Knjaz Varggoth z Nokturnal Mortum oznámil kompletní obměnu sestavy. Kapelu opouštějí dosavadní členové kytarista Jurgis, baskytarista Rutnar a bubeník Bairoth. Nová sestava už je připravená a bude oznámena brzy.
Archiv štítku: Nokturnal Mortum
Info o Noci Besov XIV
Blíži sa štrnáste pokračovanie jediného slovenského minifestivalu, ktorý je zasvätený pohanskej hudbe. Naprieč rôznymi žánrami od pagan/black metalu až po akustický folk a neofolk sa v tento deň stretne niekoľko kapiel z rôznych kútov Európy.
Najväčším lákadlom je vôbec prvé vystúpenie na Slovensku legendárnej ukrajinskej pagan/black/folk metalovej kapely Nokturnal Mortum. S poslednými dvoma doskami Golos Stali (Voices of steel) a Istina (Verity) sa prepracovali ako headliner na pódiá veľkých festivalov od francúzskeho Ragnard festivalu, litovského Kilkim Žaibu, či domáceho Nove Kolo festu. Práve album Golos Stali sa považuje sa prelomový album v tvorbe Nokturnal Mortum, kedy sa ku folklórnym elementom pridávajú aj art rockové postupy Pink Floyd, s nasledujúcim a posledným albumom Istina v tomto trende pokračujú. Zaujímavosťou je, že covert art pre album Istina má na svedomí Kristian Wahlin (Necrolord), ktorý stojí za takými kúskami ako sú Amorphis – Elegy, Bathory – Blood on Ice, či komplet Dissection. Prvýkrát za viac ako 20 rokov existencie kapely si ich budete môcť vychutnať konečne aj na Slovensku.
Druhou zahraničnou kapelou je bieloruská formácia Dymna Lotva, ktorá vystrelila do povedomia vo východnej Európe albumom Zjamlja Pad Čornymi Krylami: Drygva z roku 2016. Hudba týchto Bielorusov by sa mohla zaradiť niekde na pomedzie black/doom a post metalu. V nasledujúcom roku prichádza ďalší album s názvom Palyn, ktorý je venovaný černobyľskej tragédii. Bielorusi albumom pripomínajú, že touto tragédiou bolo postihnutých viacero krajín v okolí Ukrajiny. Štvorica na čele s charizmatickou speváčkou Nokt bude mať na Slovensku taktiež svoju premiéru.
Gyvata je litovská neofolková kapela, ktorá už mala tú česť predstaviť sa na Noci Besov pred viac ako piatimi rokmi. Mnohočlenné zoskupenie, čerpá svoju inšpiráciu predovšetkým v litovskom folklóre, ktorý prenáša do výslednej podoby na elekro-akustických nástrojoch. Podmanivé, niekedy priam melancholické piesne z ďalekého Baltiku, presne ak by sa dal popísať posledný album s názvom Išvandravau. Litovské kapely rôznych žánrov si postupne nachádzajú cestu aj na Slovensko, čo je výbornou príležitosťou oboznámiť sa s hudbou krajiny, ktorá ako posledná v Európe prijala kresťanstvo.
Poslednou zahraničnou kapelou sú Chorváti Voloh, ktorých členov ste mohli vidieť v zoskupeniach ako Svarica či Kult Perunov – taktiež hrali na Noci Besov v minulosti. Hudba Voloh je typickým predstaviteľom energického pagan/folk metalu naspievanom v rodnej reči. Album z roku 2015 Gromovi nad Trebišćem čaká nasledovník a práve v Banskej Bystrici budete môcť počuť pripravované skladby.
Minifestivalovú zostavu uzatvárajú dve slovenské zoskupenia. Pripravili sme pre vás kapely, ktoré nehrávajú tak často a môžu byť zaujímavým prekvapením. Prvou je akustická folková/stredoveká kapela Páni Času z Nitry. Ich melódie ste mohli počuť prevažne na historických akciách a druhou Havran z Banskej Bystrici, predstaviteľ hardcore/metal mixu.
Okrem hudobného programu vás bude čakať aj tá nehudobná časť – prednášky. Jedna sa bude venovať téme Mirceu Eliadeho – najvýznamnejšieho rumunského religionistu a historika náboženstva, slovo bude mať šéfredaktor a organizátor Stanislav. Druhá bude predstavovať pohanské pamiatky Litvy, štátu ktorý prijal kresťanstvo až v 14. storočí, slovo bude mať Laura Vasiliauskaite, rodená Litovka študujúca na Slovensku.
Okrem toho sa bude konať výstava kalendárov Hotfolk, nového projektu, ktorý spája erotiku a slovenský folklór. Ide o projekt fotografa Petra Lašuta, ktorého víťažok je venovaný na dobrú vec – pomoc onkologickým pacientom. Viac informácii si prečítajte na jeho stránke: https://www.hotfolk.sk
Čaká vás tiež merchandise Noc Besov, domáce remeselné pivo, medovina a dlhý program, ktorý začína už 14:30 a bude vrcholiť v neskorých nočných hodinách približne okolo 02:00. Predpredajové lístky za cenu 25€ zoženiete na emaily: thunderartbooking@gmail.com
Na mieste budú stáť lístky 30€
Kedy: 19. 10. 2019, otvorenie priestoru 14:00
Kde: Urban Spot, Banská Bystrica
[tisková zpráva]
Nokturnal Mortum: vinylové reedice
Nokturnal Mortum přidají další dva kousky do své sbírky asfaltových vydání. Heritage Records v říjnu vypustí reedici „Мировоззрение“ na černém a žlutém LP. Půjde o vůbec první vydání alba na vinylu.
Ve stejnou dobu vyjde i sedmipalec „Orathania / Kolyada“ (černá nebo oranžová barva), jenž nabídne dvě skladby z debutu „Goat Horns“ nahrané znova v roce 2007. Obě již v minulosti vyšly na splitku „Eastern Hammer“ (2007) respektive kompilaci „22 Years Among the Sheep“. Na asfaltu se však objeví prvně.
Nokturnal Mortum – Істина
 |
|
Země: Ukrajina Tracklist: Hrací doba: 74:26 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Nokturnal Mortum se v průběhu let vyšplhali do pozice hvězdy ukrajinské blackmetalové scény. Díky postupnému odklonu od syrové produkce ze svých počátků a naopak příklonu k folk metalu dokázali nalézt hudební formuli, v níž se stali stravitelní pro širší publikum, aniž by šli vkusu kohokoliv naproti nebo vzbuzovali podezření ze zaprodání se (o čemž ostatně svědčí, že nezačali srát nová alba pod tlakem, ale stále upřednostňují kvalitu před kvantitou a nebojí se dát si načas). Jednoduše chytrý vývoj správným směrem.
Řekl bych, že onen průlom přišel s minulou deskou „Голос сталі“, která se pro mnohé stala nejen vrcholem tvorby Nokturnal Mortum, ale i etalonem toho, jak by měl inteligentní folk / black metal znít. U mě osobně sice s odstupem času vítězí ještě starší „Мировоззрение“ / „Weltanschauung“, ale plně chápu, proč spousta posluchačů „Голос сталі“ bezmezně miluje, protože skutečně jde o nahrávku, jaká nevzniká každý rok. Po osmi letech od vydání lze naprosto s klidem tvrdit, že tento perfektně vyvážený mix folku, blacku a až překvapivě progresivního přístupu ve zkoušce časem obstál a i zpětně má co říct.
Velká alba jako „Голос сталі“ (a ostatně i „Мировоззрение“ / „Weltanschauung“) ovšem mají i jednu zásadní nevýhodu, a sice že kladou vysoké nároky na své nástupce. Knjaz Varggoth si se svou družinou po „Голос сталі“ vybral doposud nejdelší „přestávku“, během níž sice vyšlo několik poměrně zajímavých neřadovek jako živá deska „Коловорот“ či split „The Spirit Never Dies“ s polským projektem Graveland, ale co se dlouhohrajících počinů týče, na novinku se čekalo již zmiňovaných osm let. O „Істина“ se mluvilo dlouho, vzpomínám si, že už koncem roku 2012 se začaly objevovat první zprávy a dokonce i název nahrávky. Prodlevu však lze chápat – na desku, již by šlo považovat za životní, se asi nenavazuje lehce.
Nebudeme to zbytečně prodlužovat – „Істина“ se svým dvěma předchůdcům vyrovnat nedokázala. Jistě v tom má roli i skutečnost, že novinka tentokrát působí poněkud nepřekvapivě. Mezi jednotlivými alby Nokturnal Mortum byly vždy znatelné rozdíly a s každým byl cítit velký posun kupředu. Očekával jsem, že „Істина“ bude i vzhledem k ohlasům znít podobně jako „Голос сталі“ a nemýlil jsem se. A co víc, až na pár výjimek téměř vymizely i vyloženě překvapivé momenty nebo progové pasáže, a nadto mi přišlo dost riffů i melodií hned při prvním poslechu nápadně povědomých, díky čemuž nový počin působí trochu jako chudší pokračování „Голос сталі“. Takhle řečeno to může znít dost hanlivě, ale nalijme si čistého vína – svým způsobem to tak je. V jistém slova smyslu se nejspíš dá vytáhnout výraz – zklamání.
I když, to je asi přehnaně pejorativní, spíš jen zklamáníčko, malinké. Vše totiž platí v rámci (novodobé) tvorby Nokturnal Mortum, v jejímž rámci „Істина“ asi působí jako nejslabší dlouhohrající nahrávka kapely po roce 2000. Nicméně je to dáno spíš vysokou kvalitou obou dalších desek než nekvalitou toho nového. Tvrdit, že jde obecně o špatnou záležitost, by bylo hodně mimo mísu a daleko od pravdy.
Nahrávce totiž ze všeho nejvíc škodí až přehnaně vysoká očekávání, která šlo naplnit jen velice těžko. Ve skutečnosti je „Істина“ vysoko nad průměrem a navzdory všemu, co bylo řečeno, se jedná o velmi kvalitní hudbu. Z dosavadního vývoje recenze by se mohlo zdát, že mi to připadá jako průser, ale tak to opravdu není… pouze není nutné zbytečně přechvalovat, když jsou zde určité mušky, možná jsem si i trochu potřeboval postěžovat, snad i být trochu v opozici, protože je mi jasné, že zcela nekritických ohlasů bude dost a dost. Realita je ovšem taková, že se mi to upřímně líbí a přes všechny napsané připomínky jsem si poslech začal bez přehánění užívat.
Přiznávám, že zpočátku mě „Істина“ příliš nebavila a na první poslech jsem ji ani nedojel do konce, což je podstatný rozdíl oproti vstřebávání minulých dvou počinů, které oba dokázaly okouzlit ihned. Postupně ale i novinka ukáže své přednosti a především v její druhé polovině Nokturnal Mortum neváhají naservírovat nádherné momenty. „Вовчі ягоди“, „Дика вира“ a zejména dvojice „Чорний мед“ (božské klávesy!) a „Ніч богів“ jsou nepochybně strhující skladby, jejichž prostřednictvím ukrajinská veličina dokazuje, že ani „Істина“ není radno podceňovat. Klidně jmenovanou čtveřici můžete brát jako mé osobní vrcholy, chcete-li.
Je pravda, že určité riffy z první poloviny alba se mi za ty dva měsíce od vydání poněkud oposlouchaly, ale naštěstí se v ani jednom případě nejedná o nic natolik zásadního, aby bylo nutno začít jednotlivé stopy přeskakovat, na čemž má lví podíl i skutečnost, že každá píseň dokáže přijít minimálně s jednou skutečně bravurní pasáží. I díky tomu si deska obhájí svou vysokou délku bezmála 75 minut. Již finální a ustálené dojmy po několikatýdenním průběžném náslechu jasně říkají, že zde není skladba, jejíž přítomnost v tracklistu by byla zbytečná. Což je samozřejmě pochvala jak hrom, protože vytvořit počin o 75 minutách bez vaty, to hned tak někdo nedokáže, ačkoliv se o to mnozí snaží.
Co si z toho celého tedy odnést? Především sdělení, že „Істина“ je stále skvělá deska stojící za slyšení. Možná, že oproti oběma předcházejícím majstrštykům mírně laťku snížili, ale není důvod k rozhořčení či zklamání, protože se podobný výsledek dal očekávat a Nokturnal Mortum i této podobě pořád s přehledem stojí v čele folk/blackového pelotonu. A to vůbec není málo, naopak. Jestli „Істина“ stojí za slyšení? Samozřejmě ano.
Redakční eintopf – duben 2017
 |
| Nejočekávanější deska měsíce: Nightbringer – Terra damnata |
|
H.: Kaša: Zajus: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron: Cnuk:
|
H.:
V dubnu vůbec není o čem – největším tahákem je suverénně „Women“ od Ides of Gemini. První dvě alba téhle skupiny mi dala přesně to, co na hudbě vyhledávám. Jistě znáte ten pocit, když tam je něco víc než pouhé „líbí se mi to“, když vás tóny skutečně zasáhnout a rozvibrují spodní proudy v zákrutech duše. Vím, že mnozí Ides of Gemini takhle vysoko necení, ale já si „Constantinople“ i „Old World | New Wave“ jednoduše zamiloval. „Women“ má tedy sakra co dorovnávat a optika bude o to přísnější, že proběhly personální změny a bubenice Kelly Johnston už v sestavě není. Přesto doufám, že zklamán nebudu – kdybych byl, bolelo by to hodně.
Finové Celestial Grave na svém loňském demosnímku „Burial Ground Trance“ předváděli black metal vysokých kvalit, vlastně šlo o jedno z těch nejpříjemnějších překvapení minulého roku. Byť šlo o pouhou čtvrthodinu hudby, oddanost Ďáblovu učení z toho tryskala na všechny strany. V dubnu dorazí počin ještě kratší – sedmipalcové EP „Pvtrefactio“, dvě skladby, ani ne dvanáct minut. Demo mě ovšem zaujalo takovým způsobem, že si to ujít nenechám.
O tom, jak moc se na oba výše zmiňované počiny těším, snad svědčí i skutečnost, že tyto v očekávání předstihly dokonce i Nokturnal Mortum a jejich dlouho očekávané album „Істина“. Pokud bych ale ukrajinskou legendu vynechal úplně, asi bych si trochu lhal do kapsy. Nokturnal Mortum jsou fantastickou kapelou a jejich počiny mám hodně rád. Je pravda, že zpětně se častěji vracím k dokonalému „Мировоззрение“ / „Weltanschauung“, ale ani tak mi vůbec nevadí, že dle prvních ukázek i dle přebalu vše nasvědčuje, že bude novinka pokračovat ve stopách „Голос сталі“ (dalo se čekat). Však jestli Knjaz Varggoth se svou družinou udrží laťku, tak… jen vůl by mohl být nespokojen.
Kaša:
Nechci tvrdit, že by byl dubnový seznam chystaných novinek v oblasti hudebních nosičů vyloženě slabý. Ale na druhou stranu nemůžu říct, že bych při jeho pročítání zrovna skákal radostí. Několik zajímavých jmen jistě obsahuje, ovšem tak nějak mě nechávají chladným. Až na jednu výjimku… Deep Purple.
Deep Purple jsou bezesporu legenda a jejich novinku si tentokrát nenechám v žádném případě ujít. Poslední řadovka „Now What?!“ se nakonec ukázala jako velmi silný zářez v diskografii této veličiny a trochu mě mrzí, že jsem její vydání před čtyřmi lety úspěšně zazdil. Od „Infinite“ nečekám samozřejmě nic menšího než přísun dobře osvědčených postupů, které prostě a jednoduše fungují i po všech těch letech. A protože pánové špatné album snad ani neumí a sypou z rukávu jednu povedenou nahrávku za druhou, tak věřím, že „Infinite“ dostojí velkému jménu skupiny, od níž se automaticky očekává něco víc.
Zajus:
Dubnová nadílka skrývá album, na které se těším jako pan prezident na ranní štamprle. Nemá cenu chodit okolo flašky slivovice, jsou to samozřejmě ukrajinští Nokturnal Mortum. Přestože se nemohu zařadit mezi jejich skalní fanoušky, dosud poslední počin „Голос сталі“ patří mezi má nejoblíbenější alba všech dob a žánrů. K „Голос сталі“ se vracím s železnou pravidelností již sedmým rokem a nejlepší na něm je, že i po tolika letech je poslech od poslechu silnější. Od „Істина” nečekám nic menšího než naprostou dokonalost.
Výrazně méně však věřím novince Colina Stetsona. Saxofonový virtuóz v minulosti předvedl, že opravdu umí, jenže nejlépe mu to jde ve společnosti, a když je na vše sám, jeho tvorba místy pokulhává. Přesto jsem na „All This I Do for Glory” zvědavý. S posledním místem pak zůstanu u dechových nástrojů, ostatně co jiného čekat od chlapíka, jenž si říká Trombone Shorty. Troy Andrews, který se pod tímto pseudonymem schovává, sice podobně jako Colin Stetson ohromuje svou technickou zručností, jenže tím podobnosti končí. Tam, kde Stetson upírá veškeré síly na hluboký umělecký zážitek, se Andrews spokojí s tím, když své posluchače dobře pobaví, a to je také někdy potřeba. Duben tedy bude v tomto ohledu, alespoň doufám, poměrně vyvážený.
Skvrn:
Nadcházející měsíc táhne nejen koncertně, ale taktéž studiově. Jako důkaz by bohatě postačila už jen první příčka věnovaná neposedným Ulver. Před rokem Norové zvolili rozmáchlý experiment, nyní to vypadá na až bytostnou popařinu. A já říkám proč ne, jedině dobře, že tu nemáme další zvěrokruhy, vlkům spánek nesvědčí. S Gaiem Juliem přichází nejočekávanější deska roku, tak snad si budeme moci zakřičet vítězoslavné ave.
Za druhou příčkou nemusíme od práce vydavatelů z House of Mythology utíkat, stejně jako Ulver tu svou novinku vydávají Zu, italští kytaroví vizionáři. Tedy převážně kytaroví a teď už vlastně možná tak trochu ex-. Kotouč „Jhator“ nějakou dobu točím, ale pořád nevím, jak tohle dobrodružství dopadne. Zatím tedy budu napjatý společně s vámi. Za příčkou třetí už musíme o dům dál, teď jen který si vybrat, hlásících se otevřených dveří je nespočet. Opatrné haló nakonec vnesu do francouzského bydla Les discrets. Při nádechu vycítím sny, jinak je ale tma. Co konkrétního za ní? Jednadvacátého se rozjasní.
Onotius:
Oproti relativně nadupanému březnu je duben zase o trochu skromnější. Čas od času se ale stejně vyloupne nějaké dost lákavé jméno, takže o naplnění žebříčku se nemusím obávat. Nejsem sice nějakým expertem na tvorbu zámořských Nightbringer, ale jejich „Ego dominus tuus“ mě svého času dost chytlo. Tak nezbývá než doufat, že novinka kvalitativní laťku předchůdce nepodleze. Pro mě je zároveň vydání „Terra damnata“ dobrým popudem k prozkoumání starší tvorby.
To, že od Ulver můžeme dnes už čekat opravdu cokoliv, potvrdili opět vydáním ukázky z nové desky, která by se dala popsat jako atmosferický synth pop. Tak jsem pochopitelně zvědav, jak dopadne celá deska. Jejich poslední zářez se povedl, tak snad novinku čeká stejný osud.
Dále si rozhodně nenechám ujít novou desku projektu Ayreon, jehož „Human Equation“ a „Into the Electric Castle“ patřili v časech, kdy jsem ještě o něco víc ujížděl na melodickém progu, mezi jedny z mých topových desek. Variabilita různých hostujících hlasů metalové scény, příběh prolínající se celou deskou a skladatelská uvolněnost. Nu, uvidíme jak to dopadne, první ukázky působily malinko samoúčelně. Ale zase je to Arjen Lucassen, ten by si kvalitu mohl ohlídat.
Metacyclosynchrotron:
Nightbringer podle mého nikdy nevydali slabou desku, ale ta poslední „Ego dominus tuus“ je bezpochyby korunní, takže jsem logicky zvědav, co kapela předvede s „Terra damnata“. Očekávám jistý pokles formy, ale rád se nechám překvapit. Což platí i o chystaných Cult of Erinyes. Belgičany sleduji od samotných začátků, placku „A Place to Call My Unknown“ čas od času rád opráším, ale musím přiznat, že do následovníka „Blessed Extinction“ jsem se prostě nedostal. Takže novinka můj zájem o kapelu buď oživí a já se pokusím dvojičkou zase prokousat, nebo zpečetí a Cult of Erinyes se tak zařadí do zástupů kapel, které pro mě po debutu umřely. A na závěr hrubě a pomalu, i přestože s doom metalem nijak často neobcuji. Deska „Deceived Idealism“ francouzských Funeralium mi svého času dokázala zkurvit náladu opravdu důkladně a prozatím to vypadá, že novinka „Of Throes and Blight“ nabídne zážitky ještě horšího a dusivějšího rázu. Prokousat se ale hodinu a půl dlouhou funerální tryznou asi nebude žádná sranda.
Cnuk:
Měsíc březen pro mě končil velice bohatě a duben jako by si říkal, že mi dá čas to vstřebat, jelikož i v dubnu se těším na alba s pozdějším datem vydání. Tím prvním bude „Infrared Horizon“ od Artificial Brain, kteří se představí s druhou dlouhohrající deskou. Asi žádný fanoušek technického death metalu nepřehlédl jejich tři roky staré sci-fi dílko, které sklízelo vesměs pozitivní ohlasy. O týden později, tedy 28. dubna, vychází zbylá dvě alba.
Začnu s kapelou Wolfbrigade, která je spoustě z vás zřejmě dobře známá, ovšem zcela popravdě, mně tak úplně ne. Samozřejmě jsem pár jejich písniček slyšel a hlavně viděl jejich jméno na plakátech nejrůznějších festivalů, ale sám vlastně nevím, proč jsem si nikdy nepustil žádné album. No, a to je právě ten důvod jejich zařazení do tohoto eintopfu, jednoduše myslím, že je pravý čas to napravit. Věřím, že to bude kvalitní crust/punková záležitost, a dost se na to těším, možná že si přeci jenom před vydáním novinky „Run with the Hunted“ poslechnu i starší tvorbu, abych nebyl poté v recenzi za úplného negramota.
No, a na závěr tu máme staré známé Life of Agony. „A Place Where There’s No More Pain“ bude po dlouhých dvanácti letech konečně dalším řadovým počinem. V 90. letech se poměrně výrazně zapsali do povědomí svým netradičním, alternativně pojatým hardcorem a zejména pak jejich koncepční prvotina „River Runs Red“ je dnes již klasikou. Zajímavé také bude slyšet, jak se na kapele projevila změna pohlaví zpěváka Keitha Caputa na zpěvačku Minu Caputo, která proběhla v roce 2011. Přestože tedy Life of Agony fakticky ztratili koule, na koncertech dokazují, že hudebně ještě ne, tak doufejme, že se jim to povedlo přenést také do nahrávacího studia.
Nokturnal Mortum: deska v dubnu
Dlouho očekávané nové album Nokturnal Mortum konečně vyjde v dubnu, kdy Heritage Recordings do světa vypustí vinylovou edici. Obal „Істина“, jak se počin jmenuje, najdete tady.
Nokturnal Mortum / Graveland – The Spirit Never Dies
 |
|
Země: Ukrajina / Polsko Tracklist: II. Graveland Hrací doba: 37:25 Odkazy Nokturnal Mortum: Odkazy Graveland:
|
Recenzi na pomalu každé druhé splitko začínám tím, že split alba vlastně moc neposlouchám a že tento druh nahrávek nepatří mezi stěžejní předměty mého zájmu. Nicméně, stále existují i splity, které si pustím sám od sebe a zcela dobrovolně a u nichž jsem zvědavý na to, jak budou vypadat (resp. znít). Počin s názvem „The Spirit Never Dies“ mezi takové bezesporu patří.
A kdože tedy na „The Spirit Never Dies“ spojil své síly, že jsem na to byl tak zvědavý? Inu, dvě východoevropské veličiny něčeho, co bychom pro tuto chvíli mohli velice vágně pojmenovat pohanským black metalem. Jsou jimi Rob Darken a Knjaz Varggoth – pokud netušíte, za jakými formacemi tihle dva stojí, asi byste měli uvažovat, jestli se můžete nazývat fanoušky black metalu, jelikož obě ty kapely, jakkoliv se vám třeba subjektivně líbit nemusejí, jsou ve svém oboru nefalšované kulty. Takové označení dle mého skromného názoru náleží jak Graveland z Polska, tak Nokturnal Mortum z Ukrajiny.
Já sám mám navíc obě skupiny velice rád. Spousta lidí Graveland nemůže vystát, byť mnohdy spíš díky kontroverzní auře, jež se okolo tohoto projektu bezesporu vznáší, což na jednu stranu chápu, ale osobně si myslím, že Darken vládne vytříbeným citem pro tvorbu úžasné epické atmosféry a má na kontě i skutečně fantastické desky (minimálně „Immortal Pride“ je prostě veledílo). Jistá kontroverzní pověst se z minulosti táhne i za Nokturnal Mortum, byť se Ukrajinci od jakýchkoliv extrémistických názorů minimálně navenek snaží již delší dobu distancovat. Avšak i zde se hudebně jedná o nádhernou věc a i těm, kdo se o tuhle kapelu nikdy dříve nezajímali, vytřeli Knjaz Varggoth & spol. zrak s progresivním opusem „Голос сталі“ z roku 2009. A spojení dvou takto kvalitních formací je prostě lákavé, ne že ne.
Od vydání „Голос сталі“ ovšem uběhlo již dlouhých sedm roků a slibovaný následovník v podobě desky „Істина“ je, zdá se, stále v nedohlednu. Trojice skladeb na „The Spirit Never Dies“ je vlastně prvním novým materiálem Nokturnal Mortum od minulého skvělého alba, takže tím spíš je split pro posluchače zajímavý. Nejprve přichází intro „Нескореним“ nabízející vlastně totožný motiv jako „Інтро“ na „Голос сталі“ (což je zjevně záměr), po němž následuje další tvorba atmosféry, klávesy, zastřený zvuk bitvy. Jako intro je to vcelku příjemné, tak proč by ne.
To hlavní však samozřejmě následuje až vzápětí prostřednictvím „Східній злам“ a „В кайданах часу“. Obě písně vlastně potvrzují vysoký nadstandard Nokturnal Mortum a zejména „Східній злам“ s nejedním bravurním melodickým obratem se mi upřímně líbí. I přesto mi ovšem připadá, že jsou obě skladby oproti „Голос сталі“ krokem nazpátek a působivosti minulé desky prostě nedosahují. Knjaz Varggoth a jeho kumpanie se zde zbavili i progresivního směřování, které se na „Голос сталі“ ve velké míře staralo o to, že čelisti padaly pod stůl. Zde jsou jakékoliv progresivní náznaky skutečně jen náznaky projevující se pouze občasně jako třeba v kytarovém sólu „Східній злам“.
Ve své podstatě se tedy nejedná o nic moc víc než atmosférický black metal se sympatickou a nevtíravou symfonickou patinou (ty klávesy pozadí tam jednoznačně jsou) a s rukopisem Nokturnal Mortum. Což není málo a k zábavě to stačí, ale nebudeme si nic nalhávat, očekávání asi byla o kousek výše. Aby toho nebylo málo, tak „В кайданах часу“, jakkoliv špatná není, mi neleze do uší úplně samovolně a některé momenty mi prostě připadají příliš „pohádkové“. Tím pádem u mě jednoznačně vítězí „Східній злам“, jež je i navzdory tomu, co jsem před chvílí řekl, hodně parádní, to zase všechna čest.
Ve finále tedy mohu polovinu Nokturnal Mortum nazvat maximálně tak příjemnou – byť s přídomkem hodně příjemnou. Nicméně, sluší se dodat jednu věc. Knjaz Varggoth se před nedávnem nechal slyšet, že materiál na „The Spirit Never Dies“ moc nereflektuje, jak bude znít „Істина“, naopak že se prý jedná o úkrok a že nadcházející album bude pokračovat ve vývoji kapely. Dále Nokturnal Mortum prozradili, že vedle „Істина“ aktuálně pracují i na experimentálním EP „Біль“, takže budoucnost téhle ukrajinské legendy bude jistě zajímavá.
Nejsem si ovšem jistý, jestli lze tu samou formulku o zajímavé budoucnosti použít i pro Graveland. Jakkoliv jsem měl pro tuhle muziku vždycky slabost, nelze přehlížet skutečnost, že Rob Darken je již skladatelsky dočista vyčerpaný. Mnoho a mnoho let nepřišel s ničím novým a jen se točí v kruhu, a zatímco ještě tak před deseti lety to dokázal hravě vynahradit silnou atmosférou, poslední roky jej jaksi opustila i tato schopnost. Pauzy mezi deskami se prodlužují a kvalita jde i přesto dolů. Snad i sám Darken si je toho zjevně vědom, takže spíš než tvorbě nové muziky se poslední léta věnuje reedicím všeho možného z minulosti na všech myslitelných formátech a přetáčením starších počinů. A aby toho nebylo málo, tak nedávno povýšil Graveland z jednočlenného projektu na regulérní kapelu s plnou sestavou (zajímalo by mě, zdali hodlá nechat nové členy promluvit i do skládání) a dokonce poprvé vyrazil na koncertní pódia (živá premiéra proběhla 2. dubna v Itálii, další dvě akce budou následovat ještě tento měsíc v Polsku).
Co se týče příspěvku Graveland na „The Spirit Never Dies“… no, musím to říct na rovinu, ale je to docela smutný poslech. Řekl jsem, že Darkenova skladatelská forma šla hodně dolů a na posledních albech to bylo cítit, ale i ta byla ještě zlatá proti tomu, co se nachází zde. Bohužel totiž musím konstatovat, že takovouhle špatnost jsem snad od Graveland ještě nikdy neslyšel. A to mě osobně mrzí vážně hodně, protože není moc muzikantů, od nichž bych měl ve své osobní sbírce tolik alb jako od Darkena…
I stranu Graveland načíná intro a to ještě žádný průser nevěští. Naopak, je poměrně hezké a nese se v duchu Darkenova vedlejšího projektu Lord Wind, což je darkwave / folk / medieval / ambient muzika. A to se mi líbí, a abych zas Robíkovi nekřivdil, tak musím veřejně říct, že i poslední řadovka Lord Wind, „Ales Stenar“ z roku 2012, mě i čtyři roky po svém vydání stále baví a rád si ji sem tam pustím (ostatně jakož i starší tvorbu Lord Wind – tenhle projekt je skutečně lahůdka). Čili ten pokles skladatelské formy se týká především Graveland, Lord Wind zas tolik nezasáhl, což je znát i na „Intru“.
Po intru ovšem následuje muzika v typickém gravelandovském stylu, tedy pagan / viking / black metal s nordickou atmosférou (zde spíše jen snahou o ni), a kosa padne na kámen. Především „Lodowy labirynt“ je velice, velice nepovedený a jde o naprostou a prachsprostou nudu. Jediné, co činí tuhle píseň alespoň trošičku snesitelnou, jsou občasné folkové motivy, o něž se stará Alruna z Lord Wind, ale toť vše. Co se metalové stránky týče, tak je „Lodowy labirynt“ nefalšovaně tupý a ten ústřední rádoby riff je při vší úctě skoro výsměch. Aktuálně je to stále „jenom“ krutě nudné a bídné, ale pozor – stačí ještě jeden stupínek níže a už budeme na nefalšované neposlouchatelnosti!
„Ostatni świt“ je o malinký kousíček hratelnější než „Lodowy labirynt“, ale jinak je to furt hodně špatné a song opět trochu vytahuje pouze Alruna se svými strunnými nástroji, jinak je to o ničem. Sice je hezké, že Darken poprvé po mnoha letech zapojil živé bicí (nahrál je Miro, jenž v minulosti několik roků třískal i u Moontower), ale tím jalovou skladatelskou stránku zakrýt nelze. Jak již padlo, strana Graveland je docela smutné poslouchání a člověku se skoro ani nechce věřit, že tohle vymýšlel fakt ten stejný člověk, jenž má na kontě takové skvosty jako „Sons of Fire and Steel“…
Není moc co řešit – suverénním vítězem pomyslného splitového souboje jsou Nokturnal Mortum. Jejich příspěvek sice není zdaleka tak působivý jako to, co Ukrajinci předváděli na „Мировоззрение“ nebo „Голос сталі“, ale pořád se mi to líbí a přinejmenším „Східній злам“ za slyšení stojí. Strana Graveland je obrovské zklamání a regulérní ztráta času; jedinou trochu slušnou věcí je „Intro“, což je myslím fakt, který hovoří sám za sebe.
Hell Fast Attack IX (pátek)
 |
| Datum: 26.7.2015 Místo: Brno, ATC Obora Účinkující: Adultery, Arkona, Elderblood, Inferno, Nokturnal Mortum, Panychida, Saltus
|
H.: O účasti na festivalu Hell Fast Attack jsem uvažoval snad každý rok pomalu už někdy od třetího ročníku, nicméně to byla až jeho edice s pořadovým číslem 9, která mě donutila doposud neúspěšnou sérii zlomit. Nebo abych byl úplně přesný – donutilo mě to zlomit především jedno jméno na soupisce letošního ročníku. Samozřejmě, těch zajímavých kapel tam bylo mnohem víc, ale bylo to potvrzení účasti Darkestrah, po němž jsem si řekl, že je konečně čas na Hell Fast Attack poprvé vyrazit. O to víc je paradoxní, že právě Darkestrah nakonec jako jediná kapela festivalu nedorazili a tím pádem ani nezahráli. Takový už je holt život. Nicméně, i při jejich absenci se na plakátě nacházelo hned několik velice zajímavých jmen, tak hurá na věc…
Ježura: Když jsem si tak v hlavě sumíroval, jakým způsobem pojmu svůj příspěvek k tomuhle reportu, došlo mi, že jsem svoji účast na této koncertní stálici moravské UG scény vzal vlastně dost rekreačně – a vzhledem ke statutu reportéra také dost nezodpovědně. Ne, že by za to mohl chlast (ten tomu samozřejmě napomohl také, ale zase nijak zvlášť zásadně), ale výsledkem je zkrátka to, že si o celé řádce kapel pamatuji akorát skutečnost, že hrály a že to bylo dobré respektive špatné. Vezměme to tedy z jedné vody na čisto, protože koho zajímá zbytečné okecávání…
H.: A hned první skutečně zajímavá věc celý festival rovnou zahajovala. Jméno Adultery již z české metalové mapy zmizelo před pěknou řádkou let, většina sestavy se přesunula do nového projektu Vesna a zpěvák Akharon se zase zabydlel u black metalové stálice Silva Nigra. V letošním roce se však Adultery dali jednorázově opět dohromady, aby odehráli pouhé dva koncerty, z nichž ten první proběhl právě zde. Vzhledem k tomu, že jsem je hrát živě nikdy neviděl, byla pro mě účast Adultery dalším velkým tahákem letošního Hell Fast Attacku, jenže abych byl upřímný… bylo to hodně velké zklamání. Tvorbu Adultery mám ve velké oblibě, takže to říkám nerad, ale přišlo mi to vážně špatné, nesehrané, jednotlivé nástroje působily rozhádaně… jak se říká, prostě to nešlapalo. Chápu, že kapela nevystupovala hodně dlouho, ale je otázka, nakolik má smysl to dát dohromady na pouhé dvě akce, když to pak vypadá takhle. Třeba to bude na tom druhém koncertě (který proběhne 25. září v Ostravě) lepší, ale na Hell Fast Attacku to jednoduše nebylo ono, a když prostě nefungují ani takové songy jako „Slovanská síla“ (ta zazněla dokonce dvakrát), „Píseň slovanských mečů“, „Requiem“ nebo „Ohněm a mečem“, tak někde musí být chyba. Vůbec se nedivím, že lidem, kteří studiovou tvorbu Adultery neznali, to podle tohoto vystoupení připadalo jako pagan metalový Kabát…
H.: Program pokračuje dalším pagan black metalem z České republiky – vystoupení plzeňské Panychidy sice tak exkluzivní ani zdaleka nebylo, zato však bylo o poznání zábavnější. Přece jenom bylo cítit, že Panychida je zvyklá hrát živě a také že jí to jde. Plzeňská pětice se představila v parádní formě, set měl spád a kupředu jej kromě kupy hitovek typu „Running Out of Rules“, „Moon, Forest, Blinding Snow“, „Three Pillars“ či „The Great Dance of Dionysus“ klasicky hnal především Vlčák, jenž si svou roli frontmana zcela evidentně vychutnává. Snad jediná chvilka, jež mi na celém vystoupení neseděla, byl čistý zpěv kytaristy Honzy Vaňka, protože mi to prostě nějak nelezlo přes uši, ale šlo jen o jeden krátký moment, takže se nebavíme o ničem, co by snad mělo dojem z kvalitního výkonu Panychidy jakkoliv srazit. Jasně, vrchol festivalu to nebyl, ale i tak jsem se bavil příjemně.
Ježura: Na Adultery jsem se těšil, ale protože jsem jejich studiovou tvorbou nepolíben, bohužel došlo přesně na to, o čem mluvil kolega. Přišlo mi to totiž vážně špatné… Nechtěně sebeparodická odrhovačka, jaká se z vystoupení Adultery vyklubala, mě opravdu neoslovila, a že to místy nebylo až tak hrozné, to je jen velmi slabá náplast na tohle zklamání. Je mi líto. Čeho mi však líto rozhodně není, to je účast na vystoupení Panychidy. Plzeňáci opět nezklamali a předvedli standardně zdařilý set, který mě bavil v podstatě pořád, a opět tak potvrdili, že jejich jméno není z různých stran chváleno neoprávněně. Zvuk jim sice trochu kolísal, takže občas tradičně zanikala Honzova kytara, ale na druhou stranu to bylo snad vůbec poprvé, kdy byl opravdu slyšet čistý zpěv zmíněného kytaristy – a protože mně osobně tedy falešný opravdu nepřipadal, můžu dát s čistým svědomím palec nahoru.
H.: Saltus patřili k těm skupinám, jejichž výkon nebyl špatný, vlastně byl docela v pohodě, ale také to nebyl žádný velký zázrak… jednoduše taková zlatá střední cesta. Je pravda, že i když Poláci hrají jen ve třech, tak jejich vystoupení ubíhalo poměrně rychle a nedalo se tvrdit, že bych se vyloženě nudil, to zase nepopírám, jen prostě a jednoduše nešlo o nic vysloveně pamětihodného a ve studiové podobě mi tahle skupina přijde zábavnější. Nicméně kdo Saltus předem neměl naposlouchané, toho kapela svým výkonem od dalšího průzkumu její tvorby myslím neodradila. Stručně řečeno, Saltus sice pod kotel nijak zvlášť nepřiložili, ale aspoň sympaticky udrželi festivalovou provozní teplotu na stávající hodnotě.
H.: Úplně jinačí káva (byť stále taktéž polská) a zároveň první skutečně kulervoucí koncert festivalu přichází s nástupem Arkony. Zatímco loni na podzim v klubu mě tahle polská kultovka na zadek zrovna neposadila a odcházel jsem z jejího pražského vystoupení spíš trochu rozčarován, tentokrát tahle smečka okolo kytaristy Khorzona vážně zabíjela. Nedokážu přesně říct, v čem to nyní bylo tak jiné, protože s výjimkou prostředí to bylo vesměs to samé – jedinou větší aktivitu vyvíjel pouze zpěvák a baskytarista Armagog, který vysvlečený do půl těla a počmáraný koulel očima jak ďábel, zatímco zbytek formace v bílých mikinách byl v podstatě statický. Přesto to prostě mělo setsakra velkou šťávu a fakt se mi to líbilo.
Ježura: Co se týče Saltus, je to jedna z těch kapel, o které vlastně ani nevím, jestli jsem se jejího setu účastnil, tím spíše jaké to bylo. Přeskočíme tedy jedno Polsko, abychom se dostali k dalšímu. Když jsem viděl Arkonu loni v klubu, rovněž mě to moc nevzalo, ale na prknech Hell Fast Attacku – jak už ostatně napsal kolega – se pánové pochlapili a složili velice solidní reparát. Nevím proč, ale tentokrát to bylo vážně dobré, bez problémů uvěřitelné, plné energie a zatraceně mě to bavilo, takže až bude nějaké příště, dost určitě svou potenciální účast alespoň zvážím.
H.: O vrchol prvního dne se ovšem přece jen postarala jiná skupina, a to rovnou ta, jež měla svoje logo na plakátu v té největší velikosti. Ukrajinská legenda Nokturnal Mortum, která se do České republiky vrátila po pěti letech od koncertu v Žatci, na Hell Fast Attacku předvedla skutečně působivé vystoupení takřka po všech stránkách – jak vizuálně (zajímavě vypadající muzikanti, kostěný stojan na mikrofon Knjaze Varggotha, plachty, dva velcí strašáci na pódiu, výborná světla), tak samozřejmě i hudebně. Hrálo se především z novější tvorby, dokonce i z té, která je tak nová, že ještě nevyšla, jelikož padly i skladby z (již nepříjemně dlouho) chystané desky „Істина“, nicméně mě osobně za srdeční sval nejvíce chytily písně, které již znám, především věci z alba „Голос сталі“ byly skvělé. Třeba „Україна“ (anebo „Коляда“, abychom nezůstali u jediné nahrávky) byla vážně excelentní, ale taková „Біла вежа“, to byla doslova magie v přímém přenose. Není co řešit, Nokturnal Mortum živě prostě byla úplně stejná síla jako z alba, fantastický koncert takřka bez jediné výhrady…
Ježura: Následující Nokturnal Mortum byli nejen největší jméno soupisky ale také můj osobní tahák číslo jedna, takže tady nějaká neúčast jaksi nepřipadala v úvahu – a že bylo hodně o co stát, protože Ukrajinci předvedli mimořádně povedenou show. Novější tvorba, která setlistu dominovala, zafungovala naživo tak dobře, jak to jen šlo, a v kombinaci s výtečným zvukem, parádním osvětlením a působivou pódiovou prezentací se tak před očima mýma i očima ostatních zhmotnil naprosto parádní koncert, který v každém ohledu dostál mým nemalým očekáváním a který jsem si opravdu náramně užil. Až se u nás za dalších pět let Nokturnal Mortum zase ukáží, dost pravděpodobně u toho budu, byť laťka byla letos nastavena hodně vysoko.
H.: Podle původního harmonogramu měli být nyní na programu Darkestrah, nicméně již od odpoledne bylo jasné, že se jejich set konat nebude. Na jejich pozici se ze soboty přesunuli ukrajinští Elderblood, avšak tuhle kapelu jsem nakonec v rámci regenerace vynechal…
Ježura: Ačkoli znám tvorbu Darkestrah jen zběžně, i mě dost zklamalo jejich odpadnutí a Elderblood, kteří měli původně hrát v sobotu a kteří je na programu nahradili, tedy měli hodně těžkou úlohu. Pokud mě paměť nešálí, nakonec to neznělo špatně, ale ani tak mě Elderblood na místě neudrželi, a to ze dvou důvodů – zaprvé to rozhodně nebyl až zase takový zázrak a zadruhé už jsem se tou dobou sotva únavou držel ve vzpřímené poloze, takže jsem to nakonec odpískal a šel se trochu vyspat. Sice mě to stálo podle všeho výtečné Inferno, ale v tomhle směru určitě není všem dnům konec…
H.: Pod pódium se zpátky vracím až na závěrečný bod pátečního programu, jímž byla domácí kultovka Inferno. Zakuklená pětice předvedla svůj obvyklý okultní rituál, který byl vlastně standardem, jaký tahle kapela v posledních letech na koncertech předvádí, nicméně tím nechci říct, že by šlo o nudnou rutinu, protože zrovna v tomhle případě to myslím v pozitivním slova smyslu. Mě osobně totiž Inferno ve své současné podobě strašně baví (mnohem víc, než mě skupina bavila kdykoliv v minulosti) a platí to i o živých seancích, jelikož ty koncerty prostě mají sílu. Vizuální stránka opětovně působivá, z pódia se řinula temná atmosféra a vše jako vždy suverénním způsobem dirigoval Adramelech se svým jedovatým vokálem. Měl bych vlastně jen jednu poznámku, i když ta není ani tak ke konkrétnímu vystoupení, ale obecná – „Pohanské meče“ jsou sice skvělá vypalovačka, o tom žádná, ale s tím, jak na tom Inferno aktuálně jsou (jak vzhledem, tak i v poslední studiové tvorbě), by možná nebylo špatné postavit ty koncerty čistě jen na nejnovějších skladbách… nevím, jak to vidí ostatní, ale třeba mně by rozhodně dávalo smysl někdy zahrát „Omniabsence Filled by His Greatness“ v celé její délce živě.
Nokturnal Mortum – Голос сталі
 |
| Země: Ukrajina Žánr: progressive folk / black metal Datum vydání: 26.9.2009 Label: Oriana Music Tracklist: Hodnocení: 9/10 Zbytek redakce hodnotí: Průměrné hodnocení: 8/10 Odkazy:
|
Nokturnal Mortum jsou jednou z nejznámějších kapel a největších legend východoevropské blackmetalové scény, kam dále patří například jejich ukrajinští krajané Крода nebo Rusové Темнозорь. Všechny tyto tři skupiny (samozřejmě ale nejsou zdaleka jediné, na Ukrajině a v Rusku je podobných spolků mnohem více) jsou vcelku známé svými politickými postoji a myšlenkami, které, co si budeme povídat, inklinují „lehce doprava“. Těžko říct, jestli jsou tyto kapely opravdu přímo nacistické, nebo jsou „jen“ hodně zapálenými patrioty, jak samy tvrdí. Jak je to ale jak chce, nic podobného v této recenzi řešit nechci a ani nebudu. Rozebírat budu jen samotnou hudbu, nic víc, tak si to prosím uvědomte, než mne začnete peskovat za „propagaci nacismu“. Propagovat se bude jen výborná muzika, kterou Nokturnal Mortum, ať sou jejich názory jakkoliv kontroverzní, bezpochyby produkují. A pokud si náhodou myslíte, že to s těmito „alibi“ přeháním, tak nepřeháním. Už jsem viděl případy, kdy se antifáci sesypali na hudební zine, který si dovolil uveřejnit recenzi na album kapely podobného ražení. Toliko na úvod.
Novinka „Голос сталі“ přichází k posluchačům až v samém závěru roku, a to velmi nenápadně a v podstatě bez jakékoliv reklamy, navzdory tomu, že byla alespoň v jistých kruzích dost očekávaná. Každopádně už je placka venku a vaší pozornosti by určitě uniknout neměla, protože, minimálně co se hudební stránky týče, je o co stát (textovou stránkou se v případě Nokturnal Mortum já osobně radši moc nezaobírám, jednak jsou texty ukrajinsky a tomu já prd rozumím, ale hlavně jde o onu lehce pochybnou ideologii, která se mi tak trochu příčí).
Počátky Nokturnal Mortum se nesou spíše v blackmetalovějším ražení, ale mě jejich první dva počiny „Goat Horns“ a „To the Gates of Blasphemous Fire“ nikdy moc nebraly, takže jsem jim nikdy extra velkou pozornost nevěnoval, a protože to je už nějaký ten pátek, co jsem je slyšel, ani si pořádně nepamatuji, jak přesně zní. Co ale vím jistě, je to, že třetí album „Нехристь“ z roku 1999 je už omračující nahrávkou, která umně kombinuje surové blackmetalové železo s neodolatelně chytlavými folkovými vsuvkami. Jenže šest let je dlouhá doba, a tak se během této doby Nokturnal Mortum posunuli směrem dál od černého kovu a jejich čtyřka „Мировоззрение“ (známá také jako „Weltanschauung“) je takřka čistý folk metal s jen lehkou blackovou patinou. Ale co „Голос сталі“, které vychází po dalších čtyřech letech? Nutno říct, že s novinkou kapela opět pokračuje ve svém vývoji dopředu, jenže směrem, jaký bych si jen těžko kdy tipnul.
Úvodní instrumentální folkové intro „Пролог“ však víc klame, než navnazuje na věcí příští, protože po takovémto počátku jsem opravdu nečekal, že následující hodinka hudby bude vypadat tak, jak ve skutečnosti vypadá. „Пролог“ totiž mně osobně docela naznačoval, že „Голос сталі“ je prostě jen mladší dvojče „Мировоззрение“. Opak je však pravdou, přestože mi to tak na první poslech nepřišlo tak zřetelné. Nečekejte zase, že by Nokturnal Mortum hodili celou minulou desku za hlavu a začali skákat z žánru do žánru, vždyť jistá kontinuita byla v jejich diskografii vždy cítit, ale jde o to, že skupina své hudební myšlenky z „Мировоззрение“ obohatila o pro sebe dosud nevídané prvky a v důsledku tak sama sebe posunula směrem dál. Právě v tom spočívá onen vývoj na „Голос сталі“.
Ani druhá „Голос сталі“ však ani v nejmenším nenaznačuje, co za „úlety“ bychom měli očekávat. Ve své podstatě se jedná o velmi dobrou písničku, která by se, snad až na občasné mocné závany z tábora nesmrtelné legendy Bathory, mohla klidně vyskytovat i na „Мировоззрение“. Takže svým způsobem jde o velice vkusný otvírák. Zato v hned následující „Валькирия“ cítím jistou podobnost s albem „Jilemnický okultista“ od Čechů Master’s Hammer (nedivte se, Master’s Hammer je podzemní legenda, zasvěcenými uznávaná po celé Evropě), aby se po přibližně čtyřech minutách zvrhla v předlouhé prog-rockové kytarové sólo, za nějž by se nemuseli stydět ani takoví Pink Floyd!
Čtvrtá skladba s hrdým názvem „Україна” je zase o kousek folkovější, avšak zdobí ji velice zajímavý zpěvný refrén. Překvapením je ale opět sólo, které je tentokrát čistě heavymetalové. Takový šok jako v předchozím případě to ale není. Každopádně, jedna z nejexperimentálnějších písniček přichází vzápětí. Po úvodním nástupu se „Моєї мрії острови“ zvrhne do další pasáže, jež jako by vypadla z dílny Pink Floyd, a když už myslíte, že vás nic nepřekvapí, objeví se klávesy à la Dark Tranquillity. Že je to všechno neuvěřitelné? Kdybych to neslyšel na vlastní uši, tak bych se také myslel, že ano.
Jen pro pořádek, aby to nevypadalo, že Nokturnal Mortum pouze vykrádají velké množství žánrově rozdílných kapel a kousky z toho slepují dohromady, všechna použitá přirovnání jsou jen z mé hlavy, abych vám přiblížil, jak „Голос сталі“ zní. Ve skutečnosti bych to spíše než kopírováním nazval stejnými výrazovými prostředky zasazenými do zvuku a nálad Nokturnal Mortum. To nic ale nemění na faktu, že album je na poměry žánru dosti experimentální a velmi, velmi pestré, což je jenom dobře, protože se díky tomu řadí takové ty „hledačské“ desky, v nichž je neustále co objevovat, a které nezačnou nudit ani po velkém množství poslechů. Dokonce ani velká délka skladeb by vás neměla odradit, neboť skupina nemá problém s udržením posluchačovi pozornosti i za hranicí 10 minut.
Tak kde je tedy ten háček? Že by v přílišné roztříštěnosti nahrávky způsobené nepřeberným množstvím různorodých motivů? Omyl, dámy a pánové. I s tímhle si Nokturnal Mortum dokázali bez větších problémů poradit. Byť to možná zní jako protimluv, přesto všechno drží „Голос сталі“ pohromadě jako pevná skála. Žádný háček nehledejte, žádný tam není. Nokturnal Mortum prostě a jednoduše stvořili velkou nahrávku. Nic víc, nic míň. Přesto dávám „jenom“ devět bodů. Přece jenom tu fošnu poslouchám zatím jen pár dní (to ale nic nemění na tom, že jsem ji za jeden den zvládl otočit i sedmkrát a pořád mě to bavilo). Zeptejte se mě na „Голос сталі“ za nějaký ten rok a já vám povím, jak si doopravdy stojí.
Co říct závěrem? Já myslím, že říkat již nemusím nic. Vše již totiž bylo řečeno v předešlém textu. A tak vám netradičně na konec doporučím ještě jednu skladbu, kterou jsem v předešlých řádcích nezmínil – nádhernou, závěrečnou „Біла вежа“. Tentokrát ale podle nevyzvoním, co za perly se v ní ukrývá, ať z toho taky něco máte. Snad jen prozradím, že je tato kompozice opravdu lahůdková a zároveň celé „Голос сталі“ završuje vskutku s noblesou.