Archiv štítku: djent

Reporty

Panzerballett, Modern Day Babylon

Napsat komentář
Panzerballett, Modern Day Babylon

Datum: 21.4.2017
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Modern Day Babylon, Panzerballett

Akreditaci poskytl:
Mladí ladí jazz

Mladí ladí jazz již poosmé a letos mají svůj milovaný styl za nářez. Alespoň oficiálně, v tiskovkách, brožurkách, proslovech a tak. Jako důkazní materiál tasí aktuální festivalový ročník přibližně desítku večerů, jež zahrnují bezpočet jazzových kontur našich i přespolních. Pro jeden z důkazů jsem se vydal i já, měl být dost možná tím nejpřesvědčivějším, řezajícím ponejvíc. Jazz se potkal s metalem a zažil přitom mnohé, chvíle slávy, obdivu i zajetí.

Koncertní večer se oddal nejen pomezí žánrovému, ale také prostorovému, hrálo se v MeetFactory, proslulém industriálním chrámu. Z jedné strany auta, z druhé vlaky. Mrtvý bod v drtivém pomezním sevření? I co vás nemá, jděte. Tóny jazzové a metalové si padly do vzájemně otevřených náručí, dokázaly měnit koleje za asfalt a šlo to i naopak. Panzerballett.

Volba jménem MeetFactory rovněž předestřela, že úplně malé to asi nebude, že se lidi čekají. Prvotně reaguji údivem (přece přijede underground), na místě už ale chápu. Krom toho, že mladí jazz ladí, dokáží ho taky řádné zpropagovat, a to i za pomocí prostředků undergroundových tabu. Město, firmy, rádia, nu a rázem mají němečtí Panzerballett pro koho hrát. Němci v tom však nejsou sami, v přesných osm večer otevírají djentaři Modern Day Babylon, které nevidím poprvé, premiéru jsme si střihli už před třemi lety v Josefově. Pořadatelé tehdy překvapili mnohé, čerstvě debutující kapela dostala důvěru rovnou na velkém pódiu, a to navíc ve velmi slušném hracím čase před tisícovkami přihlížejících. I já jsem zašel, skončilo to ale rozpačitě. Z důvodů obdobných jako nyní…

Nemohu si pomoct, ale Modern Day Babylon mě nechávají i přes své formální kvality naprosto chladným. V jádru snažení stojí řemeslně zvládnutý instrumentální mix djentu a progresivního metalu, jejž kapela doplňuje (de facto obligátními) samply snově vesmírných nálad. Nechybí solidní hráčství, rytmické exhibice, jsou však ducha prosté a po povrchu klouzající. Nic na tom nemění evidentní zaujetí ani „pojďme si to tu dneska společně užít“, hlas linoucí se z pódia. Nejde to. Modern Day Babylon na mě působí neautentickým dojmem, cítím pózy, strojovitost a plnění žánrových úkolů. Jakkoli se rytmy neustále přelévají a hlavy nezůstanou bez práce, cíl je vždy obdobný – pasáž s přehlednější chytlavou rytmikou. Jasně, ťuknu nohou, sem tam hlavou, ale výsledný dojem je i v takovýchto partech obdobný jako kdekoli kolem. Psí čumák.

Než přijde úplně jiný hudební svět, beru útokem poměrně rozsáhlou výstavu výtvarných instalací v sálcích vedle. Převažuje tematika globalizace, stěhování, migrace. Vyjadřující prostředky jsou rozličné, od plošných k prostorovým, od videa k papíru. Další dojmy nepřidám, čtvrthodina je časová šibenice a k pochvale ani odsudku nestačí – představení Panzerballett právě začíná, půjdu. Sem se však po koncertě zaručeně vrátím, není kam spěchat.

Pětice pancéřovaných tanečníků vzala Prahu útokem vůbec prvně. Zaspala sice nejvýhodnější říšské časy, ale nakonec není důvodu ke steskům. Velí dvě kytary, monstrózní basa, saxík, bubenický diktát (že vy rádi Obscuru?) a dokonale propracovaná světla šílence za pultíkem nad tím vším. Metalová intenzita a údernost se potkávají z jazzovými náladami a vzletností, je to setkání vzájemné, bez převahy jednoho z aktérů. Slovy MeetFactory ani koleje, ani silnice, vlak na asfalt, auto mezi výhybky, v duchu pomezních grád.

Panzerballett

Panzerballett jsou vrstevnatí, pestří a stejně jako Modern Day Babylon rytmicky nápadití. Nicméně tam, kde se české trio uchýlilo k bezduchým přehrávkám, drtí jazzmetaloví sousedé odzbrojujícím charismatem a absencí klišé. A když už takové klišé přijde, je zcela záměrné a doplněné o sympatický nadhled, viz roztleskávání à la Santiago Bernabéu. I s takovýmhle naoko připitomělým nápadem pětice s grácií pracuje, polyrytmicky jej obměňuje, a dokonale se tak vyhýbá sebemenším náznakům agrárnictví. Nejinak tomu bylo po zbytek večera.

Do toho všeho frontman Zehrfeld parádně hláškoval. „Typewriter II“, to je když se ťuká na stroji, pak se dojede na konec řádku a pípne to, vždyť víte, no a takhle ten song funguje. Nebo „Vulgar Display of Sauerkraut“, co by to tak mohlo být, hm? Zazněl i „Der Saxdiktator“, „Pink Panther“ a další kupy srand, které s radostí doporučím rovněž k poslechu domácímu, jsou skvělé.

Po mocně vytleskaném přídavku ze sálu mizím, výstava čeká. Ne však evidentně na mě. Zhasnuto, zavřeno, před vchodem jen osvalený buldoček s brněním security. Haf. Co se dá dělat. Tenhle večer mi, živle, jen tak nezkazíš.

Recenze

Meshuggah – The Violent Sleep of Reason

Komentáře: 4
Meshuggah - The Violent Sleep of Reason

Země: Švédsko
Žánr: progressive / math metal / djent
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Clockworks
02. Born in Dissonance
03. MonstroCity
04. By the Ton
05. Violent Sleep of Reason
06. Ivory Tower
07. Stifled
08. Nostrum
09. Our Rage Won’t Die
10. Into Decay

Hrací doba: 58:55

Odkazy:
web / facebook / twitter

Budu k vám upřímný, ale nikdy jsem neměl v lásce math metal, djent a jim podobné, matematickými rovnicemi protkané žánry. Většinou jsem ze zástupců těchto stylů měl dojem, že se parta borců snaží ukázat, jak dobře ovládá své nástroje, díky čemuž se z toho vytratila duše. Výsledkem pak je, že drtivá většina představitelů těchto odnoží kytarové hudby na mě působí prázdně. Nebylo by to ovšem pravidlo, kdyby neexistovaly nějaké výjimky. V mém případě se jedná o The Dillinger Escape Plan a právě švédské extrémní progmetalisty Meshuggah, jimž je vznik termínu math metal obecně připisován. Meshuggah, kteří letos vydali svou osmou studiovku „The Violent Sleep of Reason“, jsou dokonalou ukázkou toho, jak by se tato hudba měla hrát, aniž by se vytratilo kouzlo. Ono nepopsatelné něco, díky němuž má člověk tendenci si dané album pouštět i opakovaně za sebou.

A Meshuggah se podařilo toto na novince zachytit bez sebemenších problémů a neopakuje se tak situace s předminulým zářezem „obZen“, které na mě působilo příliš sterilně. Nepopírám však, že tento dojem byl zcela určitě způsoben i nezáživností materiálu, s jehož vydáním si tito jinak velmi talentovaní hudebníci vybrali slabší moment ve své kariéře. „The Violent Sleep of Reason“, jehož název vznikl inspirací z díla malíře Francisca Goyi, byl nahrán ve studiu prakticky živě a dle slov Tomase Haakeho se tak podařilo zachytit syrovost a upřímnost. S tímto vcelku bez výhrad souhlasím, a navíc se podařilo odladit finální mix do mírně čitelnější podoby. Čili po technické stránce je všechno v pořádku, a nic tak nebrání pustit se do poslechu placky schované za moc pěkným přebalem.

Kdo už někdy Meshuggah slyšel, tak prakticky ví, co od „The Violent Sleep of Reason“ čekat. Strojově přesná rytmika to celé zespoda tvrdí a člověk občas nestačí ani vnímat, čeho je dvojice Tomas Haake (bicí) a Dick Lövgren (basa) schopna. Spousta rytmických zvratů činí z poslechu místy opravdu nepříjemnou záležitost, a nelze jej tak absolvovat jen tak jako kulisu, je třeba Meshuggah věnovat nemálo z mozkové kapacity. Chápu, že mnoho lidí ten nekonečný nátlak hluboce podladěných kytar neunese a nahrávku označí jako neutichající a monotónní chaos. Ono to tak ve své podstatě totiž je. Kytary Fredrika Thordendala a Mårtena Hagströma jsou plné nervydrásajících repetitivních pasáží, kvílení a disharmonických škrkajících momentů a není jednoduché se v tom orientovat.

Přesto všechno to však drží pohromadě a výsledkem je semknutá nahrávka, která ze své potenciální nevýhody dělá jednu z hlavních předností. Přeci jen, nikdo Meshuggah neposlouchá kvůli učesaným postupům a melodickým vokálům. Kdepak. „The Violent Sleep of Reason“ vám nasadí s prvními vteřinami úvodní „Clockworks“ nekompromisní kopačku na čelist a od té doby není čas na oddech. Meshuggah sice skladby protkávají nejrůznějšími vyhrávkami, které znějí jako z jiné dimenze, ale i díky intenzivnímu projevu řvouna Jense Kidmana zní výsledek jako velmi organizovaný chaos s vnitřním řádem a navrch velkou porcí brutality.

O jednotlivých skladbách se opravdu rozepisovat nehodlám, protože mi to přijde jako naprostá ztráta času. Těch různých změn, motivů a jiných výplní je tam prostě tolik, že bych hned ve druhé skladbě opakoval popisováním toho, jak tuhle kytary repetitivně vyhrávají technický riff, najednou přijde brejk, zpomalí se a kytary hrají proti bicím. Navíc nejde jen tak jednoduše zachytit veškerou náplň a podstatu hudby Meshuggah, protože „The Violent Sleep of Reason“ je jedno z těch alb, které odbudu recenzentským klišé, že tohle se musí slyšet na vlastní uši.

Uznávám, že občas jsem měl ke konci problém s udržením pozornosti, protože si myslím, že „Nostrum“ a „Into Decay“ nejsou zcela povedené, a hlavně druhá jmenovaná mi díky pomalé a dusivé atmosféře moc nešmakuje. Naproti tomu úvodní „Clockworks“, proměnlivá „By the Ton“ nebo ke konci příjemně melodická „Stifled“ jsou vrcholy, díky nimž stojí za to se nad poslechem tohoto počinu zamyslet. Hodinová stopáž umí odradit a minimálně pro neznalého posluchače to není na úvod jednoduchá záležitost, ale výsledek je dostatečně sladkou odměnou.

„The Violent Sleep of Reason“ není nejlepším albem v diskografii Meshuggah a třeba „Nothing“ si budu vždycky cenit daleko víc, ale to logicky neznamená, že by bylo špatné. Naopak. Meshuggah potvrdili svoji vlastní výjimečnost a naservírovali porci strojově chladného, extrémního progmetalu, který ctí jejich dosavadní vývoj, a přesto nezní jako sázka na jistotu. Švédové si před lety vytvořili vlastní styl, jemuž jsou v rámci mezí věrní, a nemají tak potřebu komukoli co dokazovat. Na nejlepší pětku alb letošního roku to nebude, ale i tak jsem spokojený.

Recenze

Vola – Inmazes

Komentáře: 3
Vola - Inmazes
Země: Dánsko
Žánr: djent
Datum vydání: 2.2.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Same War
02. Stray the Skies
03. Starburn
04. Owls
05. Your Mind Is a Helpless Dreamer
06. Emily
07. Gutter Moon
08. A Stare Without Eyes
09. Feed The Creatures
10. Inmazes

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Prog Sphere Promotions

Starý pán, znavený dlouhým a namáhavým životem, se večer posadil na židli u okna jediné vyhřáté světničky v domě, který se celý vytápí, jen když po Vánocích přijedou na několik dní vnoučata. Chvíli tiše sedí, vzpomíná, mírně se pousměje nad čímsi ve vlastní paměti, suše zamlaská a po další minutě rozevře den staré noviny. Protože sport přečetl již dávno a politika ho jen rozčílí, úhledně noviny po chvíli složí a vrátí je na jejich původní místo. Vstane, pustí rádio, znovu si sedne a tiše se opět věnuje rozjímání, vyrušován jen úseky hudby skrytými mezi převládajícím šumem. Náhle se zaposlouchá, zamračí a přes hrající rádio sám pro sebe prohlásí: „Ani rozhlas už se nedá poslouchat. Za nás hráli líp.“

Jestli čekáte, že dnešní recenze bude v duchu pokroku kritizovat zpátečnictví smutného dědečka, jako to ostatně občas dělávám, jste úplně na omylu. V tomto případě jsou role obrácené. Ten dědek jsem já.

Když Fredrik Thordendal z Meshuggah předvedl světu poprvé své těžké a složité riffy, asi netušil, že se z jeho díla stane žánr, který bude jedním z nejvýraznějších směrů v metalu budoucnosti. Nakolik bude obliba djentu pomíjivá, je otázka na jindy, dnes nás zajímá, kam djent dospěl v současnosti, a dobrou ukázkou toho je právě Vola. Vola mi totiž, vezouc se na vlně popularity, opět jednou potvrdili, že Thordentalovy riffy vytržené z kontextu extrémního metalu jednoduše nefungují, ani když je vše ostatní dobře napsané.

Vola (chce se mi jméno kapely skloňovat „volům“, ale to si Dáni asi nezaslouží) nelze upřít dobrou instrumentální úroveň, sehranost i schopnost psát dobře zapamatovatelné písně plné nevtíravých nápadů. Jemné užití elektroniky v téměř každé skladbě činí jejich hudbu zajímavější a těch několik případů, kdy klávesy hrají souhru s kytarou, musím vysloveně pochválit. Zpěv je čistý, ne však zbytečně sladký a jako ostatně většina zbylých složek „Inmazes“ se dobře poslouchá. Vola tak měli nakročeno na solidní, byť neobjevné album. A pak přes všechno nasypaly ony djentové riffy.

Vím, že djent není jen o kytaře, že ho tvoří celá specifická rytmika s kytarou souznící. To vše tu je a vše bych si dokázal docela dobře užít, nebýt onoho hlubokého, naprosto zbytečně výrazného a nepříjemného zvuku kytary. Na obranu „Inmazes“ však musím dodat, že tento zvuk v hudbě nepřevládá úplně vždy. „Stray the Skies“ je ve své podstatě příjemná alternativně rocková skladba plná skvělých melodií zejména v oblasti zpěvu a kláves, kde se ono hluboké bručení kytary odehrává jen tak mimochodem. „Emily“ je pro změnu tak klidná a pomalá, že v ní kytara jen nenápadně vybrnkává jemné melodie. Jinak však platí, že pokaždé, když Vola trochu přitvrdí, zní díky kytaře vždy úplně stejně.

Přitom při správném propojení a moderaci i ony riffy fungují dobře. „Owls“ je převážně pomalejší skladba se zásadní rolí kláves, kde v oné djentové rytmice fungují všechny nástroje rovnocenně a výsledek se velice příjemně poslouchá. Ústřední motiv závěrečné a titulní „Inmazes“ je tak silný, že ho ani zběsilé řezání do kytar nedokázalo pohřbít, a je radost sledovat, jak tento motiv z úvodní nenápadnosti přebírá postupně kontrolu a ke konci již písni suverénně dominuje. Videoklipem obdařená „Gutter Moon“ je opět dostatečně dynamická a rozmanitá, aby výsledek fungoval dobře. Dánům nápady nechybí, ovšem jen v několika málo písních je dokážou vytěžit a nezahrabou je pod vrstvu kytarového nánosu.

Přitom skladatelsky je „Inmazes“ vyspělým albem a já se až musím podivit, že při těch všech zvucích a hlucích ve skladbách nakonec vždy převládnou dobré melodie. Nesmírně se mi líbí neotřelá elektronika, která se mi při prvních posleších zdála téměř zanedbatelná a až při bližším seznámení jsem si uvědomil, nakolik je její role zásadní. „Inmazes“ je albem téměř nakažlivě chytlavým, jenže jeho vlastní část tvořená kytarami jde proti této snaze a téměř ji sabotuje.

A tak shledávám, že „Inmazes“ zaznamenává rockovou hudbu v prapodivné poloze. Na jedné straně je tu líbivost materiálu a fakt, že jde o desku napsanou pro příjemný poslech, a to i přes její mírnou komplikovanost. Na druhé straně je tu ale až křečovitá snaha vše přitvrdit a poslech znepříjemnit zbytečným využíváním prvků, které vznikly v hudbě mnohem extrémnější. A já nechápu proč. Radši se vrátím ke včerejším novinám.

Minirecenze

Squidhead – Prohibition

Napsat komentář
Squidhead - Prohibition
Země: Belgie
Žánr: instrumental modern death metal / djent
Datum vydání: 15.4.2014
Label: selfrelease

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Phenix Promotion

Přijde mi trochu škoda, že se tento jednočlenný projekt nejmenuje radši Squirthead, což by mně osobně přišlo jako mnohonásobně zábavnější název, ale na druhou stranu je nutné férově uznat, že i skutečné jméno Squidhead a s ním spojená chobotnicová a chapadlovitá image (avšak žádné Cthulhu… nebo mi to tak přinejmenším přijde) má taky něco do sebe. To je sice pěkná výchozí pozice, o tom žádná, důležitější je však otázka, zdali má něco do sebe také audio prezentace kapely.

Jak již bylo zmíněno, Squidhead je jednočlenným projektem, jehož hlavní postavou je Belgičan Pierre “Pish” Minet, který – asi vcelku nepřekvapivě – obstarává veškeré nástroje. Na vlastní hudbě je ovšem znát, že to nejspíš bude především kytarista, protože právě na osmistrunnou krasavici je v rámci debutového EP “Prohibition” kladen suverénně největší důraz, čemuž výrazně napomáhá i absence vokálů. Bicí jsou programované, a ačkoliv se nedá tvrdit, že by stály úplně za pendrek (o baskytaře se to ovšem skoro tvrdit dá – ta hraje docela tužku a vesměs není skoro slyšet), pořád rytmika s nadsázkou řečeno plní funkci křoví pro hrátky s kytarou (žádné dvojsmysly).

Přesto by asi bylo docela zavádějící prohlásit, že na “Prohibition” nenajdete nic jiného než hmatníkovou masturbaci… ano, různých kliček a sólíček je tam spousta, ale naštěstí to nepůsobí dojmem, jako kdyby chtěl autor jen ukázat, co všechno umí zahrát. I tak je ale asi vcelku zřejmé, že “Prohibition” potažmo Squidhead bude určeno spíše těm posluchačům, kteří dávají přednost perfekcionistickému technickému provedení. Pokud vám navíc fakt, že je to vše zahaleno moderním soundem s výrazným vlivem djentu (ať už chtěným či nechtěným), zní lákavě, pak asi není důvod vás od poslechu odrazovat, protože úroveň to bezpochyby má…

Recenze

Animals as Leaders – The Joy of Motion

Napsat komentář
Animals as Leaders - The Joy of Motion
Země: USA
Žánr: djent / instrumental / progressive metal
Datum vydání: 24.3.2014
Label: Sumerian Records

Tracklist:
01. Ka$cade
02. Lippincott
03. Air Chrysalis
04. Another Year
05. Physical Education
06. Tooth and Claw
07. Crescent
08. The Future That Awaited Me
09. Para Mexer
10. The Woven Web
11. Mind-Spun
12. Nephele

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Musím přiznat, že jsem se na novou desku Animals as Leaders fakt těšil. Za poslední cca dva roky se na povrch vyrojilo obrovské množství djentových kapel, do nekonečna se navzájem vykrádajících. V této záplavě jsem si vytvořil jakousi pomyslnou “pětku” kapel, která nějak definovala žánr a stále do něj přináší něco nového. Vedle Periphery, Veil of Maya, Vildhjarta a australských Circles jsou to právě Animals as Leaders, kteří stáli u zrodu stylu a na rozdíl od všech kopírek mají tendenci se neustále posouvat, samozřejmě hlavně díky tomu, že jádro kapely tvoří sám velký Tosin Abasi, u kterého bych si klidně troufl říct, že je jedním z nejlepších kytaristů současnosti. Vlastně si nejsem úplně jist, jak moc se na tvorbě Animals as Leaders podílí zbytek kapely, něco mi říká, že výraznější stopu na desce “The Joy of Motion” zanechali Misha a Nolly z Periphery, kteří jsou zodpovědní za programing samplů, produkci, baskytaru a tak dále.

Jak jsem již říkal, na “The Joy of Motion” jsem se fakt těšil převážně proto, že předchozí deska “Weightless” je možná moje nejoblíbenější instrumentální album. Přiznávám, že ode mě bylo celkem naivní očekávat, že by Tosin stvořil podruhé něco, co už jednou vydal, protože z “Weightless” si toho třetí deska vzala věru málo. Nenapadá mě příhodnější název pro desku než “radost z pohybu”. Tosin Abasi, stejně jako Neige na posledním albu Alcest, opustil temnotu a natočil totálně sluníčkové album, dokonce to na mě působí, jako by si našel holku a začal ho najednou bavit život nebo tak něco. Přiznám se, že debutovou fošnu jsem neslyšel, tak s ní nemůžu porovnávat, ale “Weightless” měla jakousi chaotickou a ponurou atmosféru, neustále se střídaly polyrytmy, které jsem nebyl schopen dopočítat, Tosin drtil heavy riffy jako z dílny Meshuggah a celkově to mělo spád a poněkud rychlejší tempo. “The Joy of Motion” se naopak nese v pomalejším až středním tempu, stejně jako moje recenze, tudíž přejdeme k samotnému obsahu.

Trochu mi přijde, že první “Ka$cade” svým začátkem tématicky navazuje na song “David”, jenž uzavíral právě “Weightless”, ale to bude spíš náhoda než nějaký úmysl. Po intru a tvrdším riffu v refrénu přichází sólo, což je naprosto zásadní moment. Právě v tuto chvíli se mi v mysli objevil Joe Satriani a nějak už se mi ho nepodařilo z představ odstranit až do konce desky, protože sóla tvoří velkou část jejího obsahu. Hned v druhém tracku “Lipincott” však Tosin lehce odbočí, nechává se inspirovat jazzovým kytaristou Tomem Lipincottem a jazzový vibe je v songu celkem slyšet, což v kombinaci s djentovou basou a synťákem zní věru zajímavě. Následuje pomalá a náladová “Air Chrysalis”, při níž člověk dostane náladu válet se někde v létě na louce nebo na pláži a podobnou náladu přenáší i do čtvrté “Another Year”, kde se na řadu dostává zvláštní synťák. Misha Mansoor, který je za elektroniku zodpovědný, má zřejmě jistou oblibu ve zvucích, jež jsem naposledy slyšel někdy na základce, když jsem sledoval večerníčky. To, co tady Misha používá, mi děsně připomíná hudební podklad těm nejstarším dílům Krtečkaze 70. let, popřípadě takové ty týdeníky, co se vysílaly za komunistů, kolik se sklidilo brambor, jak se plní plán, kolik tun oceli se vyvezlo a do toho hrály ty veselé sedmdesátkové synťáčky… jo, tak v něčem takovém si Misha eviddentně libuje, jak možno slyšet v “Another Year”, ale třeba i na začátku “Have a Blast” od Periphery.

Na zvláštním sedmdesátkovym soundu je postavená i “Physical Education”, což je hudebně asi nejzajímavější song z alba, protože tady si fakt Tosin nebral žádné zábrany a zřejmě zde využil všechny znalosti, co za svojí kariéru načerpal. Všechny ty rádoby “progresivní” djentové a deathcorové kapely by si měly “Physical Education” pouštět povinně každý den aspoň hodinu denně. Na “Tooth and Claw” konečně pánové trochu přitvrdili a dávají znát, proč je občas někdo řadí do progresivního metalu. Klasická djentová rubačka, kde ale samosebou nechybí uječené sólo. Další v řadě jsou “Crescent” a “The Future That Awaited Me”, kde bych asi jenom vypíchnul to, co Abasi praktikuje všude, na všech deskách i projektech, a co většina djentových kapel naprosto nedovede reprodukovat, a to je jeho časté využívání různých kytarových efektů, reverbů, flangerů atd. a taky jeho těžko popsatelný styl hraní. Kombinace efektů, atypických úderů na osmistrunnou kytaru a samplů mě často nutí k zamyšlení, co to vlastně poslouchám, jestli to je kytara, basa, synťák nebo nigga Tosin dělá beatbox.

“Para-mexer” je další experiment a od roku 2012, kdy vyšlo EP “Perspective” od Tesseract, jsem neslyšel nic zajímavého, co by se dalo nazvat “akustický djent”. Pohodová záležitost, která přejde do lehce ambientního outra, vlastně mě ani nepřekvapuje, že na “The Joy of Motion” je jeden song komplet postavený na akustice. “The Wowen Web” mi zpočátku přišla totálně nezajímavá, ale ve své podstatě shrnuje asi celé album, protože je tu všechno: srandovní synťák, pomalejší ambientní part, djentový riff a pak Tosinův oblíbený způsob hraní, kdy kytara zní jako dvojšlapka, přes to samozřejmě další sólo. Aby někdo nezapomněl, že posloucháme otce djentu, tak těsně před koncem zazní rubačka “Mind-Spun”, kde teda sólíčko chybí, místo toho tu kytara v podkresu kvílí jako policejní siréna a v člověku to vyvolá lehkou mlhavou vzpomínku na něco, čemu se dřív říkalo “nu-metal”. No, a nakonec album uzavírá “Nephele”, která na začátku trochu připomíná Dream Theater, aby v půlce zvolnila a zakončila jízdu klasickým djentovým “sraním”. No, a to je jakoby všechno.

Nějak mě vlastně nenapadá, co bych desce vytknul. To, že to bude pecka, jsem čekal, byť se to ubíralo trochu jiným směrem, než jsem si původně představoval. Tosin Abasi je prostě veličina a neustále se posouvá někam dál, škoda, že takových lidí na scéně není víc. Možná by mi “The Joy of Motion” sedla, kdyby vyšla někdy v červenci, takhle na jaře, když venku prší, to úplně nesedne do nálady, ale to je jenom taková drobnost, která rozhodně desce na kvalitě nijak neubírá, takže úhrnem, sečteno a podtrženo, osm a půl bodu.

Recenze

Periphery – Clear

Napsat komentář
Periphery - Clear
Země: USA
Žánr: djent / progressive metal
Datum vydání: 28.1.2014
Label: Sumerian Records

Tracklist:
01. Overture
02. The Summer Jam
03. Feed the Ground
04. Zero
05. The Parade of Ashes
06. Extraneous
07. Pale Aura

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Každá odnož tvrdší hudby má ve své době pár ikon, jež stály u zrodu stylu a často tvoří to nejlepší, co může daný žánr nabídnout. Zatímco v osmdesátých letech – zlaté éře thrash metalu – to byla tzv. Velká thrashová čtyřka, v rámci stylu velkolepě nazvaného djent na špičku určitě patří američtí Periphery s kapitánem Mishou Mansoorem v čele. Zatímco dychtivá djentová obec netrpělivě čeká na nástupce loňského “Periphery II: This Time It’s Personal”, který by měl vyjít v roce 2014 pod názvem “Juggernaut”, pánové se rozhodli fanouškům čekání o něco zkrátit a přišli se zajímavým koncepčním EP.

Sami Periphery EP “Clear” popisují jako experiment, ne tedy jako klasické album. Základní myšlenka desky spočívá v prvním tracku “Overture”, na kterém jako jediném z celé desky spolupracovala celá kapela dohromady. Každý z následujících šesti songů je dílem vždy jednoho ze členů kapely a vychází právě z úvodní “Overture”, proto je tedy logickým výsledkem o něco pestřejší a odvážnější počin než jejich předchozí dvě alba.

V úvodním tracku, sloužícím jako klíč k celému albu, slyšíme klavírní melodii a následně se přidají hutné kytary, tedy postup, který slýcháváme na mnohých deskách jako otvírák. První regulérní skladbu “The Summer Jam” si vzal na starost kytarista Jake a naznačuje, jakým směrem se album bude ubírat, Periphery jsou v tom jasně slyšet, ale song má víc rockový feeling, který zpěvák Spencer umocňuje svým projevem, kdy zpívá a frázuje v pohodlných polohách, na rozdíl od screamu a výletů do šílených výšek předváděných na předchozích deskách.

Další “Feel the Ground” má na triku bubeník Matt, což znamená minimum kytarových progresí. Ukazuje se, že Periphery sluší i klasická, v refrénech skoro až hardcorová rubačka s “crowd” vokály, završená breakdownem, nezbytným prvkem v moderním metalcoru. U následující instrumentálky “Zero” jsem lehce na rozpacích. Píseň vznikla pod taktovkou uznávaného kytaristy a leadera Mishy Mansoora, jenž v djentové komunitě platí za něco jako otce žánru, proto jsem od jeho příspěvku očekával asi něco víc. “Zero” je klasická, dnes už by se dalo říct generická djentová skladba, jež se se vcelku v ničem příliš neliší od nahrávek, kterými Misha vydatně zásobuje internet od roku 2004.

Pátou “The Parade of Ashes” stvořil Trent Re… ehm, Spencer Sotello. Zde je naprosto zřejmé, k jaké kapele si zpěvák došel pro inspiraci. Takhle nějak by asi zněla “Pretty Hate Machine”, kdyby vyšla v roce 2014. Možná proto mě z celé desky baví asi nejvíc, industriální vliv beru jako jako velké plus v době, kdy většina djentových kapel využívá stejné postupy a stejně striktní zvuk. Další v pořadí je “Extraneous”, kterou má na svědomí basák Nolly, jenž v ní ovšem hraje na kytaru. Ano, správně. Zdá se, že v Periphery hrají všichni na kytaru, včetně zpěváka Spencera, jenž byl už z druhé písně na tomto EP vyřazen. Díky absenci zpěvu a basovému tappingu připomíná “Extraneous” něco od Animals as Leaders, další ikony žánru.

Desku uzavírá svojí “Pale Aura” kytarista (jak jinak) Mark Holcomb. Píseň začíná klavírem, následují klasické “peripheroidní” riffy. Spencer kromě rockové polohy à la Chris Cornell, přidá i svůj klasický řev a vysoký zpěv. Po epickém závěru songu v podobě sóla, refrénu a nebezpečně znějící dvojšlapky následuje klidný kytarový dojezd. Tahle píseň asi nejvíc připomíná regulérní tvorbu kapely. Stále ještě nemůžu pánům odpustit druhou polovinu alba “Periphery II: This Time It’s Personal”, protože mi i po roce a půl přijde ohromně nudná a ostře kontrastující s přehlídkou hitovek nacházejících se v jeho první polovině. Právě “Pale Aura” mi přijde jako song, jaký bych rád viděl na “Periphery II: This Time It’s Personal”, a s nadějí očekávám, že se na následující fošně bude tvorba ubírat tímto směrem.

Přiznám se, že po prvním poslechu jsem EPčko znechuceně odložil, po několika dalších rotacích spatřuji v “Clear” svěží počin hodný mistrů svého řemesla, kterými Periphery bezesporu jsou. Oceňuji posun v tvorbě, byť v tomto případě prvoplánový. Protože jde pouze o EP, asi pro mě nebude “Clear” top albem roku 2014, přesto nemám, co bych mu vytkl. Jediná věc mě lehce zamrzela, a sice že ani po asi šestém poslechu v řadě jsem nezaznamenal téma, které by mělo jednotlivé skladby spojovat, což dojem z konceptu trochu kazí. Naopak mě zaujala fyzická verze v podobě CD, v souladu s názvem EP totiž vyšla v klasické průhledné krabičce, prosta bookletu, zadní strany a veškerých “papírů”. Na vyšší hodnocení si netroufnu, přeci jen jde o EP, přesto mám pocit, že Periphery hrdě potvrzují svojí pozici špičky djentové scény.

Recenze

Meshuggah – Koloss

Napsat komentář
Meshuggah - Koloss
Země: Švédsko
Žánr: technical thrash metal / djent
Datum vydání: 23.3.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. I Am Colossus
02. The Demon’s Name Is Surveillance
03. Do Not Look Down
04. Behind the Sun
05. The Hurt That Finds You First
06. Marrow
07. Break Those Bones Whose Sinews Gave It Motion
08. Swarm
09. Demiurge
10. The Last Vigil

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 10/10
H. – 8,5/10
Kaša – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 9,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na světě existují líbivé kapely a kapely, které až tak líbivé nejsou. Nutně se mnou nemusíte souhlasit, ale myslím si, že švédští Meshuggah jsou druhý případ. Ostatně, jak jinak. Je to nejen díky své menší (no, spíše větší, že ano?) experimentálnosti, ale nejspíš díky tomu, jak je ta celá muzika brána. Prvoplánovost je pro hlupáky. A tak když si je takový “symfonický magor” jako já poslechne napoprvé po značně dlouhém období pauzy od minulé desky, může mít pocit, že se ocitl na jiné planetě. Ale to je ostatně dobře, o to víc si uvědomí, že tahle partička měla, má a stále bude mít potenciál.

Jak jsem řekla, už jsem je dost dlouho neměla pořádně v uších, takže moje nadšení je jasné. Protože se prostě ani moc nezměnili co do udržování kvality alb. A další případ, kterému se slušně a taktně vyvarují, je to, když jedno album zní jako druhé. “Koloss” je výsledek celé jejich éry a potomek starších alb, ale jako ostatně každý potomek se snaží udržet si svůj vlastní styl. Možná, že padesát čtyři minut čisté živočišné brutality (jistý člověk mi to o téhle skupině tvrdil) není přesně to, čím by se celé album dalo charakterizovat. Z mého pohledu Meshuggah nemají blízko k neurvalému psychopatovi, co vám vymlátí duši z těla. “Koloss” je spíše chladnokrevně přemýšlející vrah, z jehož myšlení vám, pokud ho pochopíte, poběží velká husí kůže po zádech.

Ostatně pokud něco u sériových vrahů obdivujeme, tak je to nakonec právě promyšlenost jejich počínání. “Koloss” je chladné a promyšlené album. Přednáší nám složité věci s naprostou lehkostí a snaží se nám troufale tvrdit, že to vlastně nic nebylo a že ta preciznost a geniálnost je jen takový bonus. Neoplývá přemírou tónů. Žádné “kudrlinky” se nekonají. Ale o to víc jsou ty úžasné nápady celého alba výraznější a všechno, co zní, jako když se motorovou pilou snažíte přeřezat kovový plát, je přece vítáno. Nebo už jsme tak nějak zapomněli, co je vlastně metal pod tíhou kapel definovaných jen schopnostmi zvukařů s počítači?

Řekla bych, že Meshuggah vám to velice rádi na novém albu připomenou. A čím víc se budete rozplývat nad jejich propracovaností, tím víc zjistíte, že ačkoliv je to celé krásné album komplikované, propracované, profesionální a chladně přesné, tak už jste si živě začali kývat nohou (a ostatně i hlavou, když je možnost), že se těšíte na každý song a že víte, co přinese. A teď si opravdu neodporuji v tom, že není líbivé. Je chytlavé. “Koloss” je vyčnívá asi tak jako Chardonnay mezi krabicovými víny a vyžaduje trochu mlsnější a přemýšlivější jazýček. Schválně neříkám, že odborníka, protože přece jen je to nakonec ne tak špatně stravitelný kus.

A v tuhle chvíli si člověk uvědomí, jak dobře se píše recenze o špatných albech, které můžete rozcupovat na kousky ve spoustě slov. Jenže nový počin Meshuggah nemá, pokud se v něm nebude pitvat do úplných nicotností, de facto chybu. Celé album probíhá vražedně, ale ne přehnaně rychle. Je to jako nůž, který projíždí máslem, a o překvapení není nouze. Je to moje krevní skupina a to nejsem jejich fanouškem. Vyvažuje v sobě všechny aspekty. Je mírně brutální a je mírně drzé. Ano, s radostí díky tomu konzumuji hlavně song “The Demon’s Name Is Surveillance”. A tím asi skončím svoji pochvalnou krasojízdu. Kdo neslyšel, nepochopí. Já se odvážím zadat nejvyšší laťku za tak plnohodnotný zážitek.

Další názory:

Meshuggah jsou již dlouho proslulí tím, že jejich produkce je hodně těžká na poslech, málo přístupná, velice technická, ovšem ne stylem vystřídat co nejvíce riffů, nýbrž v jejich náročnosti a celkové zatěžkanosti. O to větší je překvapení, že “Koloss”, ačkoliv co do náročnosti bezezbytku splňuje nastolený standard Meshuggah, je v podstatě (v obrovských uvozovkách) hitová deska – minimálně na poměry kapely. Většina skladeb je snadno zapamatovatelná, nezřídka se v pozadí objevují táhlé melodie, které oné přístupnosti prospívají, ovšem stále se jedná o charakteristický mešuge buchar, jenž má sílu člověka zadupat do země svou těžkotonážností. Každopádně se dle mého názoru jedná o výtečnou záležitost, která splňuje vše, co člověk od Meshuggah čeká – a to v mém případě rozhodně není málo. Po celou svou hrací dobu je “Koloss” – přesně podle svého názvu – kolosálně drtící deska, jež sice (té rádoby stravitelnosti navzdory) asi nebude pro každého, ale kdo si ji bude schopen užít, užije si ji opravdu pořádně. Dodat lze jen to, že Meshuggah opět nezklamali a ten jejich matematický záhul je stále smrtící – dle mého skromného názoru dokonce víc než v případě předchozího “ObZen”.
H.

Pointa hned na úvod. Meshuggah jsou na novinkovém “Koloss” přístupnější, do jisté míry písničkovější, a přesto stále brutální, rozhodně se nejedná o žádný kompromis vůči novým fandům. Meshuggah si udržují vysoký standard (i když “ObZen” bylo malinko slabší) a kvalitativně bych album přirovnal k mému oblíbenému “Nothing”. Jednotlivé kompozice byly zpřehledněny, a přestože bych to nečekal, k dobru věci. Od úvodní sekané “I Am Colossus”, přes skvěle rozjetou “The Demon’s Name Is Surveillance” až po trošku melodičtější “Break Those Bones Whose Sinews Gave It Motion” či skorozávěrečnou hypnotickou “Demiurge” se ani na chviličku nezastavuje a banda sype z rukávu jeden skvělý nápad za druhým, jako by se nechumelilo. Poněkud zbytečnou tečkou na albu představuje atmosférická instrumentálka/outro “The Last Vigil”. Kdyby se končilo spolu s “Demiurge”, tak by pro mě album nemělo jedinou chybu. Škoda slov, nebudu to nijak rozpitvávat. Pro nové fanoušky je tohle album skvělým způsobem jak do hudby Meshuggah proniknout, pro ty staré další vynikající album legendy.
Kaša

Recenze

The Korea – Колесницы Богов

1 komentář
The Korea - Колесницы Богов
Země: Rusko
Žánr: metalcore / djent
Datum vydání: 15.1.2012
Label: Rogue Records America

Tracklist:
01. Кобра
02. Ватерлиния
03. Колесницы Богов
04. Зомби
05. Нева
06. Я понял, чего ты ждешь
07. Армада
08. Валгалла
09. Поцелуй Иуды
10. Теория хаоса
11. Дорога домой

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mnozí z vás se jistě ošijí či rovnou přestanou číst, když prozradím, že The Korea je kapela hrající metalcore. Stejně tak mnoho z vás odradí fakt, že “Колесницы Богов” je album z Ruska pocházející, rusky pojmenované i rusky odzpívané. Ona kombinace “ruský metalcore” nezní sympaticky ani mně a to jsem přístupný lecčemu. Ale nechme předsudky stranou a pojďme se podívat, co jsou vlastně The Korea zač.

Kapela pochází z ruského Petrohradu a “Колесницы Богов” je jejich třetím řadovým albem. Před jeho vydáním se pánové přejmenovali, jejich název prošel razantní změnou a z profláklého Korea se stalo mnohem originálnější The Korea. Možná i proto oficiální stránky kapely existenci předchozích dvou počinů popírají a “Колесницы Богов” se na nich tak tváří jako debutové album. The Korea se rozhodli pro chytrý marketingový tah, díky kterému si album můžete stáhnout zdarma a díky kterému také čtete tuto recenzi.

Potud tedy strohá fakta. A jak jim to vlastně hraje? Na první poslech nepřicházejí tito mladí Rusové s ničím novátorským. Úvodní “Кобра” začíná jakýmsi ambientním mumláním, které velmi rychle ustane a The Korea předvede to, co jim jde opravdu dobře, a tím je hromada křiku a typicky metalcorově zasekávané riffy. Onen ambientní nádech se ve skladbě objeví ještě jednou a to ve formě ženského zpěvu hned před prvním refrénem. V tom vás The Korea překvapí opravdu povedeným čistým zpěvem (který se zdaleka neobjevil naposled) a ke konci skladby také příjemnou vyhrávkou. Ta není v pozici, kdy by se dala nazývat sólem, jelikož na sebe nijak nestrhává pozornost. Zatím tedy vše funguje na jedničku. První náznaky problémů se objeví hned v druhé “Ватерлиния”. Ony zasekávané riffy jsou totiž na “Колесницы Богов” využívány s železnou pravidelností a tak je důležité, zda jste jejich fanouškem či naopak nepřítelem. Já stojím kdesi na pomezí a tak nemám ani tak problém s jejich přítomností na albu, jako spíše s jejich četností. Jen výjimečně můžeme zaslechnout kytarové pasáže mnohem techničtějšího ražení. Za ně musím The Korea naopak pochválit. Bohužel jich je naprosté minimum a ani občasná vyhrávka (ne nepodobného ražení, jako ta v “Кобра”) nedokáže práci kytar na albu zachránit.

Část skladeb se nese v klasickém duchu daného žánru s čitelnou strukturou střídající tvrdší vyřvané pasáže a melodické refrény. Mezi ně patří třeba již zmíněná dvojka “Ватерлиния”, šestá “Я понял, чего ты ждешь” s opravdu povedeným refrénem či jedna z posledních skladeb alba “Поцелуй Иуды”. Na nich The Korea odvedli dobrou práci, ovšem mezi vrcholy alba nepatří. Druhou skupinou jsou tvrdší skladby s deathcorovým nádechem a minimem čistého zpěvu. Kupříkladu trojka “Колесницы Богов” funguje výborně a je v ní jeden z nejlepších momentů alba, v němž se kytary vydávají směrem k již zmíněným technickým riffům. Podobně vyznívá i “Теория хаоса”, ve které The Korea nahromadila snad všechna možná klišé. Výsledek zní jako něc,o co vypadlo z desky Emmure, a to rozhodně nemyslím jako pochvalu. Tuto píseň si kapela bohužel vybrala jako singl s videoklipem, který sice můžete zhlédnout níže, ovšem názor na celé album si podle ní určitě nedělejte. Těžko říct, co pány vedlo k takto nesmyslnému výběru.

Zbývající skladby jsou převážně melodické, jasnou převahu v nich má čistý zpěv a já se je nebojím prohlásit za to nejlepší, co na albu najdete. Zvláště “Валгалла”, která neustále graduje, desku pozvedá na úplně jinou úroveň. Poslední složkou alba jsou pak instrumentální skladby. Mezi ně lze řadit intermezzo “Нева” a outro “Дорога домой”, které jsou hudebně provázané a dalo by se o nich tak mluvit jako o jedné dvoudílné skladbě. Zajímavé je, že zatímco lehká kytarová melodie, zvuk deště a skvělá střední část s klarinetem v “Нева” zní výtečně, podobné ingredience (ovšem bez klarinetu) dělají z “Дорога домой” dvě a půl minuty nudy.

Záměrně jsem se v popisu skladeb vyhýbal podrobnějším detailům o vokálech. O ty se postarali zpěvák Ilya Sannikov a kytarista Evgenie Potekhin a já je za jejich práci musím pochválit. Zpěv na “Колесницы Богов” totiž střídá mnoho různých podob a pomáhá tak albu nenudit posluchače i přes občas nezábavný instrumentální podklad. Čistý zpěv by se dal nazvat “univerzálním metalcorovým vokálem”, kdyby nebylo výborných vyšších poloh, do kterých se zpěvák často vydává. Řev se pohybuje od metalcorového standardu až po hluboký growling a výjimečně zazní i všelijaké “prasečí pazvuky”.

Jak tedy “Колесницы Богов” hodnotit? Inu to už je na vás. Můj závěr je takový, že The Korea nahráli solidní album, které se v žánru, jenž je doslova prošpikován stovkami stejných kapel, nemá za co stydět. Pokud jste stejně jako já na metalcoru vyrostli a občas se k němu máte chuť vracet, “Колесницы Богов” vám poslouží dobře. Jestli je metalcore vaším denním chlebem, neváhejte a stahujte. A jestli patříte mezi ostatní skupiny posluchačů, nejspíš toto ani nečtete. Domluvil jsem.