Země: Německo Žánr: thrash / heavy metal Datum vydání: 27.1.2017 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Apocalypticon
02. World War Now
03. Satan Is Real
04. Totalitarian Terror
05. Gods of Violence
06. Army of Storms
07. Hail to the Hordes
08. Lion with Eagle Wings
09. Fallen Brother
10. Side by Side
11. Death Becomes My Light
Dlouhých pět let si dávala německá thrashmetalová legenda Kreator na čas. Výplň mezi posledním studiovým počinem „Phantom Antichrist“ a novinkou „Gods of Violence“ je vůbec nejdelší v kariéře této čtveřice z Essenu a logicky se tak nabízí otázka, jestli se to čekání vyplatilo. A víte, že ano? „Phantom Antichrist“ bylo ve všech ohledech trefou do černého. Opravdový triumf, který řadím v diskografii Milleho party na příčky nejvyšší, a bylo tak logické, že pokud nebude chtít hlavní tahoun dopustit, aby se o dalším album mluvilo jako o zklamání, tak si bude muset dát sakramentsky záležet. A věřte, nebo ne – laťku „Phantom Antichrist“ se mu podařilo takřka dorovnat.
Záměrně říkám takřka, protože „Phantom Antichrist“ nikdo neodpáře takový ten punc originality, jež pramení z toho, že tady bylo prostě a jednoduše první. Skladby se před pěti lety oproti minulejšku staly melodičtější, tak nějak sofistikovaně epičtější, avšak pořád na první dobrou fungovaly jako chytlavé hymny. A po úspěchu, který s sebou předchůdce přinesl, bylo jasné, že „Gods of Violence“ bude pokračovat v jeho šlépějích. A tak se taky stalo.
Mille Petrozza a jeho parta natočili placku, která si v diskografii vysloužila pořadové číslo 14 a zní minimálně stejně tak svěže jako jeho přímý předchůdce. Možná se vám zdá, že o pět let starém počinu mluvím až příliš často, ale nemůžu jinak, protože tohle je prostě jeho přímý následovník. Samotným zvukem, částečně grafikou a hlavně stavbou a orientací písní k heavymetalové melodičnosti se jedná v podstatě o kopírku úspěšného staršího sourozence. Ovšem zdůrazňuji, že to je kopírka velmi podařená.
Jakmile se rozezní intro „Apocalypticon“, tak je jasné, že Kreator úvod pojali epicky pro navození patřičné atmosféry, kterou rozčísne thrashový kvapík „World War Now“. A úvod je to zabijácký jako prase. Stejně jako minule i tentokrát nechápu, proč se tahle intra od skladeb musí fyzicky oddělovat, ale taková je asi doba, takže budiž. „World War Now“ je rychlá, agresivní kompozice, skrze níž Mille přednáší nasraným vokálem svou frustraci a na pozadí melodických kytar to dohromady funguje dost dobře. Celá sestava jede jako namazaný stroj, a když se po melodické střední pasáží, v níž se stáhne noha z plynu, dostaví závěrečná rychlopalba, tak nemám důvod pochybovat o tom, že by se za těch pět let něco změnilo.
Sami Yli-Sirniö se s Millem v kytarových soubojích doplňují naprosto přirozeně a častokrát nechávají rytmickou sestavu v pozadí. Dvojice Speesy a Ventor samozřejmě hrají na plný plyn, ale „Gods of Violence“ je kytarově orientovaná deska a tomu byl taky podřízen výsledný zvuk. Každé hrábnutí do strun je hmatatelné. Množství kytarových vyhrávek a spletenců je koncentrované do nejvyšší možné hustoty a je to taky jeden z aspektů, v němž má „Gods of Violence“ oproti předchůdci navrch. Ten příklon k melodičtějším plochám je mi po chuti a vůbec mi nevadí, že se často nedá mluvit o čistokrevném teutonickém thrash metalu staré školy. Od toho jsou tady Sodom.
O nedostatcích „Gods of Violence“ se hovoří velmi špatně, protože je nacpané po okraj opravdu skvělými momenty a slabých míst jsem zaznamenal jen stopové množství. Nechce se mi věřit, že by to byla jen náhoda, a musím tak dát za pravdu všem, kteří tvrdí, že Kreator jsou opravdu v období svého velkého vrcholu. I navzdory lehce kýčovité „Satan Is Real“ hitůvce totiž krasojízda jménem „Gods of Violence“ pokračuje ve velkém stylu. „Totalitarian Terror“ je ukázkovou kombinací heavymetalových melodií a thrashmetalové údernosti. Kdybych měl vybrat jen jedinou kompozici, která novinku charakterizuje ze všech nejlíp, tak je to právě tato. Jen o kousek níž pak řadím instrumentálně vytříbenou „Lion with Eagle Wings“ a energickou „Hail to the Hordes“, jež překvapila hostujícím dudákem.
„Gods of Violence“ vlastně působí jako takové malé best-of. Koncertní tutovky „Army of Storms“ či „Fallen Brother“ budou zajisté fungovat na jedničku a zejména druhá jmenovaná mi svým rozmáchlým refrénem připomíná „From Flood into Fire“ z minulé placky. V závěru mi činila problém snad jen hoblovačka „Side by Side“, jež si svou jednoduchostí a donekonečna opakovaným refrénem říká o titul jediné zbytečnosti na „Gods of Violence“. Následující závěrečná „Death Becomes My Light“ je překvapivá nejen svou rozmáchlou strukturou, ale taky temnější atmosférou, která navazuje místy na alba z druhé poloviny 90. let, kdy Kreator experimentovali s celkovým výrazem své tvorby. Zejména závěrečné dvě minuty nemají do starších počinů zas tak daleko.
Je asi dost zřejmé, že jsem z „Gods of Violence“ nadšený. Kreator se mi svým aktuálním příklonem k melodičtější formě thrash metalu trefují již podruhé v řadě do chutě a opět předvádí, že stárnout se dá s grácií. Po více než třiceti letech na scéně si stále zanechávají svůj starý známý ksicht, ovšem orientace k širšímu posluchačstvu a větším pódiím je znatelná, aniž by museli sahat k nějakým kompromisům. Kreator jsou v kurzu a díky kvalitní tvorbě sklízí zasloužený úspěch. A já jim ho přeji. Thrash metal prvotřídní kvality si totiž poslechnu vždy rád a tady ho dostávám v plné zbroji.
Druhý pohled (Zajus):
Možná že někoho urazím, ale thrash metal jsem vždycky měl tak trochu za přechodovou záležitost, která sice umožnila vznik celé hromady tvrdších a zajímavějších žánrů, ale tím se její kapacita tak trošku vyčerpala. Jistě, jsou tu legendy, jež si zaslouží být uznávány, a jsou tu mladíci, kteří, ač do thrashmetalové škatulky papírově spadají, tvoří hudbu, která je něčím výjimečná. Rád bych tedy drze tvrdil, že není nic, co by mě na tomto žánru mohlo nadchnout. Přesto se však jednou za několik měsíců rozhodnu vyzkoušet nějaké čerstvě vyšlé album, zda přeci jen své názory nepřehodnotím, a jen málokdy se tato snaha setká s úspěchem. Jenže „Gods of Violence“ je z mého pohledu úspěch přímo sloních rozměrů.
Klidně se přiznám, že jsem s Kreator dosud neměl tu čest, a tak nevím, nakolik je pro ně novinka typická, jde však o desku tak dobrou, že mi hned při prvním poslechu spadla čelist. Ohromná zábavnost, nadpozemská technická zručnost a silná atmosféra (ano, vlastnost, již bych thrash metalu nikdy dříve nepřisuzoval), která ve mně vyvolává touhu popadnout zbraň a jít hrdinně nasadit život proti [doplňte nepřítele], dělá z „Gods of Violence“ desku, jež můj pomyslný CD přehrávač jen tak neopustí. Netroufnu si vyjmenovat jedinou slabší skladbu, naopak těch, které nakopávají silou sedmikilového bouracího kladiva, je hned několik. Pekelná „Satan Is Real“, nesmírně energická „Totalitarian Terror“, dojemná „Fallen Brother“ či rozmáchlá „Death Becomes My Light“, to jsou jen výstupky, které v kontextu alba působí jako hory v jihoamerickém altiplanu: když je celé vaše okolí tři a půl kilometru nad mořem, nějaká ta pětitisícovka vás už vůbec nezaskočí. Všude jste ohromně vysoko, jen někde o trochu výš. Možná, že síla „Gods of Violence“ časem vyprchá, pro teď ale myslím, že je toto přirovnání naprosto výstižné.
Skvrn:
1. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy
Onotius:
1. Aborym – Shifting.negative
2. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day
3. Kreator – Gods of Violence
Metacyclosynchrotron:
1. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy
2. Au champ des morts – Dans la joie
3. Shaarimoth – Temple of Adversarial Fire
Cnuk:
1. The Drip – The Haunting Fear of Inevitability
2. Grave Digger – Healed by Metal
H.:
Začátek roku tedy žádná velká sláva… jistě je tu pár alb, která si pustím docela s chutí (alespoň tedy doufám, že to bude s chutí), ale zatím se nerýsuje žádná pecka, kvůli jejímuž vydání bych nemohl dospat. Ale jak se říkává, furt lepší než drátem do voka…
Na vrchol nominuji možná vcelku nečekané jméno. Jenže si nemohu pomoct, debut Laster mě opravdu bavil a rád si jej připomínám i s odstupem. Novinka „Ons vrije fatum“ se tedy bude muset snažit, aby svého předchůdce dorovnala, ale pokud Nizozemci laťku nastavenou „De verste verte is hier“ nepodlezou, rád jim zatleskám.
Možná i druhé místo leckoho překvapí, protože s ním zamířím do Norska za EBM formací Kant Kino. Severská dvojice nehraje žádné velké divočiny a produkuje spíše usedlejší formu žánru, ale to mi v jejich případě nijak nevadí. Minulé „Father Worked in Industry“ se pyšnilo opojnou atmosférou apatie post-moderního industriálního věku, kterou podporovala vysoká skladatelská úroveň. Je pravda, že jsem tu desku plně docenil až s odstupem, ale to je z jistého úhlu pohledu možná plus. Tak či onak, některé písně mám v hlavě pořád a už je odsud asi nedostanu. Trochu se obávám, že lednové „Kopfkino“ takhle dobré nebude, ale zvědavý na to rozhodně jsem!
A na závěr konečně něco, co ode mě šlo asi očekávat docela s jistotou. Francouzské uctívače kultu Cthulhu sleduji už od první desky „Al Azif“ a vzhledem k tomu, že i druhé „Tekeli-li“ bylo povedené, nenechám si ujít ani třetí dlouhohrající počin „EOD: A Tale of Dark Legacy“. Doufám, že přechod pod velkou firmu The Great Old Ones nijak zvlášť neuškodí…
Kaša:
V lednu se toho na poli metalové hudby zas tak moc neděje, takže s prvním eintopfem roku 2017 nejsem ve vyloženě složité situaci. Ačkoli je pravda, že Kreator bych nejspíš volil i v daleko silnější konkurenci. Tahle čtveřice tentokrát s přípravou nového alba nikam nespěchala, od vydání poslední placky uběhlo takřka pět let, a možná i proto očekávám od „Gods of Violence“ hodně velké věci. Mille Petrozza a jeho kumpáni nejsou zrovna v jednoduché situaci, protože mají na co navazovat. Minulá řadovka „Phantom Antichrist“ byla jednoduše skvělá, takže cokoli menšího než adept na stupně vítězů v kategorii album roku pro mě bude zklamáním.
Nebudu to nijak protahovat. Počkejme si na 27. ledna a uvidíme, jestli Mille dostojí velikým očekáváním, které přiživuje velmi povedenými singlovými upoutávkami. Já věřím, že ano!
Skvrn:
Abychom nový rok odstartovali pokud možno pozitivně, vydejme se cestou ku Lovecraftovu světu. Ten se stal již před roky východiskem pro francouzské těleso The Great Old Ones a nejinak tomu bude také na novinkové desce, v pořadí již třetí. Od „EOD: A Tale of Dark Legacy“ lze očekávat prakticky to samé, co od minulých nahrávek, tedy black metal. A jelikož jsme ve Francii, tak black metal divný. Ne však skrze nástrahy disonance se vyjadřující, ani vínem připitý. The Great Old Ones vycházejí z poměrně učesané formy atmosférického black metalu, který v minulosti oděli do modernějšího hávu a navrch přidali i chytře skryté chytlavé momenty. Francouzi doposud nebyli kapelou náhlých zvratů, ale ani nudného přešlapování, což je stav, který mi v tomto případě maximálně vyhovuje. Uvidíme, zda „EOD: A Tale of Dark Legacy“ potvrdí mé prognózy, minimálně vizuál už předem vyslaná očekávání splnil.
Onotius:
Je tu nový rok a s ním nová porce čerstvých desek. Pravda jedná se spíš o pozvolný rozjezd, přesto mi v porovnání s koncem roku nedělá problém zaplnit všechny tři příčky. Předně se těším, co si na nás přichystali italští Aborym. Jejich poslední deska se mi zprvu nezdála kvůli úkroku od progresivnějšího vyznění směrem k větší špinavosti a industriálnosti, ale když jsem jí nedávno poslouchal, zatraceně jsem se bavil. A novinka dle prvních ukázek bude opět nabízet výrazný posun jinam a mně nezbývá než doufat, že správným směrem. Nicméně věřím, že to vyjde a půjde o speciální zážitek.
Protože zatím poslední nahrávka Pain of Salvation nesoucí název „Falling Home“ byla plná jen akustických předělávek starších skladeb, na regulérního nástupce „Road Salt Two“ se čekalo víc jak šest let. Není tedy divu, že se za tu dobu vyrojilo množství otazníku ohledně toho, jak tahle progresivní ikona naloží se svou pověstí, jež je definována vrcholnými „The Perfect Element I“, „Remedy Lane“ a specifickým koncepčním opusem „BE“. Vzhledem k tomu, že posledním albem, ke kterému se od nich pravidelně vracím, je zábavná různorodá rockovka „Scarsick“ z roku 2007, a obal novinky vypadá jak reklama na džíny, radši si zachovávám i trochu zdravé skepse. Snad mě Švédi ale příjemně překvapí – vzhledem k jejich minulosti vím, že mají na velké věci.
Třetí příčku pak přenechám thrashovým matadorům Kreator, na jejichž poslední svěží fošnu „Phantom Antichrist“ s oblibou vzpomínám. Doufejme, že nenaskočí na linii sterilního hoblování, ale opět předvedou sbírku vybroušených kompozic s hlavou, patou a srdcem.
Metacyclosynchrotron:
Předpokládám, že se úvod nového roku bude spíše nést v duchu doobjevování loni vydaného. Nevím totiž, že by se na mě hned ze startu chystala nějaká zvlášť vymazlená pecka, ale úplně na suchu, co se týče nových vydání, nebudu. Už jen z úcty k mistru Lovecraftovi bude nutné ochutnat chystanou desku Frantíků The Great Old Ones, neboť se s „EOD: A Tale of Dark Legacy“ pokusí navázat na jeho „Stín nad Innsmouthem“. Na předchozích deskách The Great Old Ones mi vždy něco chybělo, ale do třetice mi snad sednou již lépe. Letos v červnu se náš Führer k demu (rovněž) francouzských Au champ des morts vyjadřoval ve smyslu, že by si dlouhohrající album pustil, a já bych to teda viděl, že si ho pustíme určitě, ale na mě samotném už asi bude naposlouchávání norských Shaarimoth, kteří po dvanácti letech vydají své druhé album „Temple of Adversarial Power“. Ne, že bych debut „Current 11“ nějak uctíval, ale trailer novinky zněl velmi, velmi slibně.
Cnuk:
Při výběru lednových desek okamžitě přilákala mou pozornost kapela The Drip, kterou po krátkém rozhodování řadím na první místo. Přestože tito Američané fungují už deset roků, až letos, 13. ledna, se představí se svým full-length debutem „The Haunting Fear of Inevitability“. Už z ukázky na YouTube lze vyčíst, že se bude jednat o grindcore masakr oděn do moderního hávu death metalu. Kapela vydá album pod záštitou Relapse Records, stejně jako svoje dosud poslední ípíčko. Grindcore je u Relapse jako doma, navíc je producentem Joel Grind z Toxic Holocaust, zkrátka dle všeho to vypadá velice slibně.
Naopak s patřičnou dávkou jistoty se mohu obrátit k vybranému druhému místu. Je jím album rodící se v dílně heavymetalových dějepisců Grave Digger, kteří brousí kosu na již sedmnáctý řadový počin s názvem „Healed by Metal“. Nedávno vydaná klipovka titulní písně mě sice moc neoslovila, jedná se o klasickou pochodovou halekačku, ale moc dobře vím, s čím se hrobníci ještě dokážou vyšvihnout. Na posledním albu jim to šlapalo náramně. Jestliže bude udržena tato laťka, budu spokojen. Jen škoda, že se Chris Boltendahl ani tentokrát neodhodlal k dalšímu koncepčnímu titulu, jaké tahle kapela prostě umí.
Poslední album německých veteránů Kreator vyšlo už před čtyřmi lety, ale jeho následovník je již na cestě. Novinka „Gods of Violence“ vyjde 27. ledna skrze Nuclear Blast a nyní byly odhaleny její podrobnosti. Přebal najdete zde, tracklist následuje níže. Počin bude trvat okolo 52 minut.
01. Apocalypticon 02. World War Now 03. Satan Is Real 04. Totalitarian Terror 05. Gods of Violence 06. Army of Storms 07. Hail to the Hordes 08. Lion with Eagle Wings 09. Fallen Brother 10. Side by Side 11. Death Becomes My Light
Němečtí veteráni Kreator ohlásili, že jejich nové album vyjde v lednu příštího roku skrze Nuclear Blast. Novinka ponese název „Gods of Violence“ a krátkou upoutávku si můžete pustit na této adrese.
Top5 2012:
1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
2. Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence
3. Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy
4. Ihsahn – Eremita
5. Kreator – Phantom Antichrist
CZ/SVK deska roku:
1. Lunatic Gods – Vlnobytie
2. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo
1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays Žádná jiná deska na mne letos nezapůsobila tak jako třetí řadovka A Forest of Stars. “A Shadowplay for Yesterdays” je vyrovnaným počinem, na němž je vše dotaženo do naprosté dokonalosti, a i když se britský klub gentlemanů rozhodl pročistit zvuk a do jisté míry zpřehlednit jednotlivé skladby, tak se pořád jedná o skvělý posluchačský zážitek, který mě nepřestává udivovat i po nekonečném množství poslechů. Od úvodního intra “Directionless Resurrectionist” až po závěrečnou dvoudílnou “Corvus Corona” je vše pevně usazeno na svém místě a i přes hodinovou stopáž nemá člověk pocit, že by některý moment byl nadbytečný. Jako vrchol pořád nemůžu nezmínit “Gatherer of the Pure”, která pro mne představuje esenci toho nejlepšího, s čím na tomto albu gentlemani přišli. Dvěma slovy bezchybná deska, na kterou jen tak nezapomenu.
2. Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence Američtí progresivní metalisté Between the Buried and Me dokázali se svým letošním zásekem navázat na svůj nejlepší počin “Colors” z roku 2007. “The Parallax II: Future Sequence” není žádným krokem do nového prostředí, a přestože pouze rozvíjí to, co pětice piplala do dokonalosti na předchozích albech, tak teprve zde se jim podařilo ten svůj koktejl death metalu, math metalu a progresivní rocku smíchat tak, že do sebe veškeré vlivy splývají způsobem naprosto jedinečným. Přibylo několik jazzových momentů, které jsou hezkým ozvláštněním a i díky nim jsou skladby jako “Lay Your Ghost to Rest” či “Telos” jedněmi z nejlepších na desce. Tady není o čem diskutovat. Between the Buried and Me prostě umí a “The Parallax II: Future Sequence” je toho jasným důkazem.
3. Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy Závěrečná část sedmičkové trilogie se francouzským avantgardním post-black metalistům vyvedla na jedničku. “777 – Cosmosophy” je opět něčím úplně jiným, než s čím Blut aus Nord doposud přišli, a zase to dopadlo skvěle. Nejedná se o album natolik nervní, jak by se dalo očekávat, ale i když se pro uzavření zmíněné albové trilogie rozhodli zklidnit, tak se dá říct, že je “777 – Cosmosophy” klasickým albem. Parta kolem Vindsvala se zřejmě řídila heslem “do třetice všeho dobrého” a nemůžu si pomoct, ale tuto desku považuji za nejpovedenější ze všech, které jsem z jejich kuchyně doposud slyšel, nejenom v rámci “777” alb. Vrchol přichází spolu s “Epitome XVI”, jež si díky své naprosto podmanivé atmosféře a skvělým momentům zaslouží vytesat do kamene. Protože se Blut aus Nord stále snaží posunovat ve svém hudebním výrazu o kousek dál, je velice těžké říct, s čím přijdou zase příště, a i díky tomu je považuji za nevšední hudební uskupení.
4. Ihsahn – Eremita Do jisté míry by se sólové počiny Ihsahna daly kvalifikovat jako sázka na jistotu, ale pouze v tom ohledu, že posluchač, který očekává nadprůměrný hudební zážitek, si může být jistý, že Ihsahn jej vždy zaručeně dodá. “Eremita” není výjimkou a severský progresivní král opět dokázal, že si před většinou svých konkurentů udržuje bezpečný náskok. Pořád se nemůžu vyhnout srovnání s “After”, které sice považuji za povedenější, ale své pevné místo si v mé osobní Top5 nový Ihsahn rozhodně zasloužil, protože obsahuje několik doslova geniálních skladeb, které ve společnosti s těmi zbylými, minimálně nadprůměrnými, ztělesňují nevšední hudební zážitek, jež musím doporučit každému milovníkovi kvalitní a chytré metalové hudby.
5. Kreator – Phantom Antichrist Thrash metaloví veteráni mě letos poměrně překvapili, protože po slabším “Hordes of Chaos” jsem nečekal, že jim to na “Phantom Antichrist” tak dobře pošlape. Jako by si Mille řekl, že staromilský thrash metal vládne světu a nemá cenu na tom nic měnit, takže na tomto základě poskládal aktuální kolekci. Přibylo melodickým kytarových pasáží a v tomto ohledu jde novinka nejdál ze všech třinácti alb německých legend. I přesto však nelze mluvit o nějakém vyměknutí. Deska oslavující třicáté výročí vzniku kapely je epičtější a do jisté míry rozmanitější než kdy dříve. Před začátkem roku bych si nevsadil, že to budou právě Kreator, kteří získají titul thrashové album roku, protože konkurence v podobě Testament či Overkill byla veliká, ale zámořští kolegové se v mém žebříčku museli před “Phantom Antichrist” poklonit a přenechat své místo tomu lepšímu.
CZ/SVK deska roku:
1. Lunatic Gods – Vlnobytie Přestože se nepovažuji za fanouška domácí rockové, potažmo metalové scény, měl jsem letos co dělat, abych mezi záplavou opravu kvalitních alb vybral pouze dvojici těch nejpovedenějších. Nakonec jsem první místo poměrně nečekaně přenechal slovenským Lunatic Gods a jejich albu “Vlnobytie”. Dlouho jsem jméno téhle kapely pouze opomíjel a uznávám, že to byla škoda, protože “Vlnobytie” (s ostatními alby nemám zatím zkušenost) se hravě vyrovná zahraničním počinům slavnějších kolegů. Black metal s troškou avantgardy, folk-rockových prvků a melodických vokálů mě uchvátil natolik, že jsem musel “Konve” Master’s Hammer odsunout až na příčku stříbrnou. Skladby jako “Zbojnícka”, “Právo prvej pomsty” jsou dech beroucí a já smekám před uměním slovenských bratrů.
2. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo Je mi líto, ale “Vlnobytie” mne uchvátilo o něco víc než domácí legenda kolem Franty Štorma. Napadá mne snad jediný prvek, kterým se Master’s Hammer podařilo slovenskou bandu trumfnout, a to nezaměnitelné texty mistra Štorma. “Vracejte konve na místo” považuji za mnohem silnější desku než (pro mě) rozporuplnou “Mantras” a jsem rád, že jsem se jí dočkal, protože přesně tohle je Mistrovo kladivo, jak jej mám rád. Těžko vyzdvihnout nejlepší skladbu, protože všechny mají zajímavé momenty, ať již po hudební, tak textové stránce. Legenda žije a je to sakra příjemné zjištění, že je s ní potřeba počítat i do budoucna.
Neřadový počin roku:
Steven Wilson – Get All You Deserve Dlouhou dobu jsem byl rozhodnutý, že titul neřadový počin roku udělím Agalloch za jejich výjimečné EP “Faustian Echoes”, které na mne dopadlo jako blesk z čistého nebe. Nebyl by to ale Steven Wilson, kdyby si pro své fanoušky nepřipravil bezchybný živý záznam turné na podporu svého posledního řadového alba “Grace for Drowning”. Obrazový záznam dostává díky vizuálnímu konceptu a režii nezaměnitelného Lasse Hoilea další rozměr a při srovnání se zvukovým záznamem jsem se cítil trošku ošizen, protože po zhlédnutí videozáznamu jsem se utvrdil v tom, že hudba Stevena Wilsona a umělecká vize Lasseho jdou ruku v ruce a těžko si je nelze představit odděleně. Nakonec nám však nezbude nic jiné, protože chystané album do svých rukou již Hoile nedostal. Hned na první poslech si mě získala nová kompozice z chystané novinky “Luminol”, která bez větších problémů zapadla mezi zbytek živého vystoupení, jež dramaturgicky čerpalo logicky nejvíc z Wilsonovy poslední desky.
Artwork roku:
Kreator – Phantom Antichrist Hned na první pohled mne postapokalyptický přebal “Phantom Antichrist” z rukou umělce Wese Benscotera zaujal natolik, že jsem se rozhodl jej pasovat do pozice artworku roku. Booklet doplňují nástěnné malby v obdobném stylu a i ty se dle mého skromného názoru vyvedly na jedničku, takže není o čem pochybovat. Benscoter se mi prostě trefil do noty.
Shit roku:
Ensiferum – Unsung Heroes Když jsem přemýšlel o nejhorším albu, které jsem letos slyšel, okamžitě mi vplula na mysl trojice Marilyn Manson, Sonata Arctica a právě severští metalisté Ensiferum. Vybrat toho skutečně nejhoršího bylo těžké, ale pořád si myslím, že Ensiferum vydali bezesporu tu největší sračku ve své kariéře a i s odstupem času mě nenapadá jediné pozitivum, které by se na “Unsung Heroes” dalo vyzdvihnout. Od začátku do konce předkládají jednu horší variaci na vikingský metal za druhou a je škoda, že právě Ensiferum jsou jedněmi z nejpopulárnějších v daném žánru, protože “Unsung Heroes” tento styl degraduje do spodin hudebního průmyslu, kam samozřejmě nepatří. Hanba jim za toto album, které si nezaslouží nic jiného, než být smazáno z hudebních análů.
Koncert roku:
Kreator: Winter Masters of Rock – Zlín, 24.11.2012 Když vezmu v potaz, že zas tolik akcí jsem letos nenavštívil, tak i v případě koncertního zážitku roku 2012 jsem neměl žádnou práci. Kreator předvedli na letošním Zimním Masters of Rock ve Zlíně skvělou show, která byla vrcholem dne. Fantastická atmosféra, skvělé publikum a hlavně kapela ve vynikající formě. Tak bych to shrnul. Skladby z novinky perfektně zapadaly mezi léty prověřené klasiky, takže se nepolevovalo po celou dobu vystoupení. Od chvíle, kdy za zvuků úvodní vypalovačky “Phantom Antichrist” spadla opona, jsem se až po závěrečnou klasiku “Tormentor” skvěle bavil. Protože jsem s Kreator naživo do té doby neměl tu čest, tak nemůžu potvrdit hlasy o standardním koncertu, který nepřekvapil. Já na jejich show vzpomínám v dobrém doposud.
Videoklip roku:
A Forest of Stars – Gatherer of the Pure Kategorie videoklip roku mi dělala asi nejmenší potíže. Hned po prvním zhlédnutí jsem neměl sebemenších pochyb o tom, že lepší videoklip už letos nikde neuvidím. A tak se i stalo. Jeho tvůrce Ingram Blakelock odvedl doslova neuvěřitelnou práci a nebudu lhát, když řeknu, že s lepším animovaným videem jsem do styku nikdy nepřišel. Fantastická práce 2D/3D animace ve stylu starých francouzských filmů jde ruku v ruce s podmanivou atmosférou hudebního podkladu. Ingram dokázal vytvořit takové obrazové ztvárnění hudby A Forest of Stars, že můžeme toto spojení pokládat za doslova umělecké. Fantastická práce.
Potěšení roku:
Manowar – The Lord of Steel Ani v nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že Manowar dokážou po naprostých hovadinách v podobě dvou předchozích alb ještě někdy přijít s něčím poslouchatelným. Letos se jim to překvapivě podařilo a “The Lord of Steel” není vůbec špatná deska. Přiznám se, že od vydání jsem se k ní i několikrát vrátil a nemám s ní žádný problém, což bych před pár měsíci rozhodně nečekal.
Zklamání roku:
úmrtí Jona Lorda Nenapadá mě nic jiného, než úmrtí jednoho z největší klávesových hráčů, Jona Lorda. Už jen za svou práci na klasických albech legendárních Deep Purple by měl být navždy veleben. Jeden z prvních klávesistů, který dokázal protlačit bluesový zvuk hammondů do rockové hudby, což je samo o sobě natolik podstatný krok pro vývoj rockové hudby jako takové, že nemá cenu se pouštět do hlubšího rozboru jeho přínosu. Škoda ho.
Zhodnocení roku:
Kdybych měl závěrečnou řečí shrnout uplynulý rok po hudební stránce, tak si nemůžu stěžovat. Především díky zisku redaktorského křesla v našem kolektivu jsem se dostal k počinům, o které bych v minulosti ani nezavadil a v tomto ohledu nelze, než si rok 2012 vynachválit a přát si, aby i 2013 byl minimálně stejně kvalitní. Taková spousta opravdu kvalitních alb se ke mně za jeden rok ještě nedostala, a už jen fakt, že při výběru nejlepších alb jsem měl neskutečné problémy a v uplynulých dnech jsem tento list několikrát přepisoval, abych opravdu neopomněl ty nejlepší, mluví za vše.
Top5 2012:
1. Kreator – Phantom Antichrist
2. Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 1
3. Linkin Park – Living Things
4. Anti-Flag – The General Strike
5. Sabaton – Carolus Rex
1. Kreator – Phantom Antichrist “Hordes of Chaos” ve mně před třemi lety vzbudilo rozhodně nadšení. “Phantom Antichrist” jde ještě dál a servíruje nám pod nos dokonale promakaný a moderní thrash metal přesně tak, jak jej máme rádi. Naprostá pecka a jedna písnička lepší než druhá. Takhle se má styl vyvíjet – se smyslem pro detail a precizním provedením.
2. Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 1 Uvažoval jsem, že Stone Sour umístím na úplný vrchol svého žebříčku, ale zpětně musím uznat, že Kreator na mě zapůsobili více. Stone Sour sice po minulém poměrně vlažném albu přišli také s něčím novým a neoposlouchaným, ale tady rozhoduje subjektivní dojem, ve kterém “Phantom Antichrist” prostě vede.
3. Linkin Park – Living Things Od “Living Things” jsem nečekal vůbec nic a dostalo se mi velice příjemného poslechu, který dodává tušení světlejších zítřků a nostalgicky připomíná rannou tvorbu Linkin Park. Už bylo na čase.
4. Anti-Flag – The General Strike Moje první setkání s americkými levicově založenými punkery a hned takový skvost! Rychlé, úderné a chytlavé – od punkrocku více nepožaduji.
5. Sabaton – Carolus rex Neurazí a dobře se poslouchá. Sabaton nejsou kdovíjací umělci, ale jejich hudba má hlavu a patu a je to něco, co si člověk v klidu pustí jen tak aby si zazpíval v autě. A o tom by hudba měla v první řadě být.
CZ/SVK deska roku:
Dymytry – Neonarcis Tady není vůbec nad čím debatovat, Dymytry se nástupce fošny “Neser” z roku 2010 setsakra podařil, a i když to po několika prvních posleších nevypadalo, dočkali jsme se jedné z nejlepších desek letoška.
Neřadový počin roku:
Godsmack – Live & Inspired Přiznám se, že neřadovky většinou nesleduji, ale Godsmack jsem si obstaral z čisté povinnosti věrného fanouška. Dobře natočený živák se spoustou kultovních písní – co víc si přát? Jednoduše covery. Je libo “Nothing Else Matters” od Metallicy v novém provedení s klavírem? Nebo třeba “Come Together” od The Beatles?
Artwork roku:
Sparzanza – Death Is Certain, Life Is Not
Jednoduché, ale vystihující podstatu alba. Pěkné a kontrastní. A hlavně si jiné obaly nepamatuji.
Shit roku:
Mnemic – Mnemesis O Mnemic se nemá smysl ani rozepisovat, protože takový sranec, jako vypustili do éteru oni, se jen tak někomu nepovede.
Koncert roku:
Smash Hit Combo: Basinfirefest – Spálené Poříčí, 30.6.2012 O francouzských Smash Hit Combo jsem se doslechl poprvé až těsně před jejich nočním festivalovém vystoupení. O pár minut později už jsem jen úžasně civěl a nechal se unášet brutálně pařícím davem. Naprostá paráda. Smůla, že ještě před koncem setu byl pořadatel nucen celý areál kvůli nepřízni počasí uzavřít. I tak nej zážitek roku.
Videoklip roku:
Rammstein – Mein Herz brennt Videoklip roku je další v řadě kategorií, ke kterých obvykle nemívám co dodat, ale letos jsem se přistihl při sledování celých dvou (!) videoklipů, z nichž lépe vyšel právě ten od Rammstein. A “Mein Herz brennt” je přece srdcovka.
Potěšení roku:
reunion Coal Chamber “Na Basinfirefestu 2013 budou Coal Chamber? Cože, vždyť už dávno nehrajou? Nebo jo…?”
Zklamání roku:
Spineshank – Anger Denial Acceptance Od novinky oblíbených Spineshank jsem čekal hodně a ještě víc. Bohužel jsem se dočkal jen několika solidních songů plus hromady nudné výplně. Tak snad jindy.
Zhodnocení roku:
Celkem málo vyložených pecek, celkem málo zajímavých koncertů a celkem málo zapamatováníhodných událostí. Letos jsem měl smůlu, vyhlížím 2013!
Top5 2012:
1. Marillion – Sounds That Can’t Be Made
2. Converge – All We Love We Leave Behind
3. Kreator – Phantom Antichrist
4. Marduk – Serpent Sermon
5. In Mourning – The Weight of Oceans
CZ/SVK deska roku:
1. Forgotten Silence – La grande bouffe
2. Mörkhimmel – Zloskřivec
1. Marillion – Sounds That Can’t Be Made Tahle celkem nedoceněná progresivní rocková sebranka má patent na krásnou emotivní muziku. Způsob, jakým dokáže chytit za srdce a změnit tak vaše momentální rozpoložení od smutku po radost, se jen tak u někoho nevidí. Je super, že i po těch letech má v sobě neskonalou chuť a schopnost ty krásné pocity přenášet. Steve Hogarth musí mít šťastný život, jako jednomu z mála umělců se mu opravdu daří svými texty dotknout lidského srdce. A kytarová hra Steva Rotheryho je vymazlená až na vrchol. Osm skladeb, osm srdcovek. Ani jedna nezapadne mezi těmi ostatními. Silné emoce a krásné melodie.
2. Converge – All We Love We Leave Behind Tahle divoká parta si mě svou tvorbou získala už před pár lety. Ale s novou deskou mě posadili na prdel. Nejvyzrálejší výtvor téhle kapely, jedna silná skladba střídá druhou a vůbec vás nenapadne, že byste nějakou přeskočili. Šílený řev Jacoba Bannona má sílu vyřvat do hlavy díru a zběsilá hra celé kapely vlévá čerstvou energii do mojí zmučený palice. Nejlepší kus? Titulní “All We Love We Leave Behind” je jednoznačná sázka na jistotu.
3. Kreator – Phantom Antichrist Nemůžu samozřejmě zapomenout na své oblíbené thrashové velikány z Německa, jejichž tvorba je pro mě naprosto zásadní, a to od raných divočáren až po dnešní podobu. Na své červnové desce “Phantom Antichrist” se Kreator nechali obejmout heavy metalovými vlivy a do své muziky naroubovali více melodií, než je u nich obvyklé. Nicméně to není vůbec žádný důvod myslet si, že se Kreator zaprodali nebo podobné kraviny. Pořád je to ten plnokrevný thrash metal se zběsilými riffy a kytarovými běhy Fina Samiho a sírou naplněným hlasem ikonického Milleho Petrozzy.
4. Marduk – Serpent Sermon Marduk pro mě začali existovat až s deskou “World Funeral”, což byl první moment, kdy jsem se s nimi potkal. Od té doby už utekl nějaký pátek a tento rok nám Marduk naservírovali novou desku. Došlo k malému hudebnímu a zvukovému posunu. Kytary jsou mnohem čítelnější a Mortuusovy vokály čím dál chorobnější. Ale ani tady nedošlo k žádnému měknutí, hned na úvod titulní skladba zašlape do země a přitom stihne v refrénu vypálit vkusnou melodii. A tak to je celou desku, zběsilost, agrese a všudypřítomné melodie, buď skryté nebo přímo odhalené.
5. In Mourning – The Weight of Oceans Švédský cit pro atmosféru je nám každý rok servírován na hromadě nahrávek. Mě tentokrát nejvíce přesvědčila partička In Mourning, která mi děsně připomíná Opeth s důrazem na atmosférické prvky své hudby. Jinými slovy přes jistou známku technické náročnosti se tu nevyužívá složité lámání rytmů a najazzlé kytarové finesy. Valí se to pěkně od podlahy v relativně členitých kompozicích, ale s takovou atmosférou, že u každé skladby úplně cítíte, že se ani nemůže jmenovat jinak, protože to by už bylo něco špatně. Platí to hned u úvodní “Colossus”, která je skutečně kolosální.
CZ/SVK deska roku:
1. Forgotten Silence – La grande bouffe Pánové z Forgotten Silence jsou perfektní muzikanti. Jednou za dlouhý čas nám to dokážou novou deskou a krátkým turné. Stejně tak tomu bylo v případě “Velké žranice”, což je překlad názvu desky a filmu, se kterým je volně provázána. Komu se líbily jazzové a artové improvizace na desce “Kro Ni Ka”, může se cítit mírně překvapen, protože tahle deska je zase úplně jiná. Vrátily se vokály, které přináší nový velmi kvalitní zpěvák Satyr. Kompozice jsou těžké na poslech, ale vždy je tam nějaký motiv, kterého se můžete chytit. Jsou tu jazzové figury ve skladbě “Translucide (Brighton II.)”, stejně jako zběsilý nářez “Aalborg”, který svým hrdelním chropotem zaštítil Bruno z Hypnos. Myslím, že by hoši mohli u tempa vydávání desek zůstat, pokud je to základní podmínka k tomu, aby vytvořili skutečný klenot naší hudební scény, jakým tahle deska je.
2. Mörkhimmel – Zloskřivec Kapela, jejíž název padne jako prdel na hrnec, a ještě geniálnější název desky. “Zloskřivec”, to může být prakticky kdokoliv nebo cokoliv. Je jen na vás, jakou variantu si ve své fantazii představíte. Kombinují black metal s crustem a zní to sakra dobře. Tahle špína působí jako skvělý průplach pro člověka znechuceného celým současným světem, k čemuž mu zpěvák Slávek svým nemocným hlasem blije romantický text o “Hromadě mrtvých krav”. Jednoznačná naděje českého undergroundu.
Neřadový počin roku:
Agalloch – Faustian Echoes Agalloch jsou geniální. Ať už naservírujou cokoliv, spolknu jim to i s navijákem, a to i v případě tohoto výpravného EP, tvořeného jedinou skladbou. Jedná se o mocný příběh Fausta, ke kterému byl vytvořen výpravný soundtrack využívající všech možných prostředků pro umocnění atmosféry, jakou dokáží Agalloch rozhazovat po hrstech.
Artwork roku:
Marillion – Sounds That Can’t Be Made Tenhle úsporný, decentní, přitom kombinací barev naprosto výrazný obal ze skvělé desky opanoval mé srdce. Tuhle desku chci na vinylu jen pro ten pocit kochání se už jenom když se na něj podívám.
Shit roku:
John Frusciante – PBX Funicular Intaglio Zone Nechápu, kde se stala chyba, ale že tenhle vcelku schopný a originální kytarista nahraje něco takového a ještě to bude mít chuť vydávat, to by mě nenapadlo nikdy. Na tomto “albu” si hraje s programovacími mašinkami a své náhodné pokusy zaznamenal se slovy, že v tom teď vidí budoucnost své tvorby. Nemůžu si pomoct, ale mám takový dojem, že Johnovi z té meditace už definitivně hráblo. Zářivě růžový křiklavý obal dostatečně varuje před obsahem tohoto “výtvoru”.
Koncert roku:
Marillion: Praha – Retro Music Hall,25.11.2012 Marillion celkem ovládají můj letošní hudební rok. Konečně jsem si taky splnil odvěký sen v podobě jejich živého vystoupení. A to byla čirá radost, sledovat ty postarší pány, s jakým elánem kouzlí ty krásné melodie a texty, a jak tím dokázali posluchače dokonale zabalit. Nevím jak ostatní návštěvníci, ale já fakt na dvě hodiny zapomněl na všechno a jenom vnímal tu čirou nádheru.
Videoklip roku:
Les discrets – Ariettes oubliées Tihle melancholičtí mistři přišli s černobílým zdánlivě nicneříkajícím klipem. Ale na mě působí víc než sledování nějakých nabušených svalovců zdvíhajících pěstí. Melancholie a smutek ze skladby i z videa stříká na všechny strany a je jen na vás, nakolik se tím necháte obejmout.
Potěšení roku:
Blaze Bayley Dost mě potěšila forma a celkový přístup zpěváka Blaze Bayleyho ke své hudbě a ke svým fanouškům. V jeho hrudi tluče opravdové metalové srdce a obě letošní setkání s ním vždy dokázala nakopnout a dát sílu jít dál a se vztyčenou hlavou se postavit svým problémům. Co mě na tom tak těší? Že tu sílu v sobě našel přes všechny útrapy i Blaze Bayley.
Zklamání roku:
úmrtí Marka Reala Smrt Marka Reala z kapely Riot, se kterou předtím vydal úžasnou desku.
Zhodnocení roku:
Po hudební stránce byl tento rok jako vždycky chvíli lepší, chvíli horší. Poznával jsem nové kapely s novými výbornými deskami, zatímco mě moji oblíbenci dokázali svými novými počiny zklamat. Arogance mezi některými metalovými fanoušky pořád přetrvává a bude přetrvávat dál. Zásadní věcí by bylo oddělení zrn od plev v rámci metalových kapel, vychází příliš mnoho zbytečných desek, který poslouchá jen pár lidí, nebo se to nedá poslouchat vůbec. Jestli tohle zahlcování bude pokračovat, neumím si ty důsledky představit. Jo a chybí nějaké velké jméno na poli heavy metalu, ti nejlepší z oboru už pomalu stárnou a Sabaton za budoucnost heavy metalu při troše zdravého rozumu považovat fakt nejde.
Letošní, v pořadí již osmý ročník zimní variace festivalu Masters of Rock sliboval velké věci. Přesně s tímto výhledem jsem ke své premiérové účasti na této akci přistupoval. Oproti předchozím ročníkům ubylo melodického heavy metalu a přibylo death/black metalu, takže na své si letos přišli zejména fanoušci opravdu těžkého kovu. A že jich bylo požehnaně. Nevím, jak tomu bylo na předešlých ročnících, ovšem při příchodu do areálu Zimního stadionu Luďka Čajky ve Zlíně jsem byl překvapen hojnou účastí v takhle brzkou hodinu, ale to trošku předbíhám. Jisté přitvrzení jsem kvitoval s povděkem, protože, ač je to otázka osobního vkusu, osobně už jsem “vyrostl” z dob, kdy mými největšími oblíbenci byli Edguy a Helloween, jejichž koncertů jsem si na letních Masters of Rock užil v minulosti až dost, takže v tomto ohledu ze mě vyzařovala spokojenost.
Vybaven dobrou náladou jsem se vydal s druhou polovičkou potomstva svých rodičů směrem na Zlín. Bohužel jsem jaksi nezaregistroval zařazení poslední akvizice letošní soupisky, italských symfonických black metalistů Darkend. Takže i kdybych přišel do areálu, jak jsem plánoval, bylo by to maximálně na poslední dvě, tři skladby. Proč však mluvím o plánu v podmiňovacím způsobu? Vinou špatné časové organizace a především díky mé nemožné orientaci ve Zlíně spojenou s problémovým nalezením parkovacího místa jsem se k prostorám útočiště hokejistů PSG Zlín dostal až před půl druhou, tedy v době, kdy svůj set končili heavy metaloví Battle Beast, u kterých jsem zaregistroval na dálku poslední dvě skladby a upřímně nelituji, že jsem si je nechal ujít, protože průměrný hrdinský heavy metal je to poslední, čím bych si chtěl kazit dojem. Jak už asi tušíte, Fueled by Fire, jejichž hrací čas byl vymezen na dobu před Battle Beast, jsem prošvihl také, což už mě mrzí, protože jejich oldschool thrash bych naživo viděl rád, ale nedá se svítit.
Po Battle Beast se pódia chopili God Seed, tedy parta bývalých členů z řad legendárních Gorgoroth, přesněji řečeno Gaahla a King ov Hella. Prostor pod pódiem ještě nebyl ani z poloviny plný a člověk měl šanci se prodrat pod pódium bez větších obtíží, což je na druhou stranu škoda, protože ač jsem v nedávné recenzi na debutové “I Begin” chválou šetřil, jejich show byla parádní a zasloužila by si větší zájem. Skvělá atmosféra a čitelný zvuk mě na black metalovou kapelu mile překvapily. Gaahl se s tím nemazal, žádné proslovy, žádné rozpleskávání publika, jeho až kamenná tvář, ve které bylo vidět naprosté soustředění a zaujetí, mohla působit arogantně, jako by ho to ani nebavilo, ale já jsem si jejich vystoupení užil. Potěšila mě má oblíbená “Sign of an Open Eye” od Gorgoroth, která zazněla hned úvod a dále atmosférická “Alt liv” z nového alba. Nejsem znalec tvorby Gorgoroth, jejichž skladby hrály ve vystoupení God Seed nemalou roli, ale v závěru jsem zaregistroval ještě “Prosperity and Beauty”. Působivá show, z jejíž atmosféry mrazilo.
Rotting Christ odehráli dobrý koncert, který si lidi pod pódiem hezky užívali. Sakis Tolis to s publikem umí a celá kapela byla ve skvělé formě. Hlavně bubeník Themis Tolis to celé táhl dopředu a dost možná bych ho označil za nejlepšího bijce večera, což je vzhledem ke konkurenci celkem překvapení. Zamrzelo mě, že se nehrálo více z novějších alb, která mám naposlouchána o dost víc než starší materiál. Když už se dostalo na pecky z “Aealo” nebo “Theogonia”, tak to stálo za to a mám pocit, že i zbytek publika reagoval na “Eon Aeanos” či závěrečnou “Noctis Era” z posledního alba mnohem přívětivěji, než na klasickou “The Sign of Evil Existence”, která doslova zabíjela. Místy zněli Rotting Christ ještě lépe než z desky a osobně bych si dokázal představit, že by dostali krapet víc času než 45 minut, které utekly jako voda. Zvukař se vytáhl a všechny nástroje byly dobře vyvážené a čitelné, kytary řezaly, Sakis byl slyšet přesně tak, jak by měl, což je pro skočný black metal, jak jej Rotting Christ produkují, podstatná záležitost. Palec nahoru.
Pokud jsem doposud na zvuk pěl samou chválu, tak nevím, co se stalo, ale Nile měli bohužel přesně opačný problém. Parta kolem Karla Sanderse spustila a z jejich setu, na který jsem se těšil, se rázem stal největší opruz dne. Kytary byly přehulené až běda, jakmile se Sanders pustil do vod sólových kytarových vyhrávek, stal se poslech doslova utrpením. Nevím jak dole pod pódiem, protože jejich set jsem sledoval z tribuny po pravé straně pódia, ale nepříjemný dopad jejich hudebního projevu jsem zaznamenal na více tvářích lidí okolo a upřímně řečeno, do toho risku, že bych to šel zkusit dolů na hlavní plochu, se mi fakt nechtělo. Hrálo se především z posledních alb a i přes nepříjemnou zvukovou stěnu kytar se mi líbila “Kafir!” nebo jeden ze tří zástupců posledního studiového alba “At the Gate of Sethu”, “Enduring the Eternal Molestation of Flame”. Nechci Nile nějak hanit, protože věřím, že jsou schopni svůj technický death metal s egyptským nádechem přenést i živě na pódia, ale na letošním Masters of Rock je dokonale zařízl zvukař, který by zasloužil pověsit za koule do průvanu.
Po Nile jsem využil času pro občerstvení a provětrání se, takže jsem zmeškal začátek koncertu následujících death metalových veteránů Morbid Angel, které jsem naživo ještě neviděl a na které jsem byl zvědavý. Jejich rozporuplně přijatá poslední řadovka “Illud Divinum Insanus” sice netvořila páteř setlistu, ale když už se dostalo na “Existo Vulgoré” či “Nevermore”, tak v žádném případě nedošlo k nějakému polevení nebo pokažení atmosféry. Vedle klasik “Immortal Rites” či “Maze of Torment” z opusu “Altars of Madness” se vyjímaly úplně v pohodě. Oba kytaristé předváděli skvělou práci, hlavně Trey Azagthoth si vystoupení vyloženě užíval a předkládal jeden riff za druhým. Občas to protkal kytarovými sóly, která byla díky dobrému zvuku rozpoznatelná, přičemž celé to zpoza bicí soupravy jistil Tim Yeung, jehož bylo díky jeho malému vzrůstu sotva vidět. Ale dával o sobě vědět a s bicími party Petea Sandovala se vypořádal dost dobře. Hlavní hvězdou Morbid Angel je samozřejmě basák/zpěvák David Vincent, jehož řev měl neskutečné koule a po celou dobu předváděl, jak má vypadat frontman, bavil publikum mezi skladbami a v jejich průběhu vybízel k řádné zpětné vazbě. Diváci samozřejmě opláceli divokým běsněním v kotli. Zazněly všechny důležité skladby, takže do nás Morbid Angel navalili “Rapture”, “World of Shit (The Promised Land)” a zhruba po hodině to zabalili a zanechali za sebou skvělý dojem. Tahle si představuji prvotřídní death metalové vystoupení.
Přesně v osm večer přišel čas na jednu z hlavních hvězd večer, britské hororové Cradle of Filth. Bylo vidět, že spousta fanoušků přijela hlavně na partu kolem Daniho Filtha, ať už dle oblečení, kdy se trika s výjevy této kapely množily jako houby po dešti, tak dle zaplněnosti stadiónu. Dole pod pódiem to slušně vřelo a postranní tribuny se změnily z poloobsazených v skoro plné. Cradle of Filth přijeli se svým aktuálním a povedeným albem “The Manticore and Other Horrors”. Dodám ještě, že doposud probíhalo vše podle plánu, takže nedocházelo k žádným prodlevám a symfoničtí metalisté tak mohli odstartovat svůj set intrem “Tiffauges”, jež plynule přešlo v úvodní “Tragic Kingdom” – obě z alba “Godspeed on the Devil’s Thunder”, a publikum šílelo. Daniho ječák sice budil úsměv na tváři, ale kapela jela na plný plyn. Kytara Paula Allendera mi přišlo trošku upozaděná, ale po chvíli se to spravilo. Následoval zástupce alba “Midian”, “Cthulhu Dawn”, ve které bubeník Marthus předváděl to nejlepší ze svého arzenálu.
Někdy v tuto chvíli jsem začal na pódiu hledat klávesačku a doprovodnou zpěvačku Caroline Campbell, kterou jsem zahlédl při nástupu kapely, a pak kamsi zmizela. Že něco není v pořádku, potvrdil Dani, který se na výzvu Paula při ohlašování další skladby odmlčel a nevím, jestli kvůli nepřítomnosti Caroline na pódiu museli po krátké rozmluvě poupravit set, nicméně spustili “Funeral in Carpathia”, která měla neskutečné grády a bez kláves zněla o poznání agresivněji. Dani pobíhal, hecoval, skákal a hodně si oblíbil výstupek, na který když vyskočil, byl osvícen zespoda, a když do toho spustila kouřová erupce, vypadalo to celkem působivě. Bohužel se problémy Caroline v zákulisí ukázaly natolik vážné, že jsme se od anglické legendy dočkali ještě jedné skladby, po níž se Dani krátce omluvil, že to byl poslední kousek a všichni zmizeli v zákulisí. Bedňáci začali schovávat mikrofony a po chvíli se na pódiu objevil český rodák Marthus, který se za celou kapelu omluvil a oznámil, že Caroline omdlela a její stav nedovolí kapele pokračovat, protože je důležitou součástí show. Někteří diváci to vzali s nelibostí, ale nakonec uznali, že zdraví je přednější a podpořili kapelu a její sličnou klávesačku potleskem do zákulisí.
Byl jsem zvědavý, jak se k vzniklé situaci postaví pořadatelé a hlavně Kreator, kteří měli začínat až před desátou, ale nakonec nám zkrátili čekání, začali trošku dřív a s prvními tóny svého intra “Personal Jesus” v podání Johnnyho Cashe si připravili půdu pro rozpoutání pravého pekla. Pokud na Cradle of Filth bylo plno, tak na Kreator bylo narváno. Jak dole pod pódiem, tak na tribunách po všech stranách bylo lidí jak much. V průběhu intra zmapovala kapela krátkým filmem, jenž byl promítán na plachtu kryjící pódium, svou dlouhou kariéru. Plynule se přešlo na úvodní intro posledního studiového alba “Phantom Antichrist”, jež se přelilo ve skladbu titulní a dole pod pódiem se řádilo skutečně naplno. Skvělý zvuk je u hlavní hvězdy samozřejmostí, takže Milleovi bylo rozumět a kytarové vyhrávky, které si předával s druhým kytaristou Sami Yli-Sirniöem, byly technicky dokonalé. Kreator tasili z rukávu jednu koncertní tutovku za druhou, takže přišla řada na “Enemy of God”, “Hordes of Chaos (A Necrologue for Elite)”, “Extreme Aggression”, “Violent Revolution” či “Pleasure to Kill”. V posledně jmenované se roztočil mocný circle pit, ve kterém bych nechtěl v tu chvíli pobíhat. Mille je šoumen každým coulem, diváci mu zobali z ruky, a i když je fakt, že si mohl některé kejkle, jako nekonečné vyžadování zpětné vazby od diváků vepředu, vzadu, po stranách, a to celé střídavě několikrát dokola, odpustit, tak udržoval publikum v provozní teplotě. Na řadu přišla i wall of death, při které se jedna strana kotle snažila zničit tu druhou. Logicky se při výběru setlistu nejčastěji tahalo z desky aktuální, která si vysloužila nadšené přijetí fanoušků a i kritik, pokud jsem dobře napočítal, zaznělo celkem pět skladeb, mimo jiné má oblíbená “From Flood into Here” a “United in Hate”. Pódiová prezentace byla rovněž laděna do barev povedeného artworku Wese Benscotera. Z nezbytných klasik do nás Mille se svou partou nasázel “Flag of Hate” a obligátního zběsilého “Tormentora” na úplný závěr.
O nejlepším koncertu večera jsem měl v tu chvíli jednoznačně rozhodnuto a napravit to nemohla ani následující Sonata Arctica, kterou jsem se rozhodl vypustit. Dramaturgicky mi do celého večera absolutně nezapadala a vzhledem ke klesající kvalitě jejích studiových alb nebyla mým favoritem dne, takže do toho sportu, že na ni budu čekat, se mi opravdu nechtělo. Celodenní únava si vybrala svou daň a byla silnější než vůle vidět kapelu, kterou jsem vlastně ani vidět nechtěl. Věřím, že na ni přijela spousta lidí, kteří nejspíš museli při poslechu ostatních kapel mírně trpět, a melodický power/speed v podání seveřanů musel po celodenní porci extrémního metalu hladit na duši, nicméně v době, kdy to Sonata odpálila, jsem již byl na cestě domů, takže se všem fanouškům omlouvám, ale v tomto ohledu nemohu sloužit.
Teď trošku k pořadatelské stránce. Osobně jsem nezaregistroval žádný výraznější problém. Tlačenice v útrobách stadionu po skončení každého setu se dala očekávat, ale v jednu chvíli (po skončení show Morbid Angel) jsem se opravdu bál o své zdraví, a i když nejsem žádný drobek, tak jsem měl co dělat, abych se udržel na nohách a neskončil na zemi. Možná by pomohlo pro příště přemístit stánek s pivem jinam, protože právě v tomto místě, kde se střetával dav žíznivých s davem toužícím po čerstvém vzduchu, nastávaly asi největší problémy. Když už jsem u toho piva, tak jsem ochutnal pouze 10° Gambrinus za 30,- Kč, který sice není žádná hitparáda, ale v danou chvíli přišel vhod. V pozdějších hodinách potěšil svařák v jednom z mnoha stánků, které se staraly o plné žaludky nenasytných metalistů. Výběr byl tradiční a dostatečně široký, takže si vybral snad každý. Jen můj bramborák v úpravě “medium rare” považuji za krok vedle a příště budu obezřetnější, protože syrové bramborové těsto není zrovna vybraná pochoutka. Opět nemůžu porovnávat s předešlými ročníky, ale hned při příchodu mě zarazila všudypřítomná vlhkost na zemi, která nepřekvapila jenom mě, ale dle zhlédnutých (a v několika případech opravdu nebezpečných) držkopádů i několik dalších jedinců, kteří měli problémy se stabilitou na schodech a tribunách i ve stavu střízlivém. Odbavování při vstupu bylo vcelku plynulé, a to jak na začátku, při prvním vstupu, tak i v pokročilých hodinách, a až na jeden případ, kdy dotyčný jedinec nemohl najít lístek, jsem nezaznamenal žádné výrazné záseky.
Celkově hodnotím Zimní Masters of Rock 2012 velice pozitivně. Opravdu nabitá sestava silných jmen, která byla dost vyrovnaná, mě bavila jak v odpoledních, tak pozdně večerních hodinách. Překvapením večera pro mě byli norští black metalisté God Seed, kdežto kartu “zklamání dne” si vybrali techničtí Nile, jež doplatili na špatný zvuk. Škoda nevydařeného koncertu Cradle of Filth, kteří měli i po těch několika málo skladbách našlápnuto k povedenému vystoupení, jež mohlo patřit k vrcholům večera. Na “kdyby” se ale nehraje, takže snad budou hvězdy pro příště v lepší konstelaci a umožní kapele fanouškům vynahradit sobotní večer.
Země: Německo Žánr: thrash metal Datum vydání: 1.6.2012 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Mars Mantra
02. Phantom Antichrist
03. Death to the World
04. From Flood into Fire
05. Civilisation Collapse
06. United in Hate
07. The Few, The Proud, The Broken
08. Your Heaven, My Hell
09. Victory Will Come
10. Until Our Paths Cross Again
Kreator ke svému třicátému výročí na scéně přichystali pro svou početnou fanouškovskou základnu jako dárek novinku “Phantom Antichrist” a přiznám se, že je to dárek, se kterým si, jakožto dlouholetý fanoušek jak raného, tak pozdního období kariéry thrashové legendy, hned od prvního poslechu strašně rád hraju. Od vydání předchozí desky “Hordes of Chaos” uplynuly tři roky vyplněné vydatným koncertováním a hlavně přípravami “Phantom Antichrist”. Zmíněný předchůdce na mě dodnes působí nedotaženě, přes svou krátkou stopáž rozbředle a i co do síly jednotlivých songů není na co vzpomínat, zvláště pak ve srovnání s vynikajícím “Enemy of God”, a po tomto škobrtnutí jsem byl tedy velice zvědav, jak novinka dopadne a zda Kreator v silné konkurenci povedených alb thrashových legend obstojí. Mediální masáž, která jejímu vydání předcházela, slibovala (jak jinak) nejlepší, nejtvrdší a zároveň nejmelodičtější album v celé historii německých pardálů. Tyhle řeči jsou na denním pořádku, a proto už je člověk bere spíše úsměvně, ale výjimečně jim tentokrát musím dát za pravdu.
Oproti minulému záseku totiž zní Kreator na “Phantom Antichrist” jako pokropení živou vodou, hraje jim to opravdu náramně. Po poslechu novinky mě hned praštila do huby překvapivá melodičnost. Kytarové vyhrávky hrají prim při zachování dostatečné dávky agresivity, takže o nějakém extrémním vyměknutí nemůže padnout ani zmínky, přesto však písně znějí tak nějak epičtěji než na ostatních počinech, které tahle německá legenda v uplynulých dvou dekádách vydala. Z toho jak jsem novinku zběžně popsal, si asi říkáte, že musí znít nekompaktně a že to jako celek nebude fungovat úplně ideálně, ale opak je pravdou.
O hudební stránce toho padne ještě hodně, takže se teď zaměřím na tu vizuální, protože by byla velká škoda, kdybych neupozornil na fantastický obal z dílny Wese Benscotera, kterého jsem doposud znal pouze jako autora ohavností k “Undisputed Attitude” a “Divine Intervention” od Slayer. Zaplaťpánbůh mu někdo otevřel oči a na “Phatom Antichrist” se vytáhl, protože obal ke klasické edici alba (vrchní artwork) se vyvedl. K deluxe edici (dolní artwork) svým uměním přispěl Jan Meininghaus a jeho temný obal je rovněž velice povedený. Když už jsme u té vizuální stránky, tak nezapomeňme na povedený videoklip, který vznikl k titulní singlovce, pod nímž je podepsána polská Grupa 13, jejíž výtvory patří k tomu nejlepšímu, s čím se na metalové klipové scéně můžeme aktuálně setkat (vzpomeňme geniální obrazové ztvárnění “Lucifer” od Behemoth).
Úvod obstarává temné intro “Mars Mantra”, které plynule přechází v titulní zběsilou vypalovačku s parádním chytlavým refrénem. Není to podstatné, ale je docela škoda, že tyhle skladby jsou odděleny a nedošlo k jejich spojení v jeden dokonalý celek, jak se to dělalo před dvaceti lety, ale budiž. Trošku odbočím a zaměříme se chvilkově na singl, který vydání “Phantom Antichrist” předcházel. Na něm se totiž nachází předělávka nesmrtelné klasiky Iron Maiden, “The Number of the Beast”, a přestože bych čekal, že zrovna Kreator se s ní poperou se ctí a dodají skladbě trošku ze svého vlastního umění, tak se jedná o nezajímavý cover. Hudební podklad je v podstatě totožný s tím, který před třiceti lety nahrála “Železná panna”, doplněný o Petrozzův řev, který sem bohužel nepasuje, takže nakonec je vlastně dobře, že skladba se objevila pouze na singlu a nikoli jako albová položka, byť třeba bonusová.
Ale pojďme dál. “Death to the World” je, jak už název naznačuje, pěkná nářezovka valící se v rychlém tempu. Řekl bych, že jde spolu s přímočarou “Victory Will Come” o nejagresivnější pecku na desce. Obě zmíněné písně z alba trošku vyčnívají, nemyslím teď kvalitativně, ale spíše co do atmosféry, díky které mi pasují spíše na “Enemy of God”. Následující “From Flood into Fire” si rozhodně zaslouží označení nejlepší skladby na albu. Začíná se v odlehčeném duchu za sólové umění pánů Petrozzy a Yli-Sirniöho, kteří odvádí po celou dobu vynikající práci. Nekonečné melodické vyhrávky a sólování dávají vzpomenout opět na Iron Maiden, jejichž odkaz je z alba cítit poměrně výrazně, žádné vykrádání, ale inspirace na “Phantom Antichrist” patrná rozhodně je.
Někdy v průběhu “Civilization Collapse” jsem si uvědomil, že kapela na “Phantom Antichrist” šikovně střídá melodičtější, řekněme promyšlenější skladby s klasičtějšími, nářezovými peckami a tenhle krok přispívá k tomu, že se jednotlivé songy i po několik posleších nezačnou slévat do jedné koule a zůstávají jasně rozpoznatelné a zapamatovatelné. Když navíc Kreator zvolní v tempu a Mille přidá trošku melodičtějšího našeptávaného vokálu, jako se tomu děje v “Your Heaven, My Hell”, máme z této písně jednu z největších hitovek, které skupina za dobu svého fungování nahrála. Způsob, jakým skladba postupně graduje, je sice dost předvídatelný, ale je skvěle zakončena parádním sólem a nelidským řevem Petrozzy, přesto jsem si ji oblíbil spíše díky jejímu poklidnému úvodu.
Tak nějak nevím jak album popsat jedním slovem, které by ho dokázalo vystihnout. Epické? Vyspělé? Od obou něco. Osobně jej považuji za jeden z vrcholů tvorby Kreator a v osobním žebříčku skončí hned v těsném závěsu za jedinečným “Coma of Souls”. Od úvodního intra až po závěrečnou “Until Our Paths Cross Again” působí všechny skladby neskutečně silně. Otázkou tak pro mě zůstává, zda se někomu ještě letos podaří “Phantom Antichrist” překonat, dost velké naděje sice vkládám do Testament a je možné, že hned za měsíc si budu sypat popel na hlavu, ale v tuto chvíli mi nezbývá než pasovat “Phantom Antichrist” na nejlepší thrashové album roku.
Ježura: Sobotní program započal v deset dopoledne vystoupením amerického female fronted objevu Huntress, na který jsme měli s H. zálusk oba. Jenže vinou neplánovaně protažené výpravy za snídaní jsme se do areálu dostali až mnohem později – konkrétně já jsem stihl sotva poslední skladbu následujících Nexus Inferis, kteří mě za těch pár minut nikterak neuchvátili a naopak jsem z nich byl spíše rozpačitý (co je to za módu vymýšlet čím dál tím ujetější rádoby cool masky?). První regulérní kapelou sobotního programu se tak pro mě stali populární našinci Dymytry. Když pominu mé značné rozhořčení nad tím, že hráli na dvou ročnících Metalfestu po sobě, že ta jejich muzika není ani zdaleka tak převratná, jak někteří tvrdí, a že jsou zpěvákovy průpovídky na každém vystoupení slovo od slova stejné, pročež pěkně otravné, tak musím uznat, že takhle kapela umí předvést vážně dobrou a energickou show. Ta měla drive a na publikum zabrala opravdu mocně (při vzpomínce na tristní odezvu o několik internetů lepších Triptykon nezbývá, než si povzdechnout, že je svět prostě nespravedlivý), takže čistě objektivně vzato musím Dymytry pochválit – našli ten správný způsob, jak si získat masu, a zatím jim to funguje na výbornou. Otázkou je, jak si povedou s dalším albem, z něhož na Metalfestu zazněly dvě skladby, a i když zněly na živo o poznání lépe než ten studiový otřes, stejně mi přišlo, že je to proti zbytku setu znatelně slabší…
H.: Kolega zapomněl dodat, že on měl spíše zálusk na zpěvačku Huntress, kdežto mě zajímala čistě jenom muzika (smích). Na rozdíl od Ježury jsem ovšem viděl alespoň Nexus Inferis, pročež mohu trochu soudit. Vzhledem k faktu, že jsem na hlavy téhle mladé britské chásky slyšel doposud jenom chválu, rozhodl jsem se na jejich plzeňský set zodpovědně připravit poslechem letošního debutu “A Vision of the Final Earth”, byl jsem z něj však zklamaný, hudebně mi to přišlo mnohem blíže k průměru než k extázi. Živé provedení songů znělo o poznání lépe, nicméně pořád to nebylo nic přespříliš dechberoucího. Přesně dle hesla, že co chybí v patřičném hudebním základu, je nutné dohnat alespoň nějakou prďáckou image, se Nexus Inferis oblékli do jakýchsi sci-fi kostýmů a masek, což sice možná samo o sobě vypadalo dobře, výsledný dojem to ale nevylepšilo. Vyloženě zlé to zase nebylo, poslouchat to určitě šlo bez problému a půlhodinové vystoupení vcelku příjemně odsýpalo, ale nic výjimečného.
H.: Ohledně Dymytry musím v podstatě do puntíku souhlasit s Ježurou. Rozhodně nehrají špatně, naopak je cítit, že si pánové dávají na živé prezentaci záležet, ale jsou zde určitě faktory, které jejich snažení poněkud sráží – každý koncert je jako přes kopírak… už třetí rok v kuse. Jasně, beru, že setlist Dymytry příliš točit nemohou, vzhledem k tomu, kolik toho prozatím vydali, ale neměnné hlášky v průběhu songů, stále ta samá gesta, vše podle jedné šablony, to už je malinko otravné, pokud kapelu nevidíte zrovna poprvé. Ale jak poznamenal kolega, Dymytry se nedá upřít fakt, že dokázali nalézt způsob, jakým si okolo prstu omotat spoustu posluchačů a teď si toho zaslouženě užívají. Že se to nenese s opravdovou hudební kvalitou, to už je druhá věc… Jinak se samozřejmě pořád hrálo především z debutu “Neser!”, ale zazněly tuším i dvě ukázky z chystané dvojky “Neonarcis” – “Rádio” a “Síť pro sociály”.
Ježura: Po skončivších Dymytry však přebrala štafetu první z kapel, které mě na sobotní soupisce opravdu zajímaly. Heavy metal není můj šálek čaje, ale tím spíše jsem byl zvědavý na výkon švédských Grand Magus, kteří podle rad od H. tvoří hudbu, která patří k tomu nejlepšímu, co v současnosti v rámci žánru vzniká. Své zvědavosti jsem tedy podlehl a záhy zjistil, že na tom opravdu něco bude. Trojice mužů ve středních letech, křivákách a leteckých brýlích totiž zahrála opravdu skvěle. Jejich muzika nikoho nevykrádala, byla plná nápadů a vzato kolem a kolem to byl vážně skvělý hevík, jehož kvality jen zdůrazňovalo neméně skvělé živé podání – žádné zbytečně propriety, hloupé pózy nebo trapné napodobování žánrových legend, jak je dnes bohužel zvykem, ale místo toho navýsost upřímný a nestrojený výstup. Grand Magus se však podařila ještě jedna mimořádně vzácná věc – oni totiž na pódiu nevypadali jako banda transvestitů neurčité sexuální orientace, a to jen znásobilo moje dobré dojmy, jaké jsem si z jejich mimořádně sympatického vystoupení odnesl. Až se zase někdy ukážou v našich končinách, je více než pravděpodobné, že budu u toho.
H.: Grand Magus mám opravdu velmi rád a jejich produkci vážně považuji za jednu z nejlepších na poli heavy metalu za poslední roky, přestože vystupují pouze ve třech, disponují lehce rozpoznatelným zvukem, čehož si osobně opravdu cením. Svým vystoupením nezklamali ani v Plzni. Jejich špinavější severský heavy metal mi velmi šmakoval i tentokrát, což neříkám jen z toho důvodu, že mám jejich muziku rád, ale čistě z toho důvodu, že podle mého názoru odehráli vážně dobrý set. Ačkoliv jsem slyšel několik názorů, že se to nedalo poslouchat, jak měli Grand Magus strašný zvuk, osobně jsem v tomto ohledu ze svého místa (úplně vpředu) žádný problém nezaznamenal. A taktéž oceňuji sice stále patřičně žánrové, ale poněkud civilnější vystupování kapely, což ve výsledku působí mnohem víc stylově než borci, co mají i trenýrky kožené. Za mě spokojenost.
Ježura: Co se týče následujících Septicflesh, podle mého je dost nešťastný nápad vůbec je zvát na festival, který končí v jedenáct večer, a kapela takového ražení tedy nemá šanci zahrát za tmy, která je k živé prezentaci její hudby tolik potřeba (a nechci slyšet řeči, že dobrá kapela si dovede tmu vytvořit i v poledním slunci, tohle je trochu specifický případ). Nicméně stalo se a Řekové se s hrací dobou poprali se ctí. Je však ohromná škoda, že v několika prvních skladbách nebyly ani trochu slyšet kytary a v bicí a basové palbě si člověk musel domýšlet i podstatnou část tak esenciálních orchestrací. Nazvučit Septicflesh je tedy asi opravdu fuška, protože loni na Brutal Assaultu se rovněž potýkali s nezanedbatelnými zvukovými problémy. Někdy v průběhu “Persepolis” se ale zvukař probudil, takže se zbytek setu dal poslouchat bez uzardění. Septicflesh odvedli v rámci možností velice dobrý výkon, který nakonec uspokojil i mě, tedy člověka, který jejich poslední dvě desky miluje až za hrob. Pravdou ale zůstává, že za tmy by to bylo ještě o úroveň jinde.
H.: Ze Septicflesh jsem měl poněkud rozporuplný pocit. Kapela na jednu stranu výtečná a jejímu výkonu se nedá vytknout zhola nic, ostatně Septicflesh jsou obecně po obnově své činnosti v roce 2007 ve skvělé formě – koncertní i studiové. Na druhou stranu ale jejich produkci hraní krátce po obědě nejenže nesvědčí, ale doslova jejich snažení zabíjí. Není to vina samotných hudebníků, jejich muzika taková prostě je, což jistě potvrdí každý, kdo je někdy viděl ve tmě za podpory umělé mlhy. V tomhle případě totiž Řekové dokážou rozpoutat opravdové peklo. Sice ano, rád jsem si je znovu poslechl, neříkám, že ne, ale když člověk ví, jak ty jejich koncerty vypadají v noci… V setlistu už definitivně převzala vládu poslední deska “The Great Mass” s pár štychy z “Communion” (stihly se tuším čtyři), ze starších věcí ani písnička. Jinak ale asi nejslabší vystoupení Septicflesh, co jsem prozatím viděl, byť ne vinou samotné kapely. Na druhou stranu jsem však na rozdíl od kolegy neměl se zvukem sebemenší problém, z mého místa všechno v pořádku.
Ježura: Kompaktní trojici mých favoritů uzavřeli legendární polští death metalisté Vader. Do té doby jsem je viděl třikrát, obě festivalová vystoupení nedopadla nijak valně, zato klubová show mě totálně rozsekala, takže jsem se pln zvědavosti poctivě procpal do první řady a čekal, jestli se jim podaří zlomit festivalové prokletí. A kdybych měl soudit podle prvních tří skladeb, nevím, čeho bych se dobral, protože zvuk u zábradlí byl opravdu dost děsný a většina toho, co dělá Vader tak skvělou kapelou, ani zdaleka nevyznělo tak, jak by bylo záhodno. Myšlenka opustit první řadu v naději, že blíže zvukaři to bude lepší, se ale ukázala jako spásná. Po přesunu jsem si totiž začal uvědomovat, že Vader válí jako parní válec. Ta show měla všechno – tah na branku, energii, sílu… Navíc jsem nemusel koukat na žádné znuděné ksichty, ba naopak – muzikanti si vystoupení užívali, byla na nich vidět nestrojená radost z hraní a oddanost muzice. Co se setlistu týče, zazněly jak songy z aktuální desky, tak hity starší i nejstarší. Upřímně mi však vyrazila dech skladba “Sword of the Witcher”, neboť jsem si představoval jen v hodně divokých snech, že ji vůbec někdy uslyším naživo. Extáze, úprk do mosh pitu a nadšená sebedestrukce, takhle pro mě Vader vrcholili. A věřte nebo ne, přes nevalná očekávání mi přišla dokonce i odezva publika důstojná legendy! Když to vezmu kolem a kolem, popravdě mě nenapadá, co bych mohl Vader vytknout (mizerný zvuk u zábradlí jim lze jen těžko dávat za vinu), a když to dám všechno dohromady, nevychází mi nic menšího než naprosto luxusní nářez a jedno z nejlepších vystoupení festivalu. Vystoupení, které bylo dokonce tak dobré, že se přiblížilo na dohled dokonalému pražskému koncertu z konce loňského roku. Hail Vader!
H.: Já mám Vader rád, ale z desky. Na koncertě mě prozatím ani jednou nebavili. Ale všechno je jednou poprvé a tentokrát musím uznat, že to byl opravdu kulervoucí náhul. Kolega to vystihnul dostatečně, tudíž jen dodám, že samotní hudebníci byli i s podobou plachet sladěni do dobře vypadajícího černo-červeného ladění a že zpěvák a kytarista Piotr s publikem sympaticky komunikoval jazykem napůl cesty mezi češtinou a polštinou, ale rozuměli mu samozřejmě všichni a proti anglickým průpovídkám všech ostatních zahraničních kapel (i těch polských) to byla velice příjemná změna. Jinak stejně jako Ježura musím vyzdvihnout excelentní vál “Sword of the Witcher” – obrovská škoda, že jej Vader nehrají častěji.
Ježura: Povinnost vidět alespoň jednou Arakain jsem si odbyl už loni, takže jsem letošní vystoupení těchto českých veteránů vypustil částečně proto, že jdou vážně mimo mě, a částečně na protest proti jejich opětovnému zařazení na line-up festivalu, kde zahráli už minulý ročník. Do amfiteátru jsem se tak vrátil v okamžiku, kdy se do řemesla pustili (převážně) Němci Powerwolf, kteří patří mezi těch nemálo heavy/power metalových kapel, k nimž chovám sympatie. A musím říct, že návrat na Lochotín se jim po dvou letech vydařil opravdu náramně. Početné publikum se totiž dočkalo naprosto ukázkové show, ze které by si mohli vzít příklad kdejací staří mazáci. Kapela dávala do vystoupení opravdu všechno, každý jeden z muzikantů jel na plné obrátky a pokaždé, když někdo z nich zavítal na betonový plácek před pódiem (jakože tam někdo byl skoro pořád), nadšení fanoušci mu zobali z ruky. Zpěvák Attila Dorn potvrdil svůj status majitele skvostného hlasu a brilantního baviče a davy lidí ovládal zcela bravurně. Kapele to navíc hrálo opravdu výborně, takže jsem opravdu neshledal jediný důvod k nespokojenosti. Powerwolf jsou dokonalým příkladem kapely, která jde strmě nahoru, je si toho vědoma, šlape do toho způsobem, jaký se jen tak nevidí, a přitom neztrácí nadhled. Fanoušci z toho tedy mohou jedině profitovat a v Plzni tomu nebylo jinak. Vynikající, energická a humorná show, kterou musel ocenit každý, komu heavy/power metal rovnou nepůsobí vyrážku.
H.: Arakain jsem tentokrát taktéž vynechal, už ani nevím kde, jak a s kým jsem čas během jejich koncert trávil (jestli ono to nebylo právě s tím všivákem Ježurou (smích)), ale co se týče Powerwolf, opět se můžu jen podepsat pod kolegův text. Tuto skupinu zdobí opravdu nevídaně energická show plná neskutečné zábavy, ale zábavy poněkud odlišného stylu v porovnání třeba se včerejšími Alestorm, pojetí Powerwolf mi naopak opravdu sedne. A jak bylo cítit z nadšeného publika, rozhodně jsem tam nebyl sám. Skupina šla poslední dobou obrovsky nahoru, stačí jen porovnat její výstup na tom samém místě dva roky zpátky, kdy hrála pomalu dopoledne pro poloprázdné ochozy, nyní měli pánové narváno a šílený kotlík, který neustále tleskal do rytmu a popadal se za břicho Attilovým vtipům jako jeden muž. Nechybělo samozřejmě ani obligátní líčení a religiózní propriety, ani cokoliv jiného, co kdo od plnohodnotného setu Powerwolf může čekat, tudíž je jasné, že Lochotín byl jejich přičiněním svědkem dalšího skvělého koncertu. Oproti loňské show na Masters of Rock se malinko rozrostl počet zahraných fláků z nejnovějšího alba “Blood of the Saints”, ale jinak padaly kusy i z předchozích dvou desek “Bible of the Beast” a “Lupus Dei” relativně rovnoměrně.
Ježura: S varováním, že vyrážku nebo něco horšího bych mohl chytit z Axxis, jsem se jal radši v dostatečné vzdálenosti od pódia rozmlouvat s Jackem Danielsem a naši debatu utnul až blížící se začátek vystoupení dalších death metalových Poláků – nikoho menšího než mocných Behemoth, kteří po návratu Nergala z nemocničního lůžka opět velmi aktivně koncertují. Byl jsem opravdu zvědavý, jak Behemoth po návratu na pódia zahoblují a po nějaké době nejistoty jsem podlehl. Byl to prvotřídní masakr. Totálně mě dostalo, jakým způsobem mají Behemoth propracovanou pódiovou prezentaci. Nemluvím ani tak o kostýmech a paintech, ale spíš o stylu, jakým se po pódiu pohybují – všechno je do posledního detailu promyšlené – každý sek kytarou, každé gesto, každý pohyb. Kapela působí, jako by její členové byli částmi jediného těla, a podle toho to vypadá – fantastický zážitek je sledovat. No, a když se to dá dohromady s efektními, ale ne kýčovitými a zbytečně přeplácanými pódiovými proprietami, je to ještě lepší. Ale tohle všechno by nebylo k ničemu, kdyby Behemoth zahráli nějaký neposlouchatelný odpad. Nestalo se tak a na Metalfestu předvedli nemálo drtivý set, kterému nelze vytknout opravdu nic. Tedy, něco přeci jen, i když to možná ani není výtka. Prakticky celou dobu jsem se totiž nemohl zbavit dojmu, že v tom všem, co se děje na pódiu, není ta hudba na prvním místě. Spíš než koncert kapely, která hraje muzika a lidé pod pódiem tu muziku poslouchají, se mi totiž zdálo, že jsem svědkem nějakého obřadu, kde je hudba jen prostředkem k dosažení něčeho trochu odlišného než jen nadšení publika. Zážitek to byl vynikající, o tom žádná, ale když si vezmu civilní a přesto dokonale živelný přístup Vader, je to propastný rozdíl. A přitom byla obě vystoupení skvělá…
H.: Trochu bych Ježuru poopravil, že naši rozmluvu s Jackem Danielsem neukončili ani tak Behemoth, jako spíše definitivní vyprázdnění útrob onoho zmiňovaného nešťastníka Jacka (smích). V hodnocení Behemoth však s kolegou musím opět trapně souhlasit, jen bych navrch přihodil smělé tvrzení, že to byl nejspíš ten nejlepší koncert, jaký jsem prozatím od těchto Poláků viděl (a nutno tvrdit, že i ty předchozí opravdu stály za to), přestože se odehrál ještě za světla a vědomí, jak by všechny ty plameny, hořící obrácené kříže a neskutečně famózní závěr posledního opusu “Lucifer” vypadaly v nočním čase, neustále hlodalo, ale pranic to nemění na faktu, že Behemoth i na plzeňském pódiu plně dostáli své pověsti neobyčejné koncertní kapely. Je úplně jedno, kolikrát jste je už viděli, pokaždé je to opět výtečné, zvláště když si pánové s sebou přibalí zatím největší množství kulis a efektů, jaké prozatím měli, aniž by jejich show začala působit jakkoliv vyumělkovaně. K tomu přidejte Ježurou zmiňovanou a na vteřinu přesnou sehranost, drtivou muziku a skvělé hudební výkony a budete mít jasno, kdo byl na Metalfestu králem sobotního dne. Setlist byl pojat stylem best-of, tudíž se posluchači dočkali jak nejnovější tvorby (třeba otvírák “Ov Fire and the Void” ze stále aktuálního “Evangelion”), tak třeba i prastaré vykopávky “Moonspell Rites” z prvního EP “And the Forests Dream Eternally”.
Ježura: Behemoth opustili pódium, když se začalo povážlivě stmívat, a to byl signál, že návštěvníky Metalfestu čeká už jen jediné vystoupení. Úloha sobotního headlinera připadla německé thrashové legendě Kreator a já si říkal, že by mě to mohlo bavit, když na tuhle kapelu přísahají dlouhé zástupy fanoušků. A na jednu stranu musím opravdu smeknout klobouk – bylo to vážně výborné vystoupení, thrashový nářez jak se patří a kapela dávala fanouškům co proto. Jenže co čert nechtěl, i tenhle koncert nakonec z mého pohledu pohřbil můj nevztah k thrashi, který se mi zatím překonat nepodařilo, a pochybuji, že se to kdy povede. Takže jsem tam tak seděl, občas uznale pokýval, ale čím déle to trvalo, tím více jsem se nudil, takže jsem nakonec celý koncert zaříznul dobře čtvrt hodiny před koncem. Inu, když nejsem naladěný na tu správnou vlnu, sebranka Milleho Petrozzy a mnoho dalších jen sotva něco zmůže, i kdyby se třeba na hlavu stavěli…
H.: To mě naopak Kreator neskonale bavili. V porovnání s Megadeth předchozí dne to bylo jako nebe a dudy. Víceúrovňová podoba pódia vypadala opravdu dobře, stejně tak jako chytře řešené plachty, neustálé proudy mlhy a hodně dobré nasvícení hustě přidávaly pod kotel atmosféry, ale tím hlavním byl samozřejmě výkon celé kapely, jemuž nešlo zhola nic vytknout. Výborné!
