>>> Není tomu zas tak dávno, co proběhla zpráva o dalším konci legendárních norských black metalistů Immortal a o tom, že se jejich lídr Abbath pouští do nového projektu pojmenovaném podle sebe sama. Kapela nyní podepsala smlouvu s labelem Season of Mist, který se tím pádem postará o vydání chystané debutové desky – ta by se měla objevit začátkem roku 2016. Kromě toho byla odhalena jména dalších muzikantů v sestavě Abbath – k vrchnímu principálovi se připojili baskytarista King ov Hell (God Seed, Ov Hell, ex-Gorgoroth, ex-Audrey Horne, ex-Sahg), který se s Abbathem zná již heavy metalového projektu I, a bubeník Baard Kolstad (Borknagar, God Seed, ICS Vortex, Leprous).
>>> Poláci Blindead hlásí příchod nového člena – stal se jím Jan Galbas (Ampacity, Octopussy, ex-Broken Betty). Ten bude hrát na kytaru a hlavně se s baskytaristou Matteo Bassolim podělí o vokály. Kapela zároveň hlásí, že 1. července začne natáčet další desku, která by měla vyjít začátkem roku 2016.
>>> Cradle of Filth ukázali obal svého chystaného alba “Hammer of the Witches”, které vyjde v červenci u Nuclear Blast. Najdete jej tady anebo napravo.
>>> Holandské folk metalisty Heidevolk opustili dva dosavadní členové – zpěvák Mark Splintervuyscht a kytarista Reamon Bomenbreker. Oba s kapelou naposledy vystoupí 2. května na release party k novému albu “Velua” (vyšlo 20. března). Další koncerty Heidevolk odehrají prozatím se sezónními muzikanty.
>>> Norská formace Manii, což je vedlejší projekt členů Manes, který se nese v duchu rané tvorby samotných Manes, podepsal smlouvu s labelem Debemur Morti Productions. Kapela aktuálně pracuje na druhé desce. Kromě toho také vyjde 7” EP s dvěma znovunahranými starými songy, jmenovitě “I helvetes haller” a “Dansen gjennom skuggeheimen” (původně se objevily na druhém resp. třetím demu Manes). Bicí pro tento počin nahrál Bornyhake (Borgne, Enoid, Kawir).
>>> Paradise Lost zveřejnili nové lyric video k chystanému albu “The Plague Within” (vychází 1. června u Century Media). “No Hope in Sight” poslouchejte na YouTube.
>>> Thorbjörn Englund, současný kytarista Sabaton, bude zanedlouho vydávat své druhé sólové album. Počin se jmenuje “From the Wilderness” a k mání bude od 22. května u Lion Music. Obal tady, tracklist vypadá takto:
01. Wildborn 02. Stormy Nights 03. A Lonely Hunter 04. Life from Death 05. Justice of Nature 06. Hunting Under a Blood Red Moon 07. Surviving 08. Eternal Struggle 09. Vargen öde 10. Fingerspitzengefühl [bonus]
>>> Vydání dlouho očekávaného (prvního po 11 letech) alba finských funeral doomařů Shape of Despair se blíží. Novinka ponese název “Monotony Fields”, datum vydání je stanoveno na 15. června a kapela nyní zveřejnila první, titulní skladbu, obal (viz tady) a tracklist:
01. Reaching the Innermost 02. Monotony Fields 03. Descending Inner Night 04. The Distant Dream of Life 05. Withdrawn 06. In Longing 07. The Blank Journey 08. Written in My Scars
>>> Six Feet Under streamují další vál ze své novinky “Crypt of the Devil”, jež vyjde 5. května. “Gruesome” poslouchejte na webu No Clean Singing.
>>> Stone Sour teprve před čtyřmi dny vydali své EP cover verzí s názvem “Meanwhile in Burbank…” a už hlásí, že vydají další dvě minialba předělávek – “Straight Out of Burbank” and “No Sleep ‘Till Burbank”. Každé z nich bude obsahovat dalších pět coverů, mezi nimiž se objeví songy třeba od Bad Brains, Mötley Crüe, Violent Femmes nebo Rage Against the Machine.
>>>Symfoničtí metalisté Xandria hlásí detaily o svém novém EP. To se jmenuje “Fire & Ashes”, vyjde 31. července a obsahovat bude tři nové songy, dvě předělávky sebe sama a dva regulérní covery. Obal tady.
Země: Švédsko Žánr: power metal Datum vydání: 16.5.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Night Witches
02. No Bullets Fly
03. Smoking Snakes
04. Inmate 4859
05. To Hell and Back
06. The Ballad of Bull
07. Resist and Bite
08. Soldier of 3 Armies
09. Far from the Fame
10. Hearts of Iron
Sabaton vydávají poslední dobou nový materiál s železnou pravidelností každý sudý rok a ani letos jsme nepřišli zkrátka. “Heroes” zastává v jejich diskografii pomyslné číslo sedm a otázkou zůstává, jestli by přeci jen nebylo lepší nechávat si mezi alby o maličko větší časové rozestupy. Ne proto, že by každá další deska byla o tolik horší, to ne. Ale přeci jen jsou Sabaton kapelou, která sází na stále stejné nebo velice podobné postupy (v čele s vokálem Joakima Brodéna), a ačkoliv mám tuhle smečku moc rád, musím se přiznat, že už toho začíná být i na mě trochu moc.
Klíčovým problémem je totiž ona zmíněná koncepční repetitivnost. Frontman je bezpochyby skvělý vokalista a poslouchat jeho projev se místy rovná extatickému zážitku. Naživo dokonce ještě o trochu více než z desek. Přeci jen ne každý zpěvák dokáže svým výkonem vykouzlit příjemné mrazení v zádech. Hloupé je, že ani od “Heroes” nelze čekat nic víc než onen zajetý standard, který si Sabaton drží. Ten není špatný, ale po šesti (minimálně vokálně) veskrze podobných deskách podepřených sice výborným, ale stále stejně polohovaným vokálem, už trochu upadá do letargie a utápí se v potocích vlastního ega. Zbytek kapely hobluje jako vždy na výbornou, ale už jim také jaksi dochází dech. Ne, že by se mi zpracování nových písní vyloženě hnusilo, naopak, ale už to prostě není ono. Ona romantická atmosféra války i oslavy a idealizace jejích hrdinů už se přeci jen pomalu ohrává. Všechno, co můžete na “Heroes” zaslechnout, už v minulosti jednoduše Sabaton nějakým způsobem použili.
Technicky obecně “Heroes” neurazí a z produkčního hlediska jde o spíše lehce nadprůměrnou placku. Běžný posluchač se může těšit na plejádu všelijakých heavy a power metalových riffů a technik, které jsou dobré, ale vesměs ne moc hluboké. Nechybí dojemné vyhrávky a monstrózní refrény, na které Sabaton koneckonců sázeli vždycky. Vždyť co by jinak zpěvák dělal, kdyby na koncertech nemohl zaujatě povzbuzovat davy a teatrálně poskakovat do rytmu nosných melodií, kterých jsou právě refrény plné. Smutné je, že krom několika atmosférických pasáží si na nic jiného krom refrénů nevzpomenete. Celkem se mi líbí úvod “No Bullets Fly” a průvodní vojenská melodie “To Hell and Back”, ale to je tak všechno.
Otextování si zaslouží vlastní odstavec, protože je jako obvykle na vysoké úrovni. Jestli se totiž Sabaton mohou pochlubit něčím pro ně vyloženě typickým, jde o silné texty. Nevzpomínám si na píseň, která by podle slov byla vyloženě blbá nebo vycpávková. Každý song má svůj vlastní příběh a pointu, což kapele přidává na atmosféričnosti. Oproti minulé desce “Carolus Rex”, která mapovala život za třicetileté války a zabývala se osudem švédského krále Karla VII., se “Heroes” veze na jiné vlně. Bere si na paškál válečné hrdiny různých zemí a především tedy ty, o kterých se obecně moc neví. Velké plus za píseň “Far from the Fame”, která pojednává o československém letci RAF Karlu Janouškovi. Klobouček.
Když jsme u “Carolus Rex”, musím se přiznat, že tuhle fošnu fakt žeru. Společně se všeobecně “hejtovanou” “Coat of Arms” jde o mé nejoblíbenější placky Sabaton a myslím si, že sama kapela už je asi nikdy nepřekoná. Rozhodně ne s tím, co předvádí na “Heroes”. Největší síla předchozích dvou alb totiž vycházela z toho, že i přes podobnou koncepci měl každý jeden song sám o sobě co nabídnout. Výborný refrén, slušný nástup nebo zajímavé téma – to byly jejich přednosti. “Heroes” na to jde od lesa a snaží se posluchačům naservírovat něco podobného, ale výsledek je nějaký nedomrlý a rozpačitý. Jako by kapela nevěděla, čeho se chytit a držet tak, aby vytvořila další dobré album. Prostě se v tom lese ztratila. Ne, že by “Heroes” bylo kdovíjak špatné, to ne, ale po skoro deseti posleších pořád nemám pocit, že bych si nějakou píseň vyloženě oblíbil nebo zapamatoval. To považuji za hodně velký nedostatek, protože hudební matroš je jen tak dobrý, jak moc se dokáže zarýt pod kůži. Celé “Heroes” je posluchačsky příjemné, ale nic moc si z něj zkrátka neodnesete.
Sabaton vydávají poslední dobou nový materiál s železnou pravidelností každý sudý rok a ani letos jsme nepřišli zkrátka. “Heroes” zastává v jejich diskografii pomyslné číslo sedm a otázkou zůstává, jestli by přeci jen nebylo lepší nechávat si mezi alby o maličko větší časové rozestupy. Ne proto, že by každá další deska byla o tolik horší, to ne. Ale přeci jen jsou Sabaton kapelou, která sází na stále stejné nebo velice podobné postupy (v čele s vokálem Joakima Brodéna), a ačkoliv mám tuhle smečku moc rád, musím se přiznat, že už toho začíná být i na mě trochu moc.
Klíčovým problémem je totiž ona zmíněná koncepční repetitivnost. Frontman je bezpochyby skvělý vokalista a poslouchat jeho projev se místy rovná extatickému zážitku. Naživo dokonce ještě o trochu více než z desek. Přeci jen ne každý zpěvák dokáže svým výkonem vykouzlit příjemné mrazení v zádech. Hloupé je, že ani od “Heroes” nelze čekat nic víc než onen zajetý standard, který si Sabaton drží. Ten není špatný, ale po šesti (minimálně vokálně) veskrze podobných deskách podepřených sice výborným, ale stále stejně polohovaným vokálem, už trochu upadá do letargie a utápí se v potocích vlastního ega. Zbytek kapely hobluje jako vždy na výbornou, ale už jim také jaksi dochází dech. Ne, že by se mi zpracování nových písní vyloženě hnusilo, naopak, ale už to prostě není ono. Ona romantická atmosféra války i oslavy a idealizace jejích hrdinů už se přeci jen pomalu ohrává. Všechno, co můžete na “Heroes” zaslechnout, už v minulosti jednoduše Sabaton nějakým způsobem použili.
Technicky obecně “Heroes” neurazí a z produkčního hlediska jde o spíše lehce nadprůměrnou placku. Běžný posluchač se může těšit na plejádu všelijakých heavy a power metalových riffů a technik, které jsou dobré, ale vesměs ne moc hluboké. Nechybí dojemné vyhrávky a monstrózní refrény, na které Sabaton koneckonců sázeli vždycky. Vždyť co by jinak zpěvák dělal, kdyby na koncertech nemohl zaujatě povzbuzovat davy a teatrálně poskakovat do rytmu nosných melodií, kterých jsou právě refrény plné. Smutné je, že krom několika atmosférických pasáží si na nic jiného krom refrénů nevzpomenete. Celkem se mi líbí úvod “No Bullets Fly” a průvodní vojenská melodie “To Hell and Back”, ale to je tak všechno.
Otextování si zaslouží vlastní odstavec, protože je jako obvykle na vysoké úrovni. Jestli se totiž Sabaton mohou pochlubit něčím pro ně vyloženě typickým, jde o silné texty. Nevzpomínám si na píseň, která by podle slov byla vyloženě blbá nebo vycpávková. Každý song má svůj vlastní příběh a pointu, což kapele přidává na atmosféričnosti. Oproti minulé desce “Carolus Rex”, která mapovala život za třicetileté války a zabývala se osudem švédského krále Karla VII., se “Heroes” veze na jiné vlně. Bere si na paškál válečné hrdiny různých zemí a především tedy ty, o kterých se obecně moc neví. Velké plus za píseň “Far from the Fame”, která pojednává o československém letci RAF Karlu Janouškovi. Klobouček.
Když jsme u “Carolus Rex”, musím se přiznat, že tuhle fošnu fakt žeru. Společně se všeobecně “hejtovanou” “Coat of Arms” jde o mé nejoblíbenější placky Sabaton a myslím si, že sama kapela už je asi nikdy nepřekoná. Rozhodně ne s tím, co předvádí na “Heroes”. Největší síla předchozích dvou alb totiž vycházela z toho, že i přes podobnou koncepci měl každý jeden song sám o sobě co nabídnout. Výborný refrén, slušný nástup nebo zajímavé téma – to byly jejich přednosti. “Heroes” na to jde od lesa a snaží se posluchačům naservírovat něco podobného, ale výsledek je nějaký nedomrlý a rozpačitý. Jako by kapela nevěděla, čeho se chytit a držet tak, aby vytvořila další dobré album. Prostě se v tom lese ztratila. Ne, že by “Heroes” bylo kdovíjak špatné, to ne, ale po skoro deseti posleších pořád nemám pocit, že bych si nějakou píseň vyloženě oblíbil nebo zapamatoval. To považuji za hodně velký nedostatek, protože hudební matroš je jen tak dobrý, jak moc se dokáže zarýt pod kůži. Celé “Heroes” je posluchačsky příjemné, ale nic moc si z něj zkrátka neodnesete.
Kapela jména, jaké si vytvořili právě Sabaton, by se měla stále vyvíjet, aby zůstala pro fanoušky atraktivní, což se ale neděje. Postupně začínám věřit zvěstem, že Sabaton fungují jen jako velká nafouknutá bublina, která sází na to, že si k ní domů na čaj nikdy nikdo nepřinese žádný ostrý předmět. Protože jakmile prohlédnete postupy těchto Švédů, dojde vám, že jsou sice zábavní (a živě extrémně) a textově ojedinělí, ale to je tak všechno. “Heroes” neví, na kterou barikádu zaútočit, a nabízí prakticky to samé, co kterákoliv předchozí deska. Dávám šestku spíše s vědomím, že mohlo být hůře. Hardcore fanoušci nechť si připočítají ještě tři bodíky navíc, protože ti stejně sežerou svým oblíbencům úplně všechno.
Druhý pohled (Jméno):
Sabaton jsou na své novince přesně takoví, jací byli vždycky a jaké je vlastně jejich fanoušci pořád chtějí… Takže když někdo není fanoušek, což je přesně můj případ, je opětovně bez šance pochopit obrovskou popularitu těchto Švédů, která je naprosto neúměrná kvalitě jejich hudby, protože ať si kdo chce říká co chce, vážně nejde o nic jiného než obyčejnou power metalovou halekačku. Beru, že Sabaton nemají být žádné velké umění (byť jejich hardcore příznivci ustavičně tvrdí opak), ale jenom triviální chytlavý power metal fungující na první signální, stejně tak uznávám, že na starších albech kapela opravdu dokázala sem tam přijít s docela slušnou hitovkou, ale třeba minulé “Carolus Rex” nefungovalo ani v tomhle a byla to prostě brutální nuda. “Heroes” je oproti svému předchůdci o něco lepší a pár songů se strávit dá, což platí o “Night Witches”, “Inmate 4859”, relativně zajímavé “To Hell and Back” a “Resist and Bite”… a vlastně ještě nemám problém ani s “No Bullets Fly”. Zbytek (patosem nasáklá “Smoking Snakes” a poslední tři nezáživné songy) jsou už dost o ničem. Specíální zmínku si ovšem zaslouží ještě “The Ballad of Bull”, což je naprosto extrémní mega píčovina. Jednak je to docela solidní vykrádačka balad z “Kings of Metal” od Manowar, ale hlavně je to absolutně neposlouchatelný kýč, který snad ani nemůže být myšlen vážně… upřímně jsem docela dlouho neslyšel takhle sračkový song. Celkově slabší 5,5 (s přivřenýma očima). H.
Tak tu máme další album Sabaton. V obměněné sestavě je to vůbec první autorský počin kapely, která se jeho prostřednictvím po odbočce do 17. století vrací zpět na pole 2. světové války… Jaké to je? Úplně stejné jako dřív. Sabaton nadále sází na charismatický vokál Joakima Brodéna a chytlavé melodie, čímž se snaží zamaskovat faktickou impotenci své muziky, a jde vlastně jen o to, jak se jim to daří – a to je opět kámen úrazu. Z deseti skladeb totiž opravdu solidně fungují pouze tři – “Night Witches” (i když nevím proč, když je tak primitivní, až to mlátí dveřma), “To Hell and Back” (která má fajn ústřední motiv a taky by z ní byl skvělý remix) a “Resist and Bite” (která už je ale trochu na hraně). Zbytek je až na dva kusy nuda, ze které občas vykoukne slušný a občas zase dost příšerný moment, ale dohromady to není nic hodného pozornosti. A pak jsou tu ty dvě sr… tedy, chci špatné skladby. “Inmate 4859” je vážně retardovaný tematicky zpřízněný pokus o “Final Solution 2”, který nefunguje ani ve snu, a “The Ballad of Bull”… Víte, já mám pro balady celkem pochopení, ale takovouhle žumpu jsem fakt dlouho neslyšel. To je prostě dno. Sečteno, podtrženo dovedou části “Heroes” solidně zabavit a zbytek člověk vybavený skip tlačítkem nějak překlepe, ale v jádru je to pořád milionkrát obehraná a z vlastního i cizího repertoáru vykradená krávovina útočící na nejnižší úrovně smyslu pro muziku. Už to začíná být vážně docela trapné… Ježura
Sabaton sice nikdy nepatřili mezi mé vyložené srdcovky, ale přesto mě jednou za čas popadne taková podivná nálada, kdy si jejich alba dokážu úplně bez problému užít, abych pak za pár týdnů stěží skousnul jakoukoli jejich desku, protože v jádru je ten jejich “epický” power metal totální průměr bez špetky invence. Asi jako když vyšlo “Carolus Rex”, které mi v té době připadalo vážně super a líbilo se mi, tak třeba dnes, kdy jsem si jej jen ze zvědavosti chtěl pustit, jsem jej jen stěží doposlouchal. “Heroes” mě nebaví tak moc jako svého času předchůdce, ale přesto jsem schopný jej bez újmy přelouskat a několik písní si s chutí prozpěvovat. V tomhle ohledu jasně vede “Far from the Fame”, která mě zprvu bavila snad jen díky Brodénově výslovnosti “Karel Janoušek” v refrénu, ale po chvíli jsem si na ni zvyknul, až jsem jí nakonec přišel na chuť. “Heroes” je napěchováno vším, co mají fanoušci Sabaton rádi, ale přesto se nemůžu zbavit pocitu, že v minulosti to bylo o něco lepší, protože “Night Witches”, “To Hell and Back” nebo “Smoking Snakes” mi strašně připomínají některé ze starších skladeb (názvy po mně nechtějte, protože mi dohromady docela splývají). V rámci stylu obecně si “Heroes” hodím do škatulky průměr a v kontextu diskografie Sabaton také, takže aniž by ze mě mluvila nějaká zaujatost vůči téhle (pro mě nepochopitelně) velmi populární partě, tak mi z alba nevychází nic víc než průměr, kterým Sabaton neurazí, ale ani nepřekvapí. Kaša
Přiznám se bez mučení, ještě před nějakými třemi lety jsem Brodénovi a spol. žral úplně všechno (kromě obalů – fujky). Už v té době ve mně však hlodalo, že kapela nevyrostla na kvalitě své tvorby, ale na záhadném kouzlu, které zbláznilo desítky tisíc fanoušků. Když tak přemýšlím nad tou atraktivitou, fanoušci to Sabaton žerou nejspíš kvůli tomu, že se kapela textovým zaměřením prezentuje inteligentněji a masový fanoušek si říká, že se něčemu intelektuálně přiučil. No, nevím, o nějaké intelektuální stránce bych ohledně Sabaton radši pomlčel, raději se budu věnovat hudbě. Sabaton vždycky platili za ty, kteří uměli složit chytlavou, žel dost primitivní skladbu. Na “Heroes” je jich klasicky naprostá většina a je to vlastně škoda, protože člověka výrazně neupoutá jedna dvě melodie, které by čněly svou chytlavostí nad ostatní. Když však na těch 37 minut kompletně vypnete mozek a přistoupíte na hru Sabaton, přeci jen si musíte říct, že na té muzice něco je. Zaujal hlavně nadupaný úplný úvod v podobě energického dua “Night Witches” a “No Bullet Fly”, jenž mě fakt hodně baví. Některé skladby však těžko vystojím i s “vypnutím”, například baladickou “The Bullet of Bull”, nechutně vlezlý refrén “To Hell and Back” a asi největší slátaninu “Smoking Snakes”, ve které slyším nespočet starších písní Sabaton. Zbytek je takový Sabatonovský průměr, v celkovém kontextu jednoduché hudby, dle mého ucha, mírný nadprůměr. Prostě Sabaton. Skvrn
Atreides:
Swans – To Be Kind
Index očekávání: 9/10
Zajus:
Agalloch – The Serpent & the Sphere
Index očekávání: 9/10
Skvrn:
Agalloch – The Serpent & the Sphere
Index očekávání: 10/10
Thy Mirra:
Killer Be Killed – Killer Be Killed
Index očekávání: 8/10
Květnový eintopf s vcelku solidním přehledem a náskokem jasně ovládli Američané Agalloch se svou očekávanou novinkou “The Serpent & the Sphere”. Nemá cenu to nijak zvlášť zapírat, protože jestli nás nějakou chvíli sledujete, tak už to stejně víte, ale zrovna Agalloch vždycky byli skupinou, jež si u nás stála hodně vysoko, což je asi docela lehce vidět jen z toho, že když se tu na ně objevily doposud tři recenze, které dohromady hodnotilo sedm lidí a jenom v jednom jediném případě šla známka pod 9 bodů, což je při naší hodnotící filozofii docela ojedinělé. Není tedy divu, že i “The Serpent & the Sphere” velká část redakce očekává velmi netrpělivě (celkem za 31,5 bodu z 80). Samozřejmě ovšem nejde o jediné album, protože barometr očekávání vyletěl docela vysoko i nahrávek “Freiheit” od Dornenreich (22,5) a stejnojmenného debutu projektu Casualties of Cool (21), za nímž nestojí nikdo jiný než starý známý Devin Townsend. Samozřejmě ani tímhle není výčet kompletní, ale to už si můžete přečíst níže, protože nemá cenu to tu duplovat :)
H.:
Zde se původně nacházel oslavný odstavec o “Esoteric Warfare” od norské black metalové legendy Mayhem, nicméně vzhledem k tomu, že byla deska o pár dnů přeložena, díky čemuž se datum jejího vydání přehouplo do června, jsem se musel poohlédnout po něčem jiném. Zůstaneme-li v metalovém ranku, rozhodně tu je pár desek, na něž se poměrně těším, jmenovitě se jedná o novinky Dornenreich, Agalloch a Den Saakaldte, ale ani v jednom případě to není nic, kvůli čemu bych nemohl dospat, tudíž jsem se opětovně vydal do nemetalových vod. Švédská hudebnice Lykke Li si mě na svou stranu získala naprosto hravě pomocí své předchozí nahrávky “Wounded Rhymes” z roku 2011, na níž nabídla velice inteligentní indie pop. Skladby jako “I Follow Rivers”, “Get Some” nebo “Rich Kid Blues” jsou i po třech letech od svého vydání naprosto skvělé a stále si je pouštím s obrovskou chutí, takže není divu, že jsem hodně zvědavý, jak na tom bude pokračování s názvem “I Never Learn”, jež vyjde hned zkraje měsíce. Podaří-li se udržet laťku nastavenou “Wounded Rhymes”, pak to bude pecka, která všechny ty Sabatony a podobné hovadiny nechá daleko za sebou…
Ježura:
Jak to tak vypadá, jaro leze asi i na muzikanty, protože květen je po nějaké době první měsíc s opravdu zajímavou nabídkou vydávaných nahrávek, a to jak co se týče mainstreamovějších záležitostí, tak opravdových lahůdek. Bude rozhodně zajímavé sledovat, s čím se vytasí Epica, Hour of Penance, Arkan, Vallenfyre nebo Vader, přičemž všechna tato jména mají potenciál k tomu, aby dodala na trh opravdu výtečné desky. I když se ale na všechny tyto novinky opravdu těším, jsou tu ještě dvě, které nesnesou konkurenci. V první řadě mám na mysli počin “The Serpent & the Sphere” od portlandských Agalloch a já nemám nejmenších pochyb, že opět půjde o excelentní výpravu do nálad, které umí kouzlit jedině Agalloch. I Agalloch ale musí sklonit hlavu před deskou “Freiheit”, kterou se má na delší dobu uzavřít tvůrčí epocha Rakušanů Dornenreich. Předchozí “Flammentriebe” byl skvost, všechny ostatní počiny Dornenreich jsou vlastně také skvost a Dornenreich jsou pro mě absolutní srdcovka, takže tady není o čem diskutovat. Očekávám zlatou tečku za výjimečnou tvorbou jedné výjimečné kapely – nic míň!
Kaša:
Zatímco minulý měsíc jsem měl pravidelnou vobu zjednodušenou díky přítomnosti Triptykon, tak na květnové soupisce jsem si našel hned několik alb, která mě nenechávají chladným, přičemž do finálového souboje jsem si vybral trojici jmen Killer Be Killed, Vader a Casualties of Cool, za nimiž stojí Devin Townsend. Zatímco Vader a Devin jsou jména léty osvědčená, tak spojenectví mezi Maxem Cavalerou a Gregem Puciatem na eponymním debutu “Killer Be Killed” bude novinka, ačkoli z dvou doposud zveřejněných skladeb to nezní vůbec marně, takže se docela těším. Vybírat mezi Vader a Casualties of Cool není vůbec jednoduché, ale nakonec se přeci jen musím přiklonit ke kanadskému géniovi, který se na “Casualties of Cool” spojil s Ché Dorval. Vader budou nářez, to je mi jasné, ale první uvolněná píseň Casualties of Cool, “Forgive Me”, napovídá, že by se mělo jednat o něco jiného, než s čím doposud Devin Townsend přišel (tentokrát to vypadá na trochu víc folku), takže jsem zvědavý. No, a protože špatná alba neumí, tak jsem zvědavý hodně. Minimálně na osmičku.
nK_!:
V poslední době mě švédští Sabaton baví více a více. Předloňská deska “Carolus Rex” i předchozí “Coat to Arms” byly bezvadné, ať si někteří kolegové myslí cokoliv :-) Na “Carolus Rex” se mi nejvíce líbil nápad se zpracováním švédské historie do konzistentní metalové desky, který docela dobře vyšel, a album bylo zábavné i informačně přínosné zároveň. V květnu mě zajímají ještě Mushroomhead (7/10), kteří jdou s kůží na trh po dlouhých čtyřech letech. Celkem jsem zvědav i na nového Devina Townsenda v podobě projektu Casualties of Cool (5/10), i když mám jeho projev raději živě. Naopak co jde už úplně mimo mě, jsou polští Vader (2/10), které jsem přestal sledovat někde kolem fošny “Impressions in Blood”. Od té doby mi jejich tvorba nepřijde nijak zajímavá, natož lákavá.
Atreides:
Přiznávám, Swans nejsou zdaleka takovou srdcovkou, jakou by mohli být, přestože jejich hudba je mi opravdu velmi blízká. Nelze jim upřít, že byli jednou z kapel, díky kterým jsem se začal zajímat o složitější hudbu spolu třeba s Melvins, Crippled Black Phoenix a dalšími jmény. Ani vlastně neznám všechny jejich desky (což je mimochodem dost obtížný cíl, když člověk zváží nepřístupnost a rozsáhlost jejich tvorby), ale dva roky stará “The Seer” pro mě byla skutečnou výzvou, jako ostatně každá deska, kterou jsem se poté snažil naposlouchat. Swans se nebojí rozmáchlých kompozic ani dlouhých alb, nebojí se týrat svoje posluchače a nebojí se experimentů. A věřím, že “To Be Kind” bude stejnou výzvou jako předchozí deska. Jasně, mohl jsem v eintopfu doporučit třeba Dornenreich, případně Agalloch, s jejichž hudbou jsem se většinou seznamoval “na první dobrou” (čímž nechci jejich díla nijak shazovat), ostatně věřím, že oba počiny budou veskrze kvalitní. Nicméně vzhledem k tomu, že v eintopfu už obě vycházející desky zmíněny jsou, rozhodl jsem se vypíchnout Swans, a to i přesto, že k Dornenreich mám možná ještě o kousek bližší vztah, než k těmhle americkým velikánům.
Zajus:
Nebýt vlastní nedočkavosti, měl bych volbu nejočekávanějšího alba měsíce května těžkou. Své novinky vydají totiž dva z mých oblíbenců, Swans a Agalloch, a rozhodnutí mezi “To Be Kind” a “The Serpent & the Sphere” by tak nebylo vůbec snadné. Ovšem protože mi zvědavost nedovolila vyčkat, než ke mně “To Be Kind” dorazí oficiální cestou, přišel jsem nejen o radost z prvního poslechu započatého tichým dosednutím jehly do drážek vinylu, ale i o rozhodování o nejočekávanějším albu měsíce. Agalloch je kapela, která mě svým posledním dlouhohrajícím počinem “Marrow of the Spirit” značně překvapila, překročila hodně vysoko stanovenou laťku a na následném EP “Faustian Echoes” vše navíc stvrdila. O tom, že “The Serpent & the Sphere” naváže na kvality předchůdců, tak vlastně vůbec nepochybuji. Na závěr se tak zmínim už jen o jediné kapele, kanadském triu BadBadNotGood. Ti vydávají hned zkraje měsíce třetí řadový počin “III”, který narozdíl od minulého “BBNG2” bude již zaplněn výradně vlastní tvorbou. Jsem proto zvědav, jak se kapela, která se proslavila jazzově laděnými covery hip-hopových skladeb, vypořádá s nověm získanou pozorností i hodinou prostoru pro vlastní nápady.
Skvrn:
Konečně! Konečně je tu měsíc, který mě posluchačsky pořádně zaměstná. Už několikrát jsem v minulých eintopfech avizoval, že onen měsíc brzy přijde, nuže co nás tak výjimečného čeká? Začněme tedy od toho nejočekávanějšího, americkými Agalloch, jejichž volbou jsem si nedělal hlavu. Je jen málo kapel, od kterých se pravidelně očekává, že každým vydaným počinem budou potvrzovat ty nejvyšší ambice, a jsem hodně zvědavý, jak se “The Serpent & the Sphere” vyvede. I přes extrémně kvalitní díla, co tato čtveřice vydala, mám dojem, že nejpropracovanější opus Agalloch ještě přijde, a proč by to nemohlo být právě “The Serpent & the Sphere”, že? Abych žánrově hned úplně neuhnul, je tu další nahrávka, na kterou jsem nesmírně zvědav, a sice “Freiheit” od Rakušanů Dornenreich. Ačkoli kapela dopředu hlásala, že vydáním “Flammentriebe” metalová éra Dornenreich končí, už v minulosti jsme se mohli přesvědčit, že tahle parta umí bavit i na čistě folkových deskách. Dále už jen ve stručnosti, tak tedy Casualties of Cool, Lantlôs a možná i na ty Sabatony se podívám, už jen kvůli tomu, že redakci čeká zase po dvou letech od vydání “Carolus Rex” pěkná názorová přestřelka.
Thy Mirra:
Tak je tu to, na co jsem dlouho čekal, o čem se mluvilo už od vydání singlu “Rise of the Fallen” v roce 2010, na kterém se Soulfly spolupracoval Greg Puciato. The Dillinger Escape Plan jsou u mě už nějakou dobu na nejvyšších příčkách oblíbenosti, odkud de facto vyšachovali právě Soulfly, kteří pro mě byli několik let zpátky naprostou modlou. Dneska už mě nová tvorba Maxe Cavalery absolutně nebere, ale na jeho spolupráci s Gregem se těším fakt hodně. Pak tu máme Vader, jejichž “Necropolis” je naopak jedna z mých nejoblíbenějších desek žánru, takže se mi “Tibi et Igni” jeví jako naprostá povinnost, i když mě minulá “Welcome to the Morbid Reich” moc nebrala. Nakonec stejně jako Kaša musím zmínit Devina Townsenda a jeho projekt Casualties of Cool. Jsem zvědav, jestli se mi Devin trefí do vkusu jako s “Addicted” nebo “Ziltoid the Omniscient”, nebo ne jako s “Deconstruction”, každopádně to určitě bude zajímavá deska. No, a pak je tu na květen ještě EP od Down, které by bylo záhodno projet, před návštěvou Brutal Assaultu, a taky Lantlôs s jejich první deskou, na které se nepodílí Neige.
V pátek 8. března se sportovní hala Euronics ve Zlíně změnila na jeden večer v shromaždiště metalových fanoušků, kteří se rozhodli zpříjemnit si nadcházející víkend ve společnosti řízných kytar a velkých melodií. Koncert, na kterém se postupně představili mladíci Wisdom, švýcarští folk metalisté Eluveitie a švédští Sabaton, se pro velký zájem v průběhu předprodejů přesunul z menších prostor Masters of Rock Café do větší haly Euronics, která sice nakonec nepraskala ve švech, ale slušné tři, čtyři tisícovky příznivců do ní své kroky nasměrovaly a postaraly se o skvělou atmosféru. Brány haly se otevřely na minutu přesně o půl sedmé a již v té době se početný dav lidí rozhodl soupeřit o místa v první řadě před pódiem, aby mohli pěkně z blízka obdivovat hlavní hvězdu večera. Protože do koncertu úvodních Wisdom zbývalo nějakých devadesát minut, takže jsem je pojal jako exkurzi po hale a přilehlých stáncích s občerstvením a pivem.
Člověk se ani nenadál a už klepala na dveře osmá hodina večerní a svůj set právě startovali maďarští melody-makers Wisdom. Pokud se nepletu, jednalo se o jejich druhé vystoupení na území ČR (o den dříve v Praze v rámci stejného turné debutovali) a případná nervozita nebyla vůbec znát. Protože jsem neměl páru, co od nich čekat, zhlédl jsem nějaké klipy na webu a zhrozil jsem se příšerné kopírky Gamma Ray, Helloween a třeba ještě Edguy. V čele kapely stojí zpěvák Gabor Nagy, jehož zpěv na mě ze studiové tvorby působí dost teple a kapela se svým předvídatelným hevíkem tomu moc neprospívá. Pětice na to celkem vlítla a postupně do nás nasázela nějakých sedm fláků, včetně novinky “War of Angels” z jejich připravovaného nástupce alba “Judas”. Po všech stránkách podprůměrná produkce mě opravdu nebavila a jediné překvapení tak pro mě byl (na první akt večera) opravdu slušný zvuk. Teprve s příchodem zmíněné novinkové skladby jsem trošku zpozorněl, protože oproti prvním dvěma kouskům obsahovala zajímavější a zatěžkanější riffy. Lidi pod pódiem si jejich půl hodinový set užívali, takže roli rozehřívačů splnili Wisdom dobře. Já jsem toho názoru, že pokud mě na koncertu kapely nejvíc baví předělávka, tak je něco špatně. “Wasted Years” od Iron Maiden je skvělá koncertní tutovka a zanotoval jsem si i v podání průměrných Maďarů, ale nic pamětihodného tihle borci nebyli.
Po krátké čtvrthodince nutné k přestavení pódia zaujali své pozice folk metalové hvězdy jménem Eluveitie. Ti si pro mě přichystali hned dvě překvapení. Obě nemilá. To, že je niněristka a zpěvačka Anna Murphy vážně nemocná a kapela absolvuje turné bez ní, nebylo nic nového, ale i tak její krásný vokál, a tím pádem i některé skladby, ve kterých hraje prim, chyběly. Druhým nemilým zjištěním, se kterým jsem na koncert přicházel, byla vymezená hrací doba, protože 50 minut mi přišlo dost málo a vůbec bych se nebál čtvrt hodinku přidat, výsledná show by tím rozhodně neutrpěla.
Početná partička kolem charismatického Christiana Glanzmanna těžila hlavně ze své poslední studiové desky “Helvetios”, která sice není jejich majstrštyk, ale Eluveitie vybrali do finálního setlistu pouze skladby, které jsem si z něj oblíbil, takže já byl spokojený. Za dozvuků intra “Prologue” se do toho opřeli prostřednictvím titulní palby “Helvetios” a pod pódiem se šílelo. Kombinace tvrdých kytar, řevu a všech těch píšťal, fléten, dud fungovala na jedničku. Všechny nástroje byly po celou dobu krásně čitelné, snad jen s výjimkou houslí Meri Tadić, jež mi přišly místy upozaděné. Skočné koncertní tutovky “Luxtos”, “Thousandfold” či klasická “Inis Mona” rozhýbaly pod pódiem opravdu každého a Christian nezapomněl publiku poděkovat za skvělou atmosféru, za což byl náležitě odměněn. Způsob, jakým přecházel od hrdelního řevu ke hře na píšťalu, byl neuvěřitelný, až jsem ho začal podezřívat, jestli nemá dvoje plíce nebo nejede na playback. Před jednou ze závěrečných skladeb vyzval prostor v kotli o vytvoření circle pitu a maník v tričku Korpiklaani, který měl vést, to moc nezvládl, ale důvod byl spíš v opravdu přeplněném prostoru, ve kterém se toho vytvořit moc nedalo, takže nakonec z toho byla spíš slušná tlačenice. Závěrečná “Havoc” byla přehlídkou bubeníka Merlina Suttera, který jel jak blázen. Eluveitie předvedli opravdu vynikající koncert, u kterého mě štvala jen krátká hrací doba, ale nedá se svítit, předkapela je holt předkapela.
Nenávidění i milovaní. Tohle přirovnání by se dalo jistě uplatnit jak na právě skončivší Eluveitie, tak na hlavní hvězdu večera, švédské válečníky Sabaton. Jedněmi bezmezně uctívaní, jinými opovrhovaní. Od prvních momentů nebylo sebemenších pochyb, že lidi, kteří se minulý pátek sešli ve Zlíně, je doslova žerou. Zástup přívrženců v tričkách kapely a maskáčových kalhotách dával jasně najevo, ke komu patří. Našli se i takoví, kteří se nebáli vytvořit si účes, jež na hlavě nosí frontman Joakim Brodén, což sice považuju za stupidní, ale budiž, když to někoho baví… Švédové na sebe nechali chvilku čekat a po dvojici inter publikum přivítal bubeník Snowy Shaw, který tohle turné zaskakuje za Robbana Bäcka, a spustila hitovka “Ghost Division”. Všichni členové lítali ze strany na stranu, kytaristé navíc hojně využívali rampy k plošině, na které byly umístěny bicí. Joakim se přiřítil za letu ve stylu Bruce Dickinsona a spustil. Publikum bylo doslova ve varu a kapela si přízeň evidentně užívala. Mě však neustálé roztleskávání a povzbuzování z pódia iritovalo a dost mě v průběhu dalších skladeb přesvědčilo, že Sabaton snad mají ve zkušebně jednu stěnu jako zrcadlo, protože všechny pohyby měli secvičené jako parta baletek.
Téměř v každé pauze mezi skladbami se mocně skandovalo “Sabaton, Sabaton!” či “Ještě jedno pivo!”. Pokud mě v něčem Joakim přesvědčil, tak ukázal, že to s publikem umí na jedničku a fanoušci mu to žrali i s navijákem. Nekonečné kecy o tom, jak máme skvělé pivo, mě neobalamutí, takže tohle beru s rezervou jako něco, co prostě fanoušci chtějí slyšet. Neříkám, že bych se nebavil, to zase ne. Písně, které koncert odpálily, mě vážně bavily, takže pro mě vrchol přišel hned z kraje při “Gott Mit Uns”, houpavé “Carolus Rex” či “Poltava” z posledního alba. Celkem třikrát jsme dostali možnost hlasovat o další skladbě, takže z těchto výběrů zazněla vykrádačka “Wishmaster” od Nightwish jménem “Attero Dominatus”, “Uprising” a ještě jeden kousek odzpívaný ve švédštině. Z dalších skladeb jsem zaregistroval ještě “40:1”, “Far from the Fame”, “The Art of War”, “Primo Victoria” a závěrečnou hovadinu “Metal Crüe”. Plocha pod pódiem skákala a zpívala jako jeden muž. Nutno říct, že zvuk se oproti Eluveitie mírně zhoršil a Brodén se místy ztrácel v záplavě přehulených kytar a bicích. Nic, co by však křivilo úsměv přítomných a kazilo výsledný dojem z vystoupení.
Přestože jsem od vystoupení Sabaton nečekal kdovíjaké zázraky, tak jsem ze Zlína odjížděl spokojený (až na to vedro, které se v hale ke konci večera vytvořilo). Abych neměl žádných výtek, tak bych ubral tři skladby z vystoupení Švédů a ušetřený prostor věnoval švýcarským kolegům. Jak jsem řekl, dokážu pochopit, že je někdo miluje, stejně tak, jako je jiní nenávidí. Já bych se zařadil někam doprostřed. Nebylo to sice zlé, ale že bych si to chtěl vyloženě v budoucnu zopakovat, to zase ne, protože věřím, že bych dostal úplně stejnou show přes kopírák a mou aktuální spokojenost a dobrý pocit by podruhé už dost určitě vystřídal pocit nudy, takže proč si to kazit…
Top5 2012:
1. Kreator – Phantom Antichrist
2. Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 1
3. Linkin Park – Living Things
4. Anti-Flag – The General Strike
5. Sabaton – Carolus Rex
1. Kreator – Phantom Antichrist “Hordes of Chaos” ve mně před třemi lety vzbudilo rozhodně nadšení. “Phantom Antichrist” jde ještě dál a servíruje nám pod nos dokonale promakaný a moderní thrash metal přesně tak, jak jej máme rádi. Naprostá pecka a jedna písnička lepší než druhá. Takhle se má styl vyvíjet – se smyslem pro detail a precizním provedením.
2. Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 1 Uvažoval jsem, že Stone Sour umístím na úplný vrchol svého žebříčku, ale zpětně musím uznat, že Kreator na mě zapůsobili více. Stone Sour sice po minulém poměrně vlažném albu přišli také s něčím novým a neoposlouchaným, ale tady rozhoduje subjektivní dojem, ve kterém “Phantom Antichrist” prostě vede.
3. Linkin Park – Living Things Od “Living Things” jsem nečekal vůbec nic a dostalo se mi velice příjemného poslechu, který dodává tušení světlejších zítřků a nostalgicky připomíná rannou tvorbu Linkin Park. Už bylo na čase.
4. Anti-Flag – The General Strike Moje první setkání s americkými levicově založenými punkery a hned takový skvost! Rychlé, úderné a chytlavé – od punkrocku více nepožaduji.
5. Sabaton – Carolus rex Neurazí a dobře se poslouchá. Sabaton nejsou kdovíjací umělci, ale jejich hudba má hlavu a patu a je to něco, co si člověk v klidu pustí jen tak aby si zazpíval v autě. A o tom by hudba měla v první řadě být.
CZ/SVK deska roku:
Dymytry – Neonarcis Tady není vůbec nad čím debatovat, Dymytry se nástupce fošny “Neser” z roku 2010 setsakra podařil, a i když to po několika prvních posleších nevypadalo, dočkali jsme se jedné z nejlepších desek letoška.
Neřadový počin roku:
Godsmack – Live & Inspired Přiznám se, že neřadovky většinou nesleduji, ale Godsmack jsem si obstaral z čisté povinnosti věrného fanouška. Dobře natočený živák se spoustou kultovních písní – co víc si přát? Jednoduše covery. Je libo “Nothing Else Matters” od Metallicy v novém provedení s klavírem? Nebo třeba “Come Together” od The Beatles?
Artwork roku:
Sparzanza – Death Is Certain, Life Is Not
Jednoduché, ale vystihující podstatu alba. Pěkné a kontrastní. A hlavně si jiné obaly nepamatuji.
Shit roku:
Mnemic – Mnemesis O Mnemic se nemá smysl ani rozepisovat, protože takový sranec, jako vypustili do éteru oni, se jen tak někomu nepovede.
Koncert roku:
Smash Hit Combo: Basinfirefest – Spálené Poříčí, 30.6.2012 O francouzských Smash Hit Combo jsem se doslechl poprvé až těsně před jejich nočním festivalovém vystoupení. O pár minut později už jsem jen úžasně civěl a nechal se unášet brutálně pařícím davem. Naprostá paráda. Smůla, že ještě před koncem setu byl pořadatel nucen celý areál kvůli nepřízni počasí uzavřít. I tak nej zážitek roku.
Videoklip roku:
Rammstein – Mein Herz brennt Videoklip roku je další v řadě kategorií, ke kterých obvykle nemívám co dodat, ale letos jsem se přistihl při sledování celých dvou (!) videoklipů, z nichž lépe vyšel právě ten od Rammstein. A “Mein Herz brennt” je přece srdcovka.
Potěšení roku:
reunion Coal Chamber “Na Basinfirefestu 2013 budou Coal Chamber? Cože, vždyť už dávno nehrajou? Nebo jo…?”
Zklamání roku:
Spineshank – Anger Denial Acceptance Od novinky oblíbených Spineshank jsem čekal hodně a ještě víc. Bohužel jsem se dočkal jen několika solidních songů plus hromady nudné výplně. Tak snad jindy.
Zhodnocení roku:
Celkem málo vyložených pecek, celkem málo zajímavých koncertů a celkem málo zapamatováníhodných událostí. Letos jsem měl smůlu, vyhlížím 2013!
Začátek posledního dne obstarávají české evergreeny Salamandra, Škwor a Doga, které jsem si všechny nechal s klidným srdcem ujít, protože – ruku na srdce – jejich koncerty jsou vesměs pokaždé to stejné, co sice neurazí, ale pokud jste to viděli už mnohokrát, nic vám to nedá. Letmé nakouknutí do areálu v průběhu setů dvou z nich mi dalo za pravdu, že opravdu o nic nepřicházím.
Mezi výše zmiňovanou trojici se však vklínili Skyforger z Lotyšska, a to už bylo poněkud jinačí kafe. Nejen v porovnání s okolními účinkujícími (ačkoliv Skyforger opravdu nejsou nijak ostrá sebranka, byli asi jednou z nejtvrdších kapel festivalu), ale i v porovnání třeba s jejich loňským výstupem na Brutal Assaultu, kde docela nudili. Tentokrát to bylo přesně naopak a pobaltští bardi zahráli opravdu výtečně. Zpočátku bylo znát, že je většina lidí moc nezná, přesto Skyforger během svých padesáti minut dokázali získat sympatie většiny obecenstva (alespoň mi to tak přišlo podle neustále narůstající odezvy). Každopádně, bylo to hodně dobré.
Britští Hell pro mě osobně platili asi za největší tahák letošního Masters of Rock a nutno říct, že očekávání svým způsobem splnili, ale zase bych lhal, kdybych netvrdil, že jsem to nečekal ještě o malinko lepší (smích). Nicméně i tak to bylo naprosto skvělé, a přestože ve studiové podobě se mi jejich nadčasový heavy metal líbí o trošku více, i tak Hell o třídu převyšovali většinu zbylého line-upu. Show byla perfektně secvičená, přesně dle názvu skupiny správně pekelná (o tom, že za tmy a v klubu by to bylo úplně někde jinde, se ani nemá cenu zmiňovat), kupředu ji táhl především fanatický frontman David Bower, jenž během vystoupení naplno uplatnil své herecké zkušenosti a svým jedovatým vokálem prořezával vizovický vzduch vskutku zodpovědně. Debutové album “Human Remains” zaznělo téměř celé, akorát škoda, že nezbylo místo i na geniální “The Devil’s Deadly Weapon”, což lze však vzhledem k její délce i pochopit. Jinak to bylo vážně super, a pokud se někdy Hell objeví v České republice v klubu, byl by opravdový hřích si to nechat ujít.
Odskok na vedlejší pódium za ujetými Hentai Corporation se vyplatil, jelikož jejich šílený výstup byl po čertech zábavný – a to do té míry, že člověka snad nakonec ani nemrzelo, že prošvihnul Paula Di’Anno, bývalého zpěváka Iron Maiden, který hrál souběžně na hlavní scéně. Hentai Corporation rozjeli skvěle úchylné vystoupení plné výborných hlášek, které uhánělo kupředu tak zběsile, až si člověk pomalu ani nestačil všimnout, jak rychlých těch pětačtyřicet minut bylo.
Jsou skupiny, jež nepotřebují vůbec žádnou velkou show, ani přehnanou koncertní stylizaci či cokoliv jiného, prostě jim stačí, aby za sebe nechaly mluvit pouze svou muziku, a i s tím bez mrknutí oka strčí do kapsy většinu okolních kapel. A přesně to je případ následujících Tiamat. Kytarista Roger Ojersson ve svém fialovém outfitu vypadal, jako kdyby právě vylezl z gay baru, Johan Edlund si zase na koncert nejspíš odskočil přímo od lovu ryb, přesto když Tiamat spustili, mělo to pod zamračenou oblohou neskutečnou atmosféru. Ničím jiným sice koncert nevynikal, ale ničeho jiného také nebyla třeba, aby se Tiamat stali jedním z vrcholů festivalu.
Oproti tomu z vystoupení Gotthard jsem měl úplně stejné pocity jako z jejich nové desky “Firebirth” – bylo to dobré, těžko proti tomu říct nějaké křivé slovo, ale něco tomu scházelo a koncert na stejném místě před několika lety se Stevem Lee za mikrofonem byl o mnoho lepší. Paradoxní ovšem je, že bych to ani v nejmenším nedával za vinu novému zpěvákovi Nicu Maederovi, neboť ten mi naopak ten den přišel jako nejsilnější článek Gotthard, koncert si vyloženě užíval, výborně zpíval a bezchybně pracoval s publikem, ale od ostatních členů mi to přišlo poněkud rutinně odehrané, což je vcelku s podivem, protože by člověk očekával, že po vynucené přestávce budou opět chuť hrát jako o život. Ale možná to byl jen můj pocit. I tak ale nepovažuji koncert Gotthard za špatný, bylo to solidní.
Arch Enemy svého času do České republiky ani nepáchli, ale od té doby, co se zde jednou objevili, tu jsou skoro pořád, takže by se mohlo zdát, že už pomalu také začnou nudit, k jejich cti ovšem slouží fakt, že ve většině případů dokážou zahrát tak dobře, že to třeba mě osobně baví i na x-té repríze, dokonce bych si dovolil tvrdit, že tento koncert patřil k těm nejlepším, jaké jsem zatím od Arch Enemy viděl. Nový kytarista Nick Cordle se zjevně již stačil do sestavy zdárně zapracovat a čistě co se zvuku kapely týče, člověk v podstatě nepoznal rozdíl, že už to nehraje Christopher Amott. Kromě toho Arch Enemy tentokrát přitáhli svou vlastní projekci, která běžela na obrazovce, což také bylo slušné ozvláštnění.
Poslední skupinou Masters of Rock byli švédští Sabaton, milovaní i proklínaní. A sám za sebe musím říct, že se řadím jednoznačně do té druhé sorty, pročež vás asi nepřekvapí, že rozhodně nesdílím nadšení většiny lidí z jejich koncertu, naopak mi pořád nedochází, proč zrovna tahle skupina, hudebně naprosto průměrná, má takový ohromný ohlas. V poslední den festivalu se strhlo hotové šílenství okolo Sabaton, polovina přítomných lidí měla jejich trika, po areálu se po celý den potulovalo mnoho individuí s okopírovaným účesem a trikotem Joakima Brodéna (s kolegou jsme je pokřtili na Brodénovu gay legii (smích)), fronta na jejich autogramiádu byla absolutně největší řada, jakou jsem kdy za všechny ty roky, co na Masters ofRock jezdím, viděl; a když kapela konečně začala hrát, dosáhla vlna euforie maxima… zcela upřímně si nevzpomínám, že bych kdy na jakémkoliv koncertě viděl nadšenější dav – a to mi věřte, že jsem toho neviděl zrovna málo. A to mi opravdu neleze do hlavy, vzhledem k tomu, že jde o vcelku primitivní power metalovou halekačku… přijde mi to docela smutné, že největší úspěch mají skupiny, které jsou vlastně naprosto průměrné, ale tak si to asi většina posluchačů žádá. Nemá cenu pochybovat o tom, že Sabaton odehráli svým způsobem velké vystoupení, neříkám, že ne, ale z větší části za to mohla spíš fanatická odezva davu než samotní Sabaton. Ačkoliv se mnou asi většina lidí souhlasit nebude, mně to prostě nebavilo a do jisté míry spíše znechutilo.
Pominu-li subjektivní hodnocení koncertu Sabaton, je zde ještě několik záležitostí, které určitě stojí za zmínku. Skupina se v České republice poprvé představila v nové sestavě, ale upřímně řečeno v tom žádný velký rozdíl oproti minulým vystoupením nebyl, kromě toho, že nový bubeník vypadá opravdu teple (smích). Po čtvrté písni koncertu se na pódiu objevil šéfredaktor časopisu Spark a vyhlásil výherce v jakémsi sčítání metalistů, které na Masters of Rock probíhalo. Mně osobně tohle sčítání přišlo docela k smíchu, ale pokud to někoho baví… V neposlední bylo vystoupení Sabaton zajímavé ještě jednou věcí, a sice že kapela zde představila skladbu “Far from the Fame”, jež byla složena výhradně pro české fanoušky, což ze strany kapely, to zase všechna čest, chápu jako velice sympatické poděkování za popularitu, jaké se jí v naší zemi dostává, byť samotný song byl naprosto obyčejná Sabatonovka, ale tak to asi fandové mají rádi, tudíž slavila úspěch. Objektivně koncert Sabaton zhodnotit nedokážu, subjektivně jsem to již udělal (nuda, zívačka. průměr), v průměru je však většina lidí považovala za naprostý vrchol letošního Masters of Rock…
Zhodnocení:
V úvodu reportu jsem zmiňoval poměrně velké zklamání ze sestavy desáté ročníku a opravdu je tomu tak, alespoň v mém případě. Samotný line-up sám o sobě vyloženě slabý nebyl, to ne, bylo ovšem trochu zarážející, že drtivou většinu účinkujících již bylo možné na Masters of Rock v minulosti vidět (některé z nich dokonce vícekrát, ba přímo mnohokrát) a většina z toho zbytku zase brázdí česká pódia na jiných akcích dosti pravidelně. Nevím jak vy, ale osobně bych od jubilejního ročníku čekal, že se pořadatel vytáhne s nějakou velkou bombou nebo nějakou exkluzivitou, ale nestalo se, Pragokoncert vsadil na ničím nepřekvapující jistotu a minimální inovace. Ale jak vidno, organizátoři asi moc dobře věděli, proč to dělají, protože jim to vyšlo a lidí bylo jako much.
Co se samotné organizační stránky týče, vše bylo v naprostém pořádku a sám za sebe mohu říct, že jsem žádný větší problém nezaznamenal, vše fungovalo na jedničku. Snad jedině opět chaotické autogramiády trochu štvaly, ale to už není ani tak o pořadateli, jako spíše o samotných lidech, kteří někde ztratili smysl pro nějakou slušnost a cpou se dopředu bez sebemenšího ohledu.
Poprvé se ve Vizovicích, podobně jako na sesterském Metalfestu v Plzni, objevily plastové vratné kelímky a opět to musím kvitovat s povděkem vzhledem k relativní čistotě areálu, zejména plochy pod pódiem, a absenci piva létajícího vzduchem na hlavy diváků. Má to jistě i své stinné stránky (kelímek se rozbil – padesát korun v kelu; někteří vykukové kelímky s oblibou kradli a přivydělávali si tak), přesto se mi tento nápad dost líbí a rozhodně mi nevadí, že se na českých festivalech začíná stávat standardem.
Co se týče pochutin v areálu, nemohu příliš sloužit, jelikož jídlo jsem zde nejedl a pivo jsem zde nepil, nealko taktéž ne, jelikož bylo šeredně předražené, tudíž se mým favoritem stalo citronové pivo v plechovce, které si však každý z vás může koupit v jakémkoliv konzumu, tudíž jeho kvalitu asi nemá smysl hodnotit (smích).
Průběh festivalu narušilo úmrtí jednoho z návštěvníků, který v kempu usnul opilý a už se neprobudil. Příčinou smrti byla údajně zástava srdce. Kromě tohoto nešťastného incidentu se však celý Masters of Rock nesl v docela pohodovém duchu a kromě zmiňované záležitosti se sestavou, jež ovšem přece jenom dost záleží na osobním vkusu, si nebylo na co stěžovat, tudíž se dá festival považovat za vydařený, ačkoliv měl své mušky.
Země: Švédsko Žánr: power metal Datum vydání: 25.5.2012 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Dominium Maris Baltici
02. Lejonet från norden
03. Gott mit uns
04. En livstid i krig
05. 1648
06. Karolinens bön
07. Carolus rex
08. Ett slag färgat rött
09. Poltava
10. Konungens likfärd
11. Ruina imperii
Když se řekne Sabaton, na mysli mi vytane jediné – přeceňování. Kdyby se totiž počty fanoušků téhle kapely odvíjely přímo úměrně od jejích muzikálních kvalit, jméno Sabaton by figurovalo ve spodních polovinách festivalových plakátů a promotéři by mluvili o solidní jistotě odpoledního programu. A tak by to bylo správně, protože jakkoli tvorba Sabaton nezaslouží tak monstrózní odezvy, jaké se jí dostává, je to muzika, která dovede velmi obstojně zabavit toho, kdo zrovna nepase po něčem opravdu hodnotném. Ale to jenom na vysvětlenou, abych nebyl obviňován z bohapusté předpojatosti. Co se samotné novinky týče, předcházely jí spekulace o možné změně ve výrazu kapely, což mě proti všem předpokladům na desku “Carolus rex” celkem navnadilo. A protože od vydání uběhlo už hodně vody, věřím, že verdikt, který se chystám v následujících řádcích vynést, bude odrazem ustálených dojmů, ve které mnohonásobné listening sessions vyústily…
I když to někteří diehard fanoušci možná nesou s jistou nelibostí, zůstává faktem, že Sabaton vystihli správný čas pro částečný odklon od jejich klasického leitmotivu moderních válečných konfliktů a zabrousili trochu hlouběji do minulosti. Abych byl trochu konkrétnější, jedná se o historii nějakých 360 let starou, a pokud jsem si vědom, minimálně co se hudební scény týče, prakticky neprobádanou. Nápad sáhnout po pokladnici silných motivů, třicetileté válce, tedy kvituji s povděkem. Rovněž oceňuji rozhodnutí nazpívat album ve švédštině, když už textová stránka následuje osudy švédského vojevůdce a panovníka. Měl jsem tu čest i s anglicky zpívanou verzí a ta dle mého neměla vůbec vzniknout. Originál je totiž lepší ve všech směrech – motivem přebalu počínaje, charakterem jazyka konče. Jak použití švédštiny, tak zaměření na trochu jinačí válčení jsou změny k lepšímu a mám takový dojem, že kdyby na ně nedošlo, byl by výsledný materiál další z řady alb, které znějí jedno jako druhé, což Sabaton zatím procházelo, ale po tolikáté za sebou by to už projít nemuselo ani u fanoušků…
Toliko změny formální. Důležitější však je, jestli se Sabaton odhodlali k nějakému posunu i na poli hudebním. Odpověď je jasná a zní – NE. Sice je znát, že se tentokrát nikdo nesnažil nacpat do not atmosféru dělostřelecké přípravy, celková atmosféra alba si s textovými motivy neodporuje a místy je z ní ten královský majestát opravdu cítit, ale v jádru je to pořád ta samá písnička, kterou Sabaton hrají už dlouhé roky. Naděje na nějakou změnu výrazu kapely tedy vzaly za své a celý problém se tedy omezil na otázku, jestli Sabaton nahráli dobrou desku. To ovšem stojí za trochu hlubší rozbor a já věřím, že mi právě ten pomůže obhájit závěrečný verdikt před těmi zhrzenými fanoušky, kterým bych třeba rozdupal pár báboviček…
Čím déle o tom přemýšlím, tím více podléhám dojmu, že instrumentální stránka alba je dost tristní. Klávesy jsou všudypřítomné, i když nic zajímavého nehrají, ale kdyby jejich stopu někdo odstranil z finálního mixu, vyšla by najevo do očí bijící impotence kytarové sekce. Riffy jsou většinou plytké, bez invence a spíš než riffy je to pustý podklad ke klávesovým melodiím. V takovém prostředí pak člověk vezme za vděk některým z nemnoha sól nebo dokonce obstojnou vyhrávkou. Zajímavé však je, že když se tyhle nepříliš uspokojivé složky dají dohromady, nějak to funguje. To ovšem neznamená, že to funguje vždy. Výsledkem je album, kde je vedle několika málo opravdu slušných skladeb (“1648”, “Poltava”) pár takových, kde se jejich potenciál nepodařilo dotáhnout do úspěšného konce (“Gott mit uns”, “Carolus rex”), a zbytek tvoří sice načančaná, ale pořád vata. Je přitom zajímavé, že se kvalita skladeb většinou přímo odvíjí od úrovně tupého dodržování konceptu sloka-refrén. Tam, kde se tenhle neduh podařilo minimalizovat, se dá skladba bez přemáhání poslouchat, ovšem v opačném případě jde o mučení posluchače na úrovni praktik, zakázaných Ženevskou konvencí. No, a když taková skladatelská bezzubost utluče jinak slibnou skladbu, je to akorát k vzteku…
Jaké tedy album “Carolus rex” je? Objektivně vzato vyšperkovaná, ozdobná a honosná power metalová bída. Jako všechna ostatní alba Sabaton má však něco, co nutí člověka zapomenout, že vlastně poslouchá hudbu nevalné kvality, a podlehnout prvoplánovému, leč působivému kouzlu, které k Sabaton přivábilo miliony fanoušků. Záleží tedy na vás, jak k tomu přistupujete. Pokud máte v oblibě i ostatní výtvory Sabaton, “Carolus rex” vás bezesporu nadchne. Pokud jste kapele doposud nepřišli na chuť, novinka na tom sotva něco změní. No, a pokud jste doufali, že Sabaton třeba konečně nahrají skutečně hodnotné album, zklamání vás nemine, protože “Carolus rex” je zkrátka dalším albem Sabaton. Na poměry kapely sice velmi zdařilým, ovšem v širším kontextu opět zcela zbytečným. Jaké bude pro vás, to už si rozhodněte sami…
Další názory:
Sabaton je klasický příklad kapely, která je po hudební stránce přinejlepším naprosto průměrná a ničím nevyčnívající. Klasická žánrová klišé útočí ze všech stran, originalita na bodu mrazu, žádná přidaná hodnota; pokud by tohle bylo kompenzováno alespoň nějakým vtipným nadhledem, ještě bych skousnul, ale ani to není. Přesto se Sabaton z nějakého záhadného a mně nepochopitelného důvodu těší obrovské popularitě a spousta lidí je absolutně žere. Viz třeba mí dva kolegové pode mnou, u nichž upřímně nechápu, kde nabrali známky 8 či dokonce 9, která by měla patřit už jen opravdu výjimečným deskám, což “Carolus rex” s prominutím není ani náhodou. V celém tomhle stěžování nehraje roli nic osobního, naopak proti kapele jako takové nic nemám a s klidem přiznám, že poslouchat se to dá, ale to nic nemění na faktu, že Sabaton ve své podstatě prostě hrají průměrný čajíček, od čehož se také odvíjí mé hodnocení… H.
Sabaton jsou na novince “Carolus rex” přesně takoví, jak každý očekával. Tohle nechápejte jako nějakou výtku či snad volání po nějaké změně. Oni moc dobře ví, co jejich posluchači žádají, a umí jim to šikovně předložit. Takže se dočkáme klasicky velkého množství skoro až bombastických refrénů, úderných kytarových riffů, melodických vyhrávek a válečné lyrické tematiky. Musím se přiznat, že jsem byl po prvním poslechu mírně zklamaný, ale s dalšími šancemi, které jsem “Carolus rex” věnoval, album jenom rostlo. Nevěřil bych, že to někdy řeknu, protože ještě před pár lety mě s tím svým power metalem nechávali chladným, ale novinka mě prostě baví. Mé oblíbené “The Art of War” sice zůstalo opět nepřekonáno, ale novinka slušně odsýpá a je plná chytlavých písní. Tak to má být. Kaša
Váhal jsem nějakou chvíli mezi hodnocením 8 a 9, ale nakonec jsem se rozhodl uchýlit k tomu vyššímu. Nevidím totiž sebemenší důvod uměle snižovat hodnocení něčeho, co se mi prostě líbí, jenom proto, aby to nevypadalo… Nikdo asi nečeká od Sabaton nějaké symfonie a hudební virtuozitu, ale chytlavé songy, refrény a texty s atraktivní válečnou tématikou. To všechno bylo dodrženo s výjimkou toho, že místo do obligátních válek 20. století nás koncepčněji pojaté album zavádí na evropská bojiště století 17. a 18. Nekoná se sice žádná hudební revoluce, naopak se dá říct, že v mnoha skladbách znalý posluchač rozezná vlivy “vykrádání” sebe sama, ale přes to se dokážu velmi dobře přenést. Co bylo dobré předtím, bude dobré i teď. Nebudu volat po nutnosti změny stylu, abych pak mohl se slzou v oku vzpomínat na “staré dobré časy”. Ellrohir
Zajus:
Ne Obliviscaris – The Portal of I
Index očekávání: 10/10
Ellrohir:
Sabaton – Carolus rex
Index očekávání: 9/10
Madeleine Ailyn:
Sonata Arctica – Stones Grow Her Name
Index očekávání: 8/10
V květnu ty vysoké známky létají jak šavle po večírku plném alkoholu. Progresivní sekce naší redakce má těžko v gatích z debutu hvězdného projektu Storm Corrosion, na němž své síly spojili Steven Wilson (Porcupine Tree) a Mikael Åkerfeldt (Opeth). Akorát jednomu z této dvojce, konkrétně panu Zajusovi, vlhne spodní prádlo taktéž ze zatím nepříliš známého australského projektu Ne Obliviscaris, jehož muzika je (podle slov onoho inkriminovaného kolegy) geniální. Výsledkem jsou tedy dvě desítková hodnocení, přesto to ani jedno nedotáhlo na nejvyšší stupínek desky měsíce. Vedení Sicmaggot, H. a Ježura, totiž vyšlo do protiútoku s nahrávkou “Pandora’s Piñata” od švédské kabarentní avantgardy Diablo Swing Orchestra. Ačkoliv by se mohlo zdát, že nyní už je titul jasný, není tomu tak – ještě výše totiž vystoupala novinka “Carolus rex” dalších Švédů, i když v tomto případě o mnoho koňských délek populárnějších – Sabaton. Vedle toho se poslední doporučené album, “Stones Grow Her Name” od Sonata Arctica, do něhož své naděje vkládá něžná část redakce (rozuměj ta část, jíž není cizí se mýt, vonět a měnit si prádlo… ehm, tedy aspoň doufám…), docela ztratí…
H.:
Zatímco v březnu a dubnu jsem byl co se eintopfu týče celkem vysmátý, jelikož jsem měl vždy jednu jasnou volbu, s květnem už je to horší. Sice tam není ani jedno album, z něhož by mi vlhly trenýrky už jen při pomyšlení na něj, ale zase zde vidím hned několik desek, na něž se těším vcelku dost a v podstatě stejně. Nebudu vás zdržovat jejich vyjmenováváním, ani srdceryvnými plky o tom, jak dramatický souboj to byl (ačkoliv za nějaký ten hrdinský epos by to samozřejmě stálo!), a prozradím vám rovnou vítěze – švédské uskupení Diablo Swing Orchestra, v jejichž podání je avantgarda neskutečně hravá a uličnická, přesto stále inteligentní. Ačkoliv předchozí album “Sing-Along Songs for the Damned & Delirious” zdaleka nedosahovalo kvalit takřka dokonalého debutu “The Butcher’s Ballroom” (ale stále to bylo mnohem lepší, než jsem svého času pod vlivem nějakých neidentifikovatelných psychotropních látek tvrdil v dobové recenzi), nepochybuji o tom, že “Pandora’s Piñata” bude opět pěkná dávka kvalitní muziky, kombinující všechny tři styly obsažené v samotném názvu kapely – metal (=Diablo), swing a klasiku.
Ježura:
Kdo někdy zakusil sladké plody tvorby Diablo Swing Orchestra, ten už se z téhle závislosti dostane jen těžko. Ano, tušíte správně, jsem jedním z nich. Pokud jsem tomuhle početnému a na každý pád neortodoxnímu švédskému tělesu žral většinu jejich tvorby, tak po památném vystoupení na Brutal Assaultu 2010 jsem se do nich zblbnul tolik, že to překoná máloco. No, a když nám na květen připravili novou desku, zbytek novinek prostě musí chtě nechtě kapitulovat a potupně odtáhnout nejbližší kanalizační stokou, protože tohle bude událost! Singl “Voodoo Mon Amour” mě ujistil, že jsou Diablo Swing Orchestra ve formě, takže nezbývá, než se hodit do gala a protančit polobotky – jsem totiž neochvějně přesvědčený, že v rytmu “Pandora’s Piñata” to půjde samo…
Kaša:
Stejně jako v dubnu nemůže být i v měsíci květnu moje volba jednodušší. 7. května se konečně dočkám a spolu se mnou příznivci progresivního rocku. Právě na tento den je totiž po několikaletém čekání naplánováno debutové album “Storm Corrosion” stejnojmenného projektu Stevena Wilsona a Mikaela Åkerfeldta. Do žádného alba jsem dlouho nevkládal tolik nadějí jako do spolupráce těchto vynikajících hudebníků (u Wilsona bych se nebál označení génius). Wilson se na své poslední sólovce “Grace for Drowing” přiblížil sedmdesátkovému prog rocku a totéž platí o poslední placce Opeth – “Heritage”. Myslím si, že je celkem jasné jak bude “Storm Corrosion” znít a i přesto se těším jako malé děcko. Pokud se něco nepodělá, jeden z horkých adeptů na album roku se blíží!
nK_!:
Kapelu Sabaton postihla v nedávné době téměř kompletní změna sestavy a osobně jsem zvědav, jak se tato promítne do právě připravovaného materiálu, jejž budeme mít tu čest poslechnout si zhruba za měsíc. Stará parta sice ještě stihla nové album nahrát, ale živě je už neuvidíme. “Carolus Rex” vyjde v angličtině i švédštině a zatím ani sám nevím, na kterou z verzí se těším více. Asi na tu švédskou :-)
Zajus:
V dubnovém eintopfu jsem sám sebe litoval, protože jsem nevěděl, které album z dvojice Anathema – In Mourning zvolit. To jsem ovšem ještě nevěděl, co mě čeká v květnu. Květen totiž nic moc zajímavého nepřináší až na dvě alba, která bych ovšem, měřeno indexem očekávání, oznámkoval plným počtem. Ovšem tato alba nejenže vyjdou ve stejném měsíci, ony totiž vyjdou ve stejný den. Zapiště si za uši datum 7. 5., den, kdy se hudební scéna otřese. A co jsou zač tyto dvě tajemná alba? První z nich je “Storm Corrosion”, debut stejnojmenného projektu, na němž se podílel geniální Steven Wilson a o-něco-méně-ale-stále-dost geniální Mikael Åkerfeldt. A co že mě přinutilo sesadit tento počin na druhé (ve skutečnosti vlastně neexistující) místo? “The Portal of I”, debut Ne Obliviscaris. Na to, že má tato kapela za sebou zatím jen jedno půlhodinové demo vydané před pěti lety, je kolem ní solidní rozruch. Ten má ovšem zcela logický důvod. “The Aurora Veil”, jak se zmíněné demo jmenovalo, se skládalo ze tří dlouhých skladeb a sahalo kamsi na hranici hudebního nebe. Netradiční spojení snad všech metalových vlivů do jednoho kotle, do kterého Australané navíc dokázali přimíchat ještě skvělé housle, vyvolalo zasloužený zájem. “The Portal of I” má obsahovat všechny skladby z dema (pochopitelně nově nahrané) a čtyři novinky, z nichž jednu již kapela před časem vypustila na svůj Bandcamp. I podle ní si troufnu odhadovat, že “The Portal of I” bude jedním z horkých adeptů na album roku.
Ellrohir:
Překvapí to snad někoho, kdo mě aspoň trochu zná? :) Přes všechny špatné věci, co se o Sabaton říkají, a přes fakt, že před měsícem vyplul na povrch rozpad kapely, lépe řečeno nečekaný (dalo by se snad říct i “šokující”) odchod čtyř původních členů, kteří sice ještě stihli nahrát toto album, ale na obligátní turné už vyrazit odmítli (nebo byli odmítnuti?), je to jedna z mých velmi oblíbených kapel. Co si budeme povídat, nedá se čekat nějaký hudební zázrak, ale album plné chytlavých a skočných power metalových songů s atraktivní tématikou jistě ano. A to by mi mělo stačit k úplnému štěstí.
Madeleine Ailyn:
Minulý měsíc jsem si stěžovala, že jsem nenašla žádné symfonické album. No, myslím si, že na květen je volba celkem jasná, protože k nám jaksi opět zavál severský vítr. Upřímně, ne, že bych očekávala, že Sonata Arctica přijde s něčím závratným, ale pokud budou schopni si udržet alespoň tu stávající kvalitu, dá se očekávat, že to nedopadne špatně. Předchozí “The Days of Grays” se ostatně vytasilo s pár songy, které mi nepředstavitelně sedly. Přesněji řečeno, jedná se o hitovku “Flag in the Ground” a trochu komplikovanější a méně líbivou záležitost “Deathaura”, které značně prospěla zpěvačka Johanna Kurkela. Samozřejmě je jasné, že jako každá skupina se i Sonata Arctica bude snažit posunout dál, ale ať to proběhne opatrně, ne vždy je risk zisk, a řekla bych, že se pohybujeme na tenkém ledě. Takže očekávám radši spíš jejich typické a milé album než nějakou časovanou a výsledkem nejasnou bombu.
Datum: 5.6.2011 Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín Účinkující (obsažení v reportu): Alcest, Arch Enemy, Epica, Misery Index, Power 5, Primordial, Sabaton, Smashed Face, While Heaven Wept
H.: Poslední den Metalfestu jsem si opět přivstal a hned ráno se podíval power metalovou stálici Power 5. Skupina vypadala, že v čase 10:20 opravdu žádnou velkou odezvu nečeká, a přijela si do Plzně spíše s úsměvem zahrát pro několik málo ranních ptáčat. Ačkoliv jejich tvorbu v oblibě opravdu nemám, byl to i přes brzkou hodinu z jejich strany sympatický výstup.
H.: I druzí Smashed Face z Brna, poslední zástupci domácí scény na festivalu, hráli pěkně. Ačkoliv deathcore, či co že to vlastně hrají, taktéž není nic, co by starého pardála H. rajcovalo, na koncertech to baví, což je i případ Smashed Face. Kapele navíc hrál do karet fakt, že ten jejich klepec zněl mezi těmi všemi měkčími metalovými odnožemi ještě brutálněji. Zvláště vokál, jenž chvílemi zajížděl až do hájemství grindu, byl vážně super. Závěr jejich setu se pak nesl ve znamení předělávky “Unanswered” od Suicide Silence. Rozjezd posledního dne tedy velice dobrý.
H.: Chorvaty Rising Dream jsem si dovolil vynechat, ale následující duo Alcest a While Heaven Wept jsem si již ujít nenechal. První nastoupili Francouzi, jejichž velice specifickou a intimní hudbu jsem si nikdy dost dobře nedokázal představit na koncertě, natožpak na open air festivalu těsně po obědě. Suma sumárum jsem očekával, že jejich set bude díky všem okolnostem, zejména kvůli té brzké hodině, prostě a jednoduše zabitý. Byl. Co nezničilo světlo a ostré slunce, dodělalo naprosto brutální a nesnesitelné vedro. V kombinaci s tím, co Alcest produkují za muziku, to působilo jako strašná uspávačka, takže i přes fakt, že Alcest byli jedni z těch, na které jsem se před začátkem těšil nejvíce, mě to nudilo a nebyl jsem schopen jejich koncert dodívat. Oproti tomu While Heaven Wept obdobná situace zas až tak nepotopila, takže ta tři čtvrtě hodinka progresivnějšího power/doomu byla v podání této civilně působící americké šestice vcelku příjemná.
H.: Misery Index do lidí nasypali svůj brutální death/grind bez jakýchkoliv servítek, což nejenže bavilo, ale v porovnání s předchozími dvěma pomalíky to navíc na člověka působilo doslova jako živá voda. Nechyběl ani lehce úsměvný moment, pramenící z toho, že české publikum evidentně stále ještě nerozumí anglicky mluvícím skupinám. Ne, že by Misery Index byli jediným případem, ale zrovna u nich to bylo tak patrné, že se i samotní hudebníci smáli, až se za břicho popadali. Když se totiž publika dotázali, kolik je přítomno oldschool fanoušků kapely, všichni diváci ihned vymrštili ruce nahoru a nadšeně křičeli; když hned vzápětí následovala otázka, kolik lidí o Misery Index nikdy předtím neslyšeli, řvali nadšeně ti samí…
H.: Po konci Misery Index se konečně zatáhla obloha, což následujícím Primordial poskytlo příležitost začít rozdávat publiku část své irské nevšednosti. Tahle pětice je po hudební stránce naprostý unikát a dokazuje to i živě. Samotná kapela stojí v pozadí a “pouze” hraje, díky čemuž se koncerty Primordial stávají one-man show zpěváka Alana Nemtheangy, který celé vystoupení na Metalfestu odzpíval na betonovém plácku, oddělujícím samotné pódium od publika, lil do sebe hlava nehlava Jacka Danielse (během hodinového setu zrušil téměř celou láhev), ale hlavně neuvěřitelně zpíval. Rozhodně jeden z nejosobitějších vokalistů současné scény. Navíc i sebeteatrálnější gesto vyznívá v jeho podání naprosto nenuceně a přirozeně, stejně tak jako i samotná hudba, byť se jedná o velice vypjatou záležitost. U těchto lidí si můžete být stoprocentně jistí, že to, co hrají a co předvádějí, myslí naprosto upřímně. Primordial i přes světlo strhli, uhranuli a předvedli naprosto skvostné vystoupení. Pro mě osobně to byl společně s Kataklysm, Accept a Saxon absolutní vrchol celého Metalfestu. Jen škoda té zrušené autogramiády, ale za tu nádheru na pódiu jsem ochoten jim to odpustit.
H.: Na následující Epicu jsem dorazil přibližně až v polovině, jelikož jsem si odskočil na podpisovku Primordial, jež byla, jak už bylo řečeno, nakonec zrušena. Ale zpátky k Holanďanům… i když mě Epica z alb moc nebaví a ani ty jejich koncerty, které jsem až doposud viděl, mě taky moc nebavily, tak tentokrát to bylo opravdu dobré. Jejich show měla švih, spád, výbornou odezvu od publika a samozřejmě v neposlední i zpěvačku Simone Simons, nad níž snad musí každý normální chlap slintat jako pes. Moc fajn vystoupení.
nK_!: Epica byla pěkná, ale přišla mi drobet utahaná. Jako bych na lavičce v amfiteátru seděl sto let a pomalu se měnil v prach. Jinak to nebylo špatné.
H.: Metalfest jde pomalu, ale jistě do finiše. Nastupuje předposlední formace festivalu, švédská melo-deathová veličina Arch Enemy, která přijela prezentovat čerstvou novinku “Khaos Legions”, z níž logicky zazněla nejedna ukázka (pokud mě paměť nešálí, padly kupříkladu “Under Black Flags We March” nebo “No Gods, No Masters”, ale hnát do ohně bych za to nedal, jelikož jsem sklerotik), ale bylo by bláhové se domnívat, že chyběly prověřené kousky jako “Nemesis”, “My Apocalypse” nebo “Dead Eyes See No Future” (a další, samozřejmě). Co se samotného výkonu týče, šlo o profesionální show, jaká je u Arch Enemy zvykem, se vším, co od téhle bandy můžete čekat – rychloprstými hmatníkovými souboji bratrů Amottových počínaje, pološílenou uřvanou ženštinou Angelou Gossow za mikrofonem konče. K tomu přidejte pořádný tah na bránu a jako výsledek dostanete kvalitní jízdu.
nK_!: Arch Enemy rozdrtili celý Metalfest na kousíčky a ještě si dovolili zašlapat je do země. Nabušená a maximálně energická show. Oproti tomu, jak mi znějí nové písničky z desky suše, jsem byl překvapen a musím říci, že naživo se jedná o fláky schopné konkurovat starším peckám. Mile potěšilo, že si Angela nechala donést odposlechy až těsně k divákům, čili mohla být celý set pěkně v těsném kontaktu s fanoušky. Palec nahoru, jedno z nejlepších vystoupení.
H.: Závěrečnou položkou programu se stali čím dál tím větší Švédové Sabaton. Nemůžu říct, že bych proti nim něco vyloženě měl, ale jejich neustále narůstající popularitu jednoduše nedokážu pochopit, když to není nic jiného než úplně jednoduchý, nikterak výjimečný power metal. A ještě méně chápu, jak můžou všichni ti lidi tak zběsile pařit na texty o válce. A taky mi nedochází… no, spousta věcí okolo téhle skupiny, tak to necháme být, protože by to asi bylo na delší povídání a nejsem si jistý, jestli to sem vůbec patří. Každopádně amfiteátr byl na jejich koncert našlapaný až po okraj, všichni zuřivě hrozili, tleskali a zpívali, ale mám-li mluvit sám za sebe, viděl jsem jenom normální power metalový koncert s pár ohníčky, rozhodně nic, z čeho by si člověk cvrnknul do trenýrek. Někdo holt prostě musí být ten zlý a v případě hodnocení Sabaton jsem to já. Potěšilo mne snad jedině zařazení skladby “The Final Solution”, která je asi jejich nejlepší písničkou, do setlistu. Ale zase – hlava mi nepobírala, že tam všichni ve vzduchu s takovou vervou máchali rukama na text o holocaustu. Asi jsem prostě divnej.
nK_!: H. má pravdu v tom, že lidé textům většinou nerozumí a jsou schopní se rozpařit na skladbu, která je velice teskná a smutná, i když je trochu rychlejší a k zábavě po hudební stránce přímo vyzývá. Sabaton mám velice rád a vím, o čem jejich texty jsou, čili jsem na “The Final Solution” smekl svou hučku a nechal se unášet nezažitými vzpomínkami na druhou velkou válku. Zase na druhou stranu, rychlejší písničky spíše oslavují válečné hrdiny, takže tam vidím důvod si je řádně užít. Namátkově třeba “Aces in Exile”, kterou zpěvák uvedl zajímavým vyprávěním. Zábavné vystoupení, vynikající setlist a vysmátý frontman. Co víc chtít?
Zhodnocení:
H.: Na závěr už jenom pár osobních postřehů. Průběh celé akce byl bez problémů, organizace taktéž. Jen ohledně dramaturgie bych pro příště uvítal o trochu větší žánrový rozptyl, neboť power/heavy/speed uskupení bylo na můj vkus možná až moc. Co mě ale opravdu rozčilovalo, to byla festivalová brožurka – pro další ročník bych pořadatelům doporučoval, aby ty texty dali napsat někomu, kdo to zvládne udělat bez obrovské spousty gramatických a i faktických (!) chyb, zvláště když je ta brožura placená. Aspoň že uvaděč na pódiu Metalfestu není takový matlal jako kolegové na sesterském festivalu Masters of Rock (to jsem zvědav, co to letos zase bude za perly:-)). Každopádně ještě jednu poznámku si na adresu organizátorů neodpustím – že před festivalem nejprve ohlásili a později bez udání důvodu zrušili hned dvě skupiny. Proč nemohli vystoupit Skyforger je i bez vysvětlení Pragokoncertu vcelku jasné (exkluzivita konkurenčních Obscure Promotion na Brutal Assault), ale proč nakonec nedorazili s obrovskou slávou ohlášení heavy metalisté Hell z Velké Británie, to by mě vážně zajímalo.
H.: Počasí bylo, jak jsem již několikrát v samotném reportu na okraj zmínil, opravdu brutální. Po celé tři dny panovala neskutečná výheň, která polevovala jen na pár hodin v noci. Jídlo v areálu mi tentokrát přišlo za přijatelnější ceny a dokonce i pivo oproti loňsku zlevnilo. Další věc ale je, že to pivo byl hnus zelenej, který se nedal pít. Z celkového hlediska však nelze druhý ročník Metalfestu hodnotit jinak než jako velice pěkně vydařenou akci.
nK_!: Osobně jsem čekal asi něco trochu jiného než totálně upocené tři dny dohromady s několika málo skutečně zajímavými kapelami (málokdy se chodím pozorně dívat na to, co neznám). Člověk si vážně celý víkend připadal jako v peci a absence stínu v amfiteátru odpoledne zamrzí, leč za to nikdo nemůže. Na druhou stranu chválím perfektní zvuk všech kapel, bezproblémovou organizaci a přičinlivé (ne moc horlivě) security služby. Jídlo a pití cenově tak nějak v normálu, ale naštvalo mě, když jsem se třetího dne večer rozhoupal a zašel si koupit hermelín z grilu a tento byl již vyprodaný. Klasika.
nK_!: Tímto se městu Plzni omlouvám za zničení jejího majetku při odchodu z areálu, ale na mou obhajobu: netušil jsem, že je ta lavička tak chatrná :-)
nK_!: A lidi, můžete mi říct, co vám přijde zajímavého a zábavného na vyřvávání “hovna” do tří do rána? Přijde mi to maximálně trapné a totálně rušící, protože někteří z nás se v noci chtějí aspoň trochu vyspat. Pochopím člověka, který je na festivalu poprvé a je mu šestnáct let… ale ostatní? Raději bez komentáře.
Datum: 28.2.2015 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Alestorm, Sabaton, Steelwing
7. listopadu 2010, KC Vltavská, Praha 20:00 – toť datum, místo a čas, které všichni příznivci Sabaton nejen z Prahy, ale i blízkého a dalekého okolí očekávali. Byla to však i událost pro příznivce doprovodných kapel Steelwing a Alestorm.
Jako první přišli na řadu švédští Steelwing se svým – jak sami tvrdili – “Fuckin’ pure heavy metal!”. Ne že bych jim chtěl brát iluze, ale zas tak slavné to nebylo. Hudebně to byl hevík, jak má být, nicméně zpěv pokulhával, takže místo Steelwing se šlo na pivo, neb v sále bylo přetopeno a vzduch byl dýchatelný pouze pod úrovní kolen.
Skotští piráti Alestorm, to už bylo jiné kafe. Přišli, začali valit a publikum se začalo i trochu pohybovat do rytmu. Ač jsem od této kapely neznal jedinou skladbu, nebyl problém si pozpěvovat druhé refrény nebo některé pasáže, protože Alestorm jsou velice předvídatelní. To nemění nic na faktu, že jako předkapela jsou obstojní a dobře připravili dav na hlavní událost večera – Sabaton.
Sabaton naběhli na pódium za zvuků intra, které využívají vždy, a bez nějakých keců spustili první song “Ghost Division”. Zpěvák Joakim Brodén byl rád, že je opět doma, a tak měl menší proslov a nakonec nám pověděl, že na četné e-mailové žádosti nám zahrají “The Final Solution”, což byla asi nejlepší skladba tohoto večera, i přestože byli Sabaton celkově ve formě velice dobré. Hrálo se svižně, diváci se dobře bavili, tedy alespoň ti, co byli namačkaní na pódiu, a nemohli se skoro nadechnout, protože vzduch byl už tou dobou absolutně nedýchatelný a všechno oblečení bylo totálně mokré. Ale to nebylo podstatné, když Joakim začal zpívat Kočka leze dírou. Pak přišlo na řadu “Primo Victoria”, lehké vytleskávání, přídavek v podání “Metal Machine”, Joakimův výlet nad hlavy snad všech diváků a na závěr “Metal Crüe”. A byl konec, při němž se všichni snažili dostat ven co nejrychleji. 23:45 a bylo po všem.
