlasu, mezi jehož tóny přeskakuje stejně precizně, jako řezník bourá prasata. Dlouho před vydáním desky se ovšem mluvilo o tom, že bude tento počin odkazovat i na klasiky typu Alice in Chains, což se v aktuální realitě mohutně projevuje zejména na instrumentální podobě desky, speciálně tedy na kytarách. Ne vždy budete mít pocit, že se do určité pasáže hodí, o to více si přítomnost pisklavých a ostrých riffů užijete v moment, kdy jim bezvýhradně podlehnete.

Stone Sour se vynikajícím způsobem podařilo pospojovat normálně neslučitelné hard rockové až metalové vály s baladami, které vám při hlubším poslechu vženou slzy do očí. Ve všech případech a za doprovodu všech těch rozdílů ovšem platí, že vše, od vokálů, přes kytary až po bicí, je nahráno s chirurgickou precizností a sterilní čistotou dámských toalet. Příkladem budiž (můj osobní vítěz) například song “Tired”, jehož příběhové pozadí dokonale vychází ze života každého z nás – strach z dospívání, strasti běžného života a zříkání se zodpovědnosti. Doprovod v podobě smyčcového orchestru jen vyzdvihuje harmonické až orgastické pocity při poslechu písně.

Abychom jen nehráli na tu ladnou strunu, Stone Sour mají na skladě i několik šlapavých… “RU486” je perfektním příkladem rychlé a nekompromisní skladby s potenciálem pohřbívat zaživa a ještě tančit na hrobech. Doprovázená silně egoistickou “My Name Is Allen” tvoří dokonalý pár na páteční bály v doprovodu vybrané společnosti.

Potemnělá “Influence of a Drowsy God” je pak přesným protikladem takové “The Travelers” (přítomná v ostrém i akustickém provedení) a náznakem toho, jakým směrem se může myšlení člověka jako jedince během zlomku vteřiny stočit. “House of Gold & Bones” není jen hudební album, je to audiovizuální majstrštyk. Proč zrovna vizuální? S troškou představivosti si na jeho základech vytvoříte příběh stejně temný jako prosluněný nadějí, což ostatně vyzdvihuje i komiks, který příští rok vyjde po boku druhé části. Pokud vám tedy někdo řekne, že Stone Sour vytvořili nudnou, nebo nedejbože špatnou desku, máte bezvýhradní právo jej udeřit nejbližším tupým předmětem.

Další názory:

Sice nemůžu tvrdit, že by “House of Gold & Bones – Part 1” bylo špatné, přesto ani náhodou nesdílím tak obrovské nadšení jako kolega nade mnou, dokonce ani takové jako kolega pode mnou. V žádném případě v nahrávce nevidím nic výjimečného nebo převratného, je to jen vcelku pohodová rocková deska, která se dobře poslouchá, nic víc, nic míň. I tak je ovšem rozhodně lepší než předcházející “Audio Secrecy”, z něhož si sice už moc nepamatuju, jelikož nejsem takový masochista, abych to měl potřebu znovu poslouchat, ale vím dost jistě, že mě album opravdu hodně nudilo a že bylo na můj vkus plné teplých cajdáků. Těm se sice v pár případech nevyhlo ani “House of Gold & Bones – Part 1” – ostatně je to v tomhle žánru asi taková povinnost – nicméně zde nejsou až tak moc otravné, aby je člověk nepřežil (vlastně kromě “Taciturn”, kterou jsem při poslechu nemilosrdně přeskakoval – to je hnůj). Zbytek songů už má ale docela solidní odpich a poslouchá se úplně v pohodě, byť to není nic, z čeho bych si sednul na zadní kapsy kalhot. Pokud bychom se měli bavit o nějakých vrcholech, asi bych volil úvodní dvojici “Gone Sovereign” a “Absolute Zero”, dále pak “RU486” a nakonec “Last of the Real”.
H.

S každým dalším albem zní ostřílení mazáci ze Stone Sour vyzráleji a vyzráleji. První díl koncepčního dvojalba “House of Gold & Bones” je toho jasným důkazem. Po povedeném, leč trošku rozmělněném “Audio Secrecy” je novinka trefou do černého. Nemůžu sice potvrdit velkohubá prohlášení Coreyho Taylora, který nové album popsal jako srážku “Dirt” od Alice in Chains a “The Wall” od Pink Floyd, ale borci se rozhodně nemají za co stydět. Skladby na “House of Gold & Bones – Part 1” jsou téměř dokonalým spojením hutnějších metalových pasáží s melodickými rockovými momenty. Parta kolem pěvce maskovaných Slipknot dokazuje, že i mainstreamový metal se dá dělat chytře a bez nějaké vlezlosti. Úvodní singlovou “Gone Sovereign” dokonce považuji za nejlepší skladbu kapely vůbec. Teď nemluvím jen o zmíněné skladbě, ale o albu jako celku – vývoj od minula je znatelný jak v rovině skladatelské, tak v Coreyho hlasu, který doslova zraje jako dobré víno. Ať si kdo chce říká co chce, ale má našlápnuto k tomu, aby se stal jedním z nejvýraznějších vokalistů své doby (pokud jim už není). Při poslechu jsem se neskutečně bavil a těžko bych hledal slabší momenty. Uvidíme, jak dopadne pokračování, které je v plánu na příští rok, ale pokud pětice dokáže, že druhý díl nebude pouze kolekcí zbytků a nedodělků, tak se máme opravdu na co těšit.
Kaša