Nejočekávanější alba měsíce: The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy

H.: 1. Laster – Ons vrije fatum 2. Kant Kino – Kopfkino 3. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy Kaša: 1. Kreator – Gods of Violence Skvrn: 1. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy Onotius: 1. Aborym – Shifting.negative 2. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day 3. Kreator – Gods of Violence Metacyclosynchrotron: 1. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy 2. Au champ des morts – Dans la joie 3. Shaarimoth – Temple of Adversarial Fire Cnuk: 1. The Drip – The Haunting Fear of Inevitability 2. Grave Digger – Healed by Metal

H.:

Začátek roku tedy žádná velká sláva… jistě je tu pár alb, která si pustím docela s chutí (alespoň tedy doufám, že to bude s chutí), ale zatím se nerýsuje žádná pecka, kvůli jejímuž vydání bych nemohl dospat. Ale jak se říkává, furt lepší než drátem do voka…

Na vrchol nominuji možná vcelku nečekané jméno. Jenže si nemohu pomoct, debut Laster mě opravdu bavil a rád si jej připomínám i s odstupem. Novinka „Ons vrije fatum“ se tedy bude muset snažit, aby svého předchůdce dorovnala, ale pokud Nizozemci laťku nastavenou „De verste verte is hier“ nepodlezou, rád jim zatleskám.

Možná i druhé místo leckoho překvapí, protože s ním zamířím do Norska za EBM formací Kant Kino. Severská dvojice nehraje žádné velké divočiny a produkuje spíše usedlejší formu žánru, ale to mi v jejich případě nijak nevadí. Minulé „Father Worked in Industry“ se pyšnilo opojnou atmosférou apatie post-moderního industriálního věku, kterou podporovala vysoká skladatelská úroveň. Je pravda, že jsem tu desku plně docenil až s odstupem, ale to je z jistého úhlu pohledu možná plus. Tak či onak, některé písně mám v hlavě pořád a už je odsud asi nedostanu. Trochu se obávám, že lednové „Kopfkino“ takhle dobré nebude, ale zvědavý na to rozhodně jsem!

A na závěr konečně něco, co ode mě šlo asi očekávat docela s jistotou. Francouzské uctívače kultu Cthulhu sleduji už od první desky „Al Azif“ a vzhledem k tomu, že i druhé „Tekeli-li“ bylo povedené, nenechám si ujít ani třetí dlouhohrající počin „EOD: A Tale of Dark Legacy“. Doufám, že přechod pod velkou firmu The Great Old Ones nijak zvlášť neuškodí…

Kaša:

V lednu se toho na poli metalové hudby zas tak moc neděje, takže s prvním eintopfem roku 2017 nejsem ve vyloženě složité situaci. Ačkoli je pravda, že Kreator bych nejspíš volil i v daleko silnější konkurenci. Tahle čtveřice tentokrát s přípravou nového alba nikam nespěchala, od vydání poslední placky uběhlo takřka pět let, a možná i proto očekávám od „Gods of Violence“ hodně velké věci. Mille Petrozza a jeho kumpáni nejsou zrovna v jednoduché situaci, protože mají na co navazovat. Minulá řadovka „Phantom Antichrist“ byla jednoduše skvělá, takže cokoli menšího než adept na stupně vítězů v kategorii album roku pro mě bude zklamáním.

Nebudu to nijak protahovat. Počkejme si na 27. ledna a uvidíme, jestli Mille dostojí velikým očekáváním, které přiživuje velmi povedenými singlovými upoutávkami. Já věřím, že ano!

Skvrn:

Abychom nový rok odstartovali pokud možno pozitivně, vydejme se cestou ku Lovecraftovu světu. Ten se stal již před roky východiskem pro francouzské těleso The Great Old Ones a nejinak tomu bude také na novinkové desce, v pořadí již třetí. Od „EOD: A Tale of Dark Legacy“ lze očekávat prakticky to samé, co od minulých nahrávek, tedy black metal. A jelikož jsme ve Francii, tak black metal divný. Ne však skrze nástrahy disonance se vyjadřující, ani vínem připitý. The Great Old Ones vycházejí z poměrně učesané formy atmosférického black metalu, který v minulosti oděli do modernějšího hávu a navrch přidali i chytře skryté chytlavé momenty. Francouzi doposud nebyli kapelou náhlých zvratů, ale ani nudného přešlapování, což je stav, který mi v tomto případě maximálně vyhovuje. Uvidíme, zda „EOD: A Tale of Dark Legacy“ potvrdí mé prognózy, minimálně vizuál už předem vyslaná očekávání splnil.

Onotius:

Je tu nový rok a s ním nová porce čerstvých desek. Pravda jedná se spíš o pozvolný rozjezd, přesto mi v porovnání s koncem roku nedělá problém zaplnit všechny tři příčky. Předně se těším, co si na nás přichystali italští Aborym. Jejich poslední deska se mi zprvu nezdála kvůli úkroku od progresivnějšího vyznění směrem k větší špinavosti a industriálnosti, ale když jsem jí nedávno poslouchal, zatraceně jsem se bavil. A novinka dle prvních ukázek bude opět nabízet výrazný posun jinam a mně nezbývá než doufat, že správným směrem. Nicméně věřím, že to vyjde a půjde o speciální zážitek.

Protože zatím poslední nahrávka Pain of Salvation nesoucí název „Falling Home“ byla plná jen akustických předělávek starších skladeb, na regulérního nástupce „Road Salt Two“ se čekalo víc jak šest let. Není tedy divu, že se za tu dobu vyrojilo množství otazníku ohledně toho, jak tahle progresivní ikona naloží se svou pověstí, jež je definována vrcholnými „The Perfect Element I“, „Remedy Lane“ a specifickým koncepčním opusem „BE“. Vzhledem k tomu, že posledním albem, ke kterému se od nich pravidelně vracím, je zábavná různorodá rockovka „Scarsick“ z roku 2007, a obal novinky vypadá jak reklama na džíny, radši si zachovávám i trochu zdravé skepse. Snad mě Švédi ale příjemně překvapí – vzhledem k jejich minulosti vím, že mají na velké věci.

Třetí příčku pak přenechám thrashovým matadorům Kreator, na jejichž poslední svěží fošnu „Phantom Antichrist“ s oblibou vzpomínám. Doufejme, že nenaskočí na linii sterilního hoblování, ale opět předvedou sbírku vybroušených kompozic s hlavou, patou a srdcem.

Metacyclosynchrotron:

Předpokládám, že se úvod nového roku bude spíše nést v duchu doobjevování loni vydaného. Nevím totiž, že by se na mě hned ze startu chystala nějaká zvlášť vymazlená pecka, ale úplně na suchu, co se týče nových vydání, nebudu. Už jen z úcty k mistru Lovecraftovi bude nutné ochutnat chystanou desku Frantíků The Great Old Ones, neboť se s „EOD: A Tale of Dark Legacy“ pokusí navázat na jeho „Stín nad Innsmouthem“. Na předchozích deskách The Great Old Ones mi vždy něco chybělo, ale do třetice mi snad sednou již lépe. Letos v červnu se náš Führer k demu (rovněž) francouzských Au champ des morts vyjadřoval ve smyslu, že by si dlouhohrající album pustil, a já bych to teda viděl, že si ho pustíme určitě, ale na mě samotném už asi bude naposlouchávání norských Shaarimoth, kteří po dvanácti letech vydají své druhé album „Temple of Adversarial Power“. Ne, že bych debut „Current 11“ nějak uctíval, ale trailer novinky zněl velmi, velmi slibně.

Cnuk:

Při výběru lednových desek okamžitě přilákala mou pozornost kapela The Drip, kterou po krátkém rozhodování řadím na první místo. Přestože tito Američané fungují už deset roků, až letos, 13. ledna, se představí se svým full-length debutem „The Haunting Fear of Inevitability“. Už z ukázky na YouTube lze vyčíst, že se bude jednat o grindcore masakr oděn do moderního hávu death metalu. Kapela vydá album pod záštitou Relapse Records, stejně jako svoje dosud poslední ípíčko. Grindcore je u Relapse jako doma, navíc je producentem Joel Grind z Toxic Holocaust, zkrátka dle všeho to vypadá velice slibně.

Naopak s patřičnou dávkou jistoty se mohu obrátit k vybranému druhému místu. Je jím album rodící se v dílně heavymetalových dějepisců Grave Digger, kteří brousí kosu na již sedmnáctý řadový počin s názvem „Healed by Metal“. Nedávno vydaná klipovka titulní písně mě sice moc neoslovila, jedná se o klasickou pochodovou halekačku, ale moc dobře vím, s čím se hrobníci ještě dokážou vyšvihnout. Na posledním albu jim to šlapalo náramně. Jestliže bude udržena tato laťka, budu spokojen. Jen škoda, že se Chris Boltendahl ani tentokrát neodhodlal k dalšímu koncepčnímu titulu, jaké tahle kapela prostě umí.

---