Přijde mi trochu škoda, že se tento jednočlenný projekt nejmenuje radši Squirthead, což by mně osobně přišlo jako mnohonásobně zábavnější název, ale na druhou stranu je nutné férově uznat, že i skutečné jméno Squidhead a s ním spojená chobotnicová a chapadlovitá image (avšak žádné Cthulhu… nebo mi to tak přinejmenším přijde) má taky něco do sebe. To je sice pěkná výchozí pozice, o tom žádná, důležitější je však otázka, zdali má něco do sebe také audio prezentace kapely.
Jak již bylo zmíněno, Squidhead je jednočlenným projektem, jehož hlavní postavou je Belgičan Pierre “Pish” Minet, který – asi vcelku nepřekvapivě – obstarává veškeré nástroje. Na vlastní hudbě je ovšem znát, že to nejspíš bude především kytarista, protože právě na osmistrunnou krasavici je v rámci debutového EP “Prohibition” kladen suverénně největší důraz, čemuž výrazně napomáhá i absence vokálů. Bicí jsou programované, a ačkoliv se nedá tvrdit, že by stály úplně za pendrek (o baskytaře se to ovšem skoro tvrdit dá – ta hraje docela tužku a vesměs není skoro slyšet), pořád rytmika s nadsázkou řečeno plní funkci křoví pro hrátky s kytarou (žádné dvojsmysly).
Přesto by asi bylo docela zavádějící prohlásit, že na “Prohibition” nenajdete nic jiného než hmatníkovou masturbaci… ano, různých kliček a sólíček je tam spousta, ale naštěstí to nepůsobí dojmem, jako kdyby chtěl autor jen ukázat, co všechno umí zahrát. I tak je ale asi vcelku zřejmé, že “Prohibition” potažmo Squidhead bude určeno spíše těm posluchačům, kteří dávají přednost perfekcionistickému technickému provedení. Pokud vám navíc fakt, že je to vše zahaleno moderním soundem s výrazným vlivem djentu (ať už chtěným či nechtěným), zní lákavě, pak asi není důvod vás od poslechu odrazovat, protože úroveň to bezpochyby má…
Dva roky staré album indických Rectified Spirit patří mezi ten nevelký počet nahrávek, jejichž poslech mi dal opravdu zabrat, aniž by hudba samotná byla jakkoli složitá. Dokonce si troufnu tvrdit, že “Rectified Spirit” je deskou velice jednoduchou, která pouze delší stopáží a větším množstvím použitých prvků klame. Mix, který kapela přináší, je však relativně zajímavý, což se při mísení moderního metalu a power metalu dá říct málokdy. Rectified Spirit však do hudby vkládají, spíše implicitně než explicitně, své kořeny a deska tak má velice jemný a nenápadný indický nádech.
Bohužel mimo něj však nenabízí mnohé zajímavé. Na hodinové ploše se opakuje tak trochu nekonečný kolovrátek docela chytlavých riffů promíchaných s občasným přitvrzením s nádechem do death metalu. Přestože je však deska chytlavá, a jak jsem již řekl, spíše než na náročného posluchače míří do lidových vrstev, je na ní minimum zapamatovatelných nápadů, které by obhájily hodinovou stopáž. V zásadě tak po poslechu nemáte tušení, co právě dohrálo a to je ohromné mínus. Situaci se kapela snaží zachránit širokou škálou vokálů od obstojného řevu po zbytečně vysoký čistý zpěv. I to je však jen malá záplata na jinak těžce poničené fasádě.
Zatím je to tedy samá těžká kritika, a proto musím zdůraznit, že “Rectified Spirit” není vyloženě špatné. Skladby samotné jsou “ok”, i přes delší stopáž není nemožné album doposlouchat, a kdykoli se soustředím, většinou dostávám samé pozitivní dojmy. I o tom proklínaném čistém zpěvu nemám stále úplně jasné mínění; někdy totiž k hudbě sedne. A víte co? Poslechněte si třeba “There Is No Tommorow” nebo “Where the Ashes Fell” a udělejte si obrázek sami.
Nu-metal sice už nějakou dobu nefrčí tak jako na začátku milénia, kdy se z něj stal hudební fenomén své doby, ale to stále nebrání mnohým kapelám obracet se k jeho kořenům a přetavovat je do hutnější podoby, jíž se dnes říká modern metal a která je položena na velmi podobných základech snad jen s tím rozdílem, že tady se nerapuje, kytary jsou ostřejší a kapely znějí v mnohých případech velmi uvěřitelně a pohodově. A jednou z takových je i nová švýcarská akvizice jménem Almøst Human, jejíž debutový počin nám přistál v redakci, a který jsem si vzal na paškál.
Historie Almøst Human se začala psát už někdy v devadesátých letech, kdy se začala kapela formovat spojenectvím Oliviera Perdrizata a Rosaria Fulloneho, ovšem teprve po roce 2010, kdy se tahle dnes pětičlenná sebranka rozrostla o zbylou část své současné sestavy (basák Rjan Peyer, kytarista Chris Matthey a konečně zpěvák Ben Plüss), se začalo opravdu něco dít a výsledkem je tak pětiskladbové EP “Ø”, které toho z hudebního hlediska nabízí tak akorát na to, aby si posluchač dokázal udělat na Almøst Human názor, jestli si je má pro příště ponechat v hledáčku možných překvapení, nebo je rovnou odepsat do kategorie zbytečností, k nimž se netřeba vracet. Já osobně bych se přiklonil k té první skupině, protože aniž bych chtěl Almøst Human přičítat body za neotřelost a originalitu, tak jejich písně se poslouchají tak nějak samy a nenuceně.
Zní to jako srážka Mudvayne, KoRn a místy snad i Fear Factory, což jsou kapely, ke kterým se dodnes rád vracím, takže nejspíš i proto mě “Ø” chytlo vlastně hned na první poslech. No, ono je to dáno i tím, že ačkoli jsou některé riffy jako vystřižené z progresivně metalových novin, tak jsou ty písně svým způsobem velmi jednoduché a přímočaré, takže není problém dostat se do nich vlastně hned při prvním poslechu. Tady se prostě rezignuje na postupné odkrývání a objevování nějakých skrytých pokladů a není se vlastně čemu divit, protože co byste čekali od kapely, která zní jako výše popsaná trojice.
Pokud pominu minutovou instrumentálku “Mørning Star”, tak před sebou mám čtveřici písní, které jsou naladěny na jednu vlnovou délku a které jsou mezi sebou relativně vyrovnané a nedá se jen tak z fleku říct, že tahle je na houby nebo že tamhleta je oproti zbytku vyloženě super. Přiznávám, že mně se nejvíce zalíbila úvodní sedmiminutová “Living Wreck”, na níž se mi krom hutného ústředního riffu líbí práce s aranžemi a použitými (asi kytarovými?) efekty, které znějí tak elektronicky, že si jejich původem nejsem jistý. Je mi hodně sympatické, že i přes opravdu dlouhou stopáž, které podobné hudbě běžně nesvědčí, mě tenhle vál nenudí a jeho houpavý rytmus si nelze neoblíbit. Asi největší devízou Almøst Human je pak zpěvák Ben Plüss. Čert vem fakt, že když se do toho opře, tak zní úplně jako Chad Gray z Mudvayne a Hellyeah, ale jeho vokál má sílu a je z něj slyšet, že se s ním snaží pracovat, protože i když tak činí relativně nenápadně, tak s ním variabilně pracuje a neřve pouze v jedné poloze.
“Øbey, Cønsume ør Disappear” zaujme poklidnější strukturou a hojnějším využitím čistého vokálu. Pokud čekáte, že se to v refrénu zlomí a Almøst Human se utrhnou z řetězu drsným riffováním a řvanými vokály, tak jste na omylu, protože i když se kytary ke slovu dostanou, tak po celou hrací dobu tahle věc tak nějak příjemně plyne a nemá v sobě ten tlak, kterým třeba “Living Wreck” nešetřila. “Nørmøsis” je pak jejím přesným opakem, protože oproti svým třem kolegyním zařadí vyšší rychlostní stupeň, a protože Ben zdůrazní frázování, než jak jej doposud prezentoval, tak ve slokách jsem nejednou podlehl iluzi, že už zde nezpívá on, ale opravdu Chad Gray. Závěrečná “Each øf Us” začíná s nevinnou atmosférou, ale někdy v půli se zlomí v brusku, kterou táhne riff, jenž mi vzdáleně připomíná dokonce Meshuggah. Je škoda, že celá druhá půle plyne za opakování jednoho motivu, který osvěží magicky nazvučené klávesy, ale stejně působí “Each øf Us” na závěr zbytečně repetitivně.
Celkově nemůžu na Almøst Human za jejich první studiový počin “Ø” kydat hnůj, protože takhle nějak si představuju moderní metalové písně. Mají spád, v rychlejších momentech tah na branku, jsou kytarově hutné a přitom melodické, ovšem zase ne tolik, abych si při poslechu připadal jako při sledování přiblblé telenovely. No, prostě abych to uzavřel – až budou Almøst Human vydávávat následovníka “Ø” (a teď je jedno, jestli to bude “pouze” další EP, nebo rovnou celá deska), tak si jej určitě rád vyslechnu, protože “Ø” mě dost dobře baví.
Země: Itálie Žánr: modern metal Datum vydání: 18.4.2014 Label: Southern Brigade Records
Tracklist:
01. Anime Dannate
02. Wonderland
03. Carillon
04. Senza Macchia
05. A Testa Bassa
06. Rock Shock
07. Sangue E Male
08. 2012
09. Vola Su Andromeda
Ať už to italská Andromeda dělá záměrně či nikoli, tak klame tělem, protože tihle pánové o sobě mluví jako o “obyčejné” metalové kapele, což je ve spojení se zemí jejího původu dosti zavádějící a posluchač tak může čistě papírově snadno nabýt mylného dojmu, kudy že se kroky této čtveřice vydají. Osobně jsem se tak trochu bál dalšího nezáživného melodického metalu na heavy/power metalových základech, nicméně stačí minutka úvodní skladby “Anime Dannate” a všechny domněnky jsou v čudu, protože vše je trošku jinak. Moderní metal plný melodií a hutných kytar je to, oč na “Shock” běží.
Je fakt, že mě mohl trknout už ten příšerný přebal, který vypadá jako by si ho pánové půjčili z nějaké nu-metalové desky (ihned mě totiž napadli Limp Bizkit a jejich “Significant Other”), ale nestalo se tak a z novinkového alba této sebranky, která vznikla v italském Vastu v roce 2003 tehdy ještě pod jménem Black Visions, se vyklubalo svým způsobem překvapení, protože očekávání jsem měl docela někde jinde. O tom, jestli se jedná o překvapení pozitivní nebo negativní, bude ještě řeč, ale prozatím zůstaňme ještě chvíli u takových těch obecných informací, jimiž se budu snažit “Shock” představit. Andromeda sice vznikla již před jedenácti lety, ale debutového alba se dočkala až letos a předcházela mu dvě dema, takže studiově zkušení matadoři se v jejich řadách nepohybují, ovšem “Shock” je po technické stránce tak vytříbený počin, že by studiovou a částečně i tu skladatelskou nezkušenost jeho tvůrců hádal (pouze na základě poslechu desky) jen málokdo.
Jak už jsem zmínil, to, co si ze “Shock” odnesete v množství největším, je kombinace vokálních melodií a tvrdých kytarových riffů, které si toho hodně berou z nu-metalové jednoduchosti a jako bonus v sobě mají dostatek groovu, takže jsou místy pěkně skočné a hlavně netrpí až přílišnou snahou zalíbit se na první poslech. Totéž platí pro zpěv Fabia Moliny, jenž umí v refrénech vytasit mnohdy dost líbivou polohu. Většinou ale funguje v mezích civilního chrapláku, ale melodií se neštítí, výsledkem čehož je třeba hitovka na pozici číslo tři, “Carillon”, jejíž přímočará stavba a sebejistě melodický Fabio v refrénu ji přímo staví do světel rádiových éterů. Hutné sloky ale nedávájí zapomenout, že tady se hraje metal. Věřím, že spoustě lidem se může tahle věc zdát až příliš vlezlá a neupřímně podbízivá, ale mně se její hlavní melodie strašně líbí, takže ji hodnotím kladně.
Na “Shock” mě zklamala hlavně jedna věc a to je její nevyrovnanost. První tři songy jsou super a hitovka střídá hitovku, jenže v průběhu “A Testa Bassa” se ve mně vždy něco zlomí a najednou mě to moc nebere. Přestože se i v závěru nachází slušné kousky jako “Rock Shock” nebo “Vola Su Andromeda”, což jsou obě šlapavější rychlovky, tak rozvláčný konec už ani takové pecky nezachrání a výsledkem je průměrný dojem, jenž ve mně po skončení “Shock” zůstává. Úvod je ovšem znamenitý, protože dvojice “Anime Dannate” a “Wonderland” jsou tím nejlepším, s čím se čtveřice vytáhla. “Anime Dannate” je rychlejší pecka s úderným riffem a bicími, jež jsou jak parní lokomotiva. Pasáže, kde se do toho za nimi Davide Tenaglia opře, píseň táhnou kupředu neskutečným způsobem a je mi docela teskno, že se tak neděje častěji, protože je zbytečně držen v klasickém pochodovém rytmu, který si sice zrychluje pro potřeby dané písně, ale je to škoda. “Wonderland” je ještě hitovější než “Anime Dannate”, ale díky velmi uvolněné atmosféře bych ji zařadil mezi ty nejpříjemnější (rozuměj nejvyměklejší) vály, jež se dost dobře poslouchají. Dobrý dojem v ní zanechá Fabio s heslovitým frázováním, jehož údernost v refrénech pak podtrhují kumpáni ve sborech.
To, že jsem doposud nějakou skladbu nezmínil jako povedenou sice neznamená, že je to úplná srajda, ale i po vícero posleších mi prostě ničím neučarovala a nebavím se u nich tak, jak bylo zamýšleno. “Senza Macchia” možná překvapí tvrdou kytarovou sekačkou v závěrečné pasáži, ale skladba jako taková nestojí za zmínku. Bohužel je takových nevýrazných písních na albu víc, takže nelze mluvit o “Shock” jakožto celku jako o vyloženě povedené desce, protože jednoduchou matematikou mi vychází, že jsou na ní zastoupeny velmi dobré songy počtem tří kusů, dály tu máme dvě slušné skladby a zbylou čtveřici si netrfounu hodnotit výš než průměrem, ba dokonce bych se nebál o “Sangue E Male” a “2012” šířit jako o zbytečnostech, které druhou polovinu stopáže trestuhodně ničí.
Výše jsem položil otázku, jestli je Andromeda a to, jakým směrem se “Shock” (navzdory mým očekáváním) ubírá, překvapením příjemným, nebo nikoli. Pravda bude tak někde uprostřed. Na jednu stranu se mi líbí ta hudba a nemám v provedení Andromedy v zásadě nic proti účelnému a jednoduchému modernímu metalu, nicméně by to chtělo do příště zamakat na vyrovnanosti materiálu, protože ten rozdíl mezi nejlepší a nejhorší skladbou je z mého pohledu až příliš markantní, takže aktuálně lepší pětka. Příště to může být o třídu výš, kdo ví, protože potenciál borci mají. Jo, a o ten obal ať se příště postará někdo, kdo má oči, protože na tohle se vážně nedá koukat, sorry.
Ruští Crimson Blue za sebou nemají nikterak dlouho kariéru, jež od vzniku v roce 2009 čítá jedno EP “Island” z roku 2011 a debutové album “Innoncence” z téhož roku, které si kapela vydala svépomocí a kterému se nyní podíváme takhle zpětně v krátkosti na zoubek. Sama kapela se označuje za “nu art metal”, takže hlavní atributy v podobě jednoduché kompoziční stránky, melodických vokálů a rádobytvrdých kytar, které se tváří, že objevily svět tvrdé hudby, se nabízejí samy.
Crimson Blue si však do průhledné hudební škatulky nebáli přidat ono “art”, jež z “Innocence” sice nečiní o nic větší umění, než je na moderní rock/metalovou kapelu běžné, ale na druhou stranu je jejich hudba přeci jen o něco hlubší a prostá vyloženě podbízivých momentů, jejichž hlavním účelem je zaujmout každého. Pokud pominu přemrštěnou hrací dobu, kdy výsledná jedenáctka skladeb začne po nemalé chvíli docela splývat, tak se “Innocence” dá vydržet bez většího problému, ovšem že bych se bavil od začátku do konce, to ne. Zpěvačka Dani Hellstrom má velmi líbivý vokál, který spoustu skladeb táhne o třídu výš (“Forest (Atonement)” či “September”). Album samotné stojí hlavně na kombinaci chytlavých podladěných kytar a jejího zpěvu, přičemž se najdou příklady, kdy to šlape lépe, jako v rytmicky přesné “L.M.A.” nebo parádní hitovce “Clouds”, jež se pro mne okamžitě stala nejzapamatovatelnější písní desky, ovšem najdou se skladby, kdy to prostě nefunguje, příkladem čeho budiž tuctové “Nagual”, “Innocence” či pomalejší balada “Ave Sensorium”. Celek tak působí docela nevyrovnaně, což je škoda, protože některé momenty jsou vyloženě dobré.
Je myslím úplně jasné, pro koho je “Innocence” určené, takže všichni, kteří si doteď ujíždějí na vyčpělých Evanescence nebo jiných moderních metalových kapelách se ženskou v čele, si můžou k mému hodnocení klidně pár bodů přidat, ale pro mne jsou ve výsledku Crimson Blue průměrnou partou, jejíž vokalistka se snaží, seč jí síly stačí, ale průměrný hudební podklad jí brání v rozletu.
Jméno James LaBrie asi není nutno nijak obšírněji představovat, protože status, jehož dosáhl se svou domovskou kapelou Dream Theater, je dost velký, aby se o nich dalo mluvit o jedné z největších kapel současnosti. To, že to už dávno není “jen” zpěvák Dream Theater, ale realizuje se prostřednictvím sólových alb, taktéž není velká novinka, takže se krátce podívejme na zoubek tomu aktuálnímu, které nese titul “Impermanent Resonance”.
Kdo by, vzhledem k LaBrieovu hlavnímu působišti, očekával várku progresivního rock/metalu, tak bude překvapen, protože k “Impermanent Resonance” se mnohem víc hodí označení moderní metal. Podladěné kytary, melodické vokály, sekané riffy a k tomu svěží klávesy. I tentokrát se LaBrie rozhodl spolupracovat s bubeníkem Peterem Wildoerem, který se krom bicích stará o agresivní growl, čímž nahrávka získává docela jiný rozměr. Jeho vklad švédské death metalové agrese tam je a činí tak album mnohem atraktivnější, než kdyby po celou dobu stálo na bedrech LaBrieho. Ten je samozřejmě vynikající zpěvák, ale pokud budu mluvit jen za sebe, tak ne všechny jeho polohy jsou mi po chuti, takže občasný severský vítr jen vítám. Prim hrají střednětempé a pomalé skladby, kterým nechybí hitový potenciál. Baladická “Back on the Ground”, rockovou rytmikou poháněná “Letting Go” nebo nu-metalová “Holding On” album charakterizují asi nejvíc, přestože jsou každá svým způsobem jiná. Škoda jen, že deska nemá víc hitových vypalovaček jako “Agony” a “Undertow”, které hned z kraje na posluchače vlítnou, a pak už se do podobných otáček dostanou pánové jen sporadicky.
“Impermanent Resonance” sice není kdovíjaké umění, ale mě osobně baví LaBrie víc zde než na eponymním albu Dream Theater. Působí variabilněji, přesto však jistěji a skladby, které mu byly evidentně napsány přímo na tělo, baví opakovaně i navzdory své jednochosti. Peter Wichers (ex-Soilwork) jakožto koproducent nezklamal a podepsal se pod vzdušné, moderní album, za nějž se James LaBrie nemusí stydět.
Země: USA Žánr: groove / alternative metal Datum vydání: 19.11.2013 Label: Prospect Park
Tracklist:
01. Here to Die
02. Weight Beneath My Sin
03. Wrecking Ball
04. Battle Born
05. Cradle to the Grave
06. Matter of Time
07. The Agony of Regret
08. Cold
09. Let This Go
10. My Heart Lied
11. A Day in My Life
12. House of the Rising Sun [traditional song cover]
Na naší skromné stránce se jméno Five Finger Death Punch neobjevuje zdaleka poprvé, ale kdyby se tu náhodou našel někdo, komu to stejně nic neříká, zkusím kapelu trochu uvést. Tak tedy… Five Finger Death Punch jsou kapela, která zejména v zámoří požívá ohromné popularity a o které její fanoušci neřeknou jediné křivé slovo. Spíše je pravděpodobnější, že se od těch fanatičtějších z nich doslechnete něco ve stylu, že jsou Five Finger Death Punch noví Iron Maiden, nejnašlapanější moderní kapela a tak dále a tak dále. A tito příznivci kapely mají letos opravdu hody, protože milí muzikanti stihli v druhém pololetí vydat hned dvě desky, nebo lépe řečeno dvě části jedné desky jménem “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell”. Její první část si od kolegy stejně jako starší počiny Five Finger Death Punch vysloužila takřka absolutní hodnocení, takže je na čase podívat se, jak se vydařila část druhá…
Srovnávat kolegovu devítku první části (neřku-li devítky pro desky “American Capitalist” a “The Way of the Fist” a skoro-devítku pro “War Is the Answer”, jejichž recenze se u nás taky objevily) se známkou, kterou uděluji já dvojce, by však mohlo být krapet zavádějící, takže vyložím karty na stůl hned z kraje. Ze starších počinů Five Finger Death Punch jsem slyšel akorát první díl “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell” (takže starší desky nekomentuji) a ten je podle mého prostě pitomý až hrůza a nemám šajnu, odkud se ta devítka vzala. Tehdy jsem to trochu rozvedl v hodnocení pod recenzí, takže komu by nestačilo tohle povídání, může si počíst ještě tam, ale popravdě to asi nebude moc potřeba. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2” je na tom totiž prakticky stejně.
Aby bylo jasno, já v zásadě nemám nic proti modernímu pojetí metalu, ale kladu něj stejné základní požadavky jako na všechny ostatní žánry. Ta muzika musí být upřímná, pokud možno kvalitní a musí ke mně v pozitivním smyslu promlouvat. A tohle všechno prosím hudba Five Finger Death Punch není, a kdyby na mě stejně jako ona promlouval nějaký člověk z masa a kostí, asi by mě velice brzy začaly svrbět pěsti. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2” (a jednička koneckonců taky) je – a teď se omlouvám všem Američanům, o kterých to neplatí – zhudebnělá americká arogance a buranství, obojí zabalené do cool frajerského hávu, který je ale stejně naprosto průhledný. Jinak řečeno – je to primitivní a prvoplánově chytlavá muzika, která se snaží oslnit svým rádoby drsným feelingem, pod kterým se ale skrývá vlastně docela tupá odrhovačka, jejíž jediný přesah spočívá v tom, že dokáže efektivně plnit kapsy všem, kteří se tohoto kolotoče účastní.
Ale aby se ale neřeklo, že tu jenom a priori plivu na úspěšnou kapelu, které určitě závidím její úspěch, prachy a přívaly drog a prostitutek gratis, zkusím na to teď nahlédnou nezkreslenou optikou. Čistě technicky tomu vlastně nejde moc co vytknout… zvukově je to naprosto v normě (jako jo, je to dost sterilní, ale která moderní nahrávka není), muzikanti umí hrát a dokonce i zpěvák umí zpívat. Po hudební stránce to pak má něco jako drive, šlape to a je to chytlavé. Všechno, o čem jsem mluvil v předchozím odstavci, ale bere tyto všeobecně chvályhodné atributy a převrací je v něco, co sice formálně není špatné, ale čehož feeling je vyloženě odpudivý. Znáte ten pocit, když vás idiot s IQ 60 a patentem na rozum začne povýšenecky poučovat? Tak to je přesně ono.
Jako dobře, ne všude je to tak zlé a třeba pětka “Cradle to the Grave” je docela v pohodě song a i jinde se sem tam vyloupne nějaký moment, který je dost chytlavý na to, aby ho člověk vzal na milost (třeba otvírák “Here to Die” patří také k tomu lepšímu). Ta deska ale obsahuje dvanáct skladeb, ze kterých kdyby se vytáhlo všechno dobré a smrsklo se to dohromady, vylezou z toho maximálně tři písničky a tím to hasne, přičemž zbytek je více či méně stupidní a laciný produkt bez špetky charismatu. Když už jsem tu ale zmínil ty lepší kusy, nedá mi to a veřejně zostudím dva songy, které mi pijí krev tak moc, že jsem si je zapamatoval. Prvním z nich je singlovka “Battle Born”, na které je špatně snad úplně všechno. Je to odpudivý a rádoby tesklivý cajdák, který dokonale ilustruje, proč o Five Finger Death Punch smýšlím jako o takových tvrdších Nickleback (a ne, to opravdu není ani náznak pochvaly). Fujtajxl! Druhým a snad ještě větším neštěstím je pak song číslo 12, tedy cover legendární skladby “House of the Rising Sun”, kterou v minulosti proslavili zejména The Animals. Verzi od The Animals mám vážně moc rád, ale to, co s tou krásnou skladbou provedli Five Finger Death Punch je na popravu bez soudu. Oni ji totiž bohapustě znásilnili, obrali o všechno hezké a vrchem zmalovali jak levnou kurvu, aby svou vizáží ladila se zbytkem desky. Hnus velebnosti!
Nevím, proč psát dál a zbytečně protahovat tohle utrpení, když všechno zásadní už stejně bylo řečeno. Five Finger Death Punch potažmo “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2” sice není absolutní hudební dno, protože jisté objektivní kvality, o kterých padla řeč výše, té desce upřít nelze. Na to samé absolutní dno ji ale táhne nebetyčná drzost a arogance, s jakou Five Finger Death Punch hrají tužku a výsledek servírují jako nevídanou delikatesu, i když je to vlastně docela sračka. Chtěl jsem napsat, že nechápu, co na tom všichni ti lidé tak žerou, ale bylo by to stejné, jako se pozastavovat nad enormní popularitou televize Nova nebo bulvárních deníků. Prostě dejte lidem laciné a prázdné pozlátko a oni vám urvou ruce a ještě rádi zaplatí. Hodnotím sice čtyřkou, ale to je prosím snaha o jakousi objektivitu a vzetí v úvahu všech aspektů věci. Čistě subjektivně je to totiž mnohem horší. I když… nahrát kokotinu tak, aby se po ní mohli lidi utlouct, to vlastně taky zaslouží ocenění.
Další názory:
Nepřestávají mě bavit názory kolegů, kteří Five Finger Death Punch hodnotí vskutku minimalisticky s tím, že je to čistě podbízivá popmetalová hrůza, která se ještě navíc vyznačuje typickou americkou arogancí s naprosto laxním přístupem a urážlivými názory. Budiž, každý má svůj přístup a mně nepřísluší jej jakkoliv komentovat, ale jestli někoho zajímá můj náhled na věc, tak “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2” je pro mě důstojným nástupcem první části, kterou jsem si ale oblíbil o něco více, a to hned z několika důvodů. Ve zkratce – hosté, skladba songů a hlavně píseň “Wrong Side of Heaven”. Čekal jsem, že na novince vyjde něco jako “Righteous Side of Hell”, ale nevyšlo to. Ve standardní verzi “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 2” hosty hledáte marně, což je fakt škoda, protože taková “Lift Me Up” z předchozí fošny bodovala všemi deseti. Tak trochu mi nesedí ani celková koncepce alba, ze které je jasné, že ty nejlepší kousky si Five Finger Death Punch vyplácali na “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1”, což je minimálně škoda, protože lépe je promíchat, měli bychom před sebou dvě rovnocenné desky. Takto je prostě první díl o něco lepší a druhý ne až tak vyvážený. Což nevadí, stejně se poslouchá nadprůměrně dobře. Prostě já jsem spokojen a čekal jsem mnohem větší derivát, takže osmička je dle mého skroméno názorečku na místě. Skladby, které stojí za to: “Here to Die”, “Battle Born” a v neposlední řadě velmi povedený cover “House of the Rising Sun”, který částečně vynahrazuje absenci jakéhokoliv hosta. nK_!
Země: USA Žánr: groove / alternative metal Datum vydání: 30.7.2013 Label: Prospect Park
Tracklist:
01. Lift Me Up
02. Watch You Bleed
03. You
04. Wrong Side of Heaven
05. Burn MF
06. I.M.Sin
07. Anywhere But Here
08. Dot Your Eyes
09. M.I.N.E (End This Way)
10. Mama Said Knock You Out
11. Diary of a Deadman
12. I.M.Sin [feat. Max Cavalera]
13. Anywhere But Here [feat. Maria Brink]
14. Dot Your Eyes [feat. Jamey Jasta]
Předpokládám, že neexistuje návštěvník našeho webu, který by neznal americké moderně-alternativní metalisty Five Finger Death Punch. V případě, že by se doopravdy někdo takový přeci jen našel, dovolím si hned v úvodu malé seznámení. Five Finger Death Punch fungují již osmým rokem a za tu dobu se jim podařilo dostat na světlo světa již čtyři alba, přičemž na to čtvrté, aktuální, naváží ještě druhou částí někdy na podzim tohoto roku. Obecně nevím, jestli je dobrý nápad vydávat dvojalba nebo desky na pokračování s minimální časovou prodlevou, protože se mi obvykle stává, že mě zaujme (když už) pouze jedna část. Ale nevadí, tohle budeme moci zhodnotit až na konci roku. Takže směle do novinky, která úspěšně aspiruje na cenu za nejdelší název rockové desky letoška – “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” (Rob Zombie se letos držel dost při zemi).
Nebudu zbytečně chodit kolem horké gulášovky a prozradím, že se mi nová deska velice zamlouvá. Ostatně Five Finger Death Punch je již delší dobu jedna z mých oblíbených kapel a na každé další album se těším jako na druhé Vánoce. Ne, že bych automaticky hodnotil vše, co Five Finger Death Punch vydají, vysokou známkou pouze z čiré oblíbenosti, ale obvykle tak trochu očekávám, že budou nové písničky kvalitativně opět na výši a prakticky vždy se mi tato predikce potvrzuje. Přeci jen kapela, která vydává jednu lepší fošnu než druhou, by si měla dlouhodobě držet nastavenu nějakou laťku, kterou dokáže příště znovu překročit nebo alespoň udržet, a to se Five Finger Death Punch zatím pokaždé podařilo (a jsem upřímně zvědav, jak dlouho jim to dokáže vydržet).
Technicky jako obvykle není co vytýkat, veškerý nový materiál je na vysoké úrovni jak z hlediska muzikantského majstrštyku, textů (samozřejmě v rámci kapely a žánru), mixu a skladby jednotlivých songů i vokálního projevu frontmana Ivana Moodyho. Hudba Five Finger Death Punch není zajisté nijak extra náročná nebo snad (nedejsatan) umělecká, ale co dělají, dělají pořádně – výborně baví. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” se poslouchá prakticky samo, je snadno uchopitelné a ani po měsíci intenzivního náslechu mě zatím neomrzelo, což bohužel nelze říci o všem, na co se během roku těším. Pro porovnání – minulý počin, “American Capitalist” jsem dva roky nazpět hodnotil solidní devítkou, protože se podle mého jednalo o výjimečně dobré album. Myslím, že tehdy jsem se trefil, protože do dneška nemám problém ho dokola sjíždět a užívat si jej. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” považuji za desku na velmi podobné úrovni, což přiblížím o několik řádků níže v podrobném popisu skladeb. Doufám, že mi vydrží taktéž tak dlouho jako její předchůdce. Předpoklady k tomu zajisté má.
Zajímavostí a předností nové desky je fakt, že si Five Finger Death Punch přizvali ku spolupráci spousty známých zpěváků z ještě známějších uskupení. Několik písní je čistě v režii kapely a (zřejmě coby bonus) navíc se dají na konci playlistu nalézt s obohaceným vokálním projevem jednotlivých hostů. Třeba hned úvodní song zdobí hlas mistra nad mistry – velkého Roba Halforda z Judas Priest. Dalšími hosty se pro první část dvojalba stali Max Cavalera (Soulfly), Maria Brink (In This Moment) a Jamey Jasta (Hatebreed). Pěkné, zajímavá obměna, jen tak dál.
Jak bylo již zmíněno, úvod obstarává Rob Halford v “Lift Me Up”, která se zároveň stala i prvním singlem. Ven se dostala už v květnu a posluchače nadchla, což dokládají přehledy a žebříčky jednotlivých US rádiových stanic. Ohromuje především nekompromisní kytarovou linkou a refrénem, který je s Halfordovou pomocí prostě vynikající. “Watch You Bleed” brnkne z počátku na pomalejší notu, ale hned v zápětí přichází dunivý riff umocněný palebnou silou bicích a opět suprový refrén (ty Five Finger Death Punch prostě umí). “You” – úderná a naštvaná rychlovka se řadí mezi nejrychlejší a nejagresivnější nové kousky. Živě určitě bomba. Hned čtvrtý song, “Wrong Side of Heaven”, se řadí k tomu úplně nejlepšímu, co kapela kdy vyprodukovala. Jakoby tlumené pomalejší intro, melancholický úvod a megalomanský refrén, který mi bude hlavou znít ještě hodně dlouho. Musím uznat, že tento song mě chytil hned na první poslech a kolikrát si pouštím jen tento. Excelentní.
Brutálně rychlý násyp “Burn MF” musí živě také bourat stadiony. Nejedná se o jakkoliv složitý song, přesto má šťávu a pořádnou sílu. “I.M.Sin” – střednětempá Five Finger Death Punch klasika. S Maxem ještě o chlup lepší. Další pomyslný vrchol – “Anywhere But Here” – si posluchače získává výbornou gradací, převážně v přechodech mezi refrény. Super text a výborné bicí, verze s Mariou z In This Moment je navíc zpívána coby duet. Parádička. “Dot Your Eyes” rozseká vše, co potká, a ještě to pro jistotu zadupe do země. Zní hodně hardcorově a to je zřejmě důvod, proč si upravenou verzi střihl sám HC pán největší – Jamey Jasta. “M.I.N.E (End This Way)” – povinná “ukolébavka” potýkajícími se s podobnými tématy co na předchozích deskách. Avšak vůbec není špatná, poslouchá se dobře a zaujme především nosná kytarová melodie během refrénu. “Mama Said Knock You Out” je cover původně od LL Cool J a jako taková mi do konceptu desky moc nesedí. Trochu krok vedle, ale předělávka povedená. “Diary of a Deadman” desku pomyslně uzavírá a tvoří jakousi zpověď (ostatně název sám o sobě již napoví).
Jednoduše nemám “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” skoro co vytknout. Obsah je variabilní, zajímavý a ani vteřinu nenudí. Kapela jede na plné obrátky a je znát, že zažívá zatím nejlepší období své kariéry. Ať si říká kdo chce co chce, pod devět prostě jít nemůžu. V hloubi duše se modlím ke všem démonům, aby podobně dopadla i druhá část!
Další názory:
Asi to nebude žádné překvapení pro nikoho, kdo nás chvíli sleduje nebo kdo dokonce pamatuje recenze na minulá alba Five Finger Death Punch, ale tady prostě musím s kolegou nade mnou extrémně nesouhlasit, protože dává hodnocení, které by mělo být určeno pro nahrávky, jež jsou už něčím opravdu výjimečné a neotřelé, tupému mainstreamovému výplachu pro americké puberťáky. Nic jiného totiž “The Wrong Side of Heaven and the Righterous Side of Hell Volume 1” a Five Finger Death Punch obecně nenabízí. Ne, že bych proti kapele měl něco osobního, to vůbec ne, a i když mi předchozí alba přišla dobrá akorát tak na vyzvracení, pokud by mě novinka bavila, neměl bych sebemenší problém ji pochválit, jenže to nestalo a ani se moc nedalo čekat, že by se to stalo, protože Five Finger Death Punch s tím, co hrají, slaví hlavně v zámoří ohromné úspěchy (pro mě naprosto nepochopitelně), takže se není čemu divit, že recept nemění a už čtvrté album znějí úplně stejně. Hlavně co nejvíc jednoduše, triviální riffy, rytmika bez nápadu, primitivní nápěvy, aby se ani náznakem nemohlo stát, že to někdo nepochopí nebo že by nad tím někdo nedejbože mohl přemýšlet. Five Finger Death Punch jasně útočí na první signální a ani se nesnaží se tvářit, že by v jejich hudbě mělo být něco být, je to jenom hloupá kravinka pro rádia a ta kapela se ještě tváří, že je to její největší přednost. A právě podobná bezduchost je něco, co mi v hudbě strašně vadí – a Five Finger Death Punch to na svých albech metají plnými hrstmi. Jeden song jako druhý a všechny stejně nudné. Jestli to nK_! poslouchal intenzivně měsíc v kuse, tak zaslouží metál, protože já jsem měl problém to vůbec doposlechnout poprvé, i podruhé, i potřetí, i počtvrté… no, a dál už jsem to radši nezkoušel, protože s každým dalším poslechem mě ta muzika iritovala čím dál tím víc. A ne, není to tím, že se podobné věci prostě takhle hrají a jenom já to nedokážu ocenit, protože jednoduchý a chytlavý metal určený primárně jako zábava se vážně dá zahrát i tak, aby to bylo zajímavé a mělo to nějaký smysl, což mimo jiné dokazuje třeba kolegou zmiňovaný Rob Zombie, jehož letošní novinka je asi tak o sto levelů lepší než blbosti typu “The Wrong Side of Heaven and the Righterous Side of Hell Volume 1”. Five Finger Death Punch jsou Ameriku to samé, co jsou Sabaton pro Evropu nebo Dymytry pro Českou republiku – průměrná až podprůměrná hudební zvrhlost, která slaví obrovské úspěchy u většiny lidí, ale člověk, který nehledá hudbu, k jejímuž docenění je potřeba totální absence mozkových buněk, nad tím jen nechápavě kroutí hlavou. Ačkoliv vím, že tímhle s největší pravděpodobností – podobně jako u recenzí na minulé desky – schytám v diskuzi pár nadávek do debilů, říct to musím – tohle album je z mého pohledu prostě odpad. Tečka. H.
Abych pravdu řekl, naprosto nechápu, kde se ta popularita Five Finger Death Punch bere, protože hudbou to zcela určitě být nemůže. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” je prvním počinem kapely, s nímž jsem měl tu pochybnou čest, a rozhodně bych se nezlobil, kdyby byl i tím posledním, protože jedenáctka skladeb, které tahle deska obsahuje, nenabízí absolutně nic, čím by náročnější hudební fanoušek mohl vzít zavděk. Je to jednapadesát minut zvukově precizní nudy par excellence. Jako ano, kytaristé hrát umí a jejich riffy jsou více či méně chytlavé, ale je to přesně ten druh chytlavosti, ze kterého smrdí kalkul na sto honů. Nejinak je na tom vokál Ivana Moodyho, který sice odvadí objektivně slušnou práci, ale v praxi to není nic jiného než jen další z řady zpívajících drsoňů, kteří umí i romantickou polohu. Říkal tu někdo Nickelback? Je mi z toho šoufl úplně stejně. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” je album, které při pozorném poslechu nenabízí nic jiného než pořád tu samou odrhovačku, jenom zahranou na několik způsobů s tím, že se občas ubere tempo nebo změní poloha vokálu. Je to přesně ten typ hudby, která když hraje delší dobu v hospodě, nejdřív si klepete do rytmu, ale po pár skladbách už si začnete říkat, co to vlastně posloucháte za blbost, a pokud jste trochu ráznější povahy, nakonec začnete hledat kabely, které by se daly vyškubnout ze zdi, aby byl konečně pokoj. Úplná hudební žumpa to sice – buďme fér – není, ale když už náhodou sama muzika neirituje enormní stupiditou, nebohého posluchače dodělá ta do očí bijící arogance, s jakou je na zlatém podnosu servírováno hovno. Raději knihu… Ježura
Země: Itálie Žánr: melodic death metal / metalcore Datum vydání: 9.9.2013 Label: Bakerteam Records
Tracklist:
01. The Last Truth
02. Something Remains
03. Cage of Hypocrisy
04. From the Ashes
05. In Vain
06. Mercyful Vengeance
07. Human Revulsion
08. Out of Control
09. Symmetry of Scorn
10. Changes
Moderní doba, ve které žijeme, přináší mnohé – moderní technologie, moderní trendy, moderní střihy trenclí… Ale jelikož nejsme katalog spodního prádla, ale webzine zabývající se tvrdou hudbou, bude vás spíše zajímat, že moderní doba přináší i moderní přístupy k tvorbě hudby, té metalové nevyjímaje. A jedním z mnoha příkladů, jak může takový moderní metal znít, je i řadová prvotina “Symmetry of Scorn” od mladé italské kapely Pursuing the End, která se touto deskou snaží ukousnout svůj kousek z koláče popularity. Otázka zní, jestli na to mají hudebně, a právě na ni se tu pokusím zodpovědět, takže pokud vás to zajímá, račte číst dál.
Jelikož je moderní metal pojem širší než ramena SchwarzeneggerovicArnieho, rozhodně nebude na škodu si trochu přiblížit, z čeho tu svojí trošku do žánrového mlýna uklohnili Pursuing the End. Pokud jste čirou náhodou před čtením recenze zabrousili na Encyclopaedia Metallum a dočetli se tam cosi o žánru gothic/symphonic metal, tak na něj můžete zase v klidu zapomenout, protože ačkoli špetka gothic metalu “Symmetry of Scorn” koření a také se tu hraje na klávesy, cpát desku do téhle přihrádky je jednoznačně blbost. Pursuing the End totiž na své prvotině čerpají zejména z melodického death metalu a metalcoru a tento základ obohatili příspěvkem různých elektro/industriálních smyček a samplů, které dovádí ten moderní feeling zase o kousek dál. Pak jsou tu již zmiňované klávesy, ale ty už spíše doplňují a zjemňují kytarový/elektronický základ a nijak zvlášť se dopředu necpou. A když už tu padla zmínka o gothic metalu, dejme tomu, že se ho tam kousíček skutečně někde skrývá, ale nečekejte nic v klasickém střihu druhé poloviny devadesátých let, neboť Pursuing the End se zde asi trochu inspirovali pojetím gothic metalu, jak ho známe z repertoáru spíše pozdějších Lacuna Coil. Na ně (a pochopitelně nejen na ně) pak odkazuje také kombinace ostrého mužského vokálu, který se pohybuje někde na pomezí death metalového a corového výrazu, s čistým ženským zpěvem, jehož melodické linky opět připomínají, že se někde v hlubinách “Symmetry of Scorn” ten Lacuna Coil-like gothic metal přeci jen ukrývá. Takže jakous takous představu bychom měli a teď ještě zjistit, jestli je to dobré, či nikoli.
Odpovědět na tuhle otázku není úplně jednoduché, nebo spíš jinak – pravda se skrývá někde mezi těmito dvěma krajními polohami. Na to, že Pursuing the End letos slaví třetí rok existence, je jejich počin kompozičně celkem vyzrálý a rozhodně nepůsobí, jako by někdo přišel k rozloženému puzzle, začal ho skládat a nepasující kousky nějak ostříhal a prostě přilepil. Muzika jako taková si ubíhá bez větších problémů a na větší části 42 minut stopáže to všechno více či méně funguje. Kytaristé na svoje nástroje podle všeho hrát umí, čas od času potěší celkem pěkným riffem, vyhrávkou nebo sólem a až na výjimky střídmě užitá elektronika do toho také nějak zapadá.
Ironií osudu je ale skutečnost, že ačkoli to zní jako opatrná pochvala (a ona to vlastně opatrná pochvala také je), je to zároveň kámen úrazu celé desky. Ona totiž tak nějak funguje, ale to je všechno. I když se jednotlivé skladby navzájem liší, na nějaké konkrétní momenty bych si nevzpomněl, ani kdybyste mě přemlouvali španělskou botou. Neříkám, že tam nejsou příjemné a celkem poslouchatelné pasáže, ale když si je člověk není schopen vybavit, tak jejich atraktivita ve výsledku celkem bledne. Zkrátka je to necelá tři čtvrtě hodina relativně slušného řemesla, které však zoufale postrádá nápady, okolo kterých jde třeba i pomocí nějaké té vaty vystavět hodnotné album. A podobně jako instrumentální stránka věci jsou na tom i vokály. Že je growl trochu bez výrazu, to mi vlastně ani nevadí, protože se to děje i v lepších rodinách, ale docela mě mrzí, že se nijak zvlášť nepodařilo zúročit ani velice hezký hlas Chiary Manese. Ta sice zpívá docela pěkné melodie, a to intonačně bezchybně, ale přesto se nemohu zbavit dojmu, že balancuje někde na pomezí klasicky školeného a civilního hlasu. Ve výsledku tak zní dost nejistě, místy to ke zbytku materiálů ne úplně pasuje a je to vážně škoda, protože Chiara je zjevně schopná zpěvačka.
Kam s ním, ptal se Jan Neruda, a stejně tak se teď ptám i já. Do odpadu rozhodně nepatří, ale abych si “Symmetry of Scorn” vystavoval na čestném piedestalu svojí sbírky, to taky ani náhodou. Nejradši bych ho tedy nechal prohučet vodopádem čistokrevného průměru, ale na to je mi kapely zase trochu líto. Ačkoli totiž milí Italové rozhodně nestvořili žádný zázrak, má to jejich dílo i nezpochybnitelné světlé momenty, které jej přeci jen dostrkali kousek nad hranici průměru. Jestli ale mám rozhodovat mezi 5,5 a 6, alibisticky sáhnu po nižší známce, protože na šestku to zkrátka není. Sice o fous, ale není, je mi líto…
Jo, tihle Repulsed, mladí floutci z Prahy, si hoví v ostrých metalových vodách. Nejstaršímu členovi je 24 let a tomu nejmladšímu pro změnu 16, což je docela slušné rozpětí. Ve svém věku brilantně všichni ovládají své nástroje, takže by mě velice zajímalo, kam se mohou dále vyvinout. EP “Patterns” je už druhým počinem, nicméně jde o záležitost dostatečně vyzrálou na to, aby si mohli troufnout na dlouhohrající fošnu.
Jak už jsem zmiňoval, “Patterns” rozhodně nahrávali velice zruční muzikanti, kteří pokud zůstanou stejně nadšení jako doposud, můžou své herní možnosti dotáhnout ještě dál, a to se pak panečku budou dít věci. Kompozičně jde o tak košaté věci, že se upřímně nemůžu ztotožnit se zprofanovanou škatulkou metalcore, kterou si na Bandzone kapela přilepila. Navíc je pro mě i s podivem, že při svém mládí dokážou své skladby takto promyšleně rozvíjet. Tohle EP hranice dnes už poněkud vyčpělého žánru vcelku hravě překračuje a míří spíše k moderním metalovým kapelám s kořeny ve Skandinávii. Ovšem nějaké záblesky i těch zámořských vlivů se objevují, ale jsou organicky zapracované, že jakákoliv podobnost s nějakou trendy metalcorovou kapelou se sladkými zpěvy naprosto mizí. Když už jsem mluvil o kompozicích, na EP najdeme celkem tři, z nichž dvě přesahují stopáž šesti minut, což už hovoří vcelku samo o sobě. Skladbám vévodí chytlavé pasáže, jež se ale příliš často neopakují, takže se nedostavuje žádný pocit nudy, spíše očekávání věcí příštích.
Tohle se u mladých kapel vidí opravdu málo, vložení jakéhosi napětí a pnutí do své tvorby, většinou se opisují mustry od oblíbených kapel. Tyhle chytlavé pasáže, o kterých píšu, ale nejsou žádnými popovými popěvky, zpěvák Martin Halma to totiž hrne pěkně od podlahy, kytary hutně riffují i vzletně sólují. Vůbec zpěv tu není jakýmsi tuctovým doplněním hudby, ale plnohodnotným nástrojem, přenášejícím myšlenky i pocity. Není to sice nejoriginálnější druh vokálu, ale svým jakýmsi skrytým charismatem a nasazením strčí do kapsy i mnoho zahraničních zpěváků. A ukazuje, že své hlasivky ovládá opravdu skvěle.
Celému EP výrazně pomáhá i povedený zvuk. Je šťavnatý, moderní ale přitom mi nepřijde vyloženě nepřirozený. Především bicí se dobře poslouchají, a to vzhledem k výbornému nazvučení i schopnostem Pavla Chotěbora. Mimoto si ale vychutnáte všechny zvuky, neuniknou vám ani basové linky, které se tak rády schovávají. V pražských Faust Records zřejmě moc dobře vědí, jak na to. Jak tak na to koukám, tak tu pořád nešetřím superlativy, ale mně se fakt líbí způsob, jakým si Repulsed zpracovali vlastní vizitku světu tvrdé hudby. Tohle je české EP skutečně na úrovni a tihle kluci mají určitě na to trochu prorazit. Chtělo by to v brzké době udělat plnohodnotné album a dokázat, že jsou schopni svým materiálem bavit i delší dobu než necelých dvacet minut.
V rámci žánru opravdu těžce nadprůměrná práce, jež by měla všechny přesvědčit o tom, že má cenu kapelu Repulsed podporovat. Nemůžu dát plný počet bodů, protože věřím tomu, že potenciál této bandy ještě není plně vyčerpán a věřím tomu, že až se s nimi potkám příště, ukážou ještě více svou progresivnější a vyzrálejší tvář v dalších promyšlených kompozicích v plnohodnotné stopáži dlouhohrající desky. Rozhodně si myslím, že na to mají.
