Archiv štítku: jazz fusion

Reporty

Panzerballett, Modern Day Babylon

Napsat komentář
Panzerballett, Modern Day Babylon

Datum: 21.4.2017
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Modern Day Babylon, Panzerballett

Akreditaci poskytl:
Mladí ladí jazz

Mladí ladí jazz již poosmé a letos mají svůj milovaný styl za nářez. Alespoň oficiálně, v tiskovkách, brožurkách, proslovech a tak. Jako důkazní materiál tasí aktuální festivalový ročník přibližně desítku večerů, jež zahrnují bezpočet jazzových kontur našich i přespolních. Pro jeden z důkazů jsem se vydal i já, měl být dost možná tím nejpřesvědčivějším, řezajícím ponejvíc. Jazz se potkal s metalem a zažil přitom mnohé, chvíle slávy, obdivu i zajetí.

Koncertní večer se oddal nejen pomezí žánrovému, ale také prostorovému, hrálo se v MeetFactory, proslulém industriálním chrámu. Z jedné strany auta, z druhé vlaky. Mrtvý bod v drtivém pomezním sevření? I co vás nemá, jděte. Tóny jazzové a metalové si padly do vzájemně otevřených náručí, dokázaly měnit koleje za asfalt a šlo to i naopak. Panzerballett.

Volba jménem MeetFactory rovněž předestřela, že úplně malé to asi nebude, že se lidi čekají. Prvotně reaguji údivem (přece přijede underground), na místě už ale chápu. Krom toho, že mladí jazz ladí, dokáží ho taky řádné zpropagovat, a to i za pomocí prostředků undergroundových tabu. Město, firmy, rádia, nu a rázem mají němečtí Panzerballett pro koho hrát. Němci v tom však nejsou sami, v přesných osm večer otevírají djentaři Modern Day Babylon, které nevidím poprvé, premiéru jsme si střihli už před třemi lety v Josefově. Pořadatelé tehdy překvapili mnohé, čerstvě debutující kapela dostala důvěru rovnou na velkém pódiu, a to navíc ve velmi slušném hracím čase před tisícovkami přihlížejících. I já jsem zašel, skončilo to ale rozpačitě. Z důvodů obdobných jako nyní…

Nemohu si pomoct, ale Modern Day Babylon mě nechávají i přes své formální kvality naprosto chladným. V jádru snažení stojí řemeslně zvládnutý instrumentální mix djentu a progresivního metalu, jejž kapela doplňuje (de facto obligátními) samply snově vesmírných nálad. Nechybí solidní hráčství, rytmické exhibice, jsou však ducha prosté a po povrchu klouzající. Nic na tom nemění evidentní zaujetí ani „pojďme si to tu dneska společně užít“, hlas linoucí se z pódia. Nejde to. Modern Day Babylon na mě působí neautentickým dojmem, cítím pózy, strojovitost a plnění žánrových úkolů. Jakkoli se rytmy neustále přelévají a hlavy nezůstanou bez práce, cíl je vždy obdobný – pasáž s přehlednější chytlavou rytmikou. Jasně, ťuknu nohou, sem tam hlavou, ale výsledný dojem je i v takovýchto partech obdobný jako kdekoli kolem. Psí čumák.

Než přijde úplně jiný hudební svět, beru útokem poměrně rozsáhlou výstavu výtvarných instalací v sálcích vedle. Převažuje tematika globalizace, stěhování, migrace. Vyjadřující prostředky jsou rozličné, od plošných k prostorovým, od videa k papíru. Další dojmy nepřidám, čtvrthodina je časová šibenice a k pochvale ani odsudku nestačí – představení Panzerballett právě začíná, půjdu. Sem se však po koncertě zaručeně vrátím, není kam spěchat.

Pětice pancéřovaných tanečníků vzala Prahu útokem vůbec prvně. Zaspala sice nejvýhodnější říšské časy, ale nakonec není důvodu ke steskům. Velí dvě kytary, monstrózní basa, saxík, bubenický diktát (že vy rádi Obscuru?) a dokonale propracovaná světla šílence za pultíkem nad tím vším. Metalová intenzita a údernost se potkávají z jazzovými náladami a vzletností, je to setkání vzájemné, bez převahy jednoho z aktérů. Slovy MeetFactory ani koleje, ani silnice, vlak na asfalt, auto mezi výhybky, v duchu pomezních grád.

Panzerballett

Panzerballett jsou vrstevnatí, pestří a stejně jako Modern Day Babylon rytmicky nápadití. Nicméně tam, kde se české trio uchýlilo k bezduchým přehrávkám, drtí jazzmetaloví sousedé odzbrojujícím charismatem a absencí klišé. A když už takové klišé přijde, je zcela záměrné a doplněné o sympatický nadhled, viz roztleskávání à la Santiago Bernabéu. I s takovýmhle naoko připitomělým nápadem pětice s grácií pracuje, polyrytmicky jej obměňuje, a dokonale se tak vyhýbá sebemenším náznakům agrárnictví. Nejinak tomu bylo po zbytek večera.

Do toho všeho frontman Zehrfeld parádně hláškoval. „Typewriter II“, to je když se ťuká na stroji, pak se dojede na konec řádku a pípne to, vždyť víte, no a takhle ten song funguje. Nebo „Vulgar Display of Sauerkraut“, co by to tak mohlo být, hm? Zazněl i „Der Saxdiktator“, „Pink Panther“ a další kupy srand, které s radostí doporučím rovněž k poslechu domácímu, jsou skvělé.

Po mocně vytleskaném přídavku ze sálu mizím, výstava čeká. Ne však evidentně na mě. Zhasnuto, zavřeno, před vchodem jen osvalený buldoček s brněním security. Haf. Co se dá dělat. Tenhle večer mi, živle, jen tak nezkazíš.

Reporty

Bill Laurance, Zabelov Group

Napsat komentář
Bill Laurance

Datum: 8.4.2017
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Bill Laurance, Zabelov Group

Akreditaci poskytl:
Mladí ladí jazz

V neděli 2. dubna odstartoval již osmý ročník mezinárodního festivalu Mladí ladí jazz a ani ne týden poté se představila jeho největší hvězda, Bill Laurance. Ten vystoupil spolu s předkapelou Zabelov Group v sobotu 8. dubna v prostorách bývalé továrny, klubu MeetFactory. Už z názvu festivalu je zřejmé, že se tu cíli především na mladé a dle toho je nastavena také cenová politika vstupenek, kdy se studenti mohou na koncerty dostat za příznivý peníz. Letošním motem celé téhle jazzové mašinérie je „Jazz je nářez!“, takže se pojďme podívat, jaký že nářez nás to v sobotu potkal.

Už při cestě do klubu bylo možné potkat natěšené zájemce a pod zavěšenými auty Davida Černého se tvořil stále delší had diváků. Koncert měl začít ve 20:00, ale jak už to tak bývá, bylo zpoždění, zhruba půlhodinové, tedy nic hrozného. Alespoň se mohla většina čekatelů před vstupem dostat dovnitř. V sále přítomný moderátor o půl deváté představil bělorusko-českou dvojici Zabelov Group a večer mohl začít. Onu dvojici tvoří akordeonista Roman Zabelov a bubeník Jan Šikl. Jejich vystoupení sázelo především na atmosféru. Hudbu, kterou tato dvojice tvořila, lze označit z velké části za ambientní, experimentující se zvuky a hodně náladovou. Zkrátka bylo zapotřebí se na jejich minimalistické vyznění správně naladit. Jedna z písní například byla variací na soundtrack k němému filmu Alfreda Hitchcocka. Nejednalo se o jazzové onanie v podobě hráčských výkonů, ale o postupnou gradaci jednotlivých skladeb, které v určitých okamžicích vybuchovaly a následně zase zalézaly do klidnějších poloh s cílem strhnout posluchače. I za pomoci abstraktního vokálu, elektroniky a různých efektů se jim to občas dařilo obstojně, jindy však o něco méně. Výslednému dojmu nenapomáhal ani neustálý ruch (kecání) publika, který zkrátka toto niterné vystoupení často přehlušoval. Nevím, jak moc se kapele podařilo prostory klubu správně nažhavit na hlavní hvězdu večera, ale na Zabelov Group bylo vidět, že si koncert užívají a především pak byli rádi za docela početné publikum.

S pomalým houstnutím davu v sále bylo jasné, že se blíží hlavní představení večera a k radosti všech přítomných k němu po krátké pauze s přípravou pódia došlo. Klavírista Bill Laurance, doprovázený basistou Chrisem Hysonem a bubeníkem Joshuou Blackmorem, se ihned na začátku překvapeně podivil, kolik stojících lidí v sále vidí, a tak na úvod prohlásil, že dnes zvolí rock’n’rollový set. Troufám si tvrdit, že těmito drobnými poznámkami si publikum velice rychle získal na svou stranu. A když to trio podpořilo také bezchybnými muzikantskými výkony, nebylo co řešit. Hudebníci to mají v rukou skutečně od pánaboha, a když se řekne jazz, ještě přesněji moderní jazz, takhle nějak bych si ho představoval.

Důležité je, že ve svých kompozicích borci nijak nepřeháněli, a přestože tu a tam každý dostal svůj prostor, aby předvedl své umění v podobě sóla či kratší improvizace, celé to drželo pohromadě jako celek, což je rozhodně příjemné. Kapela také sázela na tvorbu atmosféry, avšak k jejímu vytvoření se dostávala za pomoci své zručnosti bez jakýchkoliv přídavných efektů navíc. Velice sympatické bylo také rozpoznání publika, kdy aplaudovat, jásat a kdy se naopak neprojevovat a nechat kapelu dohrát i tiché party. I když samozřejmě, občas to nevyšlo a někdo se utleskl o něco dříve.

Bill Laurance navíc každou skladbu uvedl a náležitě představil, takže když například sdělil, že následující píseň složil ve Francii za pozorování západu slunce, a vy jste si poté při poslechu vše podle jeho slov představovali a ono to fakt fungovalo, mělo to něco navíc do sebe. Vůbec jeho kontakt s publikem je kapitola sama pro sebe. Dlouho jsem neviděl, aby tenhle vztah tak moc fungoval. Zejména jeho průpovídky a chvála na publikum měly skvělý ohlas. Jasně, říká to asi každý večer, ale člověk mu to věřil. Neodpustil si ani komentář k politice Velké Británie, ale naštěstí se v tom nepatlal příliš dlouho. Jeho projev častokrát doplnil výkřikem někdo z publika, naštěstí trefným výkřikem, a tak v sále MeetFactory panovalo skutečně příjemné ovzduší. Všichni tři jsou navíc sympaťáci od pohledu, což je další velké plus.

Na stávajícím turné se Laurance věnuje pouze své sólové tvorbě a věci natočené s domovskou kapelou Snarky Puppy vynechává. Prostor tak dostaly „Time to Run“, „Swag Times“ nebo „Aftersun“. Těžko vypíchnout nějaký extra moment, který by všemu kraloval. Přestože se občas sklouzlo do trochu zdlouhavých pasáží, vysoko nastavení laťka se tu nepodlézala. Po odehrání celého setu samozřejmě došlo na vytleskávání přídavku, k němuž došlo v podobě jedné skladby. Poté celá kapela udělala několik selfíček na Instagramy a Facebooky a všichni zúčastnění se začali pomalu a spokojeně rozcházet. Ti vytrvalejší vydrželi ještě na afterparty.

Mladí ladí jazz

Myslím, že si festival Mladí ladí jazz nemohl přát lepšího headlinera, jelikož jestli Bill Laurance nemá přilákat mladé posluchačstvo k jazzu, pak už asi nikdo. Působí skromně, lidsky, přestože skutečně umí a je mimo jiné ověnčený třemi cenami Grammy. Minimálně naživo se mu daří v lidech zájem o jazz vzbudit, já jsem toho jasným důkazem, přestože nejsem nijak pravidelným posluchačem tohoto žánru, téměř dvou hodinový koncert jsem si užil a mohu na vystoupení vzpomínat jenom v dobrém.

Recenze

BadBadNotGood – IV

Napsat komentář
BadBadNotGood - IV

Země: Kanada
Žánr: jazz fusion
Datum vydání: 8.7.2016
Label: Innovative Leisure

Tracklist:
01. And That, Too
02. Speaking Gently
03. Time Moves Slow
04. Confessions Pt. II
05. Lavender
06. Chompy’s Paradise
07. IV
08. Hyssop of Love
09. Structure No. 3
10. In Your Eyes
11. Cashmere

Hrací doba: 50:33

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Když jsem před čtyřmi lety objevil druhé album kanadských BadBadNotGood, rozhodně jsem netušil, do jakých výšin tito „hoši“ záhy vystoupají. Je klidně možné, že je neznáte, ale v zámoří si podle všeho budují solidní fanouškovskou základnu, a to v rámci žánru, který lze (nebo alespoň před několika lety šlo) jen stěží označit za „cool“. Jejich přístup však chtě nechtě musíme označit za novátorský a navíc tak trochu opačný, než je běžné.

Při míchání jazzu s hip-hopem bývalo již od raných 90. let zvykem, že prim hraje hip-hop, nasávající do sebe prvky (a často rovnou celé výstřižky) žánru mnohem staršího. Jenže BadBadNotGood to vzali z druhé strany a v (pseudo)tradiční jazzové sestavě bicí-basa-klávesy si začali pohrávat s hip-hopovými skladbami. Netřeba tajit, že výsledek byl nadmíru zábavný a nápaditý.

S vydobytým renomé se před dvěma roky vydali Kanaďané novou cestou a do svého jazzového základu zkusili pojmout širší než jen hip-hopové vlivy. Třetí album také značí milník, po němž již nelze o BadBadNotGood mluvit jako o kapele hrající (nápadité) cover verze, ale jako o kapele hrající vlastní kompozice. Ovšem něco se tak úplně nepovedlo a „III“ bylo ve výsledku spíše slabším a méně zábavným bratříčkem svých předchůdců, byť ve své nevyrovnanosti skrývalo i některé velice solidní kousky a svou celkovou slabost projevilo až po docela dlouhé době.

„IV“ přichází po dvouleté odmlce, během níž však pánové nijak nelenili. Stihli vypomoci ve skladbách kdekoho a s rapperem Ghostface Killah si rovnou střihli společné album. To vše napovídá, že BadBadNotGood stále mají co říci a navíc pilně pracují na svém projevu. Je však investované úsilí znát na novince?

Podrobnější odpověď na výše zmíněnou otázku si nechám až na úplný závěr recenze (i když moudrým bude zřejmý už při čtení příštího odstavce), a prozatím si tak bude čtenář muset vystačit s politickou odpovědí „ano i ne“. BadBadNotGood rozhodně nezůstali nehybní a ze všech svých „hostovaček“ si odnesli něco málo na své vlastní album – často rovnou nějakého hudebníka. „Čtyřka“ je tak oproti „trojce“ díky tomu rozmanitější a to je dobrá zpráva. Kapela navíc nejen zvala hosty, nýbrž si jednoho ze svých stálých hostů doslova přisvojila – saxofonista Leeland Whitty se tak k mé radosti stal stálým členem, z tria se stalo kvarteto a vše bylo připraveno k tomu, aby skupina vydala svůj první opravdu dospělý počin.

Jenže s příchodem dospělosti došlo i ke ztrátě energie a výsledné kompozice, pokud bych je měl označit jedním slovem, jsou prostě plytké. Slyšet je to hned na úvodních dvou písních. Obě dvě samostatně jsou zajímavé, nabízejí dobré nápady i chytré melodie. Jenže když si pustíte celé album, už někdy kolem třetí skladby nevíte, zda jste jej právě zapnuli, nebo už hraje přes deset minut. A to je ten lepší konec počinu, může totiž být i hůř, a to když ony chytré melodie chybí a výsledek jen tahá za uši, tak jak to jazz někdy dělává, a přitom nepřináší žádný požitek nebo nápaditost.

BadBadNotGood

Mezi skladby, které se jednoznačně povedly, patří například titulní „IV“, z níž mi kazí radost snad jen skutečnost, že jde o tradiční jazzovou skladbu, a se zvukem, s nímž kapela před pár lety přišla, vlastně nemá moc společného. A pak je tu „Structure No. 3“, která jako by naopak vypadla ze starších alb (včetně splašených bicích, nápaditých klávesových výjezdů a absence saxofonu) a na „IV“ tak paradoxně působí bohužel až nepatřičně.

A právě nepatřičnost nás přivádí k hostům, jichž je požehnaně. Vokálně kapele pomohl zpěvák Future Islands, Samuel T. Herring, v naprosto nevzrušujícím ploužáku, Charlotte Day Wilson v jiném a ještě méně vzrušujícím ploužáku a rapper Mick Jenkins ve zcela zaměnitelné hip-hopové skladbě s až komicky špatným refrénem. Jediná opravdu povedená hostovačka je tak ryze instrumentální a má ji na svědomí Colin Stetson, jehož bassaxofon zní výborně jako vždy a kombinace s Whittyho tenorsaxofonem konečně ukazuje BadBadNotGood jako opravdu dobré jazzové skladatele. Nakolik je to jen zásluha hosta, však není jasné.

Už z popisu jednotlivých písní tak musí být jasné, že desku pochválit nemohu, jenže samotné skladby stále nejsou to nejhorší. Samy o sobě totiž pořád nejsou vyloženě špatné (snad kromě těch s hostujícími vokalisty), opravdu nepovedené je album až jako celek. Prostě nefunguje a doposlouchat ho do konce stojí řádné úsilí nebo hodně nepozornosti. Klidně bych vám během přehrávání mohl nahrávku kompletně zpřeházet, zařadit na něj některé kusy dvakrát a jiné vypustit a jsem si celkem jistý, že byste to vůbec nepostřehli. Obávám se, že to je jeden z rysů špatných alb. BadBadNotGood? No, bohužel ano.

Recenze

Niechęć – Niechęć

1 komentář
Niechęć - Niechęć

Země: Polsko
Žánr: jazz fusion
Datum vydání: 8.4.2016
Label: Wytwórnia krajowa

Tracklist:
01. Koniec
02. Rajza
03. Echotony
04. Metanol
05. Krew
06. Widzenie
07. Atak
08. Trzeba to zrobić

Hrací doba: 44:12

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Nebude to tak dávno, kdy jsem si zde postěžoval na fakt, že tempo polské hudební scény v mnou sledovaných žánrech nejenže nestíháme, ale ani nezachytáváme. V black metalu, dronu, ambientu i moderně laděném jazzu jsou Poláci napřed a navíc to dokáží prodat, tudíž jakmile taková deska vyjde, okamžitě se jí věnují magazíny po celém světě. Jen loňský rok nabízí mnoho příkladů – Mgła, Outre, Blaze of Perdition, Alameda 5, Stara rzeka, Rimbaud, Riverside – a ten současný mu zdařile sekunduje. Já vím, pro mě za mě můžete namítat, že našich severovýchodních sousedů je čtyřikrát víc, ale víte co: Norsko, Finsko, Island – 5 milionů, 5,5 milionů, 320 tisíc – a z toho kupa kvalitních kapel pohybujících se svou hudbou v již načrtnutých žánrových intencích. Asi všichni tušíme, že důvody nebude skryt v počtu hlav, rukou ani přirození.

Ale zpět k Polsku. Na dnešním příkladu si opět živě připomeneme, že v této krajině s pravidelností vycházejí desky světového formátu, desky otevřené mysli a obtížné zařaditelnosti. Povězme si o Niechęć a jejich eponymní řadové desce, navzdory zažitostem nikoli debutové. Dlouhohrající premiéru už za sebou tato pětice má – před čtyřmi lety vyšlo „Śmierć w miękkim futerku“ a již tehdy se mu dostalo nemalých ohlasů. Já jsem u toho nebyl, nicméně vzhledem k faktu, jak parádně novinková deska zní, považuji návrat k minulému albu takřka za jistý.

Niechęć se svou ryze instrumentální novinku rozhodli situovat kamsi do končin, kde moderní jazz začíná zdáli zavánět rockem. Nejčastěji se hraje ve společnosti jazzových kláves, jemných kytar a s podporou nástroje tomuto žánru jasně dedikovaným, saxofonem. Občas zakročí rockové motivy, především přímočařejší bicí. Nehledejme však mezi žánry tlustou čáru, vyhraněné pomezí, drift oddělující obě odloučené pevniny. „Niechęć“ není hrou kontrastu, naopak dokáže přecházet z A do B jakoby nic, především za pomoci naprosto parádních kláves. Zdůrazňuji, parádních.

Poláci sice k poslechu nadělili songy, které různými způsoby vybočují, ale ty nikdy nezachází tak daleko, aby nedokázaly obhájit svou existenci ve společnosti ostatních. Důkazy? Třeba úvodní „Koniec“ (asi není třeba vysvětlovat i našinci srozumitelný významový paradox), ta ze všech zřejmě nejjazzazovější, nebo „Metanol“, která nejjasněji ze všech písní staví na bicí sekci. Jde tedy o dílčí různorodost, pestrost, nikoliv o náhlé probuzení se do jiného dnu, ne-li snad věku. Také tiché pasáže nepůsobí dojmem výplně ani kontrastu za každou cenu, a to i když jsou na jinak velmi akčním albu ve výrazné menšině.

Niechęć

Tak, „Niechęć“ lze vskutku považovat za synonymum pro akci. I když Poláci náladově nikam nepospíchají, skladatelsky nedokáží setrvat u jednoho momentu, pádí kupředu a neustále vymýšlejí nové a nové zapeklitosti, variace na již řečené, případně také sóla. I ta do celku zapadají a rozhodně sem nepřišly opatřeny poznámkou ukaž, co na tu věc ze dřeva nebo kovu umíš. Saxofon v „Krew“ i klávesy v „Trzeba to zrobić“ za příklady tentokrát.

K akčnosti a neustálé snahy – úspěšné snahy – něco vymýšlet Niechęć ještě přidali potřebnou energii, tudíž nápady nekončí pro svou těžkopádnost odstrčeny v koutě. A to je ještě střízlivé prohlášení. „Niechęć“ má totiž dostatečné předpoklady pro to, abychom ho brali za výtrysk naprostého hudebního entusiasmu, ta radost z hraní sálá z každého skladatelského nápadu, z každičkého tónu. Děje se tak snad i díky tomu, že přes nespornou komplexnost vynikají jednotlivé skladby svou melodičností a posluchačsky se dají velmi dobře strávit, třeba už i během prvního druhého přehrání. Možnost prvotních příjemných poslechů se navíc neukázala být kontraproduktivní, potvrdil to alespoň přibývající čas a dávkování. „Niechęć“ dokáže bavit dlouhodobě a já téhle příležitosti s potěšením využívám.

Niechęć nahráli excelentní album, které dokáže oslovit nejen žánrové nadšence, ale mnohem širší spektrum posluchačstva. Zde zkrátka nezáleží na hudebním vyznání. Kolekce osmi písní okouzluje nápaditostí, pestrostí a těžko zprostředkovatelnou sympatií. Hledáte-li hravou desku, u které si budete moct odpočinout a zároveň ji nepodezřívat z primitivnosti, „Niechęć“ je pro vás jako dělané. Jdu se shánět po minulé desce a přemýšlet, kolik lepších letošních alb jsem doposud slyšel. Já myslím, že víc než pár počítacích prstů nebude potřeba.

Minirecenze

BadBadNotGood – III

Napsat komentář
BadBadNotGood - III
Země: Kanada
Žánr: jazz fusion
Datum vydání: 6.5.2014
Label: Innovative Leisure

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jsou tomu již dva roky, kdy BadBadNotGood poprvé výrazně rozčeřili vody široce vymezeného žánru zvaného jazz fusion. Na svém druhém počinu “BBNG2” si totiž Kanaďané vzali na paškál momentálně populární hip-hopové a popové umělce a přetvořili jejich hudbu do barvitých a instrumentálně zdařilých kompozic postavených jen na souhře kláves, basy a bicích. Vdechli tak skladbám život, jaký pro ně jejich autoři ani v nejdivočejších snech nezamýšleli a po právu si získali značnou pozornost ze strany fanoušků. “BBNG2” však nebylo jen albem coverů, značná část hudby na něm byla originální tvorbou kapely a právě zde byli Kanaďané úspěšní méně. V kontextu toho se tak nabízí otázka, jak dobré je “III”, letošní album kapely, které se skládá výhradně z vlastních skladeb?

Nebojím se říci, že “III” je prvním opravdu dospělým albem kapely. Nejistý rukopis “BBNG2” je pryč a z novinky tak čiší sebedůvěra a originalita, bohužel však ne konzistentnost. Ne vždy to totiž kapele po skladatelské stránce vyšlo a vedle povedených písní (kterých je většina) tu jsou i takové, které tok alba kazí. Elektronická “Can’t Leave the Night” byla mým favoritem v prvních posleších, ovšem její kouzlo rychle vyprchalo. Stejně tak singl “Hedron” není v mých očích moc povedený, “Differently, Still” je příliš unylá, a tanečně repetitivně “Since You Asked Kindly” postrádá potřebné vazby se zbytkem alba. To, co zbývá, je však skvělé. Práci všech tří nástrojů se nebojím označit za precizní, a jak například sólo piana v úvodní “Triangle” nebo basové kreace uprostřed “Kaleidoscope” a “Eyes Closed”, tak i drobné bicí vychytávky rozprostřené po celé desce splňují přesně to, co jsem od BadBadNotGood čekal a co takřka nemá chybu. Hostující líně se převalující saxofon v “Confessions” je nádherný a skladbu postrkuje o řád výš, škoda, že se Leeland Whitty nezapojil do více skladeb.

Z “III” jsem tak spíše rozpačitý. Není zlé, ale chybí mi vyváženost a také energie předchozího alba. BadBadNotGood mají na víc.