Dymytry - Neonarcis

Dymytry – Neonarcis

Dymytry - Neonarcis
Země: Česká republika
Žánr: metal / rock
Datum vydání: 2012
Label: Metalgate Records

Tracklist:
01. Lunapark
02. Média
03. Síť pro sociály
04. Skoč
05. Rédijo
06. Neonarcis
07. Stáváš se potravou
08. Pod Nuselákem
09. Jsem nadšenej
10. Dymytry
11. Ocelová parta
12. Harpyje
13. Hanglická

Hodnocení:
nk_! – 8/10
H. – 4/10
Kaša – 4,5/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

První pohled (nK_!):

Pražská kapela Dymytry brázdí českou rockovou scénu již nějakou tu středu a nedávno vypustila do chřtánů hladových fanoušků nový materiál v podobě druhé řadové desky jménem “Neonarcis”. Je mi naprosto jasné, že po zhlédnutí závěrečného hodnocení se tento text stane terčem nezřízené kritiky všech, kteří budou tvrdit, že Dymytry vlastně nic objevného nehrají a nezaslouží si tak velkou porci popularity, které se jim v posledních letech dostává. Jistě budou padat slova jako “patetismus”, “tuctovost” a “Škwor” nebo “Kabát”. Uvědomte si ale prosím jednu věc – co dělají, dělají zatraceně dobře – baví…

Baví svým dynamickým vystoupením, obludnými maskami přímo od maskérů Národního divadla nebo pořádnou náloží poctivého rocku, který v kontextu s “velkými” umělci samozřejmě vůbec ničím nevyniká, ale poslouchá se dobře a úplně nejlépe právě naživo. A není to náhodou na tomhle průmyslu nejdůležitější? Někde jsem zaslechl zajímavý názor člověka, který navštívil jeden z nespočtu koncertů Dymytry a stěžoval si, že při zvučení nástrojů metali kytaristé jedno sólo za druhým a při koncertě samotném nešlo o nic jiného než několik jednoduchých riffů poskládaných za sebou. Ptám se ale – je opravdu potřeba mít vždy a všude vše vyumělkované a vyzdobené až na půdu něčím novým a nikdy neslyšeným, když obvyklý posluchač prahne prostě jen po dobře odvedené práci a písních, které se v první řadě snadno pamatují a dobře poslouchají? U kterých prostě zapomene na drama všedního života a které jej nenutí zbytečně přemýšlet? A nemyslím si, že by tohle byla pouze doména nějakých “vesnických balíků”, jak často slyším. Přesně tohle totiž podle mého názoru Dymytry výborně vystihli a ať si říká kdo chce co chce, daří se jim takto oslovovat stále početnější fanouškovskou základnu.

Když už jsme u toho zvuku, mohli bychom se pustit do rozboru samotného “Neonarcis” a nechat předsudky na chvíli stranou. Oproti minulému počinu “Neser”, který vyšel zhruba před dvěma roky, cítím jednoznačnou změnu jak v hudební, tak textové stránce. Album zní méně agresivně a je celkově více vyvážené než jeho předchůdce. Tam, kde “Neser” táhlo na bránu rychlými a hrubými riffy, se “Neonarcis” snaží spíše o chytlavé a podbízivé melodie, které ve výsledku vzbuzují dojem větší ucelenosti. Jak již bylo zmíněno výše – z instrumentálního hlediska se nejedná o nic převratného, ale muzika sama o sobě má dostatečný odpich a dobře rozvržené tempo, takže zde nelze mluvit o nějakém mínusu. Texty se snaží reflektovat problémy dnešního světa a musím uznat, že některé pasáže mi hlavou létají jako supi nad čerstvou mršinou – ne a ne se jich zbavit. Zpěv samotný v podání mistra Prothea je na velmi dobré úrovni, s čímž se dalo samozřejmě už od minule počítat.

Album otevírá stylovka “Lunapark” osazená perfektním refrénem, ale nejlepší částí jest zajisté part se vzdáleným “hlasem”. “Média” je píseň jednoduše o tom, že nic není, jak se zdá. Jasná koncertní hitovka. Nejlepší kousek v podobě “Sítě pro sociály” podle mého dokonale vystihuje dnešní celosvětový fenomén všech těch Facebooků a Twitterů (ne že bych jinak neměl vrabce rád), který podstatnou část populace kompletně izoluje od zbytku “zdravého” světa. “Skoč” se nese v duchu prvního alba – naštvaná a agresivní. Nejvíce propíraná a určitě nejkontroverznější část desky “Rédijo” asi většina lidí nepochopila, protože se nejedná o nic víc než pouhou schopnost kapely nebrat se tak úplně vážně a přijít s něčím, co se totálně vymyká zbytku tvorby. Nebo ne? Kdo ví. Každopádně za growl na konci jednoznačně palec nahoru. Titulka “Neonarcis” zaujme hlavně originálně řešeným refrénem a chytlavou kytarovou linkou těsně za ním. “Stáváš se potravou” a “Ocelová parta” považuji za nejslabší články, o kterých ani nemá cenu se moc rozepisovat. Balada “Pod Nuselákem” zdánlivě do konceptu desky vůbec nezapadá, opak je ale pravdou – zkuste se schválně poctivě zaposlouchat do teskné melodie a smutného textu. Nemyslím si, že by se jednalo o pouhou lacinou vycpávku určenou k tomu, aby srdce tvrdého metalisty alespoň na chvíli zjihlo. Kontrastně působí následující “Jsem nadšenej”, kterou dostatečně vystihuje už její název. “Dymytry” nám přesně poví, jak se pánové z kapely dívají na plnící se sály a co při tom pociťují. V dlouhatánské “Harpyji” se až na několik hluchých místeček jistě najde nejedna silná osobnost. A v závěru jménem “Hanglická” nám Dymytry ukáží, že “zpívat anglicky umí každej”.

Dymytry

Je těžké hodnotit nový materiál kapely, která se může pyšnit nejen početným zástupem přívrženců, ale i stejně velkou hromadou těch, kteří ji zatracují. Zavděčit se ale nikomu úplně nelze a recenze je pořád přeci jen útvar čistě subjektivní. Dymytry nehrají kdovíjak komplexní metal nebo rock (jako spíše chytlavý bigbít), ale ze zajímavosti jim to v žádném případě neubírá. “Neonarcis” poslouchám více než měsíc pořád a pořád dokola a stále mě nepřestává bavit. To je podle mě nejdůležitější aspekt současné scény, a proto uděluji tak vysokou známku.


Druhý pohled (H.):

Musím říct, že se v podstatě mohu jen podepsat pod to, co pode mnou napsal kolega Kaša. Stále rostoucí popularita Dymytry je opravdu trochu na hlavu, ačkoliv na jednu stranu ji chápu – Dymytry prostě nabízejí něco nenáročného, chytlavého a pro průměrného posluchače na první poslech líbivého. Že to má do opravdu dobré hudby daleko, to už je druhá věc, která většinu lidí netrápí a těch několik z nás, kteří si potrpí na kvalitu, na tom nic nezmění. Já to vím a stejně tak vím i to, že mě za to bude spousta lidí zase nesnášet, přesto nemohu “Neonarcis” hodnotit kladně. Dymytry opravdu předvádějí pouhopouhou variaci na kapely typu Kabát, Harlej, ABBand nebo Škwor, jen v malinko modernějším hávu – a někdy až příliš doslova, protože třeba taková “Média” opravdu zní jak prachsprostá kopírka nějaké sólovky Aleše Brichty. Oukej, tak je to prostě nenáročný bigbít, proti tomu ještě nic nemám, ale i to se musí alespoň trochu umět… tam, kde třeba Kabát svého času exceloval tunami humoru (byť ne zrovna inteligentního, ale dost zábavného na to, abych se jejich kultovním klipům z devadesátek řezal dodnes), Dymytry nenabízejí nic lepšího než svoje rádoby prďácké masky, které na mě působí naprosto samoúčelně.

Dymytry

“Neonarcis” je v podstatě to samé jako debut “Neser”, který nabízel pár slušných a chytlavých hitovek a spoustu nudné vaty okolo, jediný rozdíl je v tom, že “Neonarcis” je ještě o třídu horší – těch dobrých songů je méně a nejsou tak dobré, té nudné vaty je víc a je ještě nudnější. Hudebně je to s prominutím primitvnost, na čemž nic nezmění ani fakt, že pánové zjevně hrát umí, jediný, kdo album alespoň trochu drží nad vodou, je zpěvák Protheus. Jenže ani těch jeho pár povedených linek toho moc nezmění na pachuti po podrůměrném výsledku. Nechci “Neonarcis” nějak záměrně potápět, ale nemám jinou možnost, klidně mohu prozradit, že původně jsem chtěl hodnotit výše, ale bohužel – čím déle jsem desku poslouchal, abych našel něco, co bych mohl vyloženě pochválit, tím více je to pro mě nudnější a nudnější a nudnější a…

Za světlé momenty považuji možná tak “Síť pro sociály”, která s přimhouřením obou očí jako jediná obstojí celá, dobrý refrén titulní “Neonarcis”, refrén “Ocelové party”, jednu pasáž v “Harpyje” (dvakrát sloka, která začíná “Je krásná a rozverná”), ale tím to končí. Oproti tomu ale postavte odpornosti jako zhovadilost “Rédijó” nebo patetickou uchcávačku “Pod Nuselákem”, plus zbytek, který je přinejlepším průměrný, ale mnohdy spíše podprůměrný, a pochopíte, proč dávám jenom čtyři body.


Třetí pohled (Kaša):

Nechápu ten humbuk, který se po vydání debutového alba “Neser” kolem Dymytry objevil. Nakolik se o to zasloužila povedená hudba a nakolik snaha odlišit se tím, že na sebe navlíkli (mimochodem, dost stupidní) masky, nechám na každém z vás. Já sám jsem toho názoru, že image v tomto případě vítězí nad obsahem, protože hudebně nejsou Dymytry nic víc než obyčejný bigbít, který sice nastavuje trošku modernější tvář, díky čemuž se od většiny scény dokáží mírně odtrhnout, ale snaží se tvářit až příliš světácky, i když se ve své podstatě jedná jen o další variaci Kabátu či Škworu, nic víc. Nazývat to jako nový hudební styl psy-core tomu bohužel nepomůže.

Dymytry

Co mě na “Neser” bavilo, byla údernost některých textů a pár refrénů, což jsou ohledy, ve kterých “Neonarcis” za “Neser” zaostává o několik tříd. Především texty obsahují řadu klišé a hluchých momentů. Hudebně se mi několik skladeb docela i zalíbilo, třeba úvodní vypalovačka “Lunapark”, šlapavá “Síť pro sociály” nebo titulní chytlavá brichtovská “Neonarcis”. Ale když se mezi takovéto povedenější skladby poskládají hovadiny typu “Skoč”, “Pod Nuselákem”, podbízivá “Média” a především monstrhovadina “Rédijo”, tak si nemůžu pomoct, ale “Neonarcis” není nic víc než podprůměrná deska. Věřím, že mnoho lidí bude opět mluvit o konečně pořádné rockové desce, která rozčísne stojaté vody české scény, ale já pořád neslyším nic víc než podprůměrné album, které je sice zaobaleno ve slušivém kabátku, ale ta hrstka opravdu povedených momentů ho nezachrání.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.