Datum: 20.6.2013 Místo: Praha, Lucerna Účinkující: Stone Sour, Karnivool

K pražské Lucerně se nám tentokrát podařilo dorazit včas a hnedka na úvod jsme byli přivítáni zhruba padesátimetrovou frontou, která v několika následujících desítkách minut nabyla na délce a velikosti ještě asi dvojnásobně. Po otevření sálu naštěstí vše odsýpalo rychle a přes hodně povrchní osobní kontrolu jsme se během chvilky dostali těsně před pódium, kde následovalo circa třičtvrtěhodinové čekání na předkapelu, o které jsem do poslední chvíle absolutně netušil, že existuje.

Jednalo se o australské progresivní rockery Karnivool a musím říci, že mě snad nikdy žádný předskokan nezaujal více než tento čtvrteční večer oni. Výborný zvuk, poctivá show a parádní hlasové výkony zpěváka Iana Kennyho mě přesvědčily o tom, že dokonce může existovat předprogram, který stojí za to si vystát a ne se jen znuděně rozhlížet po okolostojících děvčatech. Podle toho, co jsem potom doma zjišťoval, je sama kapela docela známá a oblíbená, a tak se i trochu stydím, že jsem o ní nezaslechl dříve.

Chvilková přestavba pódia a už na scénu přichází toužebně očekávaní Stone Sour. Nemá smysl obcházet horkou kaši a rovnou se přiznám, že se jednalo o jedno z nejlepších vystoupení, kterých jsem kdy měl tu čest zúčastnit se. Energie šířená kapelou se rozlévala na všechny strany a téměř vyprodaná Lucerna oplácela nazpět stejnou měrou. Byl jsem až překvapen, jak čeští fanoušci dokonale znají většinu textů a jsou ochotni s kapelou vše přezpívávat, neúnavně skákat a vesele tančit. Nutno podotknout, že jsem v tom nebyl sám a frontman Corey Taylor nestačil valit oči. Zaznělo mnoho klasických kousků typu “Made of Scars”, “Get Inside”, “Hell & Consequences” či “30-30/150” a spoustu prostoru dostaly i novější věci z aktuálního dvojalba. Takový úvod v podobě “Gone Sovereign” a těsně následující “Absolute Zero” měl vážně šťávu a publikum správně navnadil. Dostalo se i na cover verzi písně “Children of the Grave” od veleznámých Black Sabbath, ale jednalo se snad o jedinou věc, u které se fanoušci tvářili nejistě a příliš se neúčastnili. Holt klasika, no.

Někdy po polovině hrací doby vytáhl Corey ze zákulisí akustickou kytaru a přišel blok pomalejších songů, ze kterých měla valná část zúčastněných strach, protože dle jejich názoru se podobné “oplodňováky” do setlistu nehodí a raději by celé představení v rychlejším tempu. Za sebe mohu říci, že jsem po té asi hodinové skákanici v pouštním hicu celkem ocenil, že se zpomalilo a všichni si mohli alespoň na chvilku vydechnout. Navíc takovou “Bother” zpíval úplně celý sál takovým způsobem, až to Coreymu vehnalo do očí slzy. On se obecně zpěvák celý koncert tvářil nadmíru spokojeně a bylo vidět, že tak silnou odezvu z naší neznámé zemičky asi nečekal. Vůbec poprvé mám pocit, že kapela z Česka odjížděla nadšena a doufám, že ji to také donutí se brzy vrátit.

Výkon kapely si také zaslouží pozitivní reakci, o tom vůbec žádná. Kytarista Josh Rand se ukázal v ležérní bílé košili s černým motýlkem a naprosto punkovou červenou kytarou s černými puntíky. “Beruška” úžasně kontrastovala s ostatními členy uskupení, kteří samozřejmě všichni vypadají jako správní vyvrhelové, a pokud nejsou od shora dolů potetovaní, tak alespoň pořádně zarostlí a hlavou mávající. Coreyho triko s nápisem Turbonegro bylo také za palec nahoru. Krom hlavního kytaristy, Jima Roota, který se občas tvářil velmi znuděně, si Stone Sour celý set maximálně užívali a bylo vidět, že hrají především pro lidi a pro radost. Nějakou dobu po konci představení (to už jsme byli na cestě k domovu) bylo prý možné se s každým z hudebníků vyfotografovat, pokecat si a nechat cokoliv podepsat. Vše bez problémů a hrozně v pohodě. Která větší kapela tohle dokáže nabídnout?

Nakonec nutných pár slov k prostorám, organizaci a spoluúčastníkům. Téměř nevětraná Lucerna dokáže během takového rockového koncertu vytvořit doslova peklo na zemi. Pot stříkal do všech stran a těsně po skončení produkce jsem byl nucen si vyždímat triko, jinak bych si při cestě zpět metrem koledoval o slušný zápal plic. Místy jsem se cítil, jako bych skočil do kotle vařící vody a neměl se z něj jak dostat. Naštěstí jsou však organizátoři zkušení harcovníci a do předních řad dodávali v pravidelných intervalech čerstvou vodu pro případ, že by se někdo chtěl osvěžit či vzkřísit nějakého padlého spolubojovníka. Na tom by nebylo vůbec nic špatného, nebýt idiotů, kteří kelímky převraceli nebo vylévali za sebe. Maximální sobeckost a totální ignorance, víc se o tom říci nedá. Čtvrtek v Lucerně byl zajímavý také tím, že jsem pil své asi nejvíc funny pivo v životě. Čtyřicet korun za lahvovou desítku přelitou do plastového kelímku už je vážně bestiální zvrhlost.