Australské zjevení Portal putuje po naší planetě už více jak dvacet let a slova o nějaké vlastní tváři pro ně platí snad více než pro kohokoliv jiného. Tedy alespoň hudebně. Čistě vizuálně se halí do kostýmů a svá civilní jména kryjí pod pseudonymy, což zrovna není úplně originální, ale plně to vynahrazuje jejich tvorba. Ta včetně letošního „Ion“ čítá pět dlouhohrajících desek, dvě EP a rovněž dvě splitka.
S vydáním „Ion“ se dráha Portal hned popisuje lépe, jelikož je jasné, že právě nové album naznačuje nový směr a uzavírá předešlou kapitolu. A to je vlastně ta nejpodstatnější informace. S prvotním „Seepia“ z roku 2003 se Australané představili s neotřelou, chaotickou a technicky vyspělou formou death/black metalu, kterou vybrousili k dokonalosti s následující trojicí opusů „Outre“, „Swarth“ a „Vexovoid“. Tam už se ve veliké míře sázelo až na ambientně zvrácenou atmosféru, s níž Portal umí pracovat jako málokdo. V posluchači dokáží vyvolat škálu emocí od počátečního pohlcení, přes fascinaci, až po zhnusení. Něco skutečně neopakovatelného a unikátního.
„Ion“ však představuje Portal zase v trochu jiném světle (temnu). Že se jedná o Portal, stále poznáte zcela bezpečně, jenom na vás novinka útočí jinak a vyvolává tak jiné pocity než např. poslední „Vexovoid“. Tam, kde se vás v minulosti snažili dostat stísněnou náladou a topením se ve vesmírném nekonečnu, nyní působí disharmonickými až rušivými elementy svých nástrojů, čímž otevírají dosud nepoznanou zručnost, ale zároveň zavírají kapitolu totálního odevzdávání se hlubinám.
Dost možná se jedná o logický krok, kdy mohlo dojít k uměleckému vyčerpání prostoru a jediným východiskem bylo vydat se jiným směrem. „Ion“ je nadále temným albem, s charakteristickým projevem The Curatora na pomezí šepotu a growlingu či spletí riffů, z nichž se točí hlava, jenom to celkově vyznívá vlastně úplně jinak. Výrazným prvkem, jenž přihrává ke změně zvuku kapely, je také produkce. Ta vytváří zajímavý kontrast, kde je pro zlou hudbu zvolena relativně čistá produkce. Nástroje už neznějí jako hukot, ba naopak zcela zřetelně rozeznáte, co kdo na svém náčiní právě provádí. Víc než cokoliv jiného mi zvuk „Ion“ připomíná šedesátkové garážové kapely.
Nejvíce mi však u „Ion“ chybí to, že na mě nefunguje jako celek, jako jedna valivá síla, kterou posluchač postupně skládá dohromady. Do tohoto stádia jsem se při poslechu nikdy nedostal. Jak známo, hudba Portal rozhodně není jednohubkou, a když ji napoprvé nepochopíte, vůbec se není čemu divit. Vyžaduje to více pozornosti, více věnovaného času a ono se vám to postupně vrátí i s úroky. Tak tomu u některých, často zpětně nejvěhlasnějších alb skutečně je. U „Ion“ se tomu tak ale neděje.
S tím jde ruku v ruce pospolitost díla. Starší desky Portal si neumím moc dobře představit nějak rozdělené, kdy si například pustíte jenom jednu oblíbenou skladbu. V případě „Ion“ si však s klidem přehraji třeba „Phreqs“ a víc už nic. Ta je mimochodem skutečně nejlepším kusem a díky ní, jakožto první ochutnávce před vydáním, jsem se na „Ion“ i přes už jasně slyšitelné změny těšil. Hlavně pak její pasáž od poloviny do konce je tím správným, portalovským brnkáním na nervy. Kýžená jednolitost „Vexovoid“ se však nekoná a to je podle mě prostě špatně.
Ono by to všechno mohlo být daleko lepší, kdyby se atmosféru podařilo nahradit stejně brilantní technikou. Ovšem ani z hlediska technického death metalu to není vyloženě majstrštyk. Nemůžu se zbavit dojmu, jako by skladby vznikaly až tak nějak za chodu, nahodilou změtí kakofonií. Vlastně je to taková nedomrlá blackmetalová podoba Gorguts. Na druhou stranu Portal s novým albem stále převyšují nemalé množství zbytku dnešní produkce a i to je třeba mít při závěrečném verdiktu stále na paměti.
Výstižným slovem pro „Ion“ je jednoznačně zklamání. Toho, kvůli čemu jsem se k Portal v minulosti vracel, se mi zde nedostává. To myslím mluví za vše. Poslechem tohoto alba rozhodně neztratíte čas, ale pokud jste obeznámeni s předešlou tvorbou, dost možná budete mít podobné pocity jako já. „Ion“ je možná správnou cestou, ale je potřeba dát Portal ještě trochu času, aby tenhle polotovar s dalším počinem dovedli k finálnímu zpracování.
Není to tak dlouho, co jsem si tu pochvaloval výtečné vystoupení The Ruins of Beverast, a do Modré Vopice opět zabloudila další významná jména z ponurých a extrémních metalových vod. Novozélandští Ulcerate stojí na žánrové mapě hrdě mezi Gorguts či mladými nadějnými Ad nauseam – a chrlí do světa svůj hutný nehorázně technický death s blackově temnou atmosférou a neotřelými riffy. Na kontě už mají pět alb, z nichž nejnovější je loňské „Shrines of Paralysis“, které sice schytalo trochu podivnou zvukovou produkci, nicméně kompozičně je to opět lahůdka. Na akci, jež se odehrála v pátek, jim předskakovali výteční polští blackeři Blaze of Perdition – a nepopírám, že na ty jsem se těšil asi ještě více než na Ulcerate, zvlášť poté, co jsem poslechl jejich zbrusu novou nahrávku „Conscious Darkness“. Atmosféra, preciznost, epičnost, přesvědčivost – to jsou adjektiva, která myslím desku vystihují velmi dobře. Sestavu doplnili ďáblové z Outre, kteří slibovali vybroušený blackový nářez.
Ti večer otvírali, a to, jak koneckonců harmonogram avizoval, s úderem osmé. Daří se jim navodit silnější atmosféru, než když jsem je viděl naposledy na dvacátém ročníku Brutal Assaultu, což je pochopitelné vzhledem k velikosti prostoru. Takhle z první řady musím při hrození skoro dávat bacha, abych kytaristu nepraštil. Od minulého setkání stihla kapela opět vystřídat zpěváka, takže tento post tentokrát okupuje jistý Mateusz Zborowski. Ten svou úlohu plní solidně, byť některé Stawroginovy pasáže si malinko poupravil, což ale moc nevadí (nebo alepoň mně, neboť přeci jen nejsem z těch, kdo by desku „Ghost Chants“ znali nazpaměť). Oproti Tymeku Jędrzejczykovi zachovává trochu minimalističtější způsob vystupování, tj. žádné kecy mezi skladbami o tom, jak doufá, že všichni chcípnem, a namísto nespoutaného zuřivého headbangera je z něj spíš majestátní kazatel temnoty. Zvuk kytar se místy bohužel trochu slévá pod salvou bicích, přesto vystoupení baví. Nebýt této jedné mouchy, tak jsem naprosto spokojen. Outre jsou naživo poctivý výtečně zahraný black metal, který měl zabavit, a také se tak stalo. Set velmi osvěžilo zařazení coveru drsné raw primitivnosti (v nepejorativním slova smyslu) „Fist of the Northern Destroyer“ od finského projektu Clandestine Blaze.
Blaze of Perdition po chvíli zvučení spouští první kus „A Glimpse of God“, desetiminutový otvírák z novinky, a ihned potěší plnější a čistší kytary, než tomu bylo u prvních vlaštovek – tedy spíš havranů – večera. Velmi rychle se nořím do epické struktury skladby a každý ponurý tón vstřebávám každou buňkou těla. Překvapí trochu deathovější vokály maskovaného a do kapuce oděného basáka Ravengera, čisté pasáže pak vyznívají velmi solidně. Dále zazní „Ashes Remain“ též z novinky a posléze dvojice „Into the Void Again“ a „When Mirrors Shatter“ z osvědčeného skvostu „Near Death Revelations“. Vyrovnané kompozice dovedou vykouzlit husí kůži a po celou dobu spolehlivě drží pozornost a burcují energii. V průběhu vystoupení se sice zvuk malinko zhoršuje, ale nic co by významně bránilo užívání si perfektního materiálu naplno. Z vystoupení odcházím naprosto spokojen. Vůbec by mi nevadilo, kdyby ještě jeden dva songy přidali. Ale holt na řadu ještě musí přijít další mistři, precizní novozélandské trio Ulcerate.
„Ten bubeník je magor, fakt borec, neuvěřitelný,“ jsou fráze, které mi problesknou hlavou během jejich vystoupení nespočetněkrát. Od úvodní „End the Hope“, po závěrečnou přídavkovou „Everything Is Fire“, při níž se párkrát vzedmul i důstojný kotlík, sází kapela všechny ty komplikované rytmy a neobvyklé riffy s naprostou přesností. Nejvíce pozornosti samozřejmě poutají právě bleskové paličky Jamieho Saint Merata, který působí naprosto nesmrtelně. Oproti letošnímu Brutal Assaultu, na němž sice disponovali solidní energií, ale i mizerným nazvučením kytar, je nyní zvuk o poznání lepší. Hlavně však opět hraje k dobru osobitá atmosféra, které se festivalová distance ve spojitosti s kratším setlistem nemůže rovnat. Dávku jejich muziky jsme tentokrát dostali koňskou. Ačkoliv nejvíce prostoru dostala poslední „Shrines of Paralysis“, hrálo se i z „Vermis“, „The Destroyers of All“ i „Everything in Fire“, takže setlist byl průřezový a jediná deska, která neměla ten večer zástupce, byl, pokud vím, debut.
Páteční večer byl silnou a vyrovnanou událostí. Všechny kapely předvedly velmi solidní vystoupení, a ačkoliv ani jedna co do atmosféry netrumfla například nedávné The Ruins of Beverast, neznamená to, že by jejich vystoupení snad patřilo mezi ta, co zapadnou. Ulcerate jsou například technicky dál než většina věcí, co jsem letos mohl vidět (a že toho nebylo málo), a Blaze of Perdition ukázali, že dovedou své nové eposy převést naživo bez ztráty oné výtečné atmosféry, jíž aktuální nahrávka překypuje, a když přijde na věci z „Near Death Revelations“, je to naprosto intenzivní. Outre předvedli očekávaně slušný standard, kterému by sice slušel o něco lepší zvuk, ale zato tento neduh vyrovnávali suverénním vystupováním. Fanoušků přišlo požehnaně a i díky nim tenhle byl blackmetalový večírek nářez se vším všudy.
Jestliže v ranku technického death metalu existuje nová kapela, která opravdu stojí za pozornost, pak jsou to Artificial Brain. Tento žánr samozřejmě nabízí nespočet dalších uskupení, ale bohužel pro mě, většina z nich se mi po pár poslechnutích slije do sebe a přestane býti zajímavá. Vlastně z něho mívám zvláštně schizofrenní pocit, že vše již bylo řečeno jeho průkopníky před několika desítkami let, ale na druhou stranu, když už se v metalu děje něco opravdu zajímavého, je to často právě ve vodách technického death metalu.
Američané Artificial Brain se nedají tak úplně nazvat skupinou novou, ale rok založení 2009 stále nepředstavuje daleký pohled do minulosti. Letošní placka „Infrared Horizon“ je teprve jejich druhým studiovým počinem. Tři roky starý debut „Labyrinth Constellation“ dokázal upoutat pozornost a obstojně vtiskl jméno Artificial Brain na hudební mapu.
Už první deska byla jasným znamením, že tahle kapela má svůj zvuk. Toho se pevně chopila a na „Infrared Horizon“ pokračuje v jeho objevování. Občas z toho až bolí hlava, je tu třeskutě mnoho nápadů, změn nálad, efektů, zkrátka se stále něco děje. Celé to pak má háv futuristického stroje, jenž značně opotřeben putuje krajinou neznámé planety, jeho jednotlivé součástky pomalu odpadávají, přičemž před dopadem na zem narážejí do těla samotného stroje. Přesně jako na obalu. Tenhle kovově kousavý zvuk mají právě třeba bicí. Podobně laděné jsou také ostatní nástroje, což v souvislosti s tím obdivuhodným chaosem, který vytvářejí, tvoří tu pravou, temnou, vědecko-fantastickou atmosféru.
Jestli je někde zpěv brán pouze jako další nástroj, tak právě tady. Tím samozřejmě netvrdím, že je automaticky špatný, v tomto případě možná naopak. Ale opravdu, zpěváku Willovi, tu není rozumět lautr nic. Tedy v jeho přirozené hluboce hrdelní poloze. Pak se tu nachází ještě ta druhá, poněkud srozumitelnější, Nedokážu říct, jestli se stále jedná o Willa nebo o někoho jiného, každopádně je to víc než podobné vysokým blackmetalovým skřekům.
Když už jsem nakousl ten black metal, nemůžu nezmínit jeho všudypřítomnost, ostatně podobně tomu bylo už i u prvotiny „Labyrinth Constellation“. Na „Infrared Horizon“ je to ještě citelnější. Ať už se jedná o zmiňovaný zpěv nebo typické kytarové riffy či neutuchající blastbeaty, vliv černého kovu je slyšet snad v každé skladbě. Nebylo by vlastně lepší nazývat „Infrared Horizon“ technickým black metalem? Tohle prolnutí mi dost připomíná kolegy, rovněž vesmírné technické inženýry, Vektor. Při pomyšlení na toto téma mě dále napadají jména jako Deathspell Omega či Krallice, to jen pro bližší popsání skutečnosti, jak pozoruhodné to opravdu je.
Další zajímavostí „Infrared Horizon“ je také fakt, že to vlastně není tak brutální, jak by se mohlo zdát. Opět to souvisí s výsledným dojmem z celého alba, kdy samozřejmě struktura jednotlivých písní nabízí to nejzběsilejší, co si lze představit, a přesto díky onomu zvuku a zvolené produkci působí vše prodyšně a svěže. Ve studiu zcela určitě nebylo prioritou najít ten nejnechutnější možný hlahol a obalit jím celou desku. A právě i toto dopomáhá dotvořit atmosféru dalekého vesmíru.
Vím, že jsem dosud nezmínil jedinou konkrétní píseň, ale myslím, že to není nutné. Další dobrou vlastností alba je totiž skutečnost, že také jako album působí. Nebál bych se ho označit jako koncepční. Pospolitost skladeb a občasná provázanost mezi nimi fungují na výbornou. Musím ovšem napsat, že ne všechny kusy na „Infrared Horizon“ jsou majstrštyky. Najde se tu pár hluchých míst, především uprostřed desky, kde jako by občas Artificial Brain ustrnuli na místě a nechali vše raději volně plynout nekonečnem. Jindy zase trochu chybí nápady, ale nikdy se nedostaneme pod nastolenou úroveň. Abych tedy zmínil alespoň jeden zářez, volím můj oblíbený, předposlední „Graveyard of Lightless Planets“, jenž myslím i svým názvem vystihuje náladu celé placky.
Co říci závěrem? Snad jen že Artificial Brain mají našlápnuto na stvoření budoucí žánrové klasiky. Myslím, že stále ještě nevysypali to nejlepší ze svých rukávů, přestože jsou tomu pravděpodobně nablízku. Rozhodně stojí za to zkusit a nadále sledovat.
Země: Švédsko Žánr: progressive / math metal / djent Datum vydání: 7.10.2016 Label: Nuclear Blast
Tracklist:
01. Clockworks
02. Born in Dissonance
03. MonstroCity
04. By the Ton
05. Violent Sleep of Reason
06. Ivory Tower
07. Stifled
08. Nostrum
09. Our Rage Won’t Die
10. Into Decay
Budu k vám upřímný, ale nikdy jsem neměl v lásce math metal, djent a jim podobné, matematickými rovnicemi protkané žánry. Většinou jsem ze zástupců těchto stylů měl dojem, že se parta borců snaží ukázat, jak dobře ovládá své nástroje, díky čemuž se z toho vytratila duše. Výsledkem pak je, že drtivá většina představitelů těchto odnoží kytarové hudby na mě působí prázdně. Nebylo by to ovšem pravidlo, kdyby neexistovaly nějaké výjimky. V mém případě se jedná o The Dillinger Escape Plan a právě švédské extrémní progmetalisty Meshuggah, jimž je vznik termínu math metal obecně připisován. Meshuggah, kteří letos vydali svou osmou studiovku „The Violent Sleep of Reason“, jsou dokonalou ukázkou toho, jak by se tato hudba měla hrát, aniž by se vytratilo kouzlo. Ono nepopsatelné něco, díky němuž má člověk tendenci si dané album pouštět i opakovaně za sebou.
A Meshuggah se podařilo toto na novince zachytit bez sebemenších problémů a neopakuje se tak situace s předminulým zářezem „obZen“, které na mě působilo příliš sterilně. Nepopírám však, že tento dojem byl zcela určitě způsoben i nezáživností materiálu, s jehož vydáním si tito jinak velmi talentovaní hudebníci vybrali slabší moment ve své kariéře. „The Violent Sleep of Reason“, jehož název vznikl inspirací z díla malíře Francisca Goyi, byl nahrán ve studiu prakticky živě a dle slov Tomase Haakeho se tak podařilo zachytit syrovost a upřímnost. S tímto vcelku bez výhrad souhlasím, a navíc se podařilo odladit finální mix do mírně čitelnější podoby. Čili po technické stránce je všechno v pořádku, a nic tak nebrání pustit se do poslechu placky schované za moc pěkným přebalem.
Kdo už někdy Meshuggah slyšel, tak prakticky ví, co od „The Violent Sleep of Reason“ čekat. Strojově přesná rytmika to celé zespoda tvrdí a člověk občas nestačí ani vnímat, čeho je dvojice Tomas Haake (bicí) a Dick Lövgren (basa) schopna. Spousta rytmických zvratů činí z poslechu místy opravdu nepříjemnou záležitost, a nelze jej tak absolvovat jen tak jako kulisu, je třeba Meshuggah věnovat nemálo z mozkové kapacity. Chápu, že mnoho lidí ten nekonečný nátlak hluboce podladěných kytar neunese a nahrávku označí jako neutichající a monotónní chaos. Ono to tak ve své podstatě totiž je. Kytary Fredrika Thordendala a Mårtena Hagströma jsou plné nervydrásajících repetitivních pasáží, kvílení a disharmonických škrkajících momentů a není jednoduché se v tom orientovat.
Přesto všechno to však drží pohromadě a výsledkem je semknutá nahrávka, která ze své potenciální nevýhody dělá jednu z hlavních předností. Přeci jen, nikdo Meshuggah neposlouchá kvůli učesaným postupům a melodickým vokálům. Kdepak. „The Violent Sleep of Reason“ vám nasadí s prvními vteřinami úvodní „Clockworks“ nekompromisní kopačku na čelist a od té doby není čas na oddech. Meshuggah sice skladby protkávají nejrůznějšími vyhrávkami, které znějí jako z jiné dimenze, ale i díky intenzivnímu projevu řvouna Jense Kidmana zní výsledek jako velmi organizovaný chaos s vnitřním řádem a navrch velkou porcí brutality.
O jednotlivých skladbách se opravdu rozepisovat nehodlám, protože mi to přijde jako naprostá ztráta času. Těch různých změn, motivů a jiných výplní je tam prostě tolik, že bych hned ve druhé skladbě opakoval popisováním toho, jak tuhle kytary repetitivně vyhrávají technický riff, najednou přijde brejk, zpomalí se a kytary hrají proti bicím. Navíc nejde jen tak jednoduše zachytit veškerou náplň a podstatu hudby Meshuggah, protože „The Violent Sleep of Reason“ je jedno z těch alb, které odbudu recenzentským klišé, že tohle se musí slyšet na vlastní uši.
Uznávám, že občas jsem měl ke konci problém s udržením pozornosti, protože si myslím, že „Nostrum“ a „Into Decay“ nejsou zcela povedené, a hlavně druhá jmenovaná mi díky pomalé a dusivé atmosféře moc nešmakuje. Naproti tomu úvodní „Clockworks“, proměnlivá „By the Ton“ nebo ke konci příjemně melodická „Stifled“ jsou vrcholy, díky nimž stojí za to se nad poslechem tohoto počinu zamyslet. Hodinová stopáž umí odradit a minimálně pro neznalého posluchače to není na úvod jednoduchá záležitost, ale výsledek je dostatečně sladkou odměnou.
„The Violent Sleep of Reason“ není nejlepším albem v diskografii Meshuggah a třeba „Nothing“ si budu vždycky cenit daleko víc, ale to logicky neznamená, že by bylo špatné. Naopak. Meshuggah potvrdili svoji vlastní výjimečnost a naservírovali porci strojově chladného, extrémního progmetalu, který ctí jejich dosavadní vývoj, a přesto nezní jako sázka na jistotu. Švédové si před lety vytvořili vlastní styl, jemuž jsou v rámci mezí věrní, a nemají tak potřebu komukoli co dokazovat. Na nejlepší pětku alb letošního roku to nebude, ale i tak jsem spokojený.
Datum: 4.11.2016 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Obscura, Beyond Creation, Revocation, Rivers of Nihil
Ačkoliv jsem se o živé prezentaci německé Obscury mohl přesvědčit už na letošním Brutal Assaultu, jejich pražský koncert jsem si nemohl nechat ujít. Za prvé samozřejmě proto, že kapela v klubu s víc jak hodinovým setlistem přeci jen znamená trochu poctivější porci muziky než brzce odpolední festivalové vystoupení, za druhé pak kvůli tomu, že je měli na šňůře doprovodit Beyond Creation, Revocation a Rivers of Nihil. To je sestava věru slušná, především díky prvním jmenovaným, kteří prostřednictvím předloňské „Earthborn Evolution“ ukázali, že kromě toho, že umí své nástroje ovládat s oslnivou precizností, jsou schopni vytvořit silné album plné vyrovnaných a strhujících kompozic.
Akce byla původně plánována do Futura, avšak posléze z kapacitních důvodů přesunuta do Nové Chmelnice, což bylo očekávané, ale zároveň i trochu budilo obavy. Tyhle technické bandy totiž potřebují velmi vyrovnané nazvučení, aby vynikaly všechny nuance (aby byla slyšet sóla všech kytar, všemožné progresivní basové výjezdy apod.), jenže Chmelnice si zejména v poslední době získala pověst klubu, kde má zvuk často k dokonalosti daleko. Nicméně tohle je vždycky trochu loterie – a jak říká gamblerské moudro: „kdo nehraje, nevyhraje“. A tak jsem večer čtvrtého jedenáctý stanul pod pódiem a čekal, jaký zážitek si na mě kapely připraví.
Přesně jak hlásal avizovaný rozvrh, v sedm hodin na pódium vyzdobené ve stylu posledního alba hlavní hvězdy večera napochodovali američtí Rivers of Nihil a bez servítek spustili svou vizi technického žánru. S nasazením nezanedbatelným, zvukem jen ucházejícím. Navzdory tomu byli již oni schopni navodit velmi slušnou atmosféru. Těžko říct, zda to bylo tím, že si uši zvykly, nebo skutečně ještě v průběhu jejich hraní byl schopen zvukař nějaké ty mouchy zahladit, ale postupně se mi do hudby pronikalo lépe a lépe, a tak jsem si poslední skladby skvěle užil. Rivers of Nihil mě tedy nakonec překvapili – byli schopni předat ze své muziky jak její tvrdou a technikou složku, tak zajímavou náladu. Publikum navzdory obavám nebylo plné nehybných intelektuálů pouze soustředěně hledících na hmatníky a analyzujících techniku, odchylky od studiovek a další variace na nesmrtelnost chrousta, ale hudbu si velmi užívali. Sice samozřejmě šetřili síly na to, co mělo přijít potom, ale už proběhlo první vzedmutí energie – první náznak toho, jaká divočina se strhne při Beyond Creation.
Protože Beyond Creation jsem do nynějška neměl tu šanci vidět, z večera jsem na ně těšil asi nejvíc. A jakkoliv jsem tušil, že tohle bude špičkově odehraný koncert, realita předčila má očekávání. Ucelený projev, naprostá souhra a ve výsledku vybroušený promyšlený nářez, který byl schopen posluchače neustále udržovat ve střehu a fascinovat. Navzdory tomu, že kytary byly vůči sobě nazvučeny trochu v nerovnováze, výsledek působil zatraceně přesvědčivě. Možná je to i tím, že tihle borci jsou fakt schopni zahrát všechny ty prstolamy a paličkolamy jako ze studiovky. Od úvodní „Omnipresent Perception“, přes výtečný otvírák druhé studiovky „Earthborn Evolution“, báječně prokomponovanou „Theatrical Delirium“ až po závěrečnou epickou „Fundamental Process“ znělo vše naprosto precizně. Z publika pod pódiem se stává nespoutaný živel a navzdory očekávání se nejednou rozjede velmi energický circle pit, který dodává živelnějším pasážím zdravou dávku adrenalinu. Celkově jsem tedy zatraceně spokojen, i když takového stádia nadšení, abych tvrdil, že se jednalo o jednu nejlepší show, co jsem viděl (jak to formuloval jeden kamarád), jsem stále dalek. Na to Beyond Creation chyběl onen prvek něčeho nezaměnitelného,co by bylo schopno mě v myšlenkách odvát až někam do jiných dimenzí.
Protože po zuřivém headbangingu trochu cítím svou krční páteř, na Revocation se posouvám do zadní poloviny sálu, abych při poslechu kapely, která přeci jen není žádná má kdovíjaká srdcovka, mohl trochu zregenerovat. Mezera uběhne jako voda a po chvíli již na pódium postupně nabíhá frontman David Davidson se svými druhy v těsném závěsu. Skupina rozjíždí otvírák ze své novinky – skladbu „Arbiters of Apocalypse“. V porovnání s Beyond Creation jsou Revocation mnohem větší drtička. Zběsilá rytmika sice muziku táhne dopředu, ale v mých očích tomu chybí jakási svěžest a charisma, které by hudbě dalo nějaký celistvý projev. Zatímco některé songy jsou death, jiné spíš thrash, některé dokonce brousí do skočné progrese. Jenže mně nějak chybí něco, co by tohle všechno sjednocovalo a bylo schopno mě chytit za srdce, jakkoliv objektivně prostě Revocation žádnou tužku nehrají. Ono by možná neuškodilo nehnat tu muziku neustále ve zběsilém tempu, ale dát tomu i trochu lehkosti. Nicméně vystoupení nebyla žádná ostuda, odpich mělo slušné a fanoušci v prvních řadách si to zřejmě naprosto triumfálně vychutnali. Jen to pro mě byl spíš takový rekreační set – jakési zabavení před hlavní hvězdou večera.
Obscura si dává celkem načas, a tak zatímco probíhá přestavba, člověk má prostor se opět trochu porozhlédnout po klubu a ještě stíhá obsadit velmi slušnou pozici v hledišti. Když je konečně vše připraveno a nazvučeno, za zvuků intra „Ten Sepiroth“ Němci přibíhají na scénu, aby za nadšeného potlesku spustili brilantní kytarový výjezd, jímž tahle pecka z letošní „Ákroasis“ disponuje. Hudebníci působí uvolněně a jejich rychlé prsty zvládají náročné party se ctí. Sólová kytara by mohla být trochu víc nahlas, podobně pak se mi úplně nepozdává zvláštní zvuk basy, nicméně vše důležité je posluchač schopen celkem slušně dešifrovat. Takže noční můry se nenaplnily a člověk si mohl muziku v klidu vychutnat. A fanoušci tak patřičně činili.
Atmosféra pod pódiem byla mohutná – během ultimátní vypalovačky „Anticosmic Overload“ vypukl ďábelský kotel a po čase se objevilo i pár crowdsurferů. Komunikace s publikem byla čas od času okořeněna o nějaký fórek – v paměti uvízl především fenomenální hlod Steffena Kummerera v jedné kratičké technické pauze, kdy s pobaveným úsměvem prohlásil: „We are technical death metal band, so we have technical difficulties“. Občas mě sice trochu rušilo hecování publika, jež u kapely formátu Obscury považuji za nadbytečné. Výsledek ale naštěstí nesklouzl k žádnému hospodskému recitálu, takže to ve výsledku až zas tolik nevadilo. Co se týče setlistu, hrálo se sice relativně průřezově, ale nejvíc kousků bylo pochopitelně z „Ákroasis“, zatímco například z debutu nezazněl (pokud mě paměť nešálí) ani song. Vše v mých očích vyrcholilo ve famózní „chuckovině“ „Incarnated“, jež zazněla jako jeden z přídavků. Beyond Creation mě sice rozsekali o špetku víc – jejich vystoupení bylo ucelenější a sehranější – ale Obscura zase okouzlovala svou náladou a melodiemi, tudíž zahanbit se rozhodně nenechala.
Celkově jsem s akcí nadmíru spokojen. Původně jsem se trochu obával, aby tenhle koncert nebyl jen chladnou inženýrskou instrumentální onanií. O to víc mě pak výsledek strhnul. Atmosféra peckovní, zvuk, pravda, měl své mouchy, ale celkový dojem skrz naskrz pozitivní. Nejvíc mě asi strhli Breyond Creation, kteří předvedli nevyrovnanější vystoupení – prosté jakýchkoliv póz a naprosto s přehledem odehrané. Obscura pak v mých zdatně obhájila svou pozici na scéně, zatímco ostatní formace příjemně zabavily. Tak či tak, tahle akce se zatraceně povedla.
Země: Itálie Žánr: death metal Datum vydání: 15.7.2016 Label: Xtreem Music
Tracklist:
01. Carthago delenda est
02. Across the Wolf’s Blood
03. Annibalem
04. With Tooth and Nail
05. Dark Days of Rome
06. Scipio indomitus victor
07. Mare nostrum
08. Zama: Where Tusks Are Buried
09. Excidium
10. Sowing Salt
Věřím, že méně známým kapelám se neustálé přirovnávání k věhlasnějšímu jménu příliš nezamlouvá, nicméně jsou tady případy, kdy to prostě a jednoduše jinak nejde a ona kapela si za to vlastně může tak trochu sama. Ať už kvůli stylizaci, samotné hudbě či textové náplni jejích desek vám jednoduše na mysl vyplouvají asociace s tou či onou bandou, která má to štěstí, že totéž začala dělat dřív, dělá to lépe nebo za sebou má pouze silnější vydavatelství a je tak díky protekci více na očích.
Italská pětice Ade je bohužel jedním z těch případů, jimž by se jistě zasloužilo mnohem více pozornosti než jejím slavnějším kolegům, k nimž je jejich hudba automaticky připodobňuje. Když řeknu, že Ade hrají death metal, dobarvují ho epickými aranžemi a textově čerpají z období starověkého Říma, tak se většina lidí jistě rozpomene na Ex Deo. Vedlejšák Maurizia Iacona z Kataklysm, jenž má se svou boční partičkou na krku již dvě alba. Alba, která sice nebyla špatná, ale potenciál slibovaný mocnou promo kampaní naplněn zdaleka nebyl. A to bohužel ani v jenom případě.
Pojďme ale k Ade, o něž tady jde především. Tato pětičlenná legie se do současného stavu formovala relativně krátkou dobu a nutno říct, že během těch necelých deseti let se zdá být dost aktivní. Jejich kariéra byla započata v roce 2007, a pokud budu počítat i novinku „Carthago delenda est“, tak na svém kontě mají již tři řadová alba. Na debut „Prooemivm sangvine“ z roku 2009 navázal tři roky starý předchůdce „Spartacus“ a soudě dle několika písní, jež jsem vyslechl, se pozitivní dojem z „Carthago delenda est“ nezdá jako čirá náhoda. Ade jako by brousili svůj projev k větší preciznosti a třetí album je v tomto ohledu zpravidla přelomovým dílem, od nějž se odvíjí budoucnost.
Už jsem nakousl, že Ade hrají death metal. Na tom by nebylo zas tak nic zajímavého, ovšem v jejich případě – a zde vidím ten hlavní rozdíl oproti Ex Deo – se jedná o death metal vysoké kvality. Oproti slavnější kolegům z Kanady nemám z Ade dojem, že při formování kapely byl hlavní onen koncept a doprovodné blbosti jako kostým. Naopak, za Ade hovoří na „Carthago delenda est“ hudba a ta není vůbec špatná. Příjemný, epicky pojatý death metal s občasnými orchestracemi a orientálními prvky v zádech se spolu s tématickými texty skvěle hodí dohromady, a výsledkem je tak dobré deathmetalové album, které svou kvalitou nechává v závěsu mnohé slavnější kolegy.
Bohužel se i na „Carthago delenda est“ najdou nějaké slabší momenty, ale není jich tolik, aby výsledný dojem z poslechu nebyl pozitivní. Nechci tím říct, že „Excidium“ a „Dark Days of Rome“ jsou vyloženě špatné, ale nepřišly mi natolik zajímavé, takže jsem je občas při poslechu vypouštěl, protože v kontextu alba jako celku zapadají a ničím nevyčnívají. Jádrem nahrávky jsou hutné deathmetalové vály, které mají díky instrumentální zdatnosti jednotlivých členů Ade skoro až technický nádech podobný egyptologům Nile, nicméně v podání Italů je výsledek přímočařejší a útočí svou přirozenou chytlavostí a dravostí.
Styčnými body „Carthago delenda est“ je úvodní titulka, orientálně laděná „Annibalem“ a epické výpravné jízdy „With Tooth and Nail“ a „Mare nostrum“. Ve všech hraje prim animální projev zpěváka Traianvse, jenž střídá jak angličtinu, tak latinu, kytarové běsnění Nera a Fabia a mocná rytmika Caligvly a Commodvse. Asi netřeba zdůrazňovat, že se jedná o přezdívky zvolené záměrně tak, aby ladily do hudebního a lyrického zaměření Ade. Když budu mluvit jen za sebe, tak nejsilnější jsou Ade ve výpravnějších kompozicicích, mezi něž patří právě titulní hitovka v úvodu nebo „With Tooth and Nail“, již odstartuje sloní troubení.
Abych pravdu řekl, tak mi trochu scházela nějaká pomalejší píseň, ve které by starověká atmosféra dostala ještě hlubší nádech, ale není to nic, co by bylo vyloženě na škodu. Ony totiž i ty brutální náklepy jako „Sowing Salt“, „Across the Wolf’s Blood“ či „Mare nostrum“ dokázaly po chvíli zaujmout natolik, abych je bral jako součást vyrovnaného alba, a ne jako tuctové výplně, jimž k dokonalosti něco schází.
Dá se Ade něco vytknout? Pokud pominu subjektivní výtky ke dvěma slabším skladbám a zanedbatelnou absenci pomalejší rozmáchlé kompozice, tak mě nic extra nenapadá. Přesně takhle by to totiž v této hudbě mělo být. Kvalitní hudba stojí sama o sobě na pevném základu, je skvěle zahraná a jako třešnička na dortu je nabízen lákavý příběh, líbivé aranže a stylizace do starověkého Říma. Když se všechny hvězdy sejdou ve správném postavení, tak je tohle všechno dohromady něco, co může dopadnou hodně dobře. A Ade se to povedlo. Svou třetí deskou snad na sebe upozorní natolik důrazně, že příště už se o nich nemusíme bavit jako o neznámé partě, ale jako o naději, která má na to, aby utáhla celý peloton obdobně laděných part. Velmi příjemné překvapení.
Já osobně jsem měl vždy v oblibě pořádek, organizovanost a také formálnost. Spousta lidí takové věci, zejména poslední jmenovanou, vnímá negativně, ale já na formálnosti nevidím zhola nic špatného. To je mimochodem také důvod, proč se zde ve všech recenzích objevují celá jména kapel, nikoliv jen zkratky, protože mi přijde jako lenost zkracovat tříslovný název do tří písemek – jen ať je to správně, jak se ta kapela skutečně jmenuje! Takováto zkratkovitost má smysl jedině v případě, kdy je z ní skutečně užitek a název zkomprimuje velmi výrazně. Formace z dnešní recenze však k takovým, kde to smysl dává, bezesporu patří.
Tato běloruská smečka se už asi navždy bude potýkat s tím, že si jí lidé budou všímat spíš kvůli šílenému názvu skládajícího se z 51 písmen než kvůli hudbě samotné. Ale hádám, že s tím se asi při zakládání počítalo. A on to byl vlastně docela dobrý tah, protože tohle pozornost skutečně přitahuje (ostatně, jak myslíte, že jsem si skupiny všimnul?) a existuje dost solidní pravděpodobnost, že nezanedbatelná část z těch 15 000 lidí, kteří to z prdele lajknuli na Facebooku, nakonec zůstane i kvůli hudbě a bude kapelu podporovat.
Nicméně Bělorusové to dotáhli ještě dál a nezůstalo jen u názvu skupiny. Úplně stejně pošukané jsou i jména skladeb (kompletní tracklist na konci článku) a samozřejmě také název debutové desky. Poslouchejte dobře, protože tohle už víckrát kopírovat odmítám: „Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie Daktryny Absaliutnaha j Usiopahłynaĺnaha Zła skroź šaścihrannuju pryzmu Sîn-Ahhī-Erība na hipierpawierchniu zadyjakaĺnaha kaŭčęha zasnawaĺnikaŭ kosmatęchničnaha ordęna palieakantakta, najstaražytnyja ipastasi dawosiewych cywilizacyj prywodziać u ruch ręzanansny transfarmatar časowapadobnaj biaskoncaści budučyni u ćwiardyniach absierwatoryi Nwn-Hu-Kek-Amon, uwasabliajučy ŭ ęfirnuju matęryju prach Ałulima na zachad ad ękzapłaniety PSRB 1620-26b“. Z pochopitelných důvodů pro dnešek opustíme formalismus a vystačíme si se zkrácenou verzí.
Zůstává ovšem otázkou do pranice, zdali jsou Eximperitus… výluční i po hudební stránce. Ačkoliv je totiž prezentace skupiny zvláštní (a mně se to líbí!) a její tematické pozadí snad ještě zvláštnější, nakonec je to stále hudba, jež u hudební kapely hraje stěžejní roli. Bělorusové v základě hrají technický death metal, který sám o osobě nijak výjimečný není. Sportovně musím přiznat, že já fakt nejsem fanda tohohle stylu a zas tak moc to neposlouchám, tudíž tohle tvrzení by někteří zkušenější deathmetalisté nemuseli považovat za zcela relevantní, ale já v tom nic moc výlučného neslyším. Kde „to“ nyní znamená skutečně jen ten základní žánrový rámec, v němž se „Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…“ nese.
To, co Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum (ať je to tu aspoň jednou celé) činí zajímavými i z muzikálního hlediska, jsou ty vlivy navíc, které jdou za hranici technického death metalu. Vzhledem k tomu, čím se formace ve svých textech zaobírá (pro bližší informace doporučuji nalistovat rozhovor, jejž jsme s Eximperitus… před nějakým časem spáchali), nijak zvlášť nemohou překvapit pokusy o atmosféru či majestátnější pasáže.
Leckde se jedná o nemetalové, spíše ambientní pasáže, jako se tomu děje třebas na konci „Akružany parallieĺnymi cykłami…“, začátku „Apałohija Samaźniščęńnia ŭ Daktrynie…“ nebo v celé „Paświačęńnie adęptam Salipsizmu…“. Jinde se ale daří kosmický majestát přenést i do samotného death metalu, v čemž asi nejlépe vynikají „Imknieńnie apantanaści hniewu…“ a „Rytuał pryzyŭnoha zaklionu…“, ale nejen ty. A právě v takových momentech jsou Eximperitus… dle mého názoru nejzajímavější a nejzábavnější a osobně bych si nechal líbit, kdyby tam takových věcí bylo ještě mnohem víc. Většinovou náplní „Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…“ je totiž stále technický death metal, jehož úroveň je zcela jistě dobrá, ale pořád – jakkoliv to může znít ošklivě – je to jenom normální death metal. Jakákoliv přidaná hodnota Eximperitus… tkví v onom koření, takže bych byl rád za větší porci. Ale stále s rozumem, aby Bělorusové nedopadli jak Fleshgod Apocalypse…
Vzato kolem a kolem „Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…“ je dobrá deska, jež z mého pohledu patří k tomu zajímavějšímu v rámci technického death metalu. To je jistě dáno i tím, že tento styl v jeho čisté podobě vlastně nevyhledávám a jen si občas vyzobnu právě záležitosti jako Eximperitus…, u nichž tam je něco navrch. Ale to svým způsobem jen stvrzuje skutečnost, že si tahle kapela nezaslouží pozornost jen díky vysoce nestandardním názvům, ale stojí za to se jí zaobírat i hudebně. Netvrdím, že u mě panuje nějaké vyslovené nadšení a třeba takoví Dying Out Flame z podobného soudku mě svého času odstřelili víc, ale i přesto jsem se u „Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…“ bavil, některé momenty jsou vážně skvělé a za slyšení to stojí.
If there was a competition for the most lunatic band name ever, I cannot imagine anyone who would be able to beat this Belorussian act. However, although the name is probably the very first thing everyone will notice, there are many more interesting issues surrounding the project. All this together was the reason why we have decided to contact the band and ask a few questions not only about the name but also about the overall concept or the upcoming full-length album…
Hello to Belarus and thanks for doing this interview! First of all, I would like to sort of apologize that I will ask so many questions about the band’s name but I believe it is worth it in this case. Actually, this my first question – are you aware of the fact that most of people will probably pay attention to Eximperitus… because of its unusual name than because of the music itself? Does it bother you?
Ave Sathanas! No, it doesn’t bother me a bit. When the album is out, random people will just pass by, the ones who see the essence will stay.
Before we move further, please explain what the band’s name actually means – in detail, if possible. You have already stated that the name is a neologism which uses more languages. Can you describe to us the particular parts of the word, from which languages do these parts come from, what they mean and how the word should be interpreted as a whole? Also, how one should pronounce that beast of a word?
The name is pronounced as “Eximpe-ritu-serqethh-zebib-shiptu-gakkath-shul-weliar-za-xul-um”. An author’s individual agglutinative neologism. In it’s creation there were used some Latin, Ancient Egyptian, Akkadian and Sumerian terms of the Chaosatanic tradition. It entirely reveals the unutterable name of the antiuniverse. When divided into fragments, it creates the magic spell of the formless Lords of the prior Darkness. I gave the key to cognition. Then everyone decides for themselves how to use it.
Do you know if you have the longest one-word band name ever? Do you think there is someone with a longer name? I know that there is a grindcore band called Paracoccidioidomicosisproctitissarcomucosis from Mexico but their name is still eight letters shorter than yours…
I think it doesn’t matter.
Beside the band’s name, the titles of your songs and of upcoming albums are monumental as well. Surely there are more bands having long titles, e. g. there was a band like this in the Czech Republic as well – a black metal act Maniac Butcher whose lengthy titles of songs have become one of their trademarks. Do you aim for something similar – to obtain a trademark of having unusually long titles? If not, what is the reason to name your songs like this?
I wasn’t pursuing particular reasons while making long song titles. This style was worked out through the years of lyric writing experience. Being impressed by the works of Abruptum, Ophthalamia and of course Maniac Butcher it was interesting for me to make a whole story of a title. Later, it became inseparable feature.
Okay, let us move to something else than names for a while. If I have not missed anything, there are no exact information on who plays in Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum and how many members the band has. Actually, it seems to me that it is a one-man project – is this guess correct? Can you tell us something about yourself (yourselves)? In what bands you have played before, what is your musical background etc…
I can only tell that currently we have full line up. Names don’t matter. The only thing that matters is the result of collective effort. (Just to make it clear: the musicians who were engaged in “Promo 2013” were not participating in the recording of this album).
If I am not mistaken, Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum have not performed live so far – is that correct? Do you plan to bring the band onstage in the future?
I don’t see any obstacles for this. We are planning to play a few exclusive album supporting gigs in future. In a while.
In June, your debut full-length album “Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…” (sorry that I do not write the whole titles, the reason for that is quite obvious I believe…) will see the light of day. So far, you made two songs, “Imknieńnie apantanaści hniewu…” and “Rytuał pryzyŭnoha zaklionu…”, available for streaming. Compared to your previous effort “Promo 2013”, those two tracks feel like having more epic and atmospheric touches despite still being technical death metal. Is this the way you want to continue in musically? What should we expect from the album?
Official release date is 8th, July (digital version will be already available in June). I wasn’t entirely satisfied with the stuff on “Promo 2013”. Back then I already realized that this project demands more atmospheric music. The album will include 8 treatises about magic framed by the storm of meditative guitar riffs. The majestic motives of Ancient East will braid with harsh curses of a sacrificer. The conceptual and mature piece that will get you into the atmosphere of war and chaos.
Anyway, you initially announced that “Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…” should be out in summer/fall 2015… what is the cause behind the delay with the release of the album? And why did you choose to cooperate with Japanese label Amputated Vein Records?
The main reason behind this is that we needed more time to reach the expected result. And we chose Amputaded Vein Records because we knew about the high professionalism of the label owner. Naturally, we accepted the received offer.
Could you tell us something more about the concept of the album and of the band as a whole? I unfortunately do not understand the titles and Internet translators are bit ineffective in your case but I can guess the meaning of some words thanks to the similarities to my language, and it is quite obvious that subject matter of your music is indeed interesting – probably even more than the game with crazy-long titles. So what do you sing about? Will you ever provide English translations of lyrics?
The general concept is multi-faceted and it touches upon various themes. Here you’ll meet: the Gods of Ancient worlds, the description of rituals and magic systems, the kings of Ancient East whose names are buried in the ruins of deserts, references to the theory of paleocontact, the journeys between the worlds and the darkest philosophical postulates. The brochure of the album will include additional English version of lyrics. Also, English version will be available in the digital download pack. Thus, everyone will be able to get into the essence on their own.
Do you have any professional or vocational interest in ancient Egyptian, Sumerian, or Babylonian history and mythology? And what about astrophysics? Have you ever studied any of these things at university, or it is just, let’s say, a hobby? And how did you get to philosophies like Chaos-gnosticism?
I dedicated years studying these topics. I study everything by myself. This is a part of my life, not just a hobby. What concerns the philosophy of Chaos-gnosticism – this is my major interest and basic doctrine of the project. The format of interview does not allow me to reveal the topic entirely, but later in future I will dedicate it a separate work.
One tricky question. You include so many lyrical themes that one could see it as a shallow mixture of wannabe-deep topics. Is it possible to put so many topics into one band while maintaining a certain depth? And how are things like Chaos-gnosticism, astrophysics, radical pessimism, mythology of ancient Egypt and Babylon, misanthropy, or Satanism related to each other?
And what makes it impossible to preserve depth when you touch upon multiple aspects of one. And who said that those topics should be related to each other? Those are the facets of the same essence which exist separately. Like chapters of a book. One thing in common here is the cognition of structure of death. Lyrics are represented as acroamatic cipher which should not be taken literally. This is what the Ancient cultures wanted to get to us concealing their knowledge behind the veil of mythology and myths.
The cover of “Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…” was created by none other than Pär Olofsson who is undoubtedly the master of death metal artworks. Why did you decide to have him handling the cover? How did the cooperation with him go? Did you tell him what leitmotiv should the artwork have, or did you give him a free hand when creating the cover?
I was always admired by the works of Pär Olofsson. So, when the moment came I knew exactly whom to ask. I briefly explained what should be pictured and additionally mentioned the titles of album and tracks. You see the result.
Alright, I have the very last question. We usually end our interviews with the not-so-serious questions and this one will not be an exception so – how sad does it feel that fans most likely will not be ever able to chant the band’s name at gigs? Thanks a lot for the interview!
This is possible. But this is not the first neccessity.
Pokud by se konala soutěž o nejšílenější název kapely všech dob, nedokážu si představit nikoho, kdo by byl schopen porazit tuto běloruskou formaci. Nicméně, jakkoliv je jméno nejspíš tím prvním, čeho si každý všimne, je okolo tohoto projektu mnohem víc zajímavostí. To všechno dohromady dalo důvod, proč jsme se rozhodli skupinu kontaktovat a zeptat se na pár otázek nejen o názvu, ale i o celkovém konceptu nebo nadcházející desce…
Zdravím do Běloruska a díky za tenhle rozhovor! Ze všeho nejdřív bych se chtěl tak trochu omluvit, že se budu pokládat tolik dotazů ohledně jména kapely. Věřím ale, že v tomhle případě to má cenu. Popravdě, tohle je vlastně má první otázka – jste si vědomi skutečnosti, že většina lidí se o Eximperitus… pravděpodobně bude zajímat spíš kvůli tomu neobvyklému jménu než kvůli samotné muzice? Trápí vás to?
Ave Sathanas! Ne, netrápí mě to ani trochu. Až album vyjde, nahodilí lidé prostě projdou okolo a ti, co kteří vnímají podstatu, zůstanou.
Než se posuneme dál, vysvětli prosím, co název kapely vlastně znamená – detailně, pokud možno. Už jste uvedli, že jméno je neologismem složeným z vícera jazyků. Mohl bys nám popsat jednotlivé části slova, ze kterých jazyků pocházejí, co znamenají a jak bychom si ten výraz měli vykládat jako celek? Mimoto, jak by měl člověk tohle bestiální slovo vyslovovat?
Jméno se vyslovuje jako „Eximpe-ritu-serqethh-zebib-shiptu-gakkath-shul-weliar-za-xul-um“. Jde o autorův osobitý stmelený neologismus. Při jeho tvorbě bylo použito trochu latiny, staré egyptštiny, akadštiny a sumerské výrazy chaosatanistických tradic. Jako celek zosobňuje nevyslovitelné pojmenování antivesmíru. Když se rozdělí na části, tvoří magické zaříkadlo beztvarého Pána apriorní Temnoty. Poskytl jsem klíč k poznání. Ať si každý sám rozhodne, jak jej použije.
Máš představu, jestli máte nejdelší jednoslovný název kapely vůbec? Myslíš, že existuje někdo s ještě delším jménem? Vím o grindcorové kapele s názvem Paracoccidioidomicosisproctitissarcomucosis z Mexika, ale i jejich jméno je pořád o osm písmen kratší než vaše…
Myslím, že na tom nezáleží.
Nejen jméno kapely, ale i názvy vašich skladeb a nadcházejícího alba jsou monumentální. Jistě, existuje více skupin s dlouhými názvy, například i v České republice jedna taková byla – blackmetalová formace Maniac Butcher, jejíž dlouhé názvy se pro ni staly jedním z poznávacích znamení. Usilujete o něco podobného – vytvořit poznávací znamení v neobvykle dlouhých jménech? Pokud ne, jaký je důvod pro pojmenovávání vašich písní takovým způsobem?
K tvorbě dlouhých názvů skladeb jsem se neuchýlil z nějakých specifických důvodů. Tenhle styl se rozvinul v průběhu let psaní textů. Jsa ohromen díly Abruptum, Ophthalamia a samozřejmě Maniac Butcher, bylo pro mě zajímavé vytvořit z titulu celý příběh. Později to přešlo v nepostradatelný rys.
Dobrá, přesuňme se na chvíli k něčemu jinému než názvům. Pokud mi nic neuniklo, nikde nejsou přesné informace o tom, kdo v Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum hraje a kolik členů kapela vlastně má. Popravdě, připadá mi, že jde o jednočlenný projekt – je tenhle tip správný? Můžeš nám o sobě (vás) něco prozradit? V jakých skupinách jste dříve hráli, jaké je vaše hudební zázemí atd…
Mohu říct jen to, že máme plnohodnotnou sestavu. Na jménech nezáleží. Jediné, na čem záleží, je výsledek kolektivního snažení. (Jen abych to uvedl na pravou míru: hudebníci, kteří se zapojili do „Proma 2013“, se nepodíleli na nahrávání nového alba).
Pokud se nemýlím, Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum ještě živě nevystupovali – je to tak? Plánujete do budoucna přivést skupinu i na pódia?
V tomhle nevidím žádné překážky. Máme v plánu v budoucnu odehrát několik exkluzivních akcí na podporu alba. Už brzy.
V červnu spatří světlo světa váš debutová dlouhohrající deska „Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…“ (omlouvám se, že nepíšu celé názvy – myslím, že důvod je vcelku zřejmý…). Zatím jste uvolnili k poslechu dvě skladby, „Imknieńnie apantanaści hniewu…“ a „Rytuał pryzyŭnoha zaklionu…“. V porovnání s vaším předchozím počinem „Promo 2013“ je z těchto dvou písní cítit epičtější a atmosféričtější nádech, přestože se stále jedná o technický death metal. Je to cesta, jakou se hudebně hodláte ubírat? Co bychom od alba měli očekávat?
Oficiální datum vydání je 8. července (jen digitální verze bude k dispozici již v červnu). Nebyl jsem úplně spokojený s materiálem na „Promu 2013“. Už tehdy jsem si uvědomil, že tento projekt potřebuje atmosféričtější hudbu. Deska bude obsahovat osmero pojednání o magii zastřešených bouří meditativních kytarových riffů. Majestátní motivy starověkého východu se budou proplétat s krutými kletbami obětního kněze. Konceptuální a vyspělá část vás uvrhnou do prostřední války a chaosu.
Mimochodem, původně jste ohlásili, že „Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…“ vyjde na přelomu léta a podzimu 2015… jaký je důvod odkladu vydání alba? A proč jste se rozhodli spolupracovat s labelem Amputated Vein Records?
Hlavním důvodem tohoto bylo to, že jsme potřebovali více času na dosažení kýženého výsledku. A Amputated Veins Records jsme si vybrali, protože jsme věděli o vysoké profesionalitě majitele labelu. Přirozeně jsme obdrženou nabídku přijali.
Mohl bys nám říct něco víc o konceptu alba a skupiny jako celku? Bohužel titulům nerozumím a internetové překladače jsou ve vašem případě lehce neefektivní, ale dokážu odhadnout význam některý slov díky podobnosti s mým jazykem a je vcelku zřejmé, že náměť je skutečně zajímavý – nejspíš víc než hra se šíleně dlouhými jmény. O čem tedy zpíváte? Poskytnete někdy anglické překlady textů?
Obecný koncept je vícestranný a dotýká se rozličných témat. Potkáte zde Bohy starověkých světů, popisy rituálů a magických řádů, krále starodávného východu, jejichž jména jsou pohřbena v ruinách pouští, odkazy na teorii paleokontaktu, cesty mezi světy a nejtemnější filozofické postuláty. Brožurka u alba bude obsahovat dodatečné anglické verze textů. Kromě toho budou anglické verze k mání i u digitálního downloadu. Tím pádem bude každý schopen ponořit se do podstaty sám.
Máš nějaký profesionální či profesní zájem v historii a mytologii starověkého Egypta, Sumeru nebo Babylonu? A co astrofyzika? Studoval jsi někdy nějakou z těchto věcí na univerzitě, nebo je to jen, řekněme, koníček? A jak ses dostal k filozofiím jako chaos-gnosticismu?
Věnoval jsem mnoho let studiu těchto témat. Vše studuji sám. Je to součást mého života, nikoliv pouhý koníček. Co se týče filozofie chaos-gnosticismu – to je můj přední zájem a základní doktrína tohoto projektu. Formát rozhovoru mi nedovoluje poodhalit celé téma, ale později v budoucnu tomu hodlám věnovat samostatnou práci.
Jedna ošidnější otázka. Zahrnujete tolik textových okruhů, že někdo by to mohl vnímat jen jako povrchní směsici rádoby hlubokých témat. Je možné obsáhnout tolik témat v rámci jedné kapely, a přitom si udržet určitou hloubku? A jak spolu souvisejí věci jako chaos-gnosticismus, astrofyzika, radikální pesimismus, mytologie starověkého Egyptu a Babylonu, mistantropie nebo satanismus?
A kvůli čemu by mělo být nemožné si zachovat hloubku, i když se dotýkáš vícera hledisek naráz. A kdo řekl, že by tato témata spolu měla souviset? Jsou to aspekty té samé esence, které existují samostatně. Něco jako kapitoly v knize. Jednou společnou věcí je poznání struktury smrti. Texty jsou ve formě akroamatické šifry, jež by neměla být brána doslovně. To je tím, co nám starodávné kultury chtěli předat, a své vědění ukryly pod roušku mytologie a mýtů.
Přebal „Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…“ nevytvořil nikdo jiný než sám Pär Olofsson, což je bezpochyby mistr deathmetalových artworků. Proč jste se rozhodli mu obal svěřit? Jak spolupráce s ním probíhala? Řekli jste mu, jaký leitmotiv by měla obálka obsahovat, anebo jste mu nechali volnou roku při tvorbě?
Vždy jsem práci Pära Olofssona zbožňoval. Když tedy nadešel čas, přesně jsem věděl, koho oslovit. Stručně jsem vysvětlil, co by mělo být vyobrazeno, a dodatečně zmínil názvy desky a skladeb. Výsledek vidíte sami.
Dobrá, máme tu poslední otázku. Obvykle své rozhovory zakončujeme méně seriózními otázkami a tento nebude výjimkou – jak moc smutné je, že fanoušci nejspíš nikdy nebudou schopni skandovat jméno kapely na koncertech? Díky mockrát za rozhovor!
Země: Německo Žánr: progressive / technical death metal Datum vydání: 5.2.2016 Label: Anti Records
Tracklist:
01. Sermon of the Seven Suns
02. The Monist
03. Akroasis
04. Ten Sepiroth
05. Ode to the Sun
06. Fractal Dimension
07. Perpetual Infinity
08. Weltseele
Pokud mluvíme o technickém death metalu v horizontu posledních dvaceti let, hodně bych se divil, kdybychom opomněli německou Obscuru. Kapelu, jež si především prostřednictvím druhé desky „Cosmogenesis“ vybudovala celkem slovutné jméno a pozici, o níž nejedna konkurenční formace může jen tiše snít. Nevím jak v obecném měřítku, ale pro mě byla vždy synonymem vyváženého prolnutí brilantní techniky i kompoziční šikovnosti, tvrdosti i melodičnosti. Oproti posledním dvěma albům prošla s novinkou skupina významnou personální obměnou, jež zanechala v sestavě pouze jediného člena – zakladatele Steffena Kummerera. A otázek ohledně samotného materiálu, kterého od předchůdce „Omnivium“ dělí dlouhých pět let, se postupně začalo nemálo množit. A jak tedy dlouho očekávaná nahrávka dopadla?
Na první pohled nás jistě zaujme výrazný obal, jenž vskutku vyčnívá svým relativně neobvyklým feelingem, zároveň však lehce řekněme přeleštěnou sterilní grafikou. Nicméně k obsahu alba se hodí velmi dobře – vlastně ho vystihuje možná víc, než by se na první pohled zdálo. Na jednu stranu je zde rozhodně vidět jakési novátorství, vlastní forma ale působí místy až moc čistě – až neautenticky. A hudba je také na jednu stranu vizionářská, na druhou stranu ovšem trochu cynická a strojená. Moment, řekl jsem cynická? Jak příhodný přeřek – vliv Cynic je v nejednom momentu nepopiratelný.
Nová deska je rozhodně méně agresivní a hoblující, zato více precizní, místy s artrockovějším cítěním. Šlape jako hodinky, místy funguje fenomenálně, občas se však až příliš ztrácí v nucené krkolomnosti. Zkrátka a dobře, Obscura jsou perfektní hudebníci, jenomže po skladatelské stránce jsou občas až moc muzikou pro hudebníky, nikoliv pro běžné posluchače. Někdy kompozice funguje formálně, logicky bych měl být nadšen, ale pocitově mi k naprosté extázi něco chybí. Proto ačkoliv mě novinka baví díky nejednomu parádnímu motivu a kompozicím, co se týče celkového zážitku z desky jako komplexního díla neskáču radostí do té míry, že bych si o strop způsoboval otřes mozku.
Paradoxně funguje nyní Obscura nejvíce tam, kde působí přímočařeji a hitověji – tedy v „Sermon of the Seven Suns“ či singlovce „Akróasis“. Jako by se zde výrazněji otiskoval funkční model melodického technical death metalu balancujícího mezi stylem Death a Necrophagist, jaký známe z alb, na nichž se podílel bývalý kytarista Christian Münzner (Spawn of Possession, ex-Necrophagist). Zároveň je zvuk však pročištěn a směřující ještě o špetku blíže k heavymetalovým základům, i progresivně rockovému zvuku. Jako celek skladby fungují dobře – možná také kvůli tomu, že v té vší technice nezapomněli i na trochu té ráznosti. Je to paradoxní, ale ve chvíli, kdy se pouští Obscura do delších komplikovanějších kompozic, udržet pozornost je překvapivě těžší, než by člověk od takových talentů očekával.
Například závěrečná čtvrthodinová „Weltseele“ je velmi specifický oříšek. Skladba hrající si s posluchačem jako kočka s myší. Je zajímavé na ní sledovat postupné kompoziční kličky a hrátky, nicméně jako celek zkrátka nestrhne posluchačovu pozornost tak, jak by se vzhledem k formátu nabízelo. Reputaci napravuje, až když se v závěru přidávají i klávesové party více zdůrazňující majestátnost a gradaci. Jako celek mi však stále chybí nosné momenty, jichž se v průběhu chytit, na něž bych si zpětně vzpomněl a jež bych zpětně mohl vypíchnout. Takto člověk na jednu stranu sleduje metamorfózy nápadů a nálad, ale ve výsledku je to taková dlouhá cesta k předvídatelné pointě.
Za zmínku rozhodně stojí „Ten Sepiroth“, která disponuje uceleným vývojem skladby (různorodost podporují akustické pasáže) a nezabřehává do planého honění hmatníků. Úvodní technický motiv se skutečně povedl, navíc postupné instrumentální hraní si s harmoniemi a náladami nabídne pestrou paletu různých zajímavých poloh. Pro zpestření materiálu fungují perfektně chorály v „Ore to the Sun“, jinak ale tahle skladba zas tolik nevyčnívá. Až heavymetalová melodie „Perpetual Infinity“ se zvrhává ve velmi technicky vypiplanou a náladově zajímavou kompozici, jež zaujme specifickým atmosferickým refrénem. Zrovna tahle je vážně parádní.
Na jednu stranu novou desku Obscury poslouchám upřímně rád a baví mě. Na druhou stranu nepopírám, že jsem přeci jen čekal trochu vyrovnanější dílo, jež občas i trochu vystrčí růžky. Inspirace Cynic se zde odrazila nejen na častějších „robotických“ vokálech a zasněnějších baskytarových partech, avšak i na celkovém zvolnění a ubrání deathmetalového drcení. Intrumentálně a kompozičně je vše na svém místě, nicméně občas je zde cítit absence takových nápadů, které by prostě člověka bez dlouhého váhání nekompromisně vzaly za srdce a pořádně ho zmáčkly. Ona větší přímočarost a charisma „Cosmogenesis“ u mě přeci jen stále vede, jakkoliv je novinka asi dílem originálnějším a více vizionářským.
