 |
| Nejočekávanější deska měsíce: Nightbringer – Terra damnata |
|
H.: Kaša: Zajus: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron: Cnuk:
|
H.:
V dubnu vůbec není o čem – největším tahákem je suverénně „Women“ od Ides of Gemini. První dvě alba téhle skupiny mi dala přesně to, co na hudbě vyhledávám. Jistě znáte ten pocit, když tam je něco víc než pouhé „líbí se mi to“, když vás tóny skutečně zasáhnout a rozvibrují spodní proudy v zákrutech duše. Vím, že mnozí Ides of Gemini takhle vysoko necení, ale já si „Constantinople“ i „Old World | New Wave“ jednoduše zamiloval. „Women“ má tedy sakra co dorovnávat a optika bude o to přísnější, že proběhly personální změny a bubenice Kelly Johnston už v sestavě není. Přesto doufám, že zklamán nebudu – kdybych byl, bolelo by to hodně.
Finové Celestial Grave na svém loňském demosnímku „Burial Ground Trance“ předváděli black metal vysokých kvalit, vlastně šlo o jedno z těch nejpříjemnějších překvapení minulého roku. Byť šlo o pouhou čtvrthodinu hudby, oddanost Ďáblovu učení z toho tryskala na všechny strany. V dubnu dorazí počin ještě kratší – sedmipalcové EP „Pvtrefactio“, dvě skladby, ani ne dvanáct minut. Demo mě ovšem zaujalo takovým způsobem, že si to ujít nenechám.
O tom, jak moc se na oba výše zmiňované počiny těším, snad svědčí i skutečnost, že tyto v očekávání předstihly dokonce i Nokturnal Mortum a jejich dlouho očekávané album „Істина“. Pokud bych ale ukrajinskou legendu vynechal úplně, asi bych si trochu lhal do kapsy. Nokturnal Mortum jsou fantastickou kapelou a jejich počiny mám hodně rád. Je pravda, že zpětně se častěji vracím k dokonalému „Мировоззрение“ / „Weltanschauung“, ale ani tak mi vůbec nevadí, že dle prvních ukázek i dle přebalu vše nasvědčuje, že bude novinka pokračovat ve stopách „Голос сталі“ (dalo se čekat). Však jestli Knjaz Varggoth se svou družinou udrží laťku, tak… jen vůl by mohl být nespokojen.
Kaša:
Nechci tvrdit, že by byl dubnový seznam chystaných novinek v oblasti hudebních nosičů vyloženě slabý. Ale na druhou stranu nemůžu říct, že bych při jeho pročítání zrovna skákal radostí. Několik zajímavých jmen jistě obsahuje, ovšem tak nějak mě nechávají chladným. Až na jednu výjimku… Deep Purple.
Deep Purple jsou bezesporu legenda a jejich novinku si tentokrát nenechám v žádném případě ujít. Poslední řadovka „Now What?!“ se nakonec ukázala jako velmi silný zářez v diskografii této veličiny a trochu mě mrzí, že jsem její vydání před čtyřmi lety úspěšně zazdil. Od „Infinite“ nečekám samozřejmě nic menšího než přísun dobře osvědčených postupů, které prostě a jednoduše fungují i po všech těch letech. A protože pánové špatné album snad ani neumí a sypou z rukávu jednu povedenou nahrávku za druhou, tak věřím, že „Infinite“ dostojí velkému jménu skupiny, od níž se automaticky očekává něco víc.
Zajus:
Dubnová nadílka skrývá album, na které se těším jako pan prezident na ranní štamprle. Nemá cenu chodit okolo flašky slivovice, jsou to samozřejmě ukrajinští Nokturnal Mortum. Přestože se nemohu zařadit mezi jejich skalní fanoušky, dosud poslední počin „Голос сталі“ patří mezi má nejoblíbenější alba všech dob a žánrů. K „Голос сталі“ se vracím s železnou pravidelností již sedmým rokem a nejlepší na něm je, že i po tolika letech je poslech od poslechu silnější. Od „Істина” nečekám nic menšího než naprostou dokonalost.
Výrazně méně však věřím novince Colina Stetsona. Saxofonový virtuóz v minulosti předvedl, že opravdu umí, jenže nejlépe mu to jde ve společnosti, a když je na vše sám, jeho tvorba místy pokulhává. Přesto jsem na „All This I Do for Glory” zvědavý. S posledním místem pak zůstanu u dechových nástrojů, ostatně co jiného čekat od chlapíka, jenž si říká Trombone Shorty. Troy Andrews, který se pod tímto pseudonymem schovává, sice podobně jako Colin Stetson ohromuje svou technickou zručností, jenže tím podobnosti končí. Tam, kde Stetson upírá veškeré síly na hluboký umělecký zážitek, se Andrews spokojí s tím, když své posluchače dobře pobaví, a to je také někdy potřeba. Duben tedy bude v tomto ohledu, alespoň doufám, poměrně vyvážený.
Skvrn:
Nadcházející měsíc táhne nejen koncertně, ale taktéž studiově. Jako důkaz by bohatě postačila už jen první příčka věnovaná neposedným Ulver. Před rokem Norové zvolili rozmáchlý experiment, nyní to vypadá na až bytostnou popařinu. A já říkám proč ne, jedině dobře, že tu nemáme další zvěrokruhy, vlkům spánek nesvědčí. S Gaiem Juliem přichází nejočekávanější deska roku, tak snad si budeme moci zakřičet vítězoslavné ave.
Za druhou příčkou nemusíme od práce vydavatelů z House of Mythology utíkat, stejně jako Ulver tu svou novinku vydávají Zu, italští kytaroví vizionáři. Tedy převážně kytaroví a teď už vlastně možná tak trochu ex-. Kotouč „Jhator“ nějakou dobu točím, ale pořád nevím, jak tohle dobrodružství dopadne. Zatím tedy budu napjatý společně s vámi. Za příčkou třetí už musíme o dům dál, teď jen který si vybrat, hlásících se otevřených dveří je nespočet. Opatrné haló nakonec vnesu do francouzského bydla Les discrets. Při nádechu vycítím sny, jinak je ale tma. Co konkrétního za ní? Jednadvacátého se rozjasní.
Onotius:
Oproti relativně nadupanému březnu je duben zase o trochu skromnější. Čas od času se ale stejně vyloupne nějaké dost lákavé jméno, takže o naplnění žebříčku se nemusím obávat. Nejsem sice nějakým expertem na tvorbu zámořských Nightbringer, ale jejich „Ego dominus tuus“ mě svého času dost chytlo. Tak nezbývá než doufat, že novinka kvalitativní laťku předchůdce nepodleze. Pro mě je zároveň vydání „Terra damnata“ dobrým popudem k prozkoumání starší tvorby.
To, že od Ulver můžeme dnes už čekat opravdu cokoliv, potvrdili opět vydáním ukázky z nové desky, která by se dala popsat jako atmosferický synth pop. Tak jsem pochopitelně zvědav, jak dopadne celá deska. Jejich poslední zářez se povedl, tak snad novinku čeká stejný osud.
Dále si rozhodně nenechám ujít novou desku projektu Ayreon, jehož „Human Equation“ a „Into the Electric Castle“ patřili v časech, kdy jsem ještě o něco víc ujížděl na melodickém progu, mezi jedny z mých topových desek. Variabilita různých hostujících hlasů metalové scény, příběh prolínající se celou deskou a skladatelská uvolněnost. Nu, uvidíme jak to dopadne, první ukázky působily malinko samoúčelně. Ale zase je to Arjen Lucassen, ten by si kvalitu mohl ohlídat.
Metacyclosynchrotron:
Nightbringer podle mého nikdy nevydali slabou desku, ale ta poslední „Ego dominus tuus“ je bezpochyby korunní, takže jsem logicky zvědav, co kapela předvede s „Terra damnata“. Očekávám jistý pokles formy, ale rád se nechám překvapit. Což platí i o chystaných Cult of Erinyes. Belgičany sleduji od samotných začátků, placku „A Place to Call My Unknown“ čas od času rád opráším, ale musím přiznat, že do následovníka „Blessed Extinction“ jsem se prostě nedostal. Takže novinka můj zájem o kapelu buď oživí a já se pokusím dvojičkou zase prokousat, nebo zpečetí a Cult of Erinyes se tak zařadí do zástupů kapel, které pro mě po debutu umřely. A na závěr hrubě a pomalu, i přestože s doom metalem nijak často neobcuji. Deska „Deceived Idealism“ francouzských Funeralium mi svého času dokázala zkurvit náladu opravdu důkladně a prozatím to vypadá, že novinka „Of Throes and Blight“ nabídne zážitky ještě horšího a dusivějšího rázu. Prokousat se ale hodinu a půl dlouhou funerální tryznou asi nebude žádná sranda.
Cnuk:
Měsíc březen pro mě končil velice bohatě a duben jako by si říkal, že mi dá čas to vstřebat, jelikož i v dubnu se těším na alba s pozdějším datem vydání. Tím prvním bude „Infrared Horizon“ od Artificial Brain, kteří se představí s druhou dlouhohrající deskou. Asi žádný fanoušek technického death metalu nepřehlédl jejich tři roky staré sci-fi dílko, které sklízelo vesměs pozitivní ohlasy. O týden později, tedy 28. dubna, vychází zbylá dvě alba.
Začnu s kapelou Wolfbrigade, která je spoustě z vás zřejmě dobře známá, ovšem zcela popravdě, mně tak úplně ne. Samozřejmě jsem pár jejich písniček slyšel a hlavně viděl jejich jméno na plakátech nejrůznějších festivalů, ale sám vlastně nevím, proč jsem si nikdy nepustil žádné album. No, a to je právě ten důvod jejich zařazení do tohoto eintopfu, jednoduše myslím, že je pravý čas to napravit. Věřím, že to bude kvalitní crust/punková záležitost, a dost se na to těším, možná že si přeci jenom před vydáním novinky „Run with the Hunted“ poslechnu i starší tvorbu, abych nebyl poté v recenzi za úplného negramota.
No, a na závěr tu máme staré známé Life of Agony. „A Place Where There’s No More Pain“ bude po dlouhých dvanácti letech konečně dalším řadovým počinem. V 90. letech se poměrně výrazně zapsali do povědomí svým netradičním, alternativně pojatým hardcorem a zejména pak jejich koncepční prvotina „River Runs Red“ je dnes již klasikou. Zajímavé také bude slyšet, jak se na kapele projevila změna pohlaví zpěváka Keitha Caputa na zpěvačku Minu Caputo, která proběhla v roce 2011. Přestože tedy Life of Agony fakticky ztratili koule, na koncertech dokazují, že hudebně ještě ne, tak doufejme, že se jim to povedlo přenést také do nahrávacího studia.
