Datum: 21.4.2017 Místo: Praha, MeetFactory Účinkující: Modern Day Babylon, Panzerballett Akreditaci poskytl: Mladí ladí jazz

Mladí ladí jazz již poosmé a letos mají svůj milovaný styl za nářez. Alespoň oficiálně, v tiskovkách, brožurkách, proslovech a tak. Jako důkazní materiál tasí aktuální festivalový ročník přibližně desítku večerů, jež zahrnují bezpočet jazzových kontur našich i přespolních. Pro jeden z důkazů jsem se vydal i já, měl být dost možná tím nejpřesvědčivějším, řezajícím ponejvíc. Jazz se potkal s metalem a zažil přitom mnohé, chvíle slávy, obdivu i zajetí.

Koncertní večer se oddal nejen pomezí žánrovému, ale také prostorovému, hrálo se v MeetFactory, proslulém industriálním chrámu. Z jedné strany auta, z druhé vlaky. Mrtvý bod v drtivém pomezním sevření? I co vás nemá, jděte. Tóny jazzové a metalové si padly do vzájemně otevřených náručí, dokázaly měnit koleje za asfalt a šlo to i naopak. Panzerballett.

Volba jménem MeetFactory rovněž předestřela, že úplně malé to asi nebude, že se lidi čekají. Prvotně reaguji údivem (přece přijede underground), na místě už ale chápu. Krom toho, že mladí jazz ladí, dokáží ho taky řádné zpropagovat, a to i za pomocí prostředků undergroundových tabu. Město, firmy, rádia, nu a rázem mají němečtí Panzerballett pro koho hrát. Němci v tom však nejsou sami, v přesných osm večer otevírají djentaři Modern Day Babylon, které nevidím poprvé, premiéru jsme si střihli už před třemi lety v Josefově. Pořadatelé tehdy překvapili mnohé, čerstvě debutující kapela dostala důvěru rovnou na velkém pódiu, a to navíc ve velmi slušném hracím čase před tisícovkami přihlížejících. I já jsem zašel, skončilo to ale rozpačitě. Z důvodů obdobných jako nyní…

Nemohu si pomoct, ale Modern Day Babylon mě nechávají i přes své formální kvality naprosto chladným. V jádru snažení stojí řemeslně zvládnutý instrumentální mix djentu a progresivního metalu, jejž kapela doplňuje (de facto obligátními) samply snově vesmírných nálad. Nechybí solidní hráčství, rytmické exhibice, jsou však ducha prosté a po povrchu klouzající. Nic na tom nemění evidentní zaujetí ani „pojďme si to tu dneska společně užít“, hlas linoucí se z pódia. Nejde to. Modern Day Babylon na mě působí neautentickým dojmem, cítím pózy, strojovitost a plnění žánrových úkolů. Jakkoli se rytmy neustále přelévají a hlavy nezůstanou bez práce, cíl je vždy obdobný – pasáž s přehlednější chytlavou rytmikou. Jasně, ťuknu nohou, sem tam hlavou, ale výsledný dojem je i v takovýchto partech obdobný jako kdekoli kolem. Psí čumák.

Než přijde úplně jiný hudební svět, beru útokem poměrně rozsáhlou výstavu výtvarných instalací v sálcích vedle. Převažuje tematika globalizace, stěhování, migrace. Vyjadřující prostředky jsou rozličné, od plošných k prostorovým, od videa k papíru. Další dojmy nepřidám, čtvrthodina je časová šibenice a k pochvale ani odsudku nestačí – představení Panzerballett právě začíná, půjdu. Sem se však po koncertě zaručeně vrátím, není kam spěchat.

Pětice pancéřovaných tanečníků vzala Prahu útokem vůbec prvně. Zaspala sice nejvýhodnější říšské časy, ale nakonec není důvodu ke steskům. Velí dvě kytary, monstrózní basa, saxík, bubenický diktát (že vy rádi Obscuru?) a dokonale propracovaná světla šílence za pultíkem nad tím vším. Metalová intenzita a údernost se potkávají z jazzovými náladami a vzletností, je to setkání vzájemné, bez převahy jednoho z aktérů. Slovy MeetFactory ani koleje, ani silnice, vlak na asfalt, auto mezi výhybky, v duchu pomezních grád.

Panzerballett jsou vrstevnatí, pestří a stejně jako Modern Day Babylon rytmicky nápadití. Nicméně tam, kde se české trio uchýlilo k bezduchým přehrávkám, drtí jazzmetaloví sousedé odzbrojujícím charismatem a absencí klišé. A když už takové klišé přijde, je zcela záměrné a doplněné o sympatický nadhled, viz roztleskávání à la Santiago Bernabéu. I s takovýmhle naoko připitomělým nápadem pětice s grácií pracuje, polyrytmicky jej obměňuje, a dokonale se tak vyhýbá sebemenším náznakům agrárnictví. Nejinak tomu bylo po zbytek večera.

Do toho všeho frontman Zehrfeld parádně hláškoval. „Typewriter II“, to je když se ťuká na stroji, pak se dojede na konec řádku a pípne to, vždyť víte, no a takhle ten song funguje. Nebo „Vulgar Display of Sauerkraut“, co by to tak mohlo být, hm? Zazněl i „Der Saxdiktator“, „Pink Panther“ a další kupy srand, které s radostí doporučím rovněž k poslechu domácímu, jsou skvělé.

Po mocně vytleskaném přídavku ze sálu mizím, výstava čeká. Ne však evidentně na mě. Zhasnuto, zavřeno, před vchodem jen osvalený buldoček s brněním security. Haf. Co se dá dělat. Tenhle večer mi, živle, jen tak nezkazíš.